3 Tdo 199/2013
V PLATNOSTI- NS 3 Tdo 199/2013
- ÚS III.ÚS 2132/13
Nejvyšší soud rozhodl, že dovolání P. M. proti usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti odsouzení za trestný čin ublížení na zdraví, se odmítá. Dovolatel namítal nesprávné hodnocení důkazů, zejména výpovědi klíčové svědkyně, avšak Nejvyšší soud neshledal, že by soudy obou stupňů pochybily při provádění a hodnocení dokazování.
Citované zákony (8)
Rubrum
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 199/2013 Datum rozhodnutí: 27.03.2013 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Dokazování Dotčené předpisy: § 221 odst. 1 tr. zák., § 221 odst. 3 tr. zák. Kategorie rozhodnutí: C Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 15.10.2013 3 Tdo 199/2013-37 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 o dovolání podaném P. M., proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 353/2012 ze dne 30. 10. 2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 4 T 61/2011, takto:
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění
: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 4 T 61/2011 ze dne 19. 9. 2012 byl dovolatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, odst. 3 trestního zákona (dále jen tr. zák.), když příslušný skutkový děj je podrobně popsán ve výrokové části citovaného rozsudku. Za uvedený trestný čin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let s tím, že takto uložený trest mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále bylo rozhodnuto o vzneseném nároku na náhradu škody. V předmětné věci podal P. M. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 67 To 353/2012 ze dne 30. 10. 2012 tak, že je jako nedůvodné podle § 256 trestního řádu (dále jen tr. ř.) zamítl. Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal P. M. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že skutková zjištění soudů ve věci učiněná jsou založena v podstatě na jediném důkazu, kterým je výpověď svědkyně B. J., která však trpí řadou rozporů do té míry, že jsou dány pochybnosti, zda vůbec byla očitým svědkem předmětného incidentu, a pokud ano, tak jsou pochybnosti o tom, zda vypovídala pravdivě, mýlila se či dokonce lhala. V tomto směru uvedl, že svědkyně J. popsala skutkový děj jinak než dovolatel a svědek Č., nikdo z dalších na místě činu její přítomnost nepotvrdil a popisuje odlišně podobu dovolatele a svědka Č. Poukázal i na závěry znaleckého posudku znalce prof. MUDr. Weisse stran věrohodnosti svědeckých výpovědí B. J. s tím, že znalec neshledal důvody, které by bránily svědkyni podat pravdivou výpověď, a současně dodal, že nevylučuje ani to, že se svědkyně mýlí, ani to, že vědomě lže a před soudem se odmítl vyjádřit ke konkrétním tvrzením obsaženým ve výpovědi označené svědkyně, která si měla stěžovat na neprofesionální postup znalce a ten o této skutečnosti nic neví. Podle názoru dovolatele i tento fakt činí výpověď uvedené svědkyně nevěrohodnou. Ze svědeckých výpovědí Č. ani T. pak neplyne, že by svědkyni J. na místě incidentu viděli a s ohledem na to, že měla sebou tři psy, je tak prakticky nemožné, že by si nevšimli. Navíc z výpovědi svědkyně J. stran místa, ze kterého incident pozorovala, plyne, že jej nesledovala přímo, ale z dálky a z velkého úhlu, což výrazně zkreslilo postavení řidičů a jejich konání. Popisu pádu poškozeného svědkyní pak prý neodpovídá jeho zranění. Přitom měla nesprávně popsat počet lidí na místě a vzhled obou řidičů. Dále poukázal na to, že jím nabídnuté důkazy (jejich provedení) soudy nesprávně odmítly. K osobě svědka Č. potom namítl, že jeho pracovní minulost nebyla dostatečně zvážena, když v minulosti se obdobného incidentu účastnil a v této souvislosti poukázal i na znalecký posudek stran testované věrohodnosti jeho výpovědí. Uzavřel s tím, že jeho vina nebyla bezpečně prokázána, a to ani na základě výpovědí svědků D. Č. a B. J., a za tohoto stavu věci měla být soudy aplikována zásada in dubio pro reo a takto zajištěno jeho právo na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby dovolací soud napadené (citované) usnesení Městského soudu v Praze dle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) obdržel dne 11. 3. 2013 přípis příslušného státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství České republiky, v jehož rámci tento sdělil, že se k podanému dovolání nebude věcně vyjadřovat s výslovně vyjádřeným souhlasem k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí (ve věci přijaté) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolatel namítl nesprávné hodnocení učiněných skutkových zjištění soudy s tím, že popsaného jednání se nedopustil a soudy provedené důkazy hodnotily nesprávně a v jeho neprospěch. Sám přitom nabídl jiný průběh skutkového děje s očividným naznačením, že popsaný skutek spáchal D. Č. V uvedeném směru však oba soudy zejména i v důvodech přijatých rozhodnutí přesvědčivě (a podrobně) vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Vysvětlily takto, proč uvěřily svědeckým výpovědím B. J., která nepochybně byla klíčovou (korunní) svědkyní, když se podrobně zabývaly i svědectvím a osobou D. Č. stejně jako návrhy dovolatele na doplnění dokazování, kdy přiléhavě a podrobně vysvětlily, proč (z jakých důvodů) je neakceptovaly. Je přitom namístě zopakovat, že (očitá) svědkyně J. byla testována soudním znalcem z oboru psychiatrie a klinické psychologie stran věrohodnosti její výpovědi, přičemž znalec dospěl k závěru, že jde o osobu bez jakýchkoliv anomálních rysů a souhrnně nebylo shledáno nic, co by jí bránilo v tom, aby adekvátně vnímala, zapamatovala si a posléze i adekvátně reprodukovala prožité skutečnosti (bez sklonů ke konfabulaci). Její obecná věrohodnost nebyla nijak snížena a znalec nenašel nic, co by jí znemožňovalo podat pravdivou výpověď týkající se i předmětného trestného činu. K uvedenému je potom pro úplnost nezbytné dodat, že u zmíněné svědkyně nebyl prokazatelně shledán jakýkoli motiv, který by ji vedl k nepravdivé výpovědi, když ani dovolatele ani svědka Č. neznala a tedy k nim neměla žádný vztah. K dalším okolnostem výpovědi svědkyně J. potom soudy poukázaly přiléhavě na to, že svědkyně (bezprostředně po činu) nejprve na tísňovou telefonní linku oznámila, že k pádu poškozeného došlo v důsledku fyzického násilí ze strany řidiče tramvajové soupravy, jež přijela do výstupní stanice v pořadí jako druhá, když její řidič neurvale vyhodil cestujícího z vozu. Uvedla přitom správně nejenom linku tramvaje, ale i čtyřmístné evidenční číslo vozu a tyto údaje potom v postavení svědka zopakovala a vyloučila i možnou záměnu v osobách obou řidičů, když předmětný skutek sledovala na krátkou vzdálenost, přičemž ani tato skutečnost nebyla nijak vyvrácena. Konečně k osobě svědka Č. oba soudy přiléhavě uvedly, že nebylo zjištěno nic, co by svědčilo tomu, že předmětný skutek spáchal právě on. Námitky dovolatelem takto vznesené potom s ohledem na již uvedené, nejsou ve svém celku způsobilé být dostatečným podkladem pro rozhodný úsudek spočívající v tom, že soudy obou stupňů zjevně pochybily (extrémně vybočily) při organizaci provádění dokazování a následném hodnocení jednotlivých důkazů. Učiněná skutková zjištění pak mají v provedených důkazech věcné i logické zakotvení a k závěru, že jsou s nimi naopak v extrémním nesouladu, takto dospět nelze. Je tedy namístě uzavřít, že učiněná skutková zjištění co do svého obsahu a rozsahu umožnila soudům v předmětné věci přikročit i k závěrům právním s tím, že i tyto jsou v uvedeném směru přiléhavé a nepředstavují ani excesivní odklon od jejich výkladových zásad. S poukazem na uvedené tak Nejvyššímu soudu nezbylo, než takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. Za podmínek stanovených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení
Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. března 2013 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.