3 Tdo 415/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 415/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Pokus trestného činu, Těžké ublížení na zdraví úmyslné, Ublížení na zdraví úmyslné, Těžká újma na zdraví Dotčené předpisy: § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 3 tr. zákoníku, § 146 odst. 1 tr. zákoníku, § 145 odst. 2 písm. g) tr. zákoníku, § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 3 Tdo 415/2026-1107 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. T. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 7 To 33/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 10/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného R. T. odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2024, sp. zn. 41 T 10/2024, byl R. T. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) pod bodem I. výroku o vině uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil spolu se spoluobviněným M. T. jednáním spočívajícím v tom, že společně dne 31. 3. 2024, v blíže nezjištěných večerních hodinách, v bezdomoveckém přístřešku v lesním porostu v blízkosti ulice XY na Praze XY, na GPS souřadnicích XY severní šířky a XY východní délky obžalovaný T. bez zjevné příčiny po společné konzumaci alkoholu napadl s cílem způsobit těžkou újmu poškozeného L. Z., kdy si musel být vědom toho, že údery vedenými velkou intenzitou na hlavu může dojít k takovému poškození mozku, které může vést ke smrtelnému následku, přičemž poškozeného napadl opakovanými údery pěstmi do oblasti hlavy a krku, kopem kolenem do hlavy, vedenými střední až velkou intenzitou, čímž mu způsobil zlomeninu lebky v týlní krajině s puklinou levé temenní kosti, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních a pod tvrdou plenou mozkovou a pavučnicí v temeně týlní krajině, krvácení v obou hrudních dutinách, zlomeninu nosních kůstek, zlomeninu dolní čelisti vlevo, dvě příčné trhlinky v oblasti ústní předsíně u horního rtu a krevní výron v okolí hltanu, kdy tato poranění mají charakter vážné poruchy zdraví a v případě neposkytnutí včasné specializované lékařské pomoci by mohla nastat v řádu několika hodin smrt poškozeného, přičemž poškozený byl po napadení stále při vědomí, s obžalovanými komunikoval a pil s nimi dále alkohol, kdy při zlomenině lebky s nitrolebním krvácením zřejmě došlo k úrazovému otoku mozku, následkem čehož poškozený v průběhu noci zemřel, kdy dne 1. 4. 2024 v ranních hodinách za účelem znesnadnění identifikace a nalezení těla obžalovaný T. společně s obžalovaným T., který byl počátku napadení přítomen, nejprve společně vytáhli tělo zemřelého před boudu, kde obžalovaný T. kuchyňským nožem odřízl poškozenému obě ruce v zápěstí, pokusil se oddělit hlavu od těla, a nakonec tělo společně umístili do kovového vozíku, kdy ho obžalovaný T. polil benzínem a zapálil, přičemž došlo k většinovému ohoření a zuhelnatění těla.

2. Pod bodem II. výroku o vině byl obviněný uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že sám, ačkoliv se dne 31. 3. 2024 dopustil fyzického napadení poškozeného L. Z., kterému způsobil těžkou újmu na zdraví s následkem smrti (skutek pod bodem I. výroku tohoto rozsudku), dne 2. 4. 2024, s cílem pomstít se za předchozí fyzickou roztržku, nejprve v době kolem 12:45 hodin, v bezdomoveckém přístřešku v lesním porostu v blízkosti ulice XY na Praze XY, na GPS souřadnicích XY severní šířky a XY východní délky, s cílem způsobit újmu na zdraví udeřil velkou intenzitou prázdnou skleněnou lahví od vodky o objemu 0,5 litru, kterou držel za hrdlo v pravé ruce, doprostřed čela poškozeného P. Z., v důsledku čehož se dno lahve rozbilo a poškozený utrpěl tržně zhmožděnou ránu ve vlasové části čelní kosti délky asi šesti centimetrů, která si vyžádala lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici v Motole spočívající v revizi a sešití rány, kdy takové poranění je obvykle spojeno s omezením obvyklého způsobu života po dobu čtyř týdnů, po něž je třeba užívat léky tlumící bolest, udržovat ránu v suchu, čistotě a dodržovat klidový režim, přičemž jen shodou náhodných okolností nezávislých na osobě obžalovaného R. T. nedošlo v důsledku roztříštění lahve od vodky k zasažení oblasti očnice a s tím spojeného poranění, případně ztrátě oka či ke vzniku poranění cévních, eventuálně nervových struktur v oblasti hlavy a krku, potenciálně ohrožujících poškozeného na životě, zejména v důsledku hrozících rozsáhlých krevních ztrát, a bezprostředně po napadení poškozeného P. Z. na stejném místě přistoupil obžalovaný R. T. k přítomnému poškozenému J. M., který ležel na posteli, obžalovaný vytáhl z kapsy svého oděvu blíže nezjištěný nůž a tímto nožem střední intenzitou tlakem a tahem zatlačil na krk poškozeného J. M. takovou silou, že poškozeného řízl a způsobil mu tak řeznou ránu vlevo na krku před předním okrajem kývače délky asi dva centimetry, pronikající do podkoží, v blízkosti postranní hrdelní žíly, kdy zranění poškozeného si vyžádalo lékařské ošetření spočívající v revizi a sešití rány, přičemž jen shodou náhodných okolností nezávislých na osobě obžalovaného R. T. nedošlo v důsledku říznutí nožem k porušení postranní hrdelní žíly, potenciálně ohrožující poškozeného na životě, zejména v důsledku hrozících rozsáhlých krevních ztrát či nasátí vzduchu do žil a následné vzduchové embolie, přičemž obžalovaný byl s možností závažnějšího následku u obou poškozených srozuměn.

3. Za to byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 (jedenácti) let, pro jehož výkon byl v souladu s ustanovením § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, zaplatit na náhradě majetkové škody částku ve výši 8.757 Kč, a poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, IČO: 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava, zaplatit na náhradě majetkové škody částku ve výši 2.000 Kč.

5. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu M. T.

6. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2024, sp. zn. 41 T 10/2024, podal obviněný odvolání, a to do všech výroků týkajících se jeho osoby. Spoluobviněný M. T. podal odvolání do výroku o uloženém trestu vyhoštění. Odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, neboť trest mu uložený považovala za nepřiměřeně mírný.

7. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 7 To 33/2025, a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného R. T. částečně zrušil, a to ohledně obviněného ve výroku o vině pod bodem II. a ve výrocích o trestu a náhradě škody, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině pod bodem I. z napadeného rozsudku znovu rozhodl tak, že: pod bodem II. uznal obviněného vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 2. 4. 2024, s cílem pomstít se za předchozí fyzickou roztržku, nejprve v době kolem 12:45 hodin, v bezdomoveckém přístřešku v lesním porostu v blízkosti ulice XY na Praze XY, na GPS souřadnicích XY severní šířky a XY východní délky, s cílem způsobit újmu na zdraví udeřil velkou intenzitou prázdnou skleněnou lahví od vodky o objemu 0,5 litru, kterou držel za hrdlo v pravé ruce, doprostřed čela poškozeného P. Z., v důsledku čehož se dno lahve rozbilo a poškozený utrpěl tržně zhmožděnou ránu ve vlasové části čelní kosti délky asi šesti centimetrů, která si vyžádala lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici v Motole spočívající v revizi a sešití rány, kdy takové poranění je obvykle spojeno s omezením obvyklého způsobu života po dobu čtyř týdnů, po něž je třeba užívat léky tlumící bolest, udržovat ránu v suchu, čistotě a dodržovat klidový režim; a pod bodem III. jej uznal vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, a to za jednání spočívající v tom, že bezprostředně po napadení poškozeného P. Z. (ad II.) na stejném místě a ačkoliv se dne 31. 3. 2024 dopustil fyzického napadení poškozeného L. Z., kterému způsobil těžkou újmu na zdraví s následkem smrti (skutek pod bodem I. napadeného rozsudku) přistoupil obžalovaný R. T. k poškozenému J. M., který ležel na posteli, obžalovaný vytáhl z kapsy svého oděvu blíže nezjištěný nůž a tímto nožem střední intenzitou tlakem a tahem zatlačil na krk poškozeného J. M. takovou silou, že poškozeného řízl a způsobil mu tak řeznou ránu vlevo na krku před předním okrajem kývače délky asi dva centimetry, pronikající do podkoží, v blízkosti postranní hrdelní žíly, kdy zranění poškozeného si vyžádalo lékařské ošetření spočívající v revizi a sešití rány, přičemž jen shodou náhodných okolností nezávislých na osobě obžalovaného R. T. nedošlo v důsledku říznutí nožem k porušení postranní hrdelní žíly, potenciálně ohrožující poškozeného na životě, zejména v důsledku hrozících rozsáhlých krevních ztrát či nasátí vzduchu do žil a následné vzduchové embolie, přičemž obžalovaný byl s možností závažnějšího následku srozuměn.

8. Obviněný byl odsouzen podle § 145 odst. 3 tr. zákoníku za tyto trestné činy a dále za zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku (nezměněný bod I. z napadeného rozsudku) a zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 40 T 154/2023, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

9. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 40 T 154/2023, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 5 To 202/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

10. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, 130 00 Praha 3, zaplatit na náhradě majetkové škody částku ve výši 8.757 Kč, a poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, IČO: 47673036, se sídlem Michálkovická 967/108, Ostrava, zaplatit na náhradě majetkové škody částku ve výši 2.000 Kč.

11. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání spoluobviněného M. T. zamítnuto. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. II.

12. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 1086–1089 spisu), v rámci něhož uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

13. Obviněný soudům vytýká, že nebyla zachována totožnost skutku ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., neboť byl odsouzen za zcela jiný skutek, než pro který byla podána obžaloba. Nebyl soudem upozorněn na změnu právní kvalifikace jeho údajného jednání a byla mu tak upřena možnost se v řízení před soudem řádně hájit. Skutek nadto nebyl prokázán, ani svědecky, ani provedenými znaleckými posudky, resp. nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nebyly důvodné pochybnosti. Nebylo dosaženo požadované praktické jistoty a co se týká rozsahu trestné činnosti, došlo k významnému porušení principu presumpce neviny ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Je přesvědčen, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy jednostranně, výhradně v jeho neprospěch. Skutková zjištění soud prvního stupně nahradil svými vlastními hypotetickými domněnkami a výkladovou deformací důkazů, kdy vycházel toliko z obžaloby a výpovědi spoluobviněného, a nikoli z faktických výsledků dokazování. Tímto postupem došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zejména zásady volného hodnocení důkazů zakotvené v ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.

14. Stran skutku pod bodem I. z rozsudku soudu prvního stupně obviněný namítl, že závěry o vině jsou v rozporu se závěry znaleckého posudku, který uvedl, že k prasknutí spodiny lebeční muselo dojít tupým násilím nějakým nástrojem, sloupkem, trámkem nebo baseballovou pálkou. V řízení ale nebylo vůbec prokázáno, že by dovolatel nějakým takovým nástrojem na poškozeného Z. zaútočil. Pokud jde o skutek pod bodem III. z rozsudku odvolacího soudu, obviněný trvá na tom, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, a je tak nutno vycházet z jeho tvrzení, že k poranění poškozeného M. došlo při jejich vzájemné potyčce, když se mu snažil vytrhnout. Úmysl dovolatele jednoznačně nesměřoval ke způsobení vážné újmy na těle poškozeného. V pitevním protokole chybí popis údajného poranění, a zůstává tedy otázkou, zda potyčka mezi ním a poškozeným M. vůbec skončila poraněním nebo jakého charakteru poranění bylo. Nebylo prokázáno, že by stíhané jednání bylo trestným činem a že by svým jednáním naplnil skutkové podstaty trestných činů kladených mu obžalobou za vinu. Soudy zcela rezignovaly na objektivní zjištění, jak k fatálnímu zranění poškozeného Z. došlo, a zda mu toto zranění způsobil některý z obviněných nebo si ho způsobil sám nebo dokonce někdo třetí. V řízení však bylo prokázáno, že komunita bezdomovců je velice proměnlivé prostředí, kde jednotlivé osoby na sebe útočí bez jakékoliv příčiny a většinou pod vlivem drog nebo alkoholu.

15. Dále má obviněný za to, že v posuzovaném případě ovšem nebyl vůbec prokázán jeho úmysl způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví a z povahy věci a vzhledem k jeho stavu, kdy byl dlouhodobě pod vlivem alkoholu a omamných látek, si nemohl ani být vědom, že by eventuálně mohlo dojít k těžké újmě na zdraví, jak v odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel soud prvního stupně.

16. S ohledem na uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265k tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 7 To 33/2020, a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2024, sp. zn. 41 T 10/2024, a věc přikázal podle ustanovení § 265l tr. ř. Městskému soudu v Praze k novému rozhodnutí.

17. Obviněný současně navrhl, aby předseda senátu v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje.

18. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 23. 4. 2026, sp. zn. 1 NZO 240/2026.

19. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, státní zástupce uvedl, že námitky obviněného primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění, kdy v první řadě prosazuje své vlastní hodnocení důkazů, dle něhož je skutkový děj nejasný a přetrvávají v něm důvodné, zásadní pochybnosti, a to včetně toho, kdo vlastně způsobil poškozenému inkriminované fatální poranění. Teprve na podkladě svého vlastního hodnocení důkazů obviněný naznačuje nedostatek právní kvalifikace daný zejména tvrzenou absencí zlého úmyslu. Ovšem námitky tohoto typu by mohly mít v dovolacím řízení význam prakticky jen tehdy, když by bylo možno dovodit na jejich základě zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tak tomu však podle státního zástupce v řešeném případě není. Obviněný je usvědčen komplexem vzájemně souladných, korespondujících důkazů, zejména výpovědí spoluobviněného T., výpověďmi svědků, videozáznamem či závěry znaleckého zkoumání. Do jisté míry pak i svou vlastní výpovědí. Z uvedeného důkazního podkladu lze posléze dovodit nejen objektivní, ale i subjektivní prvky skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu. Státní zástupce žádné zásadní rozpory neshledal.

20. Stran námitek, podle nichž nebyl obviněný řádně poučen o změně právní kvalifikace, resp. došlo k zásahu do totožnosti skutku, státní zástupce konstatoval, že dané námitky nelze formálně přiřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, nadto se jedná o námitky nedůvodné. Domnívá se, že byla zachována nejen podstata jednání obviněného, ale též podstata jeho následku, čili totožnost skutku porušena nebyla. Ohledně tvrzeného nedostatku poučení pak odkázal na bod 24. rozsudku odvolacího soudu, ze kterého naopak vyplývá, že obviněnému se odpovídajícího poučení dostalo.

21. S ohledem na výše uvedené proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navrhované rozhodnutí. III.

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

23. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2025, sp. zn. 7 To 33/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

24. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

25. Pokud jde o uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je třeba připomenout, že tyto se v praxi často vzájemně doplňují, resp. navazují na sebe, slouží však k nápravě jiných vad. Obviněný v rámci podaného dovolání konkretizaci stran dovolacích důvodů ve vztahu k vzneseným námitkám neuvedl, resp. vznesené námitky pod konkrétní dovolací důvod nepodřadil. Úkolem Nejvyššího soudu přitom není rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaký dovolací důvod ve vztahu ke konkrétní námitce uplatňuje, či za obviněného přímo domýšlet jeho argumentaci, aby bylo možno námitky podřadit pod konkrétní dovolací důvod. Dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek je opravným prostředkem značně formalizovaným. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů.

26. V tomto směru je třeba upozornit, že ačkoli obviněný pod bodem III. dovolání uvedl, že důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. jsou rovněž dány, neboť mu byl „uložen takový druh trestu“, jakákoli bližší argumentace vztahující se k otázce trestu v textu dovolání absentuje. Nejvyšší soud se proto výrokem o trestu blíže nezabýval.

27. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obviněný totiž ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a rovněž i v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

29. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

30. Obviněný v dovolání neuvádí, jakou z variant dovolacího důvodu podle písm. g) uplatňuje. Z obsahu se nicméně nepodává, že by namítal variantu tzv. opomenutých důkazů či variantu procesně nepoužitelných důkazů. Nabízí se tak pouze varianta první, tedy, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozených, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenými, případně pak obžalobou. S ohledem na způsob argumentace zvolený obviněným Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není jeho úkolem znovu a detailně přezkoumávat po soudech prvního a druhého stupně skutková zjištění a podrobně znovu přehodnocovat, reprodukovat a rozebírat jednotlivé důkazy. Dovolatel musí svou argumentací vysvětlit, proč došlo k naplnění konkrétního dovolacího důvodu, v tomto případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

31. Samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení. Cílí tak na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo.

32. Obviněný v obecné rovině namítá, že nebyl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, s tím, že soudy vycházely pouze z obsahu obžaloby a prohlášení M. T. Uvedená námitka je zcela lichá. Předně je třeba uvést, že soudy o věrohodnosti výpovědi spoluobviněného T., který byl spolupachatelem u skutku pod bodem I. výroku o vině, neměly pochybnosti. Soud prvního stupně poukázal na to, že spoluobviněný vypovídal v průběhu celého řízení konzistentně a líčení verze skutkového děje v podstatných bodech nijak neměnil, přičemž jeho výpověď koresponduje s výpověďmi slyšených svědků a opatřenými listinnými důkazy, zejména pak protokoly o ohledání místa činu a osob. Nebyl tedy důvod, proč by neměly z výpovědi tohoto spoluobviněného vycházet při ustalování skutkového stavu. Oproti tomu výpověď dovolatele nepovažoval soud za zcela věrohodnou, neboť tento svá vyjádření opakovaně měnil, a to nejen v průběhu samotného hlavního líčení, ale i ve srovnání s tím, co uváděl v řízení přípravném. Lze odkázat zejména na bod 51. odůvodnění rozsudku, kde soud prvního stupně na tyto nesrovnalosti detailněji poukázal. Vedle výpovědi spoluobviněného T. vycházel soud prvního stupně z celé řady dalších důkazů, jak se podává zejména z bodů 48. až 56. odůvodnění rozsudku, kde soud rozvedl důkazní situaci a z ní se podávající skutková zjištění vztahující se k tomuto skutku. Jednalo se zejména o výpověď svědka P. Z., kamerové záznamy, protokol o ohledání místa činu, znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Hladíka a MUDr. Kulvajtové či odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie.

33. Ve vztahu ke skutku pod bodem I. obviněný konkrétně namítl, že shledává rozpor mezi závěry znaleckého posudku MUDr. Hladíka, že k prasknutí spodiny lebeční muselo dojít nějakým tupým násilím, nástrojem, sloupkem, trámkem nebo baseballovou pálkou, a závěry soudu o jeho vině, resp. že by byl tím, kdo způsobil zranění poškozeného Z., neboť v řízení nebyly provedeny důkazy k tomu, že by takovým nástrojem na poškozeného Z. zaútočil. Soud prvního stupně na podkladě závěrů znaleckého posudku a výslechu znalce konstatoval, že ke zlomenině lebky poškozeného Z. došlo v důsledku urychleného pádu poškozeného, kdy do něho dovolatel vrazil či strčil. Následně po zhodnocení skutečností podávajících se z protokolu o ohledání místa dospěl k závěru, že „ke zlomenině lebky poškozeného Z. došlo právě v důsledku nárazu na tento okenní rám“ (bod 54. odůvodnění rozsudku). S tímto závěrem se však odvolací soud neztotožnil, resp. část úvah soudu prvního stupně, že ke zranění došlo pádem na okenní rám, označil za spekulativní a z provedeného dokazování se nepodávající nade vši pochybnost. Jednalo se však o drobnou nesrovnalost, neboť pád poškozeného byl prokazatelně v přímé souvislosti s násilným atakem obviněného. „Za tohoto stavu tak mechanismus vzniku zjištěného nitrolebního zranění i samotné úmrtí byly v příčinné souvislosti s násilným jednáním obžalovaného T. popsaným, byť ne zcela výstižně, ve výroku, takže absence jeho uvedení ve výroku nezakládá podstatnou vadu rozsudku“ (bod 22. rozsudku odvolacího soudu).

34. Další námitkou obviněného byla ta, v rámci níž namítl, že pro absenci relevantních důkazů stran jednání popsaného pod bodem III. výroku z rozsudku odvolacího soudu je třeba vycházet z jeho tvrzení, že ke zranění poškozeného M. došlo při jejich vzájemné potyčce. Skutečnost, že byla poškozenému M. způsobena řezná rána na krku, se podává z lékařských zpráv a fotodokumentace, a skutečnost, že není toto zranění popsáno v protokolu o pitvě, na tomto závěru ničeho nemění (viz bod 61. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V bodech 62. až 64. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně rozvedl, na podkladě jakých úvah dospěl k závěru, že k napadení poškozeného M. nedošlo v rámci sebeobrany, ale záměrem bylo pomstít se za předchozí fyzickou roztržku.

35. Lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

36. Obviněný trvá na tom, že v projednávané věci nebyl vůbec prokázán úmysl způsobit poškozeným těžkou újmu na zdraví a vzhledem k jeho stavu, kdy byl dlouhodobě pod vlivem alkoholu a omamných látek, si ani nemohl být vědom, že by eventuelně mohlo dojít k těžké újmě na zdraví. Má za to, že jeho jednání nebylo trestným činem. Obviněný tak namítá zejména to, že nebyla naplněna subjektivní stránka jemu za vinu kladených trestných činů. Uvedená námitka je podřaditelná pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

38. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

39. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

40. Pokud jde o námitky týkající se neprokázání subjektivní stránky, obviněný tuto staví na tvrzení, že si s ohledem na svou dlouhodobou konzumaci alkoholu a omamných látek nebyl a ani nemohl být vědom následku v podobě těžké újmy na zdraví.

41. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací shodně dospěly k závěru, že obviněný se jemu za vinu kladených trestných činů dopustil v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Je namístě připomenout, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel za a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo za b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

42. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

43. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 316–327). Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

44. Pokud jde o skutek pod bodem I. výroku o vině, obviněný byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Soud prvního stupně v bodě 66. odůvodnění rozsudku konstatoval, že „ze způsobu útoku, kdy obžalovaný T. útočil na hlavu a krk, a to údery pěstí velkou intenzitou a kopem kolenem do hlavy, soud dovozuje přímý úmysl obžalovaného podle § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku způsobit těžkou újmu na zdraví. Ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku, tedy ve vztahu k následku smrti, jednal obžalovaný T. v nedbalostní formě, neboť je obecně známou skutečností, že údery pěstí a kopy do hlavy vedené velkou intenzitou lze způsobit poranění mozku ohrožující život, což obžalovaný T. měl a mohl předpokládat.“ S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Obviněný sám přiznal, že poškozeného napadl, v podstatě bez jakékoli příčiny, přičemž se nacházel pod vlivem alkoholu a omamných látek. V dovolání uvádí, že takovéto útoky jsou v bezdomovecké komunitě běžné. I pokud by tomu tak skutečně bylo, nijak se tím vina obviněného nesnižuje. Obviněný užil alkohol i omamné látky z vlastního rozhodnutí, z vlastního rozhodnutí rovněž napadl poškozeného Z., který seděl na židli, a to užitím brutálního brachiálního násilí spočívajícího zejména v opakovaných úderech pěstí do oblasti hlavy a krku a kopu kolenem do hlavy, kdy poškozenému způsobil mimo jiného zlomeninu lebky v týlní krajině s puklinou temenní kosti, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních a pod tvrdou plenou mozkovou a pavučnicí v temeně týlní krajiny. Takové zranění je namístě kvalifikovat jako těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 122 odst. 2 tr. zákoníku (viz bod 66. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z provedeného dokazování se nepodává ničeho o tom, že by se obviněný intelektuálně či osobnostním nastavením nacházel v takovém stavu, kdy by nebyl schopen chápat souvislost mezi brutálním fyzickým násilím a následkem v podobě způsobených zranění. Obviněný byl v době útoku na poškozeného sice bezdomovcem, ale jedná se rovněž o osobu raného středního věku činící vlastní rozhodnutí stran toho, zda bude užívat alkohol či omamné látky, s dostatečným vzděláním i zkušenostmi, aby si byl vědom toho, že hlava je místem, kde se nachází životně důležité orgány jako mozek či smyslová ústrojí, a že zranění hlavy může vést až k fatálním následkům. Nelze opomenout ani to, že obviněný poté, co na poškozeného brutálně fyzicky zaútočil, neposkytl mu následně jakoukoli pomoc. Podle závěrů znalce MUDr. Hladíka v důsledku neposkytnutí lékařské pomoci a s ohledem na rozsah poranění hlavy mohla nastat smrt v řádu několika hodin. Uvedená újma tak byla způsobena v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, což znalec zcela věrohodně objasnil – „s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou došlo ke smrti v důsledku nitrolebního poranění, kdy nastává úrazový otok mozku, který vede k útlaku životně důležitých center, tj. centrum pro dechovou a srdeční činnost. Otok se na mozku vytváří hned, ale smrt nastává v řádu hodin“ (bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, přitom není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno. O tom, že obviněný byl osobou, která poškozeného Z. fyzicky napadla, vypovídal nejen on sám, ale rovněž spoluobviněný T., který byl ataku přítomen a na rozdíl od dovolatele neměl na sobě jakékoli známky toho, že by byl v předmětné věci útočníkem (viz bod 48. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Právní kvalifikaci jednání popsaného pod bodem I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně závěru stran subjektivní stránky, nelze ničeho vytknout.

45. Odvolací soud v rámci odvolacího řízení přistoupil u skutku pod bodem II. z rozsudku soudu prvního stupně k jeho rozdělení, a to ve shodě s podanou obžalobou, kdy jednání vůči poškozenému Z. podřadil pod skutek II. a jednání vůči poškozenému M. pod skutek III. Stran skutku pod bodem III. se zcela ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně. Pokud jde o skutek pod bodem II., zde odvolací soud změnil právní kvalifikaci dovolatelova jednání. Soud prvního stupně jednání obviněného, kterého se dopustil vůči poškozeným Z. a M., kvalifikoval u obou poškozených shodně jako pokus zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zákoníku. Odvolací soud však dospěl k závěru, že jednání vůči poškozenému Z. je třeba kvalifikovat jako samostatný skutek a pouze jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedl, že „s ohledem na samotný charakter útoku, jeho faktickou intenzitu a skutečně vzniklý následek nutno uzavřít, že nebezpečí, které z útoku na poškozeného Z. skutečně hrozilo, lze jen těžko spojit s těžkou újmou na zdraví. Rozhodná dopadová síla zjevně nepůsobila a nemohla působit na hlavu poškozeného natolik, aby došlo k závažnějšímu zranění“ (bod 25. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Pokud jednáním obviněného podle závěru znalce nehrozilo závažnější poranění, než které by ze soudně lékařského hlediska naplnilo znaky ublížení na zdraví, pak byl postup odvolacího soudu správný. Je proto třeba uvést, že u skutku pod bodem II. výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu nebylo obviněnému za vinu kladeno, že by poškozenému Z. způsobil těžkou újmu na zdraví. Obviněný však prokazatelně vůči poškozenému Z. jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť byl veden úmyslem (záměrem) pomstít se mu za předchozí fyzickou roztržku. Obviněný vypověděl, že poškozeného udeřil skleněnou lahví do hlavy (čela), přičemž sám uvedl, že poškozeného napadl, aniž by poškozený na něj útočil či jakkoli jinak jej vyprovokoval k takto agresivní reakci. Z uvedeného tedy jiný než přímý úmysl dovodit nelze.

46. Stran subjektivní stránky u skutku pod bodem III. z rozsudku odvolacího soudu je možno uvést, že i zde soudy dospěly k závěru, že obviněný se jednání vůči poškozenému M. dopustil v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Odvolací soud se ztotožnil s užitou právní kvalifikací dovolatelova jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. g) tr. zákoníku, kdy i v tomto případě byl obviněný veden úmyslem (záměrem) pomstít se poškozenému M. za předchozí fyzickou roztržku (které se účastnil i poškozený Z.). Obviněný přistoupil k ležícímu poškozenému a nožem mu středním tlakem a tahem zatlačil na krk takovou silou, že mu způsobil dvoucentimetrovou řeznou ránu zasahující do podkoží. I zde útoku obviněného nepředcházel nějaký bezprostřední konflikt. Obviněný si počkal a na poškozeného zaútočil nožem ve chvíli, kdy tento se nacházel ve zjevně méně výhodné fyzické pozici. Obviněný jednal vědomě, přičemž byl srozuměn s tím, že pokud způsobí někomu řeznou ránu v oblasti krku, útočí na značně zranitelnou část lidského těla, kde jsou uloženy hlavní cévní struktury, jejichž poranění může vést až k fatálnímu následku. I zde totiž platí to, co Nejvyšší soud uvedl výše v bodě 44. tohoto usnesení stran dovolatelova povědomí o možných následcích jeho jednání. Nejvyšší soud se tedy s právní kvalifikací, a to včetně subjektivní stránky, u jednání obviněného popsaného pod body II. a III. z rozsudku soudu odvolacího ztotožnil. Námitky obviněného tak shledal neopodstatněnými.

47. Obviněný dále vznesl řadu námitek procesního charakteru. Obecně je možno uvést, že předpokladem existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Nelze tedy jeho prostřednictvím namítat porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, jak například rozvedeno výše v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Námitka obviněného, že nebyla dodržena totožnost skutku ve smyslu ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., kdy byl odsouzen za jiný trestný čin, než pro který byla podána obžaloba, není podřaditelný pod žádný z dovolacích důvodů. Stejně tak námitka, že nebyl upozorněn soudem prvního stupně na změnu právní kvalifikace jeho údajného jednání a nebylo mu tak umožněno se řádně hájit. Jedná se však o námitky, které se dotýkají samotného práva na spravedlivý proces.

48. K uvedeným námitkám uvádí Nejvyšší soud následující. V první řadě je třeba rozlišovat mezi skutkem a popisem skutku. Skutkem je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo, tedy určitá událost ve vnějším světě záležející v jednání člověka, která může mít znaky jednoho nebo více trestných činů anebo nemusí vykazovat znaky žádného trestného činu; jako skutek je taková událost vymezena v příslušném aktu orgánu činného v trestním řízení (v usnesení o zahájení trestního stíhání, v záznamu o sdělení podezření, v obžalobě, v návrhu na potrestání, v rozsudku, v usnesení o zastavení trestního stíhání atd.). Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně jeho popisu.

49. Protože podstata skutku je tvořena jednáním pachatele (obžalovaného) a následkem, který tím byl způsoben, z významu jednání a následku pro podstatu skutku vyplývá i jejich význam pro řešení otázky totožnosti skutku. Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot (zájmů, vztahů) chráněných trestním zákonem (tj. života, zdraví, osobní svobody, majetku atd.). Na zachování totožnosti skutku nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa a způsobu spáchání činu, formy zavinění, rozsahu následku a motivace, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Tak na podstatě skutku nic nezmění např. upřesnění data spáchání trestného činu oproti obžalobě nebo upřesnění způsobu provedení činu. Totožnost skutku zůstane zachována, jestliže odpadnou nebo se změní některé skutečnosti uvedené v obžalobě, které se vztahují k jiným okolnostem než k relevantnímu jednání nebo následku (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha C. H. Beck 2008, str. 1741–1751).

50. Totožnost skutku bude zachována především při naprostém souladu mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu [§ 120 odst. 3, § 134 odst. 1 písm. c), § 138 tr. ř.]. Pochybnosti o zachování totožnosti rovněž nebudou, jestliže při uvedené úplné shodě ve skutkových okolnostech je odchylné toliko právní posouzení skutku. Teorie a praxe přitom nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je totožnost skutku zachována i tehdy, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku – jednání ani následek přitom nemusí být popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí i shoda částečná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 115/2019, publikované pod č. 24/2020 Sb. rozh. tr.). Stejně tak je totožnost skutku zachována i v případě odlišného jednání obviněného při alespoň částečně shodném následku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 8 Tdo 474/2009, publikované pod č. 21/2010 Sb. rozh. tr. a tam citovanou judikaturu). Rozhodující je shoda v podstatných okolnostech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 750/2021), přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může upřesnit nepřesný popis z obžaloby, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. R 6/1962, R 19/1964, R 9/1972 v odůvodnění, R 64/1973, R 24/1981-II. a ÚS 21/2002-u).

51. Nejvyšší soud neshledal, že by v projednávané věci nebyla zachována totožnost skutku. Skutek pod bodem I. výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně je ve shodě s tím, jak byl skutek popsán nejen v obžalobě, ale již v usnesení o zahájení trestního stíhání, vykazujíc totožnost ve shodném následku spočívajícím ve způsobení těžké újmy na zdraví a následném úmrtí poškozeného, kdy tato újma byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného. Skutková věta rozsudku nalézacího soudu přitom předmětné jednání obviněného vyjadřuje dostatečně určitě a způsobem odpovídajícím ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.

52. Pokud jde o skutky pod body II. a III. z výroku o vině z rozsudku odvolacího soudu, tyto dostály určitých změn, kdy na podkladě provedeného dokazování došlo ke změně v popisu skutku, a následně i ke změně právní kvalifikace. Obžaloba byla stran skutku pod bodem II. (poškozený Z.) podána pro přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, stran skutku pod bodem III. (poškozený M.) pro pokus zločinu loupeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. V rámci veřejného zasedání dne 11. 10. 2024 (protokol na č. l. 821a–821ch spisu) byla obhajoba upozorněna předsedkyní senátu 41 T, že stran skutku pod bodem II. obžaloby by mohlo dojít ke změně právní kvalifikace na pokus těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 tr. zákoníku. Obhajoba k dotazu soudu na případné doplnění dokazování nijak nereagovala. Byla však na možné zpřísnění právní kvalifikace upozorněna. Soud prvního stupně následně v rámci rozsudku jednání obviněného popsané v obžalobě pod body II. a III. spojil do jednoho skutku pod bodem II., neboť k oběma jednáním došlo v těsné časové návaznosti, na stejném místě, za přítomnosti obou poškozených a na podkladě stejného motivu. Jednání obviněného soud prvního stupně kvalifikoval podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 145 odst. 1, 2 písm. a), g) tr. zákoníku, tedy jako pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví, kterého se obviněný dopustil na dvou osobách [písm a.)], kdy se takového jednání dopustil opětovně [písm. g)]. Soud prvního stupně vypustil tu část jednání vůči poškozenému M., která poukazovala na loupežný úmysl, neboť na podkladě provedeného dokazování oproti podané obžalobě takový úmysl nebyl prokázán, bylo však prokázáno, že motivem byla stejně jako u poškozeného Z. pomsta za předchozí roztržku. V bodě 63. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že jediný, kdo hovořil o úmyslu obviněného zmocnit se cizí věci, byl poškozený M. sám, a to v rámci přípravného řízení, jak se podává z úředního záznamu, nicméně s ohledem na skutečnost, že poškozený M. zemřel, je jeho výpověď z přípravného řízení před soudem bez souhlasu stran procesně nepoužitelná.

53. Odvolací soud následně, jak již uvedeno v bodě 44. výše tohoto usnesení, přistoupil k rozdělení skutku na dva samostatné. Ve shodě s obžalobou jednání obviněného vůči poškozenému Z. (skutek pod bodem II. z rozsudku odvolacího soudu) kvalifikoval jako přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Oproti podané obžalobě došlo stran jednání obviněného vůči poškozenému Z. na podkladě provedeného dokazování toliko k upřesnění některých časových údajů a rovněž byl doplněn motiv dovolatelova jednání. Podstatné skutkové okolnosti tedy byly zachovány, resp. jak jednání obviněného, tak způsobený následek nedostály podstatných změn. Ve vztahu k poškozenému M. (skutek pod bodem III. z rozsudku odvolacího soudu) došlo k nejvýraznějšímu zásahu do popisu skutku, kdy byly vypuštěny zmínky o loupežném úmyslu, přesto však i přes tento zásah zůstala totožnost skutku zachována. Totožnost skutku je totiž zachována též za předpokladu, že jednání nebo následek (nebo obojí) jsou alespoň částečně shodné, shoda ovšem musí být v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, publikovaný pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.).

54. Stran zásady in dubio pro reo, jejíž porušení obviněný v několika pasážích dovolání namítá („nalézací soud hodnotil u hlavního líčení provedené důkazy jednostranně, a to výhradně v jeho neprospěch“), lze obecně uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). V judikatuře Nejvyššího soudu bylo mnohokrát poukazováno na to, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není samo o sobě způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky). Zásah do takto garantovaných práv obviněného však Nejvyšší soud v projednávané věci neshledal.

55. Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh na odklad výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl, jak výše uvedeno, nerozhodoval Nejvyšší soud o vzneseném návrhu obviněného na odklad výkonu dovoláním napadených rozhodnutí, a to ani ve smyslu § 265o tr. ř. IV.

56. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. T. odmítl.

57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu