3 Tdo 398/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. d) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 398/2026 Datum rozhodnutí: 23.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Zákaz činnosti, Přítomnost při soudních jednáních Dotčené předpisy: § 198 odst. 1 tr. ř., § 73 odst. 1 tr. zákoníku, § 73 odst. 4 tr. zákoníku, § 274 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: D 3 Tdo 398/2026-218 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný F. B. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 11 To 312/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 21/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného F. B. odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 9. 2025, sp. zn. 2 T 21/2025, byl podle § 45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoník“) zrušen celý výrok o vině a celý výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 4. 2025, č. j. 3 T 66/2025-58, který nabyl právní moci dne 20. 5. 2025, i další výroky na něj obsahově navazující a při vázanosti skutkovými zjištěními uznal F. B. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod body 1. – 3. vinným pokračujícím přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s již pravomocně odsouzeným D. C., a pod body 4. – 5. vinným pokračujícím přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu podrobně popsaného v bodech 1. až 5. výroku o vině.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, jehož výkon byl podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let s dohledem.

3. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil.

4. Podle § 67 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v rozsahu 60 celých denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, tj. celkem ve výši 30.000 Kč.

5. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (čtyř) let.

6. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost, aby s již odsouzeným D. C. společně a nerozdílně uhradili škodu ve výši 44.359 Kč poškozené společnosti Krmiva pro ryby s.r.o. se sídlem Běstovice 9 a ve výši 12.600 Kč poškozenému L. T.

7. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená společnost Krmiva pro ryby s.r.o. odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.

8. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. T. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

9. Proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 9. 2025, sp. zn. 2 T 21/2025, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině a trestu.

10. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 11 To 312/2025, a to tak, že z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 45 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) měsíců, který podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 (tří) let za současného uložení dohledu v rozsahu ustanovení v § 49 – § 51 tr. zákoníku. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené omezení, aby ve zkušební době podle svých sil a schopností uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 67 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 68 tr. zákoníku byl obviněnému uložen rovněž peněžitý trest v rozsahu 60 celých denních sazeb s výší denní sazby 500 Kč, tj. celkem ve výši 30.000 Kč. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 (čtyř) let. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. II.

11. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 11 To 312/2025, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 469–471 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tr. ř.

12. Obviněný v podaném dovolání uvedl, že „nesouhlasí s likvidačním trestem zákazu činnosti. Řidičské oprávnění potřebuji k práci i k rodině a z obce kde bydlí je velmi složité se někam dostat a je zde špatná dopravní obslužnost“. Dále, že „nebyly dány podmínky pro konání hlavního líčení a pro rozhodnutí ve věci samé, obžalovaný chtěl podstatně nižší trest a chtěl využít institutu prohlášení viny“. Taktéž namítl, „že v době konání hlavního líčení byl v pracovní neschopnosti a že nebyla zachována jeho lhůta k přípravě na hlavní líčení“.

13. Zároveň konstatoval porušení čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, k čemuž odkázal nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11.

14. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2026, č. j. 11 To 312/2025-183, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 1. 9. 2025, č. j. 2 T 21/2025-145, a zprostil obviněného viny, případně věc vrátil zpět k rozhodnutí soudu prvního stupně.

15. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 24. 4. 2026, sp. zn. 1 NZO 317/2026.

16. Úvodem svého vyjádření se státní zástupce pozastavil nad zpracováním podaného dovolání ze strany obhájce Mgr. Zdeňka Burdy, které je odůvodněno pouze do té míry, aby mu nebyla zaslána výzva k odstranění vad. Podle státního zástupce tvoří dovolání nesourodou směs kusých výroků, které na sebe nenavazují a neobsahují žádnou přiléhavou argumentaci. Samotná argumentace v části IV. dovolání se pak sestává ze čtyř odstavců doslova přejatých z předchozího odvolání dovolatele. S těmito námitky se však vypořádal podle státního zástupce již odvolací soud v bodech 9. – 11. odůvodnění svého rozsudku, přičemž s jeho závěry se státní zástupce zcela ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal.

17. K namítané nepřiměřené přísnosti trestu zákazu činnosti státní zástupce připomněl rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož nelze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. [pozn. ve vyjádření nesprávně uvedeno písm. h)], což podpořila další judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu, na kterou státní zástupce poukázal (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 6 Tdo 182/2018, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07, a nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018. sp. zn. II. ÚS 492/2017). Jedinou výjimkou by bylo, pokud by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění či se nacházelo mimo zákonná kritéria pro volbu druhu trestu či jeho konkrétní výměry nebo bylo založeno na skutkovém stavu stiženém vadou zakládající dovolací důvod týkající se otázky viny. To však není projednávaný případ. V rámci dovolacích důvodů se tak podle státního zástupce Nejvyšší soud nemůže zabývat otázkou přiměřenosti uloženého trestu ani hodnotit, zda soudy postupovaly v souladu s ustanovením § 39 tr. zákoníku. Státní zástupce tak uzavřel, že v této části dovolací argumentace obviněného dovolacímu důvodu neodpovídá. Zároveň s tím zdůraznil, že zpracovatel dovolání Mgr. Zdeněk Burda byl o tomto opakovaně Nejvyšším soudem poučen a příkladmo odkázal na bod 9. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2025, č. j. 8 Tdo 1044/2025-106.

18. Ve vztahu k námitce, že nebyla zachována lhůta k přípravě na hlavní líčení státní zástupce podotkl, že obviněný blíže nekonkretizoval, ke kterému z hlavních líčení neměla být dodržena a lze se tak jen domýšlet, že se mu patrně jedná o hlavní líčení odročené na 1. 9. 2025, když u předcházejícího hlavního líčení dne 25. 8. 2025 dovolatel po celou dobu přítomen byl. S odvoláním na právní větu publikovanou pod č. 35/2002 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 844/2010, a usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 401/2025, podotkl, že „byla-li u obviněného zachována lhůta k přípravě k prvému hlavní líčení a nedošlo-li od této doby do posledního hlavního líčení ve stavu řízení a v dané věci k žádným změnám, nebylo zapotřebí již opětovně poskytovat obviněnému další lhůtu k přípravě“. V projednávaném případě nedošlo k žádným procesním či skutkovým změnám, které by vyžadovaly podstatné přebudování jeho dosavadní obhajoby. Taková změna s nepodává ani z příslušných protokolů o hlavním líčení ani ji dovolatel nenamítá. Zároveň s tím poukázal státní zástupce na bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, ze kterého se podává, že dovolatel i jeho obhájce souhlasili s konáním odročeného hlavního líčení dne 1. 9. 2025 v jejich nepřítomnosti a že dovolateli v účasti na hlavním líčení nebránila ani samotná pracovní neschopnost. V tomto ohledu se státní zástupce pozastavil nad tím, že obviněný i po poučení odvolacím soudem opět uvádí bez dalšího vysvětlení pouze, že byl v pracovní neschopnosti, nikoliv zda a jak mu jaká okolnost související s jeho zdravotním stavem mohla bránit v účasti na hlavním líčení. Když navíc podle své omluvy ze dne 29. 8. 2025 souhlasil se svou neúčastí u odročeného hlavního líčení. Státní zástupce jako nejpravděpodobnější považuje, že zmínku o pracovní neschopnosti překopíroval dovolatel ze svého předchozího odvolání společně s dalším textem, aniž by chtěl své pracovní neschopnosti přikládat nějaký dovolací význam. Nad rámec toho ještě dodal, že Nejvyšší soud obdobnou argumentaci obhájce Mgr. Burdy odmítl již předtím, a to usnesením ze dne 8. 10. 2025. č. j. 3 Tdo 867/2025-127, ve kterém Nejvyšší soud uvedl, že nelze požadovat po soudu, aby fabuloval a z pouhé pracovní neschopnosti dovozoval, že se pacient nemůže účastnit soudního jednání.

19. Po zvážení shora uvedených skutečností tak státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], a to i pro případ postupu podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. III.

20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

21. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 1. 2026, sp. zn. 11 To 312/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. (per analogiam), neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, kdy výrok o vině zůstal beze změny. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

22. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tr. ř.

23. Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým mu byl uložen trest, ale především proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

24. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d), i) tr. ř.

25. Je na místě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný v podaném dovolání doslovně opakuje své námitky z podaného odvolání, se kterými se již zcela vypořádal soud odvolací. Zároveň s tím se jedná o námitky velmi kusé, jak ostatně vyplývá z bodů 12. – 13. odůvodnění tohoto usnesení, kde je zachycena takřka doslovně veškerá argumentace obviněného. V podaném dovolání se omezil pouze na tato konstatování bez toho, aniž by je blíže podložil adekvátní a konkrétní argumentací. Podané dovolání je tak na samé hraně přípustnosti z hlediska obsahových náležitostí. Nejvyšší soud v ustálené rozhodovací praxi setrvale poukazuje na to, že dovolání je specifickým a přísně formalizovaným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu ustanovení § 265b tr. ř. Zákonný důvod přitom nemůže být jen deklarován, nýbrž je také třeba, aby mu svým obsahem odpovídala argumentace v podaném dovolání. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022).

26. Obviněný v podaném dovolání uvedl, že „nebyly dány podmínky pro konání hlavního líčení a pro rozhodnutí ve věci samé, obžalovaný chtěl podstatně nižší trest a chtěl využít institutu prohlášení viny a že v době konání hlavního líčení byl v pracovní neschopnosti a že nebyla zachována jeho lhůta k přípravě na hlavní líčení“. Dlužno dodat, že obviněný nijak nespecifikoval, u kterého z nařízených hlavních líčení nebyly splněny podmínky k jeho konání.

27. Otázkou přítomnosti obviněného v hlavním líčení se zabývá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Poněkud odlišně jsou poté trestním řádem stanoveny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§ 196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, a podmínky, za kterých lze jednat ve veřejném zasedání (§ 232 a násl. tr. ř.).

28. Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je základním prvkem práva na spravedlivý proces vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny, nelze jej k účasti na jednání soudu a uplatňování jeho procesních práv nutit, ovšem soudy mají povinnost vytvořit k tomu obviněnému prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2016, sp. zn. 7 Tdo 527/2016). Současně je však třeba připomenout i to, že právo obviněného na osobní účast u jednání soudu garantované Úmluvou či Listinou zaslouží ochranu pouze tenkrát, není-li zneužíváno obstrukčním jednáním zjevně směřujícím ke zmaření jednání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 8 Tdo 26/2016).

29. Stran namítaného porušení lhůty k přípravě na hlavní líčení dané § 198 odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud odkazuje na již dříve vyjádřené názory na tuto problematiku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2001, sp. zn. 11 Tz 179/2001, uveřejněné pod č. 35/2002 Sb. rozh. tr., usnesení ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1230/2005, ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 6 Tdo 844/2010), podle nichž zákon v § 198 odst. 1 tr. ř. přímo neřeší, zda je i v případech odročeného hlavního líčení nutné zachovat lhůtu k přípravě podle zmíněného zákonného ustanovení, nicméně z významu a smyslu této lhůty je možné dovodit, že ji bude nutné v případě opětovného předvolávání obviněného k hlavnímu líčení zachovat, ovšem pouze tehdy, pokud po odročení hlavního líčení nastaly v řízení a ve věci, která je projednávána, takové podstatné změny, o nichž obviněný před nařízením odročeného hlavního líčení nevěděl a přitom jsou pro jeho procesní postavení a možnosti zajištění jeho řádné obhajoby významné.

30. Uvedený právní názor je setrvale zastáván právní praxí i komentářovou literaturou. Je jasně patrný i z bodu 18. nedávného usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2025, sp. zn. I. ÚS 401/25, který odmítl argument stěžovatele, že mu nebyla zachována lhůta k přípravě na odročené hlavní líčení, kdy v bodě 18. odůvodnění svého usnesení Ústavní soud připomněl, že „pětidenní lhůtu na přípravu na odročené hlavní líčení není zásadně nutné dodržet, pokud ve věci nedojde k takovému významnému vývoji, který potřebu důkladné přípravy předznamenává. Tento názor je potvrzen jak v odborné literatuře (shodně Púry, F. in Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2529; a Augustinová, P. in Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád: Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017), tak v judikatorní praxi (srov. usnesení ze dne 18. 1. 2011, sp. zn. I. ÚS3414/10, nebo usnesení ze dne 13. 11. 2001, sp. zn. II. ÚS 615/2000, příp. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2005 sp. zn. 3 Tdo 1230/2005). V případě stěžovatele k žádnému významnému procesnímu ani faktickému vývoji nedošlo a nebylo tedy nutné dávat mu další lhůtu k přípravě na odročené hlavní líčení“.

31. Z obsahu spisového materiálu se podává, že hlavní líčení bylo poprvé nařízeno na den 24. 3. 2025 ve 14:15 hod. (na č. l. 40 spisu) a bylo odročeno na den 17. 4. 2025 (č. l. 56 spisu) z důvodu nedodržení lhůty k přípravě obhájce [obhájci bylo zasláno nařízení hlavního líčení dne 13. 3. 2025, ale při kontrole dne 20. 3. 2025 (doručenka na č. l. 42 p.v.) bylo zjištěno, že doručeno není]. I toto hlavní líčení bylo odročeno z důvodu nedodržení lhůty k přípravě na hlavní líčení zapříčiněné spojením s jinou trestní věcí obviněného. Hlavní líčení bylo odročeno na den 30. 6. 2025 ve 14:00 hod. (č. l. 65 spisu). K hlavnímu líčení nařízenému na den 30. 6. 2025 ve 14:00 hod. byla zachována lhůta k přípravě jak u obviněného (doručeno 16. 5. 2025), tak obhájce (doručeno 15. 5. 2025, obě doručenky na č. l. 83 p.v.). Obhájce obviněného zaslal soudu prvního stupně dne 30. 6. 2025 v 11:22 hod. omluvu z hlavního líčení v důsledku pracovní neschopnosti obviněného společně s nesouhlasem s konáním hlavního líčení v jeho nepřítomnosti. K tomuto přípisu byla připojena lékařská zpráva s diagnózou pásového oparu (na č. l. 89–90). Na tuto skutečnost reagoval soud prvního stupně dalším odročením, tentokrát na den 14. 7. 2025 v 15:00 hodin. I v případě tohoto hlavního líčení byla zachována lhůta k přípravě jak obviněného, tak obhájce, kdy oběma bylo shodně doručeno dne 3. 7. 2025 (doručenky na č. l. 94). Dne 10. 7. 2025 požádal obhájce o odročení hlavního líčení z důvodu kolize s jednáním v jiné věci a nemocí koncipienta. Stejného dne na toto reagoval soud prvního stupně, který zaslal obhájci přípis, že jeho žádosti vyhověno nebude, kdy poukázal mimo jiné na opakované žádosti obhájce obviněného o odročování i na to, že se spoluobviněný D. C. navzdory nepřehlédnutelné zdravotní zátěži dostavil, a dokonce odložil plánovaný velmi důležitý zdravotní výkon (na č. l. 98.). Uvedený přípis si však obhájce obviněného nevyzvedl (doručenka na č. l. 105) a proto byl kontaktován spoluobviněný D. C. s tím, že hlavní líčení konáno nebude (úřední záznam na č. l. 104). Dne 14. 7. 2025 byl kontaktován přímo obhájce obviněného a byl dohodnut termín hlavního líčení dne 25. 8. 2025 ve 13:00 hod. (úřední záznam na č. l. 106).

32. O novém termínu hlavního líčení nařízeném na den 25. 8. 2025 na 13:00 hod. byl písemně spraven jak obviněný (dne 2. 8. 2025), tak jeho obhájce (17. 7. 2025, obě doručenky na č. l. 106 p. v.). Obhájce doručil soudu dne 22. 8. 2025 v 2:45 hod. (pátek) další žádost o odročení hlavního líčení z důvodu potvrzení o pracovní neschopnosti obviněného vystaveného dne 8. 8. 2025 (na č. l. 116–117). Z tohoto potvrzení se podává, že bylo vystaveno dne 8. 8. 2025 a že má obviněný určené vycházky v čase od 9:00 do 11:00 hod. Zdravotní důvod, pro který bylo potvrzení o pracovní neschopnosti vydáno z jeho kopie zaslané soudu zjevný není. Z úředního záznamu na č. l. 119 se podává, že téhož dne, tedy 22. 8. 2025 byl opakovaně učiněn pokus o kontaktování vystavujícího lékaře MUDr. Řezáče i obhájce obviněného, avšak neúspěšně. Stejného dne byl zaslán obhájci přípis, že nařízené hlavní líčení konáno bude, neboť má obviněný vycházky a ze zaslaných materiálů se nepodává, že by účasti u hlavního líčení nebyl schopen (na č. l. 120). Z úředního záznamů na č. l. 121 ze dne 22. 8. 2025 se poté podává, že soud kontaktoval spoluobviněný C. s dotazem, jestli se bude konat hlavní líčení, neboť mu bylo obviněným F. B. sděleno, že bude hlavní líčení opětovně odročeno. Spoluobviněnému bylo sděleno, že odročeno nebude a hlavní líčení se uskutečnění v nařízeném termínu. V den konání hlavního líčení dne 25. 8. 2025, aniž by si vyzvednul z datové schránky přípis soudu, že jeho návrhu na odročení soud nevyhověl a že bude konáno hlavní líčení v nařízeném termínu zaslal obhájce obviněného v 12:49 hod., tedy 11 minut před konáním hlavního líčení, přípis, že omlouvá neúčast svoji a obviněného v hlavním líčení, a že nesouhlasí s tím, aby bylo hlavní líčení konáno v jejich nepřítomnosti. Z výše uvedeného se podává, že procesní postup obhájce a obviněného, resp. jejich procesní strategie směřovala k oddálení vydání meritorního rozhodnutí. Obhájce obviněného zasílal omluvy de facto na poslední chvíli, přestože si byl pracovní neschopnosti obviněného vědom, vědom si toho, že časový prostor pro vyhodnocení důvodnosti k omluvy a eventuální informace o nevyhovění žádosti je pro soud prvního stupně extrémně limitován. Sám poté nebyl k zastižení ani telefonicky ani mu nebylo možné fakticky doručit přípisy soudu, že se jeho žádosti nevyhovuje, když si nevybíral datovou schránku (viz posledně popisovaná situace a doručenka na č. l. 122).

33. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 25. 8. 2025 (na č. l. 129–133) vyplývá, že hlavní líčení nařízené na 13:00 hod. bylo započato fakticky ve 13:33 hod., kdy samosoudkyně vyčkala příchodu obviněného F. B., který se celého hlavního líčení zúčastnil. Soud postupoval v souladu s ustanovením § 205 tr. ř. a násl. Bylo konstatováno, že se nedostavil obhájce tohoto obviněného Mgr. Zdeněk Burda. Všechny lhůty pro konání hlavního líčení byly zachovány (tedy i včetně lhůty k přípravě – podrobně viz předcházející bod). Obviněný F. B. prohlásil, že nesouhlasí s konáním hlavního líčení bez svého obhájce. Poté probíhalo standardně hlavní líčení, byly předneseny návrhy na potrestání, obvinění dotázáni, zda chtějí prohlásit vinu, případně, které skutečnosti si přejí označit za nesporné v souladu s ustanovením § 206a odst. 1 tr. ř. Poté soud přistoupil k zahájení dokazování v souladu s ustanoveními § 207 a násl. tr. ř. Hlavní líčení bylo odročeno za účelem provádění dalšího dokazování na 1. 9. 2025 v 10:20 hod. s tím, že obviněný F. B. vzal tento termín na vědomí. Obhájce obviněného byl o tomto odročení vyrozuměn přípisem zaslaným téhož dne a doručeným dne 28. 8. 2025 (doručenka na č. l. 125).

34. Obhájce obviněného zaslal dne 31. 8. 2025 v 22:56 hod. soudu prvního stupně přípis, že na straně obhájce nebyla dodržena lhůta k přípravě hlavního líčení. Současně s tím uvedl, že obhájce i obviněný souhlasí s konáním hlavního líčení ve své nepřítomnosti. K hlavnímu líčení konaném dne 1. 9. 2025 v 10:20 hod. (protokol na č. l. 137) se obviněný ani jeho obhájce nedostavili. Bylo doplněno a posléze ukončeno dokazování a vyhlášen odsuzující rozsudek. V témže dni v 10:26 hod. (tedy až po zahájení hlavního líčení) byl datovou schránkou doručen přípis nadepsaný osobní prohlášení viny a vyjádření obviněného.

35. K obviněnému předloženým rozhodnutím o pracovní neschopnosti považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněný není ze zdravotního důvodu schopen se hlavního líčení či veřejného zasedání účastnit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Obecně vzato si lze představit celou řadu zdravotních důvodů, pro které konkrétní jedinec nebude schopen výkonu práce, ovšem v běžném občanském životě bude schopen fungovat naprosto bezproblémově. Pracovní neschopnost sama o sobě tak bez uvedení konkrétních hmatatelných obtíží anebo alespoň diagnózy na základě, které si soud svede učinit obrázek o zdravotních těžkostech účastníka řízení, tak v zásadě nemá žádnou výpovědní hodnotu. A právě proto, že soud není lékař a není oprávněn přezkoumávat zdravotní stav pacienta, je zapotřebí, aby lékařské zprávy osvědčující nemožnost účasti u soudního jednání vyznívaly dostatečně jednoznačně a přezkoumatelně obsahovaly údaj, pro jaké konkrétní medicínské překážky je participace účastníka řízení na soudním jednání vyloučena. Z logiky věci nemůže obviněný spravedlivě požadovat, aby soud fabuloval a z pouhé pracovní neschopnosti bez dalšího automaticky dovozoval, že pacient se nemůže účastnit soudního jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 3 Tdo 867/2025). Dlužno podotknout, že se soud prvního stupně snažil sám opakovaně nad rámec svých povinností ověřit reálný stav obviněného jak u lékaře, který potvrzení vystavil, tak u obhájce obviněného, kdy oba z nich byly v daný den pro soud nekontaktní. Nadto o tom, že se jednalo spíše o nástroj, jak oddálit odsuzující rozhodnutí svědčí i skutečnost, že se obviněný fyzicky hlavního líčení konaného dne 25. 8. 2025 zúčastnil. Jeho pracovní neschopnost tedy v tomto ohledu neměla a nemohla mít vliv na zákonnost postupu soudu prvního stupně.

36. Jak pak správně připomněl odvolací soud v bodě 10. odůvodnění svého usnesení, jak obviněný, tak jeho obhájce výslovně souhlasili s konáním hlavního líčení v jejich nepřítomnosti. K namítanému nezachování lhůty k přípravě je možné odkázat na vyčerpávající popis hlavního líčení a jeho odročování shora jakož i na předcházející teoretický výklad, ze kterého jednoznačně vyplývá, že lhůtu k přípravě hlavního líčení je potřebné zachovat u prvního hlavního líčení ve věci. To bylo fakticky hlavní líčení konané dne 25. 8. 2025, kde bylo hlavní líčení zahájeno, přečtena obžaloba a provedeny další úkony ve smyslu trestního řádu. K tomuto hlavnímu líčení, kde byla jednoznačně lhůta k přípravě zachována se obhájce obviněného o vlastní vůli nedostavil (obviněný se naopak dostavil a byl hlavnímu líčení přítomen). Lhůta k odročenému hlavnímu líčení, v projednávaném případě hlavnímu líčení konaném dne 1. 9. 2025, nemusela být zachována, neboť po odročení hlavního líčení nenastaly v řízení a ve věci, která je projednávána, takové podstatné změny, o nichž obviněný před nařízením odročeného hlavního líčení nevěděl, a které by byly pro jeho procesní postavení a možnosti zajištění jeho řádné obhajoby významné. Byly provedeny důkazy navrhované v obžalobě, ze kterých nebyly zjištěny žádné překvapivé skutečnosti. S obsahem těchto důkazů mohl být obhájce obviněného spraven jednak z obsahu spisu, který při skončení vyšetřování mohl prostudovat a jednak svoji osobní přítomností při hlavním líčení, kterého se dobrovolně nezúčastnil. V tomto ohledu by bylo možné poukázat na zjevnou skutečnost, že lhůta k přípravě se vztahuje apriori k prvnímu hlavnímu líčení, které proběhlo v souladu s pravidly danými trestním řádem, a nikoliv k některému z dalších hlavních líčení, kterého se obhájce obviněného rozhodl zúčastnit (pro něj fakticky prvnímu hlavnímu líčení, ke kterému se rozhodl dostavit).

37. Pokud se jedná o tvrzení obviněného, že chtěl využít institutu prohlášení viny, tak je na místě poukázat na dikci ustanovení § 206e tr. ř., který striktně stanoví, že využít tohoto institutu je možné pouze do zahájení dokazování. Tuto možnost tedy obviněný měl toliko v hlavním líčení dne 25. 8. 2025, kterého se osobně účastnil. Jeho námitka je tedy i v této části nepřípadná.

38. Obviněný namítl, že „nesouhlasí s likvidačním trestem zákazu činnosti. Řidičské oprávnění potřebuji k práci i k rodině a z obce kde bydlí je velmi složité se někam dostat a je zde špatná dopravní obslužnost“. Patrně v návaznosti na toto tvrzení deklaroval uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je totiž naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

38. Jedná se o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

39. Ač obviněný formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tak k němu žádné relevantní námitky nesnesl. Jinak řečeno, obviněný netvrdí, že trest, jaký mu byl uložen, se pohybuje mimo trestní sazbu nebo, že by mu byl uložen trest, který zákon nepřipouští, ale vyjadřuje pouhou nespokojenost s tím, že v rámci zákonné trestní sazby mu byl uložen trest jiný, než jaký by si představoval. Takové výhrady nelze pod uvedený dovolací důvod vůbec podřazovat. Námitku obviněného lze pod uvedený dovolací důvod podřadit jen s velkou dávkou benevolence.

40. Podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti jsou vymezeny v ustanovení § 73 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.

41. Trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (§ 73 odst. 4 tr. zákoníku).

42. Trest zákazu činnosti patří k těm druhům trestu, které mají přímo zabránit pachateli v dalším páchání trestné činnosti. Jeho smyslem je dočasně vyřadit pachatele z možnosti zastávat a vykonávat určité zaměstnání, povolání a funkce nebo vykonávat činnosti, k nimž je zapotřebí zvláštního povolení či oprávnění nebo jejichž výkon upravují zvláštní předpisy. Jde tedy o zamezení toho, aby pachatel mohl vykonávat tyto zvláštní aktivity, k nimž se vyžaduje určitá morální a odborná způsobilost a které využil nebo zneužil ke spáchání trestného činu nebo spáchaným trestným činem vyvolal vážné pochybnosti o své způsobilosti k výkonu těchto činností. Trest zákazu činnosti se neukládá nikdy obligatorně a je slučitelný se všemi ostatními druhy trestů uvedenými v § 52 odst. 1 tr. zákoníku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 1232-1234).

43. Je možno konstatovat, že obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 4 let za pokračující přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kdy skutek byl spáchán tím, že obviněný vědomě řídil motorové vozidlo, a to 31. 1. 2025, kdy mu bylo v časech 01:13 hod., 01:19 hod. a 01:25 hod. naměřeno v jeho dechu postupně 1,39 promile alkoholu, 1,60 promile alkoholu a 1,66 promile alkoholu, a o necelý měsíc později dne 21. 2. 2025 byl zastaven a kontrolován policejní hlídkou s provedením opakovaných dechových zkoušek a následnému odběru krve, kdy bylo metodou plynové chromatografie zjištěna hladina 1,78 g/kg etylakoholu.

44. Nad rámec uvedeného je možno uvést, že dovolací soud k zásahu do pravomocného výroku o trestu přistupuje pouze ve zcela výjimečných případech, kdy se uložená sankce vzhledem ke specifickým okolnostem řešené věci jeví jako natolik přísná a neodůvodněná, že atakuje princip proporcionality a humánnosti trestního postihu a v širším pojetí koliduje se samotným ústavně garantovaným právem jedince na osobní svobodu. Nositelem takových vlastností však zpochybňovaný trest zákazu činnosti, který byl dovolateli uložen ve výši 4 let s ohledem na okolnosti zcela jistě není. Obviněný se dopustil dvou útoků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, kdy pokaždé mu bylo zjištěno více než 1,5 promile alkoholu, tedy se nacházel ve stavu zcela vylučujícím bezpečnou jízdu s jakýmkoliv vozidlem. Za pozornost stojí, že obviněný byl držitelem řidičského oprávnění od 19. 11. 2024. První útok trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky tedy prokazatelně spáchal pouhé 2 měsíce po obdržení řidičského oprávnění. Na místě mu byl zadržen řidičský průkaz, aby se následně necelý měsíc poté dopustil stejného trestného činu, což výrazně zvyšuje závažnost jeho trestné činnosti a dokumentuje jeho nedostatek respektu k zákonům, majetku a zdraví a životu jiných osob. Tuto skutečnost akcentoval i soud prvního stupně, který v bodě 14. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že „se obžalovaný dopustil opakovaně, krátce po nabytí řidičského oprávnění a při přistižení na místě činu se choval a projevoval naprosto nepřijatelným způsobem. Dehonestoval práci policejní hlídky a marnil její čas, vědom si povinností, které jsou policejním orgánům zákonem svěřovány za účelem ochrany společenských zájmů“. S jeho hodnocením se ztotožnil i odvolací soud, který v bodě 11. odůvodnění svého usnesení konstatoval, že zvolený trest zákazu činnosti i v kombinaci s jinými tresty není možné hodnotit jako nepřiměřeně přísný. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že pokud obviněný tvrdil, že potřebuje řidičské oprávnění „k práci i k rodině a z obce kde bydlí je velmi složité se někam dostat a je zde špatná dopravní obslužnost“, tak si měl být vědom, a především pak respektovat zákonnou úpravu provozu na pozemních komunikacích, se kterou musel být seznámen, aby vyhověl zkouškám, které musel absolvovat pro získání řidičského oprávnění, které mu bylo vydáno dva měsíce před prvním spácháním trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky.

45. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.

40. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný F. B., odmítl.

41. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 6. 2026 Předseda senátu: JUDr. Petr Šabata