3 Tdo 213/2003
V PLATNOSTINejvyšší soud České republiky odmítl dovolání obviněného proti rozsudku odsouzeného za porušení domovní svobody, vydírání a nedovolené ozbrojování. Soud se opřel o § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, který kvalifikuje hromadění střeliva jako trestný čin, pokud představuje obdobnou hrozbu jako zbraň hromadně účinná. Bylo zjištěno, že obviněný bez povolení přechovával 108 nábojů, včetně zakázaného střeliva, které bylo použitelné ve zbrani zakázané a zákeřné. Soud dospěl k závěru, že množství a druh střeliva představovaly pro bezpečnost společnosti stejný stupeň rizika jako jedna zbraň hromadně účinná.
Rubrum
3 Tdo 213/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. března 2003 o dovolání podaném obviněným P. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici O., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 246/2002, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 T 399/2001, t a k t o :
Výrok
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Odůvodnění
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 6. 5. 2002, sp. zn. 2 T 399/2001, byl obviněný P. H. uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. zák. (bod 1/ výroku rozsudku), vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. (bod 2/ výroku rozsudku) a nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. (bod 3/ výroku rozsudku). Trestný čin uvedený v bodě 1/ spáchal podle rozsudku tím, že „dne 13. 9. 2001 v době kolem 23,00 hod. neoprávněně vnikl do pronajatého bytu své bývalé přítelkyně M. K., o velikosti 1 + 1 nacházejícího se v přízemí domu v H. ulici v T. n. S., tak, že po žebříku vylezl k oknu, kterým vnikl dovnitř, kde se do svého zadržení hlídkou policie ČR zdržoval, ničil a rozhazoval zařízení bytu.“ Trestný čin uvedený v bodě 2/ spáchal podle rozsudku tím, „že dne 16. 9. 2001 v době kolem 03,30 hod. v B. ve V. ulici před domem po předchozím slovním konfliktu v D. baru napadl J. P., tak, že mu přiložil k hlavě zapalovač ve tvaru pistole a požadoval po něm pod pohrůžkou zabití omluvu za jeho předchozí chování v baru a poté, co se mu poškozený omluvil, udeřil jej zapalovačem do hlavy, čímž mu způsobil tržnou ránu v délce 1 cm, když současně udeřil do hlavy i přítomnou přítelkyni poškozeného R. H., které způsobil tržnou ranku nad zevním okrajem levého obočí.“ Trestný čin uvedený v bodě 3/ spáchal podle rozsudku tím, že „v přesně nezjištěné době od 17. 9. 2001 bez povolení přechovával ve svém pokoji v trvalém bydlišti v B., B. ulici amatérsky vyrobenou střelbyschopnou zbraň ve tvaru tužky ráže 5,8 mm kvalifikovanou jako zbraň zakázanou dle § 21 zákona č. 288/95 Sb. o zbraních a střelivu a dále 58 ks nábojů ráže 22 Long Rifle SB a 49 ks nábojů ráže Short, které podléhají registraci dle zákona č. 288/95 Sb., a 1 náboj do samopalu ráže 7x62 mm patřící podle citovaného zákona o zbraních a střelivu mezi střelivo zakázané.“ Za to byl obviněný odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na 2 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci – 4 ks hliníkových výkovků pažby a 1 ks kovového plynového zapalovače hnědé lesklé barvy, imitace pistole s nápisem „Captain“. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a okresní státní zástupkyně v Benešově, rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2002, sp. zn. 9 To 246/2002, tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 28. 6. 2002 (§ 139 odst. 1 písm. b/cc/ tr. ř.). Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu v Benešově podal ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel především namítl, že od počátku bylo trestní stíhání nezákonné, neboť ani jedno sdělení obvinění z trestného činu žádným způsobem nevyjadřovalo ani nezmiňovalo subjektivní stránku trestného činu. V obdobném duchu byla podle mínění dovolatele podána i obžaloba a rovněž rozsudek soudu prvního stupně se nezabývá subjektivní stránkou, a proto „není možno konstatovat, že byla naplněna skutková stránka trestného činu, a nebylo-li prokázáno a neexistovalo zavinění, nedošlo ke spáchání trestného činu.“ Dovolatel rovněž namítl, že k dalšímu pochybení v důsledku nesprávného právního posouzení skutku došlo, pokud byl uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť množství střeliva zjištěné v bytě jeho rodičů po prohlídce provedené bez povolení a bez souhlasu nájemníků, tedy nezákonným způsobem, nebylo obdobně nebezpečné jako přechovávání zbraně hromadně účinné. Vzhledem k uvedeným skutečnostem dovolatel v petitu dovolání navrhl, aby dovolací soud „napadená rozhodnutí jak ve výrocích o vině, tak ve výroku o trestu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.“ K dovolání se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že první z dovolatelem uplatněných výhrad postrádá jednak racionální základ, neboť popis skutku ve sdělení obvinění je formulován tak, že úmyslná forma zavinění je v něm implicitně zahrnuta, a kromě toho podobnou vadu nelze dovoláním napravit. K výtce, že nebyl naplněn znak hromadění střeliva v té míře, aby mohl být podkladem pro přísnější posouzení skutku podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., státní zástupce v prvé řadě poznamenal, že ji lze podřadit pod dovolací důvod, byť ne podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale spíše podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle jeho názoru však tato námitka není opodstatněná, neboť jednání obviněného je natolik společensky nebezpečné, že je lze mít za rovnocenné s přechováváním automatické zbraně. Právní kvalifikace předmětného skutku je proto správná. Státní zástupce vzhledem k uvedenému navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl s tím, že toto rozhodnutí bude učiněno za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Obviněný P. H. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ust. § 265d odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud současně shledal, že dovolání je z hlediska ust. § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje (též) proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání také zásadně splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ust. § 265b tr. ř., bylo dále, jak již naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ust. § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady nejsou totiž důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Nesprávné (nepřesné, neúplné) zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné relevantní hmotně právní otázky. Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li nesprávným skutkovým zjištěním podmíněna. Je-li pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Jestliže obviněný v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. poukázal na to, že řízení v posuzované věci je zatíženo procesními vadami týkajícími se zákonnosti trestního stíhání z pohledu neperfektnosti sdělení obvinění, popř. nezákonnosti prohlídky, při níž bylo zjištěno m. j. střelivo, jde o námitky, které pod uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, i když dovolatel v souvislosti s nimi formálně na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odkazuje. Totéž platí ve vztahu k vytýkaným hmotně právním vadám, jestliže dovolatel dovozuje jejich existenci na podkladě jím namítaných vad ve skutkových zjištěních (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení § 265b tr. ř. V posuzovaném případě však část dovolacích námitek napadá i právní posouzení skutku a je tedy z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantní. V prvé řadě je dovolatelem vytýkáno, že rozsudek soudu prvního stupně se nezabývá subjektivní stránkou, a proto není možno dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu (z obsahu dovolání je možné usuzovat, že tato výhrada směřuje proti všem částem výroku o vině). Z rozhodnutí soudu nalézacího (z jeho výroku) aprobovaného rozhodnutím soudu odvolacího jsou ovšem dostatečně zřejmé zjištěné skutkové okolnosti zakládající úmyslné zavinění obviněného v případě všech shora popsaných skutků. Lze sice připustit, že soudy obou stupňů výslovně nespecifikovaly formu tohoto zavinění, nejde však o vadu zakládající závěr o nesprávnosti jejich rozhodnutí, tj. závěr o absenci zavinění. Formu zavinění odkazem na příslušné hmotně právní ustanovení není nutné uvádět ve výroku rozhodnutí. Další relevantní dovolací námitky směřují proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn a popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně v bodě 3/, v tom směru, že podle názoru dovolatele zjištěné množství střeliva nebylo obdobně nebezpečné jako přechovávání zbraně hromadně účinné, a nebyly tak splněny podmínky použití vyšší trestní sazby, resp. právní kvalifikace podle § 185 odst, 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. K tomu je třeba především uvést, že v ustanovení § 185 tr. zák. jsou upraveny dvě samostatné skutkové podstaty (první v odst. 1, druhá v odst. 2). Z obsahu dovolacích námitek přitom lze usuzovat, že dovolatel brojí proti právní kvalifikaci zjištěného skutku jako trestného činu podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Podle ustanovení § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. se trestného činu nedovoleného ozbrojování dopustí ten, kdo bez povolení hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo. Toto ustanovení chrání bezpečnost lidí proti možnému ohrožení plynoucímu z nekontrolovatelného držení nebo výroby střelných zbraní nebo střeliva. Hromadění, vyrábění nebo opatřování zbraní nebo střeliva bez povolení je podle tohoto zákonného ustanovení trestné jen za předpokladu, že jejich množství a účinnost znamená pro bezpečnost společnosti i lidí stejný stupeň ohrožení jako jen jedna zbraň hromadně účinná (srov. rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr.). Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně potvrzených soudem odvolacím obviněný bez povolení přechovával celkem 58 ks nábojů ráže 22 Long Rifle SB a 49 ks nábojů ráže 22 Short a jeden náboj do samopalu ráže 7x62 mm patřící mezi zakázané střelivo. Soud prvého stupně stejně jako soud odvolací nepochybil, jestliže subsumoval toto jednání obviněného pod zákonný pojem hromadění střeliva obsažený v citovaném ustanovení § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Tento závěr byl odůvodněn jak z hlediska formálního, tak z hlediska materiálního. Je totiž nutno vzít v úvahu nejen velký počet bez povolení přechovávaných, tedy hromaděných, nábojů - celkem 108 kusů, nýbrž i jejich charakter - jednalo se o tzv. ostré střelivo, tedy střelivo způsobilé přivodit (i přes jeho malou ráži) zranění či usmrcení osob. V přímé souvislosti s tím nutno zdůraznit a v právních závěrech vyjádřit fakt, že předmětné střelivo bylo, jak vyplývá z popisu skutkového děje, v naprosté většině použitelné ve střelné zbrani tvaru tužky (rovněž obviněným přechovávané), tj. zbrani zakázané a zákeřné, která s ohledem na množství munice, jež měl obviněný k dispozici, mohla být použita (zneužita) mnohonásobně. Všechny tyto skutečnosti ve svém souhrnu vedou k závěru, že střelivo, které obviněný přechovával, představovalo pro bezpečnost lidí obdobný stupeň rizika jako jedna zbraň hromadně účinná ve smyslu již citovaného rozhodnutí č. 44/1977 Sb. rozh. tr. Zákonný znak hromadění střeliva podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. je proto naplněn i tehdy, jestliže pachatel bez povolení přechovává nezanedbatelné množství střeliva s jinak malou účinností (ráže 22 LR a 22 Short), pokud je použitelné v zakázané a zákeřné zbrani, kterou má současně v neoprávněném držení. Posuzovaný skutek tak vykazuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Nejvyšší soud proto nedovodil nesoulad mezi tímto skutkem a právní kvalifikací použitou v napadených rozhodnutích. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. H. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 12. března 2003 Předseda senátu: JUDr. Eduard Teschler Vypracoval: JUDr. Vladimír Veselý