3 Tdo 1155/2025-1210

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Všehrdy, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, č. j. 4 To 24/2025-1030, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 3/2023, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se k dovolání obviněného zrušují · rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, č. j. 4 To 24/2025-1030, vyjma výroku, jímž bylo podle § 265 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti výroku o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku pod bodem 2. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2025, č. j. 6 T 3/2023-963; · rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2025, č. j. 6 T 3/2023-963, vyjma jeho výroku pod bodem 2., jímž byl uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku; · také další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Jinak zůstávají prvostupňový a druhostupňový rozsudek nedotčeny (ve výroku o vině pod bodem 2. prvostupňového rozsudku a ve výroku odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného směřující do uvedeného prvostupňového výroku o vině).

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Hradci Králové přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. N. nebere do vazby.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 1. 2025, č. j. 6 T 3/2023-963, byl obviněný J. N. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným · ad 1. přečinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a · ad 2. zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 3 roky. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené R. J. nemajetkovou újmu na zdraví za utrpěné bolesti (bolestné) ve výši 21 568,23 Kč a náhradu nemajetkové újmy za vytrpěné duševní útrapy ve výši 300 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem nároku na nemajetkovou újmu na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný trestných činů dopustil zjednodušeně řečeno tím, že 1) nejméně po dobu tří měsíců před 16. 7. 2022 v XY i jinde, psychicky a fyzicky týral svoji družku R. J. tak, že ji urážel a ponižoval posměšky a opakovaně, nejméně v intervalu dvou týdnů a postupně častěji, ji bil, čímž jí způsoboval drobná poranění a dne 16. 07. 2022 v době od 22:50 hod. do 23:13 hod. v XY v domě č. p. XY ji fyzicky napadl a způsobil jí zranění spočívající v naražení pravé kyčle a malíčku na pravé ruce a otocích v oblasti obličeje, přičemž k závažnějšímu poranění poškozené nedošlo jen šťastnou shodou okolností, 2) dne 16. 07. 2022 v době kolem 23:13 hod. v XY před apartmánem v domě č. p. XY, po předchozím požití alkoholických nápojů, když dechovou zkouškou bylo zjištěno 1,47 promile alkoholu, v úmyslu způsobit jim těžkou újmu na zdraví, najížděl osobním motorovým vozidlem na poškozené R. J., M. J., a J. Z., tak, že poté, co R. J. společně s M. J. vyšly před vchod apartmánu, obviněný začal velkou rychlostí couvat na obě poškozené, které nesrazil jen díky tomu, že stačily uskočit, poté popojel dopředu a znovu velkou rychlostí couval na poškozeného J. Z., a kterého vozidlem nesrazil jen proto, že ho z dráhy vozidla strhla stranou M. J., přičemž si obviněný musel být vědom toho, že nárazem vozidla do jejich těl může poškozeným způsobit i velmi závažná zranění.

3. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2025, č. j. 4 To 24/2025-1030, napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil k úhrnnému trestu odnětí v trvání 5 let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 3 roky. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nedotčen. Naproti tomu odvolání obviněného a poškozené R. J. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný. Opřel je o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž podle slovního vyjádření prvý důvod tkví v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [což odpovídá vymezení aktuálního dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) t. ř.] a druhý je založen námitkou nepřiměřenosti uloženého trestu, resp. vad při ukládání trestu. V textu dovolání potom zaznívají i další dovolací důvody označené paragrafovým zněním jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. (viz bod II/7 dovolání) a dále podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz bod VII/2 dovolání).

5. Dovolatel u pokusu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 tr. zákoníku rozporoval naplnění úmyslu způsobit těžkou újmu i úmyslu učinit tak na více osobách. Odvolací soud neprokázal úmysl, nýbrž pouze připustil možnost těžšího následku, přičemž ovšem izoloval couvací manévr vozidla od kontextu výpovědí (pomalá nekoordinovaná jízda po trajektorii, v níž nebyly osoby), od znaleckých závěrů (zpomalení před nárazem do lavičky) a od konfigurace prostoru (menší manévrovací prostor), díky čemuž chybně neaplikoval materiální korektiv. Obviněný vrchnímu soudu též vyčetl, že izolovaně převzal závěr psychiatra, že jeho rozpoznávací schopnosti byly „zachovány“ a ovládací byly „nepodstatně sníženy“, aniž reflektoval synergii alkoholu (1,47 ‰) a afektu v emočně vyhrocené situaci. Kvalifikace podle § 145 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku navíc neobstojí, neboť úmysl se nemohl vztahovat ke všem údajně ohroženým osobám.

6. Dále vyzdvihl, že Nejvyšší soud konstantně judikuje, že samotná abstraktní možnost vzniku těžké újmy na zdraví nepostačuje k závěru o pokusu; pro naplnění pokusu je vyžadována bezprostřednost útoku. Nekoordinované či afektivní jednání tento práh zpravidla nenaplňuje. Poškození nebyli sraženi, uhýbali, došlo k převrácení laviček; pohyb vozidla byl chaotický, nikoli účelově vedený proti více osobám, a probíhal v nízké rychlosti. Tyto indicie vylučují závěr o cílené kolizní trajektorii k těžké újmě, neboť teprve kombinace vysoké rychlosti a evidentně agresivních cílených manévrů odůvodňuje úvahu o pokusu těžkého ublížení na zdraví.

7. Obviněný také namítal nesprávné právní posouzení partnerského soužití ve společném obydlí jako systematického týrání podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Soudy jednání obviněného pod tuto kategorii podřadily, ačkoli samy připustily, že šlo v oboustranně konfliktním vztahu o situační párové násilí rovnocenných partnerů, u něhož absentují klíčové znaky asymetrie a jednostrannosti, takže chybí trvalá kontrola jedné osoby nad druhou. Soudy nevysvětlily, proč pouhý konfliktní vztah posoudily jako systematické týrání.

8. Dovolatel dále upozornil, že nebyly provedeny navržené důkazy zásadní pro posouzení věrohodnosti poškozené. V odůvodnění odvolací soud přejímá závěr soudu prvního stupně, že výslech bratra a bývalého manžela poškozené je „nadbytečný“, tyto výslechy však měly objasnit psychickou labilitu poškozené, její sklony k nadužívání alkoholu a její účelovou motivaci. Závěry odborníka Ing. Vlka soud ignoroval a převzal jednostranně závěry soudního znalce Ing. Haringa. Soud měl povinnost odstranit odborný rozpor a obhajoba navrhovala zpracování revizního znaleckého posudku. Pokud to soud odmítl, založil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v dovolání je evidentně písařskou chybou uvedeno písm. b)].

9. Obviněný vznesl rovněž výtky brojící proti procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Policejnímu orgánu vyčetl, že nezajistil místo činu, umožnil tak ztrátu doličných předmětů, kterými měla útočit poškozená na obviněného, opožděné vyslechl až následující den klíčové svědky, u nich rovněž nezajistil zkoušku na alkohol. V uvedeném shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve formě „nesprávného právního posouzení skutku na podkladě procesně vadného dokazování. Stesky snesl rovněž ke svému vzetí do vazby, k němuž nebyly splněny podmínky. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr .ř. pak shledal v tom, že po jeho vzetí do vazby šlo o nutnou obhajobu a jakýkoli úkon směřující k jeho výslechu bez obhájce je procesně vadný a nepoužitelný. To označil za explicitní dovolací vadu, která sama o sobě zakládá zrušení napadeného rozhodnutí.

10. Dovolatel dále namítal nepřiměřenost trestu odnětí svobody. Odvolacímu soudu vytkl, že ignoroval polehčující okolnosti, když odmítl § 58 tr. zákoníku bez analýzy konkrétních polehčujících faktorů (bezúhonnost, lítost, stabilita zázemí, jediný živitel rodiny), bez konfrontace s méně intenzivním následkem (pokus) a bez uplatnění materiálního korektivu. Namísto věcné úvahy k těmto aspektům se odvolací soud formalisticky a v rozporu se zásadami individualizace trestu spokojil s paušálním tvrzením o absenci mimořádnosti. Nepřiměřenost trestu dovolatel spatřoval i u zákazu řízení motorových vozidel, který je přípustný, jen pokud výkon činnosti bezprostředně souvisel se skutkem a zákaz je nezbytný k ochraně společnosti. Tříletý zákaz činnosti je neindividualizovaný, excesivní a není prokázána jeho nezbytnost.

11. Dovolatel konečně napadl i vadné hmotněprávní posouzení adhezního výroku. Odvolací soud aproboval výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. jednak stran bolestného 21 568,23 Kč, a jednak ohledně „náhrady nemajetkové újmy za vytrpěné duševní útrapy“ 300 000 Kč. Ačkoliv soud nevyloučil další možné příčiny psychických obtíží (minulá traumata, konfliktní soužití, abúzus alkoholu a léků), přesto přiznal vysoké odškodnění. Z dikce soudu prvního stupně neplyne, z jakého hmotněprávního ustanovení civilního práva byla částka 300 000 Kč konstruována [§ 2956 o. z. (duševní útrapy/porušení přirozených práv), anebo § 2958 o. z. (zdravotní újma – např. PTSD/ztížení společenského uplatnění)]. Nosné body adhezního výroku se opírají především o vyčíslení poškozené, nikoli o rozlišení právního titulu a jednotlivých složek újmy, intenzitu a trvání duševních útrap a jejich přímou souvislost s činem.

12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel požádal o odložení vykonatelnosti rozsudku ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2025, č. j. 4 To 24/2025-1030, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud buď podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, nebo aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1, 2 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.

13. K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce konkrétně uvedl, že existence případných a nahodilých incidentů a vzájemných hádek bez dalšího nemůže znamenat, že se jednalo o vzájemné násilí. Zásadní je, že ve vztahu domácího násilí dochází k trvalému rozdělení rolí agresora a oběti, tedy ve vztahu je dlouhodobě přítomna určitá nerovnováha, což ovšem neznamená, že ojedinělá vzájemná potyčka či hádka může takovou závadovou dynamiku vztahu ovlivnit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 2435/18). V nyní kontrolované věci není pochyb o tom, že násilí bylo pácháno ze strany dovolatele a nejednalo se o vzájemné násilí.

14. Dovolatel mimo jiné též namítl, že jeho stav po požití alkoholu mohl mít v případě skutku popsaného pod bodem 2. zásadní vliv na jeho rozpoznávací schopnosti. U dovolatele se v rozhodné době nejednalo o psychotické nebo manické jednání, neboť i přes ovlivnění požitým alkoholem nedocházelo k narušení jeho rozpoznávacích schopností, na což státní zástupce usuzuje z toho, že v rozhodné době spáchání skutku byl i podle výsledků znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, jakož i dalších důkazních prostředků schopen současně chápat, že řídí automobil, tedy prostředek či nástroj, který není schopen jednoduše ovládat, a že právě z tohoto důvodu (a vzhledem k předchozímu požití alkoholu) tak nemá zcela pod kontrolou nejen samotné řízení, ale ani intenzitu nárazu, poprvé najíždí při couvání s vozidlem proti dvěma – vůči nárazu nijak nechráněným – osobám, bezprostředně poté (po krátké jízdě vpřed) podruhé (opět při couvání) najíždí proti další vůči nárazu nechráněné osobě, tímto najížděním – byť se jedná o rozjíždějící se vozidlo, které jede směrem dozadu – způsobí třem různým osobám závažnou poruchu zdraví. Že k tomu nedošlo, stálo mimo jeho vůli, poškození stačili uskočit, resp. poškozeného J. Z. stranou strhla M. J. Schopnosti obviněného projevit vůli [ovládací (volní) schopnosti obviněného], nebyly požitým alkoholem ovlivněny natolik, že by to v dané věci vylučovalo naplnění subjektivní stránky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.

15. Dovolatel brojil i vůči výroku o trestu, přičemž neuplatnil takové výhrady, které by se daly podřadit pod některý ze zákonem stanovených důvodů dovolání uvedených v § 265b tr. ř. Nestalo se tak ani v případě, pokud dovolatel poukazoval, že odvolací soud v jeho věci rozhodl, že nebude využito ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, protože obviněnému byl pravomocně uložen pětiletý trest odnětí svobody, tedy sankce nikoliv mimo trestní sazbu, jak vyžaduje § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., nýbrž v rámci zákonné trestní sazby.

16. Státní zástupce uzavřel, že soudy dospěly ke správným skutkovým zjištěním a těm taktéž přisoudily správnou právní kvalifikaci a uložily zákonný trest. Pokud jde o samotnou povahu dovolacích námitek, ty jsou neopodstatněné, resp. z určité části je pod uplatněné dovolací důvody subsumovat nelze. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

17. Obviněný na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství reagoval replikou obsahující obdobné, toliko stručněji vyjádřené argumenty jako v dovolání. V zásadě tedy zopakoval svou dovolací argumentaci, a to konkrétně ve vztahu k naplnění znaků trestných činů týrání osoby žijící ve společném obydlí a pokusu těžkého ublížení na zdraví. V závěru setrval na podaných návrzích. Ke své replice přiložil též podání zpracované jeho rodiči a označené jako „Vyjádření k argumentům NSZ“ a jejich žádost prezidentovi o synovu milost, vč. tam dokládaných příloh.

III. Přípustnost dovolání

18. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobu oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání splňuje obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

19. Za součást dovolací argumentace naproti tomu nelze pokládat elaborát zpracovaný jeho rodiči ani obsah jejich žádost o synovu milost adresovanou prezidentu republiky. Jde totiž o materiál zpracovaný třetími osobami, které nespadají do okruhu osob oprávněných podat dovolání (§ 265d odst. 1 tr. ř.). Současně není zapotřebí zasílat tento materiál zpět obviněnému, popřípadě prvostupňovému soudu, coby návrh na povolení obnovy řízení, eventuálně ministru spravedlnosti coby podnět ke stížnosti pro porušení zákona (§ 265d odst. 2 věta třetí tr. ř.), neboť předmětná písemnost nepředstavovala solitérní dokument, ale fakticky přirůstala (byť nikoliv obsahem přezkoumatelným v dovolacím řízení) k dovolání obviněného, které bylo podáno prostřednictvím obhájce. Jinak řečeno, obviněnému byl vstup do dovolacího řízení zajištěn právě dovoláním zpracovaným jeho obhájcem a nejednalo se tedy o situaci, kdy obviněnému bylo zapotřebí jeho elaborát vracet a upozorňovat jej, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce, neboť takový efekt již nastal. Nevyvstala rovněž potřeba zmíněnou písemnost postupovat prvostupňovému soudu či ministerstvu spravedlnosti, neboť obsahově zmíněný dokument neskýtá žádnou indicii, která by mohla být impulsem pro ostatní mimořádné opravné prostředky (obnova řízení či stížnost pro porušení zákona).

IV. Důvodnost dovolání

20. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady jsou v převážné většině opakováním argumentace vznášené již v prvostupňovém i druhostupňovém řízení. Oba soudy se na ně snažily patřičně reagovat, vypořádat se s nimi a obviněnému poskytnout náležité vysvětlení, proč mu nedaly za pravdu. Argumentaci soudů rozhodně nelze upřít logiku, přesto však napadená rozhodnutí obstát nemohla.

21. Námitky obviněného příliš nerespektují koncepci dovolání coby mimořádného opravného prostředku, který lze podat pouze z konkrétně vymezených dovolacích důvodů. Dovolatel k jednotlivým argumentačním tezím takřka nahodile přiřazuje dovolací důvody, které nekonzistentně a vnitřně rozporně identifikuje paragrafovým označením nesouladícím se slovním vymezením dovolacího důvodu. Obviněný tak ze svého podání, s nadsázkou řečeno, činí jakýsi další řádný opravný prostředek, v němž agregovaně vznáší různé výhrady a nutí dovolací soud k tomu, aby si sám jednotlivé námitky pod příslušné dovolací důvody přiřadil. Jeho připomínky jsou rozesety po celém těle dovolání a jejich subsumovaní shora v části II tohoto usnesení je snahou dovolacího soudu zkoncentrovat je alespoň do určitých tematických celků.

22. Přes uvedené těžkosti lze (podle kombinace paragrafového označení, slovního vyjádření a vlastního obsahu námitek jeho mimořádného opravného prostředku) vysledovat, že obviněný založil své dovolání na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. b), c), g), h) a i) tr. ř. Nejvyšší soud se proto primárně zaměřil na vyhodnocení toho, zda vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

23. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, když · ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.], · obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.], · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] a · obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

24. Jak zmíněno již výše v pasáži sumarizující dovolání obviněného, je paragrafové označení tohoto dovolacího důvodu evidentní písařskou chybou, protože obsahové vymezení tohoto dovolacího důvodu se vůbec nepojí k argumentaci, kterou k němu dovolatel snáší. Ten namítá opomenutý důkaz, což s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nemá nic společného. IV./2. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

25. Dovolatel shledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. ve skutečnosti, že výslechy ve vazbě byly realizovány bez přítomnosti obhájce, ačkoli se jednalo o obligatorní obhajobu, čímž došlo k porušení nutné obhajoby. Tuto argumentaci však pod označený dovolací důvod podřazovat nelze.

26. Předmětný dovolací důvod dopadá na situace, kdy obviněnému v případech nutné obhajoby vůbec obhájce zajištěn nebyl, popř. neměl jej v procesní etapě nezbytně nutné pro vydání napadeného rozhodnutí (hlavní líčení – § 202 odst. 4 věta poslední tr. ř., veřejné zasedání o odvolání – § 263 odst. 3 tr. ř.), pokud v ní byly prováděny úkony, jež byly výlučným nebo hlavním podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10.8.2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006, publikované pod č. 23/2007-II Sb. rozh. tr.). Naproti tomu tam, kde zajištěný obhájce toliko nebyl přítomen některému úkonu (v drtivé většině činěného v přípravném řízení), půjde jen o otázku procesní (ne)použitelnosti informací z takového úkonu plynoucích, aniž by to devalvovalo celé zbývající řízení a úkony v něm prováděné. Nepřítomnost obhájce u takového jednotlivého úkonu navíc bude mít případný efekt jeho procesní nepoužitelnosti jen tehdy, pokud obhájce o úkonu nebyl vyrozuměn a nemohl posoudit, zda se jej zúčastní. Tam, kde takovou možnost měl, ale nevyužil ji, tam na validitu úkonu jeho nepřítomnost žádný vliv mít nebude. Jinak řečeno, i při nutné obhajobě mohou být legálně a legitimně provedeny úkony bez přítomnosti obhájce.

27. I na tento dovolací důvod dopadá argumentace rozvedená níže v bodě 33 o rozsahu a důvodech dovolacího přezkumu, vč. závěrů tam zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu stran nežádoucího aktivistického přístupu. Z tohoto hlediska jsou námitky obviněného pouze obecné, neboť své výslechy bez přítomnosti obhájce nijak nekonkretizuje (datem a místem provedení) a z logiky věci tedy ani neoznačuje parametry, které neměly být dle něho dodrženy a měly tak vést k vadnému výslechu.

28. Pokud by však Nejvyšší soud měl z mantinelů inkriminovaných rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3298/22 a III. ÚS 1866/24, vykročit, pak obviněným napadané „výslechy ve vazbě“ tvrzenými chybami neoplývají.

29. V řešené věci byla nutná obhajoba založena jednak trestní sazbou stíhaného trestného činu a jednak vzetím obviněného do vazby. Podle ustanovení § 36 odst. písm. a) tr. ř. obviněný musí mít obhájce už v přípravném řízení, je-li ve vazbě. Podle téhož ustanovení ve 3. odstavci koná-li se řízení o trestném činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice převyšuje pět let, musí mít obviněný obhájce už v přípravném řízení.

30. Podle usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 18. 7. 2022, č. j. KRPL-71642-46/TČ-2022-181171 (č. l. 2 a násl. spisu), bylo dovolateli sděleno obvinění mj. pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kde je pachatel ohrožen trestem odnětí svobody na 5 – 12 let. Z protokolu o výslechu obviněného ze dne 18. 7. 2022 (č. l. 211 a násl. spisu) vyplývá, že tohoto byl účasten obhájce JUDr. Jiří Duchoň, který mu byl téhož dne i ustanoven (viz č. l. 198 spisu). Nejvyšší soud si vyžádal rovněž spisy Okresního soudu v Semilech vedené pod sp. zn. 7 Nt 231/2022 a sp. zn. 6 Nt 332/2022. Z těchto spisů ověřil, že oproti tvrzení dovolatele v jeho mimořádném opravném prostředku byl podle protokolu o vazebním zasedání ze dne 19. 7. 2022, č. j. 7 Nt 231/2022-22, osobně přítomen tehdejší obhájce JUDr. Jiří Duchoň. Dále podle protokolu o vazebním zasedání ze dne 9. 9. 2022, č. j. 6 Nt 332/2022-19, byl přítomen již současný obhájce Mgr. Zoltán Duna. Tvrzení dovolatele o jeho výsleších bez přítomnosti obhájce jsou tímto zcela vyvrácena.

31. Ale i kdyby u vazebních zasedání o nich vyrozuměný obhájce přítomen nebyl, k porušení práva obviněného na obhajobu by nedošlo, neboť u vazebního zasedání obhájce nemusí být přítomen. Tato skutečnost je výslovně uvedena v § 73f odst. 2 tr. ř., podle něhož se vazebního zasedání vždy účastní obviněný; jeho účast může být zajištěna i prostřednictvím videokonferenčního zařízení, účast státního zástupce a obhájce při vazebním zasedání není nutná. Uvedená úprava vyplývá z významu a smyslu vazebního zasedání, kterým se realizuje právo obviněného na „osobní slyšení“ ve vymezených druzích vazebního rozhodování, zejména ve smyslu rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále ve zkratce „ESLP“), jenž právo být osobně slyšen zařadil mezi základní garance aplikované v případech omezení svobody (např. rozsudek ESLP ze dne 28. 10. 1998 ve věci Assenov a další proti Bulharsku, stížnost č. 24760/94, a mnoho dalších). Podstata tohoto práva vychází z toho, aby byl obviněný předtím, než bude rozhodnuto o omezení jeho osobní svobody, vyslechnut a aby k jím uvedeným argumentům bylo přihlédnuto předtím, než soud rozhodne o vzetí do vazby (viz článek 5 odst. 1 Úmluvy). Z tohoto důvodu není z hlediska zachování účelu uvedeného institutu podstatné, aby ve všech případech byl vazebnímu zasedání přítomen obhájce. Obhájce ve vazebním zasedání nemusí být přítomen ani tehdy, pokud byl již obviněnému ustanoven nebo si jej obviněný zvolil, to však současně neznamená, že pokud obviněný již v době, kdy se vazební zasedání koná, obhájce má, tak ten by se ho účastnit neměl.

32. I pokud by tedy námitky obviněného měly být pod tento dovolací důvod subsumovány, šlo by o námitky zjevně neopodstatněné. IV./3. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

33. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

34. Dovolatel naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě – lze-li tak usuzovat dle jím užité formulace „nesprávné právní posouzení skutku na podkladě procesně vadného dokazování“ – spatřoval v nezajištění místa činu, což vedlo ke ztrátě doličných předmětů, kterými na něj měla poškozená útočit (následná fotodokumentace proto neodrážela reálný stav), dále v opožděných výsleších klíčových svědků provedených až následující den (takže mohli synchronizovat své výpovědi), a konečně v chybějící zkoušce na alkohol u těchto svědků (tímto postupem měla být snížena věrohodnost výpovědí). Uvedené námitky se ovšem s touto alternativou uplatněného důvodu zcela míjejí, neboť obviněný neoznačuje porušení žádného konkrétního ustanovení trestního řádu, ale stýská si pouze nad tím, že důkazy byly opatřeny v jiné kvalitě, než by si představoval. Jinak řečeno, nenamítá jejich nezákonnost, ale sporuje jejich výpovědní hodnotu, protože ta pravá se do doby jejich zajištění vytratila. Eventuální ztráta informačního přínosu důkazu však neznamená procesní nepoužitelnost důkazu, ale může mít pouze vliv na jeho význam v řetězci hodnotících úvah.

35. Obviněný navíc svou kritiku policie snáší z pozice, kdy „po bitvě je každý generálem“, a kdy opomíjí, že policie vstupuje do syrových a neuspořádaných situací. V nich musí nastavit priority jednotlivých svých kroků podle toho, jak se k ní dostávají jednotlivé údaje, a tyto priority případně revidovat v závislosti na postupném rozkrývání událostí. Pro objasňování takřka jakéhokoli děje by jistě bylo ideální, pokud by v místě okamžitě mohla zasahovat početná policejní jednotka, která by zakonzervovala více či méně širokou oblast, ihned od sebe izolovala veškeré osoby na místě se nacházející, internovala je po dobu potřebnou k jejich výslechu (optimálně takového, který bude plně procesně použitelný v dalším řízení), následně takto zabezpečenou zónu vyklidila a pročesala ji pomocí rozsáhlých multi-oborových forenzních týmů. Popsaný model je však z hledisek personálních, finančních, technických a ani lidskoprávních zcela nereálným. Je proto pochopitelné a legitimní, že jednotlivé procesní úkony policie prováděla postupně, byť s potenciálním rizikem vytracení některých informací.

36. K hodnocení zákonnosti důkazů je pak nutné přistupovat vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost (eventuální) vady či quasi-vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z (údajně) procesně nepřípustně provedeného úkonu je kompletně procesně nepoužitelný. Policejní orgán neporušil žádná konkrétní ustanovení trestního řádu, pokud svědky incidentu vyslechl až následující den. Rovněž neexistovala nutnost podrobit je zkoušce na alkohol, což je krok činěný nikoli automaticky a plošně při jakémkoli kontaktu policie s třetími osobami, ale teprve až v návaznosti na indicie o ovlivnění touto látkou. Mělo-li by tomu být jinak, pak ad absurdum by mohl být vznášen požadavek na automatické testování na drogy, psychická onemocnění a další aspekty, které by obecně mohly ovlivňovat schopnosti vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité jevy. Stejně tak nebylo možné, aby bylo zajištěno místo činu před případnou ztrátou popelníku a půllitru, o nichž ani není známo – pokud se na místě vůbec nacházely – zda došlo k jejich odklizení před příjezdem policie. Navíc samotná existence těchto předmětů na místě činu by bez doprovodné legendy o jejich užití nic významného neprokazovala ve vztahu k posouzení viny obviněného.

37. Ale i kdyby tedy hypoteticky měly být za vady označené ty postupy, které dovolatel policii vytýká, nelze přisvědčit tomu, že by k napadaným důkazům nemělo být při ustanovování skutkového děje přihlíženo a že by měly být vyloučeny ze souboru důkazů, z něhož soudy při rozhodnutí o vině obviněného vycházely.

38. Pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřazovat námitky obviněného k neprovedení výslechu bratra a bývalého manžela poškozené ani k opatření revizního znaleckého posudku z oboru dopravy, odvětví dopravní nehody.

39. Výpovědi zmíněných svědků by se nemohly vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním, svědci u řešených událostí přítomni nebyli a mohli by pouze obecně referovat o svých zkušenostech s poškozenou a o svém laickém vhledu na její osobnost. Význam takových informací je výrazně snížen jednak tím, že nemohli vnímat stav a jednání poškozené v době, kdy vrcholil její konfliktní vztah s dovolatelem, a jednak tím, že labilita poškozené a její nadužívání alkoholu (o čemž by měly vypovídat) je dostatečně zřejmá z dosud opatřených důkazů. Výslech těchto svědků by tedy nepřinesl nic nového, pro což jejich výpovědi nelze pokládat ani za podstatné ve smyslu označeného dovolacího důvodu.

40. Stran revizního znaleckého posudku by sice mohlo jít o důkaz pojící se k rozhodným skutkovým zjištěním, tento důkaz však nelze označit za podstatný. Soud prvního stupně dovodil, že znalec Haring vypracoval znalecký posudek s vysvětlením, se situacemi, s vizualizacemi, s vysvětlením postupů a metod, které ho vedly spolu s výpočty k jeho závěrům, které považuje soud za správné. To na rozdíl od dobrozdání experta Vlka, kde stupeň odbornosti vypracování jeho „Technického řešení analýzy pohybu vozidla“ neshledal na takové úrovni, a jmenovaný nebyl v době jeho vypracování znalcem (znalecká činnost mu byla zakázána soudem). Prostor pro zadání revizního znaleckého posudku tedy dán nebyl, neboť ten by vznikl až v momentě, kdy by proti sobě stály nejméně dva znalecké posudky s rozdílnými závěry, u nichž by ani po výslechu a vysvětlení poskytnutém jejich zpracovateli nebylo možno důsledným vyhodnocením jejich validity a věrohodnosti dospět k závěru, že jeden z těchto konkurujících posudků je přesvědčivější než druhý. Důvodem pro zadání revizního posudku však nemůže být to, že některá procesní strana není spokojena s náhledem soudů na odborné znalecké závěry. Přitom právě to je situací projednávaného případu, kdy obviněný si takzvaně „vede svou“, když tvrdí, že měla být přezkoumána simulace Ing. Haringa, ačkoli soudy o její přesvědčivosti nemají žádných pochybností.

41. Kromě toho na poptávané svědky ani na revizní znalecký posudek nedopadá další premisa třetí alternativy dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., totiž že jde o důkazy neprovedené nedůvodně. Nižší soudy patřičně vyložily, z jakých důvodů neprovedly požadované důkazy (viz bod 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), totiž že důkazy již provedené umožňovaly jejich náležitým vyhodnocením zjistit úplně a správně skutkový stav věci bez důvodných pochybností. IV./4. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. V mezích tohoto dovolacího důvodu se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Jestliže nebyla shledána ani vada zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s provedenými důkazy, ani podstatný důkazní deficit k rozhodným skutkovým zjištěním, pak správnost či nesprávnost hmotněprávního posouzení musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, a nikoliv ze skutkové alternativy, kterou dovolatel buduje na podkladě svých představ o tom, jak by provedené důkazy měly být hodnoceny. K přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí [§ 199 odst. 1 tr. zákoníku]

43. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odpovídá argumentace dovolatele, který namítal ve vztahu k přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku nesprávné právní posouzení jeho vztahu s poškozenou jako systematického týrání, ačkoliv soudy konstatovaly opakované konflikty obou stran.

44. Nejvyšší soud nejprve obecně konstatuje, že týráním není každé násilí, které se odehrává v domácím prostředí, popř. i mimo ně, ale jen takové, které v konkrétním případě dosahuje v celkovém kontextu takové míry intenzity, která je u § 199 tr. zákoníku předpokládána. Není jím každé společensky neakceptovatelné jednání (např. nadávky, násilí v rámci partnerské hádky, zvláště je-li oboustranné), ale jen takové, které nese skutečně rysy trvalosti, a to nejen ve smyslu opakujících se vzájemných hádek, ale i týrání oběti pachatelem. Přitom je nutno rozlišit, zda se výrazně hrubého chování dopouští vždy tentýž jedinec (pachatel), zatímco druhý (partner) je dlouhodobě v pozici týrané osoby. Pachatel využívá k týrání právě toho, že s ním týraná osoba obývá společné obydlí, pročež jsou mezi nimi vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající z takového společného soužití (viz Šámal, P., Šámalová, M. § 199 [Týrání osoby žijící ve společném obydlí]. In: Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2490–2491, marg. č. 4., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr., a další).

45. Požadavek na potřebnou míru intenzity a závažnosti posuzovaného jednání Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích (např. 4 Tdo 1448/2012, 7 Tdo 79/2021, 8 Tdo 461/2022, 8 Tdo 412/2024). I když se pachatel vůči poškozené osobě dopouští neadekvátních ataků, hrubých urážek, schválností, občas i za použití menší intenzity násilí, nejde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku, pokud nedosáhne vyššího stupně bezcitnosti a hrubosti. K takovému závěru nepostačuje ani jen samotná vztahová asymetrie ani uplatňování dominance ze strany obviněného vůči osobě poškozené (oběti).

46. V jedné z klasifikací se domácí partnerské násilí dělí do pěti skupin: 1) situační párové násilí – (zde nejde o týrání), 2) vzájemná násilná kontrola – (poměrně vzácně se vyskytující úsilí každého z partnerů o kontrolu a moc), 3) nátlakové kontrolující násilí – (nejzávažnější forma), 4) násilný vzdor a odpor jako reakce týrané oběti a 5) separační násilí, vyvolané až kolapsem a ukončováním vztahu (Čírtková, L. Domácí násilí. Nebezpečné rodinné vztahy ve 21. století. Plzeň: Aleš Čeněk, 2020, str. 34).

47. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů a rovněž i ze spisového materiálu se podává, že znalec MUDr. Jaroslav Tržický ve svém znaleckém posudku (č. l. 633 a násl. spisu) uvedl, že trestní jednání obviněného se z psychiatrického hlediska na duševním stavu poškozené neprojevilo. U poškozené v důsledku trestního jednání obviněného nevznikla žádná duševní porucha. Podstatné zejména je, že podle znalkyně PhDr. Ilony Wölfelové (viz její doplnění znaleckého posudku na č. l. 787 a násl. spisu) domácí násilí lze podle výpovědi poškozené charakterizovat jako „situační párové násilí“, kdy hnacím motorem trýznitele není získání generální vztahové kontroly a moci nad druhým partnerem, ale zajištění krátkodobého vítězství spojeného s řešeným problémem. U situačního párového násilí se vytrácí klíčové znaky původního domácího násilí jako je strach a naučená bezmoc, nápadně asymetrický vztah mezi partnery a typický kruhový cyklus násilí.

48. Znalkyně tedy jednoznačně uvedla a soudy to rovněž v odůvodnění svých rozhodnutí zaznamenaly, že v případě vztahu mezi dovolatelem a poškozenou se jednalo o situační párové násilí, v němž chybí základní znaky, a sice především asymetrický vztah mezi partnery, kdy se dokonce mohou role oběti a agresora při jednotlivých incidentech střídat. Současně je třeba zdůraznit, že rozpoznání domácího násilí a jeho typu je mimořádně komplikovanou otázkou, která vyžaduje odborné znalosti, nejde však o otázku právní. Znalecký posudek vyjadřující se k existenci a typu domácího násilí nepředstavuje vyjádření viny, resp. neviny obviněného, ale je stanoviskem k existenci domácího násilí, jakožto nežádoucího sociálního jevu s ohledem na danou věc. Bylo tedy věcí soudů nižších stupňů, aby se s tímto významným závěrem znalkyně vypořádaly ve vztahu k otázce viny obviněného, což ovšem vůbec neučinily. Oba soudy rozsáhle citovaly znění předmětného znaleckého posudku, ale žádné právní posouzení z něj nevyvodily.

49. Nadto je třeba zdůraznit, že podle protokolu o výslechu R. J. (č. l. 280 a násl. spisu) se bývalá přítelkyně obviněného podivovala, zda je normální, že se vzájemně fackovali (nikoli, že ji obviněný fackuje). K dotazu komisaře, kolikrát celkem ji za celou dobu vztahu, který trval 2 a půl roku, dovolatel fyzicky napadl, udala, že 5 – 6 krát. U hlavního líčení (č. l. 500 a násl. spisu) mj. uvedla, že při prvním incidentu v roce 2021 se opravdu rvali, v dalším případě, kdy u toho byla bývalá přítelkyně obviněného, poškozená to neunesla a začali se před ní bít. Podle dcery poškozené M. Z., dříve J., tato jednou viděla matku s modřinami na zádech a na ruce, podruhé měla roztržené ucho, potom měla občas sem tam modřiny. Svědkyně J. S., bývalá přítelkyně obviněného, se u hlavního líčení (č. l. 741 a násl. spisu) vyjádřila k incidentu na hájovně, kde byla přítomna „pošťuchování“ obviněného s poškozenou tak, že se strkali a poškozená se sápala po obviněném. Přitom svůj vlastní vztah s obviněným (v období 2017 – 2019) hodnotila jako velice kladný a dobrý. V referencích svědků i poškozené použitý plurál (fackovali, rvali, začali se bít, strkali atd.) evokuje oboustrannost fyzických výpadů. I poškozená sama pak připouští jistou svou iniciativu (rozřezání erotických pomůcek, vyházení květináčů, facka obviněnému v reakci na jeho počínání vůči servírce V.) a aktivnost při vzájemných roztržkách a neshodách. Nejvyšší soud rozhodně nezlehčuje ani nezpochybňuje zjištěné netolerovatelné útoky obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ovšem je třeba připomenout, že ne každé násilí lze v trestněprávní rovině kvalifikovat jako týrání ve smyslu § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

50. Závěry prvostupňového soudu v tomto ohledu absentují a nezhojil to ani soud odvolací. Právní posouzení je autonomní činností soudů, které vyhodnocují, zda a proč konkrétní jevy lze či nelze subsumovat pod premisu příslušné skutkové podstaty. Nevyčerpává se sumarizací obsahu jednotlivých důkazů, ale soud musí vysvětlit, proč zjištěný skutkový stav má za vykazující takové (ne)kvality, že jej to již řadí do kategorie trestněprávně významné, a nikoli „jen“ méně závadové. Touto přidanou hodnotou rozhodnutí nižších soudů neoplývají a právní kvalifikace přečinem týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku je proto prozatím předčasná. K pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví [§ 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku]

51. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spadají i výhrady obviněného rozporující jeho úmysl způsobit těžkou újmu, který se dle něho navíc nemohl vztahovat ke všem údajně ohroženým. To platí i přesto, že část těchto námitek má skutkový rozměr, kdy obviněný prosazuje svou verzi děje (např. stav jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností) budovanou optikou svého náhledu na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, kdy upřednostňuje informace, které mu vyhovují a upozaďuje ty, které nezapadají do jeho představ. Takto nastavenou optikou pak modifikuje některé parametry, které má za významné z hlediska závěrů o jeho úmyslu. Jde však o námitky zjevně neopodstatněné.

52. K naplnění subjektivní stránky zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku (účinku) těžké újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 145 odst. 1 tr. zákoníku postačí zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, z toho, proti které části těla útok směřoval, a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba přihlížet k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).

53. Na základě provedeného dokazování bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že dovolatel velmi nebezpečně manipuloval s vozidlem, kdy s ohledem na velikost parkoviště neúměrně rychle couval do míst, kde se pohybovala poškozená, její dcera a následně i směrem, kde se vyskytoval přítel dcery poškozené. O těchto osobách věděl, s dcerou poškozené dokonce navázal oční kontakt (smál se jí do očí), nejednalo se o ojedinělé couvání, narazil přitom i do lavic umístěných okolo stolu. Ze znaleckého posudku Ing. Haringa (č. l. 14 a násl. spisu) plyne, že pokud by nedošlo ze strany chodců k včasnému opuštění jízdního koridoru vozidla, zcela určitě by došlo ke střetu s vozidlem Škoda. Podle znalce z oboru soudního lékařství ke vzniku poranění v obou případech nedošlo jen díky včasné reakci osob, na něž najížděl. Ve hře přitom nebyla pouze dovolatelem vyzdvihovaná rychlost vozidla, ale rovněž jeho hmotnost a působení dynamických sil při střetu. Ostatně soudně-lékařský znalec konstatoval, že i při menší rychlosti by hrozil u typu dovolatelova vozidla vznik velmi závažných poranění. Slyšení svědci vypověděli, že jízda obviněného byla nebezpečná a podle dopravního znalce Ing. Haringa vozidlo ve fázi rozjezdu dovolatele poměrně intenzivně zrychlilo do oblasti, kde se nacházeli chodci, které měl řidič možnost zpozorovat, a pak následně došlo k intenzivnímu brzdění (ale také k nárazům do lavic). Způsob jízdy dovolatele tak rovněž nasvědčuje tomu, že si musel být vědom směřování vozidla na poškozenou a její blízké, tedy nelze vyhovět ani té části jeho argumentace, v níž namítal, že jeho úmysl se nemohl vztahovat ke všem ohroženým osobám.

54. Podstatné je rovněž zjištění, že vozidlo dovolatel směřoval do oblasti, kde se nenacházela žádná parkovací plocha a nejednalo se ani o vyhýbací manévr. Podle svědeckých výpovědí se vozidlo rozjíždělo intenzivně, následně sice též intenzivně brzdilo, ale přesto narazilo i do lavic, mezi nimiž a mezi zádí jeho vozu se před uskočením nacházeli chodci, na něž najížděl. Tato technika jízdy byla vzhledem k podmínkám (velikost plochy, spádové a světelné poměry, výskyt dalších osob, blízkost lavic, stolů a slunečníků) neobvyklá, nelogická a nesprávná, pro niž nelze nalézt žádný jiný (natož pak rozumný) důvod, než že obviněný chtěl tento riskantní manévr provést. Couvání, tím méně dvojité, totiž nepotřeboval k žádnému jinému legitimnímu řidičskému záměru (výjezd, parkování atd.). Obdobně to vnímal i vcelku nezainteresovaný svědek J. F., který při prověrce na místě (č. l. 326 a násl. spisu) zmínil, že obviněný chtěl poškozenou a její dceru nabrat autem zezadu, rozjel se celkem agresivně a když obě uskočily stranou, naboural autem lavičku, přičemž když naboural lavičku podruhé, nezastavoval a lavičku stále tlačil.

55. Zcela v rozporu se skutkovými zjištěními je dovolatelem vystavěná teorie o tom, že pouze afektivně a chaoticky vedl vozidlo, čímž nemohla být naplněna bezprostřednost útoku, která je vyžadována pro naplnění pokusu souzeného trestného činu podle § 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný zcela cíleně, intenzivně a opakovaně mířil vozidlem proti určitým osobám, k jejichž zasažení nedošlo pouze díky tomu, že se vlastním aktivním chováním dostaly mimo jízdní dráhu vozidla, tedy zcela nezávisle na jeho vůli.

56. Všech uvedených parametrů – prostorové uspořádání lokality, vlastnosti jeho řidičských manévrů (dopravně technická nesmyslnost a nepotřebnost; rychlé a neubrzděné couvání ukončené nárazy do laviček), výskyt osob v zamýšleném jízdním koridoru a jejich osud ponechaný na jejich reakci neovlivnitelné jeho vůlí – si obviněný byl vědom, neboť je vnímal vlastními smysly. Chtěl se přitom takto řidičsky vymezovat, protože nebyla zjištěna žádná překážka, jež by mu bránila v tom, aby si takto nepočínal. Jako dospělý, ničím nehandicapovaný jedinec, nežijící v informačním vakuu a vybavený zkušenostmi pramenícími přinejmenším z jeho věku, si musel být vědom i zdravotních rizik plynoucích ze sražení poškozených. Ta jsou srozumitelně představitelná i pro medicínského laika, nejde o žádný neobvyklý úrazový děj, který by byl pro útočníka překvapivým z hlediska nekoordinovanosti pádu, kontaktů s okolními předměty, jejich schopností pronikat do těla či je hmoždit, drtit, atd. Jinak řečeno, šlo o případ, kdy obviněný hmotným předmětem vybaveným určitou hybností bezprostředně směřoval k sražení třetích osob do členitého terénu (lavičky), popř. do prostoru způsobilého zmáčknout je mezi tento předmět a pevný podklad tak, že pouhým smýkáním a přítlakem sraženého těla probíhajícím v pásmu pravděpodobnosti jejich průběhu lze čekat zlomeniny, poranění vnitřních orgánů a další těžká zranění. Byl přitom srozuměn s tím, že takový průběh a tím i jeho následky nastanou, neboť neexistovaly žádné (natož přiměřené) důvody, pro které by mohl spoléhat na to, že tomu bude jinak (brzdění bylo neefektivní a navzdory němu narazil až do laviček; pohyb osob v jízdním koridoru nemohl nijak ovlivnit ani počítat s tím, že stihnou uskočit).

57. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani argumentaci dovolatele spočívající v tom, že s ohledem na požitý alkohol mohly být ovlivněny jeho rozpoznávací schopnosti. Zde obviněný buduje vlastní skutkový děj polemikou s odbornými znaleckými závěry. Těm vyčítá nezohlednění specifik (synergie alkoholu a afektu), kterou znalkyně neměly vzít v potaz. To však neodpovídá realitě, protože znalkyně měly údaje o tom, že kritické jízdě předcházela vypjatá hádka, pracovaly i s tím, že emoce obviněného jsou hůře propojeny s ratiem, a i při této jeho osobnostní výbavě a působení emocí z proběhlé hádky dovodily, že v době spáchání trestného činu byly jeho schopnosti rozpoznat škodlivost svého jednání zcela zachovány a schopnosti toto jednání ovládat sníženy pouze nepodstatně. Lze doplnit, že jelikož si tuto nepodstatně zmenšenou příčetnost obviněný přivodil požitím alkoholu sám, nemá tato na posouzení jeho viny (ale ani trestu – viz § 40 tr. zákoníku) vliv.

58. S ohledem na výše uvedené tak lze uzavřít, že obviněný si byl vědom toho, že svým jednáním může poškozeným způsobit těžkou újmu na zdraví, přesto tak jednal a byl s takovým následkem svého jednání minimálně srozuměn (resp. smířen). Jednání se dopustil nejméně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a jeho námitky rozporující jeho zavinění jsou tedy zjevně neopodstatněné.

59. Jeho jednání bylo posledním předstupněm ke vzniku následku, jímž by byl čin dokonán a který nenastal jen proto, že poškození nezávisle na jeho vůli uskočili před jeho blížícím se autem. Podmínka bezprostředního směřování k dokonání činu je tedy naplněna, neboť ze strany obviněného nebylo zapotřebí činit již žádný další krok k tomu, aby následek vznikl. Současně obviněný neprovedl ani žádný efektivní úkon, jímž by hrozící následek umenšoval či snad eliminoval tak, aby bezprostřednost jeho vzniku byla rozvolněna. K adheznímu výroku 60. Pod tento dovolací důvod spadají i námitky obviněného směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, byť i zde obviněný částečně uplatňuje též skutkovou námitku, že důvodnost a výše nároku na náhradu nemajetkové újmy nebyla v důkazním řízení náležitě prokázána. V rozsahu právních výhrad jde o námitku zčásti důvodnou.

61. Ačkoli z odůvodnění rozsudků explicitně nezaznívá paragrafové označení ustanovení, podle něhož byly adhezní nároky přisouzeny, je z výroků o nich dostatečně zřetelné, že částka 21 568,23 Kč byla přiznána podle § 2958 o. z. jako bolestné související se změnou (zde somatického) zdravotního stavu, zatímco částka 300 000 Kč byla přisouzena podle § 2956 o. z. jako nemedicínská kategorie spočívající v jiných duševních útrapách než těch, které pramenily z újmy na zdraví.

62. Bolestné vyvěralo ze znaleckého posudku znalkyně Škodové stanovícího počet bodů odpovídacích stupni bolesti, jaká obvykle u standardního pacienta doprovází změnu zdravotního stavu a jeho léčení. Bolestné je tedy v zásadě exaktní veličinou a stran ní by nižším soudům nebylo namístě činit výtek. Výrok o něm však nemohl obstát proto, že právní posouzení jednání, na němž tento výrok spočíval, bylo shledáno nedostačujícím. Odpadl-li tedy podklad pro tento adhezní výrok, pak nezbylo než zrušit i jej. To platí i přesto, že mimo trestněprávní oblast může jít o nárok opodstatněný. Schází-li však odpovídající výrok o vině, nelze takový nárok přiznat v řízení trestním.

63. Totéž dopadá i na odčinění nemajetkové újmy za způsobené duševní útrapy. To (odčinění) navíc není přesnou kategorií zjistitelnou nějakým matematickým výpočtem, ale stanoví se volnou úvahou soudu. Volná úvaha však neznamená libovolná, takže v jejím rámci musí soudy uvést parametry, které zohlednily (zejména příkladmo uvedené v § 2957 o. z.), jakou jim přiznaly váhu, v jakých oblastech a nakolik byl život oběti pro duševní útrapy devalvován, zda a nakolik při tom spolupůsobily jiné negativní vlivy stojící mimo protiprávní jednání, apod. Tyto úvahy ovšem v rozhodnutích nižších soudů scházejí, resp. se omezují na lakonické sdělení o bezpochybném vlivu na psychiku (což je ovšem podmínka sine qua non duševní útrapy) a o delším charakteru závadového jednání. IV./5. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

64. Obviněný součástí svého dovolání učinil rovněž námitky proti nepodmíněnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, jenž mu uložil odvolací soud a pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Vymezil se rovněž proti trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na tři roky. Protože se soudu prvního stupně nyní daná trestní věc po kasačním zásahu Nejvyššího soudu vrací podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí, stávají se námitky proti druhu a výměře trestu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. v tuto chvíli bezpředmětnými.

65. Pouze v obecné rovině lze poznamenat, že pod tento ani žádný jiný dovolací důvod nelze podřazovat námitky, jimiž se dovolatel domáhá mimořádného snížení trestu podle § 58 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 7 Tdo 317/2020 uveřejněné pod č. 7/2021-I Sb. rozh. tr.), ledaže by šlo o trest exemplární, zjevně nespravedlivý a vymykající se ústavní zásadě proporcionality trestání. U trestu zákazu činnosti lze teoreticky uvažovat o nepřípustnosti trestu ve smyslu tohoto dovolacího důvodu, ovšem jen tehdy, pokud je zakazována činnost, v souvislosti s níž se pachatel trestného činu nedopustil. Zákaz řízení motorových vozidel však má zřetelnou spojitost jak se zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, tak s přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. IV./6. Další dovolací námitky 66. Pod žádný dovolací důvod nespadají výhrady obviněného k jeho vazebnímu uvěznění ani jeho zmínky o neoprávněném vstupu poškozené na pozemek jeho rodičů a další teze uvedené v kapitole VII podaného dovolání.

V. Způsob rozhodnutí

67. Z výše popsaných důvodů nemohla meritorní rozhodnutí obou soudů nižších stupňů obstát v celém rozsahu. Výjimku tvoří výroky o vině zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, které v obou rozsudcích nižších soudů zůstaly nedotčeny. Ve zbytku Nejvyšší soud oba rozsudky nižších soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně, neboť v jeho činnosti spočívají nedostatky, které primárně on musí zhojit. V návaznosti na to Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušené výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

68. Jestliže obviněný vykonává trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě (§ 265l odst. 4 tr. ř.). V důsledku kasačního zásahu dovolacího soudu přestala existovat meritorní rozhodnutí soudů, na jejichž základě dovolatel trest odnětí svobody vykonával, tedy ve výkonu tohoto trestu nelze pokračovat.

69. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že v současném stádiu trestního řízení není u obviněného dána konkrétní skutečnost vzbuzující důvodnou obavu ve smyslu § 67 písm. a) až c) tr. ř., tedy že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání, anebo že by opakoval trestnou činnost, pro niž je stíhán. V dosavadním trestním řízení sice obviněný byl ve vazbě, a to od 17. 7. 2022 (č. l. 150 spisu) do 9. 9. 2022 (č. l. 157 spisu) z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. b), c) tr. ř., tj. že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. V současné době je vyloučeno, aby po více jak třech letech od zahájení trestního stíhání, kdy už většina podstatných okolností byla zjištěna, obviněný ovlivňoval svědky či jiným způsobem mařil objasňování trestné činnosti. Pokud se týká důvodu vazby podle § 67 písm. c) tr. ř., obviněný již v minulosti deklaroval přerušení jakýchkoliv kontaktů s poškozenou a ostatními osobami v jejím okolí. Obviněný uzavřel manželství s novou partnerkou a v roce 2025 se jim narodila dcera. V průběhu dovolacího řízení také nenastala žádná skutečnost zakládající důvodnost omezení osobní svobody obviněného.

70. Nejvyšší soud proto rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. tak, že se obviněný nebere do vazby.

71. Nejvyšší soud dodává, že k žádosti obviněného nerozhodoval samostatně o odkladu výkonu napadeného rozsudku podle § 265o odst. 1 tr. ř., ale z důvodu procesní ekonomie neprodleně přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí.

72. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

VI. Další řízení

73. Kasačním výrokem Nejvyššího soudu se tím věc vrací do stádia, kdy soud prvního stupně se bude „znovu“ zabývat právním posouzením jednání zakládajícího důvodné podezření z přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Bude na něm, aby upřel svou pozornost na rozsah, četnost, způsoby i okolnosti jednání obviněného vůči poškozené, zejména na jeho časové usazení do doby před a po zavedení soužití ve společném obydlí. Pouze v něm se totiž utvářejí mezi tam bydlícími osobami specifické vztahy plynoucí z jejich vzájemné závislosti v důsledku sdílení téhož privátního obytného prostoru. Závadové aktivity odehrávající se v aranžmá jiných forem párového života (distanční vztahy, cyklické návštěvy s návraty do vlastního zázemí) jsou sice rovněž nežádoucí, pod parametry trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je však podřazovat nelze. Prvostupňový soud se bude též muset zaměřit na to, kdo byl adresátem urážek a posměšků, resp. kdo byl jimi zesměšňován a urážen, a nakolik to lze podřazovat pod psychické strádání poškozené. Podstatné je rovněž zohlednění doplňku znaleckého posudku PhDr. Ilony Wölfelové.

74. Aby byl naplněn znak „týrání“, musí se jednat o takové zlé nakládání s poškozenou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Takové jednání pak musí být zahrnuto úmyslem způsobit těžké příkoří či s ním být alespoň srozuměn. Ze skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s jeho odůvodněním musí být zřejmé, jak a proč soud dovodil dostatečnou intenzitu, tj. vyšší stupeň hrubosti, necitelnosti a bezohlednosti, a trvalost zlého nakládání obviněného s poškozenou.

75. V těchto souvislostech nutno také připomenout, že ač zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku) a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání, je tento závěr v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (k tomu stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

76. Nelze pustit ze zřetele, že v situacích, jako je posuzovaný případ, stát prostředky trestní represe zasahuje do výsostně soukromé sféry zpravidla rodinných či obdobných vztahů. Povaha těchto vztahů vyžaduje, aby stát tyto zásahy minimalizoval, aby k nim přistupoval zdrženlivě a aby je uplatňoval jen v těch nejzávažnějších případech. Zmíněné vztahy jsou mnohdy zatíženy jevem, který je souhrnně označován jako domácí násilí. Trestní právo jako nejrobustnější prostředek ingerence státu není určeno k postihu domácího násilí ve všech jeho formách a projevech, ale má poskytovat nezbytnou ochranu tam, kde jsou intenzivním a velmi citelným způsobem dotčeny zájmy chráněné trestními zákony. Z toho vyplývá, že okruh skutkových okolností, které naplňují zákonné znaky trestných činů souvisejících s rodinnými vztahy, je třeba hledat v okolnostech vykazujících výrazně vyšší míru závažnosti nad rámec obvyklých neshod, rozmíšek, slovních a fyzických napadení, urážek, výhrůžek, schválností apod. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. 7 Tdo 1086/2023).

77. Je nesporné, že chování a jednání obviněného neodpovídalo běžnému soužití mezi blízkými osobami. Vztah dovolatele s poškozenou byl rozhodně vztahem konfliktním, soud však bude muset vyhodnotit, zda jeho celkové jednání vůči poškozené nabylo takové intenzity a komplexní povahy, aby je bylo možno právně kvalifikovat jako „týrání“ coby zákonný znak přečinu podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku.

78. Dospěje-li prvostupňový soud k závěru o vině uvedeným přečinem, pak bude připadat v úvahu ukládání úhrnného trestu k nedotčenému zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ukončenému ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a k nedotčenému přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku. Ve světle výše zmíněných výhrad pod body 60 až 62 bude soud také muset odpovídajícím způsobem rozhodnout a odůvodnit adhezní výroky.

79. Pokud o skutku, jež měl zakládat přečin podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku rozhodne zprošťujícím výrokem anebo jiným procesně možným způsobem než vyslovením viny, bude nutné uložit trest za nedotčené trestné činy a (ne)učinit též adekvátní adhezní výroky.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání IV./1. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. IV./2. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. IV./3. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. IV./4. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K přečinu týrání osoby žijící ve společném obydlí [§ 199 odst. 1 tr. zákoníku] K pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví [§ 145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku] K adheznímu výroku IV./5. K dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. IV./6. Další dovolací námitky V. Způsob rozhodnutí VI. Další řízení Poučení: