3 Tdo 165/2025-264

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Oráčov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2024, č. j. 3 To 284/2024-214, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 20/2024, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2024, č. j. 3 To 284/2024-214, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 8. 2024, č. j. 4 T 20/2024-195, zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

IV. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. K. nebere do vazby.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále také jen „okresní soud“) ze dne 13. 8. 2024, č. j. 4 T 20/2024-195, byl obviněný M. K. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z rozsudku okresního soudu) dne 1. 1. 2024 v době okolo 6.00 hodin v XY na adrese XY po silvestrovské oslavě, během níž požíval větší množství alkoholu, poté, co jeho polorodá sestra M. P. chtěla odjet do svého bydliště, tuto pod legendou přivolání vozidla taxi vylákal před dům, v němž se nachází neobydlený byt jejich zesnulé babičky, kde jí sdělil, že potřebuje na toaletu, aby ho následovala, s čímž poškozená M. P. souhlasila a oba odešli do uvedeného bytu, kde po vykonání potřeby přistoupil k poškozené, která seděla na gauči, na tento ji povalil a přes její odpor, který projevovala slovně výzvami k zanechání jednání, pláčem a fyzicky kopáním do jeho těla a odtlačováním jeho hlavy, jí sundal silonky, silou držel její nohy ve vzduchu, a následně opakovaně zasouval svůj částečně ztopořený penis do její vagíny, v průběhu čehož se poškozená stále verbálně bránila prosbami, aby od jednání upustil, plakala, kopala ho, přičemž s projevováním odporu přestala, až když jí vyhrožoval ublížením na zdraví, a následně strpěla jednání svého bratra až od tohoto upustil z vlastní vůle.

2. Za to byl obviněný podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody na 20 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. O následném odvolání obviněného proti citovanému rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 18. 10. 2024, č. j. 3 To 284/2024-214, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. K. dovoláním s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. i), h), m) tr. ř.

5. V jeho odůvodnění se předně vymezil vůči nepodmíněnému trestu odnětí svobody, který mu uložil soud prvního stupně. V tomto ohledu považuje odsuzující rozsudek za nezákonný a odporující požadavkům zakotveným v § 125 odst. 1 tr. ř., neboť z něj není zřejmé, jak okresní soud posoudil povahu a závažnost trestného činu a jak hodnotil osobu pachatele, míru jeho zavinění, pohnutku, záměr nebo cíl, jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života, chování po činu a konečně i jiné polehčující nebo přitěžující okolnosti. Krajskému soudu pak dovolatel vytkl, že na takové nedostatečné a nepřezkoumatelné odůvodnění napadeného rozsudku odkázal a jeho odvolací námitky odmítl jako nedůvodné.

6. Oba soudy tak podle mínění obviněného porušily jeho ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Proklamovaly sice údajné zohlednění všech výše uvedených kritérií významných pro úvahy o trestu, ovšem reálně se jimi neřídily. Především dostatečně nepřihlédly k jeho kritickému náhledu na své chování, při kterém bylo možno legitimně uvažovat o tom, že k jeho nápravě postačí i uložení podmíněného trestu odnětí svobody. Okresní soud namísto toho akcentoval následky jeho jednání s tím, že jím rozvrátil rodinné vztahy a natrvalo poznamenal poškozenou, která v přípravném řízení zmínila určité psychické potíže. Krajský soud pak sice připustil, že z takového sdělení poškozené nelze vycházet, jestliže její výpověď nebyla provedena jako důkaz v hlavním líčení, ovšem na straně druhé napadený závěr soudu prvního stupně podpořil vlastní zobecňující úvahou. Podle ní posuzovaný čin už pro svoji povahu a okolnosti spáchání znamená onen zásah do rodinných vztahů minimálně co se týče vztahu obviněného a jeho sestry jakožto oběti trestného činu a zároveň se jedná o naprosto zásadní zásah do osobní integrity a do přirozených práv každé ženy, zejména pak do jejího práva na soukromí, rodinný život a rozhodování o svém sexuálním životě, který ji může do budoucna poznamenat, byť se nutně nemusí jednat o následky viditelné a projevující se navenek například rozvojem nějakých duševních problémů. Odvolací soud podle dovolatele pochybil rovněž tím, že nevzal v potaz jeho argumenty, proč je mu třeba dát ještě jednu šanci, proč lze přímý výkon trestu v jeho případě považovat za kontraproduktivní a proč je třeba zohlednit jeho dosavadní trestněprávní zachovalost a dobrou pověst, ani skutečnost, že není alkoholově nebo drogově závislý, alkohol nekonzumuje a neudržuje ani styky se závadovými osobami. S těmito námitkami se vypořádal prostým konstatováním, že i když jde o osobu dosud soudně netrestanou, tak uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody odůvodňuje vysoká závažnost spáchaného činu ve spojení s „osobnostní charakteristikou obviněného“. Podle dovolatele tak zůstalo bez vysvětlení, proč by eventuální podmíněný trest odnětí svobody nemohl být v jeho případě spojen s uložením povinnosti zdržet se požívání alkoholu, pod jehož vlivem čin spáchal. Oba soudy řádně nezdůvodnily ani tvrzené přihlédnutí k údajným následkům, které měl trestnou činností způsobit a které ani nebyly vyjádřeny ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Dovolatel v uvedené souvislosti poukázal na zásady přiměřenosti, humanity, individualizace a personalizace použité sankce a dovodil, že v posuzované věci došlo k jejich porušení. Vyjádřil obavu, že uložený trest na něj bude mít „maximálně nepřiměřený negativní dopad“. Považuje ho za extrémně přísný a nespravedlivý a soudům vytýká, že se nijak nezabývaly výchovnou složkou ukládané sankce. Obhajoba na tomto místě predikovala, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody v něm vyvolá negativní postoj ke spravedlnosti, pocit, že stát k němu přistoupil krajně nekorektně, a že z věznice vyjde zatrpklá osoba. Zpětný žádoucí náhled na své selhání především v roli bratra přitom obviněný může získat jen s odbornou pomocí při současném uložení trestu podmíněného. V jeho rámci může být podroben vhodnému psychologickému poradenství, aby měl možnost své představy o bratrském jednání korigovat s příslušným odborníkem. Blíže nevysvětlený závěr odvolacího soudu, že je třeba uložit trest odnětí svobody spojený s přímým výkonem ve věznici, i při zohlednění hned tří polehčujících okolností podle § 41 písm. a), f) a l) tr. ř. a prohlášení viny, akceptovat nelze.

7. Dovolací důvod spatřuje obviněný rovněž v tom, že soud prvního stupně přijal jeho prohlášení viny v rozporu s ustanovením § 314q odst. 3 tr. ř., když se ho předtím „beze zbytku nedotázal“, zda je mu zřejmé, co je podstatou žalovaného skutku, jaká je jeho právní kvalifikace, jaké trestní sazby zákon stanoví za trestné činy, které jsou mu kladeny za vinu, a zda prohlášení viny činí dobrovolně a bez nátlaku. Současně ho nepravdivě poučil, že prohlášení viny „by pro něj mohlo mít v podstatě stejné účinky jako dohoda o vině a trestu“. Odpovídajícím způsobem pak nezareagoval ani na jeho spontánní vyjádření na otázku předsedkyně senátu, zda bude chtít tohoto institutu využít, kdy odpověděl slovem „ne“. Takový procesní postup vzbuzuje dojem, že se soud prvního stupně snažil celou věc urychlit. Svůj postup přitom nevysvětlil ani v hlavním líčení, ani v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud následně selhal, jestliže nedůsledný a v konečném důsledku vadný postup okresního soudu, porušující základní práva obviněného, akceptoval a jeho odvolání zamítl mimo jiné s odůvodněním, že v něm ani nebyly uplatněny námitky směřující proti skutkovým zjištěním či právní kvalifikaci skutku jako takovým, přestože předtím konstatoval, že obhájce zaměřil odvolání i proti výroku o vině. Dovolatel dále reklamoval, že hlavní líčení bylo poznamenáno i nesprávným postupem státní zástupkyně, která k výzvě předsedkyně senátu přednesla pouze výrokovou část obžaloby. V rozporu s § 177 tr. ř., ve spojení s § 206 odst. 1 tr. ř., tak nebyl před prohlášením viny seznámen s úvahami státní zástupkyně, pokud jde o navrhovaný trest. Konkrétní návrh na uložení trestu z jejích úst zazněl až při přednesu závěrečné řeči.

8. Samotné prohlášení viny tak rozhodně nebylo možno považovat za jednoznačné, jak požaduje judikatura Evropského soudu pro lidská práva, zvlášť pokud obviněný přímo „nevypověděl“, že podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlašuje, že je vinný ze spáchání skutků tak, jak jsou uvedeny v obžalobě, a že rozumí tomu, že prohlášení nelze vzít zpět. Dovolatel namítá, že nikdy expressis verbis a ani implicitně nevyjádřil „souhlas s porozuměním prohlášení viny“, zejména že je mu zřejmé, co je mu kladeno za vinu a jaké trestní sazby zákon stanoví za trestný čin, k němuž by měl vinu prohlásit. Samotné usnesení podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. pak nebylo vyhlášeno v souladu s ustanovením § 134 odst. 1 písm. e) tr. ř., byť protokol o hlavním líčení zachycuje něco jiného.

9. Soud prvního stupně tedy podle dovolatele neměl k přijetí jeho prohlášení viny vůbec přistoupit a odvolací soud tento postup neměl aprobovat. Prohlášení bylo neúčinné, resp. nebylo přijato ústavně konformním způsobem. Okresní soud obviněného nepoučil o všech jeho důsledcích a konsekvencích, a to způsobem přiměřeným stupni jeho dosaženého vzdělání. Dovolatel zároveň výslovně nepotvrdil, že je činí dobrovolně a po řádném poučení o svých právech. Skutečnost, že byl při jednání zastoupen osobně přítomným obhájcem, na tom nic nemění. I v takovém případě ležela poučovací povinnost na soudu. Ten zároveň rezignoval na splnění zákonného příkazu zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, který je povinen splnit i při využití některého z konsenzuálních způsobů řešení trestní věci. K provedení dokazování měl přistoupit tím spíše, že obviněný obžalobu zjevně rozporoval, jak je zachyceno na zvukovém záznamu z hlavního líčení v čase 00:05:22.

10. Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „rozsudek“ Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2024, č. j. 3 To 284/2024-214, „zrušil ve výroku o trestu“, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část „rozsudku“ obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci předloženého opravného prostředku formuloval i požadavek, aby předseda senátu dovolacího soudu s ohledem na povahu a závažnost uplatněných námitek postupoval podle § 265o odst. 1 tr. ř. a před projednáním dovolání rozhodl o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí.

11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v písemném vyjádření k dovolání úvodem podotkla, že obviněný v něm ohledně nepřiměřenosti uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody prezentuje v zásadě stejné námitky, jakými argumentoval již v předchozích stádiích trestního řízení a jimiž se velmi podrobně zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Odůvodnění obou meritorních rozhodnutí jsou v této otázce zcela jasná, logická a žádné znaky libovůle nenesou. Za daných okolností tak není povinností dovolacího soudu, aby ve svém rozhodnutí znovu opakoval již jednou vyřčené, navíc za situace, kdy tvrzení obviněného, že soudy se jeho námitkami nezabývaly, je zjevně nepravdivé. Státní zástupkyně rovněž připomněla, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. a jeho podání z jiného důvodu je tedy vyloučeno.

12. Pokud jde o námitku dovolatele stran nesprávného procesního postupu soudu prvního stupně při přijetí prohlášení viny, připustila, že zvukový záznam z hlavního líčení neměla pro účely svého vyjádření k dispozici. Vycházela tedy pouze z dostupné listinné dokumentace a z ní vyzdvihla jako podstatné zjištění, že Okresní soud v Bruntále obviněného řádně poučil o možnosti prohlásit vinu a o právních následcích s tím spojených. Obviněný poté svobodně prohlásil, že poučení rozumí, načež mu byla povolena krátká porada s jeho obhájcem. Po příslušné konzultaci pak podle § 206c odst. 1 tr. ř. prohlásil, že je vinný ze spáchání skutku tak, jak je uveden v obžalobě, souhlasí i s jeho právní kvalifikací a rozumí tomu, že učiněné prohlášení nelze vzít zpět. Okresní soud následně po tiché poradě senátu vyhlásil usnesení, kterým podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. prohlášení viny dovolatele, které učinil po kvalifikované poradě s advokátem, přijal. Obhájce proti tomuto postupu rovněž ničeho nenamítal, když svou závěrečnou řeč zahájil větou „O vině se bavit nebudeme, byla tady prohlášena vina“.

13. V posuzované věci přitom nebyl důvod pochybovat o tom, že popis skutku v obžalobě odpovídá i v ní použité právní kvalifikaci. S ohledem na výsledky dosavadního dokazování tudíž okresnímu soudu nic nebránilo v tom, aby prohlášení viny přijal. V řízení nenastala ani spíše výjimečná situace, kdy by důkazy provedené po prohlášení viny nasvědčovaly tomu, že k jeho přijetí vůbec nemělo dojít, a soud prvního stupně by tak musel příslušné usnesení revokovat. K závěru, že obviněný se v obžalobě popsaného jednání dopustil a že je nutné je kvalifikovat jako trestné činy znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku, dospěl okresní soud po přesvědčivém vyhodnocení spisového materiálu. Ani odvolací soud tedy posléze nepochybil, jestliže odsuzující rozsudek považoval za správný. Obviněný navíc v řádném opravném prostředku námitku nesprávného postupu okresního soudu při prohlášení viny ani nekoncipoval, a proto se jí krajský soud blíže nezabýval.

14. Za neadekvátní a zákonným dovolacím důvodům neodpovídající označila státní zástupkyně výhrady obviněného vůči přednesu obžaloby. Tvrzení obhajoby zde podle ní nereflektuje skutečný stav, neboť v hlavním líčení byla standardně přednesena výroková část obžaloby předtím, než obviněný prohlásil svoji vinu. Přítomný „státní zástupce“ pak ve své závěrečné řeči na prohlášení viny reagoval mírnějším návrhem trestu. Obsah obžaloby byl navíc obviněnému i jeho obhájci znám předem a byli tak seznámeni i s původně navrhovaným trestem. Nejednalo se o návrh konečný, neboť k němu lze přistoupit až v samém závěru řízení před soudem prvního stupně.

15. K námitkám obviněného vůči uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody státní zástupkyně zdůraznila, že je nelze podřadit pod žádný z deklarovaných dovolacích důvodů. V posuzované věci předně nedošlo k tomu, že by okresní soud uložil nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jím byl obviněný uznán vinným, jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nepřiměřenou přísnost uložené sankce pak podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nelze reklamovat ani prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tzv. jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, pokud jde o výrok o trestu, totiž zakládají jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu a vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Jsou jimi např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být ukládán souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Žádnou z těchto vad však dovolatel nenamítl, když se domáhá právě jen přezkumu přiměřenosti uloženého trestu. K němu však Nejvyšší soud v minulosti přistoupil nad rámec zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů jen v ojedinělých případech, kdy se uložený trest v konkrétní věci jevil jako extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Takový charakter však podle přesvědčení státní zástupkyně trest, který dovolateli uložil okresní soud, nemá. Jeho druh i výměra byly v odsuzujícím rozsudku odůvodněny přesvědčivě, soud uspokojivě vyhodnotil kritéria zakotvená v § 38 a § 39 tr. zákoníku a dostatečně zohlednil i dovolatelem učiněné prohlášení viny tím, že mu trest uložil pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Při jeho volbě zohlednil i pozitivní závazek státu nejen účinně vyšetřovat sexuální jednání porušující normy trestního práva, ale také je efektivně postihovat způsobem, který reflektuje i postavení oběti a současně má generálně preventivní a odrazující účinek, čímž se naplňují funkce trestního práva hmotného. Uložení nepřiměřeně mírného trestu zvláště u sexuálně motivovaných trestných činů naopak představuje závažné pochybení narušující základní funkce trestní represe, jak ve svých rozhodnutích týkajících se obdobné trestné činnosti konstatovaly Evropský soud pro lidská práva i Nejvyšší soud. Jejich obecné závěry o nutnosti nikoli mírného trestání sexuálních deliktů lze na nyní řešený případ vztáhnout tím spíše, že v něm v postavení oběti vystupovala sestra obviněného, a proto byl ukládán trest mimo jiné i za jednání kvalifikované jako přečin soulože mezi příbuznými podle § 188 tr. zákoníku.

16. Závěrem státní zástupkyně shrnula, že námitky obviněného zčásti neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům a zčásti jsou zjevně neopodstatněné. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Návrh obviněného na přerušení výkonu napadeného rozhodnutí označila s ohledem na své vyjádření za bezpředmětný.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

17. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

18. Dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř. Je tedy třeba, aby deklarovaným dovolacím důvodům, které nemohou být uplatněny jen formálně, vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

19. Uvedené obecné pravidlo však nelze chápat absolutně, nelze jej aplikovat se striktní až bigotní neústupností. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se totiž ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. V demokratickém právním státě jsou všechny orgány veřejné moci povinny respektovat základní práva a svobody jednotlivce a úkolem všech soudů je poskytovat těmto právům ochranu. Ochrana ústavnosti tak nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž musí být úkolem celé justice. Jestliže tedy již obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci. Daný imperativ se odráží v komplementární zásadě subsidiarity, která se uplatňuje v řízeních před orgány, které jsou nadány pravomocí poskytovat jednotlivci specifickou ochranu jeho základních práv a svobod (Ústavní soud, Evropský soud pro lidská práva) teprve tehdy, jestliže mechanismy ochrany před jinými orgány veřejné moci selhaly (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

20. Jinými slovy, jakkoli zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat a aplikovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08).

IV. Důvodnost dovolání

21. S vědomím výše rozvedených interpretačních východisek posoudil Nejvyšší soud námitku obviněného, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces nezákonným procesním postupem soudu prvního stupně před přijetím jeho prohlášení viny. Shledal přitom, že z hlediska dovolacího přezkumu jde o výtku nejen přípustnou a právně relevantní, ale také opodstatněnou.

22. Obhajobě je nutno přisvědčit potud, že okresní soud v projednávané věci neaplikoval institut prohlášení viny ústavně konformním způsobem. K tomuto poznání dospěl dovolací senát po poslechu zvukového záznamu z hlavního líčení konaného dne 13. 8. 2024 (č. l. 194 spisu), neboť stručně formulovaný protokol o tomto jednání (č. l. 190 a násl.) mu nedovolil učinit si dostatečně jasnou představu o tom, v jakém rozsahu byl obviněný skutečně poučen o všech důsledcích, které pro něj eventuální prohlášení viny může mít.

23. Ze zvukového záznamu vyplývá, že předsedkyně senátu přistoupila k poučení obviněného o možnosti prohlásit vinu po širším poučení o jeho elementárních procesních právech a následcích křivého obvinění. Přitom ho odkázala na písemné poučení, které mu bylo zasláno v rámci postupu soudu podle § 196 tr. ř. před konáním hlavního líčení, a konstatovala, že dohoda o vině a trestu se státním zástupcem uzavřena nebyla. Poté obviněného do značné míry nepravdivě informovala o tom, že „v podstatě stejné účinky“ jako dohoda o vině a trestu by pro něj mohlo mít prohlášení viny. Mimo rámec zákonného poučení uvedla, že takové prohlášení je „výrazná polehčující okolnost, která má pozitivní vliv na uložení trestu“, a poté ho upozornila, že „už by se pak neprovádělo žádné další dokazování“. Zároveň zdůraznila, že takové prohlášení už nelze odvolat, takže pokud by si obviněný později podával do rozsudku odvolání, může jím brojit pouze proti výroku o trestu, protože „vinu už by ten krajský soud neřešil“. Následně se obviněného dotázala, zda je mu to jasné, načež se jí dostalo kladné odpovědi. Na navazující dotaz, zda „toho“ (míněno prohlášení viny) bude chtít využít, obviněný napoprvé spontánně odpověděl „ne“. Poté, co si patrně povšiml reakce svého obhájce, znejistěl, svou odpověď doplnil dovětkem „nebo…“, a požádal soud, aby mu umožnil se s obhájcem poradit (v čase záznamu 5:20 a dále). K tomu také došlo. Po dalších zhruba 9 vteřinách je na záznamu zřetelně zachyceno vyjádření, které soudu neadresoval svými ústy sám obviněný, nýbrž právě jeho obhájce, a které znělo „Chceme prohlásit vinu, paní předsedkyně“. Obviněný je pouze k dotazu předsedkyně senátu doplnil výrokem „ano“. Předsedkyně senátu se ho poté zeptala, zda souhlasí se skutkem a jeho právní kvalifikací, jak jsou uvedeny v obžalobě, a zda současně bere na vědomí, že „si nemůže podat odvolání do výroku o vině“. Spokojila se přitom s dvojím verbálním přitakáním obviněného slovem „ano“ a obrátila se na přítomnou státní zástupkyni s otázkou, zda k prohlášení viny bude mít výhrady. Po jejím ujištění, že z pohledu obžaloby přijetí prohlášení viny nic nebrání, iniciovala krátkou tichou poradu senátu a po ní podle § 206c odst. 4, 6 tr. ř. vyhlásila usnesení, že soud „přijímá prohlášení viny obžalovaným M. K.“ a „dokazování se v rozsahu podané obžaloby Okresního státního zastupitelství v Bruntále, sp. zn. 1 ZT 1/2024, neprovede“.

24. Dovolací soud na tomto místě kvituje ze záznamu patrný korektní přístup předsedkyně senátu soudu prvního stupně k dovolateli a její zřejmou snahu vysvětlit mu podstatu institutu prohlášení viny způsobem, kterému by jako právem nedotčený laik mohl porozumět. V tomto ohledu jí rozhodně nemíní cokoli vytýkat. Na straně druhé však musí konstatovat, že poučení, které dovolateli poskytla předtím, než prohlásil vinu, nebylo úplné, a poměrně závažný nedostatek vykázal i následný postup soudu, který bezprostředně předcházel vlastnímu vyhlášení výše zmíněného usnesení. Na celou věc je totiž nutno nahlédnout optikou obecně respektované judikatury Ústavního soudu, která definuje minimální požadavky na řádné poučení obviněných o důsledcích případného prohlášení viny ze strany soudů, jimž zároveň ukládá, aby zvlášť pečlivě ověřovaly, zda obviněný takové prohlášení činí ze své skutečné, pravé, svobodné, vážně míněné a ničím nerušené vůle.

25. V nálezu ze dne 7. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1873/23, Ústavní soud vyslovil názor, že „… podmínkou legitimity odsuzujícího rozhodnutí opírajícího se o prohlášení viny je zásadně pouze takové poučení, které obviněného upozorní na skutečnost, že soudy rozhodující v daném řízení nejsou kromě zákonných limitů při výměře trestu nikterak omezeny a že obviněný, který prohlásí vinu, může být odsouzen i k nejpřísnějšímu trestu, který zákon v jeho věci umožňuje uložit“. V jiném nálezu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. II. ÚS 2138/23, pak legitimitu odsuzujícího rozhodnutí opírajícího se o prohlášení viny spojil i s další podmínkou, a sice s nezbytným zjištěním, že obviněnému je zřejmé, že trest, který mu po prohlášení viny uloží soud prvního stupně, nemusí být „konečným řešením“ v jeho trestní věci.

26. V obou zmíněných nálezech Ústavní soud připustil, že takové poučení zákon explicitně neuvádí. Při formulaci výše uvedených požadavků nicméně vycházel z výkladu ustanovení § 206c odst. 2 tr. ř., podle nějž soud při prohlášení viny postupuje přiměřeně podle § 314q odst. 3 tr. ř. upravujícího proceduru schvalování dohody o vině a trestu. K tomu dále připomněl, že následky, které pro obviněného plynou z prohlášení viny, lze hodnotit z pohledu dalších procesních konsekvencí v trestním řízení jako vážnější oproti jeho prohlášení ve smyslu § 175a tr. ř., že spáchal skutek, pro nějž je stíhán, což je obligatorní podmínkou pro sjednání dohody o vině a trestu. Zásadní rozdíly spatřoval v tom, že 1) u dohody obviněný především není (na rozdíl od prohlášení viny) v nejistotě ohledně ukládaného trestu, neboť konkrétní trest v ní musí být vždy předem povinně obsažen, a 2) odsuzující rozsudek navazující na přijaté prohlášení viny může v neprospěch obviněného bez omezení napadnout odvoláním státní zástupce a v takovém případě lze v řádném opravném řízení obviněnému v rámci zákonem stanovené trestní sazby uložit i vyšší trest, než který ukládal soud prvního stupně.

27. Podrobné a jasné poučení obviněného o povaze a rozsahu hrozícího potrestání pak podle přesvědčení Ústavního soudu nabývá na významu i při zohlednění kombinace absence garantovaného uložení mírného (zejména alternativního) trestu a uvažované motivace orgánů činných v trestním řízení ukončit konkrétní trestní věc co možná nejefektivněji. V uvedené souvislosti zdůraznil, že pokud je obviněný (zpravidla jako právní laik) opakovaně různými subjekty upozorňován na výhody prohlášení viny, aniž by mu byla explicitně vysvětlena jejich nenárokovost, lze mít v takových případech pochybnosti nejen o promyšlenosti ale i o dobrovolnosti pozdějšího prohlášení viny. Odpovědností obecných soudů proto je, aby obviněnému jednoznačným poučením daly najevo, jaké důsledky v oblasti trestání má prohlášení o vině podle českého práva. Jedině tak lze garantovat, že obviněný nebude jednat pod vlivem nějakého „právního mýtu“. Zmíněnou odpovědnost přitom podle obou parafrázovaných nálezů nelze přenášet na obhájce, takže ji neumenšuje ani skutečnost, že obviněný je v hlavním líčení právně zastoupen osobně přítomným advokátem (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 8. 2022, sp. zn. II. ÚS 986/2022).

28. Jsou-li výše rozebrané ústavněprávní kautely k aplikaci ustanovení § 206c odst. 2 tr. ř. konfrontovány s postupem okresního soudu v hlavním líčení, tak jak byl podrobně popsán v bodě 23. odůvodnění tohoto rozhodnutí, pak je zřejmé, že usnesení, jímž soud prvního stupně přijal prohlášení viny učiněné dovolatelem, nemůže obstát. Obviněnému se zjednodušeně řečeno mělo od předsedkyně senátu dostat (avšak nedostalo) přímého ústního poučení mj. v tom smyslu, že pokud prohlásí vinu, soud k tomu přihlédne při úvahách o trestu, což ale automaticky neznamená, že i tak nemůže být ve výsledku citelně postižen třeba i nepodmíněným trestem odnětí svobody v zákonném rozpětí od 2 do 10 let (§ 185 odst. 2 tr. zákoníku). Přitom se jeví jako navýsost pravděpodobné, že zcela zásadní, ne-li výlučnou, motivací dovolatele k prohlášení viny byla právě jeho víra v relativně mírné potrestání, ideálně pak takové, v jehož důsledku nebude zbaven osobní svobody. S tím souvisí i další nedůslednost předsedkyně senátu spočívající v tom, že si jednoznačně neověřila, zda dovolatel podstatu prohlášení viny vůbec pochopil, tohoto institutu využívá s plným vědomím, co přesně obnáší, a činí tak o své svobodné, vážně a jakéhokoli nátlaku prosté vůli. Zde je třeba znovu připomenout, že dovolatel se po „prvním poučení“ evidentně vůbec neorientoval v tom, jaká odpověď se od něho takříkajíc „očekává“, a nabízené konsenzuální řešení věci akceptoval až po konzultaci se svým obhájcem (jež ovšem trvala jen několik málo vteřin), po níž to byl právě Mgr. Lubomír Nedbal (a nikoli sám obviněný), kdo svými ústy soudu avizoval, že „chtějí prohlásit vinu“. Za daných okolností tak bylo třeba postupovat zvlášť obezřetně a volní jednání obviněného podrobit přísnějšímu testu autenticity. Soud se neměl spokojit jen s jeho jednoslovnými souhlasnými vyjádřeními na otázky, které mu navíc položil v podstatě formou citace znění zákona, tj. jazykem, který laikové začasté vnímají jako nesrozumitelnou „právnickou latinu“.

29. Obhajoba v dovolání zároveň oprávněně reklamovala i obtížně přezkoumatelné odůvodnění samotného výroku o trestu v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku, které se i podle názoru dovolacího senátu ani nepřiblížilo požadavkům zakotveným v § 125 odst. 1 větě třetí tr. ř. Okresní soud v něm toliko stručně konstatoval, že u obviněného neshledal žádnou z přitěžujících okolností podle § 42 tr. zákoníku, dále že obviněný nemá dosud žádný záznam v rejstříku trestů a že byl v minulosti projednáván toliko pro šest přestupků, kdy ve čtyřech případech bylo řízení odloženo, jedno dosud není skončeno a za jeden přestupek proti občanskému soužití mu byla uložena pokuta ve výši 1 000 Kč, a zároveň akcentoval, že obviněnému velmi polehčilo jeho „doznání ve formě prohlášení viny“ a že bylo přihlédnuto i k jeho věku blízkému věku mladistvých. I přes výše uvedené však dospěl k závěru, že účelu trestu lze u něj dosáhnout jen jeho přímým výkonem, a to zejména „s přihlédnutím k následkům jeho chování na zdraví poškozené“, resp. „závažnosti jeho jednání“. Obviněnému bylo explicitně přičteno k tíži, že svým činem jednak „rozvrátil vztahy v rodině“ a jednak „natrvalo poznamenal poškozenou“.

30. Obviněný již v odvolání důvodně namítal, že okresní soud v rozsudku činil dané závěry jen na základě sdělení poškozené v přípravném řízení, ačkoli žádnou její výpověď jako důkaz v hlavním líčení neprovedl. Krajský soud s ním sice v tomto ohledu souhlasil, ovšem závěr o existenci výše zmíněných následků řešeného deliktního jednání měl i tak za udržitelný s poukazem na to, že vynucený pohlavní styk zasáhl minimálně do vztahu obviněného s jeho nevlastní sestrou a že znásilnění zásadně zasáhlo do přirozených práv poškozené na osobní integritu, soukromí, rodinný život a možnost rozhodovat o svém sexuálním životě, což ji poznamená a ovlivní v dalším životě, „byť se nemusí jednat o následky viditelné a projevující se navenek například rozvojem nějakých duševních problémů“.

31. Nejvyšší soud rozhodně nemíní polemizovat s tím, že znásilnění je z povahy věci navýsost závažným společensky škodlivým činem, který obecně vyžaduje spíše razantnější (tvrdší) přístup k trestání. Na straně druhé však nemůže tolerovat praxi, kdy ve snaze pádně odůvodnit zvolený citelný postih pachatele se soud uchýlí k argumentačním faulům, jimiž zintenzivní svou rétoriku a uměle jí dodá na přesvědčivosti. Právě tak lze přitom hodnotit postup okresního soudu, který nezbytnost postihu dovolatele nepodmíněným trestem odnětí svobody odůvodnil s poukazem na vyjádření poškozené z přípravného řízení. Vyjma toho, že v hlavním líčení její výpověď před policejním orgánem ani neprovedl jako důkaz, vyvodil z ní takové závěry, které v jejím obsahu (mírně řečeno) nemají spolehlivou oporu. V uvedené souvislosti je nutno zdůraznit, že poškozená vypovídala k vyšetřovanému incidentu v procesním postavení svědkyně pouze jednou, a to dne 3. 1. 2024, tj. dva dny po činu. Jestliže se měla vyjádřit k následkům, které na ní útok obviněného zanechal, hovořila pouze o tom, že se cítí „špinavá a dělá jí problém být sama, jít ven sama a tak …“. K možnosti vyhledat odbornou pomoc se stavěla spíše odmítavě a na dotaz, zda si myslí, že to bez ní zvládne, odpověděla neurčitě tak, že „si myslí, že by si o tom raději s někým promluvila“.

32. Je s podivem, že za této situace okresní soud v odůvodnění svého rozsudku bez dalšího argumentoval „trvalým poznamenáním“ poškozené, přičemž se opíral jen o její čerstvé dojmy a vnitřní pocity, které na policii vylíčila s odstupem jen několika desítek hodin po činu. Pokud jde o tvrzené následky na jejím psychickém zdraví, pak z odůvodnění rozsudku vůbec není zřejmé, v čem přesně mají spočívat. Obdobně z něj nelze vyčíst ani to, co přesně soud vedlo ke konstatování, že obviněný svým jednáním „rozvrátil vztahy v rodině“. Taková formulace vyvolává dojem, že souzený skutek měl negativní dopad na vzájemné sociální vazby mezi všemi členy rodiny a vedl k jejímu kompletnímu rozkladu či přímo faktickému rozpadu. Nic podobného se ovšem z předloženého spisového materiálu nepodává a rozsudek v tomto směru vyznívá pravděpodobně dramatičtěji, než jaká zřejmě byla tehdejší realita. Pokud se poškozená od novoročních oslav roku 2024 podle svých slov s polorodým bratrem osobně nestýkala, šlo o vcelku pochopitelnou reakci na to, jak se k ní zachoval. Nicméně to, že s ním přerušila osobní kontakty, nelze ztotožňovat se situací, kdy relativně početná rodina v důsledku kriminálního jednání jednoho z jejích členů přestane fungovat jako celek, jak bylo dovolateli kladeno k tíži.

V. Způsob rozhodnutí

33. Z výše popsaných důvodů nemohou meritorní rozhodnutí obou soudů nižších stupňů obstát. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že k dovolání obviněného podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2024, č. j. 3 To 284/2024-214, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 13. 8. 2024, č. j. 4 T 20/2024-195, zrušil, podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Bruntále přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

34. Věc se tím vrací do stádia, kdy soud prvního stupně znovu přistoupí k projednání podané obžaloby a při svém dalším postupu bude vázán právním názorem, který k projednávaným otázkám vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). V novém hlavním líčení přizpůsobí poučení obviněného o možnosti prohlásit vinu požadavkům, které jsou na ně kladeny nejen zákonem (§ 206a odst. 1, § 206c odst. 2, 7, § 314q odst. 3 tr. ř.) ale i výše popsanou judikaturou Ústavního soudu. Mimo jiné pečlivě verifikuje, zda obviněný případné prohlášení viny činí vážně, dobrovolně a svobodně a zda má jasnou představu o jeho důsledcích, a to i pokud jde o hrozící trestní postih. V případě opětovného rozhodnutí o vině pak nebude při úvahách o trestu vycházet z nepodložených domněnek a spekulací, ale pouze z důkazů řádně provedených v hlavním líčení. Ty samozřejmě vždy interpretuje v souladu s jejich pravým obsahem a vyvaruje se jejich deformativního hodnocení.

35. Jestliže obviněný vykonává trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě (§ 265l odst. 4 tr. ř.). V důsledku kasačního zásahu dovolacího soudu přestala existovat meritorní rozhodnutí soudů, na jejichž základě dovolatel trest odnětí svobody vykonával, tedy ve výkonu tohoto trestu nelze pokračovat. Dovolací senát z předloženého trestního spisu nezjistil žádné významné skutečnosti, které by u obviněného v nynějším stádiu řízení zakládaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř., proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný do vazby nebere.

36. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování IV. Důvodnost dovolání V. Způsob rozhodnutí