3 Tdo 483/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 483/2026 Datum rozhodnutí: 17.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Loupež Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: E 3 Tdo 483/2026-737 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2026 o dovoláních, která podali obvinění M. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, a M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2025, č. j. 9 To 267/2025-645, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 40/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 8. 2025, č. j. 4 T 40/2024-603, byli obvinění M. B. a M. S. (dále společně též jako „obvinění“ nebo „dovolatelé“ a každý zvlášť jako „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obvinění dopustili tím, že: „společně již s odsouzeným L. B. dne 24. ledna 2023 v době od 00:19 hodin do 00:26 hodin na adrese XY, po předchozí vzájemné domluvě se záměrem získat pro sebe majetkový prospěch či drogy společně vstoupili do bytového domu tak, že L. B. nejprve telefonicky kontaktoval poškozeného J. Č. s tím, že jde k němu jako obvykle na návštěvu, přičemž si byl vědom toho, že poškozený přechovává ve svém bytě větší obnos finančních prostředků, s čímž spoluobžalované obeznámil, načež poškozený k žádosti L. B. prostřednictvím domovního telefonu otevřel vstupní dveře do bytového domu, čehož ke vstupu využili též spoluobžalovaní B. a S., kteří si maskovali obličeje, L. B. poté vstoupil do chodby ve třetím patře, kam za ním přišel poškozený, který mu musel jít otevřít spojovací dveře, takto poškozeného vylákal z jeho bytu, do této chodby vstoupil i obžalovaný B., který na poškozeného namířil střelnou zbraň, a obžalovaný M. S., který držel v ruce nůž a poškozenému nadával, že je: ‚mrdka‘ a že: ‚bude platit‘, přičemž obžalovaný B. po celou dobu na poškozeného mířil střelnou zbraní do oblasti břicha, což v poškozeném vyvolalo důvodnou obavu o jeho život a zdraví, poté obžalovaný S. pod pohrůžkou poranění nožem požadoval po poškozeném vydání finanční hotovosti ve výši 20 000 Kč a vpuštění do bytu, což poškozený odmítl, přičemž manželka poškozeného v důsledku obavy o svůj život a zdraví a o život a zdraví svých dětí zavřela dveře do bytu a odmítala obžalované vpustit dovnitř, v reakci na to obžalovaný S. opětovně požadoval otevření bytu, čemuž poškozený vzdoroval, následkem čehož došlo ke vzájemné potyčce, při které obžalovaný S. řízl nožem poškozeného do pravé části brady, dále v důsledku potyčky vypadl poškozenému jeho mobilní telefon značky Samsung J4 v na zem, který následně sebral ze země obžalovaný S., tento si ponechal a po neúspěšném domáhání se vstupu do bytu poškozeného se obžalovaní S. a B. z místa vzdálili a při odchodu poškozenému sdělili, že se vrátí pro peníze, zatímco L. B. setrval s poškozeným na místě a po celou dobu předstíral a utvrzoval poškozeného, že s přepadením neměl nic společného.“ 2. Za tento zvlášť závažný zločin a za sbíhající se přečin krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 2 T 14/2023, a přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 3. 2023, sp. zn. 2 T 33/2023, pod bodem I. tohoto rozhodnutí, byl obviněný B. podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 (třiceti) měsíců a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému B. uložen trest propadnutí věci, a to černé pistole značky Glock, výrobní číslo XY, a černého nože s pochvou na čepel. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 2. 2. 2023, sp. zn. 2 T 14/2023, a výrok o trestu pod bodem I. z trestního příkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 13. 3. 2023, sp. zn. 2 T 33/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný S. byl podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění, která zaměřili do výroku o vině a výroku o trestu, a státní zástupce, který svým odvoláním směřoval do výroku o trestu. O těchto opravných prostředcích rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2025, č. j. 9 To 267/2025-645, tak, že všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obvinění podali proti usnesení odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně prostřednictvím svých obhájců dovolání, která (oba obvinění) opřeli o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. Obviněný B. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že skutkové závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s objektivním stavem plynoucím z provedeného dokazování. Podle něj se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že se s obviněným M. S. vydal za poškozenými pouze za účelem koupě pervitinu a že v domě čekal u výtahu, aniž by se účastnil loupežného přepadení. Zdůraznil, že tato obhajoba nebyla vyvrácena, ale naopak měla být potvrzena zjištěním, že poškození manželé Č. skutečně distribuovali pervitin.

6. Dovolatel dále zpochybnil věrohodnost výpovědí manželů Č. Poukázal na to, že tito svědci jsou sami trestně stíháni pro drogovou trestnou činnost, měli podle něj silný motiv zamlčet vlastní distribuci pervitinu a prezentovat věc jako přepadení, aby se vyhnuli vlastnímu trestnímu postihu. Jejich výpovědi označil za účelové, rozporné a opakovaně měněné. Soudům vytkl, že z těchto výpovědí vycházely jako ze základního důkazu viny a důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch.

7. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný B. namítl nesprávné právní posouzení skutku. Uvedl, že nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se cizí věci násilím ani společný plán či dohoda s obviněným S. a odsouzeným B. Pouhá přítomnost v domě podle něj nemůže naplnit znaky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud šel do domu pouze koupit drogy, může být takové jednání morálně problematické, nikoli však trestné jako loupež.

8. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

9. Obviněný S. v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že těžiště jeho dovolání spočívá jednak v otázce jeho příčetnosti a procesním postupu soudů při dokazování jeho duševního stavu, jednak ve zjevném rozporu skutkových závěrů s provedeným dokazováním.

10. V části vztahující se k jeho duševnímu stavu namítl, že jeho obhájce se mohl s rozsáhlým znaleckým posudkem z oboru psychiatrie seznámit až několik málo minut před hlavním líčením, po čemž bezprostředně následoval výslech znalkyně. Tím mu podle jeho názoru bylo zkráceno právo na obhajobu, neboť nemohl posudek řádně prostudovat, konzultovat jeho obsah s odbornou osobou a připravit odborné dotazy ke způsobu zpracování posudku a jeho závěrům. Současně nesouhlasí se závěrem znalkyně, že v době činu netrpěl žádnou duševní nemocí, zejména paranoidní schizofrenií. Poukázal na rozhodnutí ČSSZ o přiznání invalidního důchodu pro invaliditu třetího stupně z důvodu paranoidní schizofrenie. Podle dovolatele tak proti sobě stály dva odborné závěry, na což měly soudy reagovat opatřením spisu ČSSZ, jeho předložením znalkyni, popřípadě vypracováním revizního znaleckého posudku.

11. Dovolatel také upozornil na to, že po doplnění dokazování bylo potvrzeno, že poškození manželé Č. byli distributory pervitinu, což podle něj zásadně mění hodnocení celé věci. Tvrdí, že obvinění nikdy neměli v úmyslu působit na poškozené násilím, ale chtěli si osobně koupit pervitin a řešit špatnou kvalitu předchozí dodávky. Připustil, že na chodbě došlo k fyzické potyčce, avšak podle něj z jiného důvodu, než dovodily soudy. Také odmítl závěr soudů o tom, že se zmocnil mobilního telefonu poškozeného. Uvedl, že telefon u něj nebyl nalezen a že tento závěr stojí jen na tvrzení poškozeného Č. a odsouzeného B. Podle něj je naopak logické, že zkušený dealer mohl tvrdit odcizení telefonu proto, aby se zbavil věci používané k drogové trestné činnosti. Soudům vytkl i to, že nelogicky hodnotily setrvání L. B. u poškozeného po odchodu obviněných.

12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný S. namítl nesprávné právní posouzení skutku, když uvedl, že s ohledem na rozpory mezi rozhodnutím ČSSZ o přiznání invalidního důchodu a závěry znalkyně jsou zpochybněny závěry soudů o jeho příčetnosti v době činu a namítl, že se soudy nepřesvědčivě vypořádaly s obhajobou, že neexistoval loupežný úmysl.

13. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

14. Dovolání obviněného byla ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zaslána nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) využil svého práva a reagoval na předložená dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatelů zkonstatoval, že dovolání jsou formálně založena na § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., přičemž z jejich obsahu plyne, že směřují proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu měla být patrně napadena prostřednictvím § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Podle státního zástupce oba dovolatelé opakují obhajobu uplatněnou již před nalézacím soudem a v odvoláních.

15. K dovolání obviněného B. státní zástupce uvedl, že jeho jádro spočívá v tvrzení, že šel k poškozeným jen zakoupit pervitin a že výpovědi manželů Č. jsou nevěrohodné. Tato argumentace by podle státního zástupce mohla být nanejvýš chápána jako tvrzení zjevného rozporu, avšak obviněný B. ji staví pouze na nesouhlasu s hodnocením věrohodnosti svědků a neoznačuje konkrétní důkazy, které by závěrům soudů odporovaly. Pokud pak obviněný B. namítá nesprávné právní posouzení skutku, neuvádí podle státního zástupce žádnou relevantní hmotněprávní argumentaci.

16. K dovolání obviněného S. státní zástupce uvedl, že námitka nevyhovění důkazním návrhům směřujícím k jeho duševnímu stavu odpovídá třetí variantě § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je zjevně neopodstatněná. Soudy podle něj tyto důkazní návrhy odmítly pro nadbytečnost, neboť otázka duševního stavu byla znaleckým posudkem a výslechem znalkyně dostatečně objasněna. Posudek ČSSZ se podle státního zástupce týkal jiné otázky a jiné doby, totiž pracovní schopnosti dovolatele od září 2024, nikoli trestní odpovědnosti v době skutku dne 24. 1. 2023.

17. Co se opožděného předložení znaleckého posudku týče, státní zástupce připustil, že šlo o procesně nevhodný postup, avšak podle něj nešlo o vadu s materiálním dopadem na právo na obhajobu. Zdůraznil, že obviněný S. ani v dovolání neuvedl, kterou konkrétní část posudku kvůli nedostatku času nepochopil, jakou otázku nemohl znalkyni položit, jaký důkazní návrh neučinil nebo jakou obhajobu by jinak uplatnil. Dále připomněl, že obhájce byl přítomen výslechu znalkyně a položil jí otázky, z jejichž obsahu bylo patrné, že podstatě posudku rozumí. Ke zbytku argumentace obviněného S. státní zástupce uvedl, že jde o opakování argumentace, kterou uplatnil již obviněný B., tedy tvrzení, že poškozený byl dodavatelem drog a účelem setkání byl nákup pervitinu. Ani obviněný S. však podle něj neoznačuje konkrétní důkazy zpochybňující výpověď manželů Č. a skutkovou verzi, které soudy uvěřily.

18. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. a dovolání obviněného S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda jsou v této trestní věci podání dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze taková podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

20. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

21. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.

22. Obvinění uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

23. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

24. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

25. Podaným dovoláním je třeba vytknout, že ačkoliv v něm obvinění uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., je nutno tyto dovolací důvody posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla mimo jiné zamítnuta jejich odvolání, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který je uznal vinnými žalovaným skutkem a uložil jim trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

26. Přestože obvinění tento dovolací důvod neuplatnili, Nejvyšší soud k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jejich podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

27. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

28. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněných.

IV. Důvodnost dovolání

29. Nejvyšší soud z podaných dovolání zjistil, že obvinění napadli usnesení odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jejich odvolání, z jejich argumentace je však zřejmé, že dovolání zaměřili i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obvinění na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. [při absenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. – viz body 25. a 26. tohoto usnesení] uplatňují námitky skutkové a procesní. Z jejich argumentace je také patrné, že tyto námitky směřují toliko proti výroku o vině.

30. Argumentaci obviněného B. lze zjednodušeně shrnout tak, že skutkové i právní závěry soudů považuje za nesprávné, neboť soudy se podle jeho názoru dostatečně nevypořádaly s jeho obhajobou, že se na místě nacházel pouze za účelem koupě pervitinu a na samotném loupežném jednání se nepodílel. Zpochybnil rovněž věrohodnost klíčových svědků (manželů Č.), kteří podle něj měli motiv zkreslit skutečnost kvůli vlastní trestní odpovědnosti za drogovou činnost. Na základě těchto skutečností dovozuje, že nebyl prokázán jeho úmysl ani dohoda se spoluobviněnými ke spáchání loupeže, kdy pouhá přítomnost na místě činu nemůže naplnit znaky zločinu loupeže, přičemž jeho jednání by případně mohlo být posouzeno maximálně jako morálně problematické a nikoli jako trestné.

31. Argumentaci obviněného S. lze pak shrnout tak, že zpochybňuje jak skutkové závěry soudů, tak i procesní postup při dokazování, zejména ve vztahu k jeho duševnímu stavu; namítá, že neměl dostatečný čas seznámit se se znaleckým posudkem z oboru psychiatrie a připravit jeho oponenturu, přičemž nesouhlasí se závěrem o své příčetnosti a poukazuje na rozpor s rozhodnutím ČSSZ o přiznání invalidního důchodu pro paranoidní schizofrenii. Současně naznačuje, že soudy zatížily svá rozhodnutí vadou opomenutých důkazů, když nedůvodně neprovedly dovolatelem navržené důkazy (tj. spis ČSSZ, jeho předložení znalkyni a vypracováním revizního znaleckého posudku). Současně tvrdí, že provedené důkazy potvrzují, že poškození distribuovali pervitin a že obvinění k nim přišli pouze za účelem jeho koupě či řešení předchozí transakce, nikoli s úmyslem spáchat loupež, přičemž případnou fyzickou potyčku vysvětluje tak, že došlo k rozepři o kvalitě drog. Rovněž popírá, že by se zmocnil cizí věci a také kritizuje hodnocení důkazů. To označuje za nelogické a jednostranné, zejména pokud jde o výpovědi poškozených a odsouzeného B., a namítá, že s ohledem na pochybnosti o jeho příčetnosti i absenci loupežného úmyslu je i právní kvalifikace skutku nesprávná.

32. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněných jsou převážně námitky, které uplatňovali již v řízení před nalézacím soudem, zopakovali je v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněných dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněných však není opodstatněná ani po věcné stránce.

33. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

34. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného B. se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak jej provedly nižší soudy. Dovolatel sice namítá, že se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že se na místě nacházel pouze za účelem koupě pervitinu a zpochybňuje, že by se jakkoli podílel na loupežném jednání, skutkovou verzi přijatou soudy a v neposlední řadě i věrohodnost klíčových svědků (manželů Č.), avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv ze soudy učiněných skutkových zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky obviněného se tak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.

35. Jen nad rámec Nejvyšší soud dodává, že soudy nižších stupňů nepominuly ani dovolatelem zdůrazňované drogové pozadí celé věci. Soud prvního stupně v bodě 11. odůvodnění svého rozsudku výslovně rekapituloval skutečnosti plynoucí z trestního stíhání manželů Č. pro drogovou trestnou činnost a v bodě 15. odůvodnění se zabýval i tím, zda tato okolnost zpochybňuje jejich věrohodnost. Dospěl přitom k závěru, že samotná skutečnost, že poškozený a jeho manželka mohli být zapojeni do distribuce pervitinu, nečiní bez dalšího jejich výpovědi nevěrohodné, jsou-li tyto podporovány dalšími důkazy. Soud prvního stupně také vysvětlil, proč vycházel z výpovědí poškozeného J. Č., jeho manželky G. Č. a odsouzeného L. B., zatímco výpovědi obviněných považoval za účelové (viz bod 12. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Významnou oporu pro tento závěr spatřoval mimo jiné v kamerových záznamech, na nichž je zachycen vstup obviněných a odsouzeného B. do domu, jejich pohyb po domě, zakrytí jejich obličejů a následný odchod obviněných, při němž měl obviněný M. B. v ruce střelnou zbraň. Odvolací soud se s těmito závěry ztotožnil zejména v bodech 21. a 23. odůvodnění svého usnesení a správně zdůraznil, že ani případné drogové pozadí věci nemůže ospravedlnit jednání obviněných, bylo-li prokázáno, že vůči poškozenému užili násilí a pohrůžku bezprostředního násilí se záměrem získat peníze či drogy. Dovolatel tak pouze opakuje vlastní skutkovou verzi, podle níž se na místě nacházel jen za účelem koupě pervitinu a na samotném útoku se nepodílel. Tato verze však byla soudy nižších stupňů bezpečně vyvrácena, a to způsobem, který nelze označit za svévolný, nelogický ani rozporný s obsahem provedených důkazů.

36. I po konfrontaci argumentace dovolatele S. s výše uvedenými východisky musí Nejvyšší soud konstatovat, že tato rovněž nepřekračuje meze prosté polemiky s prováděním a hodnocením důkazů, jak je provedly nižší soudy. Dovolatel sice tvrdí, že provedené důkazy potvrzují, že poškození distribuovali pervitin a že obvinění k nim přišli pouze za účelem jeho koupě či řešení předchozí transakce, nikoli s úmyslem spáchat loupež, kritizuje hodnocení důkazů soudy jako nelogické a jednostranné, zejména pokud jde o výpovědi poškozených a odsouzeného B., avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že kterékoliv ze skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě výroku soudu prvního stupně nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů výkladu, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

37. Námitkou, že nižší soudy nedůvodně neprovedly dovolatelem navržené důkazy revizním znaleckým posudkem a spisem ČSSZ a jeho předložením znalkyni, se pak dovolatel formálně snaží vstoupit do třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která zachycuje vadu opomenutých důkazů; ani v tomto směru však neobstojí, jelikož soudy o tomto důkazním návrhu obviněného rozhodly a své stanovisko řádně odůvodnily. Námitky obviněného se tak s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.

38. Pokud tedy obviněný S. tvrdí, že poškození distribuovali pervitin, že obvinění na místo přišli pouze za účelem jeho koupě nebo řešení předchozí nekvalitní dodávky, že fyzická potyčka vznikla z jiného důvodu a že se nezmocnil mobilního telefonu poškozeného, jde opět o jeho vlastní rekonstrukci skutkového děje, kterou soudy nižších stupňů neakceptovaly. Soud prvního stupně se touto obhajobou zabýval zejména v bodech 12. a 15. odůvodnění svého rozsudku, kde vysvětlil, proč považoval za věrohodnější výpovědi poškozeného J. Č., jeho manželky G. Č. a odsouzeného L. B. Přitom nepřehlédl ani zjištění o drogové trestné činnosti poškozených, pouze mu nepřiznal takový význam, jaký mu přikládá dovolatel. Odvolací soud v bodě 21. odůvodnění svého usnesení výslovně uvedl, že i po doplnění dokazování je možné, že poškozený pervitin distribuoval, avšak tato okolnost nemění nic na závěru, že obvinění vůči němu jednali způsobem popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o výhrady obviněného ohledně zmocnění se mobilního telefonu, nelze přehlédnout, že tato námitka směřuje toliko proti dílčímu (nerozhodnému) skutkovému zjištění, zatímco naplnění znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku bylo soudy dovozováno již z násilného jednání a pohrůžek bezprostředního násilí směřujících k získání peněz či drog. Odvolací soud ostatně v bodě 23. odůvodnění svého usnesení uzavřel, že skutkové okolnosti byly objasněny v rozsahu nevzbuzujícím důvodné pochybnosti a že nesouhlas obviněných se způsobem hodnocení důkazů není důvodem pro zrušení nebo změnu napadeného rozhodnutí. Ani námitky obviněného M. S. proto nesvědčí o zjevném rozporu mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů.

39. Ke tvrzené vadě opomenutých důkazů je pak v ryze obecné rovině nutno poznamenat, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné rozhodné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplňovat, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci podstatný význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci nesporně naplněn byl.

40. Pokud snad obviněný chtěl naznačit, že nižší soudy zatížily svůj postup vadou spočívající v opomenutí důkazu, sluší se připomenout, že příslušná ústavněprávní doktrína, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu. Těmi jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

41. Obviněný však ve skutečnosti netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že Okresní soud v Kladně a posléze i Krajský soud v Praze jeho návrh na doplnění dokazování bez dalšího „přešly“, resp. se k němu žádným způsobem nepostavily. O zamítnutí návrhu bylo rozhodnuto přímo v hlavním líčení dne 28. 8. 2025, a to procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz část protokolu z hlavního líčení na č. l. 594 spisu), a tento svůj postup pak soud prvního stupně transparentně vysvětlil v bodě 16. odůvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku. Odvolací soud se následně s námitkou opomenutého důkazu vypořádal v bodě 22. odůvodnění svého usnesení. Dovolatel nyní brojí v podstatě jen proti negativnímu, ale z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému stanovisku obou soudů k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09). Takové výhrady však samy o sobě za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi postupu soudů nižších stupňů a jejich rozhodnutí na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze.

42. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nižší soudy realizovaly dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak tyto soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. S většinou námitek obsažených v dovoláních se přitom již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Krajský soud v Praze pak rozhodnutí Okresního soudu v Kladně přezkoumal, přičemž v postupu soudu prvního stupně zaznamenal jen jediné dílčí (formální) pochybení – viz dále – které však neshledal natolik zásadní, aby na jeho základě rozhodnutí Okresního soudu v Kladně zrušil, tudíž se s argumentací a závěry tohoto soudu ztotožnil. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů proto odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř, resp. § 134 odst. 2 tr. ř.

43. Samostatně pak bylo třeba posoudit námitku obviněného S., podle níž bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu tím, že jeho obhájce byl se znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, seznámen až krátce před hlavním líčením, v němž byla následně vyslýchána znalkyně. Této námitce lze přisvědčit potud, že takový procesní postup nebyl vhodný. Pokud byl znalecký posudek vypracován písemně a byl již ve spise k dispozici, měl být obhajobě (stejně tak státnímu zástupci) doručen dříve, aby se s ním mohly strany s dostatečným časovým předstihem seznámit a případně na něj adekvátně procesně reagovat. Sama tato skutečnost však ještě neznamená, že by řízení bylo zatíženo vadou, která by měla za následek porušení práva obviněného na přípravu obhajoby ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (potažmo jeho práva na spravedlivý proces) v intenzitě vyžadující kasační zásah Nejvyššího soudu.

44. Při hodnocení takové vady totiž nelze zůstat jen v její formální rovině. U procesních pochybení, která se dotýkají práva na obhajobu, je vždy třeba zkoumat, zda takováto vada měla konkrétní a reálný dopad na možnost obviněného účinně se hájit (materiální rovina). To odpovídá i judikatuře vrcholných soudů, která ani v jiných procesních situacích automaticky neuplatňuje kasační zásah do pravomocných rozhodnutí. Pro příklad lze poukázat na procesní situaci (pochybení) určovanou nedostatečným či nesprávným upozorněním na změnu právní kvalifikace Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že porušení zásad spravedlivého procesu je dáno teprve tehdy, měla-li absence takového upozornění konkrétní a reálný vliv na možnost obviněného uplatnit obhajobu; nestačí jen obecné tvrzení, že právo na obhajobu bylo porušeno, aniž by obviněný uvedl, jak jinak by se hájil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 7 Tdo 975/2017). Materiální přístup k procesním pochybením ostatně odpovídá i judikatuře Ústavního soudu, podle níž se spravedlivost řízení posuzuje jako celek a zásah do průběhu trestního řízení je namístě teprve tehdy, dosahuje-li zjištěná vada ústavněprávní dimenze (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07).

45. V nyní projednávané věci obviněný S. takový konkrétní materiální dopad neoznačil. V dovolání tvrdí, že obhajoba neměla dostatek času znalecký posudek prostudovat, konzultovat jej s odbornou osobou a připravit odborné dotazy, avšak neuvádí, kterou konkrétní část posudku z tohoto důvodu nepochopil, jakou konkrétní otázku znalkyni nemohl položit, jaký důkazní návrh nemohl učinit, popřípadě jaký argument na svou obhajobu opomenul. Zůstává tedy u obecného tvrzení, že čas k přípravě byl nedostatečný, aniž by současně vysvětlil, jak se tato skutečnost prakticky projevila v jeho procesní obraně. Právě absence takového konkrétního tvrzení je pro posouzení dané vady rozhodná, neboť bez něj nelze dovodit, že formálně nevhodný postup soudu prvního stupně reálně (materiálně) omezil možnost obviněného řádně se hájit.

46. Pro uvedený závěr svědčí i konkrétní průběh hlavního líčení. Obhájce obviněného proti pozdnímu předložení znaleckého posudku sice protestoval, avšak poté byl přítomen výslechu znalkyně, která své závěry podrobně vysvětlila, a mohl jí klást otázky. Z obsahu těchto otázek přitom podle dostupných podkladů plyne, že obhajoba podstatě znaleckého posudku, jeho závěrům i jejich odůvodnění rozuměla. Je rovněž významné, že nynější výhrady obviněného nesměřují proti konkrétním odborným aspektům znaleckého posudku ani proti konkrétním odpovědím znalkyně v hlavním líčení. Obviněný tedy netvrdí, že by určitý závěr znalkyně nebyl odborně udržitelný proto, že se k němu obhajoba nemohla kvalifikovaně vyjádřit; namítá pouze to, že posudek byl předložen pozdě. To však samo o sobě nestačí k závěru, že došlo k porušení práva na přípravu obhajoby v ústavněprávně relevantní intenzitě.

47. Nejvyšší soud proto uzavírá, že opožděné předložení znaleckého posudku obhajobě představovalo dílčí procesní pochybení, nikoli však takovou vadu, která by měla materiální dopad na právo obviněného S. na obhajobu. Obviněný byl při výslechu znalkyně zastoupen obhájcem, obhájce mohl znalkyni klást otázky a dovolatel ani následně v odvolání či dovolání nekonkretizoval, jaká konkrétní obhajoba mu byla v důsledku pozdního předložení posudku znemožněna. Za této situace nelze dovodit, že by postup soudu prvního stupně založil porušení čl. 40 odst. 3 Listiny nebo zásad spravedlivého procesu v rozsahu, který by vyžadoval kasační zásah dovolacího soudu.

48. Pokud pak obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].

49. Obviněný B. pod rámec výše vymezeného dovolacího důvodu formálně podřadil námitku, že jeho jednání nebylo možno posoudit jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán jeho úmysl zmocnit se cizí věci násilím, společný plán ani dohoda s dalšími osobami. Takto formulovaná námitka však nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž ze skutkové verze obviněného, podle níž šel do domu pouze koupit pervitin a na místě čekal u výtahu bez účasti na loupežném jednání. Nejde proto o relevantní hmotněprávní námitku. Skutek zjištěný soudy naopak poskytuje dostatečný podklad pro právní kvalifikaci jednání obviněných jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Sluší se připomenout, že soud prvního stupně v bodě 14. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, že pro závěr o spolupachatelství na loupeži není nutné, aby každý ze spolupachatelů jednal totožným způsobem; postačí, že jednání jednotlivých osob na sebe navazovalo a společně směřovalo ke zmocnění se cizí věci za užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí. V případě obviněného B. bylo podstatné, že poškozeného ohrožoval střelnou zbraní, čímž pohrůžku bezprostředního násilí vůči poškozenému posiloval. Ani tato námitka proto není způsobilá naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

50. Obviněný S. pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnul jednak výhrady k závěru soudů o své příčetnosti, jednak tvrzení, že nebyl prokázán jeho loupežný úmysl. Ani jedna z těchto námitek však nemůže obstát. Ve vztahu k příčetnosti dovolatel znovu vychází z vlastního hodnocení svého duševního stavu v době činu, potažmo z rozhodnutí ČSSZ o přiznání invalidního důchodu a nikoli ze skutkových závěrů soudů, které jsou podložené provedenými důkazy. Nejvyšší soud připomíná, že soudy nedospěly k závěru, že by obviněný v době činu trpěl duševní poruchou vylučující jeho trestní odpovědnost. Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně v bodě 12. odůvodnění rozsudku vyšel ze závěrů znalkyně, podle nichž u obviněného nebylo zjištěno duševní onemocnění forenzního významu a jeho rozpoznávací schopnosti byly zachovalé, schopnosti ovládací snížené. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil v bodě 22. odůvodnění svého usnesení a doplnil, že pokud snad obviněný S. své závěry o nepříčetnosti dovozuje z rozhodnutí ČSSZ o přiznání invalidního důchodu, pak se toto rozhodnutí týká odlišné otázky (pracovní způsobilosti), řešené v odlišném (pozdějším) časovém období, než ve kterém došlo k nyní projednávané trestné činnosti. Námitka dovolatele v tomto směru tudíž nemá věcné opodstatnění.

51. Pokud pak obviněný S. tvrdí, že nejednal v loupežném úmyslu, nýbrž pouze za účelem koupě pervitinu nebo řešení předchozí drogové transakce, opět vychází z vlastní skutkové verze, kterou soudy neakceptovaly. Ze skutkových zjištění soudů naopak plyne, že dovolatel držel v ruce nůž, poškozenému hrozil, požadoval vydání peněz a vpuštění do bytu, při potyčce jej nožem poranil a následně se podle zjištění soudů zmocnil jeho mobilního telefonu. Takový skutkový stav odpovídá právní kvalifikaci podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť podstatné je užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, nikoli to, zda se pachatel věci skutečně zmocnil v rozsahu, v jakém původně zamýšlel. Daná námitka se proto s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř míjí.

52. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněných byla zamítnuta, ačkoliv obvinění vytýkali vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Avšak žádná z obviněnými uplatněných vad nedosáhla mezí dovolacího přezkumu, a proto ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohl být naplněn.

53. Lze proto uzavřít, že námitky obviněných zůstaly zejména v rovině opakování skutkové polemiky, a tak se s deklarovanými dovolacími důvody minuly. Dovolání obviněného S. pak bylo zčásti shledáno jako zjevně neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

54. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že v naprosté většině se dovolací námitky obviněných nacházejí mimo jimi uplatněné dovolací důvody a současně tyto námitky neodůvodňují naplnění jiných dovolacích důvodů. V další části se pak jedná o námitky neopodstatněné.

55. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného M. B. rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

56. O dovolání obviněného M. S. pak Nejvyšší soud rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

57. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 17. 6. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu