3 Tdo 223/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 223/2026 Datum rozhodnutí: 27.05.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Úmysl, Podvod, Postoupení věci, Dokazování, Subsidiarita trestní represe Dotčené předpisy: § 209 odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 3 tr. zákoníku, § 15 odst. 1 tr. zákoníku, § 12 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 3 Tdo 223/2026-436 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podal obviněný Miroslav Frajkowski proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 67 To 297/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 58 T 47/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného Miroslava Frajkowského odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 58 T 47/2025, byl Miroslav Frajkowski (dále též jako „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „dne 16. 3. 2020 jakožto jednatel společnosti Iron materials, s. r .o., IČO 05932530, se sídlem Rybná 716, 110 00 Praha 1, postoupil poškozené společnosti C.C. leasing, s. r. o., IČO 24132446, se sídlem Staré náměstí 13/7, 161 00 Praha 6, pohledávku ve výši 9.782,40 EUR (263.733,50 Kč) za společností KOOL Trading, s. r. o., IČO 46964983, sídlem Třešť, Dr. Richtera 47/71 58901, která byla vyčíslena fakturou č. 20010010 vystavenou dne 11. 3. 2020 se splatností 11. 5. 2020 s vědomím, že tato pohledávka neexistuje, neboť fakturovaná částka byla k započtení na zálohu uhrazenou společností KOOL Trading, s. r. o., na účet společnosti Iron materials, s. r. o., č. XY dne 12. 11. 2019 na základě zálohové faktury č. 190800004, přičemž poškozená dne 19. 3. 2020 za postoupenou pohledávku uhradila společnosti Iron materials, s. r. o., částku ve výši 9 433,04 EUR (260.399 Kč), čímž poškozené společnosti C.C. leasing, s. r. o., IČO 24132446, způsobil škodu ve výši 260.399 Kč.“ 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let.

3. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu.

4. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a zákazu výkonu funkce prokuristy v obchodních společnostech v trvání 3 (tří) let.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti C.C. leasing s.r.o., IČO 241 32 446, se sídlem Staré náměstí 13/7, 161 00 Praha 6 – Ruzyně, škodu ve výši 224.767,40 Kč.

6. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 58 T 47/2025, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině a trestu.

7. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 67 To 297/2025, a to tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku obviněnému rovněž uložil přiměřenou povinnost, aby podle svých sil nahradil způsobenou škodu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II.

8. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 67 To 297/2025, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání (č. l. 414–415 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

9. Obviněný se vymezil proti konstatování odvolacího soudu, že není oprávněn přezkoumávat hodnocení soudu prvního stupně. Toto tvrzení s odvoláním na ustanovení § 254 tr. ř. označil za nepravdivé s tím, že odvolací soud je povinen přezkoumat napadený rozsudek v rozsahu, ve kterém byl napaden odvoláním.

10. Dále obviněný rozporoval kvalifikaci jeho jednání jakožto úmyslného trestného činu podvodu, a poukázal na to, že odvolací soud hodnotil jeho jednání v bodě 9. odůvodnění svého usnesení jako nedbalostní, konkrétně slovy, že „nejednal s péčí řádného hospodáře“.

11. Stejně tak obviněný brojil proti závěru odvolacího soudu, že „k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu došlo tím, že obžalovaný uvedl v omyl společnost C. C. leasing, s.r.o. tím, že ji neupozornil na zápočet, který provedl“. Předmětná faktura byla společnosti C.C. leasing s.r.o. (dále též jen „společnosti C.C. leasing“) postoupena před její splatností dne 16. 3. 2020. Pokud společnost KOOL Trading, spol. s r.o. (dále též jen „společnost KOOL Trading“) odmítla fakturu proplatit, měla společnost C.C. leasing od smlouvy o postoupení neplatné objednávky od smlouvy odstoupit a fakturu vrátit, mohla též využít pojištění a nahlásit pojistnou událost. Společnost C.C. leasing se však zodpovědně nezachovala a přišla tak o možnost získat pojistné plnění, když situaci začala řešit až trestním oznámením, které bylo napoprvé odloženo.

12. Obviněný zpochybňuje pravost zápočtové faktury předložené společností KOOL Trading s tím, že je na první pohled zřejmé, že je „koláží“ různých dokumentů, o čemž svědčí různé fonty písma. Zároveň poukazuje na to, že k zápočtu došlo až po postoupení pohledávky. K odstoupení došlo na základě žádosti účetní této společnosti. Nebylo ani prokázáno, že by zápočet provedl obviněný.

13. Obviněný dále uvedl, že z provedeného dokazování vyplynulo, že dělal vše pro to, aby objednané zboží svému zákazníkovi dodal, ale kvůli problémům v souvislosti s COVIDEM-19 došlo k prodlevách ve výrobě, což následně vedlo k třetí objednávce. Provedené důkazy svědčí o tom, že každá objednávka byla samostatným obchodním případem. Rovněž svědčí o zvyklostech a obchodních praktikách zúčastněných. Faktury byly vystavovány s 60denní splatností. Do obchodu vstupovala společnost C.C. leasing, která kupovala faktury před splatností. Obchod byl přitom pojištěn. Společnost mohla od smlouvy o postoupení pohledávky odstoupit a nechat si proplatit fakturu u pojišťovny. Jak správně konstatoval odvolací soud, tak v těchto obchodněprávních vztazích došlo ze strany jeho účastníků k nedbalostnímu jednání, které však podle obviněného nezakládá trestní odpovědnost.

14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 67 To 297/2025, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s poučením o dalším postupu.

15. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 4. 2026, sp. zn. 1 NZO 237/2026.

16. Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedla, že argumentace obviněného v podaném dovolání ne zcela odpovídá jím uplatněným dovolacím důvodům. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že dovolatel svými námitkami nevyjádřil zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění rozhodujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, ale pouze zpochybnil výsledky provedeného dokazování. Domáhá se tak toho, aby soudy hodnotily důkazy jiným způsobem a akceptovaly jeho tvrzení. Jeho námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudu, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat. Státní zástupkyně nad rámec uvedeného poukazuje na to, že verze událostí prezentovaná obviněným byla vyvrácena provedenými důkazy. Bylo prokázáno, že společnost Miker.cz obdržela platbu za fakturu č. 20010010 dvakrát, dne 11. 11. 2019 v podobě zálohové platby od společnosti KOOL Trading, podruhé dne 19. 3. 2020 od společnosti C.C. leasing v podobě úplaty za postoupenou pohledávku. Postoupená pohledávka však v době převodu už neexistovala, neboť zanikla započtením, jak vyplývá z e-mailové komunikace mezi společnostmi Miker.cz a KOOL Trading. Z této komunikace vyplývá, že objednávka na zboží ze dne 12. 3. 2020 fakturovaná pod č. 20010010 byla předplacena nespotřebovanou zálohovou fakturou č. 190800004, neboť zboží v této objednávce nebylo nikdy dodáno. Společnost KOOL Trading v lednu 2020 chtěla objednávku stornovat, ale následně se se společností Miker.cz dohodla na dodání jiného druhu zboží v rozsahu nespotřebované předplatby. O tomto jednal přímo obviněný s jednatelem a spolumajitelem společnosti KOOL Trading Ing. Petrem Váchalem.

17. Dále státní zástupkyně uvedla, že obviněný v podaném dovolání neuvedl žádné námitky, ze kterých by bylo možné dovodit naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Poukázala na to, že dovolací důvod nemůže být naplněn obecnou kritikou kvality skutkových zjištění, polemikou s hodnocením důkazů soudy apod. Nelze za obviněného domýšlet, čím chtěl argumentovat a dotvářet tak za něj jeho podání. Jednání obviněného v úmyslu přímém jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování. Obohatil společnost Miker.cz o částku 260.399 Kč, a to v pozici jejího jednatele majícího na starosti účetní a finanční záležitosti společnosti, a jako jediný i dispoziční právo k bankovnímu účtu společnosti a přístup do účetního programu POHODA. O řešení problémů s nespotřebovanou zálohou jednal obviněný s jednatelem společnosti KOOL Trading. Z e-mailové komunikace mezi ním a pracovnicí společnosti KOOL Trading F. jasně vyplynulo, že obviněný třetí verzi faktury skutečně vystavil a jí zaslal. To učinil poté, co dne 19. 3. 2020 společnost Miker.cz inkasovala úplatu za postoupenou pohledávku, o které obviněný musel vědět, že zanikla započtením. Přesto nesjednal nápravu a platbu společnosti C.C. leasing nevrátil. Státní zástupkyně rovněž poukázala na to, že jen pár měsíců po tomto obchodu obviněný společnost oficiálně opustil a došlo k útlumu její činnosti, kdy byla převedena na tzv. bílého koně.

18. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

20. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2025, sp. zn. 67 To 297/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

21. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

22. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

23. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal, kdy následně rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněný v podaném dovolání poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy výslovně neuvádí, jaké dovolací důvody byly v řízením před soudem prvního stupně dány. Z kontextu podaného dovolání však lze dovodit, že uplatnil citovaný dovolací důvod ve spojení s dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

24. Přestože obviněný deklaroval v podaném dovolání dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., učinil tak toliko formálně citací tohoto dovolacího důvodu, když uvedl, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, případně ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Ve svém podání však neoznačil, jakou z variant dovolacího důvodu uplatňuje. Dlužno dodat, že jeho argumentace neodpovídá žádné z těchto variant, jak bude rozvedeno dále. Nejvyšší soud v ustálené rozhodovací praxi setrvale poukazuje na to, že dovolání je specifickým a přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zároveň je třeba, aby deklarovaným dovolacím důvodům, které nemohou být uplatněny jen formálně, vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022).

25. Obviněný v podaném dovolání nenamítá ani neprovedení navrhovaných důkazů ani nepřípustnost některého z důkazů. Obviněný ve svém podání kritizuje skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a prezentuje svoji verzi skutkového děje, která podle něj vyplývá z provedeného dokazování. Jeho argumentace však je prostým deklarováním nesouhlasu s výsledky provedeného dokazování. Takovou argumentaci pak není možné podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v jeho první variantě, která se obsahově nejvíce blíží argumentaci obviněného.

26. První varianta předmětného dovolacího důvodu je totiž dána v situaci, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Je namístě upozornit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.

27. Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o proces dokazování a vyhodnocení provedených důkazů, ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

28. Přestože tedy dovolací argumentace nepřekračuje meze prosté polemiky s obsahem provedeného dokazování a nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádné jeho variantě, jak bylo vysvětleno výše, tak Nejvyšší soud nad rámec výše uvedeného dodává, že kritika stabilizovaných skutkových zjištění není opodstatněná.

29. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování, na podkladě kterého ustanovil skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Vypořádal se přitom i s argumentací obviněného. V bodech 3. – 8. shrnul výpověď obviněného, dále v bodech 9. –13. shrnul obsah výpovědí svědků (zaměstnanců společností Miker.cz, C.C. leasing a jednatele společnosti KOOL Trading). Klíčovými pak v projednávané věci byly listinné důkazy, jejichž obsah byl shrnut v bodech 15. – 42. Významnými v tomto ohledu byly zejména předmětné faktury, dodací listy k nim se vztahující, smlouva o postoupení pohledávky a e-mailová komunikace mezi obviněným, pracovníky společnosti Miker.cz a pracovníky společnosti KOOL Trading. V bodech 44. až 49. pak uvedené důkazy zhodnotil jednotlivě a ve vzájemných souvislostech a vyvodil z jejich obsahu logicky bezvadným způsobem skutkový děj, který je popsán ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. V podrobnostech je pak možnost na toto podrobné hodnocení odkázat. Bylo postaveno najisto, že obviněný byl jednatelem společnosti Miker.cz, která se později přejmenovala na společnost Iron materials, s.r.o. Byl osobou, která měla jako jediná přístup do účetního programu POHODA a vystavovala faktury. Ve dnech 5. 11. 2019 (č. 190800004) a 6. 11. 2019 (č. 190800005) vystavil na podkladě objednávky společnosti KOOL Trading dvě zálohové faktury, které byly plně uhrazeny dne 11. 11. 2019. Zboží, které bylo předplaceno zálohovou fakturou č. 190800004 ze dne 5. 11. 2019 však dodáno nebylo a společnost KOOL Trading stornovala objednávku, která měla být na podkladě této faktury realizována. Poté však na základě předchozí domluvy byla dne 17. 1. 2020 zaslána společnosti KOOL Trading nabídka jiného zboží. Krátce poté (dne 17. 1. 2020) byla uzavřena rámcová smlouvu o postupu pohledávek, jejímž obsahem bylo také požadavek na připojení cesní doložky s informací, že částku z faktury mají poukazovat přímo společnosti C.C. leasing. K dodání zboží došlo dne 12. 3.a 11. 3. 2020 byla vystavena faktura č. 20010010. První dvě verze této faktury vystavené obviněným obsahovaly částku 9.782,40 € a cesní doložku ve prospěch společnosti C.C. leasing, třetí verze znějící na částku 0 € zaslaná dne 2. 4. 2020 však nikoliv. Naopak je na ní vyznačeno, že od ceny zboží v částce 9.782,40 € byla odečtena uhrazená částka 9.782,40 € ze zálohové faktury č. 190800004 ze dne 5. 11. 2019. Více verzí faktury č. 20010010 bylo postupně vyhotoveno z důvodu opakované výzvy k opravě ze strany společnosti KOOL Trading k opravám. Druhá urgence ze strany společnosti KOOL Trading dne 24. 3. 2020 výslovně žádala opravu faktury tak, aby se do ní promítla předchozí domluva a odečtení zaplacené zálohy ve výši 12.569,20 €. V tomto ohledu ještě dne 9. 6. 2020 jednatel společnosti KOOL Trading urgoval obviněného o zaslání slíbené nabídky na zbývající částku, která ještě zbývala z předmětné zálohové faktury. Společnosti C.C. leasing byla postoupena údajná pohledávka dne 16. 3. 2020 s první verzí faktury č. 20010010, která za to dne 19. 3. 2020 zaplatila společnosti Miker.cz částku 9.433,04 €. Jak shrnul soud prvního stupně v bodě 46. odůvodnění svého rozsudku, tak „není tedy pochyb o tom, že společnost Miker.cz, s. r. o., obdržela platbu za fakturu č. 20010010 dvakrát, jednou v podobě zálohové platby ze zálohové faktury č. 190800004, kterou společnost KOOL Trading, s. r. o… …podruhé v podobě úplaty za postoupenou pohledávku, kterou společnosti Miker.cz, s. r. o., zaplatila společnost C.C. leasing, s. r. o., na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek“. V době postoupení už však postupovaná pohledávka neexistovala, resp. zanikla započtením.

30. Soud prvního stupně se vypořádal i s námitkou obviněného, kterou opakuje i v podaném dovolání, že ve skutečnosti šlo o tři na sobě nezávislé důkazy. V bodě 48. odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že tato verze není podporována provedenými důkazy. Naopak z listinných důkazů i výpovědí svědků Ing. Petra Váchala i J. L. se podává, že se dne 1. 11. 2019 jednalo o jednu jedinou objednávku, ke které se vázaly dvě zálohové faktury, neboť objednané zboží mělo být dodáno ve dvou dodávkách dvěma kamiony. Že se obě zálohové faktury váží k objednávce ze dne 1. 11. 2019 revidované dne 7. 11. 2019 je jasně patrné ze seznamu objednaného zboží, které zcela koresponduje se zbožím uvedeným na zálohových fakturách i samotným textem poslední verze faktury č. 20010010 či z e-mailové komunikace, jak je ostatně rozvedeno výše. V podrobnostech poté Nejvyšší soud odkazuje zejména na body 44. – 48. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

31. Pokud obviněný v podaném dovolání zpochybnil pravost zápočtové faktury s tím, že je koláží s různými fonty písma. Soud prvního stupně již bodě 47. svého odůvodnění k totožné námitce konstatoval, že neshledává žádný důvod, že by poslední verze zálohové faktury měla byt falzifikátem. Je opticky shodná s předchozími dvěma verzemi téže faktury (jedna z nich byla zaslána společnosti C.C. leasing), u nichž jejich autenticitu obviněný nezpochybnil. Z e-mailové komunikace je poté patrné a výše popsané, že třetí verze faktury byla vyhotovena obviněným na základě žádosti pracovnice společnosti KOOL Trading K. F. tak, aby reflektovala předchozí dohodu dotčených společností. Jedná se tak o námitku zcela se míjející s obsahem provedeného dokazování. O existenci dohody o započtení pohledávky ze zálohové č. 190800004 ze dne 5. 11. 2019 vypovídá předcházející i následná e-mailová komunikace mezi zaměstnanci společnosti Miker.cz, společnosti KOOL Trading a obviněným. S obviněným komunikoval i přímo jednatel společnosti KOOL Trading Ing. Petr Váchal. Za pozornost stojí i v e-mailu zasílajícím opravenou fakturu dne 2. 4. 2020 z e-mailu [email protected] je podepsán právě obviněný coby jednatel společnosti. Byl zároveň jedinou osobou mající přístup k tomuto e-mailu i účetnímu programu POHODA, ve kterém byly faktury generovány.

32. S hodnocením skutkových zjištění se plně ztotožnil soud odvolací, jak vyplývá z bodu 11. odůvodnění jeho rozsudku, kde jasně uvedl, že „z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá přesvědčivý vztah mezi skutkovými zjištěními, k nimž dospěl soud prvního stupně, a jeho úvahami při hodnocení důkazů. Výrok o vině obžalovaného proto odvolací soud shledal správným a plně se ztotožňuje s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně.“ Obviněný v podaném dovolání s odvoláním na dikci ustanovení § 254 tr. ř. uvedl, že odvolací soud „konstatoval, že není oprávněn přezkoumávat hodnocení soudu nalézacího, což není pravda.“ Toto tvrzení dovolatele je však zjevným nepochopením a dezinterpretací bodu 7. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího. Odvolací soud v něm rozhodně neuvádí, že by odmítal přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu určeném odvoláním. Z celého tohoto bodu naopak vyplývá, že k přezkoumání došlo i po stránce skutkové. Výslovně je zde uvedeno, že byly provedeny důkazy v rozsahu potřebném pro rozhodnutí a že byly hodnoceny způsobem, které trestní řád vyžaduje ve svém § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho konstatování, že proces hodnocení důkazu je doménou soudu prvního stupně nikoli věcí vlastní hodnotící úvahy soudu odvolacího není rezignací na přezkum skutkových zjištění, jak tvrdí obviněný, ale prostým konstatováním toho, jak trestní řád chápe trestní proces a jeho jednotlivé fáze. Ostatně v závěru bodu 7. odvolací soud připouští, že je možné do skutkových zjištění soudu prvního stupně vstupovat, ale pouze ojediněle za situace, kdy provedené důkazy nejsou hodnoceny v souladu s trestním řádem, což v projednávané věci neshledal.

33. Obviněný dále namítal, že byl uznán vinným úmyslným trestným činem, i když soud odvolací jeho jednání hodnotil jako jednání nedbalostní („neměl jednat s péčí řádného hospodáře“). Podobně jako u předchozí námitky obviněný svou kritiku zakládá na z kontextu vytrženém úryvku části odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, zde konkrétně bodu 9., a vlastní interpretaci tohoto fragmentu. Na to pak navazuje vlastním konstatováním, že společnost Miker.cz i společnost C.C. leasing jednaly nedbale, což však nezakládá jeho trestní odpovědnost.

34. Námitky proti právní kvalifikaci jednání obviněného (v tomto případě naplnění subjektivní stránky trestného činu) jsou v obecné rovině podřaditelné pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

35. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

36. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

37. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že obviněný byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatil tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak větší škodu.

38. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele nebo jiné osoby.

39. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.

40. Mezi omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný (může ji provést kdokoli, např. dítě), a na základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. R 5/2002-I.).

41. Obviněný uvedl, že nesouhlasí s názorem, že jemu vytýkané jednání naplňuje znaky trestného činu podvodu. Vyjma námitky zpochybňující subjektivní stránku trestného činu však žádný znak skutkové podstaty svou argumentací nezpochybnil. Jen pro přehlednost Nejvyšší soud připomíná, že obviněný naplnil všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu kladeného mu za vinu. Konkrétně tím, že obohatil společnost Miker.cz na úkor společnosti C.C. leasing a způsobil tak škodu 9.433,04 € tím, že společnost C.C. leasing uvedl v omyl tím, že jí postoupil pohledávku za společností KOOL Trading, která zanikla započtením. V případě, že by tato skutečnost byla společnosti C.C. leasing známa, zcela jistě by do tohoto konkrétního obchodního vztahu nevstoupila, o čemž svědčí i následné podání trestního oznámení touto společností. Mezi omylem vyvolaným jednáním obviněného a dispozicí této společnosti je tedy dána jednoznačná příčinná souvislost. Jsou tedy naplněny veškeré znaky objektivní stránky trestného činu kladného obviněnému za vinu.

42. Namítá-li obviněný, že nebylo prokázáno, že zápočet provedl on, tak lze uvést, že samotné provedení zápočtu mu není kladeno za vinu ani ve skutkové větě. Jak ostatně poukazují soudy obou stupňů, tak trestný čin podvodu spáchal tím, že obohatil společnost Miker.cz tím, že postoupil společnosti C.C. leasing pohledávku, o které věděl, že neexistuje, neboť zanikla započtením. Na tomto závěru ostatně nic nemění ani jím opakovaně poukazovaná 60denní splatnost pohledávky a skutečnost, že byla faktura, resp. údajná pohledávka z ní postoupena ještě před její splatností. Splatnost dluhu, resp. realizace povinnosti vyplývající z existence pohledávky, která neexistuje, je otázka zcela irelevantní. Fakticky bude u takové pohledávky situace stejná před splatností i po ní. Pohledávka fakticky neexistovala a společnost C.C. leasing se nemohla domáhat jejího splnění po společnosti KOOL Trading.

43. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění, kdy naplnění tohoto obligatorního znaku skutkové podstaty tohoto přečinu v rámci svého dovolání obviněný zpochybnil. Pachatel musí mít podvodný úmysl – úmysl uvést někoho v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe nebo někoho jiného obohatit – již v době, kdy uvádí jinou osobu v omyl, využívá jejího omylu nebo jí zamlčuje podstatné skutečnosti a kdy dochází k jeho obohacení či k obohacení jiné osoby (Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2658, marg. č. 10.)

44. Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

45. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

46. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

47. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341).

48. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

49. Soudy obou stupňů dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný jednal úmyslně a dopustil se vytýkaného jednání v úmyslu přímém. Obviněný coby jednatel jako jediný měl přístup k účtu společnosti, jako jediný měl přístup do účetního programu POHODA a vystavoval faktury, a to včetně faktury zaslané účetní společnosti KOOL Trading K. F. z e-mailové adresy [email protected]. Bylo prokázáno, že měl na starosti účetní a finanční záležitosti společnosti. Jak již bylo zmíněno výše, tak výzvy k opravě faktury byly přeposlány obviněnému, a ten nové verze faktur v účetním programu POHODA vytvořil a zaslal právě K. F., přičemž v e-mailu zaslaném s poslední verzí faktury č. 20010010 dne 2. 4. 2020 byl připojen i jeho podpis. Obviněného poté urgoval jednatel společnosti KOOL Trading Ing. Petr Váchal se zasláním slíbené nabídky k nevyčerpanému zbytku zálohy. Je tak zjevné, že jednatel společnosti KOOL Trading věděl, že obviněný je obeznámen s realizovanou dohodou o řešení situace s předplacenou fakturou č. 190800004 ze dne 5. 11. 2019, jinak by se na něj logicky neobracel. O řešení problémů s nespotřebovanou fakturou jednal Ing. Petr Váchal právě s obviněným. I když konkrétní nabídky poté po obchodní stránce řešil spíše J. L., tak obviněný musel o zaslaných nabídkách a dodávkách vědět. A to vzhledem ke struktuře společnosti a svých úkolech v ní i skutečnosti, že mu byla konkrétní komunikace přeposílána. O jeho úmyslu svědčí i jeho chování po postoupení předmětné pohledávky, na které poukázal soud prvního stupně v bodě 47. odůvodnění svého rozsudku, když uvedl, že „pokud by se jednalo toliko o omyl a neúmyslné pochybení obžalovaného, obžalovaný by přeci úplatu za postoupenou pohledávku společnosti C. C. leasing vrátil, tak se však nestalo. Nadto obžalovaný přiznal finanční problémy společnosti a jen pár měsíců po tomto obchodu obžalovaný společnost oficiálně opustil a došlo k útlumu její činnosti“ V tomto ohledu nelze opomenout následné převedení společnosti na Nikolu Krajskou vystupující v úloze tzv. bílého koně (srov. bod 51. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně tedy neměl pochyb o tom, že se obviněný dopustil vytýkaného jednání v úmyslu přímém.

50. S hodnocením soudu prvního stupně se zcela ztotožnil i soud odvolací. Odvolací soud v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku v reakci na námitky obviněného prezentované i v řízením před soudem prvního stupně (ten tak učinil v bodě 47.) poukázal na to, že pokud by se jednalo toliko o omyl a neúmyslné pochybení obviněného, tak by přeci úplatu za postoupenou pohledávku společnosti C.C. leasing vrátil nebo ji upozornil na to, že postoupená pohledávka zanikla započtením. Nic z toho však neučinil. Konstatování odvolacího soudu, že bylo jeho povinností jednat s péčí řádného hospodáře a aktivně se zajímat o řešení situace, nelze v žádném případě vnímat jako zpochybnění závěru o úmyslném zavinění obviněného. Lze totiž obecně konstatovat, že jednat v rozporu s péčí řádného hospodáře může zodpovědná osoba jednak z nedbalosti a jednak, jako právě zde, úmyslně, kdy si je vědoma svých povinností i zákonných požadavků na výkon své funkce, ale s plným vědomím jedná proti nim. Slovo „nedbalost“ se v napadeném rozsudku odvolacího soudu dokonce ani nevyskytuje.

51. Obviněný ve svém podání stejně jako po celou dobu trestního řízení silně akcentuje, že poškozená společnost C.C. leasing jednala nedbale, když po zjištění, že společnost KOOL Trading fakturu neproplatí, neodstoupila od smlouvy a připravila se tak o možnost nárokovat škodu u pojišťovny, ale namísto toho začala řešit věc trestním oznámením. Ačkoliv obviněný tuto námitku blíže nerozvedl, lze se domnívat, že z existence možnosti řešit celou situaci jinak než prostředky trestního práva dovozoval porušení zásady subsidiarity trestní represe, jejíž porušení obviněný namítá, je vymezena v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, které stanoví, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tato zásada vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Představuje jednu ze základních zásad, kterou se z ústavního hlediska řídí aplikace trestního práva, přičemž vyjadřuje princip, že trestní represe je krajním prostředkem ochrany zájmů, které byly činem dotčeny.

52. Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti trestního zákoníku se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem § 12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu. Není vyloučeno souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009). Taková situace však v projednávané věci nenastala, když intenzita porušení zájmu chráněného zákonem jednoznačně neumožňovala uplatnění trestní odpovědnosti podle jiného právního předpisu (bod 50. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž nebyl naplněn ani cíl reparační ani preventivní, když obviněný ze společnosti, kterou obohatil, vybral hotovost, a ta byla již v době rozhodování soudu prvního stupně řízena tzv. bílým koněm v likvidaci. Uvedené námitce tedy nelze přisvědčit. IV.

53. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný Miroslav Frajkowski, odmítl.

54. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu