3 Tdo 1142/2025-356

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2025, č. j. 6 To 258/2025-326, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 4 T 132/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. V. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 7. 5. 2025, č. j. 4 T 132/2024-274, uznal obviněného J. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, kterého se dopustil ve výroku popsaným jednáním.

2. Za to byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, na jehož základě Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 20. 8. 2025, č. j. 6 To 258/2025-326, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného shledal vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, kterého se dopustil tak, že nejméně od února 2023 do 12. 6. 2024 v místech společného bydliště na adrese XY, v XY ulice XY, v blíže nezjištěné rekreační chatě v XY a v rekreační chatě umístěné na parcele č. XY v k. ú. XY, okres XY, opakovaně psychicky a fyzicky napadal svou družku Z. H. J., narozenou XY, v případech, když nejednala dle jeho představ, vulgárně ji urážel a ponižoval, což někdy doprovázel fyzickým násilím v podobě úderů rukou do těla, které mu občas poškozená oplatila, nebo vyhrožoval, že dceru poškozené, která žije u jejích rodičů, nechá znásilnit a dá jí drogy, žádným způsobem se finančně nepodílel na chodu domácnosti, nechával se poškozenou živit, a nutil ji pod pohrůžkou bití k tomu, aby mu odevzdávala veškeré finanční prostředky pobírané od státu, které si následně nechal pro svou potřebu s vědomím, že se poškozená dostala do finanční nouze, a trpěla nedostatkem jídla, které byla nucena vyhledávat v jeho doprovodu v popelnicích, čímž významně poškozené ztěžoval společné soužití ve společné domácnosti, což vyvrcholilo dne 12. 6. 2024 okolo 8:00 hodin v rekreační chatě na parcele č. XY v katastrálním území obce XY, když vzal do ruky asi 30 cm dlouhý nůž černé barvy, vyhrožoval poškozené zabitím, následně ji vyzval k sepsání dopisů na rozloučenou, a poté, co to poškozená odmítla, ji začal urážet různými velmi vulgárními výrazy, přičemž jí přiložil nůž na kůži krku, čemuž se poškozená bránila tím, že jej uchopila v temenní oblasti hlavy rukou za vlasy, načež nůž upustil, poté poškozenou shodil na zem, klekl jí kolenem na hrudník a přitom ji začal škrtit oběma rukama na krku, přičemž na ní spočíval celou vahou svého těla, až poškozená nemohla dýchat, otáčela oči v sloup a obávala se, že zemře, kdy zanechal jejího dalšího napadání, a v důsledku tohoto jednání obžalovaného utrpěla poškozená nejméně hematomy a škrábance na krku s nutností následného lékařského ošetření.

4. Za to byl podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., neboť byl přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a výrok v rozhodnutí byl neúplný.

6. V rámci samotné dovolací argumentace obviněný namítal nedostatečnou věrohodnost poškozené, která byla podle jeho mínění zpochybněna dlouhodobým užíváním omamných a psychotropních látek a psychiatrickou léčbou. Poškozená trpěla psychotickými poruchami a bludy, které mohly ovlivnit její vnímání reality a paměťové schopnosti. To ovšem soudy nereflektovaly, stejně jako nevzaly v úvahu motivaci poškozené a její vztah k obviněnému či to, že svoji výpověď měnila. Dovolatel tedy označil výpověď poškozené za účelovou a nepravdivou.

7. Stejně tak zpochybnil i výpovědi svědkyň Č. a K., které vypovídaly jen to, co věděly z doslechu, a důkazní hodnota jejich svědectví tak byla omezena a nemohla vytvořit základ pro výrok o vině obviněného.

8. Dále pak obviněný soudům vyčetl i absenci přesného vymezení skutku, které je však pro odsouzení zásadní a má vliv i na správnou právní kvalifikaci. Bez jeho konkretizace totiž nelze dospět k závěru o trvajícím trestném činu v celém rozsahu. V tom obviněný spatřoval vadu nepřezkoumatelnosti rozsudku.

9. Dovolatel tedy shrnul, že ve věci jsou dány pochybnosti, které nebyly odstraněny ani postupem odvolacího soudu, a naopak mělo být aplikováno pravidlo in dubio pro reo.

10. V návaznosti na vše uvedené tedy obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 8. 2025, č. j. 6 To 258/2025-326, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. „věc znovu projednal a rozhodl“. Současně navrhl, aby dovolací soud zvážil postup podle § 265m tr. ř. a obviněného obžaloby zprostil, neboť dosavadní výsledky řízení nedávají spolehlivý podklad pro závěr o vině.

11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručné rekapitulaci dosavadního řízení a jeho výsledku shrnul argumentaci dovolatele a konstatoval, že předložené dovolání je v podstatě doslovným opakováním obhajoby uplatněné v předchozích fázích řízení. Po zopakování podstaty dovolacího řízení a obecných východisek dovolacího důvodu podle § 265 odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě uvedl, že obviněný nevyjádřil, s jakými důkazy mají být skutková zjištění soudu v rozporu. Jeho argumentace je toliko nesouhlasem s hodnocením provedených důkazů. Státní zástupce souhlasil se soudy nižších stupňů v tom směru, že výpověď poškozené nestála osamoceně, ale byla podpořena svědectvím paní Č. a paní K., protokolem o prohlídce těla, lékařskými zprávami z nemocnice, zprávou Městského úřadu v Roudnici nad Labem, odboru sociálních věcí a znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie. Zejména poslední uvedený důkaz podpořil schopnost poškozené i přes její zdravotní handicap podat kvalitní svědectví. Stejně tak nebyla shledána ani motivace k podání nepravdivé výpovědi. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů a doplnil, že nebyly dány ani podmínky pro uplatnění pravidla in dubio pro reo.

12. K druhému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce připomněl jeho obecná východiska s tím, že v dané věci pod něj žádné výhrady podřadit nelze, neboť výtky obviněného směřovaly výlučně do rozporování skutkových zjištění soudů a nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů.

13. Co se pak týkalo dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l tr. ř. státní zástupce konstatoval, že byl uplatněn ryze formálně a žádnou z námitek pod něj podřadit nelze. Dovolatel sám nespecifikoval, v čem neúplnost výroku a kterého spatřoval. Pokud měl na mysli absenci časového vymezení skutku, to bylo obsaženo hned v úvodu skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku.

14. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť uplatněné námitky se rozcházejí s reklamovanými dovolacími důvody a nelze je podřadit pod žádný ze zákonem předvídaných důvodů dovolání. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

16. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

18. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. najde uplatnění tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

21. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pamatuje na situace, kdy v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., a v jejich rámci pak námitky skutkové, právní a procesní povahy, aniž by je subsumoval pod konkrétní zvolený důvod dovolání, což ovšem Nejvyššímu soudu nikterak nebránilo v rozhodování.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

26. V rámci tohoto dovolacího důvodu bylo možno uvažovat toliko o námitkách směřujících vůči otázkám skutkovým, tedy námitkách obviněného vůči věrohodnosti poškozené, důkazní hodnotě svědeckých výpovědí svědkyň Č. a K. a absenci dostatečného časového vymezení skutku, z nichž dovolatel vyvodil, že je věc zatížena pochybnostmi, které měly být podle pravidla in dubio pro reo vyřešeny v jeho prospěch.

27. Žádná z námitek směřujících vůči ve věci učiněným skutkovým zjištěním a procesu jejich získání však vůbec nedosáhla limitů dovolacího přezkumu. Argumentace obviněného totiž zcela postrádala základní premisu pro své uplatnění, a to označení tvrzeného rozporu mezi konkrétním skutkovým zjištěním a specifickým obsahem provedených důkazů, neboť pouze tato varianta dovolacího důvodu přicházela do úvahy. Svojí povahou se tedy tato argumentace s uplatněným dovolacím důvodem zcela minula a zůstala toliko v rovině prosté polemiky s hodnocením důkazů, respektive spíše tvrdošíjným odmítáním výsledků dokazování. Obviněný totiž opakovaně poukazoval toliko na duševní onemocnění poškozené a tím chtěl zpochybnit věrohodnost její výpovědi a od toho odvozoval i nulitní důkazní hodnotu svědectví paní Č. a K. Zcela však opomněl, že věrohodností poškozené se náležitě zabýval jak soud prvního, tak i druhého stupně (bod 16. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 13. až 17. odůvodnění rozsudku krajského soudu) a zároveň, že byly zajištěny a provedeny i důkazy objektivní povahy, která tvrzení poškozené potvrzovaly a společně tak vytvořily ucelený řetězec důkazů, z nichž bylo možno zcela nade vší pochybnost vystavět skutková zjištění vedoucí k odsuzujícímu rozsudku. Tím se tedy tyto námitky ocitly zcela mimo dovolací řízení a bylo třeba je odmítnout.

28. Totéž platí i o námitce vůči absenci časového zařazení skutku. Předně se jednalo o tvrzení zcela nepravdivé, neboť hned na začátku skutkové věty rozsudků obou stupňů je uveden měsíc a rok, kdy stíhané jednání započalo (únor 2023) a dokonce i přesný den ukončení (12. 6. 2024). Nejvyšší soud tedy nemohl této výhradě vyhovět. Pokud by snad obviněný směřoval svoje výhrady vůči tomu, že stíhané jednání nebylo definováno v rozmezí dat konkretizovaných na dny, nebylo by mu ani tak možno vyhovět. Pro přesné vymezení skutku je sice třeba zjistit všechny okolnosti co nejspecifičtěji, avšak vždy s pohledem na okolnosti případu, dobu od uplynutí skutku. V případě domácího násilí přerůstajícího v týrání je nutno zohlednit, že špatné zacházení s poškozenou osobou se zpravidla zhoršuje v průběhu času a přesné zařazení proto není možné a požadavky vedoucí tímto směrem by vedly k absurdní situaci, kdy pro takovýto přehnaně formalistický požadavek by zůstala natolik závažná kriminalita v podstatě neobjasnitelná. Ani v tomto směru tak nebylo možno obviněnému přisvědčit.

29. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že obviněný vznesl i námitku požadující uplatnění pravidla in dubio pro reo, avšak nemohl jí vyhovět. Předně se jednalo o námitku procesního charakteru, která sama o sobě nemá v zásadě v dovolacím řízení své místo. Může najít uplatnění toliko za situace, kdy by ve věci skutečně nastala situace, která by vedla k tzv. patové důkazní situaci a dvě verze skutkového děje by byly srovnatelné a pochybnosti o tom, jak se skutek stal, již nebylo možné žádnými dalšími důkazy odstranit. Tato situace ovšem v nyní projednávané situaci nenastala, neboť jak bylo uvedeno shora, veškeré námitky, ve kterých obviněný pochybnosti spatřoval, byly vyvráceny ve věci provedeným dokazováním. Ani tyto výhrady proto nenaplnily žádný ze zákonem předvídaných dovolacích důvodů.

30. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. S poukazem na tento dovolací důvod ovšem není možné domáhat se přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání na podkladě tohoto dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.

31. Jedinou námitkou, kterou se obviněný vymezil vůči některému ze znaků přisouzené skutkové podstaty byla ta, že absence přesného časového vymezení skutku měla zásadní dopad i na právní kvalifikace skutku jako trvajícího. Již z této její formulace bylo zcela evidentní, že ji vystavěl až jako výhradu sekundární na podkladě prvotní výtky vůči popisu skutku, které ovšem nebylo možno vyhovět (viz shora bod 28. tohoto usnesení).

32. Současně se slušelo jen stručně připomenout, že i pokud by se podařilo prokázat počátek jeho závadového jednání s přesností na dny, hodiny nebo minuty, aby vyhovovalo představě obviněného o určitosti časového vymezení, jednalo by se o jednání, které pokrývalo období v řádu více než 15 měsíců. Tím by byl naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty uvedené v §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, tedy páchání trestného činu po delší dobu. Ten je nutno posuzovat hledisky délky jednání a jeho intenzity, pročež mezi nimi je vztah nepřímé úměry, tedy čím intenzivnější jednání, tím kratší doba pro naplnění kvalifikačního znaku postačuje. V kontextu tohoto východiska tedy nutno přihlédnout k tomu, že obviněný volil silné zastrašování a fyzické násilí vůči osobě, jejíž schopnost obrany, jak fyzickému, tak psychickému násilí, byla limitována jejím duševním handicapem. Současně pak jednání trvalo po dobu delší než jeden rok. Tím byla tedy kvalifikovaná skutková podstata bezezbytku naplněna.

33. Co se týkalo otázky posouzení trvajícího trestného činu, jedná se o otázku právní teorie. Trvající trestný čin je takový čin, kterým pachatel vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014). V nyní posuzované věci vytvořil obviněný atmosféru strachu a obav poškozené o bezpečí své i své dcery, na jejichž základě následně eskaloval své požadavky, které vedly k natolik špatnému zacházení s poškozenou, která neměla dostatečnou výživu, finanční svobodu, musela snášet násilí a ponižování od obviněného, že jej bylo nutno kvalifikovat jako týrání. Otázka trvalosti jednání proto nesouvisela s přesným určením počátku závadového jednání obviněného, ale spíše s jeho soustavností, respektive jeho udržováním.

34. Ani v rámci tohoto dovolacího důvodu tedy obviněný neuplatnil žádné námitky, které by mu odpovídaly.

35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. postihuje situace, kdy ve výrokové části rozsudku některý z výroků buď chybí zcela nebo neobsahuje některou z podstatných náležitostí, například právní větu nebo způsob výkonu nepodmíněně uloženého trestu odnětí svobody, a tím je tedy dána jeho neúplnost (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174).

36. Obviněný však nevznesl žádné námitky, které by bylo možno pod tento dovolací důvod podřadit. Pokud snad měl v úmyslu pod něj podřadit výhrady vůči časovému vymezení skutku, nebylo mu možno přitakat, neboť jak bylo uvedeno shora, jednalo se o námitku skutkové povahy, která by potencionálně mohla být vyřešena toliko v rámci revize skutkových zjištění pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak pouze za situace, kdy by časové určení bylo v rozporu s tím, co bylo obsahem provedeného dokazování, což nebyl tento případ. Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než uzavřít, že ani v rámci tohoto dovolacího důvodu nebyla uplatněna žádná relevantní námitka.

37. Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace obviněného se minula s rozsahem dovolacích důvodů.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

38. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř.

39. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu Poučení: