3 Tdo 382/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 382/2026 Datum rozhodnutí: 27.05.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Pokus trestného činu, Vražda, Úmysl nepřímý, Dokazování, Znalecký posudek, Nutná obrana Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 140 odst. 1 tr. zákoníku, § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, § 29 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 3 Tdo 382/2026-771 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2026 o dovolání, které podala obviněná J. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 6 To 77/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 2/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné J. V. odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 68 T 2/2025, byla J. V. (dále též „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že v XY, okres XY, dne 31. 8. 2024 v přesně nezjištěné době od 19:35 hodin do 19:44 hodin v kuchyni rodinného domu čp. XY na ulici XY, ve stavu střední opilosti, po předchozí rozepři se svým druhem R. M., který jí vyčítal, že se líbala s jiným mužem a žádal ji, aby opustila společnou domácnost, což obžalovaná odmítla, načež po předchozí dohodě s R. M. se do rozepře vmísil poškozený Z. K., který bezvýsledně slovně vyzýval obžalovanou k opuštění domu, přičemž mezi nimi došlo ke vzájemnému strkání a přetlačování, kdy obžalovaná na to reagovala tak, že z příborníku vzala kuchyňský nůž s délkou čepele 14 cm, kterým následně Z. K. v úmyslu usmrtit intenzivně bodla zespodu do pravé části krku, a tímto jednáním způsobila poškozenému Z. K., bodnořezné poranění pravé části krku, vbod na kůži ve formě podlouhlé rány, dlouhou osou probíhající zepředu dozadu, vodorovně, s hladkými okraji a ostrými úhly, délky přibližně 2 až 3 cm, s bodným kanálem hloubky přibližně 2,5 cm, s poraněním pravé podčelistní slinné žlázy, s bublinami vzduchu v měkkých tkáních pravé části krku, s krevním výronem ve tkáních v okolí i ve vlastní tkáni pravé podčelistní slinné žlázy, s krevním výronem pod sliznicí pravé boční stěny tzv. hypofaryngu, vyžadující si lékařské ošetření na chirurgickém oddělení Nemocnice Kyjov, příspěvková organizace, s následnou hospitalizací do 2. 9. 2024, přičemž jen shodou šťastných okolností a náhod nedošlo v důsledku cíleného intenzivního útoku bodnořezným nástrojem do krku k usmrcení poškozeného, když uvedeným útokem mohla velmi dobře obžalovaná, s ohledem na užitý zraňující předmět, zejména s přihlédnutím k lokalizaci rány, délce kovové čepele a intenzitě útoku, zasáhnout významný nervově cévní svazek (hrdelní žílu, krkavici, bloudivý nerv), který probíhá v těsné blízkosti za utrpěným poraněním, při kývači hlavy, v hloubce přibližně 2 až 3 cm, kdy jejich poškození by velmi dobře mohlo vést k vážné poruše zdraví či smrti poškozeného, poranění krkavice by velmi dobře mohlo vést k masivnímu, život bezprostředně ohrožujícímu krvácení, poraněním hrdelní žíly by jednak mohlo dojít k významnému krvácení, dále by mohlo dojít k nasátí vzduchu do jejího průsvitu se vznikem až smrtící vzduchové embolie, poranění bloudivého nervu by mohlo vést k reflektorické srdeční zástavě s úmrtím poškozeného.

2. Za to byla obviněná odsouzena podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 264 odst. 2 tr. ř. k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou.

3. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit na náhradě škody RBP, zdravotní pojišťovně, Ostrava, Michálkovická 967, na účet č. XY, VS: XY, částku 20.967 Kč.

5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 22. 7. 2025, sp. zn. 68 T 2/2025, podala obviněná odvolání s tím, že rozsudek napadá v celém rozsahu.

6. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 6 To 77/2025, a to tak, že odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl. II.

7. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 6 To 77/2025, podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání (č. l. 750–754 spisu), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že skutkový stav, který byl soudy zjištěn, jakož i na něj navazující právní posouzení neodpovídá provedenému dokazování, a domnívá se proto, že v daném případě je dovolací soud povolán k ingerenci do skutkových zjištění soudů obou stupňů z důvodu existence neprovedení všech zásadních důkazů pro danou trestní věc svědčících, a tím krácení jejích práv, jakož i extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé.

8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná s poukazem na závěry znaleckého posudku znalců MUDr. Petra Nedomy a Mgr. Michala Perničky, Ph.D., namítá, že soudy se nevypořádaly s její osobnostní stránkou, včetně posouzení jejích paměťových schopností, a dále s tím, že její paměť může značně podléhat případnému zkreslení, tzv. falešným vzpomínkám a neúplným širším souvislostem. Soudy se tak nezabývaly možným psychickým vlivem události na její osobu. Znalci přitom dospěli k závěru, že její intelekt je na hranici lehké mentální retardace, kdy její IQ dosahuje 71 bodů. Jejich závěr je, že v „důsledku svého nízkého intelektu bude nezbytně redukovat, zjednodušovat vnímané informace a bude mít problémy s uvědomováním si širších souvislostí.“ Rovněž její osobnost je výrazně nezralá. „Posuzovaná má nedostatek psychických zdrojů rozumových i emočních pro zvládání náročnějších životních situací. Jeví se jako chronicky přetížená…“. Obviněná má za to, že znalci poněkud tendenčně pracovali již s jistotou její viny, kdy uváděli, že bagatelizuje své jednání a staví se do role oběti. To se jí jeví jako značně předpojaté. Soudy se tímto velmi podstatným důkazem – znaleckým posudkem nezabývaly při úvaze o její vině a vytýkají jí, že v jejích výpovědích se objevovaly významné rozpory, aniž by na tuto skutečnost vůbec poukázaly. Závěr o její vině založily na kontrastu mezi konzistentní výpovědí poškozeného a její nekonzistentní výpovědí, přičemž při hodnocení její výpovědi nedostatečně zohlednily skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku, konkrétně její naivitu až dětinskost. Obviněná nikdy neměla v úmyslu vypovídat lživě, je si však naprosto jistá tím, že poškozeného nebodla v úmyslu ho usmrtit, ale pouze se bránila po jeho předchozím útoku. Celá událost se odehrála velmi rychle, navíc pod vlivem alkoholu. Nemá proto v paměti celý průběh události, což ovšem nelze hodnotit v její neprospěch, jak to učinily soudy.

9. Za velmi podstatný důkaz obviněná považuje rekonstrukci bodnutí, která však nebyla soudem zohledněna a znalec se jí také nezabýval. Stran intenzity bodnutí poukázala na namítaný závěr soudu o vysoké intenzitě útoku, který byl dovozován výhradně z hloubky bodné rány, avšak podle obviněné není vzhledem k závažnosti této trestní věci zcela dostatečný a nemá oporu v odborných poznatcích, neboť hloubka rány nerovná se intenzita rány, což znalec MUDr. Martin Dobiáš, Ph.D., ve svém znaleckém posudku nezdůraznil. Závěr znalce MUDr. Dobiáše předně vycházel z lékařských zpráv a poněkud se rozchází s odbornou literaturou, neboť není uveden v komplexu tak, jak hovoří odborná literatura, a závěry o charakteru bodnutí jsou tak neúplné. Konkrétně obviněná odkazuje na učebnici Knight’s Forensic Pathology, kde se uvádí (v překladu): „… ani v případě, že čepel nože pronikne v celé své délce do těla, neznamená to, že rána byla vedena velkou intenzitou.“ (SAUKKO, Pekka; KNIGHT, Bernard. Knight’s Forensic Pathology. 4th ed. Boca Raton: CRC Press, 2016., s.

151. ISBN 978-1-4987-2091-7). Zcela v rozporu s tímto názorem znalec MUDr. Dobiáš uvádí, že se jedná o bodnutí střední, až vyšší intenzity, avšak tento závěr je podle obviněné předčasný a vychází pouze z jediného hodnoceného aspektu, a tím je hloubka bodnutí. Znalec ve vztahu k tomuto závěru neposoudil všechny podstatné aspekty (např. ostrost zbraně, její mechanismus, tvar, úhel apod.), přičemž intenzita bodnutí je pouze jedním z mnoha ovlivňujících aspektů biomechaniky bodnutí. I podle české odborné literatury (učebnice Soudní lékařství I. díl, HIRT a kol., 2015) nelze uvádět výhradně jediný aspekt k relevantnímu závěru o intenzitě bodnutí, aniž by znalec kriticky posoudil veškeré podstatné aspekty. Znalecký posudek proto obviněná považuje za neúplný a závěry soudů o intenzitě bodnutí za tendenční, učiněné v její neprospěch.

10. Dále má obviněná za to, že znalec se blíže nevyjádřil ani k biomechanice bodnutí, při jejímž vyhodnocení by nutně musel dospět k tomu, že zjištěná odchylka v jejím přirozeném pohybu (obviněná je pravačka a poškozeného měla bodnout na pravou stranu jeho krku) s nejvyšší pravděpodobností nasvědčuje rychlé reaktivní obraně než záměrnému útoku. Jako pravák by i v souladu s příklady uváděnými v jí odkazované zahraniční literatuře musela útočit zrcadlově, tj. na levou stranu krku poškozeného. Jestliže útočila na pravou stranu krku, vylučuje to s vysokou mírou pravděpodobnosti úmyslně vedený útok a s vysokou mírou jistoty to nasvědčuje jejímu impulsivnímu obrannému jednání. Podle závěrů znalce MUDr. Dobiáše mělo být bodnutí vedeno zepředu dozadu, vodorovně. Podle obviněné to pak znamená, že poškozený před ní musel stát více posunutý z jejího pohledu doprava tak, aby mohla pohodlně a přirozeně bodnout svou pravou rukou zepředu dozadu a vodorovně do pravé strany krku poškozeného, což však neuváděla ani ona a ani poškozený. Tento závěr je tedy možné vyloučit. Stejně tak závěr, že by poškozený seděl, či ležel, nebo se nad ní nakláněl. Rovněž je vyloučené, aby mohla bodnout poškozeného zepředu dozadu, vodorovně, do pravé strany krku pod jeho čelist, z čehož vychází soud odvolací, neboť by u toho musela mít vyvrácené pravé zápěstí. Závěr znalce nasvědčující úmyslnému bodnutí vodorovně zepředu dozadu do pravé strany krku poškozeného hodnotí jako absurdní, neboť by musela zvednout celou ruku do úrovně očí a vodorovně bodnout poškozeného. Znalec podle ní nezohlednil veškeré relevantní závěry vztahující se k biomechanice bodnutí, v důsledku čehož je i v tomto bodě znalecký posudek neúplný a závěry soudů jsou s tímto důkazem v extrémním rozporu. Nejedná se přitom pouze o její verzi děje, ale o verzi důkazně podloženou závěry znaleckého posudku a logikou souladnou s odbornou literaturou. Současně to podle obviněné minimálně vyvrací verzi poškozeného, ať již vypovídal jakkoli konstantně.

11. Obviněná se dále vyjadřuje k počtu hematomů ve svém obličeji. Ze dvou hematomů potvrzených znalcem MUDr. Petrem Menšíkem, MBA, které vyhodnotil jako dvě samostatná zranění, dovozuje, že jí byly do obličeje zasazeny dvě rány a vylučuje tak jinou z příčin vzniku hematomů dovozených znalcem než údery poškozeného (zejména pak pád na zem). Zjištění o počtu hematomů v jejím obličeji nasvědčuje tomu, že poškozený ji udeřil dvakrát, což vylučuje závěr soudů, že se jednalo o ránu jedinou. Trvá na tom, že od poškozeného obdržela jednu ránu před bodnutím a druhou po bodnutí. Poukazuje na výpověď svědka R. M., který uvedl, že nejdříve „slyšel zvuky, jako když je mezi nima nějaká strkanice“, na základě hluku šel do kuchyně a když vstupoval, viděl obviněnou „padat jako směrem ke sporáku“, obviněná se chytila příborníku, otevřela jej a vytáhla z něho nůž. Soudy však podle obviněné relativizují, že by padala, natož aby byla napadena, což dovozují opět právě jen z výpovědi poškozeného, kterou jen na základě konzistentnosti považují také za absolutně pravdivou, i když jsou jeho výpovědi v rozporu s uvedenými důkazy. Verzi poškozeného, že ji udeřil až po bodnutí, považuje za nepravděpodobnou, odporující provedenému dokazování i logice, zákonitostem biomechaniky a reálným možnostem.

12. Obviněná má za to, že jí za vinu kladený trestný čin nebyl prokázán mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, k čemuž odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu (viz nález sp. zn. IV. ÚS 335/05, N 116/41 SbNU 453, sp. zn. I. ÚS 733/01, N 26/32 SbNU 239). Vycházeje z této judikatury je přesvědčena, že při existenci důvodných pochybností ve vztahu ke skutku a osobě pachatele, kteréžto pochybnosti nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, mají soudy rozhodnout ve prospěch obviněného, což se však v jejím případě nestalo. Soudy se po celou dobu řízení dopouštěly tzv. argumentačních klamů (klamavé argumentace), jelikož odmítaly její tvrzení, aniž by však provedly důkaz o nepravdivosti. Toto rovněž koreluje se zásadou in dubio pro reo. Za neakceptovatelné označuje, aby soudy obou stupňů zdůrazňovaly ve svých rozhodnutích přesvědčení o její vině zejména ze skutečnosti, že nevypovídala konstantně a v jejích výpovědích byly rozpory, zatímco poškozený vypovídal konstantně, a to přestože je zde řada dalších důkazů a logických souvislostí, které poskytují logický obraz celé události a zjevně svědčí v její prospěch. Má za to, že tímto popsaným postupem soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, kdy nedostatečně provedenými důkazy byla dovozena její vina.

13. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., obviněná s odkazem na jí uváděnou verzi skutkového děje, spočívající podle ní na objektivně prokázaných skutečnostech, a s odkazem na provedené dokazování a relevantní faktické skutečnosti namítá, že z důvodů podrobně rozvedených v jejím dovolání se nemůže jednat o vraždu, nýbrž o nutnou obranu podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Má za to, že verze poškozeného není pravděpodobnou, neboť odporuje provedenému dokazování a odporuje i logice, zákonitostem biomechaniky a reálným možnostem. Poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 658/14, s tím, že pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dojít k několika stejně pravděpodobným skutkovým verzím a soud se přikloní při rozhodování k verzi, která není pro obviněného příznivá, porušuje princip rozhodování v souladu se zásadou in dubio pro reo.

14. Z výše uvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 13. 11. 2025, č. j. 6 To 77/2025-694, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně tomuto předcházející podle ustanovení § 265k odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. K dovolání obviněné se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 23. 4. 2026, sp. zn. 1 NZO 329/2026.

16. Státní zástupce poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a stručně shrnul námitky obviněné, poukázal na obecná východiska obviněnou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Zejména se zaměřil na tzv. zjevný rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy coby alternativu první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že námitky dovolatelky týkající se způsobu hodnocení důkazů nejsou způsobilé osvědčit zjevný rozpor. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněná ve své dosavadní obhajobě vychází pouze ze svého nesouhlasu se skutkovými zjištěními, k nimž dospěla na základě selektivního hodnocení některých z provedených důkazů. Námitky spočívající v polemice se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25).

17. Pokud jde o osobnostní charakteristiky obviněné, státní zástupce odkázal na body 36. až 41. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Důsledně přitom vycházel jednak ze závěrů znaleckých posudků znalců MUDr. Nedomy a Mgr. Perničky, jednak z vyjádření, kterými oba znalci u hlavního líčení tyto závěry stvrdili a dále je rozvedli způsobem, který v rámci přezkumné revize obstál i před odvolacím soudem. Osobnostní charakteristiky obviněné, na které sama v dovolání upozorňuje, nabývají (z hlediska důkazní využitelnosti) marginálního významu v konfrontaci se zjištěním znalce MUDr. Nedomy o tom, že obviněná je jednoduše strukturovanou osobností, vykazující emočně nestabilní, impulsivní rysy, zneužívající alkohol, pod jehož vlivem se opakovaně dopouští sociálně nevhodného chování, mnohdy provázeného agresivitou, jako tomu bylo v posuzovaném případě.

18. Co se týče obhajobou zpochybněných závěrů znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Dobiáše, podle státního zástupce soudy správně akcentovaly názor znalce, že šlo nejméně o středně velkou intenzitu bodnutí (vzhledem k délce bodného kanálu, která byla 2–3 cm) a že útok byl způsobilý k usmrcení poškozeného K. Pouze shodou náhod k usmrcení nedošlo. Zohlednily rozdíl mezi tím, zda je bodný kanál délky 7 cm, případně 8 cm v břiše, a délky 2 cm, popřípadě 3 cm v krku, kde jsou uloženy hlavní cévní struktury. Vbod byl natolik intenzivní, že se dostal až 2,5 cm dovnitř, těsně vedle oněch zásadních cévních struktur. Ve vztahu k existenci nepřímého úmyslu směřujícího k usmrcení soudy správně zohlednily znalcem definovaný způsob útoku, tedy intenzitu, způsob provedení, lokaci místa, kam úder dopadl a volbu užité zbraně. Jakkoli je obviněná jiného názoru, v průběhu řízení nevyvstala žádná skutková či jiná okolnost, která by tato zjištění zpochybňovala a činila nespolehlivými v míře naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Pokud obviněná soudům vytýká, že dospěly k takovým závěrům o průběhu skutkového děje, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu, pak podle státního zástupce na podporu této námitky neuvádí žádný skutečně relevantní argument. Fakticky totiž neuvádí jediný příklad, kdy by konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci činu, byl hodnocen vyloženě deformativním způsobem a interpretován proti svému skutečnému vyznění. Namísto toho nadále prosazuje vlastní náhled na způsob, jakým měly být provedené důkazy vyhodnoceny, poplatný její obhajobě uplatňované v dřívějších stadiích trestního řízení. Jakkoli to obviněná rozporuje, se soudy je podle státního zástupce třeba souhlasit i v důkazním významu, s jakým hodnotily konzistentní výpověď poškozeného Z. K. k průběhu skutkového děje a způsobený následek. V tomto směru uplatněná dovolací námitka obviněné nemůže být shledána důvodnou, neboť toto hodnocení je v pozitivní korelaci zejména s výpovědí svědka R. M. a závěry znaleckého posudku znalce MUDr. Dobiáše. Státní zástupce doplnil, že odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zcela ztotožnil, přičemž tak učinil v rámci vypořádání se s odvolacími námitkami obviněné, z nichž většina se přinejmenším svojí podstatou překrývá s námitkami uplatněnými v dovolání. Způsob tohoto vypořádání odpovídá obsahu a charakteru uplatněných námitek. Státní zástupce jej považuje za vyčerpávající, argumentačně přiléhavý a nanejvýš přesvědčivý, schopný spolehlivě obstát v konfrontaci s dovolatelčinými výhradami.

20. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a námitky obviněné, že její jednání bylo jednáním v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 tr. zákoníku, státní zástupce poté, co podal výklad k východiskům předmětného dovolacího důvodu, uvedl, že obviněná nedokládá, že by soudy nižších stupňů užitá právní kvalifikace jejího jednání byla vadná. Nesprávnost právní kvalifikace nepodporuje žádnou relevantní argumentací, toliko tvrzením, resp. stručným konstatováním o jednání v nutné obraně. To by samo o sobě bylo možné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první variantě formálně podřadit, v tvrzení o nesprávném právním posouzení však obviněná primárně vychází z námitek skutkových, čímž se s obsahovým vymezením tohoto dovolacího důvodu míjí.

21. Po zvážení shora uvedených skutečností proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

22. Dne 15. 5. 2026 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněné, v rámci níž reagovala na vyjádření státního zástupce, kdy uvedla, že se s tímto neztotožňuje, neboť soudy deformovaly provedené důkazy a zohlednily toliko část podstatných skutečností, které byly ve věci prokázány. Trvá na tom, že v dovolání je namítána nelogičnost mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry, ke kterým v projednávané věci dospěly soudy (např. přítomnost dvou hematomů v obličeji obviněné vyhodnocené jako vzniklé jednou ranou). Její námitky jsou objektivní, opřené o jí v dovolání citovanou mezinárodní i českou literaturu, stejně jako související judikaturu. Obviněná trvá na podaném dovolání. III.

23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

24. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 6 To 77/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

25. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnou uplatněné námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

26. Dovolání je nicméně třeba vytknout, že ačkoliv obviněná uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněná svojí argumentací nebrojí pouze proti usnesení odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ji uznal vinnou žalovaným skutkem a uložil jí trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

27. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

28. V projednávané věci bylo rozhodováno podruhé. Předcházejícím rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 3. 2025, č. j. 68 T 2/2025-463, byla obviněná na totožném skutkovém základě, jako v nyní projednávané věci, uznána vinnou pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za což jí byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Současně jí bylo podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody. K odvolání obviněné byl následně tento rozsudek usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 4. 2025, sp. zn. 6 To 22/2025, zrušen podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně, aby učinil nové rozhodnutí, neboť obviněná úspěšně namítala, že nebyla řádně poučena o všech důsledcích prohlášení viny ve smyslu ustanovení § 206c tr. ř., resp. odvolací soud konstatoval, že postup soudem prvního stupně označený jako prohlášení viny byl nesprávný a porušil tak ustanovení trestního řádu.

29. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatelka uplatnila již v odvolání či v řízení před soudem prvního stupně, jak obviněná činí v projednávané věci, kdy v podstatě téměř výlučně vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku trestního řízení a zejména pak v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací, který vyčerpávajícím způsobem reagoval na veškeré argumenty, které v pozměněné podobě dovolatelka přednáší v dovolání.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

31. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

32. Obviněná v projednávané věci uplatnila první variantu předmětného dovolacího důvodu, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Je namístě upozornit, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněné a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Z uvedeného tedy vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.

33. Nejvyšší soud připomíná, že pokud jde o proces dokazování a vyhodnocení provedených důkazů, ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

34. Soud prvního stupně provedl ve věci rozsáhlé dokazování. V bodech 1. – 14. shrnul obsah výpovědí obviněné (z hlavního líčení konaného dne 16. 6. 2025, z výslechu obviněné ze dne 5. 2. 2025, z vazebního zasedání ze dne 3. 9. 2024), kdy ji rovněž konfrontoval s rozpory objevujícími se napříč těmito jejími výpověďmi. Rovněž vyslechl poškozeného Z. K. (body 15. – 20. odůvodnění rozsudku) a svědka R. M., který však využil svého práva a odmítl v hlavním líčení vypovídat z důvodu blízkého vztahu s poškozenou, a proto soud vycházel z jeho výpovědi z přípravného řízení ze dne 22. 10. 2024, kterou shrnul v bodech 22. – 34. odůvodnění rozsudku. Dále soud prvního stupně vyslechl znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Martina Dobiáše, Ph.D., který byl rovněž zpracovatelem znaleckého posudku stran způsobených zranění poškozeného, mechaniky útoku a případných následků (znalecký posudek č. l. 259–276 spisu). V rámci hlavního líčení byl vyslechnut i zpracovatel znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie se specializací úrazová chirurgie MUDr. Petr Menšík, MBA, (znalecký posudek č. l. 323–349 spisu), který se vyjádřil zejména k poraněním obviněné a mechanice jejich vzniku. Soud dále vyslechl znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie MUDr. Petra Nedomu a Mgr. Michala Perničku, Ph.D., kteří zpracovali znalecký posudek na osobnost obviněné, kdy se vyjádřili i k její závislosti na alkoholu a otázce resocializace (č. l. 288–315 spisu). Provedl i řadu listinných důkazů, zejména protokol o ohledání místa činu včetně dvou na místě činu zajištěných vzkazů, rozsáhlou fotodokumentaci, lékařské zprávy jak poškozeného, tak obviněné, a dále též odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví biologie a genetika stran zajištěných DNA stop. K dispozici měl rovněž kamerové záznamy pořízené na místě činu a při ošetřování poškozeného zasahující policejní hlídkou. V bodě 55. odůvodnění rozsudku se soud prvního stupně vyjádřil podrobně k důvodům neprovedení obviněnou navrhovaných důkazů, kdy tyto odmítl pro nadbytečnost či zjevnou nedůvodnost. V bodech 56. až 60. odůvodnění rozsudku pak soud prvního stupně provedené důkazy vyhodnotil a vyložil své úvahy, kterými se řídil při jejich hodnocení, popsal skutková zjištění, která vzal za podkladě provedeného dokazování za prokázaná a tato zastřešil přiléhavou právní kvalifikací. Jeho úvahy lze označit za vyčerpávající a logicky provázané.

35. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně při dokazování a ustalování skutkového stavu, stejně jako s užitou právní kvalifikací, zcela ztotožnil. „Řízení, ani rozsudek samotný, netrpí žádnými závažnými procesními vadami, tedy takovými, které by odůvodňovaly postup ve smyslu ustanovení § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř. V řízení proti obžalované V. byla dodržena všechna stěžejní ustanovení trestního řádu“ (bod 11. usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud tak neshledal obviněnou namítaná procesní pochybení stran postupu soudu prvního stupně, jimiž by došlo k zásadním pochybením dosahujícím intenzity porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, jak obviněná rovněž namítá v dovolání. Podle závěru odvolacího soudu nebyla porušena ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Odvolací soud se rovněž řádně vypořádal s důkazními návrhy obviněné vznesenými v rámci řádného opravného prostředku a zejména pak u veřejného zasedání, kdy lze odkázat zejména na body 17. až 21. odůvodnění usnesení, v rámci kterých odvolací soud rozvedl důvody, které jej vedly k jejich zamítnutí. Doplnil však dokazování o výpověď obviněné ze dne 1. 9. 2024, kterou učinila v přípravném řízení a kterou soud prvního stupně opomněl provést k důkazu, přestože z této vycházel při ustalování skutkového stavu. Znovu tedy vyslechl obviněnou. Rovněž doplnil dokazování o úřední záznamy mapující předchozí závadové jednání obviněné, svědka R. M. a poškozeného Z. K. (a to i včetně rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 16. 11. 2016, č. j. 17 T 72/2016-68, jímž byl uznán vinným přečiny podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a § 21 odst. 1 k § 146 odst. 1 tr. zákoníku), neboť soud prvního stupně pracoval s informacemi z těchto důkazů se podávajícími, nicméně z protokolů o hlavních líčeních nevyplývá, že by zmíněné listiny byly k důkazu provedeny. Tato opomenutí tedy byla odvolacím soudem napravena.

36. Odvolací soud se podrobně vyjádřil k námitkám obviněné vzneseným v rámci odvolacího řízení, které se v drtivé většině shodují s námitkami uplatněnými v podaném dovolání. Stěžejní námitkou bylo, stejně jako tomu je v dovolání obviněné, že soud vycházel z výpovědi poškozeného s odkazem na její konzistentnost, zatímco její výpověď vyhodnotil jako nekonzistentní, a tedy nevěrohodnou. I námitky obviněné uplatněné v dovolání jsou v podstatě v drtivé většině pouhou polemikou s tím, jak byly důkazy soudy v projednávané věci hodnoceny, kdy provádí vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a na základě tohoto vlastního hodnocení dospívá k jiným skutkovým zjištěním než soudy v projednávané věci. Jedná se však o selektivní proces. Pokud například namítá, že její výpověď byla vyhodnocena jako nevěrohodná, jelikož byla nekonzistentní, a v této návaznosti poukazuje na znalecký posudek znalců MUDr. Nedomy a Mgr. Perničky vypracovaný na její osobnost a jejich výpovědi u hlavního líčení, nečiní tak způsobem regulérním, neboť nehodnotí závěry znaleckého posudku, resp. posudek v jeho celistvosti, ale selektivně vybírá jen určité pasáže (např. označující ji za osobu výrazně nezralou, těžko zvládající náročnější životní situace, chronicky přetíženou, naivní až dětinskou), kdy současně zcela ignoruje obecné závěry. Znalci dospěli k závěru, že obviněná „je na své intelektové úrovni schopná správně vnímat, zapamatovat si a reprodukovat prožité události, nicméně informace zjednodušuje, nevnímá je v souvislostech. Posuzované schází schopnost dostatečného uvědomění a náhledu na vlastní chování, zkresluje také informace o užívání alkoholu“ (str. 41–42 znaleckého posudku). „Zralost obviněné v rozhodování o svém jednání je dostatečná, netrpí mentální retardací či psychotickými poruchami“ (str. 52 znaleckého posudku). V době spáchání skutku trpěla obviněná syndromem závislosti na alkoholu a smíšenou poruchou osobnosti (simplexní, emočně nestabilní, impulzivní, s intelektem sníženým do pásma defektu), a rovněž akutní intoxikací alkoholem. Její intelektové schopnosti proto byly sníženy do pásma subnormy, rozpoznávací i ovládací schopnosti byly sníženy až podstatnou měrou. Za střízliva by podle znalců byly rozpoznávací schopnosti zachovalé, ovládací pak (v daném situačním konfliktu) sníženy nepodstatným způsobem. Obviněná má přitom zkušenosti s účinky alkoholu na svou psychiku. Označili ji za výrazně nezralou, simplexní osobnost, která je strukturována až patologicky ve formě smíšené poruchy osobnosti s rysy emočně nestabilními a impulsivními, kdy jedná bez uvážení následků, má tendence k hádavosti a konfliktům s druhými, a dlouhodobě zneužívá alkohol, pod jehož vlivem se opakovaně dopouští sociálně nevhodného chování, mnohdy provázeného agresivitou. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací znalecký posudek znalců MUDr. Nedomy a Mgr. Perničky neopomněly, resp. tímto se řádně zabývaly. Ze znaleckého posudku se nepodává ničeho v tom smyslu, že by obviněná nebyla v důsledku svého osobnostního nastavení schopna podat konzistentní výpověď o prožitých událostech, jak se snaží obhajoba naznačit. Skutečnost, že informace zjednodušuje, nevnímá je v souvislostech, neznamená, že není schopna si informace zapamatovat, a tyto následně reprodukovat a situaci svými slovy popsat. Znalci rovněž neuvedli ničeho v tom smyslu, že by u obviněné došlo k narušení paměťové stopy coby následku prožitého šoku.

37. Odvolací soud v rámci odůvodnění svého usnesení provedl pečlivou a detailní analýzu výpovědí obviněné, čítající téměř pět celých normostran textu (zejména body 34. a 35. odůvodnění), v rámci níž poukázal na všechny rozpory a protichůdná tvrzení, která se ve výpovědích obviněné objevily. Nejvyšší soud na tento vyčerpávající výklad pro stručnost odkazuje. Obecně lze uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené (situace tzv. „tvrzení proti tvrzení“) nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno, soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci jak soud prvního stupně, tak soud odvolací tomuto požadavku dostály více než dostatečně, kdy tvrzení obviněné a poškozeného provedly pečlivou analýzou, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy. Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají. Soudy otázce věrohodnosti obviněné věnovaly patřičnou pozornost, kdy vycházely jak ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalců MUDr. Nedomy a Mgr. Perničky vypracovaného na její osobu, tak z vlastního bezprostředního dojmu při výslechu v rámci hlavního líčení i veřejného zasedání. Obviněná navzdory opakovaným dotazům soudů nebyla schopna rozpory ve svých výpovědích uspokojivě a racionálně vysvětlit či zdůvodnit. Týkaly se přitom jak časových, tak místních i skutkových údajů. Poškozený byl naproti tomu vyslechnut třikrát, přičemž ve všech svých výpovědích popisuje celý incident včetně bodnutí a jeho následné obranné reakce prakticky shodně. Nelze proto rozporovat závěr obecných soudů, pokud výpověď obviněné označily za méně věrohodnou, než byla verze uváděná poškozeným. „Verze prezentovaná poškozeným je věrohodnější než verze, kterou podává obžalovaná“ (bod 37. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

38. Největší nesrovnalost stran vzájemného konfliktu mezi obviněnou a poškozeným se týká právě počtu úderů, které obviněná od poškozeného obdržela. Soudy vyhodnotily verzi skutkových událostí podávanou poškozeným jako věrohodnější, jak rozvedeno výše, přičemž se přiklonily k jeho tvrzení, že poškozenou udeřil pouze jednou (větší intenzitou, sevřenou pěstí do oblasti obličeje, následkem čehož obviněná upadla na zem), a to bezprostředně v reakci na bodnutí nožem. Naproti tomu obviněná namítala v průběhu řízení, že ji poškozený udeřil vícekrát. V přípravném řízení a rovněž v dovolání namítá, že ji poškozený udeřil dvakrát, jednou před tím, než jej bodla (mělo se jednat o její reakci na tuto ránu), kdy druhá rána přišla po bodnutí poškozeného nožem, přičemž po této druhé ráně upadla na zem. Ve zbývajících výpovědích pak uváděla dokonce rány tři, v jednom případě zmínila i ztrátu vědomí po pádu na zem. Poškozená odkazuje na znalecký posudek MUDr. Menšíka (č. l. 323–349 spisu) s tím, že tento její verzi nevylučuje. S tímto jejím tvrzením je možno souhlasit. Opomíjí však, že znalec uvedl, že nelze přesně stanovit, zda zranění v obličeji obviněné vznikla jedním či více údery, nelze vyloučit ani kombinaci úderu do obličeje vlevo a následný pád na podložku (č. l. 347 spisu v rámci znaleckého posudku). Znalec tedy nevyloučil, že mohlo dojít k více úderům, jak tvrdí obviněná, stejně tak ale nevyloučil, že se mohlo jednat o jeden silný úder, který měl za následek vytvoření dvou podlitin v oblasti obličeje obviněné (oblast levého oka a oblast levé tváře). Na svých závěrech znalec setrval i v rámci výslechu v hlavním líčení, kdy k dotazu obhajoby stran specifikace úderů uvedl, že jakékoli další úvahy nad rámec by byly pouhou spekulací (protokol ze dne 22. 7. 2025, č. l. 599–603 spisu). Soudy se v projednávané věci, jak již uvedeno výše, přiklonily ke skutkové verzi uváděné poškozeným, že obviněnou udeřil pouze jednou, a až poté, co jej bodla nožem. Tato verze není v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Menšíka, jelikož tento nevyloučil, že zranění mohla být způsobena jednou ranou větší intenzity (tedy mechanismem, který popsal poškozený). Nelze tak vyhovět námitce obviněné, že je absolutně vyloučen závěr soudů, že se jednalo o jedinou ránu, a že tento závěr je v extrémním rozporu se znaleckým posudkem MUDr. Menšíka (viz rovněž bod 57. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

39. Je třeba doplnit, že v projednávané věci se situace tzv. „tvrzení proti tvrzení“ odlišuje v tom, že části skutkového děje byl přítomen svědek R. M. Obviněná namítá, že svědek měl vypovědět, že „viděl J. padat jako směrem ke sporáku“, což podle ní vede k závěru, že ji viděl padat ještě před bodnutím, a tedy, že byla poškozeným napadena úderem pěstí ještě před atakem nožem. Předně je třeba uvést, že takovýto závěr se z výpovědi tohoto svědka nepodává. Svědek neuvedl, že by viděl obviněnou padat v důsledku fyzického ataku poškozeného, tedy, že by před tím, než obviněná poškozeného bodla, viděl poškozeného na obviněnou fyzicky útočit. V tomto směru ani nic ve své výpovědi z přípravného řízení neuváděl. Naopak uvedl, že mezi poškozeným a obviněnou před útokem nožem nedošlo k nějakému napadání, ale něco se mezi nimi stalo, jelikož obviněná byla následně uražená a odešla. Dále uvedl, že podle něj v kuchyni, kde se obviněná a poškozený následně nacházeli, došlo k nějaké potyčce, což však odpovídá verzi, kterou uváděl poškozený a rovněž i sama obviněná, která připustila, že se s poškozeným „přetlačovali“ a že ji poškozený tahal za tričko, kdy svědek M. užil slovo „strkanice“ (viz body 46. a 48. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Svědek však současně vypověděl, že „pád“ obviněné směrem ke sporáku předcházel útoku nožem a že poté, co obviněná poškozeného bodla, poškozený neměl dostatek času se bránit, resp. obviněnou neudeřil. To je však v rozporu s tím, co uváděli shodně jak obviněná, tak poškozený. Ten úder pěstí do obličeje obviněné poté, co jej bodla, přiznal, a obviněná pak rovněž vypověděla, že v důsledku tohoto úderu spadla na zem. Výpověď svědka M. je tedy v některých kritických bodech v rozporu nejen s výpovědí poškozeného, ale i s výpovědí samotné obviněné. Nelze souhlasit s tvrzením obviněné, že soudy relativizují, že by padala či byla dokonce napadána poškozeným. Z obsahu výpovědi svědka M. se však nepodává ničeho na podporu jejího tvrzení, že byla poškozeným před bodnutím fyzicky napadena údery pěstí do obličeje. Stran výpovědi svědka M. je možno odkázat zejména na bod 39. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v rámci něhož se odvolací soud s touto jeho výpovědí stručně a výstižně vypořádal.

40. Další stěžejní námitkou obviněné je námitka týkající se toho, jak byla soudy vyhodnocena intenzita bodnutí a biomechanika útoku. Obviněná v tomto směru napadá znalecký posudek znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Dobiáše, kdy s odkazem na zahraniční i českou odbornou literaturu namítá, že znalecký posudek je neúplný, neboť znalec pro svůj závěr o vysoké intenzitě útoku vzal v úvahu jen ukazatel spočívající v hloubce rány a opomněl další důležité faktory (např. mechanismus, tvar, úhel atd.). Aniž by Nejvyšší soud chtěl jakkoli zpochybňovat relevanci a úroveň odbornosti obviněnou citovaných literárních zdrojů, je zcela zásadní, že znalec MUDr. Dobiáš posuzoval konkrétní případ a vycházel ze skutečného stavu věci, nikoli pouze z obecných teoretických odborných závěrů. V rámci znaleckého posudku a rovněž v rámci své výpovědi v hlavním líčení setrval na svém závěru, že k bodnutí došlo nejméně střední intenzitou. Znalec nebyl schopen určit přesně polohy obou aktérů při útoku („ruce útočníka musela být dosažitelná pravá přední část krku poškozeného“, bod 28. rozsudku soudu prvního stupně), s ohledem na zranění však byl schopen určit, že nůž musel být v ruce obviněné nějakým způsobem fixován. Ke zranění tedy nemohlo dojít tím, že by s nožem obviněná „šermovala“ před sebou, ale musela jej pevně svírat v dlani (viz bod 58. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Zbraní byl kuchyňský nůž o délce čepele 14 cm. Tuto skutečnost obhajoba nijak nezpochybňuje. Hloubka bodného kanálu byla přibližně 2,5 cm, přičemž i při takovéto hloubce zranění mohlo s ohledem na lokaci dojít k následku v podobě usmrcení poškozeného, jak potvrdil znalec MUDr. Dobiáš. Je obecnou notorietou, že krk je místem, kde jsou uloženy pro život zcela nezbytné orgány (např. krkavice či dýchací trubice) a tyto se nacházejí poměrně těsně pod povrchem kůže, resp. že krk není obecně chráněn kostmi či větším množstvím tuku. Znalec MUDr. Dobiáš konstatoval, že mechanismem útoku, který obviněná zvolila, mohlo dojít k poranění krkavice, hrdelní žíly, případně bloudivého nervu, kdy poškození těchto orgánů mohlo velmi dobře vést k vážné poruše zdraví či dokonce smrti poškozeného. „Znalec, především v reakci na dotazy obhajoby, uvedl, že si dost dobře nedokáže představit situaci, kdy někdo vezme nůž a řekne si, že jiného bodne do krku, ale nebodne ho do cévy. To je podle znalce nesmysl. Znalec výslovně uvedl, že pokud je útočeno na krk, pak v této oblasti lidského těla jsou struktury na poměrně malé části, v dosahu několika centimetrů.“ (bod 66. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Rozsáhlá argumentace obviněné stran biomechaniky a intenzity bodnutí je v podstatě nastiňováním vlastních verzí toho, jak mohl být útok nožem proveden, kdy je třeba připomenout, že i přes odkazy na odbornou literaturu není obhajoba na rozdíl od znalce osobou uvedené problematiky odborně znalou. Znalec vyloučil, že by k bodnutí mohlo dojít tím, že by se obviněná nožem pouze oháněla, „šermovala“ jím před sebou. Naznačuje-li pak obviněná, že se mohl poškozený na nůž v podstatě sám nabodnout, pak je tato verze vyloučena výpovědí poškozeného, kterou, jak rozvedeno výše, vyhodnotily soudy jako věrohodnou. Znalec objektivně vyhodnotil zranění poškozeného a možné následky s ohledem na lokaci zranění a volbu užité zbraně. Rovněž se vyjádřil i ke způsobu provedení útoku, nebyl však schopen určit přesnou polohu obou aktérů. Nejvyšší soud neshledal na závěrech znalce jakýchkoli nesrovnalostí a námitce obviněné tedy nepřisvědčil.

41. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. Přestože obviněná považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natožpak rozpor zjevný ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

42. Námitky obviněné stran intenzity bodnutí, způsobu provedení útoku a počtu úderů, kterými ji měl poškozený napadnout, ve svém souhrnu směřují k argumentaci, že její jednání bylo jednáním v nutné obraně, případně se jednalo o spontánní reakci na útok poškozeného, nikoli o úmyslné jednání. Tyto námitky jsou v obecné rovině námitkami nesprávného právního posouzení skutku, a tedy podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

43. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

44. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

45. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

46. Obviněná v podaném dovolání zpochybnila právní posouzení svého jednání jako pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to v několika ohledech. Jednak zpochybnila prokázání úmyslu poškozeného usmrtit, jednak má za to, že její jednání bylo jednáním v nutné obraně ve smyslu ustanovení § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná však svou argumentaci založila v podstatě pouze na své vlastní verzi skutkového stavu, k níž dospěla na podkladě vlastního hodnocení provedených důkazů, nikoli na stabilizovaných skutkových zjištěních zanesených ve skutkové větě rozsudku. Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak uplatnila způsobem neregulérním. Nadto se jedná o námitky zcela neopodstatněné.

47. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Jednáním ve stadiu pokusu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, nicméně k dokonání trestného činu nedošlo.

48. Objektem trestného činu vraždy (předmětem ochrany) je lidský život, který toto ustanovení chrání. Předmětem útoku je pouze živý člověk. Objektivní stránka spočívá v usmrcení člověka, přičemž na prostředcích použitých k usmrcení nezáleží. Trestný čin vraždy je ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným (§ 15 odst. 1 tr. zákoníku). Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka.

49. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

50. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

51. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

52. Soudy v projednávané věci dospěly k závěru, že obviněná jednala v úmyslu nepřímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud konstatoval, že komparací způsobu a intenzity vedeného útoku (nejméně střední intenzity), použitého nástroje (kuchyňského nože o délce čepele 14 cm) a místa na těle poškozeného, kam bylo útočeno (oblast krku, kde se nacházejí pro život důležité orgány, což je běžnou notorietou), je podle jeho názoru, „který koreluje se závěrem soudu prvního stupně, možno uzavřít, že obžalovaná věděla, že svým jednáním, popsaným ve výroku napadeného rozsudku, může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že takový následek způsobí, s tím byla srozuměna. Tedy i odvolací soud je toho názoru, že co se týče formy zavinění, lze na jednání obžalované V., popsané ve výroku napadeného rozsudku, nahlížet jako na jednání ve formě nejméně nepřímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.“ (bod 66. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud rovněž poukázal na konfliktní osobnost obviněné, která se i v minulosti dopouštěla závadového jednání, kdy sama připustila v rámci výslechu u vazebního zasedání dne 3. 9. 2024, že v minulosti jednou zranila nožem svého druha, svědka R. M. V této souvislosti je možno odkázat i na vypořádání se s námitkou obviněné, v rámci níž namítala, že soud prvního stupně nepřípustně akcentoval její předchozí závadové jednání, ač za ně formálně nikdy nebyla uznána vinnou žádným přestupkem, a stejně tak z této premisy vycházel i znalec Mgr. Michal Pernička, Ph.D., což vypovídá o určité zaujatosti vůči její osobě. Totožnou námitku vznesla i nyní v dovolacím řízení. Odvolací soud v bodě 66. odůvodnění usnesení uvedl, že přestože z rejstříku přestupků obviněné se nepodává žádného záznamu, což Nejvyšší soud ověřil, z úředních záznamů založených na č. l. 62–65 a 357–363 spisu (které odvolací soud provedl k důkazu, čímž napravil pochybení soudu prvního stupně) bez jakýchkoliv pochybností vyplývá nejméně skutkový popis závadového jednání, kterého se obviněná v minulosti dopustila, stejně tak ze spisu Okresního soudu v Kroměříži ve věci sp. zn. 4 T 92/2020, v rámci níž byla uznána vinnou přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Toho se stejně jako jednání v projednávané věci dopustila pod vlivem alkoholu, kdy detekovaná hladina přesahovala 1,7 ‰ alkoholu. Je tedy možno souhlasit s tím, že obviněná „má sklony k páchání výtržnického či dokonce násilného jednání, a to zejména pod vlivem alkoholu“ (bod 66. odůvodnění usnesení odvolacího soudu), přičemž úvahy jak soudu prvního stupně, tak soudu odvolacího v tomto směru jsou zcela namístě. Nejvyšší soud na závěru obecných soudů, že se obviněná dopustila jí za vinu kladeného jednání v nepřímém úmyslu ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neshledal žádných nesrovnalostí. Námitku obviněné tak Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněnou.

53. Nelze se tak proto ztotožnit ani se stěžejní námitkou obviněné, že jednala v nutné obraně. Podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odst. 2 nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

54. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Obrana je zcela zjevně nepřiměřená útoku, není-li podle poznatků a úsudku bránícího se, k jehož psychickému stavu vyvolanému útokem třeba přihlížet, k odvrácení útoku potřebná, a kromě toho též, je-li zcela neúměrná jeho intenzitě i významu (zde se do jisté míry vrací v zeslabené formě požadavek proporcionality, poněvadž intenzita útoku je spoluurčována významem ohroženého zájmu a intenzitou zavinění) – srovnej Šámal, P. a kol., Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 398–406.

55. Nutná obrana je úplným vyviněním se, a proto je třeba užití tohoto institutu velmi pečlivě zvažovat. Soud prvního stupně v rámci svého rozsudku, zejména v bodech 57. a 60. jeho odůvodnění, poukázal na to, že obviněná se nenacházela v natolik bezvýchodné situaci, aby byla její obrana za pomoci kuchyňského nože adekvátní. „V daném okamžiku nebyla obžalovaná nijak poškozeným ohrožována, ten jí předtím neudeřil pěstí do obličeje, jen se strkali, na což reagovala obžalovaná nepřiměřeně, kdy aniž by byla v jakémkoliv ohrožení, se rozmáchla zespodu nahoru a nožem poškozeného bodla do krku“ (bod 57. odůvodnění rozsudku). Dále uvedl: „V projednávaném případě nebylo prokázáno, že by se jednalo o mimořádnou okolnost na straně obžalované, například výrazný pocit strachu, úzkost či úlek, kdy ani pokud by soud uvěřil její obhajobě, že před útokem nožem dostala pěstí do tváře od poškozeného (ačkoliv této obhajobě soud neuvěřil, jak je rozebráno shora), tak ani tento podnět by nebyl takové intenzity a závažnosti, který by u obžalované mohl vyvolat stav silného rozrušení a z uvedeného důvodu tak nelze v žádném případě bodnutí nožem do krku poškozeného považovat za adekvátní obrannou reakci obžalované“ (bod 60. odůvodnění rozsudku). S ohledem na možné následky, které byly objektivizovány znaleckým posudkem MUDr. Dobiáše (a jsou rovněž uvedeny ve skutkové větě rozsudku), kdy jen shodou šťastných okolností a náhod nedošlo v důsledku cíleného intenzivního útoku bodnořezným nástrojem do krku k usmrcení poškozeného, nelze shledat jakoukoli případnou přiměřenost v jednání obviněné. Odvolací soud se k námitce nutné obrany vyjádřil v bodě 62. odůvodnění usnesení, kdy se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, vyjma jeho zmínky o tom, že obviněná se mohla eskalaci konfliktu vyhnout tím, že by z bytu odešla. Uvedl, že jednání obviněné bylo zcela nepřiměřené útoku poškozeného, resp. jednání poškozeného nevykazovalo takové parametry, aby byla její obrana za použití nože přiměřená. Nebylo prokázáno, jak již rozvedeno výše, že by poškozený fyzicky atakoval obviněnou údery pěstí do obličeje (či jakkoli jinak) předtím, než došlo k útoku nožem na jeho osobu. Se závěrem obecných soudů, že podmínky nutné obrany nebyly splněny, se tedy Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.

56. Nejvyšší soud nezpochybňuje, že mezi poškozeným a obviněnou došlo ke konfliktu, na němž měl poškozený svůj podíl, resp. vše nasvědčuje tomu, že jej sám vyvolal, když začal obviněnou vyhazovat z bytu, kde byl pouze hostem, zatímco obviněná zde bydlela se svým druhem. Z provedeného dokazování se rovněž podává, že poškozený je osobou problémového chování. To však na závěru o vině obviněné ničeho nemění. Přestože obviněná zjevně nebyla osobou, která celý incident vyprovokovala, prokazatelně reagovala zcela neadekvátním způsobem, když v reakci na slovní potyčku a jednání poškozeného vytáhla kuchyňský nůž a poškozeného bodla do krku. Je namístě třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že v odst. 2 § 140 tr. zákoníku je postihován pachatel, který jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, bude postihován podle odst. 1 pachatel, který takto jedná v náhlém hnutí mysli (z náhlého popudu, impulzivně, z prudkého hnutí mysli, často pod vlivem alkoholu nebo jiných návykových látek). Obviněná jednala zjevně impulsivně a rovněž pod vlivem alkoholu, přičemž znalci MUDr. Nedoma a Mgr. Pernička konstatovali, že v době spáchání skutku trpěla syndromem závislosti na alkoholu. Z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku se podává, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, a proto trestní zákoník sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (dvanáct až dvacet let odnětí svobody), na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli, přičemž může jít i o jednání v afektu nebo v podobném stavu [srovnej ŠÁMAL, Pavel. § 140 (Vražda). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1864, marg. č. 5.].

57. Nejvyšší soud podotýká, že skutečnost, že se soud přikloní k verzi hodnocení důkazů odpovídající skutkovým závěrům obžaloby, jsou-li tyto závěry řádně odůvodněny, neznamená porušení zásad hodnocení důkazů a nezakládá ani vadu řízení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014). V projednávané věci obviněná rozporuje učiněná skutková zjištění, a to na podkladě vlastního hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků a výpovědí) a vlastní verze událostí (kdy má za to, že jednala v nutné obraně, neboť reagovala na předcházející úder pěstí od poškozeného).

58. Stran zásady in dubio pro reo, jejíž porušení obviněná v několika pasážích dovolání namítá, lze obecně uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněné tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněnou zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněné však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal. IV.

59. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podala obviněná J. V., odmítl.

60. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 27. 5. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu