3 Tdo 1065/2025-377

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. 4. 2025, č. j. 31 To 55/2025-292, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 14 T 38/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem ze dne 20. 11. 2024, č. j. 14 T 38/2024-266, uznal obviněného J. Š. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil tím, že v XY dne 21. 3. 2023 v 18:19 hodin po opětovné předchozí slovní rozepři ohledně věcného břemena chůze a jízdy v rozčilení, kdy na poškozeného plival, proti vůli poškozeného vběhl na vydlážděnou část zahrady náležející k rodinnému domu na adrese XY poškozeného P. K. a T. K., a z rozběhu levou nohou vykopl do výše hrudníku poškozeného P. K., který před obžalovaným couval a v levé ruce držel mobilní telefon a obžalovaný kopem zasáhl dlaň pravé ruky poškozeného, přičemž jednání obžalovaného byl přítomen tříletý syn poškozeného, který se rozplakal a proto poškozený syna odvedl domů a následně se vrátil a otevřel branku souseda H. a obžalovaný vyběhl svou brankou se slovy „přibliž se tam hochu, přibliž se tam“, načež poškozený vyběhl do ulice, kde jej na úrovni garážových vrat pana H. obžalovaný fyzicky napadl úderem vedeným vysokou intenzitou nezjištěnou končetinou na oblast pravé poloviny hrudníku, čímž poškozenému způsobil zlomeninu 7. a 8. žebra vpravo v přední podpažní čáře s mírným posunem a zlomeninu 9. žebra vpravo ve střední podpažní čáře bez posunu a v důsledku popsaných sériových zlomenin žeber utrpěl poúrazový plášťový pneumothorax a hemothorax a v souvislosti s poraněním byla poškozenému vystavena pracovní neschopnost v délce trvání od 21. 3. 2023 do 30. 4. 2023, během níž dne 23. 3. 2023 podstoupil operaci, kdy mu byla zavedena hrudní drenáž, kterou měl až do propuštění dne 28. 3. 2023 do domácího léčení, užíval lék Biodroxil, v nemocnici mu do břicha injekčně aplikovali lék na ředění krve a na bolesti dostával morfin a doma také užíval na bolest léky, přičemž uvedená zranění jej omezovala v obvyklém způsobu života pod dobu čtyř až pěti týdnů.

2. Za to byl podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku 25.323 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % p. a. z této částky od 9. 7. 2024 do zaplacení. Současně pak bylo podle téhož ustanovení rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému P. K. nemajetkovou újmu za vytrpěné bolesti částkou 50.441,25 Kč, za způsobené duševní útrapy částkou 20.000 Kč a dále pak škodu spočívající v ušlém výdělku v částce 27.252 Kč, celkem tedy 97.693,25 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný a státní zástupce. O nich pak Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl rozsudkem ze dne 2. 4. 2025, č. j. 31 To 55/2025-292, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon mu pak podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců. Současně mu pak podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku uložil přiměřenou povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Současně podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to z důvodů nesprávného právního posouzení skutku a trestu a pochybení při rozhodování o povinnosti k náhradě škody, které subsumoval pod zákonná ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

5. Prvním okruhem svých námitek dovolatel brojil proti závěrům soudů obou stupňů odmítajícím jeho verzi o tom, že jednal v nutné obraně. Zdůraznil přitom, že poškozený započal fyzický konflikt, což učinil již v minulosti a obviněného slovně provokoval. To opřel o audiozáznam, ze kterého jsou tyto skutečnosti patrny. Zároveň tento důkaz vyvrátil tvrzení poškozeného o tom, že byl napaden zezadu, když utíkal, neboť na zvukovém záznamu nebyl patrný běh, ani přiskočení, ačkoliv běžné kroky jsou zřetelně slyšitelné. Tato skutečnost potvrdila verzi obviněného o tom, že k zásahu poškozeného došlo v rámci bezprostředního konfliktu, a nikoliv jako útok na ustupující osobu. Soudům v této souvislosti vyčetl i to, že nekonkretizovaly, v čem spatřovaly nepřiměřenost jeho reakce. To vyeskalovalo v porušení zásad trestního řízení i práva obviněného na obhajobu.

6. Další výhrady obviněného směřovaly vůči přiznání povinnosti k náhradě nemajetkové újmy. Ty obviněný opřel o provokativní chování poškozeného i jeho první impuls k fyzickému konfliktu. Poškozený se tím podílel na vzniku újmy, což soudy nedostatečně reflektovaly. Současně připomněl, že situace mohla dopadnout i zcela opačně, neboť soudy měly výchovně působit i na poškozeného. Takový jednostranný přístup shledal v rozporu se zásadou rovnosti procesu a rovnosti stran.

7. Dále se obviněný ohradil i vůči neurčitosti výroku o trestu, kterou spatřoval v tom, že ve výroku rozsudku soudu druhého stupně nebyl nikterak specifikován rozsah, obsah, trvání ani způsob kontroly plnění uložené přiměřené povinnosti. Takový postup označil za rozporný s § 125 odst. 1 tr. ř. vyžadující určitost, srozumitelnost a vykonatelnost výroku soudu.

8. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku pak obviněný zopakoval své námitky – porušení zásady zákonnosti a předvídatelnosti trestního práva hmotného, nesprávné právní posouzení skutku, zejména v otázce naplnění znaků trestného činu, nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění výroku o trestu, které neodpovídá požadavkům na určitost a vykonatelnost podle § 120 odst. 1 tr. ř.

9. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst.1 tr. ř. napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby při splnění podmínek § 265m tr. ř. sám rozhodl. K tomuto návrhu pak připojil konstatování, že náprava vad rozhodnutí je nutná nejen z pohledu zákonnosti, ale i spravedlivého posouzení věci.

10. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele konstatoval, že s již dříve vyslovenými opakujícími se námitkami vůči skutkovým zjištěním a právnímu posouzení skutku se již vypořádaly soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích, na které odkázal. K jednotlivým okruhům vytýkaných otázek pouze stručně připomněl základní podstatné body.

11. Co se týkalo výtky obviněného vůči skutkovým zjištěním, která podle jeho mínění nedostatečně reflektovala prvotní útok poškozeného, státní zástupce připomněl základní podmínky uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tř. ř. s tím, že v posuzované věci nebyly naplněny, neboť tvrzený rozpor spočíval toliko v rozporu mezi jednotlivými důkazy (výpovědí poškozeného a audiozáznamem konfliktu). Ten je ovšem možno odstranit procesem hodnocení důkazů, jak tomu bylo i v nyní posuzované věci, k čemuž poukázal na konkrétní pasáže odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Současně však zdůraznil, že z hlediska dovolání taková argumentace tím pádem vůbec žádnému dovolacímu důvodu neodpovídala.

12. V návaznosti na shora uvedené pak zcela pozbyly významu i námitky vůči právnímu posouzení skutku a náhrady škody, neboť byly vystavěny na alternativním skutkovém ději, kterému nebylo možno přisvědčit.

13. K otázce zákonnosti uloženého trestu, respektive určitosti vymezení povinnosti podle § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku považoval státní zástupce za vhodné připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1068/2022. Právě se situací popsanou v tomto kasačním rozhodnutí srovnával nyní posuzovanou věc, přičemž dospěl ke shodným, avšak i rozdílným aspektům. Ačkoliv totiž vymezení uložené povinnosti chybí ve výroku rozsudku, neboť tam je toliko obecná zákonná formulace, v nyní řešeném případě se na rozdíl od připomenutého rozhodnutí, soud zabýval konkrétním vymezením uložené povinnosti v odůvodnění rozhodnutí, konkrétně v bodě 17. I když odvolací soud měl při ukládání přiměřené povinnosti tuto upřesnit již v samotném výroku o trestu, státní zástupce neshledal důvod pro zrušení takového výroku, když je určitost uložené povinnosti dána v odůvodnění rozsudku.

14. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.

15. Ke shora uvedenému vyjádření státního zástupce poskytl obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku. V jejím rámci nejprve uvedl, že administrativním pochybením došlo k nesprávnému označení dovolacích důvodů a správně měly být uvedeny důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř., aniž by jejich materiální naplnění došlo jakékoliv změny. Následně odmítl výhrady státního zástupce a zopakoval své stěžejní námitky – rozpor audiozáznamu a verze poškozeného a na ni navazující povinnost posoudit jednání obviněného v nutné obraně a podíl spoluzavinění poškozeného na vzniklé škodě. Zároveň zdůraznil, že neurčitost výroku nelze nahradit odůvodněním rozhodnutí. Z těchto důvodů tedy uzavřel, že dovolání je přípustné, důvodné a obviněný na něm trvá.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

17. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) a h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

22. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. má být užit tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným.

23. Konečně pak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

24. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

25. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

26. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu a jeho prostřednictvím též rozsudek soudu prvního stupně v celém jejich rozsahu, a to pod záštitou dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) a m) tr. ř., v jejichž rámci pak námitky skutkové i právní povahy.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

28. Pod tento dovolací důvod lze formálně podřadit námitky obviněného vůči skutkovým zjištěním opřené o argument, že první fyzický kontakt inicioval poškozený a že šlo o vzájemnou potyčku, a nikoliv napadení ustupujícího poškozeného zezadu. Takto formulované námitky bylo možno podřadit pod první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy zjevného rozporu mezi přijatým skutkovým zjištěním a obsahem provedeného důkazu. K ní však bylo nutno zdůraznit její základní premisy, a to rozpor mezi skutkovým zjištěním a obsahem konkrétního provedeného důkazu, který musí být ovšem natolik zjevný, že na jeho podkladě je nutno považovat takové skutkové zjištění za neudržitelné. Nejde tedy o jakýkoliv rozpor, ale pouze takový, který nelze odstranit v rámci procesu dokazování, respektive hodnocení důkazů. Zákon totiž předpokládá, že množství důkazů nebude vždy na první pohled souladné, což je zřejmé i z toho, že rozdíly tkví jak v jejich povaze (svědectví, listina, technický záznam), tak v jejich interpretaci. A právě v tento okamžik vystupují do popředí zásady trestního řízení formulované v § 2 tr. ř. (zejména odstavec 5 a 6) jako stěžejní vodítka pro vyřešení takovýchto situací. Právě tato ustanovení totiž zcela jasně předepisují soudům postup, jak k celému penzu provedených důkazů přistupovat. Konkrétně tedy § 2 odst. 6 tr. ř. přikazuje mimo jiné orgánům činným v trestním řízení hodnotit důkazy nejprve jednotlivě a pak v jejich vzájemných souvislostech. A právě tento proces hodnocení umožňuje eliminaci některých dílčích rozporů mezi důkazy.

29. Stejně tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy se lišila verze obviněného a poškozeného. Soudy však po provedení kompletního dokazování (proti jehož rozsahu a kvalitě obviněný v rámci dovolání ničeho nenamítal a zcela jej tak přijal), takto provedené důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž dospěly k závěrům vyjádřeným ve výroku rozsudku, kterým tak nelze nic vyčítat. Své úvahy pak náležitě a přesvědčivě vyložily v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., konkrétně soud prvního stupně v bodě 23. svého rozhodnutí a odvolací soud v bodě 13. svého rozhodnutí. Dovolací soud na ně proto v podrobnostech beze zbytku odkázal. Zejména odvolací soud zcela pregnantně osvětlil skutečnost, proč soudy vycházely z verze tvrzené poškozeným, detailně se zabýval i tvrzeným vzdechem obviněného na audionahrávce a jeho verzi neuvěřil. Současně také pečlivě zkoumal i detailnější okolnosti incidentu, zejména vystupování a jednání obviněného před samotným útokem. Takovému postupu tedy nebylo možno ničeho vytknout.

30. Slušelo se zdůraznit, že tvrzení obviněného o prvotním útoku poškozeného bylo zcela přesvědčivě vyvráceno vyjádřením znalce i provedenými audio a video záznamy. Předně znalec zcela jasně a srozumitelně vysvětlil, že útok tak, jak jej obviněný popsal není vůbec možný. Pokud by poškozený útočil na obviněného a tento se jeho ataku toliko bránil, byl by vůči obviněnému buď čelem nebo v případě, kdy jej chtěl sevřít v tzv. kravatě, by stál naopak poškozený za zády obviněného. Takové postavení jednak vůbec nekorespondovalo s objektivně zjištěnými poraněními, jednak znalec vyloučil možnost jejich vzniku dějem, který tvrdil obviněný. Toto zjištění pak odvolací soud doplnil i dalšími okolnostmi vyjádřenými v bodě 13. jeho odůvodnění, tedy že tvrzenému útoku poškozeného neodpovídala ani audionahrávka a celkové vystupování obviněného zachycené na kamerových záznamech. Pokud obviněný v rámci doplnění své dovolací argumentace operoval především s audionahrávkou a tvrzeným výkřikem obviněného, na nějž navázal fyzický útok vůči poškozenému, Nejvyšší soud musel tuto jeho verzi zcela kategoricky odmítnout. Po seznámení se s obsahem této nahrávky totiž bylo nutno beze zbytku přisvědčit odvolacímu soudu v tom směru, že na nahrávce je možno slyšet toliko nádech, respektive spíš výdech obviněného bezprostředně následovaný výkřikem poškozeného. Toto zjištění svědčilo pouze o tom, že obviněný se nadechl, než na poškozeného zaútočil. V tomto ohledu nemohl být tedy tvrzený rozpor vůbec spatřován.

31. V podstatě lze tedy konstatovat, že obviněný odmítl výsledky důkazního řízení akceptovat a sveřepě setrval na svých výtkách atakujících toliko dílčí části dokazování, respektive prosazující vlastní verzi skutkového děje nehledě na ostatní důkazy a okolnosti případu. Takovýto způsob argumentace ovšem vůbec nenaplnil shora uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani žádný jiný a zcela se tak minul s limity dovolacího řízení.

32. V rámci druhého z uplatněných dovolacích důvodů, tedy toho formulovaného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

33. Pod tento dovolací důvod bylo možno subsumovat námitky spatřující nesprávné posouzení otázky jednání v nutné obraně, stejně jako otázky podílu poškozeného na vzniku škody a s tím spojeným nesprávným určením povinnosti k její náhradě.

34. Nejprve k otázce nutné obrany Nejvyšší soud konstatuje, že tato zůstala zcela správně mimo pozornost soudů obou stupňů a stejně tak tomu bylo i v dovolacím řízení, neboť nebylo vůbec prokázáno, že by poškozený na obviněného, jakkoliv zaútočil. Naopak obviněný atakoval poškozeného, který k němu byl otočen zády. Celá tato námitka byla tedy vystavěna toliko na vlastní představě obviněného o tom, jak se incident odehrál, a neměla tedy vůbec oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudem prvního stupně. Tím ovšem nenaplnila žádný ze zákonem předvídaných důvodů dovolání a bylo třeba ji odmítnout.

35. Co se pak týkalo otázky náhrady škody, ani tato nebyla způsobilá založit meritorní dovolací přezkum, neboť byla opětovně vystavěna na subjektivních představách obviněného. Ten totiž zcela ignoroval tu skutečnost, že trestní soudy nejsou primárně povolány k tomu, aby se zabývaly sousedskými spory a řešily každou křivdu vnímanou kterýmkoliv z aktérů celého stíhaného jednání, ale k tomu, aby poskytly účinnou ochranu zájmům chráněným trestním zákonem. V nyní posuzovaném případě se jednalo o zájem na ochraně zdraví jedince, který byl ovšem zasažen výlučně jednáním obviněného, který veden touhou dokázat si vlastní převahu, přistoupil k opakované fyzické insultaci poškozeného, přičemž druhý a již úspěšný atak vedl ke vzniku poranění, tedy poruše zdraví poškozeného. Ten na tomto ovšem nenesl podíl vůbec žádný, když byla vyvrácena obhajoba obviněného o primárním útoku poškozeného (viz shora). Naopak poškozený neměl ani žádnou účinnou možnost, jak se ho vyvarovat (aniž by to byla jeho povinnost), neboť byl k obviněnému v danou chvíli otočen zády. Úvahy obviněného prezentované v rámci argumentace vůči přiznanému nároku na náhradu újmy vyvěraly opětovně toliko z vlastní subjektivní představy a hodnocení všech okolností a vlastní verze spravedlnosti. Zároveň bylo zcela zřejmé, že obviněný nikterak nereflektoval nejen své jednání a jeho dopady, ale ani odůvodnění soudů nižších stupňů, která poskytla zcela jasné a srozumitelné argumenty pro to, aby dovolatel měl možnost náhledu svého počínání. Avšak zcela bez úspěchu. Opětovně bylo tedy nutno konstatovat, že obviněný vystavěl svoji argumentaci toliko na subjektivním pojetí celého incidentu a vlastní představě jeho hodnocení, čímž jeho námitky zůstaly opět zcela mimo limity dovolacího přezkumu.

36. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze stručně v obecnosti uvést, že pamatuje na situace, kdy byl uložen buď nezákonný druh trestu, anebo sice zákonný druh ovšem ve výměře vymykající se trestní sazbě stanovené pro trestný čin, za který je takový trest ukládán. V kontextu dovolací argumentace obviněného bylo vhodné připomenout, že právě pod tento dovolací důvod, respektive toliko pod jeho první variantu, lze subsumovat výhrady vůči výroku o trestu v části týkající se uložené přiměřené povinnosti (obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1068/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 6 Tdo 659/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 8 Tdo 174/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2022, sp. zn. 7 Tdo 35/2022).

37. Dovolatel brojil proti té části výroku o trestu, kterou mu byla uložena přiměřená povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství, neboť jej v tomto ohledu považoval za nedostatečně určitý a zároveň, že podmínky pro uložení přiměřené povinnosti nebyly dány.

38. Odvolací soud formuloval ve výroku svého rozsudku uložení přiměřené povinnosti následovně: „Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku se obžalovanému ukládá přiměřená povinnost podrobit se vhodným programům psychologického poradenství.“ Současně se ovšem slušelo zdůraznit i to, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v bodě 17. tento uvedl důvody, pro které považoval za nutné a účelné uložení takové přiměřené povinnosti – projevy agresivity, schopnost řešit konfliktní situace, hledání kompromisu, ovládání emocí.

39. Nejvyšší soud po seznámení se shora nastíněnými fakty uzavřel, že ačkoliv si lze představit bezpochyby pregnantnější specifikaci zaměření psychologického poradenství již ve výroku rozsudku, nebyla jeho nynější formulace ve spojení s odůvodněním jakkoliv na újmu ani právům obviněného ani zákonnosti takového výroku. Předně již ze samotné formulace zcela jasně vyplynulo, že soud považoval za nutné, aby obviněný vyhledal psychologickou pomoc. Obviněnému tudíž bylo zcela zřejmé, že jemu uložená povinnost spočívala právě v tom, aby se obrátil na psychologa s požadavkem pomoci k dosažení cílů vyřčených v odůvodnění rozsudku v bodě 17. (viz shrnutí shora). Ani v tomto ohledu tedy nebylo možné obviněnému vyhovět.

40. Současně považoval Nejvyšší soud za vhodné vyjádřit se k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1068/2022, které připomněl státní zástupce. Ačkoliv totiž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud naopak shledal formulaci uložené přiměřené povinnosti jako nedostatečné, a tím pádem výrok nepřezkoumatelným, jednalo se o jinou situaci. Obviněnému v této věci totiž byla uložena povinnost sice specifikovaná ve výroku rozsudku, avšak za použití vágních pojmů, které nebylo možno ani ve spojení s odůvodněním odsuzujícího rozsudku jakkoliv kvantifikovat. Tím pádem bylo zcela nejasné, kdy by obviněný takovouto povinnost splnil, respektive nesplnil či lépe porušil (jednalo se o povinnost zdržet se užívání omamných látek). V nyní posuzovaném případě byla ovšem situace jiná, neboť dovolateli byla uložena povinnost něco konat, konkrétně podrobit se psychologickému poradenství s jasně definovaným cílem. Obviněný tedy věděl přesně, co činit pro to, aby tuto povinnost splnil. Současně pak z povahy takto uložené přiměřené povinnosti implicitně vyplynulo, že prokázat její splnění lze například certifikátem či zprávou psychologa či poradny s obdobným zaměřením.

41. Nejvyšší soud tedy v rámci tohoto okruhu námitek shrnul, že ačkoliv by bylo možné výrok o trestu v části ukládající přiměřenou povinnost ve smyslu § 48 odst. 4 tr. zákoníku formulovat konkrétněji například včetně zaměření a cílů poskytnutého poradenství, nebylo „pouhé“ citování zákona pochybením, které by bylo nutné a účelné napravit jakýmkoliv mimořádným opravným prostředkem. I na tuto námitku totiž bylo třeba nahlížet po její materiální stránce s ohledem na výsledek, který sledovala. Pokud by totiž Nejvyšší soud přistoupil k formalistickému požadavku obviněného a uvedený výrok kasíroval a vrátil soudu odvolacímu k přeformulování, došlo by toliko ke zbytečnému prodloužení trestního řízení, neboť odvolací soud by mohl učinit toliko to, že by cíl psychologického poradenství vtělil z odůvodnění přímo do výroku, aniž by to však mělo jakýkoliv reálný dopad pro obviněného. Ten totiž o svých povinnostech a jejich obsahu byl zcela srozumitelně, jasně a jednoznačně zpraven, tudíž by se jednalo skutečně toliko o vyhovění formalistickým požadavkům dovolatele bez jakéhokoliv reálného vlivu na jeho práva a povinnosti. To by byl mimo jiné i s ohledem na zásadu hospodárnosti trestního řízení zcela neefektivní a nežádoucí postup.

42. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jak je shora uvedeno, žádná z obviněným uplatněných vad nedosáhla mezí meritorního dovolacího přezkumu, a proto nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

43. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněného se v podstatné části minula s rozsahem dovolacích důvodů a v té části, ve které naplnila zvolený dovolací důvod, zjevně postrádala opodstatnění.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

44. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jím uplatněné námitky dílem nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a dílem bylo zjevně neopodstatněné.

45. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu Poučení: