3 Tdo 464/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 464/2026 Datum rozhodnutí: 03.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Pokus trestného činu, Vražda Dotčené předpisy: § 140 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 3 Tdo 464/2026-726 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný D. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, č. j. 7 To 131/2025-648, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 74/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2025, č. j. 1 T 74/2025-549, uznal obviněného D. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se obviněný dopustil tím, že „v době kolem 0:28 hodin dne 11. 5. 2025 v domě č. p. XY v ulici XY ve XY, okres XY, v tamním kiosku v době konání společenské akce a za přítomnosti dalších přibližně dvaceti hostů s předchozím rozmyslem o způsobu a místě útoku proti poškozenému L. S., k jehož provedení se ozbrojil loveckým nožem s čepelí dlouhou 14,5 centimetru, vyhledal jmenovaného poškozeného mezi hosty v prostoru konání akce a poté jej srozuměn s tím, že poškozeného takovým útokem usmrtí, bodl zmíněným loveckým nožem velkou silou do oblasti břicha v místě pod posledním žebrem vpravo a poté místo urychleně opustil, čímž poškozenému způsobil bodnou ránu hlubokou přibližně 8 cm směřující z vnější strany směrem dovnitř a mírně nahoru pronikající břišní stěnou do dutiny břišní a do dolní části pravého laloku jater, z nichž došlo ke krvácení do břišní dutiny, a dále tečně zraňující svrchní část závěsu tlustého střeva, což si vyžádalo urgentní revizi břišní dutiny poškozeného ve zdravotnickém zařízení nezbytnou k odvrácení jeho úmrtí hrozícího v důsledku vnitřního krvácení a zánětu pobřišnice, přičemž šestý den po operaci byl poškozený propuštěn z hospitalizace do domácího léčení s dietními a pohybovými omezeními trvajícími nejdéle do 21. 8. 2025“.

2. Za to a za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přečin kuplířství podle § 189 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku a přečin neoprávněný zásah do práva k domu, bytu a nebytového prostoru podle § 208 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Benešově, č. j. 2 T 112/2024-644, ze dne 24. 6. 2025, byl podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to loveckého nože s čepelí dlouhou 14,5 cm s pouzdrem. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Benešově, č. j. 2 T 112/2024-644, ze dne 24. 6. 2025, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, IČO: 41197518, Na Perštýně 359/6, 110 00 Praha 1, částku 104 986 Kč jako náhradu škody, a to spolu s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně jdoucího od 16. 10. 2025 až do zaplacení. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému L. S. částku 115 412,50 Kč jako náhradu škody. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému L. S. částku 200 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání obviněný. O tom rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že usnesením ze dne 20. 1. 2026, č. j. 7 To 131/2025-648, podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2026, sp. zn. 7 To 131/2025, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody obsažené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Napadl jím zamítavý výrok usnesení odvolacího soudu a s ním i všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně.

5. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný především namítl, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Podle jeho názoru nebylo nade vši pochybnost prokázáno, že jeho úmyslem bylo poškozeného L. S. usmrtit, a proto nebyly naplněny znaky skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Zdůraznil, že trestný čin vraždy se od trestného činu těžkého ublížení na zdraví liší právě formou zavinění, když rozhodující je, k jakému následku směřoval úmysl pachatele.

6. Dovolatel dále uvedl, že šel poškozenému pouze pohrozit nožem poté, co se tento měl dostat do konfliktu s jeho přítelkyní. Popřel, že by jednal s rozmyslem o způsobu a místě útoku. Poukázal na to, že čin se stal pod kamerovým systémem, za přítomnosti dalších hostů, kteří jej znali, a že poškozeného našel zády k sobě opřeného o pult u výdejového okénka. Ze strany obviněného mohlo jít v danou chvíli nanejvýš o afekt nebo neočekávanou reakci, nikoli o předem rozmyšlený útok směřující k usmrcení poškozeného. Z jeho následného prohlášení, že „to zkazil“ a že poškozeného bodl, pak podle něj plyne spíše překvapení z následku než vražedný úmysl.

7. Obviněný nesouhlasí ani s tím, jak soudy hodnotily kamerové záznamy. Podle něj z těchto záznamů nelze dovodit, že již při příchodu do vnitřních prostor kiosku směřoval k poškozenému s úmyslem zaútočit na něj nožem a usmrtit jej. Záznam podle něj neobsahuje zvukovou stopu, pravá ruka obviněného s nožem není v rozhodný okamžik zcela zřetelně vidět a z pouhé řeči těla nelze učinit jednoznačný závěr o povaze předchozího kontaktu mezi poškozeným a jeho přítelkyní. Nižším soudům také vytkl, že dostatečně nepřihlédly k výpovědi svědka J. T., který měl zaznamenat slovní konflikt mezi poškozeným a přítelkyní obviněného, což podle dovolatele koresponduje s výpovědí I. Š. i s jeho vlastní obhajobou.

8. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Podle dovolatele totiž nebyl prokázán ani úmysl usmrtit poškozeného, ani to, že obviněný jednal „s rozmyslem“, a za dané důkazní situace tak soudy měly při respektování zásady in dubio pro reo posoudit jeho jednání pouze jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož naplnění nezpochybňuje.

9. Závěrem obviněný rovněž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1038/17. V nyní projednávané věci totiž podle jeho názoru nebyl prokázán dostatek indicií svědčících o tom, že chtěl poškozeného zabít nebo byl s jeho smrtí srozuměn. Dovolatel tudíž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že situace řešená ve výše citovaném nálezu Ústavního soudu není s nyní projednávanou věcí obdobná.

10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

11. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele konstatoval, že dovolání se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a že nesouhlas obviněného se týká toliko pokusu zločinu vraždy, zatímco závěry týkající se přečinu výtržnictví akceptuje. Podle státního zástupce obviněný primárně brojí proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů, přičemž takové námitky by mohly být v dovolacím řízení významné pouze tehdy, pokud by z nich bylo možno dovodit existenci zjevného rozporu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Státní zástupce však takovou vadu neshledal. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Soudy podle něj postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř., svá rozhodnutí odůvodnily přezkoumatelně a správně vycházely zejména z kamerových záznamů, znaleckého zkoumání, výpovědí svědků a časových i místních souvislostí skutku. Naopak neexistují žádné indicie nasvědčující pravdivosti verze obviněného, podle níž chtěl poškozeného pouze vystrašit, bodnutí nebylo intenzivní a on o něm ani nevěděl.

12. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný ve skutečnosti neuplatňuje právní námitky proti skutku tak, jak jej zjistily soudy. Právní kvalifikaci jako pokusu těžkého ublížení na zdraví dovozuje až z vlastní představy o průběhu skutkového děje, podle níž chtěl poškozenému pouze pohrozit, nechtěl jej zabít ani mu ublížit a samotné bodnutí necítil. Takovou argumentaci podle státního zástupce nelze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit.

13. Na základě shora uvedených skutečností tedy navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby tak Nejvyšší soud učinil (případně aby rozhodl i jinak) v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

15. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

16. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

17. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

19. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

20. Podanému dovolání je třeba vytknout, že ačkoliv v něm obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svou argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo mimo jiné zamítnuto jeho odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který ho uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

21. Přestože obviněný tento dovolací důvod neuplatnil, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

24. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Z argumentace obviněného je také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně a na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [při absenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – viz body 20. a 21. tohoto usnesení], vůči kterému uplatňuje skutkové námitky vztahující se toliko k výroku o vině, tedy námitky, které podle obviněného odvolací soud řádně nevypořádal.

25. Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že odmítá, že by bylo nade vši pochybnost prokázáno, že jeho úmyslem bylo poškozeného usmrtit. Podle jeho tvrzení šel předmětný večer poškozenému pouze pohrozit nožem poté, co se tento měl dostat do konfliktu s jeho přítelkyní. Popírá, že by jednal s rozmyslem, když poukazuje na to, že čin se stal pod kamerovým systémem, za přítomnosti dalších hostů, kteří jej znali, že poškozeného našel zády k sobě, opřeného o pult u výdejového okénka, což jej překvapilo, a na celý sled událostí je proto nutno nahlížet jako na jednání v afektu nebo neočekávanou reakci obviněného. Nesouhlasí s vyhodnocením kamerových záznamů a vytýká nižším soudům, že nedostatečně zohlednily výpověď svědka J. T. Na základě výše uvedeného namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku, když nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozeného, ani to, že obviněný jednal „s rozmyslem“. Soudy tak nerespektovaly princip in dubio pro reo, přičemž pokud by tak učinily, musely by posoudit jeho jednání pouze jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.

26. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které obviněný uplatňoval již v řízení před Krajským soudem v Praze, zopakoval je v řízení před Vrchním soudem v Praze, a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit za zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce.

27. Již na tomto místě pak musí Nejvyšší soud konstatovat, že ačkoli obviněný v rámci dovolání uplatnil dva výše uvedené dovolací důvody, z obsahu dovolání je zjevné, že uplatňuje zejména námitky skutkové povahy, které by v obecné rovině bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

29. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Dovolatel různými dílčími argumenty sice rozporuje konkrétní skutková zjištění (zejm. to, že jeho úmyslem nebylo poškozeného usmrtit a že chtěl poškozenému nožem pouze pohrozit a že z provedených důkazů nelze dovodit to, že jednal s rozmyslem), avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv ze skutkových zjištění učiněných soudy k těmto dvěma skutečnostem nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného se tak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.

30. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru Krajský soud v Praze realizoval dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy poté hodnotil způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. Je zjevné, že v zásadě se všemi námitkami obsaženými v dovolání obviněného se soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Odvolací soud následně rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumal, přičemž neshledal žádné, byť jen dílčí pochybení tohoto soudu, a s jeho argumentací a závěry se plně ztotožnil. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů proto odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

31. Nejvyšší soud tak k uvedeným námitkám obviněného, s ohledem na výše uvedené, může v zásadě toliko nad rámec uvést, že nelze přisvědčit námitce, že obviněný nechtěl poškozeného usmrtit, nýbrž mu chtěl toliko pohrozit nožem. S touto obhajobou se soudy nižších stupňů precizně vypořádaly. Soud prvního stupně v bodech 24. až 26. odůvodnění svého rozsudku uvedl, proč neuvěřil verzi obviněného, podle níž mělo ke zranění dojít vlastním pohybem poškozeného proti noži, který obviněný držel při těle, aniž by cítil tlak na ruku. Tato verze byla podle soudu vyvrácena zejména výpověďmi svědkyň B. M. a A. D., výpovědí poškozeného a znaleckými závěry ze soudního lékařství. Znalec MUDr. Pavel Toupalík, Ph.D., přitom podle bodu 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyloučil náhodné napíchnutí poškozeného na nůž a mechanismus poranění popsal jako aktivní bodnutí velkou intenzitou. Jestliže tedy dovolatel stále tvrdí, že chtěl poškozenému pouze pohrozit a samotné bodnutí necítil, nejde o námitku způsobilou založit zjevný rozpor, ale o opakování obhajoby, kterou soudy nižších stupňů odmítly na podkladě konkrétních důkazů, přičemž své úvahy srozumitelně odůvodnily. Současně Nejvyšší soud dodává, že neexistují žádné indicie nasvědčující pravdivosti verze obviněného, podle níž chtěl poškozeného pouze vystrašit, bodnutí nebylo vedeno aktivně velkou silou a on o něm ani nevěděl.

32. Stejný závěr platí i pro výhrady směřující proti hodnocení kamerových záznamů. Dovolatel namítá, že záznamy nemají zvukovou stopu, že jeho pravá ruka s nožem není v rozhodný okamžik zcela zřetelně vidět a že z pouhé řeči těla nelze dovozovat úmysl usmrtit poškozeného. Tím však opět jen vytrhává jednotlivé dílčí okolnosti z celkového důkazního kontextu. Odvolací soud v bodech 14. a 15. odůvodnění svého usnesení podrobně popsal, že obviněný po krátkém odchodu mimo záběr kamer vběhl do prostoru vnitřního baru s nožem v pravé ruce, bez prodlevy a zaváhání doběhl k poškozenému, okamžitě jej uchopil levou rukou do tzv. kravaty a poškozený se vzápětí chytil za břicho v místě pravého podžebří, kde byla bezprostředně poté patrná krvácející rána. Absence zvukového záznamu proto nemůže zpochybnit obrazově zachycený sled událostí, nehledě na znalecké závěry o aktivním bodnutí velkou intenzitou. Ani skutečnost, že pravá ruka obviněného není v samotném okamžiku kontaktu zcela zřetelně vidět, nečiní skutkové závěry soudů nelogickými, neboť právě navazující sled událostí, poloha zranění a odborné posouzení mechanismu jeho vzniku tvoří ucelený důkazní základ. Soudy tak z kamerových záznamů nedovodily více, než co z nich ve spojení s ostatními důkazy logicky plyne.

33. Neobstojí ani námitka, že obviněný nejednal s rozmyslem, nýbrž nanejvýš v afektu či v neočekávané reakci na situaci, v níž poškozeného našel zády k sobě u výdejového okénka. Tuto argumentaci odvolací soud výslovně odmítl v bodech 20. a 21. odůvodnění svého usnesení. Přiléhavě poukázal na to, že okolnost, že se čin stal pod kamerovým systémem a za přítomnosti dalších hostů, sama o sobě rozmysl nevylučuje. Za rozhodné naopak považoval, že obviněný po sdělení své přítelkyně odešel mimo záběr kamer, po přibližně jedné a půl minutě se vrátil s nožem v ruce, prostorem proběhl, bez jakékoli výzvy, prodlevy nebo zpomalení přiběhl k poškozenému a ihned na něj zaútočil, přičemž polevil až po aktivním zásahu několika hostů, kteří ho od poškozeného odtrhávali (srov. bod 14. odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze). Takový sled událostí je s tvrzením o pouhé neočekávané reakci sotva slučitelný. Odvolací soud navíc v bodě 21. odůvodnění svého usnesení připomněl i zjištění plynoucí ze zajištěné komunikace mezi obviněným a P. S., podle níž byl obviněný poškozeným rozladěn již přibližně hodinu před skutkem a evidentně se na jistou formu konfrontace s poškozeným připravoval. Jestliže dovolatel staví opak na tom, že se po činu lekl a prohlásil, že „to zkazil“, jde pouze o jeho vlastní výklad následného chování, nikoli o okolnost, která by byla schopna založit extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů.

34. Konečně nelze přisvědčit ani výhradě, že soudy nedostatečně zohlednily výpověď svědka J. T. o předchozím slovním konfliktu mezi poškozeným a přítelkyní obviněného. Odvolací soud se k této námitce vyjádřil v bodě 22. odůvodnění svého usnesení, když uvedl, že výpověď svědka T. toliko okrajově dokresluje okolnosti již zjištěné z kamerových záznamů a výpovědi I. Š. I kdyby tedy mezi poškozeným a přítelkyní obviněného skutečně došlo ke slovnímu konfliktu v dovolatelem tvrzené podobě, nemohlo by to vyvrátit rozhodný skutkový závěr, že obviněný poté poškozeného vyhledal a zaútočil na něj nožem způsobem popsaným ve výroku rozsudku. Tato okolnost mohla vysvětlovat motivaci obviněného k tomu, proč za poškozeným šel, nikoli však popřít závěr o způsobu vedení útoku, jeho intenzitě ani o vyvrácení verze náhodného poranění. Soud prvního stupně nadto v bodech 34. až 36. odůvodnění svého rozsudku shrnul, že skutkový závěr není založen izolovaně na jediném důkazu, nýbrž na částečném doznání obviněného, kamerových záznamech, znaleckém posudku ze soudního lékařství, výpovědi poškozeného a svědků, zajištěném noži a výsledcích jeho odborného zkoumání. Právě takto ucelený důkazní řetězec vylučuje závěr, že by soudy postupovaly svévolně nebo že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními existoval obviněným tvrzený zjevný rozpor.

35. Pokud pak obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].

36. Dovolací soud konstatuje, že obviněný naplnění tohoto dovolacího důvodu odůvodňuje velmi stručně odkazem na to, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako pokus zločinu vraždy podle § 21 odst. 1, § 140 odst. 2 tr. zákoníku, když nebyl prokázán ani úmysl usmrtit poškozeného, ani to, že obviněný jednal „s rozmyslem“, a za dané důkazní situace tak soudy měly při respektování zásady in dubio pro reo posoudit jeho jednání pouze jako pokus zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Je tedy zjevné, že i v této části svého dovolání obviněný uplatňuje skutkové námitky neslučující se se zjištěným skutkovým stavem. Pokud pak obviněný nepřipojil žádné námitky právního či hmotněprávního charakteru, tak se takto koncipovaná argumentace obviněného míjí s uvedeným uplatněným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud proto může z hlediska právního posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu odvolacího, neboť jimi přijatou právní kvalifikaci považuje za přiléhavou, správnou a náležitě odůvodněnou.

37. Co se týče judikatury Ústavního soudu, na kterou obviněný v dovolání odkazuje (tj. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1038/17), Nejvyšší soud poznamenává, že případ řešený v citovaném nálezu se od nyní projednávané věci podstatně liší. Správně se s tímto nálezem a dovolatelovou argumentací vypořádal již odvolací soud v bodě 24. odůvodnění svého usnesení. Dovolací soud proto jen stručně shrnuje, že zranění, která obviněný způsobil svým jednáním poškozenému, odpovídají typickým následkům silného bodnutí nožem do této části těla (dutiny břišní); z hlediska vědomostní složky obviněného se tudíž nemohlo jednat o následek neobvyklý či nepředvídatelný. Nelze též opomenout skutečnost, že ke smrti poškozeného nedošlo pouze díky rychlému a vysoce odbornému lékařskému zásahu a následné péči. Úmysl obviněného způsobit smrt poškozeného je tak zřejmý zejména z intenzity útoku, použité zbraně i z místa, na které útok směřoval.

38. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Avšak žádná z obviněným uplatněných vad nedosáhla mezí dovolacího přezkumu, a proto ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohl být naplněn.

39. Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného zůstaly toliko v rovině opakování skutkové polemiky, a tak se s uplatněnými dovolacími důvody minuly.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

40. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 3. 6. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu