3 Tdo 353/2026

Rubrum

3 Tdo 353/2026 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Datum rozhodnutí:30. 6. 2026 Spisová značka:3 Tdo 353/2026 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:

3. TDO.353.2026.3 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Usmrcení z nedbalosti Právo na spravedlivé soudní řízení Dotčené předpisy:§ 143 odst. 2 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:3. 8. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 353/2026-428 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. J. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2026, č. j. 5 To 361/2025-360, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 85/2025, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 5 To 361/2025, v části, v níž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu, a dále rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 10. 2025, sp. zn. 1 T 85/2025, v části výroku o trestu.

II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno-venkov přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 2. 10. 2025, č. j. 1 T 85/2025-273, uznal obviněného J. J. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil tím, že: „dne 24. 9. 2024 v 15:40 hodin řídil na pozemní komunikaci 2. tř. č. XY v km 23,63, ve směru jízdy od města XY přes obec XY do obce XY v obci XY nákladní motorové vozidlo tov. zn. MAN TGX, registrační zn. XY, v majetku společnosti Unileasing a.s., IČO: 25205552, provozovatele Mgr. Lukáše Rösslera, IČO: 71931791, s návěsem tov. zn. Schwarzmüller KIS 3/E, registrační zn. XY, v majetku Mgr. Lukáše Rösslera, IČO: 71931791, při přijíždění k přechodu pro chodce na náměstí XY v blízkosti připojení ulice XY (souřadnice GPS - XY) zpomalil jízdu výše uvedené nákladní soupravy před přechodem pro chodce označeném na svislé konstrukci cca 100 metrů předem svislou výstražnou dopravní značkou upozorňující na přechod pro chodce A 11, dále informativní svislou dopravní značkou IP 6 (Přechod pro chodce) a vodorovnou dopravní značkou V7a (Přechod pro chodce), až na 7 km/h, neboť dával přednost u přechodu pro chodce stojící J. B., která hodlala přejít vozovku z pohledu obžalovaného zleva doprava, J. B. před stále se pohybující vozidlo řízené obžalovaným vstoupila a vozovku přecházela. Ve chvíli, kdy J. B. opustila přechod a vstoupila na chodník na protilehlé straně vozovky, obžalovaný začal zvyšovat rychlost jím řízeného a stále se pohybujícího vozidla, neboť se dostatečně nevěnoval řízení vozidla, sledování nejbližšího okolí vozidla a situace na vozovce a přehlédl, že v průběhu pohybu chodkyně B. po přechodu na přechod pro chodce ze stejného směru a ve stejném směru pohybu jako chodkyně B. vstoupila i poškozená J. S., vedoucí jízdní kolo po jejím pravém boku, která se rychlejší chůzí snažila opustil prostor vozovky. V okamžiku počátku akcelerace vozidla řízeného obžalovaným se poškozená J. S. nacházela téměř ve středu vozovky, poškozená se pokusila před najíždějícím vozidlem ještě uhnout z jejího úhlu pohledu vlevo, kdy následně došlo ke střetu přední části nákladního vozidla MAN TGX, reg. zn. XY, s pravým bokem chodkyně J. S., která byla poté přejeta pravým předním kolem nákladního vozidla MAN TGX, a po zastavení nákladní soupravy zůstala poškozená J. S. zaklíněna pod nádrží na palivo umístěné mezi pravým předním a pravým zadním kolem nákladního vozidla MAN TGX, kdy bezprostřední příčinou úmrtí poškozené J. S. bylo polytrauma, vážné poranění dvou a více důležitých orgánů či orgánových soustav, a tímto jednáním porušil obžalovaný povinnosti zakotvené v zejména § 4 písm. a) a § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tedy: § 4 písm. a): povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu, § 5 odst. 2 písm. f): řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, tyto povinnosti se nevztahují na řidiče tramvaje.“ 2. Za to byl podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 50 (padesáti) měsíců.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně tak, že usnesením ze dne 11. 2. 2026, č. j. 5 To 361/2025-360, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 5 To 361/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. Napadl jím zamítavý výrok usnesení odvolacího soudu a v návaznosti na něj i všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně.

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle něj soudy chybně dovodily, že k dopravní nehodě došlo v důsledku toho, že se nevěnoval řízení a přehlédl poškozenou přecházející přes přechod pro chodce. Obviněný tvrdí, že poškozenou neviděl a ani vidět nemohl, neboť mu ve výhledu z kabiny nákladního vozidla bránilo rozměrné levé zpětné zrcátko a levý sloupek kabiny. Podle jeho obhajoby se poškozená mohla vzhledem k vzájemnému pohybu jí samotné a nákladního vozidla skrýt právě v tomto slepém úhlu po celou dobu, kdy by ji jinak mohl registrovat.

6. Dovolatel se proti tomu, že soudy učinily závěr o jeho vině zejména z kamerových záznamů, a to především ze záznamu označovaného jako „Kamera RD“, aniž by odborně zkoumaly reálné výhledové možnosti obviněného z kabiny vozidla, pohyb poškozené (zejm. její rychlost), směr pohybu a rychlost vozidla, ani vzájemnou polohu obou účastníků. Nebylo tak zjištěno, co obviněný skutečně viděl, co vidět mohl a čemu se v rozhodný okamžik věnoval. Soudům proto vytkl, že vlastními neodbornými úvahami nahradily dokazování k otázkám, které měly být objasněny znalecky nebo rekonstrukcí. Zdůraznil, že bez řádného zjištění výhledových poměrů nelze uzavřít, že porušil důležitou povinnost uloženou zákonem. Pokud by se totiž prokázalo, že poškozenou vzhledem ke konstrukci vozidla a průběhu nehodového děje nemohl vidět, bylo by podle něj třeba znovu posoudit, zda je viníkem dopravní nehody, respektive zda jeho jednání vůbec naplňuje znaky trestného činu.

7. V návaznosti na výše uvedené obviněný namítl také neprovedení navržených důkazů. Tvrdí, že obhajoba opakovaně navrhovala vypracování znaleckého posudku z oboru dopravy a provedení rekonstrukce. Rekonstrukce měla ověřit výhledové možnosti obviněného z kabiny vozidla v jednotlivých okamžicích před střetem; znalecký posudek měl objasnit pohyb účastníků nehody, jejich rychlosti a vliv těchto okolností na průběh nehodového děje. Neprovedení těchto důkazů považuje za nedůvodné, neboť bez nich nelze jeho obhajobu potvrdit, ani vyvrátit.

8. Obviněný soudům vytkl též to, že nekonkretizovaly, v čem přesně mělo spočívat jeho nevěnování se řízení, když neoznačily, zda se mělo jednat o sledování telefonu, ladění rádia, nedostatečné rozhlédnutí se před přechodem nebo jiné konkrétní jednání. Uvedl, že z provedeného dokazování plyne jen to, že poškozenou skutečně přehlédl, nikoli to, že se tak stalo v důsledku nedostatečného věnování se řízení. Skutečnost, že se řízení věnoval, potvrzuje i to, že na situaci na přechodu reagoval, neboť podle tachografu zpomalil z 38 km/h až na 7 km/h, když dával přednost první chodkyni J. B.

9. Dovolatel uplatnil také námitky týkající se příčinné souvislosti. Uvedl, že soudy nedostatečně hodnotily jednání samotné poškozené, ačkoliv i ona podle něj mohla přizpůsobením vlastního chování nehodě předejít. Poukazuje na to, že poškozená vstoupila na přechod bez toho, aby vyčkala, zda nákladní vozidlo zastaví, nenavázala s řidičem oční kontakt, při přecházení měla sklopenou hlavu a před vstoupením na přechod zrychlila chůzi. V takovém případě však měly soudy její jednání posoudit optikou zásady gradace příčinné souvislosti a zkoumat, zda sama neporušila některou ze svých zákonných povinností. Na podporu svých závěrů dovolatel citoval několik rozhodnutí Nejvyššího soudu týkajících se otázky gradace příčinné souvislosti v dopravě.

10. Obviněný se vymezil i proti uloženému trestu. V prvé řadě namítl, že jeho původní tvrzení o úplném zastavení vozidla nebylo projevem bagatelizace, ale důsledkem šoku a mylného přesvědčení, což si později po seznámení s kamerovými záznamy a tachografem uvědomil a chybu uznal. Také poznamenal, že soudy chybně vyhodnotily jeho obhajobu tak, že obviněný nemá náhled na celou situaci, a že si vůbec neuvědomuje, co se stalo, a že snad lituje pouze následků způsobených jemu samotnému. Způsob obhajoby však nelze obviněnému ukládat k tíži nebo z něj usuzovat to, zda lituje toho, co se stalo. V této souvislosti se dovolatel též ohradil proti závěrům soudů o tom, že projevil lítost vůči pozůstalým pouze účelově. Také namítl, že nebylo nijak reflektováno to, že po dobu 17 let před nehodou nebyl řešen žádný jeho přestupek v dopravě, že dosud vedl ve všech ohledech řádný život, že nabízel pozůstalým omluvu a finanční pomoc, že na místě poskytoval první pomoc a volal RSZ, prohlásil nesporné skutečnosti a po celou dobu spolupracoval. Upozornil, že nepodmíněný trest odnětí svobody je vzhledem k charakteru věci, jeho osobě, dosavadnímu řádnému životu, předchozí službě u městské policie a Vězeňské služby, psychickým dopadům nehody a soudní praxi nepřiměřeně přísný. Podle něj by postačilo projednání věci podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku, popřípadě uložení jiné mírnější sankce. Poukázal též na statistická data z aplikace jaktrestame.cz, z nichž dovodil, že nepodmíněné tresty jsou u prvotrestaných pachatelů přečinu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku ukládány jen výjimečně.

11. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby při splnění podmínek § 265m tr. ř. sám rozhodl.

12. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele konstatoval, že tento opakuje obhajobu uplatněnou již před nalézacím i odvolacím soudem, zejména tvrzení, že mu ve výhledu na poškozenou bránil levý sloupek a levé zpětné zrcátko. Takové tvrzení však podle něj vychází z nesprávného předpokladu, že pokud by poškozenou přes tyto překážky vidět nemohl, bylo by nutné jej zprostit trestní odpovědnosti. Platí totiž, že pokud řidič na celý přechod pro chodce nevidí, nesmí na něj vjet, případně musí jet jen takovou rychlostí, aby mohl bezpečně reagovat na všechny chodce, kteří se na přechodu mohou nacházet. Omezený výhled z kabiny nákladního vozidla je totiž okolnost, kterou musí kompenzovat řidič, a nikoli chodec na přechodu. V tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15, dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014, ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016, ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1260/2019, ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 6 Tdo 1025/2013, a ze dne 17. 1. 2024, č. j. 8 Tdo 1076/2023.

13. K důkazním návrhům státní zástupce uvedl, že soudy se s nimi vypořádaly. Rekonstrukce měla směřovat k výhledovým poměrům z kabiny, tedy k okolnosti, která podle něj není rozhodná pro právní posouzení skutku. Znalecký posudek z oboru dopravy měl zkoumat pohyby vozidla a chodkyně, které byly zachyceny kamerovým záznamem a popsány soudem prvního stupně. Odmítnutí těchto důkazních návrhů proto považuje za řádně odůvodněné jejich nadbytečností.

14. K argumentaci dovolatele týkající se příčinné souvislosti státní zástupce uvedl, že pokud obviněný v této souvislosti odkazuje na judikaturu, ta se týká skutkově odlišných případů, zejména situací, kdy poškozený nepřecházel po přechodu nebo náhle vyběhl zpoza překážky. Ve věci obviněného však poškozená přecházela po přechodu pro chodce a nevyběhla zpoza žádné překážky. K námitce nevěnování se řízení pak uvedl, že ve výroku rozsudku soudu prvního stupně je protiprávní jednání popsáno dostatečně, neboť obviněný přehlédl a přejel chodkyni. Podle státního zástupce šlo o nedostatečné rozhlédnutí se před přechodem, přičemž z bodů 25. až 28. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně plyne, že obviněný měl kompenzovat slepé úhly kabiny vozidla, o nichž věděl. Co se námitky nepřiměřenosti trestu týče, státní zástupce uvedl, že ta zásadně nenaplňuje žádný dovolací důvod, protože trest byl uložen v zákonné sazbě a nejde o nepřípustný druh trestu.

15. Na základě shora uvedených skutečností tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

17. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

19. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

22. Již na tomto místě pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ačkoli obviněný v rámci dovolání uplatnil dva výše uvedené dovolací důvody, z obsahu dovolání je zjevné, že uplatňuje i právní námitky, které lze svou povahou podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak obviněný tento dovolací důvod výslovně neuplatnil. Absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud nepovažoval za takový nedostatek předloženého dovolání, aby trval na jeho formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v něm obsažených námitek.

23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

24. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

25. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho odvolání zamítnuto. Z argumentace obviněného je také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně a na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové, právní a procesní, které směřuje proti výroku o vině i výroku o trestu.

26. Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že obviněný namítá, že soudy nesprávně dovodily jeho trestní odpovědnost za dopravní nehodu, neboť bez dostatečného odborného podkladu uzavřely, že poškozenou na přechodu měl a mohl vidět, ačkoliv mu v tom podle jeho obhajoby bránily konstrukční prvky kabiny nákladního vozidla, zejména levé zpětné zrcátko a levý sloupek. V návaznosti na to namítá, že soudy nahradily znalecký posudek a rekonstrukci vlastními úvahami, když neprovedly jím navržené důkazy, nekonkretizovaly, v čem přesně mělo spočívat jeho nevěnování se řízení, a nedostatečně hodnotily chování poškozené z hlediska příčinné souvislosti, zejména zda sama nepřispěla ke vzniku nehody tím, že vstoupila před stále jedoucí nákladní vozidlo, aniž se přesvědčila, že může bezpečně přejít. Vedle toho brojí i proti uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný, neboť podle něj soudy nedostatečně zohlednily jeho dosavadní řádný život, absenci relevantních dopravních přestupků, projevenou lítost, snahu pomoci poškozené i pozůstalým a celkovou výjimečnost ukládání nepodmíněných trestů v obdobných případech a zároveň vyhodnotily způsob jeho obhajoby, jako projev cynismu a nedostatečné sebereflexe.

27. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného musí dovolací soud hned úvodem odůvodnění tohoto rozhodnutí konstatovat, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, a to jak ve vztahu k výroku o vině, tak i výroku o trestu, které obviněný uplatňoval již v řízení před Okresním soudem Brno-venkov, zopakoval je v řízení před soudem odvolacím, přičemž soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s těmito námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit za zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023).

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

29. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Dovolatel různými dílčími argumenty sice rozporuje závěry o tom, že poškozenou na přechodu měl a mohl vidět, a namítá, že nebylo prokázáno, v čem konkrétně spočívalo jeho „nevěnování se řízení“, avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr o tom, že kterékoliv z těchto skutkových zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkou, že nižší soudy nezkoumaly reálné výhledové možnosti obviněného z kabiny kamionu, když k návrhu obviněného v řízení neprovedly rekonstrukci a znalecký posudek z oboru dopravy, se pak dovolatel formálně snaží vstoupit do třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která zachycuje vadu opomenutých důkazů; ani v tomto směru však neobstojí, jelikož soudy o tomto důkazním návrhu obviněného rozhodly a své stanovisko řádně odůvodnily. Námitky obviněného se proto s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.

30. K posledně zmíněné tvrzené vadě opomenutých důkazů je potom v ryze obecné rovině nutno poznamenat, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné rozhodné skutkové okolnosti, a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplňovat, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci podstatný význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci nesporně naplněn byl.

31. Pokud snad obviněný chtěl naznačit, že nižší soudy zatížily svůj postup vadou spočívající v opomenutí důkazu, sluší se připomenout, že příslušná ústavněprávní doktrína, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu. Těmi jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

32. Obviněný však ve skutečnosti netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že Okresní soud Brno-venkov a posléze i Krajský soud v Brně jeho návrh na doplnění dokazování bez dalšího „přešly“, resp. se k němu žádným způsobem nepostavily. O zamítnutí návrhu bylo rozhodnuto přímo v hlavním líčení dne 18. 9. 2025, a to procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz část protokolu z hlavního líčení na č. l. 268 verte spisu), a tento svůj postup pak soud prvního stupně transparentně vysvětlil v bodě 16. odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Odvolací soud se následně s námitkou opomenutého důkazu vypořádal v bodě 12. odůvodnění svého usnesení. Dovolatel nyní brojí v podstatě jen proti negativnímu, ale z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému stanovisku obou soudů k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo sp. zn. I. ÚS 118/09). Takové výhrady však samy o sobě za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi postupu soudů nižších stupňů a jejich rozhodnutí na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze.

33. Současně pak také dovolacímu soudu nezbývá než zkonstatovat, že skutkové námitky obviněného neodhalují žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Těžiště jeho argumentace spočívá v tvrzení, že poškozenou přes levý sloupek kabiny a levé zpětné zrcátko neviděl, popř. ani vidět nemohl, a že soudy tuto otázku nemohly bez znaleckého posudku z oboru dopravy či rekonstrukce samy posoudit. Soudy nižších stupňů však tuto obhajobu nepominuly, ba naopak. Soud prvního stupně se s touto precizně vypořádal v bodech 20. až 30. odůvodnění svého rozsudku. Vyšel přitom zejména z kamerových záznamů, ze kterých zjistil průběh pohybu poškozené a chodkyně J. B. po přechodu, rychlost pohybu vozidla obviněného, zjevnost záměru poškozené přecházet i to, že poškozená nevytvořila náhlou či nepředvídatelnou překážku. Odvolací soud pak v bodech 8. až 12. odůvodnění svého usnesení na tyto závěry navázal a přiléhavě zdůraznil, že rozhodný průběh nehodového děje byl z kamerových záznamů dostatečně sehnatelný a že ani dovolatelem tvrzené omezení výhledu ho nezbavovalo povinnosti přizpůsobit jízdu situaci na přechodu pro chodce. Pokud pak obviněný tvrdí, že soudy nekonkretizovaly, v čem spočívalo jeho nevěnování se řízení, pak přehlíží, že toto pochybení nebylo soudy vymezeno jako jakási nepozornost bez konkrétního obsahu, nýbrž jako přehlédnutí chodkyně přecházející po přechodu pro chodce. Podstata tohoto pochybení pak spočívá v nezajištění bezpečného projetí přechodu, kdy po nedostatečném zvážení a zohlednění svých výhledových schopností obviněný pokračoval v jízdě v situaci, kdy měl dění na přechodu pro chodce sledovat a v případě potřeby před ním zastavit či jinak reagovat, aby neohrozil zde přecházející chodce. Takto pojaté skutkové závěry mají v provedených důkazech dostatečnou oporu a dovolatel proti nim staví pouze vlastní rekonstrukci nehodového děje. To však k naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepostačuje.

34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].

35. Dovolací soud v prvé řadě upozorňuje, že právní námitky obviněného jsou zčásti založeny na téže skutkové premise, že poškozenou objektivně nemohl vidět, a zčásti na tvrzení, že soudy nesprávně posoudily příčinnou souvislost a význam chování poškozené. Ani v této rovině však nemohou obstát. Pro právní posouzení skutku jsou podstatná soudy učiněná skutková zjištění spočívající v tom, že poškozená přecházela pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, nevběhla do jízdní dráhy vozidla obviněného zpoza překážky a její pohyb nebyl z hlediska řidiče takovou náhlou a nepředvídatelnou okolností, která by přerušila příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a následkem. Jestliže dovolatel tvrdí, že mu ve výhledu bránila konstrukce kabiny nákladního vozidla, pak z toho nelze dovozovat závěr o absenci jeho trestní odpovědnosti. Omezený výhled z vozidla je okolností, kterou musí kompenzovat řidič, nikoli chodec přecházející po přechodu pro chodce, a to i při odhlédnutí od toho, že obviněný nepochybně měl a musel mít o konstrukci kabiny nákladního vozidla s ohledem na své předchozí jízdy jasnou představu. Pokud totiž řidič nemá dostatečný přehled o celé ploše přechodu, musí jízdu přizpůsobit tak, aby mohl včas reagovat na chodce, kteří se na něm mohou nacházet, případně před přechodem zastavit.

36. Z rozhodovací činnosti soudů přitom plyne, že odpovědnost řidiče za střet s chodcem na přechodu pro chodce není vyloučena tím, že řidič chodce v rozhodném okamžiku fakticky neviděl. Řidič je naopak povinen přizpůsobit jízdu povaze místa, dopravní situaci a svým výhledovým možnostem tak, aby chodce na přechodu neohrozil; pokud mu v řádném výhledu na přechod brání překážka, musí s možným výskytem chodce počítat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku, a tomu přizpůsobit i rychlost jízdy, případně před přechodem zastavit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 11 Tdo 1319/2014; ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016; a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 3 Tdo 1260/2019). Z této judikatorní linie současně vyplývá, že omezené výhledové možnosti z vozidla jsou okolností, kterou musí kompenzovat řidič, nikoli chodec přecházející po přechodu pro chodce. Nejvyšší soud ostatně výslovně dovodil, že chodec požívá na přechodu ochrany bez ohledu na to, zda jej řidič vidí či nikoli, a že pokud řidič na část přechodu nevidí, musí tam chodce předpokládat a přizpůsobit tomu rychlost své jízdy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2023, sp. zn. 8 Tdo 45/2023). Tato východiska dopadají i na nyní projednávanou věc a je nutno znovu zopakovat a zdůraznit, že se poškozená pohybovala po vyznačeném přechodu pro chodce a nevytvořila obviněnému náhlou či nepředvídatelnou překážku.

37. Dovolatelova argumentace založená na zásadě gradace příčinné souvislosti současně není přiléhavá ani z toho pohledu, že rozhodnutí, na která v tomto směru obviněný odkazuje, vycházejí ze skutkově odlišných situací, zejména z případů, kdy se poškozený nepohyboval po přechodu pro chodce, náhle vstoupil do jízdní dráhy vozidla mimo přechod nebo vytvořil řidiči náhlou nepředvídatelnou překážku zpoza jiné překážky. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde. Nutno podotknout, že i v situaci, kdy chodec na přechod vstoupil nečekaně zpoza překážky, judikatura dovodila toliko možné rozdělení zavinění mezi řidiče a chodce, nikoli úplné vyvinění řidiče (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2020, sp. zn. 8 Tdo 60/2020, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 1801/20). Nelze tedy než zopakovat, že poškozená přecházela po vyznačeném přechodu pro chodce, nevyběhla zpoza překážky a podle skutkových závěrů soudů nižších stupňů se v době počátku akcelerace vozidla nacházela již téměř ve středu vozovky. Za těchto okolností nelze dovodit, že by jednání poškozené příčinnou souvislost přerušilo, nebo že by význam jednání obviněného pro vznik smrtelného následku byl natolik oslaben, že by nebylo možno hovořit o jeho trestní odpovědnosti.

38. Z hlediska dovoláním napadeného výroku o trestu považuje Nejvyšší soud za nutné nejprve v obecné rovině konstatovat, že námitky směřující proti trestu, konkrétně k druhu a výměře trestu, lze uplatnit především prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento dovolací důvod lze uplatnit tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl-li mu uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Taková situace obviněným namítaná není a ani v nyní projednávané věci nenastala. Dále také platí, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř.

39. Ve vztahu k výroku o trestu lze též uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení je možno považovat jen jiné vady výroku o trestu záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové námitky nicméně obviněný ve svém dovolání opět neuplatnil, a ani Nejvyšší soud neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo takovouto vadou (obviněnému nebyl uložen trest souhrnný, úhrnný a ani společný trest).

40. V návaznosti na to je nutné poukázat i na rozhodnutí Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 429/17, který byl publikován pod č. 75/2018 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, uvedl, že „uplatnění diskrece při ukládání trestu, děje-li se v zákonných mezích, nelze považovat za nesprávné hmotněprávní posouzení. Nepřiměřenost trestu tak zásadně nemůže naplňovat dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [podle dnešní právní úpravy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Ten by námitkami brojícími proti trestu mohl být naplněn jen tehdy, bylo-li by rozhodnutí o trestu nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nacházelo-li by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu, či bylo-li by založeno na skutkovém stavu stiženém stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku viny.“ 41. Dovolací argumentace obviněného směřující proti výroku o trestu je založena na tom, že soudy nižších stupňů nesprávně vyhodnotily některé skutečnosti významné pro stanovení trestu, a to konkrétně jeho postoj k projednávané věci, zejména pokud soudy z jeho obhajoby dovodily absenci sebereflexe, nedostatek náhledu na vlastní pochybení a účelovost projevené lítosti. Současně obviněný poukazuje na svůj dosavadní řádný život, předchozí pracovní působení u městské policie a Vězeňské služby ČR, dosavadní řidičskou minulost, spolupráci v trestním řízení, prohlášení nesporných skutečností, chování po dopravní nehodě, omluvu pozůstalým, jakož i na psychické dopady nehody na svou osobu. S přihlédnutím ke všem těmto skutečnostem, tedy vzhledem k charakteru věci a své osobě, proto považuje obviněný uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný a namítá, že účelu trestu bylo možno dosáhnout jiným způsobem, např. projednáním věci podle § 46 odst. 1 tr. zákoníku (upuštění od potrestání), či uložením jiné (mírnější) sankce.

42. Takto formulované námitky samy o sobě, jak již plyne z výše uvedených obecných východisek, zásadně neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Obviněnému nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, neboť pro přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku je stanovena sazba pro trest odnětí svobody na jeden rok až šest let. Obviněnému byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v délce trvání dvou let, přičemž prosté tvrzení, že takový trest je nepřiměřeně přísný, by samo o sobě nebylo způsobilé založit dovolací přezkum.

43. Je ale skutečností, že výše uvedeným ještě není vyloučeno, aby Nejvyšší soud zasáhl tehdy, jestliže rozsudek soudu ve výroku o trestu neobstojí z hlediska ústavněprávních požadavků na spravedlivý proces. Dovolacímu soudu sice nepřísluší nahrazovat úvahu soudů nižších stupňů o druhu a výměře trestu vlastní představou o tom, jaký druh trestu, potažmo v jaké výměře, by měl být přiměřený, avšak Nejvyšší soud musí být schopen z odůvodnění napadených rozhodnutí přezkoumat, z jakých konkrétních důvodů soudy k uloženému trestu dospěly, zvláště jde-li o trest odnětí svobody spojený s jeho bezprostředním výkonem. V tomto směru lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2022, sp. zn. 8 Tdo 455/2022, v němž Nejvyšší soud přistoupil ke kasačnímu rozhodnutí právě z důvodu nedostatečného a nepřezkoumatelného odůvodnění nepodmíněného trestu odnětí svobody. Je totiž jednou ze základních povinností soudu svá rozhodnutí řádně odůvodnit, kdy uvedená povinnost představuje jeden z klíčových prvků spravedlivého procesu chráněného čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Úvahy soudu tak musí být čitelné, přezkoumatelné a racionálně odůvodněné; jinak může rozhodnutí vykazovat prvky svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2026, sp. zn. III. ÚS 659/25).

44. V nyní projednávané věci soud prvního stupně věnoval výroku o trestu zejména body 32. až 40. odůvodnění svého rozsudku, kde nejprve uvedl, že trestní sazba pro trestný čin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku činí jeden rok až šest let, poté obecně odkázal na kritéria § 39 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku a na nutnost zohlednit povahu a závažnost trestného činu, osobní, rodinné a majetkové poměry obviněného, jeho dosavadní způsob života, možnosti nápravy, chování po činu, postoj k trestnému činu a očekávané účinky trestu na jeho budoucí život. V bodech 34. a 35. odůvodnění rozsudku pak Okresní soud Brno-venkov nejprve popsal osobní a majetkové poměry obviněného, jeho dosavadní pracovní působení, skutečnost, že je z hlediska zahlazeného odsouzení osobou netrestanou, že nebyl postižen na úrovni přestupkové, že má nulové bodové skóre řidiče, a že z jeho evidenční karty řidiče plynou tři přestupky, z nichž dva jsou starší patnácti let a jeden se týká pozdějšího méně závažného přestupku (střet vozidel zpětným zrcátkem). V bodě 36. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl jako polehčující okolnosti zejména netrestanost obviněného, prohlášení značné části rozhodných skutečností za nesporné, projevenou lítost, omluvné dopisy pozůstalým a skutečnost, že obviněný po dopravní nehodě vyhledal pomoc psychologa. Současně však zdůraznil, že obviněný se snažil přesunout nemalou míru zavinění na poškozenou, což soud prvního stupně vyhodnotil jako nedostatek řádného náhledu na celou mechaniku nehody a tím i na možnost poučení do budoucna. Okresní soud Brno-venkov dále uvedl, že část projevené lítosti ze strany obviněného vnímal spíše jako lítost nad následky, které ho v důsledku trestního řízení postihnou, a poukázal též na pozdější dopravní přestupek. V bodě 37. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně konstatoval, že si je vědom zásady, podle níž má uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody přicházet v úvahu až na posledním místě, avšak současně uvedl, že vzhledem k použitelné trestní sazbě není limitován § 55 odst. 2 tr. zákoníku. Dále zdůraznil satisfakční a výchovnou funkci trestu, neodčinitelnost následku v podobě smrti poškozené a absenci významného spoluzavinění poškozené. Uvedl, že nepovažuje za správné a spravedlivé, aby pachatelé dopravních nehod s fatálním následkem, není-li shledáno významné spoluzavinění poškozené osoby, odcházeli od soudu s tresty odnětí svobody podmíněně odloženými. S ohledem na tyto úvahy považoval trest odnětí svobody v trvání 24 měsíců za trest stále uložený při spodní hranici trestní sazby a alternativní tresty, zejména peněžitý trest či trest domácího vězení, nepovažoval za adekvátní.

45. Trest zákazu činnosti v podobě zákazu řízení motorových vozidel soud prvního stupně odůvodnil v bodech 39. a 40. odůvodnění rozsudku. Uvedl, že tento trest v délce 50 měsíců ukládá vzhledem k neschopnosti obviněného vnímat své pochybení, což z něj podle soudu činí osobu, kterou je nezbytné po delší dobu vyloučit z provozu. Dále konstatoval, že i tímto trestem je třeba posílit ochranu společnosti před hrubě chybujícími řidiči a dát najevo, že ten, kdo řídí motorová vozidla nedbale, bude na určitý čas zbaven možnosti tuto činnost vykonávat.

46. Odvolací soud se námitkami obviněného k trestu zabýval zejména v bodech 13. a 14. odůvodnění svého usnesení. Přisvědčil soudu prvního stupně, že trest byl uložen v rámci zákonné trestní sazby a že § 55 odst. 2 tr. zákoníku nebránil uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Uložený trest označil za trest nikoli mírný, spíše mírně přísnější, avšak nedosahující úrovně nepřiměřenosti ve smyslu § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. Ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že obviněný neprojevuje dostatečnou sebereflexi, nedostatečně přijímá svou odpovědnost, snaží se přenášet zavinění na poškozenou a zlehčuje vlastní pochybení. Trest zákazu činnosti v délce 50 měsíců pak odvolací soud nepovažoval za nepřiměřeně přísný s ohledem na zákonné rozpětí a fatální následek dopravní nehody.

47. Z uvedeného je patrné, že soudy nižších stupňů určité okolnosti rozhodné pro ukládání trestu uvedly, jejich úvahy však nepředstavují dostatečně přezkoumatelné odůvodnění toho, proč bylo v konkrétní věci nezbytné přistoupit k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody. Jakkoliv Nejvyšší soud nijak nezlehčuje a nepřehlíží tragický následek činu, kdy v důsledku nedbalostního jednání obviněného zemřel člověk, což je následek nevratný a mimořádně závažný, stejně tak nemohl přehlédnout, že způsob obhajoby obviněného mohl u soudů nižších stupňů vyvolat pochybnost o tom, zda si obviněný plně a objektivně uvědomuje vlastní pochybení. Ani takovéto případné zjištění však samo o sobě nemůže soudy zbavit povinnosti přezkoumatelným způsobem konfrontovat tuto okolnost (jistě významnou z hlediska úvah o druhu a výměře trestu) se všemi ostatními kritérii rozhodnými pro volbu druhu trestu a stanovení jeho výměry. V tomto směru musí Nejvyšší soud konstatovat, že odůvodnění obou napadených rozhodnutí jsou zcela nedostatečná. Soudy nižších stupňů výrazně akcentovaly absenci sebereflexe obviněného, avšak nedostatečně vysvětlily, jakou váhu jí přiznaly ve vztahu k ostatním okolnostem případu. Z odůvodnění není zřejmé, zda a jak soudy zohlednily, že šlo o nedbalostní trestný čin v dopravě, avšak nešlo o jednání spojené s řízením pod vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky, útěkem z místa nehody, neposkytnutím pomoci, vědomým nerespektováním světelné signalizace nebo jiným zjevně hazardním způsobem jízdy. Ze skutkových zjištění soudů se nepodává ani to, že by obviněný výrazně překročil povolenou rychlost; naopak bylo zjištěno, že před přechodem zpomalil až na 7 km/h, byť soudy správně dovodily, že ani taková rychlost za daných okolností nepostačovala k tomu, aby mohl obviněný vhodným způsobem reagovat na situaci vzniklou na přechodu. Nižší soudy tedy mohly hodnotit jako významné, že obviněný porušil důležitou povinnost řidiče ve vztahu k chodci na přechodu pro chodce, to však při vědomí toho, že samotné porušení důležité povinnosti a smrtelný následek jsou již znaky skutkové podstaty přečinu podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jako takové mohou být při ukládání trestu zohledněny v konkrétní intenzitě. Z odůvodnění také musí být patrné, v čem právě nynější případ svou konkrétní závažností odůvodňuje trest odnětí svobody spojený s jeho bezprostředním výkonem. Obecný závěr, že pachatelé dopravních nehod s fatálním následkem nemají odcházet od soudu s podmíněně odloženými tresty, takový požadavek zjevně nenaplňuje, když daná úvaha se až příliš blíží paušalizaci, která není slučitelná se zásadou individualizace trestu.

48. Zásada individualizace trestu je přitom úzce spojena se zásadou přiměřenosti trestních sankcí vyjádřenou v § 38 tr. zákoníku. Tato zásada vyjádřená v § 38 tr. zákoníku patří ke stěžejním zásadám ukládání trestních sankcí, přičemž její podstatou je úměrnost trestní sankce konkrétnímu trestnému činu a osobnosti jeho pachatele. Výsledkem aplikace takto chápané zásady přiměřenosti má být individualizovaná trestní sankce, vyměřená s maximálním ohledem na konkrétní okolnosti konkrétního případu [KALVODOVÁ, Věra. § 38 (Přiměřenost trestních sankcí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025. Dostupné na beck-online.cz.].

49. Posouzení přiměřenosti trestu je kruciální ve smyslu jejího zpřesnění, tedy že tam, kde postačí uložení trestní sankce pachatele méně postihující, nesmí být uložena trestní sankce pro pachatele citelnější (srov. § 38 odst. 2 tr. zákoníku), které je ve své podstatě projevem zásady subsidiarity trestní represe. Při rozhodování o trestu je třeba respektovat a naplnit premisu, že základní kritérium pro posuzování, jak přísná sankce je pro pachatele ještě postačující, je dosažení účelu trestu. Jinak řečeno, v duchu zásady ekonomie trestní represe jde o volbu minima represe s maximálním ochranným efektem [KALVODOVÁ, Věra. § 38 (Přiměřenost trestních sankcí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č.

5. Dostupné na beck-online.cz.]. V praxi to znamená, že soud má volit nejmírnější sankci, která ještě splní účel trestu, což platí nejen mezi druhy trestů, ale i uvnitř trestní sazby – tedy i pro výměru, přičemž přísnější řešení musí být konkrétně odůvodněno. Zároveň však platí, že nejde o automatické právo pachatele na nejmírnější postih. Pokud mírnější sankce reálně nestačí k ochraně společnosti nebo nápravě pachatele, přísnější sankce je přípustná.

50. V nyní projednávané věci nižší soudy sice uvedly, že nepodmíněný trest má být ukládán až jako krajní prostředek, avšak nevysvětlily, proč v poměrech obviněného k jeho uložení přistoupily a proč nepostačuje uložení mírnější trestní sankce. Z jejich rozhodnutí tak není zřejmé, proč by účelu trestu nebylo možno dosáhnout trestem odnětí svobody podmíněně odloženým, popřípadě doplněným přiměřenými povinnostmi nebo omezeními, a současně trestem zákazu činnosti. Soudy se omezily převážně na konstatování, že alternativní tresty nepovažují za adekvátní, aniž by přesvědčivě vysvětlily, proč je tomu tak právě v této věci. Takové odůvodnění neumožňuje přezkoumat, zda soudy skutečně vycházely z minima represe postačujícího k dosažení potřebného ochranného a výchovného účinku, nebo zda citelnější sankci zvolily především jako výraz odsouzení pro tragický následek.

51. Zvláštní význam má v tomto směru trest zákazu činnosti. U nedbalostní dopravní kriminality může právě zákaz řízení motorových vozidel plnit významnou ochrannou funkci, neboť pachateli po stanovenou dobu brání v činnosti, při níž se trestného činu dopustil. Soudy nižších stupňů obviněnému takový trest uložily, a to na dobu 50 měsíců, nevysvětlily však již, proč by tato sankce v kombinaci s případným podmíněně odloženým trestem odnětí svobody nemohla postačovat k ochraně společnosti a k působení na obviněného do budoucna. Jestliže soudy dovodily, že obviněný má být po delší dobu vyloučen ze silničního provozu, měly zároveň vysvětlit, proč tohoto cíle nelze dosáhnout právě zákazem činnosti, případně proč je vedle něj nezbytné i uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.

52. Výhrady tak vyvolává rovněž způsob, jakým soud prvního stupně odůvodnil výměru trestu zákazu činnosti v bodě 39. svého rozsudku. Tato část odůvodnění neodpovídá nárokům kladeným na písemné odůvodnění rozhodnutí. Není z ní patrné, jak soud prvního stupně dospěl k tomu, že uloží trest zákazu činnosti ve výměře 50 měsíců, jak vážil zákonné rozpětí trestu zákazu činnosti, jaký význam přiznal dosavadní řidičské minulosti obviněného, a jakou roli přikládal pozdějšímu dopravnímu přestupku. Odvolací soud pak tento nedostatek nepřeklenul, neboť pouze uvedl, že trest byl uložen v první polovině zákonné sazby a vzhledem ke způsobu nehody a jejím následkům jej považuje za odpovídající.

53. Nedostatečně odůvodněna zůstala i restorativní rovina věci, neboť soudy musí při ukládání trestů respektovat i pravidlo vycházející z restorativní justice uvedené v § 38 odst. 3 tr. zákoníku, které zohledňuje právem chráněné zájmy poškozeného z trestného činu. Pojmem „právem chráněné zájmy osob poškozených trestným činem“ je primárně myšlen nárok poškozeného na náhradu škody, odčinění nemajetkové újmy, popřípadě vydání bezdůvodného obohacení. Lze se však přiklonit i k tomu, že trest by měl plnit funkci satisfakční ve smyslu určitého imateriálního zadostiučinění. Tuto instrukci ale nelze vnímat tak, že zájmy poškozeného mají být hlavním faktorem ovlivňujícím výběr druhu a výměry ukládané sankce. Stejně tak toto pravidlo nelze vykládat tím způsobem, že trestní sankce musí být pachateli ukládána tak, aby byly zájmy poškozeného vždy v maximální možné míře uspokojeny a už vůbec nelze ustanovení § 38 odst. 3 tr. zákoníku interpretovat tím způsobem, že by soud byl při ukládání trestní sankce vázán vůlí poškozeného. Zohlednění zájmů poškozeného v imateriální rovině tak nemůže být provedeno typicky například uložením přísného trestu s odůvodněním, že si to poškozený přeje a že mu je tímto způsobem poskytována imateriální satisfakce. Soud totiž musí primárně sledovat dosažení účelu trestu, který je nezávislý na uspokojení představ a požadavků poškozeného ohledně přísnosti trestu [KALVODOVÁ, Věra. § 38 (Přiměřenost trestních sankcí). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č.

12. Dostupné na beck-online.cz.]. Současně pak soud při volbě druhu trestu zohledňuje, zda je třeba poškozeného účinně chránit, což bývá typické u trestné činnosti v podobě domácího násilí, nebezpečného pronásledování, vyhrožování, sexuálních deliktů nebo v situacích s vysokým rizikem opakování útoku. Zde se zájmy poškozeného mohou projevit ve prospěch přísnějšího omezení pachatele nebo například uložením přiměřených omezení a povinností. Taková trestná činnost však nyní posuzované trestní věci projednávaná není.

54. V nyní projednávané věci proto bylo třeba zvážit i to, zda z hlediska právem chráněných zájmů pozůstalých nemůže mít význam též schopnost obviněného pracovat a případně nahrazovat způsobenou škodu či odčiňovat nemajetkovou újmu. Obviněný poukazoval na to, že po nehodě volal záchrannou službu, snažil se poškozené pomoci, nabízel omluvu pozůstalým a že nepodmíněný trest odnětí svobody omezuje jeho možnost výdělečné činnosti. Nejvyšší soud tak opět bez dalšího z těchto tvrzení nevyvozuje, že by měl být obviněnému uložen právě podmíněně odložený trest, pouze konstatuje, že soudy nižších stupňů se s touto rovinou dostatečným způsobem nevypořádaly, a přesto dospěly k závěru, že uložení jiného druhu trestu, než je nepodmíněný trest odnětí svobody, v uvedeném případě nepostačuje zejména ve vztahu k neodčinitelnému následku a v takovém případě i nároku poškozených na určitou míru satisfakce.

55. Pro závěr o nedostatečném odůvodnění uložení nepodmíněného trestu svědčí i orientační srovnání s rozhodovací praxí soudů ve skutkově obdobných případech. Nejvyšší soud si je vědom toho, že trest nelze stanovovat mechanickým porovnáním s jinými (obdobnými) věcmi a že každý případ musí být posuzován individuálně (tzn. se zohledněním všech okolností konkrétního případu). Přesto nelze přehlédnout, že v řadě věcí kvalifikovaných podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v nichž šlo o střet vozidla s chodcem na přechodu pro chodce, byly ukládány tresty odnětí svobody podmíněně odložené, případně tresty peněžité a tresty zákazu činnosti (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1004/2025, sp. zn. 7 Tdo 557/2024, sp. zn. 3 Tz 24/2023, sp. zn. 7 Tdo 111/2022 či sp. zn. 11 Tdo 119/2022). Naproti tomu v případech, v nichž byly ukládány nepodmíněné tresty odnětí svobody, se podle dostupného přehledu vyskytovaly další významně přitěžující okolnosti, například výrazné překročení rychlosti, neposkytnutí pomoci po střetu, útěk z místa nehody, jízda na červené světelné značení semaforu nebo více smrtelných následků (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 341/2024, sp. zn. 4 Tdo 453/2023 či sp. zn. 8 Tdo 619/2021). Tato srovnání sama o sobě sice nevylučují uložení [ne]podmíněného trestu odnětí svobody ani v nyní projednávané věci. Ukazují však, že pokud soudy u nedbalostního dopravního trestného činu spočívajícího v nedání přednosti chodci na přechodu pro chodce dospějí k závěru o nezbytnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody, musí z jejich rozhodnutí jasně plynout, které konkrétní okolnosti činí takový trest nezbytným a přiměřeným. Nižší soudy se v případě obviněného J. J. opřely především o tragický následek, porušení důležité povinnosti řidiče a o jeho nedostatečnou sebereflexi. Již však dostatečně nevysvětlily, proč tyto okolnosti v souhrnu převažují nad polehčujícími okolnostmi natolik, že v daném případě nepostačuje uložení mírnějšího druhu trestu.

56. Nejvyšší soud proto uzavírá, že rozhodnutí soudů nižších stupňů, tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, respektive zamítnutí odvolání obviněného směřující proti tomuto rozsudku v části týkající se uloženého trestu, nemohou obstát. Znovu je však třeba zdůraznit, že důvodem kasačního zásahu Nejvyššího soudu není skutečnost, že by uložený trest byl sám o sobě nepřiměřený, ani že by měl Nejvyšší soud sám potřebu určovat, jaký trest má být obviněnému uložen, ale tím důvodem je to, že z odůvodnění napadených rozhodnutí nelze v potřebné míře zjistit, zda soudy při volbě nepodmíněného trestu odnětí svobody a při stanovení jeho výměry postupovaly v souladu se zákonnými kritérii pro ukládání trestu, se zásadou přiměřenosti trestních sankcí a se zásadou subsidiarity přísnější trestní sankce. Daný nedostatek způsobuje nepřezkoumatelnost výroku o trestu a porušuje právo obviněného na spravedlivý proces, a proto v současné v době nemohou obě dovoláním napadená rozhodnutí obstát, neboť touto absencí příslušného a odpovídajícího odůvodnění bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

57. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2026, č. j. 5 To 361/2025-360, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti výroku o trestu, a dále rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 2. 10. 2025, č. j. 1 T 85/2025-273, ve výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. byla současně zrušena také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Učinil tak v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

58. V dalším řízení bude úkolem Okresního soudu Brno-venkov, aby znovu rozhodl o trestu. Bude přitom vycházet ze skutkových a právních závěrů o vině, které tímto rozhodnutím nejsou dotčeny. Při ukládání trestu bude povinen znovu posoudit všechny okolnosti významné podle § 38 a § 39 tr. zákoníku, včetně povahy nedbalostního jednání, konkrétní intenzity porušené povinnosti, následku činu, dosavadního života obviněného, jeho řidičské minulosti, chování po činu, postoje k trestnému činu a možnosti jeho nápravy. Dospěje-li znovu k závěru, že je namístě uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, musí přesvědčivě vysvětlit, proč nepostačuje trest mírnější, zejména trest odnětí svobody podmíněně odložený v kombinaci s trestem zákazu činnosti, popřípadě s dalšími vhodnými sankcemi či povinnostmi.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu