3 Tdo 1135/2025-602

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný M. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 6 To 22/2025-468, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 98 T 17/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. J. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále také jen „krajský soud“) ze dne 24. 2. 2025, č. j. 98 T 17/2024-409, byl obviněný M. J. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku krajského soudu) v blíže nezjištěné době v noci z 31. 12. 2020 na 1. 1. 2021 v pokoji v prvním patře rodinného domu č. p. XY v XY na silvestrovské oslavě u rodiny své sestry R. K. J. za účelem vlastního sexuálního uspokojení, ačkoliv znal její věk, přilehl k poškozené AAAAA (pseudonym), ležící na posteli a spící na levém boku, zhruba po dobu pěti minut se jí dotýkal na hýždích, čímž ji probudil, a následně se jí po dobu několika minut opakovaně zezadu dotýkal na přirození, do kterého jí rovněž zasouval prst, kdy u poškozené, zaskočené a šokované jeho jednáním, došlo k traumatickému stresu, mimo jiné i ke ztrátě integrace psychiky a tělesných funkcí, v důsledku čehož nebyla schopna adekvátní a účinné obrany.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon jej krajský soud podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené AAAAA na náhradě nemajetkové újmy částku 400 000 Kč a se zbytkem uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozenou odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená odvolání, která Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) usnesením ze dne 16. 6. 2025, č. j. 6 To 22/2025-468, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. J. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Martina Köhlera dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

5. V odůvodnění po prvotním obecném exkurzu do problematiky označených dovolacích důvodů namítl, že „právní závěry soudu se dostaly do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a proto je napadené rozhodnutí nutno označit jako rozhodnutí v rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu“. Vyslovil zejména nesouhlas s bodem 35. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž byla výpověď poškozené AAAAA vyhodnocena jako věrohodná. Uvedl, že byl nejdříve prověřován na základě trestního oznámení podaného u Policie České republiky, Krajského ředitelství Libereckého kraje, „obv. Územní odbor Pastýřská“, kdy věc byla usnesením odložena, protože policejní orgán v prověřovaném jednání nespatřoval nic trestného. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci poté jednání překvalifikovalo na zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a u „krajské policie Liberec“ se nadále pracovalo s původním spisem, jako by k žádnému odložení nedošlo. Všechny důkazy, které byly „získány v době, kdy věc byla na okresu“, jsou podle názoru obviněného nepoužitelné, a to především výpověď poškozené, kterou krajský soud v hlavním líčení přečetl podle § 102 odst. 2 tr. ř. Kromě této výpovědi neexistuje žádný jiný důkaz, který by prokazoval jeho vinu. Dále byli vyslechnuti svědci, kteří byli v inkriminovanou noc v domě, kde se měl skutek odehrát. Nemůže obstát závěr soudu prvního stupně, že poškozená nebyla opilá, neboť výpovědi svědků se v tomto rozcházejí. To samé platí i u otázky, kde měla poškozená tu noc spát. Zde dovolatel odkázal na výpověď své sestry R. K. J., jejího manžela P. J. K., jejího syna K. J. a jeho tehdejší přítelkyně E. K., které soud prvního stupně podle něj nedůvodně upozadil a naopak vyzdvihl výpovědi S. S. a M. S. – matky a otčíma poškozené. Otázka opilosti poškozené je podle jeho názoru „zásadní k prokázání jeho viny“ a toho, zda se poškozená neodebrala do předmětného pokoje již s úmyslem jej atakovat. Jak uvedl ve své výpovědi, poškozená mu tu noc sahala na penis, což on odmítl.

6. Následně obviněný zdůraznil, že poškozená měla mít problémy s lhaním, kouřením a „z minulosti sexuální obtěžování jejím bratrancem“. I přes tyto skutečnosti vzal soud prvního stupně její výpověď jako věrohodnou. Nastal zde extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudu prvního stupně a posléze také soudu odvolacího, když nebylo jednoznačně prokázáno jeho jednání tak, jak je popsáno ve výrokové části rozsudku. V posteli společně s ním a poškozenou spal také jeho syn BBBBB (pseudonym) který, stejně jako další svědci, kteří v pokoji spali, nic neslyšel a nic nezaznamenal.

7. Jako další skutečnost, která nemá oporu v provedeném dokazování, obviněný označil následné chování poškozené. Upozornil na její výpověď při výslechu dne 15. 6. 2022, která je podle jeho mínění v rozporu s jejím jednáním, a dále na výpověď ze dne 11. 7. 2024, jíž se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly. Poškozená nemá problém s muži, byť svému učiteli a kamarádům uváděla, že byla znásilněna a jak je zničená, tak hned zasílá cizím mužům své nahé fotografie a domlouvá si s nimi schůzky. Soudy nižších stupňů rovněž dostatečně nezohlednily závěry znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a z oboru školství a kultura, odvětví psychologie. Tyto závěry totiž „jednoznačně prokazují v souvislosti s dalšími důkazy, že jeho vina není jednoznačně prokázána, když jednání a záměry poškozené nejsou vždy jasné“. Při hodnocení důkazů v trestním řízení se podle názoru Ústavního soudu vyjádřeného mj. v nálezu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 3094/08, vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. „Tím, že oba soudy k takovému závěru dospěly, má obviněný za to, že jejich závěry jsou z logického hlediska neúplnými, neobjektivními a dochází zde k tzv. extrémnímu rozporu“.

8. Další námitky dovolatele se týkají tzv. opomenutých důkazů. Konkrétně se jedná o „lustraci poškozené“, kterou soud prvního stupně podle něj odmítl provést. V té souvislosti poukázal na jinou „sexuální kauzu“ řešenou Policií České republiky, ve které měla poškozená figurovat, a dále na tvrzení poškozené, že již měla pohlavní styk, což koliduje se závěrem znaleckého posudku ze dne 15. 2. 2023, podle něhož lze u poškozené v oblasti sexuality očekávat problémy, až se sama rozhodne dobrovolně sexuálně žít. V návaznosti na to měl být podle obviněného vyhotoven znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, který by se podrobně zabýval „sexuální orientací, deviacemi či samotným vývojem v této oblasti u poškozené“. Za další opomenutý důkaz označil výslech své tehdejší přítelkyně E. E., který navrhoval, avšak soudem prvního stupně nebyl proveden. Jeho provedením mohlo být dokázáno, že „měl možnost sexuálního styku, který také se svojí přítelkyní měl“. Soudy nižších stupňů při hodnocení důkazů zcela opomenuly výpověď jeho syna BBBBB, resp. ji bagatelizovaly. Na druhou stranu soud prvního stupně vyzdvihl výpověď matky a otčíma poškozené.

9. V neposlední řadě obviněný reklamoval, že soudy nižších stupňů jednání nesprávně právně posoudily jako zvlášť závažný zločin znásilnění, pro který je ovšem důležité, že pachatel si musí být skutečnosti, která činí oběť bezbrannou, vědom a musí ji úmyslně zneužít. Tímto hlediskem se soud prvního stupně ani soud odvolací nezabývaly. I kdyby k danému jednání došlo, tak dovolatel nemohl vědět, zda je poškozená opilá, spí nebo spánek předstírá, či dobrovolně se stykem souhlasí. Soudy nižších stupňů postavily celé obvinění na výpovědi poškozené, která je však dle jeho názoru nevěrohodná a zcela osamocená. V návaznosti na její chování po údajném činu měl soud postupovat podle zásady in dubio pro reo.

10. Na závěr se dovolatel domáhal přerušení výkonu napadených rozhodnutí soudů obou stupňů ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. s tím, že již je ve výkonu trestu odnětí svobody a „s ohledem na konkrétní dovolací námitky a obsah spisu“. Pokud jde o rozhodnutí ve věci samé, navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 6. 2025, č. j. 6 To 22/2025-468, jakož i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci sám hned při zrušení napadeného rozhodnutí ve věci rozhodnout ve smyslu § 265m tr. ř.

11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. zdůraznila, že pouhá polemika s hodnocením důkazů ze strany soudů nemůže naplnit první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nespecifikoval předvídaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a po dovolacím soudu požaduje pouze přehodnocení skutkových závěrů učiněných soudy na základě provedených důkazů jejich novým přezkoumáním. Těžiště dovolacích námitek spočívá výlučně ve zpochybnění hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů. Podle státní zástupkyně však tato zjištění mají v provedených důkazech potřebnou oporu a logicky z nich vyplývají, neshledává tedy mezi nimi žádný, natož pak zjevný nebo extrémní, rozpor. Základním usvědčujícím důkazem byla výpověď poškozené, která jednání obviněného popisovala konzistentně a soudy ji s ohledem na charakter trestné činnosti hodnotily velmi obezřetně. Věrohodnost výpovědi nijak neoslabuje ani skutečnost, že se její chování pohybuje od líčení psychických útrap na sociálních sítích po vedení sexuálně podbarvené konverzace a zahájení sexuálního života. Názor obviněného, že výpověď poškozené z přípravného řízení je procesně nepoužitelným důkazem, je mylný a nemá podklad v žádném ustanovení trestního řádu.

12. Pokud jde o údajně opomenuté důkazy, v protokolu o hlavním líčení není možné dohledat, že by dovolatel navrhoval provedení lustrace poškozené, případně výslechu své tehdejší přítelkyně E. E. I kdyby tomu tak bylo, předmětné důkazy nelze označit za důležité, které by měly rozhodný dopad na dokazování. Soud nepřehlédl závadové chování poškozené v souvislosti s rozsudkem, jímž byl uznán vinným mladistvý CCCCC (pseudonym). Navíc k tomuto chování došlo až v době po spáchání znásilnění ze strany dovolatele. Rovněž výslech jeho tehdejší přítelkyně neměl v posuzované věci zásadní význam, neboť charakter jejich vztahu byl již v řízení objasněn.

13. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku, v jejímž rámci obviněný zpochybňuje, že věděl o skutečnostech, které poškozenou učinily bezbrannou. Obviněný však věděl, že zneužívá její bezbrannosti, neboť v době zahájení svých sexuálních aktivit věděl, že poškozená spí. Dále musel být minimálně srozuměn s tím, že pokud ji tato aktivita probudila, pak ji jeho jednání natolik paralyzovalo, že se bála nebo se nedokázala bránit. Kvalifikační znak bezbrannosti je tak pokryt minimálně nepřímým úmyslem.

14. Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevila i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

15. Na toto vyjádření odpověděl obviněný prostřednictvím svého obhájce písemnou replikou. V ní se neztotožnil se závěry státní zástupkyně, že svými námitkami nenaplnil uplatněné dovolací důvody. Je přesvědčen, že jasně konkretizoval, v čem spatřuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Odkázal především na výpověď poškozené, která je podle jeho názoru v rozporu se závěry soudu. Dále poukázal na výpovědi dalších svědků s tím, že závěry z nich vyplývající jsou rovněž v rozporu se závěry soudů nižších stupňů. Tyto se pak dopustily pochybení také v tom, když hodnotily výpověď poškozené jako věrohodnou, přičemž samo Nejvyšší státní zastupitelství uvádí trestní kauzu, ve které byl uznán vinným mladistvý CCCCC a ze které je zjevné, že poškozená byla jako mladistvá sexuálně aktivní. Tvrzení, že k jednání mezi CCCCC a poškozenou došlo až po skutku popsaném ve výrokové části napadeného rozsudku, a tudíž k němu není třeba přihlížet, nemůže obstát. Dovolatel má za to, že výpověď poškozené v souvislosti s výpověďmi všech svědků a jejím chováním po činu je nevěrohodná a skutková zjištění soudu jsou tak v extrémním rozporu s provedenými důkazy.

16. Soudy též nemohou tvrdit, že jeho vztah s tehdejší přítelkyní E. E. nebyl stabilním partnerským vztahem, v rámci kterého vedl uspokojivý sexuální život, bez toho, aby byla v řízení jeho bývala přítelkyně slyšena. Skutečnost, že ji neznali jeho kamarádi, nemůže prokázat závěr soudu o neexistenci stabilního vztahu a nevedení stabilního sexuálního života.

17. V souvislosti s uplatněným důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný trvá na skutečnostech, které uvedl v podaném dovolání. Soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda věděl o skutečnosti, která učinila poškozenou bezbrannou. V odůvodnění ani jednoho z napadených rozhodnutí to nebylo řešeno, stejně jako nebyla hodnocena ani otázka, zda ji zneužil úmyslně. V dalším obviněný odkázal na podané dovolání.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

18. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

19. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

20. V uvedené souvislosti je vhodné nejprve zmínit, že vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci se obviněnému primárně nabízel odkaz na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., a to v jeho druhé variantě, která dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

21. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud v praxi nevnímá jako natolik zásadní nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek. I v nynějším případě se proto zaměřil přímo na řešení otázky, zda napadené usnesení vrchního soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly vskutku zatíženy dovolatelem namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., na které obhajoba explicitně odkázala.

22. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

24. Výše rozvedenými interpretačními východisky se dovolací senát řídil při posouzení jednotlivých námitek obviněného M. J. a dospěl k závěru, že se po obsahové stránce s označenými dovolacími důvody buď míjejí, anebo nemají potřebné věcné opodstatnění.

25. Výpověď poškozené byla opatřena v souladu se zákonem, po zahájení trestního stíhání obviněného a za přítomnosti jeho obhájce. Nejvyšší soud neshledal jediný důvod, proč by tato výpověď neměla být použitelná v řízení před soudem. Jestliže obviněný poukazuje na to, že původně měl být na základě trestního oznámení prověřován Policií České republiky, Krajským ředitelstvím Libereckého kraje, Územní odbor Liberec a věc byla usnesením odložena, pak toto obsahu spisu neodpovídá. Jednání bylo původně stíháno jako zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž následně byl skutek na základě pokynu státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, překvalifikován na zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea druhá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný a jeho obhájce byli na změnu právní kvalifikace řádně upozorněni. V důsledku této změny došlo i ke změně policejního orgánu, který konal vyšetřování. Tato skutečnost ovšem nemá žádný vliv na do té doby provedené úkony trestního řízení, resp. na procesní použitelnost do té doby opatřených důkazů. Podle § 161 odst. 2 tr. ř. vyšetřování konají útvary Policie České republiky. Z hlediska řešené problematiky je irelevantní, o který konkrétní útvar se jedná, resp. zda se tento v průběhu řízení změní. K tomu může dojít nejen v návaznosti na změnu právní kvalifikace stíhaného skutku, ale např. i v důsledku spojení více věcí do společného řízení apod. „Nový“ policejní orgán po takové změně každopádně není povinen opakovat úkony trestního řízení, které byly řádným způsobem (v souladu s trestním řádem) provedeny již dříve.

26. Pokud dovolatel soudům dále vytýká, že dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak tuto námitku nepodpořil žádným skutečně relevantním argumentem. Fakticky totiž neuvedl jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci jeho jednání, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Jde o prostou polemiku s důkazy, jíž pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.

27. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně připomíná, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou alternativní verzi skutkového děje, zatímco důkazy, které jeho obranu zpochybňovaly, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Sám přitom vychází z jejich účelové selekce a tendenčního výkladu, kterým se pokouší přesvědčit dovolací soud o tom, že jeho odsouzení je v rozporu s ústavními principy spravedlivého procesu.

28. Jestliže dovolatel argumentuje povinností soudu vycházet při hodnocení důkazů z obecného pravidla „prokázání viny mimo jakoukoli rozumnou pochybnost“, jak s ním pracuje ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud, pak je třeba nejprve uvést, co se onou „rozumnou pochybností“ míní. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I -Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C. H. BECK, Praha 2013, str. 34).

29. K podobné principiální nejistotě ovšem soudy nižších stupňů v projednávané věci neměly žádný rozumný důvod. K dispozici měly naopak dostatek důkazů, které podrobily přísně kritické analýze, při níž si počínaly způsobem respektujícím požadavky zákona. Je pravdou, že soud prvního stupně se přiklonil k výpovědi poškozené a s ní korespondujícím výpovědím svědků S. S. a M. S. Ti popsali, že před řešenou událostí s poškozenou nebyly žádné podstatné problémy a zároveň poukázali na následnou zřejmou změnu jejího chování, problémy ve škole, sebepoškozování, potřebu medikace a dokonce i hospitalizace apod. Dovolateli ovšem nelze dát za pravdu v tom, že by závěr o věrohodnosti výpovědi poškozené neměl oporu v provedeném dokazování. Závěry vyplývající z její výpovědi podpořily kromě již uvedeného též výpovědi svědků J. N., M. B. a DDDDD (pseudonym) kterým se se svým traumatizujícím zážitkem svěřila. Tito svědci vypověděli, že svěřování se s danou událostí bylo pro poškozenou složité, začala se sebepoškozovat a stala se celkově uzavřenější. Výpověď poškozené byla podpořena též závěry znaleckého zkoumání ze dne 15. 2. 2023 MUDr. Evou Čápovou, znalkyní v oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (následně zpracován znalecký posudek datovaný 28. 4. 2023) a Mgr. Lenkou Čermákovou, znalkyní v oboru školství a kultura, odvětví psychologie (následně zpracován znalecký posudek datovaný 25. 4. 2023). Z něj vyplynulo, že poškozená v uvedené době trpěla akutní stresovou poruchou v návaznosti na jednání obviněného, k události měla úzkostný vztah a vyhýbavý postoj, nechtěla si ji připomínat. Také si vyčítala, že v době jednání nebyla schopna razantní odmítavé reakce. Měla sklony k poutání pozornosti a mírné dramatizaci, nikoli však ve smyslu sociální manipulace, ale jako způsob, jak expresivně informovat své okolí o intenzitě svých starostí a psychických bolestí.

30. Své závěry vycházející z uvedených skutečností a důkazů soud prvního stupně dostatečně, logicky a věcně správně rozvedl zejména v bodech 36. a 37. odůvodnění svého rozsudku. Věrohodností výpovědi poškozené se pak obsáhle zabýval v bodě 35. odůvodnění. S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom, že krajský soud nebral v úvahu následné chování poškozené po činu – viz body 38.-40. odůvodnění rozsudku. Poškozená se cíleně vyhýbala událostem, na kterých měl být přítomen obviněný. Pokud jde o její chování následující po řešeném činu, na něž obviněný nyní vehementně poukazuje, zde je možné přisvědčit názoru soudu prvního stupně, že oběti trestných činů v sexuální oblasti se s jejich následky vyrovnávají rozmanitými způsoby, a rozhodně nelze říci, jak by se taková oběť „správně“ měla chovat. Veškeré úvahy dovolatele v daném směru jsou toliko ničím nepodloženou spekulací.

31. Nelze souhlasit ani s jeho námitkou, že se soudy dostatečně nezabývaly závěry výše uvedených znaleckých posudků. Krajský soud v bodě 39. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že jestliže má poškozená podle znalkyň mírné sklony k poutání pozornosti a dramatizování, tak se nejedná o vědomou lež, nýbrž o způsob, jak si říci o pomoc a povzbuzení v situacích, kdy intenzivně prožívá negativní emoce. Tímto závěrem znaleckého posudku se zabýval také vrchní soud v bodě 10. odůvodnění svého usnesení. Uvedené sklony pak podle jeho názoru, s nímž se Nejvyšší soud ztotožňuje, nemají vliv na obsah její výpovědi a tedy nemohou mít za následek její celkové znevěrohodnění.

32. Krajský soud se věnoval i tvrzení obviněného, že poškozená byla opilá, a náležitě porovnal výpovědi všech svědků, kteří s poškozenou trávili večer (viz bod 37. odůvodnění rozsudku). Logicky dospěl k závěru, že opilost poškozené nebyla prokázána. Rovněž vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení, že na posteli spali v inkriminovanou noc hned tři lidé (kromě poškozené a obviněného i jeho syn BBBBB). S výjimkou posledně jmenovaného svědka tuto skutečnost nikdo jiný nepotvrdil.

33. Lze uzavřít, že naopak právě tvrzení obviněného, že poškozená se záměrně odebrala do pokoje, kde spal on, aby ho sexuálně atakovala, nemá oporu v provedených důkazech. Soudy nižších stupňů se racionálně přiklonily k verzi prezentované poškozenou, přičemž dostatečně podrobně a logicky rozvedly své související úvahy. V provedeném dokazování nemá oporu ani konstatování obviněného, že poškozená byla „problémová“, sexuálně obtěžovaná svým bratrancem atd., což ji ve výsledku činí nevěrohodnou. Skutečnost, že inkriminované noci nikdo ze svědků „nic neslyšel ani nezaznamenal“, verzi poškozené nikterak nevylučuje. Ta totiž nejprve spala a poté tzv. zamrzla, tj. jednání obviněného, na něž vůbec nebyla schopna fyzicky reagovat, mlčky trpěla. Vzhledem k tomu, jakož i ke konkrétnímu způsobu provedení činu obviněným, byla možnost, že předmětné jednání zaznamená někdo další, do značné míry eliminována.

34. Nejvyšší soud se neztotožnil ani s námitkou dovolatele, že řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů. K tomu v obecné rovině zdůrazňuje, že trestní řád neurčuje žádná konkrétní pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný zásadní význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel v posuzované trestní věci naplněn nesporně byl.

35. Doktrína tzv. opomenutých důkazů, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

36. Porušení některého z uvedených příkazů dovolatel nemůže nižším soudům s úspěchem vytýkat už proto, že žádný kvalifikovaný důkazní návrh, o němž by musely rozhodnout přímo při jednání a jeho případné zamítnutí adresně odůvodnit v písemném vyhotovení svých meritorních rozhodnutí, během hlavního líčení ani veřejného zasedání o odvolání nevznesl. Dovolání lze v tomto ohledu vnímat spíše jen jako projev jeho obecné nespokojenosti s rozsahem dokazování v řešené věci, které ze svého subjektivního pohledu vnímá jako nedostačující.

37. Není pravdou, že by se obviněný domáhal provedení důkazu lustrací všech věcí poškozené vedených u policie a soud prvního stupně toto odmítl. Ze spisového materiálu vyplývá, že předmětnou lustraci obviněný avizoval jako důkaz, který bude chtít v hlavním líčení provést, v podání učiněném prostřednictvím obhájce dne 23. 9. 2023 (viz č. l. 320 trestního spisu). Soud prvního stupně tento návrh neignoroval, naopak, od Policie České republiky si vyžádal příslušný výpis z informačního systému ETŘ (všech věcí, v nichž poškozená procházela). Tato listina byla krajskému soudu doručena dne 12. 11. 2024 a je založena na č. l. 348 spisu. Je pravdou, že následně v hlavním líčení jako důkaz provedena nebyla, avšak obviněný její provedení ani nenavrhl. V rámci posledního hlavního líčení dne 24. 2. 2025 pak výslovně deklaroval, že žádné návrhy na doplnění dokazování nemá (viz č. l. 400 p. v.). V uvedeném výpisu (lustraci) byl navíc uveden pouze jediný záznam, který teoreticky mohl být významný pro dokazování v této věci, a ten se týkal trestního řízení vedeného proti obviněnému ml. CCCCC. Toto řízení však soud prvního stupně i soud odvolací vzaly v rámci svého rozhodování v potaz a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 7. 2024, sp. zn. 7 Tm 6/2024, byl soudem prvního stupně dokonce proveden k důkazu.

38. Pokud dovolatel reklamuje, že soudy správně měly opatřit znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie (který by se „podrobněji zabýval sexuální orientací, deviacemi či samotným vývojem v této oblasti u poškozené s ohledem na její jednání vůči jiným mužům“) a měly též vyslechnout jeho bývalou družku E. E. (jež mohla potvrdit, že spolu měli sexuální styky, tedy on v tomto směru nestrádal), pak nezbývá než zopakovat, že provedení těchto důkazů obviněný podle obsahu spisu soudům formálně nenavrhl. Na celé jméno své bývalé přítelkyně si dokonce nejprve ani nebyl schopen vzpomenout. Z lidí v jeho okolí znala tuto osobu pouze jeho sestra a ani ta si celé jméno nepamatovala. V obou případech je každopádně jasné, že se nejedná o důkazy podstatné, které by měly potenciál zvrátit výsledky do té doby provedeného dokazování a přivodit jiné rozhodnutí o vině obviněného, o trestu či o povinnosti k náhradě nemajetkové újmy.

39. Předložené dovolání až na výjimky neobsahuje relevantní výhrady ani z hlediska dalšího deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesouhlas s právní kvalifikací obviněný založil v první řádě opět na odmítnutí finálních skutkových závěrů soudů, které se přiklonily k výpovědi poškozené, jíž on sám považuje za osamocenou a nevěrohodnou. V té souvislosti poukazoval mj. na údajné porušení zásady in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je však namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem, jak bylo výše rozvedeno, nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soudy nižších stupňů žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele neměly, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí.

40. Na samý závěr dovolatel odmítl, že by svým jednáním naplnil znaky „kvalifikované“ skutkové podstaty žalovaného trestného činu s tím, že nebyl prokázán jeho úmysl ve vztahu ke zneužití bezbrannosti poškozené. Této skutečnosti (bezbrannosti oběti) si podle jeho názoru pachatel musí být vědom a musí ji úmyslně zneužít, což se v jeho případě nenastalo. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěry uvedenými v bodě 43. odůvodnění rozsudku krajského soudu a bodě 14. odůvodnění usnesení soudu vrchního. V okamžiku, kdy obviněný své sexuálně motivované jednání započal, poškozená spala, čehož si samozřejmě musel být vědom, a právě toho využil. Poškozená ve své výpovědi popsala (č. l. 82 p. v.), že se po probuzení nehýbala, byla „zamrzlá“ a předstírala spánek. Skutečnost, zda dovolatel poznal, že se poškozená v průběhu řešeného jednání probudila, nebo ne, není pro posouzení věci důležitá. Za stav bezbrannosti se považuje jak spánek, tak i silný ochromující stres, který oběť fyzicky paralyzuje – viz aktuální znění § 119a odst. 1 tr. zákoníku, jež koresponduje s předchozí konstantní judikaturou vyšších soudů. V obou případech jde o stav, kdy napadená osoba není schopna utvářet, resp. projevit, svou vůli. Obviněný logicky nemohl mít žádný důvod předpokládat, že daný sexuální kontakt je (může být) ze strany poškozené chtěný, resp. dobrovolný, že se poškozená probudila a s pohlavním stykem snad mlčky souhlasí. Otázce bezbrannosti poškozené a úmyslu obviněného této bezbrannosti zneužít se oba soudy nižších stupňů věnovaly a se souvztažnou argumentací obviněného se vypořádaly. On však toto ignoruje a v dovolání svou obhajobu sveřepě opakuje.

41. Souborně lze tedy uzavřít, že obviněný M. J. uplatnil v dovolání jednak námitky, které pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze, a jednak výhrady, které z pohledu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. nemají potřebné opodstatnění. Z důvodu vzájemné podmíněnosti nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný navíc ani výslovně neoznačil.

V. Způsob rozhodnutí

42. Nejvyšší soud proto předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř. V dané souvislosti se znovu připomíná, že dovolání bylo z podstatné části vystavěno na stejných námitkách, na kterých obviněný založil svoji procesní obranu již v dřívějších fázích trestního řízení, včetně řízení odvolacího, a s nimiž se dostatečně podrobně a přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Danou problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

43. Jestliže obviněný v souvislosti se svým dovoláním požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo toliko o podnět a nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí, o němž musí být formálně rozhodnuto, může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně. To se však v daném případě nestalo. Ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro přerušení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí žádný důvod. Za dané situace přitom nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování IV. Důvodnost dovolání V. Způsob rozhodnutí Poučení: