3 Tdo 326/2026

Rubrum

3 Tdo 326/2026-3216 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovoláních, která podali obvinění M. K. a V. N. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 211/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 8 T 55/2019, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných M. K. a

V. N. odmítají.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 8 T 55/2019, byli obvinění M. K. a V. N. a spoluobviněný K. V. uznáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného do 30. 11. 2011 (dále jen „tr. zákoník“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB), služebně zařazení na XY. oddělení XY. odboru X. Správy SNB, což byla Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli, jako centrální součást Státní bezpečnosti od 1. 7. 1974 do 31. 7. 1988, během výkonu služby v letech 1980 až 1982, a to obžalovaný M. K. ve funkci staršího referenta specialisty a posléze ve funkci vedoucího staršího referenta, obžalovaný V. N. ve funkci staršího referenta, v rámci akce s krycím názvem M., signální svazek č. XY, vyvíjeli na poškozeného M. H. nátlak v podobě tzv. „profylakticko-rozkladných“ a „agenturně- operativních“ opatření, spočívajících zejména v opakovaných tzv. vynucených kontaktech a navazujících opakovaných výsleších, stejně tak v rámci akce s krycím názvem B., signální svazek č. XY, rovněž vůči jeho manželce – poškozené I. H.-L., dříve Š., rozené Š., spočívajících např. ve znemožnění výkonu zaměstnání odpovídajícího jejich vysokoškolskému vzdělání, neudělení souhlasu s vystěhováním do ciziny bez poskytnutí určitých záruk apod., přičemž takto konali s cílem dosáhnout nedobrovolného rozhodnutí manželů H. vystěhovat se do zahraničí, jakožto aktivních odpůrců komunistického režimu, signatářů „Charty 77“ a aktivních členů „Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných“ (VONS) z území bývalé ČSSR, přičemž v důsledku realizovaných opatření docílili toho, že manželé M. H. a I. H., ač to nebylo jejich svobodné rozhodnutí, podali dne 28. 12. 1981 (M. H., žádost ze dne 18. 12. 1981, č. l. 640) a dne 30. 12. 1981 (I. H., žádost ze dne 3. 12. 1981, č. l. 647), a po vyřízení potřebných formalit vystěhovali dne 14. 06. 1982 do Francie, a to společně se svými nezletilými dětmi AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym) a CCCCC (pseudonym), což bylo obligatorně spojeno se ztrátou občanství a zřeknutí se práv spojených se státním občanstvím, přičemž obžalovaný K. V. jako příslušník Sboru národní bezpečnosti, služebně zařazený na XY. oddělení XY. odboru X. Správy SNB, během výkonu služby v letech 1980 až 1982, ve funkci náčelníka XY. odboru X. Správy SNB postupy svých podřízených, a to obžalovaných M. K. a V. N. v rámci akce s krycím názvem M., signální svazek č. XY, a v rámci akce s krycím názvem B., signální svazek č. XY, doporučoval, schvaloval a kontroloval, přičemž z dochovaného a v Archivu bezpečnostních složek (ABS) uloženého materiálu mimo jiné, když dochovaný materiál není kompletní, konkrétně vyplývá, že: - K. V. dne 16. 5. 1980 podepsal „Žádost o zařazení akce M., číslo svazku XY do systému „PREVENCE“, prováděného OS SNB, vztahující se jak na M. H., tak na I. H., (č. l. 493); - M. K. dne 10. 10. 1980 vypracoval a K. V. schválil „Vyhodnocení akce B. a návrh dalších opatření“ (č. l. 414); - M. K. dne 13. 10. 1980 v době od 10:30 hod. do 13:40 hod. provedl výslech I. H., o čemž téhož dne zároveň sepsal záznam nadepsaný jako „Výslech objekta v akci B.“ (č. l. 328, 381); - M. K. dne 14. 10. 1980 sepsal „Vyhodnocení akce M. a návrh dalších opatření“, vztahujících se jak na M. H., tak na I. H. (č. l. 503); - M. K. dne 15. 10. 1980 v době od 09:10 hod. do 10:25 hod. provedl výslech M. H., včetně pořízení zápisu o výpovědi a záznamu (č. l. 358, 496); - M. K. a V. N. dne 10. 12. 1980 od 16:00 hod. do 17:00 hod. provedli výslech M. H., o čemž dne 17. 12. 1980 sepsal V. N. záznam (č. l. 515); - M. K. dne 2. 4. 1981 vypracoval a K. V. doporučil návrh na sledování M. H. v rámci akce „M.“, signální svazek XY, s tím, že za akci odpovídá M. K. (č. l. 635); - M. K. dne 5. 6. 1981 vypracoval charakteristiku „objekta akce M.“, vztahující se na M. H. (č. l. 538); - M. K. dne 17. 7. 1981 vypracoval „Memorandum k objektu akce M.“ vztahující se k osobě M. H. (č. l. 548); - M. K. dne 20. 8. 1981 vypracoval a K. V. doporučil návrh na sledování I. H. v rámci akce „B.“, signální svazek XY (č. l. 631); - M. K. a V. N. dne 10. 9. 1981 v době od 21:25 hod., bez uvedení času skončení, provedli výslech M. H., včetně zápisu o výpovědi (č. l. 552); - V. N. dne 19. 10. 1981 vypracoval návrh na převedení svazku PO (prověřovaná osoba) k osobě M. H. na signální svazek (č. l. 564); - M. K. a V. N. dne 3. 12. 1981 v době od 16:00 hod. do 17:00 hod. provedli výslech M. H., o čemž dne 14. 12. 1981 sepsal V. N. záznam nadepsaný jako „Vynucený kontakt objekta v akci M.“ (č. l. 566); - M. K. a V. N. dne 16. 12. 1981 v době od 16:25 hod. do 17:20 hod. provedli v rámci vynuceného kontaktu výslech I. H., o čemž dne 28. 12. 1981 sepsal V. N. záznam nadepsaný jako „Vynucený kontakt objektu v akci B.“ (č. l. 361); - M. K. a V. N. dne 17. 12. 1981 v rámci vynuceného kontaktu provedli výslech M. H., o čemž dne 28. 12. 1980 sepsal V. N. „Záznam o vynuceném kontaktu objekta v akci M.“ (č. l. 572, 576); - K. K. dne 14. 1. 1982 vypracoval a K. V. doporučil návrh na sledování I. H. v rámci akce „B.“ s tím, že za akci odpovídá V. N. (č. l. 632); - M. K. dne 14. 1. 1982 vypracoval a K. V. doporučil návrh na sledování M. H. v rámci akce „M.“ s tím, že za akci odpovídá V. N. (č. l. 637); - V. N. dne 21. 1. 1982 vypracoval „Sdělení pro odbor pasů a víz a správy StB Praha na oddělení pasů a víz“ ohledně kladného stanoviska StB k žádosti M. H. a jeho manželky I. H. o vystěhování (č. l. 585); - V. N. dne 11. 3. 1982 kontaktoval M. H., o čemž dne 12. 3. 1982 sepsal „Záznam o vynuceném kontaktu objekta v akci M.“, kterýžto záznam signoval M. K. (č. l. 604); - V. N. dne 22. 3. 1982 vypracoval a M. K. signoval záznam o schůzce s „pramenem“, který příslušníkům StB sdělil informace vztahující se k přípravám na budoucí vystěhování M. a I. H. do Francie, kdy „pramen“ byl úkolován k získávání dalších poznatků souvisejících s tímto vystěhováním (č. l. 437); - V. N. dne 10. 6. 1982 vypracoval záznam o celním odbavení, konaném dne 7. 6. 1982 od 9:00 hod. do 15:30 hod., M. H. a I. H. v souvislosti s jejich vystěhováním do Francie (č. l. 608); - V. N. dne 7. 1. 1983 vypracoval, M. K. odsouhlasil a K. V. schválil „Vyhodnocení a návrh na ukončení rozpracování akce B. a uložení signálního svazku číslo XY“, který popisuje chronologii průběhu akce s krycím názvem „B.“ s tím, že v důsledku soustavného kontrarozvědného tlaku vedeného orgány StB se manželé M. H. a I. H. rozhodli k vystěhování z ČSSR a že jejich žádosti o vystěhování bylo v rámci akce „ASANACE“ vyhověno (č. l. 444); - V. N. dne 10. 1. 1983 vypracoval, M. K. odsouhlasil a K. V. schválil „Vyhodnocení a návrh na ukončení rozpracování akce M. a uložení signálního svazku číslo XY“, který popisuje chronologii průběhu akce s krycím názvem M. s tím, že v důsledku soustavného kontrarozvědného tlaku vedeného orgány StB se manželé M. H. a I. H. rozhodli k vystěhování z ČSSR a že jejich žádosti o vystěhování bylo v rámci akce „ASANACE“ vyhověno (č. l. 621); a tímto konáním porušili článek 30 odst. 1 zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, který zaručoval nedotknutelnost osoby, článek 31, který zaručoval nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, jakož i svobodu pobytu občanů ČSSR, článek 34, který ukládal všem občanům povinnost zachovávat Ústavu a ostatní zákony, § 3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, který ukládal Sboru národní bezpečnosti, aby se ve své činnosti řídil Ústavou, ústavními zákony a ostatními právními předpisy s tím, že do práv a svobod může Sbor národní bezpečnosti zasahovat jen tehdy, kdy to vyžaduje ochrana socialistického, společenského a státního zřízení, ovšem jen v mezích § 23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, který stanovil povinnost každého příslušníka Sboru národní bezpečnosti odepřít splnění rozkazu nebo pokynu nadřízeného, pokud by jeho splněním spáchal trestný čin.

2. Za to byli obvinění M. K. a V. N. odsouzeni podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl oběma obviněným podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. H.-L. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. V.

5. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 8 T 55/2019, podali obvinění M. K. a V. N., stejně jako spoluobviněný K. V. odvolání. Odvolání podala rovněž poškozená I. L., a to do výroku, jímž byla odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 211/2025, a to tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. b), c) a f) tr. ř. zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2025, č. j. 8 T 55/2019-2996, v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné M. K. a V. N., a spoluobviněného K. V., uznal vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 11. 2011), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že jako příslušníci Sboru národní bezpečnosti (dále jen SNB), služebně zařazení na XY. oddělení XY. odboru X. Správy SNB, což byla Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli, jako centrální součást Státní bezpečnosti od 1. 7. 1974 do 31. 7. 1988, během výkonu služby v letech 1980 až 1982, a to obžalovaný M. K. od 1. 8. 1980 ve funkci staršího referenta, posléze od 1. 4. 1981 ve funkci staršího referenta specialisty a od 1. 1. 1982 ve funkci vedoucího staršího referenta specialisty, obžalovaný V. N. od 1. 8. 1981 ve funkci staršího referenta a obžalovaný K. V. od 1. 3. 1980 ve vedoucí funkci náčelníka XY. odboru X. Správy SNB, se podíleli na zpracovávání tzv. svazku vedeného pod krycím názvem M., signální svazek č. XY, na osobu poškozeného M. H., jenž byl předmětem rozpracování a zájmu Státní bezpečnosti pro svoje aktivity, které vyvíjel především jako signatář Charty 77 a člen Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, stejně tak na zpracovávání tzv. svazku vedeného pod krycím názvem B., signální svazek č. XY, na osobu jeho manželky – poškozené I. H.-L., dříve Š., rozené Š., která byla předmětem zájmu a rozpracování Státní bezpečnosti pro svoje aktivity, které vyvíjela především jako signatářka Charty 77 a aktivní příznivkyně Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, přičemž obžalovaný K. V. z titulu vedoucí funkce náčelníka doporučoval, kontroloval a schvaloval postupy svých podřízených obžalovaných M. K. a V. N. v rámci akci M. a B. a vyvíjeli tak na poškozené manžele H. systematický nátlak v podobě tzv. „profylakticko-rozkladných“ a „agenturně-operativních“ opatření spočívajících například v opakovaných tzv. vynucených kontaktech a navazujících opakovaných výsleších, neodůvodněné sedmihodinové domovní prohlídce, zásahu do výkonu zaměstnání poškozeného H., podmiňováním souhlasu se studijním pobytem v cizině poskytnutím záruk spolupráce, přičemž takto konali v úmyslu je izolovat ve společnosti, kompromitovat a zastrašit s cílem zamezit jejich politické a tvůrčí činnosti, přičemž zejména tyto šikanózní kroky obžalovaných nakonec vyústily v nedobrovolné rozhodnutí manželů H. vystěhovat se do zahraničí z území bývalé ČSSR, kdy poškozený M. H. dne 28. 12. 1981 a poškozená I. H. dne 30. 12. 1981 podali žádost o povolení vystěhování, a po vyřízení potřebných formalit se dne 14. 6. 1982 vystěhovali do Francie, a to společně se svými nezletilými dětmi AAAAA, BBBBB a CCCCC, což bylo obligatorně spojeno se ztrátou občanství a zřeknutí se práv spojených se státním občanstvím, přičemž z dochovaného materiálu uloženého v Archivu bezpečnostních složek konkrétně vyplývá, že: spoluobviněný K. V. sám jako K. V. dne 16. 5. 1980 podepsal „Žádost o zařazení akce M., číslo svazku XY do systému „PREVENCE“, prováděného OS SNB, vztahující se jak na M. H., tak na I. H., (č. l. 493); obviněný M. K. sám jako M. K. dne 10. 10. 1980 vypracoval „Vyhodnocení akce B. a návrh dalších opatření“ (č. l. 414); - dne 13. 10. 1980 v době od 10:30 hod. do 13:40 hod. provedl výslech I. H., o čemž téhož dne zároveň sepsal záznam nadepsaný jako „Výslech objekta v akci B.“ (č. l. 328, 381); - dne 14. 10. 1980 sepsal „Vyhodnocení akce M. a návrh dalších opatření“, vztahujících se jak na M. H., tak na I. H. (č. l. 503); - dne 15. 10. 1980 v době od 9:10 hod. do 10:25 hod. provedl výslech M. H., včetně pořízení zápisu o výpovědi a záznamu (č. l. 358, 496); - dne 5. 1. 1981 se v době od 6:45 hod. do 13:45 hod. pod jménem M., což bylo jeho krycí jméno užívané z konspirativních důvodů, účastnil domovní prohlídky v bytě M. H. na adrese XY (č. l. 2809); - dne 5. 6. 1981 vypracoval charakteristiku „objekta akce M.“ vztahující se na M. H. (č. l. 538); - v období června 1981 se zasloužil o to, aby byl M. H. odvolán z Odborného učiliště spojů Praha pro své názory a postoje a byl Ředitelstvím poštovní přepravy pracovně zařazen na pracoviště s agenturní kontrolou, načež H. na základě této intervence zaměstnání opustil (č. l. 537); - dne 17. 7. 1981 vypracoval „Memorandum k objektu akce M.“ vztahující se k osobě M. H. (č. l. 548); - dne 14. 1. 1982 vypracoval návrh na sledování I. H. v rámci akce „B.“ s tím, že za akci odpovídá V. N. (č. l. 632); - dne 14. 1. 1982 vypracoval návrh na sledování M. H. v rámci akce „M.“ s tím, že za akci odpovídá V. N. (č. l. 637); obviněný V. N. sám jako V. N. dne 19. 10. 1981 vypracoval návrh na převedení svazku PO (prověřovaná osoba) k osobě M. H. na signální svazek, (č. l. 564); - dne 21. 1. 1982 vypracoval „Sdělení pro odbor pasů a víz a správy StB Praha na oddělení pasů a víz“ ohledně kladného stanoviska StB k žádosti M. H. a jeho manželky I. H. o vystěhování (č. l. 585); - dne 10. 6. 1982 vypracoval záznam o celním odbavení, konaném dne 7. 6. 1982 od 09:00 hod. do 15:30 hod., M. H. a I. H. v souvislosti s jejich vystěhováním do Francie (č. l. 608); obvinění M. K. a V. N. společně - dne 10. 9. 1981 v době od 21:25 hod., bez uvedení času skončení, provedli výslech M. H., včetně zápisu o výpovědi (č. l. 552); - dne 3. 12. 1981 v době od 16:00 hod. do 17:00 hod. provedli výslech M. H., o čemž dne 14. 12. 1981 sepsal V. N. záznam nadepsaný jako „Vynucený kontakt objekta v akci M.“ (č. l. 566); - dne 16. 12. 1981 v době od 16:25. hod. do 17:20 hod. provedli v rámci vynuceného kontaktu výslech I. H., o čemž dne 28. 12. 1981 sepsal V. N. záznam nadepsaný jako „Vynucený kontakt objektu v akci B.“ (č. l. 361); - dne 17. 12. 1981 v rámci vynuceného kontaktu provedli výslech M. H., o čemž dne 28. 12. 1980 sepsal V. N. „Záznam o vynuceném kontaktu objekta v akci M.“ (č. l. 572, 576); - dne 22. 3. 1982 vypracoval V. N. a M. K. signoval záznam o schůzce s „pramenem“, který příslušníkům StB sdělil informace vztahující se k přípravám na budoucí vystěhování M. a I. H. do Francie, kdy „pramen“ byl úkolován k získávání dalších poznatků souvisejících s tímto vystěhováním (č. l. 437); - V. N. dne 11. 3. 1982 kontaktoval M. H., o čemž dne 12. 3. 1982 sepsal „Záznam o vynuceném kontaktu objekta v akci „M.“, kterýžto záznam signoval M. K. (č. l. 604); obvinění M. K. a spoluobviněný K. V. společně - dne 2. 4. 1981 M. K. vypracoval a K. V. doporučil návrh na sledování M. H. v rámci akce „M.“, signální svazek XY, s tím, že za akci odpovídá M. K. (č. l. 635); - dne 20. 8. 1981 M. K. vypracoval a K. V. doporučil návrh na sledování I. H. v rámci akce „B.“, signální svazek XY (č. l. 631); obvinění M. K. a V. N., a spoluobviněný K. V. společně - V. N. dne 7. 1. 1983 vypracoval, M. K. odsouhlasil a K. V. schválil „Vyhodnocení a návrh na ukončení rozpracování akce B. a uložení signálního svazku číslo XY“, který popisuje chronologii průběhu akce s krycím názvem „B.“ s tím, že v důsledku soustavného kontrarozvědného tlaku vedeného orgány StB se manželé M. H. a I. H. rozhodli k vystěhování z ČSSR a že jejich žádosti o vystěhování bylo v rámci akce „ASANACE“ vyhověno (č. l. 444); - V. N. dne 10. 1. 1983 vypracoval, M. K. odsouhlasil a K. V. schválil „Vyhodnocení a návrh na ukončení rozpracování akce M. a uložení signálního svazku číslo XY“, který popisuje chronologii průběhu akce s krycím názvem M. s tím, že v důsledku soustavného kontrarozvědného tlaku vedeného orgány StB se manželé M. H. a I. H. rozhodli k vystěhování z ČSSR a že jejich žádosti o vystěhování bylo v rámci akce „ASANACE“ vyhověno, (č. l. 621); a tímto konáním porušili článek 30 odst. 1 zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky, který zaručoval nedotknutelnost osoby, článek 31, který zaručoval nedotknutelnost obydlí, listovního tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, jakož i svobodu pobytu občanů ČSSR, článek 34, který ukládal všem občanům povinnost zachovávat Ústavu a ostatní zákony, § 3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, který ukládal Sboru národní bezpečnosti, aby se ve své činnosti řídil Ústavou, ústavními zákony a ostatními právními předpisy s tím, že do práv a svobod může Sbor národní bezpečnosti zasahovat jen tehdy, kdy to vyžaduje ochrana socialistického, společenského a státního zřízení, ovšem jen v mezích § 23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, který stanovil povinnost každého příslušníka Sboru národní bezpečnosti odepřít splnění rozkazu nebo pokynu nadřízeného, pokud by jeho splněním spáchal trestný čin.

7. Za to byli obvinění M. K. a V. N. odsouzeni podle § 329 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců, jehož výkon byl oběma obviněným podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců.

8. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená I. L. odkázána se svým nárokem na náhradu majetkové škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného K. V.

10. Pod bodem II. bylo odvolání poškozené zamítnuto. II.

11. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 211/2025, podali obvinění M. K. a V. N. prostřednictvím svých obhájců samostatná dovolání.

12. Nejvyšší soud v rámci následujícího textu označuje poškozenou I. L. až na výjimky jako I. H., neboť takto byla vedena ve spisech Státní bezpečnosti, a to z důvodu zachování autentičnosti textu.

13. Obviněný M. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 3161–3164 spisu) uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Uvedl, že je třeba vnímat historický kontext případu, neboť skutkový děj se odehrál před řádově 45 lety. Přesto nelze rezignovat na požadavek, že rozhodnutí ve věci může být učiněno pouze na základě určitých a nepochybných zjištění. Nikoliv na základě mlhavých vzpomínek, obecných tvrzení, či tendenčních úvah. Obhajoba vytýká, že tento do jisté míry historický případ je posuzován optikou jiné doby a současně se jedná o případ vzbuzující mediální zájem a s tím spojené emoce, což mohlo mít vliv na vnímání případu soudem.

14. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatel poukazuje na to, že byla opakovaně měněna skutková věta a popis skutku. Popis skutku v usnesení Policie ČR ze dne 12. 2. 2018, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, je popsán jinak než v obžalobě ze dne 23. 4. 2019, a jinak v rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 27. 5. 2025. Obviněný se tak průběžně bránil různým nepodloženým obviněním, která postupně byla ze skutkové věty vypouštěna. Jednalo se například o nařčení, že vyhrožoval poškozenému uvězněním, „nehodou“ pokud by šel poškozený po kraji chodníku nebo přecházel ulici, nebo bylo tvrzeno, že byl poškozený umístěn obviněným do CPZ atp. To vše bylo ze skutkové věty v průběhu řízení vynecháno. Ke zcela zásadní změně v popisu skutku pak došlo v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025. Obviněný brojí proti závěru, že měl jednat v rámci akce Asanace, tedy, že smyslem jeho činnosti bylo, aby poškození opustili Československou socialistickou republiku (dále jen „ČSSR“). Obviněný sám osobně o tom, že by cílem jeho jednání bylo vystěhování manželů H., neuvažoval a nechtěl takový následek. Pokud by on nebo ostatní spoluobžalovaní měli takový záměr, tak by tento záměr musel být zaznamenán, resp. by se to nutně muselo projevit v archivních spisech (M. a B.) v průběhu jejich rozpracování. Jedná o spisy rozvědky (zpravodajských služeb), které jsou vedeny s maximálním důrazem na utajení, přísnou evidenci a systematické shromažďování informací o objektech zájmu, tedy jde o spolehlivý zdroj informací o pohnutkách dovolatele. Taková informace ale z archivních spisů nevyplývá. Tuto informaci potvrzuje i zpracovatel odborného posudku PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., když uvádí ve svých závěrech, že „vystěhování do zahraničí nebylo v celém průběhu rozpracování nijak zmíněno, a tedy ani plánováno“. Městský soud v Praze v dovolání napadeném rozhodnutí tuto obhajobu uznal. V návaznosti na to ale ve skutečnosti změnil koncepci posouzení případu. Jinak řečeno, uznal jej vinným z toho, že jeho jednání mělo nepřímo vliv na odchod poškozených do zahraničí, i když obviněný zcela evidentně o takový následek neusiloval. Domnívá se, že změněný skutkový stav, tak jak byl zjištěn odvolacím soudem, je nesprávně právně posouzen jako trestný čin. Skutkový stav, který zjistil soud v tomto dovoláním napadeném odsuzujícím rozhodnutí, nenaplňuje znaky trestného činu. Pokud by byl obviněný odsouzen za něco, o co neusiloval a čeho evidentně nechtěl dosáhnout, musel by být trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku koncipován jako trestný čin nedbalostní, což není.

15. Obviněný dále uvedl, že zpravodajská služba, kterou byla i tehdejší rozvědka, má ve svém popisu práce včasné získávání informací a soustavné zjišťování poznatků, tedy zabývání se podezřeními z protistátní činnosti. Pokud by byl přijat názor Městského soudu v Praze, tak by bylo nutno současně také připustit možnost, že rozvědka se nemůže zabývat podezřeními z protistátní činnosti. Pokud by ani nebylo možné, aby činnost manželů H. byla rozpracována v signálním svazku (sloužící k prověření podezření z protistátní činnosti – pro jejich kontakt s emisarkou cizí mocnosti), tak by to znamenalo, že by rozvědka vůbec nemohla konat.

16. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dovolatel namítl, že ve věci nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy. Jednalo se o pasáže z knihy XY z pera poškozené, kde poškozená popsala pohnutky, které jí a jejího manžela vedly k opuštění republiky. Přestože se nejedná o literaturu faktu, jde o časově blízký popis událostí poškozenou, resp. její interní zpověď (deníkové záznamy z roku 1983). Z knihy se totiž podává, že skutečným důvodem jejich odchodu měly být obtěžující aktivity jiných příslušníků Státní bezpečnosti vůči přítelkyni poškozené, nikoli postup dovolatele.

17. Dovolatel má rovněž za to, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s obsahem svazků M. a B., konkrétně části týkající se časového období do 10. 12. 1981, tedy do rozhodnutí H. opustit ČSSR. Zejména se to týká výslechu M. H., ke kterému došlo dne 3. 12. 1981 a k listinám, které tento úkon provázejí (viz plán a vyhodnocení). Dále pak plánům, vyhodnocením a úkonům, které předcházejí tomuto výslechu. Ze svazků B. a M. nevyplývá, že by byly navrženy, plánovány nebo realizovány „profylakticko-rozkladné“ a „agenturně-operativní“ opatření. Pokud jde o provedené výslechy, jednalo se o běžné úkony ve zpravodajské práci, které byly provedeny v souladu s tehdejšími předpisy. Výslechy souvisely s prověřením kontaktů H. na zahraniční emisary. Totéž se týká naznačené nabídky spolupráce poškozenému M. H. Z ničeho nevyplývá, že by byla omezována tvůrčí činnost poškozených. Z protokolů o výsleších, které jsou krátké a formální, ani ze zaznamenaného tzv. volného rozhovoru mimo protokol, nevyplývá nátlak nebo šikana. Obviněný je přesvědčen, že konkrétně jeho činnost směrem k poškozeným nezavdala příčinu k tomu, aby se manželé H. rozhodli vystěhovat z bývalé ČSSR. To, co je mu vytýkáno, jsou běžné úkony ve zpravodajské práci, provedené v souladu s tehdy platnými předpisy.

18. Obviněný rovněž namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Odvolací soud dle jeho mínění přijímá zobecňující přístup a stanoviska soudu prvního stupně. Soud prvního stupně pak skrze tuto právní záležitost kritizuje poměry před rokem 1989. Jsou zde proklamace (viz v odstavci 47. rozhodnutí soudu prvního stupně), kdy soud hovoří o zvrácenosti režimu, o zločinném režimu, který se neštítil pošlapat základní lidská práva, o zrůdné mašinérii, která měla vliv na ducha svobodného a svobodomyslného člověka toužícího po životě v pravdě a demokracii. Dovolatel má za to, že kolektivní vina je vyzdvižena nad individuální odpovědnost, nicméně právní řád ČR kolektivní odpovědnost nezná a ani nezná odpovědnost za cizí vinu. Městský soud v Praze tento přístup prvostupňového soudu neodmítl. Obviněný napadené rozhodnutí označuje za tendenční a činěné v jeho neprospěch. Při rozhodování o vině nebyly vzaty v potaz důkazy svědčící pro jeho nevinu.

19. Závěrem obviněný poukazuje na to, že se o změněné koncepci v posouzení tohoto případu, učiněné rozhodnutím Městského soudu v Praze, dozvěděl až z pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu. Tímto mu nebyla dána možnost se vyjádřit k novému pojetí v této právní věci. Právo na spravedlivý proces a zachování rovnosti před soudem spočívá mimo jiné v tom, že obviněný má možnost se k tomu, co je mu kladeno za vinu vyjádřit, bránit se, má právo navrhnout důkazy atp. Toto právo mu bylo postupem Městského soudu v Praze odňato.

20. S ohledem na výše uvedené proto obviněný M. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 211/2025, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2025, č. j. 8 T 55/2019-2996. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud eventuelně podle § 265m tr. ř. sám hned rozhodl ve věci rozsudkem a z důvodů podle § 226 písm. a), b) případně c) tr. ř. jej obžaloby zprostil.

21. Obviněný V. N. podal dovolání (č. l. 3170-3175 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), g), h), m) tr. ř. Obviněný uvádí, že byla porušen zákaz reformationis in peius, došlo k odchýlení se od totožnosti skutku a jednání bylo promlčeno. Soudy se zcela odchýlily od podané obžaloby, nebyla tak zachována totožnost jednání ani následku. Žádné z tvrzení obžaloby nebylo v rámci trestního řízení prokázáno. Přesto byla prolomena hranice promlčení trestního stíhání v rámci zákona o nepromlčitelnosti zločinů komunismu v rámci akce Asanace. Podle obviněného se jedná o čistou retroaktivitu, která je v právním státě nepřípustná.

22. Trvá na tom, že nikoho při výsleších neponižoval, nikomu nevyhrožoval ani uvězněním ani nehodou, nezúčastnil se žádných opakovaných domovních prohlídek, nezúčastnil se, ani neinicioval žádné opakované zadržení s umístěním do cely předběžného zadržení, nezúčastnil se žádných dalších šikanózních kroků vůči H., např. sledování, nikdy se jakkoli neangažoval ve věci zaměstnání manželů H. Ve spise o tomto ve vztahu k jeho osobě není nikde žádný důkaz. Navíc, jak bylo obhajobou opakovaně tvrzeno a prokázáno, paní H. v předmětné době, i dlouho před touto dobou, nikde nepracovala vzhledem k tomu, že byla souvisle na mateřské a rodičovské dovolené, a pan H. v danou dobu zaměstnání neměnil, jak se podává z jeho výpovědi učiněné v rámci videokonference dne 14. 1. 2021 a z výpovědí paní H. z videokonference ze dne 20. 5. 2021 a před soudem dne 19. 11. 2024. V celém řízení rovněž nebylo prokázáno, že by jednal vůči manželům H. s úmyslem, natož s pohnutkou, aby se tito vystěhovali, a to navíc v rámci akce Asanace. Zmínění akce Asanace orgány činnými v trestním řízení obviněný vnímá pouze jako záminku k prolomení hranice promlčení a možnosti trestního stíhání, ačkoli o zařazení manželů H. do akce Asanace není žádná zmínka ani v dokumentech Charty 77 ani Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (dále jen „VONS“). Zmiňování akce Prevence se jeví pouze jako zástupné, neboť stran této akce chybí listinné důkazy a soudy tuto akci ani nijak nehodnotily, přičemž účast dovolatele na ní není nijak a ničím doložena. Tvrzení porušení tehdy platné Ústavy ČSSR konkrétním jednáním dovolatele není vůbec ničím doloženo, jedná se o pouhé alibistické tvrzení sloužící jako záminka k prolomení hranice promlčení trestního stíhání a k nepřípustnému potrestání dovolatele v rámci kolektivní viny jako příslušníka StB, bez jakéhokoli rozlišení jeho konkrétní činnosti za předmětné období, kdy obžaloba zobecnila působení všech obviněných v této věci na období let 1980 až 1982. Dovolatel však ve složkách StB prokazatelně působil až v období od 1. 9. 1981. Trvá na tom, že byl zcela nezkušený příslušník policie nemající vůbec žádné povědomí o práci složky Státní bezpečnosti (dále „Státní bezpečnost“ či „StB“), k níž byl přidělen.

23. Dále obviněný namítl, že stran jeho osoby se jedná o pět úkonů, což byly veškeré kontakty s manželi H., přičemž z těchto podání vysvětlení nelze v žádném případě dovodit jakýkoli nátlak z jeho strany na poškozeného M. H., natožpak na jeho manželku v podobě systematických a nepřiměřeně opakovaných, jinak však zákonných úkonů. I podle soudu se jedná o zákonné úkony a provedenými důkazy nebylo nikde doloženo porušení jakéhokoli zákona ve vztahu k jeho osobě. Trvá na tom, že vystěhovaní manželů H. bylo z jejich strany dobrovolné a učiněné za účelem studia v prosinci 1981.

24. Obviněný dále zpochybňuje použití odborného vyjádření PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D., jako důkazu, a to na podkladě toho, že tento nebyl k vypracování odborného vyjádření řádně vyzván. Tuto vadu nelze žádným způsobem zhojit tvrzením odvolacího soudu, že PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., je pracovníkem přibraného Vojenského historického ústavu, a tedy osobou kompetentní toto odborné vyjádření podat. Podle obviněného je zřejmě možné, aby, pokud se to hodí v dané věci, podal odborné vyjádření kdokoli.

25. Dovolatel namítá, že samotné zpracování svazků M. a B. nemůže zakládat jakoukoli jeho trestněprávní odpovědnost. Odvolací soud již v samotném výroku napadeného rozsudku uvádí zcela nepravdivé a zkreslené údaje vztahující se k jeho osobě. Tvrzení odvolacího soudu o tom, že obvinění vyvíjeli na poškozené manžele H. systematický nátlak v podobě tzv. „profylakticko- rozkladných“ a „agenturně-operativních“ opatření v úmyslu je izolovat ve společnosti, kompromitovat a zastrašit s cílem zamezit jejich politické a tvůrčí činnosti, což vyústilo v nedobrovolné rozhodnutí manželů H. vystěhovat se z území bývalé ČSSR, není podle dovolatele ve spisovém materiálu ve vztahu k jeho osobě nikde a ničím doloženo a jedná se o paušalizaci jednání, princip kolektivní viny a absolutní rezignaci na základní zásady trestního řízení, kdy má být vina konkrétnímu pachateli konkrétně prokázána. Celé toto tvrzení se jeví jako politická objednávka odsouzení bývalého režimu a příslušníků StB bez jakéhokoli rozlišení. V podstatě se podle obviněného jedná o nový politický proces. Odmítá, že by se účastnil jakéhokoli nátlakového jednání vůči manželům H., stejně jako se nikdy neúčastnil jakékoli domovní prohlídky. Domovní prohlídku označuje za zákonnou a řádně provedenou podle tehdy platných právních předpisů. Soudy podklady záměrně opomíjí a zkreslují v neprospěch obviněných. Nikde ve spisovém materiálu není doloženo, že by se jakkoli podílel na zásahu do výkonu zaměstnání poškozeného M. H., a už vůbec ne poškozené, která po dobu dovolatelova působení, byla po celou dobu na mateřské a rodičovské dovolené. Podmiňování souhlasu se studijním pobytem v cizině poskytnutím záruk spolupráce označil obviněný za ničím nepodloženou fabulaci odvolacího soudu, nemající oporu ve spisovém materiálu. Stejně tak závěr, že bylo úmyslem obviněných poškozené izolovat ve společnosti, kompromitovat je a zastrašit s cílem zamezit jejich politické a tvůrčí činnosti.

26. Obviněný zpochybňuje naplnění jak objektivní, tak subjektivní stránky jemu za vinu kladeného zločinu. Trvá na tom, že za vinu je mu kladeno pouze pět úkonů, z nichž nelze v žádném případě dovozovat jakoukoli trestnou činnost, neboť se jednalo pouze o administrativní úkony. Pokud se týká dalšího jednání, jehož se měl dopustit společně se spoluobviněným K., pak se podle obviněného jednalo o normální podání vysvětlení, která jsou běžná v jakékoli době. Z obsahu těchto záznamů nicméně nevyplývá žádný nátlak a perzekuce ze strany příslušníků StB, jež úkon prováděli. Uvádí, že se v podstatě dozvěděli o rozhodnutí manželů H. se vystěhovat, kdy toto vzali na vědomí a pokusili se v rámci své kontrarozvědné činnosti zjistit, zda by pan H. nebyl ochoten ke spolupráci. Tento jim sdělil, že spolupracovat nechce, a tím byla celá věc uzavřena a žádný nátlak na pana H. nebyl poté a ani před tím činěn. I přes odmítnutí spolupráce bylo ze strany obviněných vydáno kladné stanovisko k vystěhování. Obviněný trvá na tom, že manželé H. nebyli součástí akce Asanace, a odvolací soud podle něho jaksi zapomněl důkazy řádně vyhodnotit a zmínit, že se jednalo pouze o administrativní úkony, jež byly provedeny ex post pouze ze statistických důvodů, jak je i doloženo ve spisovém materiálu, a že akce M. a B. nebyly nikdy fakticky zařazeny do akce Asanace. O tom, že předmětné spisy M. a B. jsou kompletní, nikdo nepochybuje a je to prokázáno i provedeným dokazováním. Jedná se tak pouze o ničím nepodložená tvrzení odvolacího soudu.

27. Obviněný rovněž namítá porušení zásady in dubio pro reo, neboť odvolací i nalézací soud hrubě dezinterpretují zjištěné skutečnosti v jeho neprospěch, kdy souhrn důkazů založených v trestním spise v žádném případě bez důvodných pochybností neprokazuje úmysl obviněného spáchat uvedený zločin, kdy s ohledem na konkrétní okolnosti a specifika dané věci, jež v dovolání rozvádí, nenaplňuje jeho jednání všechny znaky skutkové podstaty žalovaného zločinu. Obviněný dále napadá výpověď poškozené I. H., kterou označuje za nevěrohodnou a účelovou, neboť její tvrzení nejsou ve shodě se záznamy ve spisech (přítomnost dovolatele u výslechu poškozeného M. H. v květnu 1981, počet výslechů, od koho vzešla nabídla zahraničního studia, nátlak na vystěhování ze strany StB, údajné vysvlečení poškozeného M. H. do naha během výslechu v květnu 1981, údajný stupňující se psychický nátlak) nebo objektivních údajích (tvrzení poškozené, že si jej pamatuje z domovní prohlídky, ačkoli prokazatelně v té době nebyl přidělen k dané sekci StB). V tomto směru poukazuje i na výpověď poškozeného M. H., který sám výpověď poškozené zpochybnil. Dále poukázal na odborné vyjádření PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D., s tím, že jeho závěry jasně hovoří o tom, že obviněný ani nikdo další z obviněných neměli zájem a úmysl v tom, aby se manželé H. vystěhovali z tehdejší ČSSR.

28. Obviněný poukazuje rovněž na to, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že teprve po vystěhování manželů H. a v souvislosti s konečným uzavřením jejich svazků a jejich založením bylo obviněnými navrženo, uvedeno a signováno, že toto vystěhování bylo povoleno v rámci akce Asanace. Obvinění proto byli uznáni vinnými za toto závěrečné uzavření obou svazků, nikoliv za to, že jednali vůči manželům H. od samého počátku jejich jednání v rámci akce Asanace. Oba svazky M. a B. byly zařazeny do akce Prevence. Pak ale bylo podle obviněného celé dokazování a vedení soudního jednání o něčem jiném, neboť zde prokazatelně nebyl úmysl přimět poškozené k vystěhování. Jakékoli listinné důkazy vztahující se k akci Prevence chybí, a tedy i prokázání účasti dovolatele na ní, a soudy žádné vysvětlení nepředkládají.

29. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný V. N. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 211/2025, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2025, sp. zn. 8 T 55/2019, v celém rozsahu, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

30. K dovoláním obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 3. 3. 2026, sp. zn. 1 NZO 109/2026.

31. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, námitky obou obviněných a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že jejich dovolací argumentace nepředstavuje zcela nové námitky, ale v zásadě rozvíjí obhajobu uplatňovanou již v předchozích stadiích trestního řízení. Obviněný M. K. deklaroval dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a v rámci dovolání uplatnil kombinaci skutkových a právních námitek. Obviněný V. N. sice formálně uvedl, že své dovolání staví na důvodech podle § 265b odst. 1 písm. g), e), h) a m) tr. ř., avšak jeho následná argumentace není s těmito dovolacími důvody vždy adresně propojena. Obviněný jednotlivé námitky neoddělil ve vazbě na konkrétní dovolací důvod, nýbrž je předložil volným způsobem, přičemž nejvýrazněji uvádí námitky skutkové povahy.

32. Stran společné námitky obou obviněných, že odvolací soud nově vymezil skutek a byla tak porušena zásada totožnosti skutku, státní zástupce vedl, že popis skutku nelze zaměňovat s porušením totožnosti skutku, pokud je zachována alespoň částečná shoda v jednání nebo v následku. Oproti původnímu popisu skutku v podané obžalobě došlo k určitému zpřesnění a posunu, avšak tento postup byl reakcí na výsledky provedeného dokazování, které prokazovalo zejména potřebu precizněji vymezit funkční zařazení obviněných v rámci struktury Státní bezpečnosti (mimo jiné tak navázal na již dříve identifikovanou potřebu odlišení v zařazení a aktivitě Státní bezpečnosti Praha, činné na krajské úrovni), a hlavně operativní úkony, jichž se účastnili, a které v souhrnu směřovaly k rozhodnutí manželů H. vystěhovat se z ČSSR, jakož i relaci k zastřešující akci Asanace. Městský soud v Praze tak reflektoval i některé výhrady obviněných týkající se dílčích nepřesností. Odvolací soud postupoval v souladu a v mezích §?259 odst.?3 písm.?a) tr. ř., kdy korigoval skutkové závěry soudu prvního stupně, byť je mohl na jednom místě přehledně vyjmenovat. V projednávané věci k narušení totožnosti skutku nedošlo. Rovněž nelze hovořit o překvapivé právní kvalifikaci skutku, která byla obviněným kladena za vinu, neboť obžaloba byla podána rovněž pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. Státní zástupce neshledal, že by byl porušen zákaz reformationis in peius (zákaz změny k horšímu) v odvolacím řízení, kterýžto se vztahuje na výsledek vlastního řízení, představovaný rozhodnutím, nikoli na jeho průběh (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 41/2007 Sb. rozh. tr.). Doplnit výrok o vině o další skutkové okolnosti je přípustné, není- li jím dotčeno postavení obviněného a nedochází-li ke změně právní kvalifikace v jeho neprospěch. To bylo v projednávané věci dodrženo.

33. K námitce obviněných, že ve věci je zjevná tendence uplatňovat „kolektivní vinu“ s cílem postihnout všechny bývalé příslušníky Státní bezpečnosti, což má být podle jejich názoru v rozporu se zásadou individuální trestní odpovědnosti, se vyslovil státní zástupce v tom smyslu, že někdejší příslušníci Státní bezpečnosti se nemohou zprostit trestní odpovědnosti za jednání, jímž se podíleli – byť různou formou a v různé intenzitě – na represivních zásazích vůči občanům ČSSR. Každý z nich nese odpovědnost za konkrétní podíl na protiprávním jednání, nikoliv za působení Státní bezpečnosti jako celku. Soudy nižších stupňů se v projednávané věci týkající se manželů H. nezaměřily na paušální přičítání viny příslušníkům Státní bezpečnosti, nýbrž identifikovaly individuální roli a konkrétní činnosti každého z obviněných. Jejich personální zařazení a z nich plynoucí odpovědnosti byly soudy obou stupňů zohledněny při hodnocení jejich podílu na operativních opatřeních vedených proti manželům H. Jejich činnost byla posuzována zejména v souvislosti s vedením akcí a svazků M. a B., jejichž obsah dokumentuje jednotlivé kroky, které obvinění prováděli buď samostatně, nebo společně s dalšími příslušníky. V této souvislosti lze odkázat na precizní vymezení skutku v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 211/2025, kde je činnost obviněných zarámována a dále specifikována prostřednictvím jednotlivých aktivit a úkonů, na nichž se osobně podíleli.

34. Státní zástupce podal výklad toho, co představovala akce Asanace, kdy uvedl, že jednání obviněných bylo protiprávní již podle tehdy platné právní úpravy, což vyplývá i z povinností uložených příslušníkovi Státní bezpečnosti (srov. § 3 odst. 1, 2 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, § 23 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti). Žádost o vystěhování nelze interpretovat jako autonomní rozhodnutí poškozených, nýbrž jako důsledek cíleného a koordinovaného postupu Státní bezpečnosti, tedy v kontextu systematického nátlaku, který bezpečnostní složky státu dlouhodobě vytvářely a jenž zásadním způsobem ovlivnil jejich rozhodovací proces. Poškozený M. H. sice zvažoval možnost studijního pobytu v zahraničí, avšak neměl v úmyslu trvale se vystěhovat a opustit ČSSR.

35. Státní zástupce uvedl, že s jistou mírou benevolence lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitku obviněného M. K., že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, neboť nezamýšlel způsobit odchod manželů H. do zahraničí, a že jeho jednání mohlo mít pouze nepřímý vliv, což by podle jeho názoru odpovídalo toliko nedbalostní formě zavinění. Tuto shledal státní zástupce neopodstatněnou, kdy poukázal s odkazem na skutková zjištění na to, že obviněný sehrál nezastupitelnou roli, neboť představoval jeden z článků řetězce postupů a opatření, které ve svém celku směřovaly k rozhodnutí poškozených opustit ČSSR. Nešlo o pasivní výkon služebních povinností, ale o vědomou, dlouhodobou a cílenou účast na represivní akci, jejímž účelem bylo přimět poškozené k trvalému odchodu z ČSSR a k následnému vzdání se státního občanství. Jeho jednání představovalo podstatnou příčinu vedoucí k následku ve smyslu § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku.

36. Rovněž část dovolací argumentace obviněného V. N. směřuje ke zpochybnění subjektivní stránky, kdy obviněný usiluje o bagatelizaci své role při vytváření nátlakového prostředí, které vedlo k rozhodnutí manželů H. požádat o vystěhování z ČSSR do Francie. Tyto lze podle státního zástupce částečně podřadit pod dovolací důvod podle §?265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jako výhrady hmotněprávního charakteru, ačkoli jsou v podstatné míře založeny na polemice s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Státní zástupce podrobně rozvádí služební postup a zařazení dovolatele v hierarchii tehdejší Státní bezpečnosti s tím, že nebyl toliko pasivním, pouze administrativními úkony pověřeným zaměstnancem. Obviněný se zpočátku jako starší referent v součinnosti s dalšími dvěma obviněnými aktivně zapojil do perzekuce manželů H. a byl faktickým vykonavatelem řady konkrétních opatření, která tvořila součást kontrarozvědné akce Státní bezpečnosti. Jeho činnost odpovídala jeho služebnímu zařazení i tehdejší nižší důstojnické hodnosti (v rozhodném období nadporučík). Zatímco spoluobvinění M. K. a K. V. zastávali seniorní, resp. vedoucí funkce, a do operativního postupu zasahovali z těchto pozic, byl obviněný V. N. logicky pověřován spíše výkonnými úkoly, jejichž dopad na poškozené byl bezprostřední. Hlubší a dlouhodobější rozpracování manželů H. v rámci centrální působnosti X. Správy SNB nebylo vedeno s cílem objasnit podezření ze spáchání trestné činnosti ani jako opatření směřující k zamezení negativního vlivu cizí mocnosti na základy státního zřízení. Jeho primárním důvodem byl jejich nežádoucí status v očích bezpečnostních složek tehdejšího totalitního režimu, které je vnímaly jako politicky problematické osoby spjaté s disentem. Koneckonců bez kladného stanoviska Státní bezpečnosti nebylo možné úspěšně aprobovat vystěhování československých občanů do zahraničí. Státní zástupce uzavřel, že role obviněného V. N. nebyla zdaleka marginální, nýbrž představovala jeden z funkčně významných článků v řetězci kontrarozvědných opatření směřujících k donucení manželů H. k vystěhování z ČSSR.

37. Státní zástupce podrobně mapuje kariérní postup všech tří obviněných ve složkách Státní bezpečnosti. Z jejich personálních záznamů se podává, že všichni tři obvinění byli během 80. let hodnoceni jako iniciativní, spolehliví a příkladně plnící služební úkoly, za což byli opakovaně odměňováni a služebně povyšováni. Obviněný M. K. byl služebně zařazen na XY. oddělení, které se zaměřovalo na nezávislé iniciativy, zejména na činnost Charty 77, Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, Hnutí za občanskou svobodu, Strany demokratického socialismu a dalších opozičních skupin. Úkolem tohoto oddělení bylo narušovat akceschopnost vnitřního nepřítele, vyvolávat a podporovat vzájemnou nedůvěru mezi jeho členy, diskreditovat významné představitele opozice a omezovat jejich kontakty se zahraničím. V projednávané věci byl poškozený M. H. předmětem operativního rozpracování Státní bezpečnosti pro svou činnost jako signatář Charty 77 a člen VONS. Poškozená I. H. byla rovněž sledována pro své aktivity jako signatářka Charty 77 a aktivní podporovatelka VONS. Obviněnému M. K. byla v tomto trestním řízení vytýkána jeho činnost právě na úseku tzv. boje proti vnitřnímu nepříteli, která patřila mezi nejproblematičtější oblasti působení Státní bezpečnosti. Tato oblast se vyznačovala intenzivními zásahy do osobnostních práv sledovaných osob, cíleným omezováním jejich občanských svobod a systematickým nasazováním operativních opatření, jež v konečném důsledku vedla k perzekuci československých občanů. Pro obviněného tato skutečnost nemohla být neočekávaná ani neznámá, neboť byl bezprostředně po politických změnách vyhodnocen jako osoba nezpůsobilá pro další výkon služby z důvodu charakteru své předchozí činnosti. Státní zástupce zcela odmítl srovnání činnosti tehdejší Státní bezpečnosti s činností bezpečnostních složek fungujících v prostředí demokratického právního státu.

38. Pokud jde o námitku nevyhovění důkaznímu návrhu v podobě knihy poškozené s názvem XY, státní zástupce uvedl, že i kdyby byl uvedený návrh obhajoby posuzován prizmatem třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. námitky, že nebyl proveden důkaz, který mohl mít podstatný význam pro skutková zjištění), nelze mu přisvědčit. Soud prvního stupně zdůraznil, že podle výpovědi samotné poškozené I. H. nejde o striktní literaturu faktu, ale o subjektivní záznam jejích osobních prožitků a vjemů, který neumožňuje objektivizovat rozhodné skutkové okolnosti. Městský soud v Praze se s touto výhradou obhajoby dále vypořádal v odvolacím řízení, jak plyne z bodu 29. jeho rozsudku, kde se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.

39. K námitce promlčení trestního stíhání obviněného V. N. státní zástupce podal vyčerpávající výklad týkající se právní úpravy vztahující se k posuzování trestní odpovědnosti osob za činy spáchané v období komunistického režimu, zejména v případech, kdy by jinak mohla být uplatněna námitka promlčení. Zmínil zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, podle něhož ustanovení § 5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, které stanoví, že se do běhu promlčecí doby nezapočítává období od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989. Tímto nálezem byl položen ústavněprávní základ pro následné zákonné úpravy, včetně aplikace § 67a písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona (s účinností do 31. 12. 2009). Státní zástupce konstatoval, že z retrospektivního pohledu je zřejmé, že trestní odpovědnost za zneužití státní moci nebyla v demokratickém právním státě po roce 1989 uplatňována výlučně v souvislosti s akcí Asanace, nýbrž i v celé řadě dalších případů, v nichž představitelé bývalého režimu překročili rámec svěřených pravomocí a zasáhli do základních práv a svobod občanů ČSSR.

40. Námitkám, jejichž prostřednictvím obvinění namítali, že ve věci je dán tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, státní zástupce nepřisvědčil. Uvedl, že argumentace obviněných nepřesahuje rovinu běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Jejich obhajoba, podle které účelem jejich úkonů bylo pozitivní navázání spolupráce s manžely H. a získávání zpravodajských informací od nich, byla v dalším průběhu trestního řízení – oproti původnímu zprošťujícímu rozsudku – zcela vyvrácena. Nebylo možné v uvedeném ohledu vycházet ani z výpovědí dalších bývalých příslušníků Státní bezpečnosti, jejichž svědectví bylo zatíženo zjevnou motivací neuvádět okolnosti nasvědčující vlastní trestné činnosti obdobného charakteru, jaká je projednávána v této věci.

41. Pokud jde o námitku obviněného V. N., že využití odborného vyjádření zpracovaného PhDr. Prokopem Tomkem, Ph.D., jako důkazu je nepřípustné, státní zástupce poukázal na to, že v historických otázkách zpravidla nejde o řešení úzké znalecké problematiky, nýbrž o odborný popis, identifikaci pramenů a jejich konceptualizaci. Za těchto okolností trestní řád nepředepisuje obligatorně ustanovení znalce podle § 105 a násl. tr. ř., a proto postačí odborné vyjádření, které soud následně hodnotí podle § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. ve spojení s ostatními důkazy. Takové odborné vyjádření nenahrazuje soud v jeho skutkových a právních závěrech, nehodnotí vinu. Současně jsou zachována práva obhajoby, když obviněný má možnost se s odborným vyjádřením seznámit, vyjádřit se k němu, zpochybňovat jeho závěry a navrhovat doplňující důkazy.

42. Závěrem státní zástupce poukázal na to, že povinnost soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí nelze vykládat tak, že vyžaduje poskytnout výslovnou a podrobnou odpověď na každý jednotlivý argument obviněného. Ustálená judikatura Evropského soudu pro lidská práva, Ústavního soudu i Nejvyššího soudu akcentuje, že k porušení práva na spravedlivý proces z tohoto důvodu nedochází ani tehdy, pokud se odvolací soud nevyrovná detailně s každou dílčí námitkou, postačí-li, že z odůvodnění plyne srozumitelná a přezkoumatelná úvaha o rozhodných otázkách (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 1. 1999 García Ruiz proti Španělsku č. 30544/96, § 26 a tam citovaná prejudikatura, usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1503/2016). Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 211/2025, tak podle státního zástupce nevybočuje z mezí § 125 odst. 1 tr. ř., a proto mu nelze vytýkat svévoli ani nepřezkoumatelnost při dovození viny.

43. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání obviněných M. K. a V. N. odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., a to jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

44. Dne 21. 4. 2026 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného M. K., v rámci níž uvedl, že se zcela rozchází s pohledem Nejvyššího státního zastupitelství. Vyjádření státní zástupce nereaguje na námitky uplatněné v dovolání, ale ve velké míře se omezuje na obecné hodnotící úvahy o činnosti Státní bezpečnosti a historickém kontextu totalitního režimu. Argumentačně v podstatě podle obviněného pracuje s kolektivní vinou, kdy odpovědnost dovolatele odvozuje od příslušnosti k instituci, nikoli od prokázaného individuálního zavinění. Formulaci, že dovolatel byl „článkem řetězce“, shledává z hlediska trestního práva nedostatečnou. Soud opomíjí důkazy svědčící v jeho prospěch, když zcela bagatelizuje význam knihy XY poškozené I. H. Pokud odvolací soud přeformuloval skutek, tak tím podle obviněného nahradil koncept úmyslu ke klíčovému následku ve formě nedobrovolného vystěhování nepřímým důsledkem, avšak právní kvalifikace zůstala zachována jako úmyslný trestný čin. Rozhodující není, zda bylo možno skutkovou větu změnit procesně, ale zda po této změně ještě zůstává naplněna subjektivní stránka trestného činu. Je zcela nepřípustné, aby se o takto zásadní změně dozvěděl obviněný až z odůvodnění pravomocného rozsudku, kterým byl odsouzen. Z archivních svazků M. a B. vyplývá, že vystěhování nebylo plánováno či zamýšleno, tuto absenci potvrzuje i odborné vyjádření historika PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D. Argumentace státního zástupce tak zaměňuje předvídatelnost za srozumění, což je z pohledu trestního práva nepřípustné. Obviněný proto setrval na svém závěrečném návrhu. III.

45. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

46. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2025, sp. zn. 8 To 211/2025, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

47. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými M. K. a V. N. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody. Obviněný M. K. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., obviněný V. N. vyjma těchto dovolacích důvodů rovněž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), m) tr. ř. K dovolání obviněného V. N. je třeba uvést, že v praxi se často výše uvedené dovolací důvody vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu ke vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod či jeho variantu nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

48. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí oba dovolatelé v projednávané věci, kdy ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací.

49. Obviněný M. K. výslovně, a podle obsahu dovolání rovněž i obviněný V. N., namítají, že zejména odvolací soud se podle jejich názoru nepřesvědčivě a nesprávně, případně vůbec nevypořádal s jimi vznesenými námitkami. Uvedené výtce nelze přisvědčit. Odvolací soud neopomněl žádnou ze stěžejních námitek uplatněných obviněnými v rámci jejich odvolání (případně u veřejného zasedání). Lze odkázat na odůvodnění jeho rozsudku, zejména pak body 27. až 50., kde se s námitkami obviněných vypořádal. Pokud jde o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění soudního rozhodnutí, případně uplatnění námitky porušení ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud připomíná, že podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Zákonná úprava připouští dovolání jen z výslovně stanovených a taxativně vypočtených důvodů, které jsou obsaženy v § 265b tr. ř. Námitka, že nebylo ze strany odvolacího soudu dostatečně reagováno na jednotlivé námitky, neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. Přestože se může obviněným rozhodnutí odvolacího soudu obsahově jevit jako strohé, odvolací soud se s jejich námitkami (a rovněž poškozené) zcela dostačujícím způsobem vypořádal. Podle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, je mj. uvedeno, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60).“ V rozporu s tím tedy není, jestliže odvolací soud na odvolací námitky obviněných reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněných. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadený rozsudek nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obvinění v něm odpověď na své námitky najdou (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08).

50. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který uplatnil obviněný V. N., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). První alternativa ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného (taková situace ale zcela zjevně nenastala). Obviněný výslovně poukazuje na variantu druhou, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy konkrétně uplatňuje dovolací důvody uvedené pod písm. e), g), h). Jelikož však nedošlo k zamítnutí či odmítnutí odvolání obviněného, neboť odvolací soud předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a poté nově rozhodl, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na projednávanou věc nedopadá.

51. Obviněným V. N. uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán tehdy, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Citovaný dovolací důvod dopadá na případy, kdy trestní stíhání bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v § 11 odst. 1 písm. a) až o) tr. ř. nebo v § 11a tr. ř. Předmětný dovolací důvod je tedy naplněn v případech, kdy příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1, 2 tr. ř., § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř., § 223 odst. 1, 2 tr. ř., § 231 odst. 1 tr. ř., § 257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. ani podle § 314c odst. 1 písm. a), b) tr. ř., ač tak učinit měl. To znamená, že místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 tr. ř.

52. Obviněný označil shora specifikovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. toliko zákonným ustanovením a na žádný z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání konkrétně neodkázal, uvedl však, že „byla prolomena hranice promlčení trestního stíhání v rámci zákona o nepromlčitelnosti zločinů komunismu v rámci akce ASANACE“. Z uvedeného lze tedy dovodit, že uplatňuje důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy, že trestní stíhání bylo promlčeno.

53. Je zcela nepopiratelné, že projednávaný případ je svým způsobem specifický, a to s ohledem na skutečnost, že k jednání obviněných došlo v letech 1980 až 1982, tedy za existence Československé socialistické republiky (ČSSR). Soud prvního stupně provedl k důkazu zákon č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu (dále jen „zákon č. 198/1993 Sb.) a zákon č. 263/2011 Sb., o účastnících odboje a odporu proti komunismu (dále jen „zákon č. 263/2011 Sb.“), citoval Ústavu Československé socialistické republiky publikovanou pod č. 100/1960 Sb., ve znění účinném do 9. 5. 1990 (dále jen „Ústava z roku 1960“), čl. 19 Všeobecné deklarace lidských práv, § 3 zákona č. 40/1947 Sb., o Sboru národní bezpečnosti, ve znění účinném do 13. 3. 1990 (dále jen „zákon o SNB“), § 23 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníku Sboru národní bezpečnosti (dále jen „zákon č. 100/1970 Sb.“) a v bodě 51. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně podrobně rozvedl, na podkladě jakých právních předpisů a z nich se podávající judikatury nelze mít jednání obviněných za promlčené. Nejvyšší soud se s těmito závěry plně ztotožňuje. Nejedná se o oblast doposud soudně neprobádanou, neboť těmito otázkami se v minulosti tuzemské soudy již zabývaly opakovaně. Senát Nejvyššího soudu 3 Tdo již ve svém usnesení ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 3 Tdo 200/2023, navázal na ustálenou judikaturu jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu.

54. Ve stručnosti je možno zopakovat následující. Za účelem zajištění účinného a spravedlivého potrestání trestných činů spáchaných v období let 1948 až 1989 byl dne 9. 7. 1993 přijat zákon č. 198/1993 Sb., který v § 5 uvádí, že: „Do promlčecí doby trestných činů se nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby“. Uzákoněním právě tohoto ustanovení, které v době páchání trestných činů obviněnými neexistovalo, zákonodárce umožňuje trestní stíhání osob, které se dopustily trestných činů v uvedeném období, s tak dlouhým časovým odstupem. V době přijetí tohoto zákona to znamenalo, že obviněným, kteří se dopustili zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, počala tehdy desetiletá promlčecí doba běžet dne 30. 12. 1989 a v jejich případě, jakož i v případech mnoha dalších osob hrozilo, že uplyne dne 30. 12. 1999 a zločiny spáchané před rokem 1989 tak zůstanou nepotrestány. Na tuto situaci bylo v roce 1999 nutno urychleně reagovat a zákonodárce proto z důvodu stejného převažujícího společenského zájmu, který v roce 1993 vedl k přijetí zákona č. 198/1993 Sb., přijal novelu trestního zákona, a to zákon č. 327/1999 Sb., kterým došlo ke změně § 67a tr. zák. vložením písmene d), které u uvedených trestných činů promlčení vylučuje. Z důvodové zprávy k této novele se mimo jiné podává že: „Zařazením bodu d) do § 67a zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, bude možné trestně postihnout závažné trestné činy spojené s aktivním prosazováním komunistického režimu, které by jinak byly promlčeny“. Ústavní nález ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, shledal tuto normu ústavně konformní a připustil tak, že v případech, kdy bylo trestní stíhání znemožněno z politických důvodů, je legitimní, aby zákonodárce upravil běh promlčecí lhůty tak, aby se toto období nezapočítávalo. Nato stručně uvedl, že dne 28. 12. 1999 vstoupila v účinnost nová právní úprava § 67a písm. d) tr. zák., která vyloučila promlčení trestných činů spáchaných mj. veřejnými činiteli v době nesvobody, u nichž horní hranice trestní sazby činí nejméně deset let, což je nutné aplikovat právě na jednání obviněných. V době spáchání žalovaných skutků byl účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb., podle kterého by bylo jednání obviněných kvalifikováno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., na který zákon stanovil trest odnětí svobody v sazbě od tří do deseti let. Promlčecí doba podle zákona účinného v době spáchání činu, činila právě deset let [§ 67 odst. 1 písm. b) tr. zák.]

55. Na základě uvedeného je tedy namístě dospět k závěru, že se na případ obviněných vztahuje ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských [v trestním zákoníku je totožná úprava obsažena v ustanovení § 35 písm. c)]. Promlčecí doba projednávaných skutků počala (s ohledem na § 5 zákona č. 198/1993 Sb.) běžet dne 30. 12. 1989 a k promlčení by došlo dne 30. 12. 1999. Dne 28. 12. 1999, tedy před uplynutím promlčecí doby, však vstoupila v účinnost již citovaná novela č. 327/1999 Sb., která vyloučila promlčení trestní odpovědnosti za jednání obviněných rozšířením § 67a tr. zák. o písm. d) tr. zák. Zde je vhodné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 7 Tdo 878/2002, v němž Nejvyšší soud konstatoval, že aplikování ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. ve znění citované novely bude možné pouze v případě, pokud do účinnosti této novely již nedošlo k promlčení trestného činu. Dále lze odkázat např. na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 6 Tdo 348/2025. Aplikaci ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. tedy v případě obviněných ničeho nebránilo.

56. S ohledem na výše uvedené závěry je třeba odmítnout úvahy obviněných, že vyloučení promlčení trestných činů ve smyslu ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., tedy prolomení hranice promlčení trestního stíhání, se vztahuje pouze na jednání, které bylo možno podřadit pod tzv. akci Asanace. Asanace byl krycí název pro represivní operace StB probíhající v letech 1978 až 1984, jejichž hlavním cílem bylo přimět odpůrce režimu, zejména pak signatáře Charty 77, k opuštění ČSSR. Jednalo se o jednu z mnoha operací StB namířených proti aktivitám osob stojících v opozici tehdejšímu režimu. Po roce 1989 se však začala stíhat i celá řada dalších případů týkajících se představitelů tehdejšího státního aparátu či armádních složek, jejichž jednání bylo rovněž posuzováno ve světle ustanovení § 67a písm. d) tr. zák., neboť překročili rámec svěřených pravomocí a zasáhli do základních práv a svobod občanů ČSSR.

57. Pokud jde o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které byly uplatněny oběma obviněnými, je možno uvést, že:

58. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

59. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

60. Obviněný M. K. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a třetí variantě. Pokud jde o variantu první, je možno uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 49), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).

61. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

62. Obviněný namítá, že v projednávané věci byl opomenutým důkazem jeho návrh na doplnění dokazování knihou z pera poškozené I. L. XY, kde poškozená uvedla, že důvodem pro opuštění ČSSR byl útok příslušníků StB odlišných od obviněného na její přítelkyni Z. F. Stran procesu dokazování nutno doplnit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

63. Soud prvního stupně uvedl, že je „nutno konstatovat, že kniha XY, jak sama vypověděla poškozená I. H., není striktně literaturou faktu, spíše je velmi subjektivním popisem toho, jak vše prožívala a co se jí zdálo. Je evidentní, že si tak pomáhala z traumatu, který ji byl způsoben“ (bod 47. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se k námitce neprovedení tohoto důkazu vyjádřil v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku s odkazem na konstatování soudu prvního stupně, s nímž se zcela ztotožnil, resp. se ztotožnil s tím, že kniha vzpomínek poškozené není literaturou faktu, přičemž soud prvního stupně z předmětné knihy nedovozoval žádná skutková zjištění. Kniha poškozené XY byla vydána v roce 2014, a poškozená vypověděla, že čerpala ze svých osobních deníkových záznamů a vzpomínek a současně se v té době (tedy v období až po roce 1989 do jejího vydání) v archivu bezpečnostních složek seznámila i se svým spisem. Ve světle provedených důkazů, zejména spisů B. a M., lze mít jednoznačně za to, že k nedobrovolnému vystěhování manželů H. nedošlo na podkladě jedné nepříjemné zkušenosti jejich přítelkyně s příslušníky StB, ale celé řady událostí a systematických zásahů StB do jejich občanských práv a svobod, stejně jako jejich osobního a pracovního života.

64. Ve zcela obecné rovině je možno dodat, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 60. a 61. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci dostály (viz zejména bod 47. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

65. Obviněný V. N. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první a druhé variantě, která je dána, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Procesně nepoužitelnými důkazy jsou takové důkazy, které nebyly opatřeny v souladu s trestním řádem a trpí tak podstatnou procesní vadou, která způsobuje jejich procesní neúčinnost. Neúčinnost důkazů v trestním řízení je tedy důsledkem, který vyplývá právě z toho, že určitý důkaz v řízení opatřený procesem dokazování sice existuje, ale je zatížen podstatnou procesní vadou, k níž došlo při jeho opatřování nebo provádění, případně je nepoužitelný z jiných důvodů, a proto z něj nelze činit žádné závěry o dokazované skutečnosti. Stěžejní je zde tedy postup realizovaný v rámci toho, co ustanovení § 12 odst. 10 tr. ř. nazývá trestním řízením.

66. Obviněný namítl, že využití odborného vyjádření zpracovaného PhDr. Prokopem Tomkem, Ph.D., jakožto důkazu v trestním řízení je nepřípustné, jelikož jmenovaný nebyl k podání odborného vyjádření přibrán. Uvedené námitce nelze přisvědčit, nadto se jedná o námitku, s níž se již vypořádal odvolací soud. Ustanovení § 105 odst. 1 věta první a druhá tr. ř. uvádí: Je-li k objasnění skutečností důležité pro trestní řízení třeba odborných znalostí, vyžádá si orgán činný v trestním řízení odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující, přibere orgán činný v trestním řízení znalce. Podle odst. 5 § 105 tr. ř. lze o odborné vyjádření požádat i osobu znalce, která je podle zvláštního zákona zapsána jako znalec nebo znalecká kancelář v seznamu znalců, znaleckých kanceláří a znaleckých ústavů, a fyzickou nebo právnickou osobu, která má potřebné odborné předpoklady. Odvolací soud zcela správně uvedl, že obviněný pomíjí, že se jednalo o odborné vyjádření, nikoli znalecký posudek (bod 31. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Zpracovatel odborného vyjádření proto nevystupuje v pozici znalce (a to i kdyby byl v seznamu znalců zapsán). Ustanovení týkající se znalců se na zpracovatele odborných vyjádření použijí pouze přiměřeně. Zpracovatel odborného vyjádření proto není poučován podle ustanovení § 106 tr. ř., které dopadá právě na znalce. Stěžejní je, že zatímco znalecký posudek je zvláštním, samostatným druhem důkazu (§ 89 odst. 2 tr. zákoníku), odborné vyjádření je listinným důkazem podle § 112 odst. 2 tr. ř., který je následně soudem hodnocen podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve spojení s ostatními důkazy.

67. S ohledem na specifikum projednávané věci, kdy k jednání obviněných došlo před více jak čtyřiceti lety a jednalo se o činnost tehdejších zpravodajských služeb, bylo v projednávané věci k žádosti soudu vypracováno odborné vyjádření, resp. opatřením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 12. 2023 (č. l. 2594–2596 spisu) bylo vyžádáno odborné vyjádření od Vojenského historického ústavu Praha, jmenovitě PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D., vedoucího oddělení vojenské historie a zástupce ředitele historicko-dokumentačního odboru, k provedení analýzy postupů X. Správy SNB, XY. odboru, XY. oddělení, k němuž byli všichni obvinění služebně přiřazeni, a k zodpovězení zejména otázek s jejich činností a činností tohoto oddělení spojených, stejně jako jeho významu a zařazení v rámci složek SNB, tedy otázek odborných týkajících se především mechanismu činnosti Státní bezpečnosti, ale rovněž i historického kontextu. Jak již uvedeno, znalecký posudek se vyžádá teprve tehdy, jestliže pro složitost posuzované otázky nepostačuje odborné vyjádření. V projednávané věci nebyl důvod, aby odborné vyjádření nepostačovalo. Odborné vyjádření (č. l. 2601–2622 spisu) bylo zpracováno PhDr. Prokopem Tomkem, Ph.D., osobou odborně a profesně erudovanou v uvedené problematice. PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., vedle stávajícího působení ve Vojenském historickém ústavu Praha v minulosti působil na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Policie ČR, Ministerstvu vnitra – Odboru Archiv bezpečnostních složek a v Ústavu pro studium totalitních režimů jako vedoucí oddělení dokumentace, byl rovněž ředitelem odboru výzkumu a vzdělávání Ústavu pro studium totalitních režimů (zdroj: VHU PRAHA). O jeho odborných kvalitách nejsou pochybnosti. Nadto obviněný nijak nezpochybňuje samotný obsah odborného vyjádření, resp. nenamítá jeho věcnou nesprávnost. Obviněný i jeho obhájce přitom měli možnost se s odborným vyjádřením seznámit a na toto odpovídajícím způsobem reagovat, a to i přímo v rámci výslechů zpracovatele u hlavního líčení.

68. Oba obvinění, jak již uvedeno, uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž v jeho první variantě, kdy shodně namítají existenci zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obvinění své námitky v drtivé většině zakládají na tvrzení, že z provedených důkazů, zejména svazků B. a M., nelze dovodit, že by byl z jejich strany na manžele H. vyvíjen nátlak (prostřednictvím profylakticko-rozkladných a agenturně-operativních opatření), že by byli poškození omezováni ve své tvůrčí činnosti či výkonu zaměstnání a tímto přinuceni k opuštění ČSSR. Stejně tak, že činnost obviněných jako příslušníků StB nebyla prováděna v rámci akce Asanace. Trvají na tom, že se jednalo o běžnou zpravodajskou činnost prováděnou podle v té době platných předpisů, kdy opuštění ČSSR bylo ze strany manželů H. dobrovolné, motivované možností studovat v zahraničí. V této souvislosti obvinění napadají svědecké výpovědi, zejména pak výpověď poškozené I. L., a rovněž poukazují na odborné vyjádření PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D., s tím, že tento uvedl, že svazky B. a M. nebyly součástí akce Asanace. Obvinění nicméně v rámci své argumentace nepřesahují rovinu běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

69. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak poškozených, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozenými, resp. obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem, jak obvinění v rámci dovolání rovněž uvádí.

70. Soud prvního stupně věnoval zjištění skutkového stavu náležitou pozornost, kdy provedl v podstatě všechny dostupné důkazy, které bylo s ohledem na časové hledisko projednávané věci a omezené spisové materiály možno získat. Pečlivě, podrobně a v míře až nadstandardní zmapoval činnost jednotlivých obviněných, přičemž dodržel podmínky mu uložené ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a pravidlo in dubio pro reo. Vycházel jak z výpovědí obviněných a poškozených, tak zejména pak ze svazků B. a M. vedených StB, které představují ucelený a v podstatě nadstandardně zachovalý historický spisový podklad. Stěžejním pak bylo rovněž odborné vyjádření PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D., a jeho výpovědi u hlavních líčení, neboť toto odborné vyjádření detailně osvětlilo dobový kontext a mechanismy, které užívala pro svou činnost Státní bezpečnost. „Pan PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., jednak podrobně vysvětlil strukturu a organizaci tehdejší SNB a postavení StB, postavení a zaměření X. Správy SNB, dělbu práce mezi jednotlivými složkami StB, vyjádřil se z hlediska své odbornosti k činnosti obžalovaných, vysvětlil pojem vynucený kontakt a v neposlední řadě vysvětlil vztah mezi akcemi M. a B. a akcí ASANACE“ (bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Lze odkázat na body 9. a 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, zabírající téměř 15 stran textu, na nichž jsou výstupy odborného vyjádření a doplňujících výpovědí zpracovatele sumarizovány. Pokud jde o to, zda akce B. a M. byly součástí akce Asanace, PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., uvedl, že „v podstatě se dá říci, že pojem Asanace, nebo projekt Asanace je názvem pro vystěhování, protože se člověk vystěhuje. Není to název pro nějaký speciálně vyvinutý postup, kroky, pro nějakou modelovou situaci. Je to název pro výsledek, že ta osoba se vystěhovala. A není už vlastně podstatné, jakými kroky se k tomu došlo, kdy to bylo rozhodnuto“. Jednalo se v podstatě o pokyn, rozkaz vycházející od tehdejšího ministra vnitra doc. PhDr. Jaromíra Obziny (rok 1977). Vystěhování manželů H. z ČSSR nebylo v celém průběhu rozpracování nijak ve svazcích B. a M. zmíněno, a tedy podle jeho závěru ani plánováno, resp. obsah svazků neodpovídá výkladu, že šlo o plánovaný záměr, původní plán, ale rozpracování se takto vyvinulo. Poškození tedy nebyli od počátku zařazeni do akce Asanace, ale akce B. a M. tak byly při uzavření vyhodnoceny. „První zmínka o možnosti vystěhování H. je uvedena ve svazku ‚M.‘ v dokumentu ‚Záznam‘ z 14. 12. 1981, který se vztahuje v průběhu ‚podání vysvětlení 3. 12. 1981 (čl. 566-569). Podle vlastního textu příslušníků StB šlo o iniciativu M. H., který se zmínil o své úvaze vycestovat do zahraničí na časově omezený studijní pobyt. Při dalším výslechu M. H. projevil zájem se s rodinou vystěhovat do zahraničí natrvalo. Pojem ‚Asanace‘ je pak uveden až v dokumentu ukončení ‚Vyhodnocení a návrh na ukončení rozpracování akce M. a uložení signálního svazku č. XY do archivu‘, datován 10. 1. 1983 (čl. 621-626). Ve svazku ‚B.‘ je poprvé tento termín zmíněn rovněž až v dokumentu ‚Vyhodnocení a návrh na ukončení rozpracování akce B. a uložení signálního svazku č. XY do archivu‘, datován 7. 1. 1983 (čl. 444-450)“. Obvinění zcela opomíjí další závěry zpracovatele při vyhodnocování obsahu svazků a tehdejší metodiky fungování Státní bezpečnosti. Proto je historický kontext v posuzované věci nesmírně důležitý. Akce Asanace, stejně jako podobně zaměřené akce Prevence či Izolace, byly tajné operace Státní bezpečnosti, jejichž hlavním cílem bylo utlumit či zamezit činnosti zájmové osoby. Tomu odpovídal i způsob, jakým byly prováděny. PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., uvedl, že zkoumal i dalších osm svazků, které byly vykázány v rámci akce Asanace, přičemž ani v jednom případě nenašel, že by zde od počátku nebo v nějakém dlouhodobém horizontu bylo rozhodnuto o tom, že jsou součástí akce Asanace či že by zde existoval konkrétní plán nějakých opatření, tedy „představa o tom, že existoval nějaký plán, že se tato osoba donutí k vystěhování a udělá se proto, to a to, je chybný. Ve skutečnosti ve všech případech je to tak, že se provádí různé kroky k utlumení činnosti té osoby, k odvrácení od toho dalšího páchání toho, co je považováno za negativní a když se to tak i vyskytuje, tak je jí v tomhle vyhověno nebo dá se říct, že ten případ dozraje k tomuto závěru. Vždycky je to třeba krátce předtím, než je ten souhlas vydán nebo je to v řádu několika měsíců atd. Ale rozhodně není nikdy na začátku toho rozpracování. V tomto ohledu ty akce M. a B. naprosto odpovídají tomu, jak byla prováděna akce Asanace. … Prošel si 8 spisů, a všechny byly v tomto úplně stejné. Nikde tam nebyl žádný dlouhodobý plán. Aby to uzavřel, znovu opakuje, že tyto obě akce naprosto odpovídají způsobu, jakým byla akce Asanace u StB prováděna. Je to uvedeno jak v návrhu na ukončení toho spisu a uložení do archivu, tak se to opakuje několikrát v dochovaných vyhodnocení činnosti X. Správy, kde to je pojmenováno, že to byly případy, kde se podařilo provést akci Asanace.“ Zpracovatel rovněž poukázal na to, že se dochovaly zprávy o činnosti z roku 1981 a 1982 z úseku X. Správy SNB, kde je výslovně zmíněno, že se v případě H. podařilo akci Asanace naplnit. Ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu se pojem Asanace objevuje pouze ve spojení s uzavřením svazků, resp. ukončením akcí B. a M., kdy bylo manželům H. vyhověno stran jejich žádosti o vystěhování. Z provedeného dokazování, a to nejen z obsahu svazků B. a M., ale rovněž i z výpovědí obou poškozených, lze mít za zcela prokázané, že na manžele H. byl vyvíjen ze strany StB, tedy rovněž obviněných, jak je rozvedeno přímo ve skutkové větě rozsudku u každého z nich, nátlak za účelem utlumení či zamezení jejich činnosti jako signatářů Charty 77 a členů či podporovatelů VONS. Stejně tak není pochyb o tom, že k tomu bylo využíváno profylakticko-rozkladných a agenturně-operativních opatření. PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., poskytl vysvětlení toho, co bylo ve svazcích StB míněno pod pojmem „vynucený kontakt“, kdy rovněž podrobně analyzoval svazky B. a M., přičemž uvedl, že opakované úkony podání vysvětlení (výslechy) zjevně působily jako prostředek nátlaku, protože příčiny, které byly pro podání vysvětlení uvedeny, se zdály být očividně nesmyslné nebo nesouvisející s činností manželů H. Ve dvou vyhodnoceních činnosti X. Správy, to znamená celé X. Správy SNB, je výslovně uvedeno: komplexem ofenzivních opatření a vynucených kontaktů byla výrazně utlumena činnost manželů M. a I. H., akce M. a B. ve VONSu a vytvořeny reálné předpoklady pro jejich vystěhování do Francie (vyhodnocení za rok 1981). A dále: realizací preventivních a profylaktických opatření vůči objektům se podařilo vyvolat pasivitu objektů a následně jejich vystěhování v rámci akce Asanace do Francie (vyhodnocení za rok 1982). To odpovídá tomu, že na manžele H. byl vyvíjen zcela vědomý nátlak. V materiálech týkajících se poškozeného M. H. je doslovně uvedeno jako jedno z opatření, aby bylo i nadále využíváno negativního psychického rozpoložení M. H. a aby byly i nadále realizovány vynucené kontakty. Oba poškození shodně vypověděli, že jejich vystěhování z ČSSR nebylo z jejich strany dobrovolné, ale jednalo se o rozhodnutí učiněné pod tlakem. Poškozený M. H. uvedl, že si na dané období již moc nevzpomíná, vybavuje si však politický tlak, opakované výslechy a to, že ho občas na dva dny zavřeli, přičemž až do podání žádosti o vystěhování se různé výslechy a zadržení často konaly. S tehdejší manželkou (poškozenou I. L.) proto usoudili, že bude lepší odcestovat. Tedy ani poškozený M. H., na jehož výpověď se obvinění odkazují s tím, že nic o nátlaku nevypovídal, a trvají na tom, že vycestování z ČSSR bylo ze strany poškozených dobrovolné, jasně uvedl, že důvodem k opuštění ČSSR bylo z velké části to, čemu byl spolu s manželkou vystaven ze strany StB. Odvolací soud v bodě 43. odůvodnění rozsudku k námitce obviněných uvedl, že verze obviněných, že svým jednáním pouze chtěli získat poškozeného M. H. ke spolupráci a že se jednalo prakticky o dobrovolné rozhovory, je krajně nevěrohodná. PhDr. Prokop Tomek, Ph.D., uvedl, že „to vystěhování, ten záměr se vystěhovat byl důsledkem těch předcházejících kroků, které sice neměly tu intenci toho vystěhování, ale jak to bylo řečeno v tom závěrečném hodnocení, že to byl výsledek těch předcházejících kroků. I když to nebyla původní intence to vystěhování, tak to k tomu nakonec dospělo.“ To, čemu byli poškození ze strany StB vystaveni, nelze bagatelizovat. Postupy, které StB užívala, byly v rozporu i s tehdy platnými právními předpisy, jak je ostatně rozvedeno v posledním odstavci skutkové věty výroku o vině. Jak zmínil odvolací soud v bodě 43. odůvodnění rozsudku, sami obvinění v záznamech uvedli, že využijí psychického rozpoložení poškozeného a budou jej postupně kompromitovat před jeho okolím. Poškozený ještě 14 dní před podáním žádosti o vystěhování u výslechu dne 3. 12. uvedl, že se vystěhovat nechce, neboť nechce ztratit občanství a kontakt s rodinou. „Poškozený H. opakovaně setrvával na svém přesvědčení, nechtěl i přes zpochybňování obžalovaných ze své činnosti upustit. Ze zápisů je patrné, že byl H. vyslýchán k tématům, se kterými neměl cokoliv společného, a naopak toto svědčí o tom, že se jednalo o zastrašování a jediným důvodem, bylo vytvoření nátlaku, který následně vyústil v podání žádosti o vystěhování, byť poškození opustit rodnou zemi nechtěli.“ Vystěhování manželů H. rozhodně nelze označit za dobrovolné. Samotná skutečnost, že poškození „sami“ podali žádost o vystěhování, nijak neprokazuje, že by šlo o svobodný projev jejich vůle. Byť uvažoval zejména poškozený M. H. o možném studiu v zahraničí, nebyla tato jeho úvaha spojena s tím, že by odcestoval natrvalo, resp. že by se vzdal svého občanství a do ČSSR by se nevrátil. Pokud pak obvinění trvají na tom, že na podkladě provedeného dokazování nelze dospět k závěru, že by svým jednáním jakkoli omezovali činnost poškozených nebo zasahovali do jejich pracovního života, resp. zaměstnání, pak ani této námitce nelze přisvědčit. Už ze samotné podstaty toho, proč byly oba svazky u StB vedeny, se jasně podává, že účelem celého postupu StB vůči manželům H. bylo utlumení jejich činnosti v oblasti tzv. disentu. Pokud jde o zásahy do výkonu zaměstnání, obvinění namítají, že poškozený M. H. zaměstnání v předmětné době neměnil a poškozená I. H. byla na mateřské dovolené. Ze skutkové věty se však nepodává, že by obviněným bylo kladeno za vinu, že by svým jednáním zasáhli do výkonu zaměstnaní poškozené, pouze poškozeného M. H. Poškozenému M. H. byl stejně jako jiným signatářům Charty 77 znemožněn výkon povolání odpovídající jejich vzdělání. Přestože byl poškozený vystudovaný psycholog (doktor psychologie), vykonával dělnické práce, od června 1981 pak pracoval jako poštovní manipulant a od 14. 10. 1981 jako topič. Odvolací soud se již k uvedené námitce vyjádřil, když v bodě 50. odůvodnění rozsudku poukázal na dva záznamy ze Správy StB. „Ze záznamu Správy STB Praha z 28. 4. 1981 na čl. 522 vyplývá, že na základě žádosti X. Správy SNB XY. odboru XY. oddělení byl poškozený H. okamžitě odvolán z kurzu spojových manipulantů, protože měl působit na učňovskou mládež. Následně ze záznamu z 18. 6. 1981 na čl. 536 ze schůzky s důvěryhodným Agentem STB s krycím jménem ‚S.' vyplývá, že poškozený H. podal výpověď na Poště XY, neboť byl na základě dohody obž. K. a Pošty přeložen z učiliště na pracoviště, kde mohl být pod agenturní kontrolou. Jde zde i referát ve znění: ‚poznatek postoupit s. K. k dalšímu oper. opatření‘.“ Je možno doplnit, že přestože jsou svazky B. a M., vedené pro tajné operace Státní bezpečnosti, dochovány s ohledem na vyřazování a skartaci typově obdobných spisů jako téměř kompletní, je třeba je vyhodnotit jako každý jiný důkaz, tedy ve vztahu k dalším ve věci provedeným důkazům, zejména výpovědím poškozených, obviněných a svědků, stejně jako dalším listinným důkazům, a to především odbornému vyjádření PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D. Představují nicméně cenný zdroj informací mapující systematický postup represivních složek Státní bezpečnosti vůči manželům H., kdy vedle časových údajů poskytují i informace o konkrétních krocích a konkrétních rolích každého z obviněných v rámci operativních postupů uplatněných vůči poškozeným. Pokud jde o výpovědi poškozených, soudy si byly vědomy velmi odlišného přístupu obou poškozených k prožitým událostem, ke kterým v jejich životě došlo před cca 40 lety. Jak uvedl soud prvního stupně, „zatímco poškozená I. H. o své zkušenosti mluví a vetkla ji do knihy XY, M. H. své vzpomínky na těžké životní období spíše vytěsnil a nechce se k nim vracet a nechce o nich ani mluvit. …. Je evidentní, že si tak pomáhala z traumatu, který ji byl způsoben. Naopak M. H. natolik vytěsnil nepříjemné vzpomínky, že nebyl schopen některé skutečnosti již po tolika letech popsat“ (bod 47. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Zejména obviněný V. N. napadá výpověď poškozené I. L., kterou označuje za nevěrohodnou a účelovou. Její výpověď, byť se v některých detailech s ohledem na zcela pochopitelné oslabení paměťové stopy, nekryje s tím, co je obsahem svazků M. a B. (např. jeho účast na výslechu před 1. 8. 1981, jeho účast na domovní prohlídce), nelze hodnotit jako rozcházející se s obsahem provedených důkazů. Poškozená vlastními slovy popsala události tak, jak si je zapamatovala, a pocity, které si vybavila, přičemž okolnosti, které nebylo možno podepřít jiným důkazem, byly ze skutkové věty s ohledem na pravidlo in dubio pro reo vyňaty. To však nesnižuje hodnotu její výpovědi, neboť cela zjevně popisovala prožité.

71. Lze uzavřít, že přestože obvinění považují skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním rozpor, natož rozpor zjevný. Obvinění tak nevhodně bagatelizují, čeho se dopouštěli, čímž se snaží modifikovat skutková zjištění soudu, aniž by tato narušili poukazem na konkrétní pochybení stran hodnocení důkazů soudy.

72. Oba obvinění trvají na tom, že v projednávané věci nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. Obviněný M. K. namítá, že nikdy nebylo jeho úmyslem, aby se poškození vystěhovali z ČSSR, tento cíl nesledoval, ani si jej nepřál. Jeho jednání mohlo mít pouze nepřímý vliv, což by odpovídalo nedbalostní formě zavinění. Uvedenou námitku lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je dán tehdy, pokud napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

73. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

74. Obviněný V. N. rovněž zpochybňuje naplnění subjektivní stránky, a to s odkazem na to, že na uvedeném úseku StB začal pracovat až od září roku 1981 a podílel se pouze na administrativních úkonech spočívajících ve vyhotovení záznamů o podání vysvětlení, přičemž nikdy na poškozené nevyvíjel jakýkoli nátlak. Jím koncipované námitky lze však pod uvedený dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou benevolence, neboť jsou založeny převážně na polemice s provedeným dokazováním a způsobem hodnocení důkazů soudy v předcházejících fázích řízení, tedy způsobem neregulérním. Oba obvinění pak trvají na tom, že se z jejich strany jednalo o pouhé plnění pracovních povinností v souladu s tehdy platnými právními předpisy.

75. Zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011, se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, spáchá-li takový čin na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání, a spáchá-li takový čin zneužívaje bezbrannosti, závislosti, tísně, rozumové slabosti nebo nezkušenosti jiného.

76. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a zájem na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob dotčených jejím výkonem či alternativně též zájem na zamezení prospěchářství z vadného výkonu pravomoci. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 tr. zákoníku je úmyslný trestný čin (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku). Naplnění všech znaků trestného činu tak musí být kryto zaviněním ve formě přímého nebo alespoň nepřímého úmyslu (§ 15 tr. zákoníku). K naplnění subjektivní stránky nepostačuje úmysl k zneužití pravomoci, ale je vyžadován zvláštní úmysl způsobit tím škodu, jinou závažnou újmu nebo získat neoprávněný prospěch. Znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch charakterizuje úmysl pachatele přesahující objektivní stránku (též tzv. druhý úmysl, obmysl, dolus coloratus). K dokonání činu tedy není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla, ale postačuje, pokud je některá z vymezených forem zneužití pravomoci úřední osoby provázena tímto specifickým druhým úmyslem [ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, RICHTER, Martin. § 329 (Zneužití pravomoci úřední osoby). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4116 a násl.].

77. Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že obvinění se jim za vinu kladeného jednání dopustili úmyslně. Podává se to jak z odůvodnění rozsudků (bod 47. rozsudku soudu prvního stupně), tak rovněž ze samotné skutkové věty („takto konali v úmyslu je izolovat ve společnosti, kompromitovat a zastrašit s cílem zamezit jejich politické a tvůrčí činnosti, přičemž zejména tyto šikánózní kroky obžalovaných nakonec vyústily v nedobrovolné rozhodnutí manželů H. vystěhovat se do zahraničí z území bývalé ČSSR“). Obecně lze uvést, že:

78. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel za a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo za b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

79. Zavinění je vybudováno: - na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a - na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

80. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 316–327). Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

81. Odvolací soud i k námitkám obviněných rozdělil a ve skutkové větě přesně specifikoval úkony, kterých se jednotliví obvinění dopustili, a to buď samostatně nebo ve spolupráci s dalšími spoluobviněnými. Uvedené je nutno posuzovat ve spojitosti s odůvodněním rozsudku, a rovněž v návaznosti na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť jak bylo uvedeno výše v bodě 49. tohoto usnesení, napadené rozhodnutí nelze posuzovat izolovaně, ale právě v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Posouzení tedy musí být komplexní. Pokud jde o obviněného M. K., nelze přisvědčit, že by se jednalo o nějaký pasivní výkon služebních povinností. Obviněný byl v řadách StB již od roku 1964, jednalo se tedy o dlouhodobého příslušníka Státní bezpečnosti, který byl během svého působení opakovaně povyšován, a byl tedy již dobře obeznámen s činností StB a zejména pak s předmětným XY. oddělením X. Správy SNB, které se zaměřovalo převážně na tzv. disent, tedy na osoby napojené na Chartu 77, VONS či Hnutí za občanskou svobodu. Na stejném oddělení byl zařazen i obviněný V. N., a to od srpna 1981. V řadách Státní bezpečnosti však působil již od roku 1972. Oba obvinění zcela vědomě přijali úkoly spojené s operativně-represivními činnostmi namířenými proti zájmovým osobám, které XY. oddělení X. Správy SNB v rámci své činnosti praktikovalo. „Šlo bezpochyby o zkušené, uvědomělé, kádrově vhodné příslušníky, kteří splňovali podmínky politické angažovanosti, a plnili spolehlivě a svědomitě vytýčené úkoly, měli dobré hodnocení a politické předpoklady, aby mohli pracovat na X. Správě SNB“ (bod 45. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Poškozený M. H. a poškozená I. L. se do hledáčku dostali coby signatáři Charty 77, neformální občanské iniciativy vzniklé počátkem roku 1977, která kritizovala tehdejší komunistický režim za nedodržování lidských a občanských práv, k nimž se ČSSR zavázala podpisem mezinárodních paktů, a usilovala o jejich respektování. Poškozený byl rovněž členem VONS vzniklém v roce 1978, jehož cílem bylo systematické sledování a mezinárodní zveřejňování případů osob, které byly komunistickým režimem trestně stíhány, šikanovány nebo vězněny za projevy svého politického, náboženského či společenského přesvědčení. Poškozená byla aktivní podporovatelkou VONS. Rozpracování manželů H. bylo vedeno pro jejich nežádoucí statut coby osob spojených s disentem, nikoli pro nějaké konkrétní podezření ze spáchání trestné či dokonce protistátní činnosti, kdy pro jejich opakovaná zadržení, výslechy a tzv. vynucené kontakty byly použity různorodé, až absurdní záminky. Jak zmíněno výše v bodě 70. tohoto usnesení, ze svazků B. a M. a závěrečných hodnotících zpráv se jasně podává, že poškození byli soustavně vystavováni nátlaku ze strany StB, a to zcela záměrně a plánovaně. Bylo například hodnoceno kladně, že se podařilo u poškozených vyvolat pasivitu, bylo konstatováno, že bude nadále využíváno negativního psychického rozpoložení poškozeného a bude pokračováno v tzv. vynucených kontaktech, což byla běžná metoda nátlaku, jak osvětlil zpracovatel odborného vyjádření PhDr. Prokop Tomek, Ph.D. Stejně tak tu byla zjevná snaha omezit poškozeného ve sféře pracovní a kompromitovat jej před jeho okolím. „Manželé H. byli vystaveni obrovskému psychickému tlaku, který pocházel v první řadě od orgánu státní moci, avšak přeneseně pak působil rovněž prostřednictvím zaměstnavatelů, spolupracovníků, sousedů a dalších osob“ (bod 47. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

82. Nelze se ztotožnit s námitkou obviněného V. N., že jeho činnost byla toliko administrativní a jednalo se v podstatě jen o běžná podání vysvětlení bez nátlaku či perzekuce. Uvedená tvrzení obviněného byla vyvrácena provedeným dokazováním. Obviněný nebyl administrativním pracovníkem sedícím za stolem, a byť se akcí B. a M. účastnil oproti oběma jeho spoluobviněným v řádu jen několika měsíců, jeho aktivní účast je naprosto zjevná. Byl služebně nejmladším z trojice spoluobviněných a ve funkci staršího referenta jim byl oběma služebně podřízen. Obviněný V. N. byl osobou, která dne 19. 10. 1981 vypracovala návrh na převedení svazku poškozeného M. H. na tzv. signální svazek a byl osobou, která byla nejvíce činná v závěrečné fázi obou akcí. Obviněný byl tím, kdo dne 21. 1. 1982 vypracoval sdělení obsahující kladné stanovisko StB k žádosti poškozených manželů H. o vystěhování z ČSSR, kdy rovněž dne 10. 6. 1982 sepsal záznam o celním odbavení poškozených. Obviněný aktivně kontaktoval poškozené v rámci operativního postupu a spolu se spoluobviněným M. K. se aktivně účastnil výslechů obou poškozených (ve dnech 10. 9. 1981, 3. 12. 1981 a 17. 12. 1981 M. H., dne 16. 12. 1981 I. H.), rovněž dne 22. 3. 1982 vypracoval spolu se spoluobviněným M. K. záznam o schůzce s „pramenem“ týkající se příprav na budoucí vystěhování manželů H. Obviněný M. K. byl nadřízený obviněného V. N. a podřízený spoluobviněného K. V. Na XY. oddělením X. Správy SNB působil od 1. 8. 1980 ve funkci staršího referenta, od 1. 4. 1981 ve funkci staršího referenta specialisty a od 1. 1. 1982 ve funkci vedoucího staršího referenta specialisty. Jednání, které je obviněnému kladeno za vinu, je popsáno ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, přičemž soud odvolací oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že součástí tlaku na poškozené byla i domovní prohlídka v bytě poškozených v lednu 1981 a účast obviněného na ní. Zatímco soud prvního stupně měl za to, že účast obviněného se podávala toliko z výpovědi poškozené I. L., což shledal nedostačujícím k prokázání skutečnosti, že obviněný se domovní prohlídky zúčastnil (zejména bod 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), odvolací soud dospěl k závěru, že výpověď poškozené zapadá do logického řetězce zajištěných a provedených důkazů. Své závěry shrnul v bodech 45. – 49. odůvodnění svého rozsudku. Poukázal na to, že poškozená vypověděla, že se obviněný M. K. účastnil v lednu 1981 jedné z domovních prohlídek u nich v bytě a představil se přitom jako M. Odkázal pak na protokol o provedení domovní prohlídky ze dne 23. 12. 1980 (č. l. 2803–2809 spisu), kde je na poslední stránce v kolonce „podpisy orgánů vykonávajících prohlídku“ uveden a podepsán „M.“, což bylo krycí jméno obviněného. Tuto skutečnost obviněný sám potvrdil, a i podle dalších dokumentů založených ve spise z období ledna 1981 se podává, že obviněný měl hodnost kapitána a z konspirativních důvodů užíval toto krycí jméno. Dále odvolací soud upozornil na dokument Memorandum ze dne 17. 7. 1981 (č. l. 548 spisu) vypracovaný v rámci akce M. právě obviněným, kde je o domovní prohlídce uskutečněné dne 5. 1. 1981 zmínka s tím, že během prohlídky byly nalezeny a zadrženy konkrétní dokumenty, přičemž se jednalo zejména o osobní korespondenci poškozených, časopisy, knihy a dokumenty související s činností Charty 77 a VONS. Odvolací soud dospěl k závěru, že obviněný M. K. „se na opatření prováděných v rámci akce B. (viz čl. 414) i M. (čl. 503) minimálně od října 1980 podílel, přičemž ve vypracovaném návrhu plánu opatření v rámci akce B. z 10. 10. 1980 sám uvádí, že cílem je vytvoření podmínek pro plánovaný úkon ‚ANALÝZA‘, což byl úkon spočívající v tajné prohlídce bytu“ (bod 49. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Obviněný byl rovněž osobou, která vypracovala vyhodnocení akcí B. a M. a návrhy dalších opatření (říjen 1980), rovněž vypracoval návrhy na sledování obou poškozených v rámci předmětných akcí s tím, že za tyto úkony odpovídal obviněný V. N. (leden 1982), zasloužil se o to, aby byl poškozený M. H. v červnu 1981 odvolán pro své názory a postoje z pracovní pozice, kterou zastával na Odborném učilišti spojů Praha (viz bod 50. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), a opakovaně prováděl výslechy poškozených (sám provedl výslech poškozené dne 13. 10. 1980 a poškozeného dne 15. 1. 1980, se spoluobviněným V. N. pak provedl výslechy poškozeného ve dnech 10. 9. 1981, 3. 12. 1981 a 17. 12. 1981, a poškozené dne 16. 12. 1981). Dále coby nadřízený obviněného V. N. dne 22. 3. 1982 signoval záznam o schůzce s „pramenem“ týkající se příprav na budoucí vystěhování manželů H. Obviněný rovněž dne 2. 4. 1981 vypracoval návrh na sledování poškozeného M. H., a dne 20. 8. 1981 návrh na sledování poškozené I. H. Konečně dne 7. 1. 1983 vypracoval V. N. závěrečné vyhodnocení a návrh na ukončení akce B., kde je průběh celé akce, jejíž zájmovou osobou byla poškozená I. H., chronologicky popsán s tím závěrem, že manželé H. se rozhodli k vystěhování z ČSSR a jejich žádosti bylo vyhověno v rámci akce Asanace. Totéž učinil i stran akce M., kde byl zájmovou osobou poškozený M. H., a to dne 10. 1. 1983. Obviněný M. K. uvedené návrhy, pod nimiž je obviněný V. N. podepsán, odsouhlasil, a následně je schválil i jejich společný nadřízený spoluobviněný K. V. Obvinění jednali ve vzájemné součinnosti, kdy každý zastával úkony odpovídající jejich služebnímu zařazení v rámci hierarchie Státní bezpečnosti. Každý z obviněných byl tak článkem řetězce na sebe navazujících úkonů, postupů a opatření realizovaných v rámci tajných operací zaměřených na poškozené manžele H., jejichž výsledkem byla perzekuce poškozených a jejich následné opuštění ČSSR spojené se ztrátou občanství. „Vytvořili takové podmínky, že pro pošk. H. a pošk. H. nebylo možné dál v zemi existovat, jelikož se strachovali o další možné následky, což vyplývá přímo ze záznamu o vynuceném kontaktu z 3. 12. 1981 (čl. 568), kde obž. N. výslovně uvádí, že pošk. H. uvedl, že je to pro něj v Československu již dost ‚nebezpečné‘. V žádosti o povolení vystěhování uvádí jako jeden z důvodů to, že se cítí být ohrožen, chce zajistit přiměřené životní podmínky a trochu klidu pro svou rodinu. Nutné je také zvažovat i tehdejší poměry, když byli svědky represí dalších osob a smyčka okolo Chartistů se neustále utahovala“ (bod 42. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

83. Jak již bylo rozvedeno výše v bodě 70. tohoto usnesení, obvinění nebyli od počátku zařazeni do akce Asanace, nicméně akce B. i M. byly uzavřeny s tím, že bylo v případě manželů H. dosaženo cíle akce Asanace, tj. vystěhování poškozených z ČSSR. Obvinění byli shledáni vinnými zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku. Lze odkázat na odůvodnění soudu prvního stupně zejména v bodě 52. odůvodnění jeho rozsudku, kde soud prvního stupně podrobně rozvedl, na podkladě jakých závěrů lze mít bezpečně za to, že obvinění jednali v postavení úřední osoby a jaká ustanovení právních předpisů byla jejich jednáním porušena. „Lze konstatovat, že obžalovaní připravovali, navrhovali, vypracovávali, realizovali, doporučovali, schvalovali postupy a další opatření vůči manželům H., tyto realizovali, pořizovali záznamy, zápisy a protokoly, a to především vynucené kontakty a následné výslechy a pohovory mimo protokol. Toto ve svém souhrnu vytvářelo předpoklady k vystěhování manželů H., přičemž na základě navržených, doporučených, schválených a realizovaných postupů docházelo k vyvíjení soustavného, systematického, cíleného psychického tlaku na manžele H., zasahování do jejich životů v podobě profylakticko-rozkladných opatření, což byl vynucený kontakt a následné výslechy, jejichž účelem bylo nalomit jejich psychiku, vyvolat strach a v tomto je udržovat.“ Je namístě uvést, že i pokud by nešlo o akci Asanace, byť podle závěru zpracovatele odborného vyjádření PhDr. Prokopa Tomka, Ph.D., se projednávaný případ shoduje s nejméně osmi dalšími případy vedení svazků StB, které byly taktéž ukončeny s tím, že bylo dosaženo cílů akce Asanace, jednání obviněných by i tak naplnilo skutkovou podstatu zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, neboť obvinění úmyslně a společným jednáním v postavení úředních osob způsobili poškozeným závažnou újmu v podobě zásahu do jejich osobnostních práv a občanských svobod, a to z důvodu politických postojů poškozených coby signatářů Charty 77 a členů či podporovatelů VONS, a zneužili jejich tísně coby osob politicky a společensky pro tehdejší komunistický režim nežádoucích, což je jednání, kterému odpovídá závěr, že výkon jejich pravomoci byl odporující i tehdejším právním předpisům.

84. Rozhodně tedy nelze mít za to, že by obvinění byli pouze vykonavateli příkazů shora, případně, že se jejich činnost omezovala na administrativní úkony. Jejich jednání bylo vědomé, soustavné a plánované, přičemž v průběhu akcí B. a M. byly vypracovávány průběžné zprávy (vyhodnocení) a návrhy na další postup. Nejen z těchto vyhodnocení se podává, že obvinění si byli plně vědomi toho, že poškození byli z jejich strany vystaveni zvyšující se psychické zátěži v důsledku opakujících se tzv. vynucených kontaktů a dalších svou povahou represivních opatření, jakým byla např. i sedmihodinová domovní prohlídka, při níž jim byla natrvalo zabavena osobní korespondence, knihy, časopisy či produkty vlastní tvůrčí činnosti, kdy záminkami pro takové zásahy do osobnostních práv a občanských svobody byly často ničím nepodložená či zcela absurdní tvrzení. S tím je zcela v souladu závěr obecných soudů, že obvinění jednali v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

85. Obvinění dále uplatnili námitky, které jsou v drtivé většině námitkami procesního charakteru. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky obviněných však svým obsahem tomuto neodpovídají.

86. Námitka obou obviněných, že nebyla dodržena totožnost skutku ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., kdy obviněný V. N. namítá, že se soudy zcela odchýlily od podané obžaloby, takže zde neexistuje totožnost jednání ani následku, a obviněný M. K. namítl, že orgány činné v trestním řízení opakovaně měnily skutkovou větu i popis skutku oproti podané obžalobě, není podřaditelná pod žádný z dovolacích důvodů. Obviněný V. N. tuto námitku doplňuje o tvrzení o porušení zákazu reformationis in peius. Stejně tak je nepodřaditelnou pod některý z dovolacích důvodů námitka M. K., že nebyl upozorněn soudem odvolacím na změnu „koncepce v posouzení tohoto případu“, a byla mu tak odňata možnost navrhnout důkazy a vyjádřit se k tomu, co je mu kladeno za vinu. Jedná se o námitky, které se v obecné rovině dotýkají samotného práva na spravedlivý proces. Nelze jim však přisvědčit.

87. K uvedeným námitkám uvádí Nejvyšší soud následující. V první řadě je třeba rozlišovat mezi skutkem a popisem skutku. Skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, tedy určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu.

88. Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obžalovaného) a následkem, který tím byl způsoben, z významu jednání a následku pro podstatu skutku vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění např. upřesnění data spáchání trestného činu oproti obžalobě nebo upřesnění způsobu provedení činu. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck 2008, str. 1741–1751).

89. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu [§ 120 odst. 3, § 134 odst. 1 písm. c), § 138 tr. ř.]. Pochybnosti o zachování totožnosti rovněž nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je totožnost skutku zachována i tehdy, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku – jednání ani následek přitom nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí i shoda částečná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 115/2019, publikované pod č. 24/2020 Sb. rozh. tr.). Stejně tak je totožnost skutku zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, publikované pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr. a tam citovanou judikaturu). Rozhodující je shoda v podstatných okolnostech (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021 sp. zn. 5 Tdo 750/2021), přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u).

90. Nejvyšší soud neshledal, že by v projednávané věci nebyla zachována totožnost skutku. Obviněný V. N. uplatnil totožnou námitku i vůči rozsudku soudu prvního stupně. Stejně jako soud odvolací i soud prvního stupně na podkladě provedeného dokazování upravil skutek uvedený v obžalobě tak, aby byl v souladu se závěry vyplývajícími z dokazování, a to za současného respektování zásady in dubio pro reo. I s ohledem na v odvolání vznesené námitky obviněných, kteří namítali dílčí nepřesnosti (např. znemožnění výkonu zaměstnání poškozené, která však byla na mateřské dovolené, nedostatečné rozdělení úkonů mezi spoluobviněné, neúčast na domovní prohlídce obviněného V. N.), přistoupil odvolací soud poté, co doplnil dokazování v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř., k úpravě skutkové věty, kdy došlo zejména ke zpřesnění operativních úkonů, kterých se účastnili jednotliví obvinění, a to buď samostatně nebo ve vzájemné spolupráci. Na podkladě provedeného dokazování doplnil některé skutkové okolnosti, zejména ve vztahu k obviněnému M. K. (viz bod 82. výše tohoto usnesení týkající se domovní prohlídky a výkonu zaměstnání poškozeného). Pokud jde o jednání obviněných, to ve své podstatě žádné změny nedostálo, pouze byly upřesněny jednotlivé úkony, přičemž v souladu se zásadou in dubio pro reo byly některé v obžalobě uvedené skutečnosti na podkladě provedeného dokazování vypuštěny. Jednání obviněných stále spočívalo v jejich aktivním podílu na operativních opatřeních kontrarozvědky vůči poškozeným manželům H. Následek byl rovněž zachován, byť na podkladě provedeného dokazování dospěly soudy k závěru, že akce B. a M. nebyly od počátku vedeny s cílem donutit poškozené k vystěhování z ČSSR, což byl cíl akce Asanace, nicméně v určité fázi rozpracování obvinění začali s touto verzí pracovat, aby byly obě akce ukončeny s tím, že se cíl akce Asanace podařilo docílit, neboť manželé H. se nakonec rozhodli k nedobrovolnému opuštění ČSSR, které bylo spojeno se ztrátou občanství. Skutková věta rozsudku odvolacího soudu tak předmětné jednání obviněných vyjadřuje dostatečně určitě a způsobem odpovídajícím ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

91. S ohledem na uvedený závěr nelze mít za to, že by bylo jakkoli porušeno právo obviněného M. K. na obhajobu, pokud nebyl na modifikaci skutkové věty odvolacím soudem upozorněn. V úvahu přichází situace, kdy by nebyl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace, což by zakládalo možné porušení práva na obhajobu a nepřípustnou překvapivost rozhodnutí soudu, nicméně v projednávané věci byla již obžaloba, byť byla skutkově následně na podkladě provedeného dokazování modifikována, podána rovněž pro zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), e) tr. zákoníku, ve znění účinném do 30. 11. 2011. Ke změně právní kvalifikace v projednávané věci nedošlo.

92. Rovněž neobstojí námitka obviněného V. N., že v projednávané věci došlo k porušení zákazu reformationis in peius. Je namístě připomenout, že zákon v ustanovení § 259 odst. 4 část věty před středníkem tr. ř. stanoví, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Tím je současně vyjádřen zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změnit napadený rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud nerozhoduje z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti dosahuje svou intenzitou porušení práv na spravedlivý proces chráněných ústavním pořádkem České republiky, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, přičemž žádný soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (k tomu př. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 670/05, sp. zn. II. ÚS 304/04). Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Změna k horšímu se tedy může projevit např. ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, či v druhu a formě ochranného opatření, a to v každé uvedené okolnosti jednotlivě nebo v kumulaci některých z nich (srov. přiměřeně R 22/1999) (srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3292).

93. V posuzované věci se uvedenou námitkou již zabýval soud odvolací, a to v bodě 40. odůvodnění svého rozsudku, kdy poukázal na to, že „jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu (není zcela vyloučena), avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval“. Obviněný tvrzení o porušení zákazu reformationis in peius navázal na námitku nezachování totožnosti skutku a související námitku promlčení, které byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako neopodstatněné. Je možno konstatovat, že postavení obviněného nebylo zásahem odvolacího soudu změněno k horšímu. Nedošlo ke změně právní kvalifikace na právní kvalifikaci přísnější, nedošlo ke změně stran uloženého trestu na trest přísnější co do druhu a jeho výkonu, pouze došlo k upřesnění skutkových zjištění na podkladě provedeného dokazování, resp. pouze k modifikaci skutkové věty, a to zcela přípustným způsobem (viz body 87. – 90. výše tohoto usnesení). Za uvedené situace nelze shledat, že by byl soudem odvolacím porušen zákaz reformationis in peius.

94. Stran zásady in dubio pro reo, jejíž porušení oba obvinění v několika pasážích svých dovolání namítají („soud vytěsňuje důkazy, svědčící ve prospěch obviněného M. K.“; „napadené rozhodnutí je tendenční v jeho neprospěch“, … „nejsou vztahy v potaz důkazy svědčící pro jeho nevinu“) („odvolací soud naprosto rezignoval na svou povinnost hodnocení věci prizmatem právního principu in dubio pro reo“; „odvolací i nalézací soud hrubě dezinterpretují zjištěné skutečnosti v neprospěch obviněného N.“), lze obecně uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněnými zvolené dovolací důvody. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněným Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť i Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněných však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.

95. Na závěr se Nejvyšší soud jen ve zkratce považuje za důležité vyjádřit k tvrzení obou obviněných, že jejich trestní stíhání je politicky motivované, vedené snahou o potrestání bývalých příslušníku StB v rámci kolektivní viny. Oba obvinění rovněž poukazují na své působení u StB jako na zcela běžnou činnost, srovnatelnou s činností dnešních zpravodajských služeb, např. Bezpečnostní informační služby. Srovnání činnosti XY. oddělení XY. odboru X. Správy SNB, tedy Správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli, jejíž akce byly namířeny zejména proti vlastním občanům ČSSR, kteří se neztotožňovali s ideologií tehdejšího komunistického režimu a dožadovali se záruk vyplývajících pro ně z mezinárodních paktů, k nimž se ČSSR zavázala, či pouze záruk občanských svobod a politických práv, se zpravodajskými službami působícími v demokratické společnosti, se jeví jako nevhodné. Zatímco činnosti a pravomoci zpravodajské služby jsou dnes pevně vymezeny zákonnými předpisy a ústavním pořádkem při respektování základních práv a svobod každého jednotlivce, a podléhají kontrole ze strany moci zákonodárné, výkonné i soudní, tedy všech tří složek zajišťujících dělbu moci tak, aby žádná nezískala absolutní kontrolu a nedošlo k ohrožení svobody občanů (tzv. princip vzájemných brzd a protiváhy), činnost Správy kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli byla před rokem 1989 represivním nástrojem tehdejšího komunistického režimu, jehož prostřednictvím byly rovněž potírány osoby vymezující se vůči tehdejší ideologii, tedy političtí oponenti. Správa kontrarozvědky pro boj proti vnitřnímu nepříteli používala metody vyznačující se nezákonnými a nepřiměřenými zásahy do soukromého, rodinného, společenského i profesního života zájmových osob, čímž současně docházelo ke kontrole při prosazování narativu vládnoucí komunistické strany, neboť tím bylo eliminováno či dokonce trestáno jeho zpochybňování. Trestní stíhání obviněných je důsledkem jejich velmi závažného protiprávního jednání, kterého se dopustili jako úřední osoby, přičemž jsou odsouzeni za konkrétní jednání, jímž se podíleli na protiprávním jednání a vůči konkrétním poškozeným, nikoli z důvodu své tehdejší příslušnosti ke Státní bezpečnosti. Tomu ostatně odpovídá i skutková věta, kde je jednání jednotlivých obviněných z pozice úředních osob popsáno a rovněž je zde uvedeno, jaké předpisy byly z jejich strany porušeny. IV.

96. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných M. K. a V. N. odmítl.

97. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu