3 Tdo 1168/2025-434

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 2. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. J. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 12 To 174/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 38 T 14/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného P. J. odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 38 T 14/2025, byl P. J. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 22. 1. 2024 v době od 14:53 hodin do 15:14 hodin, v obci XY, okres XY, kam si přijel pro své věci, které jeho bývalá přítelkyně V. N., nar. XY, bez jeho vědomí prodala poškozenému S. M., nar. XY, poté, co pootevřel vrata na oplocený stavební pozemek parcelní číslo XY a poškozený S. M. za ním přišel, ho bez varování udeřil do obličeje pravou rukou sevřenou v pěst, a když před ním začal poškozený ustupovat, vstoupil na pozemek, šel proti němu, držel golfovou hůl v pravé ruce, kdy požadoval vysvětlení ohledně vrácení svých věcí, poškozený na svou obranu vytáhl z kapsy mikiny plynovou pistoli, což obžalovaného nijak neodradilo, šel dál na stavbu a vyhrožoval, že mu rozbije kolena, během toho se stále přibližoval k poškozenému, který zandal plynovou pistoli zpět do mikiny, obžalovaný mezitím zahodil golfovou hůl, a takto se dostali až k plotu, na který obžalovaný poškozeného natlačil, při tom se vzájemně drželi a přetlačovali, po chvíli se pustili a začali se bavit o navrácení věcí a v průběhu rozhovoru obžalovaný nejméně dvakrát pravou rukou sevřenou v pěst udeřil poškozeného do obličeje, čímž mu způsobil krvácivé poranění v obličeji, nevyžadující lékařské ošetření.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, jehož výkon byl podle § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 60 (šedesáti) měsíců za současného uložení dohledu.

3. Proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 5. 2025, sp. zn. 38 T 14/2025, podal obviněný odvolání do výroku o vině i trestu.

4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 12 To 174/2025, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II.

5. Proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 12 To 174/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 374–377 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávných rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu a jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů, a dále, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

6. Obviněný namítá, že soudy hodnotily některé provedené důkazy k jeho tíži (hůl v ruce podél těla bez náznaku použití, odhození poté, co bylo zjištěno, že na místě není „romská ochranka“ poškozeného či použití střelné zbraně poškozeným, kdy z tohoto nebylo vyvozeno nic k tíži poškozeného), jiné naopak nebyly vyhodnoceny v jeho prospěch, a zejména nebyla věnována náležitá pozornost věrohodnosti a motivaci jednotlivých osob. Komplikované vztahy mezi dovolatelem, poškozeným a bývalou družkou dovolatele (V. N.) nebyly dostatečně reflektovány. Obviněný uvádí, že výpověď poškozeného obsahovala zjevné nepravdy, kdy obhajoba předložila záznamy a listiny dokládající nejen nevěrohodnost této jeho výpovědi, ale přímo prokazující jeho křivou výpověď před soudem.

7. Dále obviněný namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen, přičemž již popis skutku tak, jak je vymezen ve skutkové větě, je nedostačující pro závěr, že byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty zločinu vydírání. Z popisu skutku se nepodává, čím a proč by měl nutit poškozeného k jednání, a hlavně k jakému jednání či nekonání, co měl konat či nekonat poškozený pod užitím násilí či jeho pohrůžky. Z popisu skutku se podává toliko snaha dovolatele získat vysvětlení, proč se k němu poškozený jako jeho letitý kamarád zachoval tak, jak se zachoval. Pouhá žádost o vysvětlení přitom nemůže být považována za vydírání v trestněprávním smyslu, neboť v žádném ohledu nebylo sděleno ani naznačeno, že pokud mu poškozený odepře informaci, tak jej čeká nějaký postih. Podstatná část šarvátky přitom neměla souvislost s žádostí o vysvětlení, ale s ohrožením jeho osoby střelnou zbraní mířenou proti jeho hlavě a následující rozepři, uklidnění a další rozepři vykazující maximálně konflikt přestupkového charakteru. Jednalo se jen o několik emocionálně vypjatých situací. Poukazuje na to, že na vrácení věcí byl s poškozeným domluven, resp. vrácení věcí nebylo mezi nimi sporným, což potvrdil i sám poškozený, tedy dovolatel mohl jen těžko cílit své jednání na vydání věcí. Spor s následnou fyzickou šarvátkou byl tedy kvůli něčemu jinému, osobnímu, a poškozený jiné hodnověrné vysvětlení neuvedl. Obviněný trvá na tom, že od počátku mu šlo o to získat od bývalého kamaráda vysvětlení, a motivací tedy nebylo přimět poškozeného násilím k nějakému konání či nekonání, ale toliko si vyříkat vzájemné osobní sváry a výtky.

8. Obviněný namítá, že soudy hodnotily provedené důkazy až tendenčním způsobem, dovodily závěry na základě svého přesvědčení a „ucelený řetězec důkazů“ byl vytvořen přímo v rozporu se zajištěnými důkazy. Poukazuje na záznam kamerového systému, kdy má za to, že oproti soudy učiněným závěrům, že „bylo možné předpokládat, že by obžalovaný neváhal golfovou hůl použít“, se z kamerového záznamu zcela jasně podává, že hůl nejenže nikdy nepoužil na svou obranu, ale ani s ní nikoho neohrožoval, a to ani ve chvíli, kdy na něho poškozený mířil zbraní. Hůl dokonce bez jakéhokoli náznaku napřažení do 34 sekund po vstupu na pozemek spontánně odhodil. Na stranu druhou soudy takto příkře nehodnotily poškozeným namířenou střelnou zbraň a nijak se nezabývaly otázkou, zdali poškozený měl v úmyslu zbraní ublížit. Dále poukazuje na pronesení výhrůžky s tím, že bylo opakovaně prokázáno, že rána pěstí byla učiněna při prvním kontaktu ve stupních dveří, a to bez doprovodu jakékoliv komunikace. Poškozený však při svém dalším výslechu již uváděl, že byla pronesena výhrůžka, což mu měla připomenout svědkyně J. M., jeho družka, tedy osoba mu urputně stranící se zjevnou averzí vůči dovolateli. Vysvětlení poškozeného, že na toto zapomněl a svědkyně mu toto připomněla, shledává dovolatel jako zcela nevěrohodné. Ačkoli je svědkyně M. soudy hodnocena jako věrohodná, obviněný poukazuje na to, že v průběhu celého trestního řízení opakovaně měnila, doplňovala, a především dramatizovala jeho jednání, kdy její tvrzení o zranění kolen je v naprosté důkazní nouzi. Vedle dovolatele toto negoval i svědek M. a až do její manipulace toto neuváděl ani sám poškozený. Obviněný rovněž poukazuje na to, že svědkyně M. zjevně působila i na další svědkyni, sestru poškozeného, aby vypovídala v jeho neprospěch. Soudy a státní zástupce však toto její jednání zcela opomenuli. Obviněný popisuje, čeho se poškozený před incidentem dopustil, kdy jeho jednání označuje jako „nejen morálně až odpudivé a z části trestné“, s tím, že soudy by se měly být na pozoru, na kolik se mohou spoléhat na jeho tvrzení. Připomíná, že poškozený se jej snaží usvědčit i z jiné trestné činnosti, kdy záměrně postupuje tak, aby byl dovolatel co nejvíce stižen. Tuto zjevnou a snadno dohledatelnou motivaci sice soud prvního stupně letmo zmiňuje, ale nevyvozuje z ní žádné závěry.

9. Obviněný má za to, že jeho vina je dovozována toliko z kamerového záznamu bez zvuku a izolovaného tvrzení družky poškozeného, která manipulovala výpověď poškozeného a snažila se ovlivnit i dalšího svědka. Soud přitom vůbec nehodnotil, resp. kontinuálně přehlížel stále se navršující rozpory na straně poškozeného a jeho družky. Je přesvědčen, že skutkový závěr soudu o výhrůžkách, nátlaku, obsahu komunikace, působení na vůli poškozeného apod. není prokázán, naopak je dokazováním vyloučen právě pro rozpor s objektivním stavem a faktickým nepojmenováním, na co a proč mělo být působeno. Navíc poškozený je osobou, pro kterou roztržka zcela zjevně nebyla traumatizujícím zážitkem, dokonce ani výjimečnou situací. Opakuje, že na místě bylo množství jeho věcí, které si však nevzal, nemanipuloval s nimi, a poškozený sám uvedl, že pro něj měl věci připravené, tedy závěr o tom, že jej chtěl násilím donutit k vydání těchto věcí, je výkladový exces. V popisu skutku je přitom uváděno, že dovolatel požadoval vysvětlení ohledně věcí, nikoli jejich vrácení, čímž sám soud neguje svou argumentaci.

10. Dovolatel dále zpochybnil společenskou nebezpečnost jemu za vinu kladeného jednání, kdy uvedl, že sice jednal impulsivně a mohl by hypoteticky jednat protiprávně, v žádném případě však nevydíral žádnou osobu, aby něco konala či nekonala. Jednalo se o obyčejnou šarvátku dvou bývalých kamarádů, kdy jednal pod tíhou emocí, možná nepřiměřeně, nikoli však v rovině trestněprávní. Je přesvědčen, že svým faktickým jednáním nemohl naplnit subjektivní ani objektivní stránku jemu za vinu kladeného zločinu vydírání.

11. Závěrem obviněný poukázal na jemu uložený podmíněný trest odnětí svobody s tím, že soud prvního stupně si byl při jeho ukládání vědom dalšího probíhajícího trestního řízení vedeného vůči jeho osobě, resp. si byl vědom, že v této další věci mu bude ukládán trest nepodmíněný, což se stalo. Je ochoten přijmout trest za to, co spáchal (tedy řízení bez řidičského oprávnění v jiné trestní věci), nikoli však za věci vykonstruované a důkazně až vyloučené. Dovolatel vnímá rozhodnutí soudů v této věci za přímý zásah do jeho práva na spravedlivý proces, stejně jako zásah do základní lidské svobody na rovný přístup.

12. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 12 To 174/2025, a podle 265l odst. 1 tr. ř. mu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 30. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 789/2025.

14. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, státní zástupce uvedl, že obviněný formálně brojí proti právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku, jeho námitky se soustředí především na zpochybnění naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty, konkrétně na absenci násilí či pohrůžky násilí směřující k donucení poškozeného k určitému jednání. Přestože se jedná o otázky, které se v obecné rovině dotýkají právního posouzení skutku, z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný primárně polemizuje se skutkovými zjištěními, nikoli s jejich právním hodnocením. Takto formulované výhrady proto nelze považovat za námitky ryze hmotněprávní povahy. Objektivní stránka trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku byla v projednávané věci naplněna hned dvěma, jinak alternativně zakotvenými znaky – jednak použitím násilí ve formě fyzických úderů pěstí, jednak pohrůžkou násilí, konkrétně demonstrací golfové hole a hrozbou rozbití kolen. Obviněný tímto jednáním vyvíjel nátlak na poškozeného s cílem ovlivnit jeho rozhodování, aby mu vydal věci, které mu měla předat bývalá přítelkyně, a o nichž se obviněný domníval, že mu mají nadále náležet. Tato motivace může ukazovat na nepříznivé osobní vztahy obviněného, avšak nemůže ospravedlnit použití násilí ani intenzitu vyhrožování, které byly zcela nepřiměřené a jednoznačně naplňují zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu.

15. Státní zástupce dále uvedl, že s jistou mírou benevolence lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitku dovolatele, podle níž mělo být jeho jednání posouzeno nikoli jako trestný čin, nýbrž toliko jako přestupek. Tato argumentace se sice výslovně neopírá o zásadu subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, avšak její obsah k této zásadě implicitně směřuje. Ani tuto námitku však nelze považovat za důvodnou. Podle ustáleného výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, jak jej vyjádřilo trestní kolegium Nejvyššího soudu ve stanovisku sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., platí, že se subsidiarita trestní represe uplatní zpravidla pouze tehdy, pokud posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím případům dané skutkové podstaty. V posuzované věci nebyly zjištěny relevantní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost jednání obviněného natolik, že by neodpovídalo typovým případům trestného činu vydírání podle § 175 tr. zákoníku. Nejedná se o případ výjimečný či hraniční, který by odůvodňoval odklon od standardního právního posouzení.

16. Státní zástupce dále poukázal na to, že se obviněný pokusil reinterpretovat význam některých okolností incidentu, zejména držení golfové hole v jeho ruce oproti střelné zbrani, kterou měl mít v držení poškozený. Tato dovolací argumentace však podle státního zástupce nepřesahuje meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů, jeho námitky tak první variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena. Verze jím udávaná vykazuje znaky účelové snahy o zkreslení skutečností, a to především ve vztahu k rozsahu a intenzitě útoku vůči poškozenému. Soud prvního stupně věnoval náležitou pozornost námitkám dovolatele stran nevěrohodnosti poškozeného a svědkyně, kdy tyto vyhodnotil jako nedůvodné. Stejně postupoval i soud odvolací. Soudy neopomněly ani povahu vztahu mezi poškozeným a dovolatelem, který se z přátelského změnil na konkurenční a konfliktní. Nyní posuzovanou konfliktní situaci jednoznačně inicioval obviněný, který přišel na pozemek poškozeného a bezprostředně jej udeřil do obličeje rukou sevřenou v pěst. Poškozený na tento útok reagoval obranně – ustupoval, zatímco obviněný proti němu postupoval s golfovou holí. Teprve v této fázi poškozený vytáhl z mikiny plynovou pistoli, a to zjevně v sebeobraně. Tvrzení obviněného, že šlo o střelnou zbraň, je však poněkud zavádějící, neboť plynová pistole není určena k usmrcení nebo způsobení vážné újmy na zdraví střelbou za pomoci ostré munice, ale k vypouštění dráždivých látek (slzného plynu), které vyvolávají chemickou reakci organismu napadené osoby. Státní zástupce zdůraznil, že předmětná plynová pistole nebyla funkční, což bylo obviněnému známo. Stran golfové hole a jejího užití, resp. neužití, státní zástupce uvedl, že tento předmět byl přítomen ve výchozí fázi konfliktu, kdy došlo k jeho eskalaci. Její přítomnost v rukou obviněného objektivně zvyšovala hrozbu fyzického násilí a přispívala k nátlakovému charakteru jeho jednání. Skutečnost, že obviněný golfovou hůl později odložil, není zásadního významu, neboť po jejím odložení obviněný pokračoval v útoku jinou formou – dalším fyzickým násilím.

17. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. III.

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

19. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 12 To 174/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

20. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

21. Dovolání obviněného je nicméně předně třeba vytknout, že ačkoliv uplatnil toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

22. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

23. Pokud jde o uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je třeba připomenout, že tyto se v praxi často vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

24. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí obviněný v projednávané věci, kdy ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací.

25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

26. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

27. Nejvyšší soud předně podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

28. Obviněný při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkázal na jeho první variantu, tedy, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, tj. násilím či užitím pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy nutit jiného, aby něco konal či trpěl, případně spáchání činu se zbraní, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

29. Uvedená varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněna námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících tzv. zjevnému (extrémnímu) rozporu. Takovýto rozpor pak spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu Praha-východ, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Ve vztahu k odůvodněním soudů obou stupňů, jimi provedeného dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním je nutno konstatovat, že se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítá obviněný.

31. Obviněný předmětnou námitku odůvodnil zejména poukazem na výpověď poškozeného S. M., kteroužto označuje jako křivou výpověď, svědecké výpovědi (zejména svědků J. M., družky poškozeného, a D. M., který s ním na místo činu přijel a byl přítomen po celou dobu), kamerové záznamy zachycující celý průběh incidentu a „označené a obhajobou založené záznamy a listiny“ (které v rámci dovolání nijak blíže nekonkretizuje). Předně je třeba uvést, že soudy měly k dispozici stěžejní důkaz, kterým byly právě záznamy kamerového systému z pozemku poškozeného, které zachycují průběh celého incidentu, a to od chvíle, kdy obviněný se svědkem M. dorazil k brance poškozeného, až do chvíle, kdy pozemek společně opustili. Jedná se o kvalitní záznam, kdy je možno na kamerovém záznamu zachycené osoby spolehlivě ztotožnit. Soud prvního stupně tedy porovnal výpovědi obviněného, poškozeného a svědků M. a M. s těmito kamerovými záznamy, díky čemuž se podařilo odstranit rozpory v jednotlivých výpovědích. Výpovědi pak umožnily stabilizovat skutková zjištění stran toho, co bylo vysloveno, neboť kamerový záznam neobsahoval zvukovou stopu. Soud prvního stupně vyhodnotil výpovědi poškozeného a jeho partnerky, svědkyně M., jako věrohodné, kdy neshledal důvod, proč by těmto výpovědím neměl uvěřit, neboť na rozdíl od výpovědi svědka M., jsou tyto v souladu s tím, co bylo zachyceno na kamerovém záznamu (viz zejména bod 31. odůvodnění rozsudku). Výpověď svědka M. shledal soud prvního stupně nevěrohodnou, vedenou snahou neuškodit obviněnému, jak podrobně zdůvodnil v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku. Výpovědi svědkyň V. N., partnerky obviněného, a K. M., sestry obviněného, nepřinesly stran incidentu ničeho, neboť ani jedna ze svědkyň nebyla přítomna na místě činu. Jejich výpovědi přispěly pouze k lepšímu objasnění toho, co konfliktu předcházelo, složitých vztahů mezi poškozeným a obviněným, a případnému motivu obviněného. Ten si měl na pozemek poškozeného přijet pro své věci, které bez jeho vědomí prodala poškozenému přítelkyně obviněného, svědkyně N., v době, kdy se obviněný nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody. Skutečnost, že došlo k prodeji věcí obviněného, potvrdili jak obviněný, tak poškozený a svědkyně N., nebyla zde však úplná shoda na všech konkrétních položkách, které měly být součástí tohoto prodeje. Pokud se týká použití zbraně, plynové pistole, poškozeným, z provedeného dokazování vyplynulo, že se jednalo o zbraň, kterou obviněný dobře znal, a proto na skutečnost, že ji proti němu poškozený na chvíli namířil, nijak nereagoval, neboť si byl vědom toho, že nebyla funkční. Poškozený v podstatě ihned vrátil plynovou pistoli zpět do kapsy mikiny a pokračoval v ustupování před obviněným, který se k němu nadále blížil a vzápětí na něho opět fyzicky zaútočil.

32. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil, kdy se k námitce nevěrohodnosti svědkyně M. a výpovědi poškozeného, zejména stran pronesení výhrůžky, že mu obviněný rozmlátí kolena holí, kteroužto obviněný učinil již obsahem svého řádného opravného prostředku, vyjádřil v bodě 10. odůvodnění svého usnesení. „Ostatně znění výhrůžky plně odpovídá skutečnosti, že obžalovaný se ke svému výpadu ozbrojil golfovou holí. Taktéž není důvod pochybovat o tvrzení poškozeného, že proti obžalovanému vytáhl plynovou nefunkční pistoli, kterou obžalovaný znal, neboť to plně odpovídá skutečnosti, že obžalovaný pistoli ignoroval.“ Odvolací soud se podrobně vyjádřil k obsahu kamerových záznamů (bod 7. odůvodnění usnesení), a stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve světle těchto kamerových záznamů nemůže výpověď a skutková verze obviněného obstát. „Obžalovaný zjevně vypovídal zkresleně a účelově ve svůj prospěch“ (bod 8. odůvodnění usnesení). Z kamerových záznamů se spolehlivě podává, že obviněný přinesenou golfovou hůl neodhodil ihned poté, co vstoupil na pozemek, ale až poté, co poškozeného poprvé uhodil pěstí do obličeje, načež šel směrem k poškozenému a hůl přitom držel v pravé ruce. Stejně tak se zjevně nejednalo o moment, kdy by snad mezi poškozeným a obviněným nastala jakási chvíle ticha, tedy, že by mezi nimi ve chvíli, kdy odhodil golfovou hůl, neprobíhala žádná komunikace. Z kamerových záznamů se jasně podává, že ke komunikaci mezi přítomnými osobami docházelo od samého počátku konfliktu. Vyjma krátkého momentu, kdy poškozený vytáhl proti obviněnému plynovou pistoli, kteroužto hned vzápětí schoval zpět do kapsy mikiny a která zjevně v obviněném nevyvolala požadovanou reakci (obviněný si byl vědom toho, že se nejedná o střelnou zbraň, ale toliko o nefunkční plynovou pistoli), byla v podstatě po celou dobu, kdy incident probíhal, situace taková, že poškozený před obviněným ustupoval, nijak se nebránil, zatímco obviněný od chvíle, kdy vstoupil na pozemek, poškozeného fyzicky ohrožoval a útočil na něho.

33. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor. Je možno konstatovat, že jak soud prvního stupně, tak odvolací soud uvěřily verzi poškozeného, neboť ta korespondovala zejména se záznamy kamerového systému a byla podporována i výpovědí svědkyně M. Argumentaci obviněného vztahující se k tzv. zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů proto nelze přisvědčit.

34. Obviněný rovněž akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy uvedl, že „obecné soudy excesivně hodnotily provedené důkazy. Některé skutečnosti vyzdvihovaly k tíži odsouzeného, …, jiné skutečnosti nebyly dostatečně hodnoceny.“ K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).

35. V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.

36. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

37. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

38. Pod uvedený dovolací důvod je možno v obecné rovině podřadit námitky obviněného, v rámci nichž namítá, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, kdy konkrétně rozporuje naplnění znaku „násilím či pohrůžkou násilí nutit jiného, aby něco konal či trpěl“ s tím, že z popisu skutku nevyplývá, proč a k jakému jednání či nekonání měl poškozeného nutit, přičemž žádost o vysvětlení nemůže být podle něho považována za vydírání v trestněprávním smyslu. Rovněž z obsahu dovolání lze dovodit, že obviněný rozporuje i naplnění znaku „spáchání činu se zbraní“ ve smyslu ustanovení § 175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kdy namítá, že golfovou holí nikoho neohrožoval a tuto měl toliko na obranu, a poté, co zjistil, že se na místě nenachází „ochranka“, sám od sebe ji zahodil (odložil).

39. Zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a spáchá takový čin se zbraní.

40. Obecně lze uvést, že u trestného činu vydírání jde o předčasně dokonaný trestný čin, který je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Nevyžaduje se tedy, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (předmět útoku se tedy nemusí podvolit jednání pachatele a nevyžaduje se, aby poškozený něco konal, opominul nebo trpěl). Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Uvedené formy nátlaku na vůli poškozeného musí předcházet, popř. být uskutečňovány v průběhu jednání pachatele, kterým ovlivňuje vůli poškozeného. Neoprávněnost (protiprávnost) jednání pachatele může spočívat buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen.

41. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Pohrůžkou násilím se rozumí taková pohrůžka, z níž je zřejmé, že pokud se nepodrobí nucená osoba vůli pachatele, násilí bude vykonáno buď ihned, nebo v budoucnosti, přičemž tato budoucnost nemusí být z hlediska časového vyjádření blíže specifikována. Pro naplnění uvedeného zákonného znaku se však nevyžaduje, aby pohrůžka násilím u poškozeného skutečně vyvolala obavy z možného použití násilí nebo dokonce ze způsobení takové újmy. Za pohrůžku jiné těžké újmy lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném či pracovním životě poškozeného a je přitom způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného. Pro naplnění tohoto znaku se však ani zde nevyžaduje, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy ze způsobení takové újmy (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1751–1753).

42. Stran znaku spáchání činu se zbraní je možno uvést, že podle § 118 tr. zákoníku je trestný čin spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe. Zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1754).

43. Jak rozvedeno výše, zejména v bodech 31. až 33. odůvodnění tohoto usnesení, provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný užil vůči poškozenému násilí (údery pěstí, natlačení na zeď), čímž byla poškozenému způsobena zranění (byť tato nevyžadovala lékařské ošetření, zcela prokazatelně poškozený po ataku obviněného krvácel z úst a tváře), kdy se dostavil na pozemek poškozeného s golfovou holí, kterou držel v ruce, přičemž golfovou hůl lze mít zcela prokazatelně za zbraň ve smyslu ustanovení § 118 tr. zákoníku. Ačkoli se obviněný brání tím, že golfovou hůl technicky vzato vůči poškozenému nepoužil a že ji následně odhodil, je nutno na celý incident nahlížet v jeho celistvosti. Obviněný bez ohlášení přijel k domu poškozeného, sám pootevřel branku na pozemek, a když za ním poškozený přišel, bez varování jej udeřil pěstí do obličeje, přičemž předmětnou golfovou hůl držel v ruce, a zatímco před ním poškozený ustupoval, obviněný se k němu s golfovou holí v ruce blížil. „Golfová hůl, kterou měl obžalovaný u sebe, mohla zcela nepochybně učinit útok důraznějším. Tím, že ji měl obžalovaný v první části útoku na poškozeného u sebe, když jej již napadl pěstí, bylo jednání obžalovaného s holí způsobilé k zesílení nátlaku na vůli poškozeného a ke zdůraznění, aniž by bylo třeba, aby obžalovaný hůl vyloženě použil, či výslovně vyhrožoval jejím použitím. Jednání obžalovaného bylo způsobilé v poškozeném vzbudit obavu, že hůl je připraven použít k útoku a tím jednání obžalovaného mohlo zesílit vliv na rozhodování poškozeného“ (bod 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Skutečnost, že obviněný golfovou hůl nepoužil k útoku, nijak nevylučuje, že tato byla užita ke zdůraznění nátlaku na vůli poškozeného, zejména za situace, kdy byl poškozený současně obviněným fyzicky atakován a byly proneseny výhrůžky typu, že „mu rozbije kolena“.

44. Podle závěru soudu prvního stupně vynucování konání spočívalo v tom, že se obviněný domáhal vrácení věcí, o kterých byl přesvědčen, že jsou jeho. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a v bodě 12. odůvodnění usnesení se obsáhle vyjádřil k otázce motivu obviněného, kdy na tam uvedené závěry lze spolehlivě odkázat. Ze skutkové věty se podává, že obviněný „si přijel pro své věci“, a zatímco atakoval poškozeného údery pěstí do obličeje a šel proti němu s golfovou holí v ruce, „požadoval vysvětlení ohledně vrácení svých věcí“, kdy se následně „začali bavit o navrácení věcí“. Po celou dobu tedy byly hlavním zdrojem konfliktu věci, které svědkyně N. prodala poškozenému. I pokud byl obviněný s poškozeným předem domluven na jejich vrácení a poškozený měl věci připraveny k vrácení, jak tvrdí, způsob, jakým se obviněný vrácení svých věcí domáhal (užití násilí, pohrůžky násilí), nelze vyhodnotit jako situaci odpovídající (oprávněný) způsob jednání. V podstatě ihned poté, co přišel poškozený k brance, jej obviněný udeřil pěstí do obličeje, čemuž rozhodně neodpovídá jeho verze, že si přijel toliko pro vysvětlení, proč se k němu poškozený zachoval tak, jak se zachoval. I pokud by však soudy přistoupily na variantu, že obviněný si nepřijel pro věci, ale pouze se přijel o věcech informovat či si toliko „vyříkat vše s bývalým kamarádem“, nic by to na závěru o vině obviněného nezměnilo, neboť není možné se domáhat informace, omluvy či vysvětlení prostřednictvím násilí či pohrůžky násilí, a nutit tedy jiného nějak konat (např. podat vysvětlení), něco opominout nebo něco strpět (např. přítomnost na pozemku, ataky před osobou blízkou).

45. Tvrzení obviněného, že vyhrožování nebylo způsobilé na poškozeného působit, neboť poškozený je osobou, která se zjevně „nezalekne“, a tedy celý incident nebyl pro poškozeného zjevně traumatizujícím zážitkem, neobstojí. Jak se podává z výkladu v bodech 40. a 41. výše tohoto usnesení, trestný čin vydírání je předčasně dokonaným trestným činem, kdy se nevyžaduje, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval, nebo aby pohrůžky skutečně u poškozeného vyvolaly obavy z jejich uskutečnění.

46. Celý incident lze jen stěží vnímat jako „šarvátku“, jak jej označuje obviněný. Nelze se proto ztotožnit ani s námitkou obviněného, že incident postrádá trestněprávní rozměr a mohl by být posouzen pouze jako přestupek, neboť došlo toliko k emotivně vyhrocené situaci zapříčiněné komplikovanými osobními vztahy mezi ním a poškozeným. Uvedená námitka pravděpodobně cílí na zpochybnění postupu soudů při zvažování uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, jak je vymezena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva, přičemž vyjadřuje princip, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny. Obviněný svou námitku vznáší s odkazem na nedostatečnou míru společenské škodlivosti svého jednání. Společenská škodlivost však není zákonným znakem trestného činu, jak je vymezen v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku (trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně), neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).

47. Soud prvního stupně se ke společenské škodlivosti dovolatelova jednání vyjádřil v bodě 38. odůvodnění rozsudku, kdy dospěl k závěru, že jednání obviněného bylo natolik společensky škodlivé, že vůči němu nepostačilo uplatnění odpovědnosti podle jiného zákonného předpisu. Odvolací soud se k námitce hodnocení společenské škodlivosti vyjádřil v bodě 15. odůvodnění svého usnesení, kdy poukázal na to, že „jen skutečnost, že obžalovaný byl uznán vinným násilným trestným činem spadajícím do závažnější kategorie zločinů, dokonce v jeho kvalifikované skutkové podstatě, sama o sobě užití zásady subsidiarity trestní represe vylučuje“. Oba soudy se tak shodují na tom, že posuzovaný případ se v ničem nevymyká obdobným případům, na které trestní zákoník dopadá a které jsou běžně postihovány podle § 175 tr. zákoníku. S tímto závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. V dané věci považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že při hodnocení společenské škodlivosti nelze pominout skutečnost, že jednání obviněného mělo zcela zjevně násilný charakter, kdy útok na poškozeného byl nečekaný, ničím nevyprovokovaný, částečně se odehrávající před partnerkou poškozeného a za situace, kdy poškozený dal zcela jednoznačně najevo, že s obviněným nechce nic před partnerkou řešit. Posuzovaný skutek tak nepochybně dosahuje hranice společenské škodlivosti požadované pro posouzení skutku jako trestného činu. IV.

48. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. J. odmítl.

49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

II. III. IV. Poučení: