3 Tdo 525/2026

Rubrum

3 Tdo 525/2026-236 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný J. M. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 2. 2026, sp. zn. 31 To 24/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 3 T 162/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 3 T 162/2025, byl J. M. (dále též „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným přečinem pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že: 1) dne 18. 9. 2024 v době od 8:16 hodin do 8:37 hodin v budově Okresního soudu v Liberci na adrese U Soudu 345/1, Liberec, v průběhu hlavního líčení ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 81/2024 opakovaně skákal do řeči soudkyni Mgr. et Mgr. Martě Pražákové, záměrně mluvil nahlas, když mluvila ona, dále se na adresu soudkyně vulgárně vyjádřil tak, že poté, byl ze strany soudkyně vyzván, aby mlčel, odpověděl: „A ty taky ty děvko smradlavá, dokud nedomluvim, jasný, takže co píčo.“, dále na adresu soudkyně pronesl: „No co čumíš ty krávo.“, a v tomto jednání obviněný pokračoval i poté, co byl vykázán z jednací síně, a to konkrétně tak, že vstupoval do výslechu znalce, vydával nesrozumitelné zvuky a byl vulgární na soudkyni nejméně tak, že ji oslovil „ty krávo pitomá“, 2) dne 18. 10. 2024 v době od 13:30 hodin do 14:50 hodin v budově Okresního soudu v Liberci na adrese U Soudu 345/1, Liberec, v průběhu hlavního líčení ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 81/2024 opakovaně skákal do řeči soudkyni Mgr. et Mgr. Martě Pražákové, záměrně mluvil nahlas, když mluvila ona a vulgárně se na adresu soudkyně vyjadřoval, konkrétně již při vstupu do jednací síně před započetím hlavního líčení se na adresu soudkyně obořil větou „Můžu tě vykouřit ty děvko.“, plival na zem a soudkyni oslovil „Ty stará děvko.“, v důsledku čehož byl vyzván k tomu, aby opustil jednací síň; ve svém jednání však neustal ani po návratu do jednací síně, když na adresu soudkyně pronesl „Tys to nepochopila, ty kundo.“, a po zahájení hlavního líčení soudkyni skákal do řeči, na adresu obhájce pronesl „Ježišmarja kurva Šimonka.“, vydával nesrozumitelné zvuky, přičemž v uvedeném jednání obviněný pokračoval i poté, co byl opětovně vykázán z jednací síně, kdy po výzvě soudkyně zda využívá práva posledního slova, přistoupil k řečništi, kde ukousl molitan z mikrofonu a vykřikl „Konečně něco do huby.“, a následně pokračoval v nadávkách na adresu soudkyně, kterou oslovil „Ty píčo, děvko.“ 2. Za to byl obviněný odsouzen podle 336 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 10 (deseti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 12. 2025, sp. zn. 3 T 162/2025, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu.

4. O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 27. 2. 2026, sp. zn. 31 To 24/2026, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II.

5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání (č. l. 208–212 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Obviněný vedle dovolacích důvodů namítá i porušení jeho ústavně zaručených práv.

6. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, resp. že popis dvou skutků, jak jsou uvedeny ve skutkové větě rozsudku, neodpovídá v řízení provedeným důkazům, a to zejména protokolům vyhotoveným v rámci hlavních líčení ze dne 18. 9. 2024 a 18. 10. 2024, a zvukovým záznamům pořízeným během nich. Uvedenou námitkou se nezabýval jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, ačkoli již obžaloba byla podána ve zjevném rozporu s vyhotovenými protokoly a zvukovými záznamy. Jelikož jej soud prvního stupně za skutek neodpovídající provedeným důkazům ve spojení s usnesením soudu odvolacího odsoudil, dopustil se tímto závažného procesního pochybení.

7. Dále obviněný namítl, že soudy zcela chybně neprovedly důkazy v podobě výslechu svědků, konkrétně státních zástupců Okresního státního zastupitelství v Liberci Mgr. Morkovina a Mgr. Fričové, a rovněž soudkyně Okresního soudu v Liberci Mgr. et Mgr. Marty Pražákové, a to i přes opakované návrhy obhajoby. Tito svědci se mohli vyjádřit k tomu, jak bylo jednání dovolatele vnímáno, vůči komu bylo směřováno, a zda se nejednalo pouze o jakési „brblání“. Obviněný popírá, že by úmyslně pohrdal soudem. Stěžejními důkazy tedy zůstávají zvukové záznamy, které však nejsou samy o sobě způsobilé bez důvodných pochybností prokázat skutkový stav. Nehledě na skutečnost, že zvukové záznamy nejsou ze své povahy způsobilé přenést další podstatné vjemy, jako je například výraz v obličeji dovolatele při jeho projevu, případnou gestikulaci dovolatele při jeho projevu, držení těla dovolatele a podobně. I proto je přesvědčen, že svědecké výpovědi jsou způsobilé přinést další podstatné informace a v krajním případě zvrátit samotné rozhodnutí o jeho vině. V tomto směru odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 20224, sp. zn. IV. ÚS 456/24, s tím, že neprovedení důkazu musí být pečlivě a přesvědčivě zdůvodněno, a na nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn II. ÚS 1437/07, které říká, že není-li na důkazní návrh adekvátně reagováno, je takový postup v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), zejména jeho čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se tedy podle dovolatele o tzv. opomenuté důkazy, přičemž postupem soudů došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 37 odst. 3 LZPS a k porušení rovnosti zbraní před soudem.

8. Dále obviněný namítl, že veškeré jeho výroky byly pronášeny z lavice obžalovaných a nikoliv z tzv. ohrádky či tzv. řečniště, odkud by mluvil přímo k soudu, resp. samosoudkyni. I z tohoto důvodu je dle názoru dovolatele zřejmé, že jeho výroky, ať už byly jakékoliv, nebyly v žádném případě mířeny přímo na osobu soudkyně či instituci soudu, ani nebyly míněny jako přímý verbální útok na soudkyni, resp. soud. Dle názoru dovolatele tak jeho jednáním nebyly naplněny základní znaky skutkové podstaty pohrdání soudem ve smyslu § 336 tr. zákoníku, kdy dle dovolatele zcela absentuje subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění.

9. Obviněný rovněž brojí proti jemu uloženému trestu odnětí svobody s tím, že tento shledává nepřiměřeně přísným, neboť se pohybuje téměř v polovině trestní sazby, která u trestného činu pohrdání soudem podle § 336 tr. zákoníku činí dva roky. Nadto byl již pro předmětné jednání kázeňsky potrestán v rámci výkonu trestu odnětí svobody, a to sedmidenním pobytem na samotce. Byla tak podle jeho závěru porušena zásada ne bis in idem. Neztotožňuje se tedy s odůvodněním soudu prvního stupně, že kázeňský trest jej nepostihoval za jednání, kterého se měl dopustit před soudem. Dle dovolatele není podstatné, že byl kázeňsky trestán za porušení předpisů vazby, nýbrž to, v čem ono porušení předpisů vazby spočívalo – tedy zcela jednoznačně v jednání dovolatele, za které byl následně soudem znovu potrestán. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 11 Tdo 853/2021, s tím, že jemu uložený kázeňský trest měl být přinejmenším zohledněn jako polehčující okolnost při volbě a výměře trestu, nicméně se tak nestalo, v čemž spatřuje další procesní pochybení soudů.

10. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 2. 2026, č. j. 31 To 24/2026-195, a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání jeho odvolání.

11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 29. 5. 2026, sp. zn. 1 NZO 412/2026.

12. Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení, předestřel obsah dovolacích námitek obviněného a východiska uplatněných dovolacích důvodů, uvedl, že první okruh dovolacích námitek, jímž obviněný zpochybňuje skutková zjištění soudů nižších stupňů s tvrzením, že popis skutku nekoresponduje s provedeným dokazováním, zejména s obsahem protokolů o hlavním líčení a s pořízenými zvukovými záznamy, nepřekračuje rámec běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a se způsobem jeho hodnocení. Trestní řízení v projednávané věci bylo zahájeno na podkladě záznamu o vytěžení poznatků státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci o podezření ze spáchání trestného činu, a to v přímé návaznosti na průběh hlavního líčení konaného dne 18. 9. 2024, resp. 18. 10. 2024, ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 8 T 81/2024. Za účelem přesného zachycení obsahu a intenzity verbálních projevů obviněného, včetně času jejich pronesení v jednací síni, byly vedle protokolů o hlavním líčení vyžádány rovněž zvukové záznamy těchto jednání. Okresní soud v Liberci opřel svá skutková zjištění o ucelený důkazní řetězec, zahrnující vedle zvukových záznamů též listinné důkazy, zejména spis vedený pod sp. zn. 8 T 81/2024 a záznamy o účasti státního zástupce na hlavních líčeních. Jeho skutkové závěry jsou proto přesvědčivé, logické a mají oporu v provedeném dokazování. Státní zástupce rovněž poznamenal, že protokol o hlavním líčení není určen k doslovnému zachycení veškerých projevů účastníků řízení, nýbrž k zaznamenání jeho podstatného obsahu (§ 55 a § 55b tr. ř.). Nelze proto přisvědčit požadavku, aby v něm byly detailně reprodukovány veškeré jednotlivé projevy a excesy obviněného.

13. Pokud jde o námitku tzv. opomenutých důkazů, státní zástupce uvedl, že ani podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96; usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu procesní strany. Právo obviněného navrhovat důkazy je spojeno s povinností soudu se s těmito návrhy vypořádat a v případě jejich zamítnutí rozhodnutí řádně odůvodnit. V projednávané věci Okresní soud v Liberci této povinnosti dostál. Návrh na doplnění dokazování zamítl s odkazem na omezený důkazní význam navrhovaných výslechů, jak výslovně uvedl v bodě 9. odůvodnění rozsudku. Takto uplatněná argumentace odpovídá judikatorně aprobované kategorii tzv. nadbytečnosti důkazu, která představuje legitimní důvod pro jeho neprovedení.

14. Státní zástupce uvedl, že pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neobstojí námitky, že výroky byly pronášeny z lavice obžalovaných, nikoli z prostoru řečniště určeného k přímému vystoupení před soudem, a tudíž neměly představovat bezprostřední útok vůči osobě soudkyně ani vůči instituci soudu. Pro naplnění znaků přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku není rozhodující fyzická pozice pachatele v jednací síni, nýbrž obsah, forma a vyznění jeho projevu ve vztahu k autoritě soudu, tedy, zda je takové jednání objektivně způsobilé narušit důstojnost soudního jednání, zpochybnit autoritu soudu či zasáhnout do jeho řádného průběhu. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že jím užité vulgarity byly adresovány přímo soudkyni v přímé reakci na jednotlivé procesní úkony soudkyně v rámci hlavního líčení. Významnou roli hraje rovněž setrvalost a širší paleta tohoto jednání, která vylučuje jeho hodnocení jako projevu momentálního afektu. Naopak svědčí o určitém postoji obviněného, charakterizovaném absencí elementárního respektu k autoritě soudu a k pravidlům regulujícím průběh soudního jednání. Obviněný je přitom s průběhem a standardy hlavního líčení dobře obeznám ze své minulosti, o to méně lze jeho jednání omlouvat neznalostí či nedostatkem zkušeností s fungováním soudního řízení.

15. Pokud jde o námitky směřující vůči přílišné přísnosti uloženého trestu, státní zástupce uvedl, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolání relevantně uplatnit zásadně pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. O takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v mezích zákonné trestní sazby. Nadto obviněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. neuplatnil. Z pohledu státního zástupce lze rovněž konstatovat, že obviněnému uložený trest v trvání deseti měsíců není ani trestem zjevně nespravedlivým, pokud by se vzala v úvahu ústavněprávní rovina posouzení. Takto vyměřený trest se stále pohybuje pod dolní hranicí trestní sazby předvídané v § 336 tr. zákoníku. Okresní soud v Liberci se otázkou individualizace trestu náležitě zabýval, jak vyplývá z bodu 14. odůvodnění rozsudku, přičemž zohlednil i rozsáhlou předchozí trestní minulost obviněného. Problematice ukládání trestu se následně ještě podrobněji věnoval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v rámci přezkumu odvolání obviněného, jak je patrné z bodů 13. až 15. odůvodnění jeho usnesení, v nichž reflektoval též obviněným namítaný předchozí kázeňský postih uložený ve věznici. Pokud obviněný naznačuje porušení zásady ne bis in idem, tedy že by byl za totožné jednání postižen nepřípustně dvakrát, nelze této námitce podle státního zástupce přisvědčit – přičemž obviněný ani výslovně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jenž dopadá na situace, kdy bylo trestní stíhání vedeno, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.

16. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III.

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

18. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 27. 2. 2026, sp. zn. 31 To 24/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o řádném opravném prostředku proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

19. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

20. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený pod písm. a) – l). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou základních alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

21. První alternativa tohoto ustanovení by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci odvolání obviněného projednal, kdy následně rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho první alternativě tedy nepřichází v úvahu. Obviněný tak v podaném dovolání zřejmě poukazuje na uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., kdy poukazuje konkrétně na dovolací důvody uvedené pod písm. g), h) tr. ř.

22. Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání či v řízení před soudem prvního stupně, jak obviněný činí v projednávané věci, kdy vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými jak v rámci obhajoby již od počátku trestního řízení, tak zejména pak v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak rovněž soud odvolací, který na ně zcela dostačujícím a vyčerpávajícím způsobem reagoval.

23. Stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno uvést, že tento je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

24. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

25. Obviněný uplatnil předmětný dovolací důvod v jeho první a třetí variantě. Stran varianty třetí je možno uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

26. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytnými k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

27. Obviněný namítá, že v projednávané věci byly opomenutými důkazy jeho návrhy na doplnění dokazování výslechy svědků – státních zástupců Mgr. Ondřeje Morkovina a Mgr. Lenky Fričové a soudkyně Mgr. et Mgr. Marty Pražákové. Stran procesu dokazování nutno doplnit, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Obviněný nicméně výslovně neuvádí, že by se mělo jednat o situaci, kdy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků přečinu pohrdání soudem, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, resp. že by soud o takovýchto důkazech nerozhodl, případně se jimi podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Obviněný pouze poukazuje na podle jeho přesvědčení nedostatečný rozsah provedeného dokazování, přičemž sám uvádí, že soud prvního stupně důkazy odmítl pro nadbytečnost.

28. V projednávané věci se soud prvního stupně k navrhovanému důkazu vyjádřil nejdříve v rámci hlavního líčení dne 15. 12. 2025, kdy vyhlásil usnesení, kterým rozhodl, že navržený důkaz nebude proveden, a to pro nadbytečnost (protokol č. l. 175–177 spisu), a následně v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku, kdy poukázal na to, že zvukové záznamy pochází z různých mikrofonů umístěných v jednací síni, přičemž z těchto záznamů se jasně podává, co obviněný uváděl a jak se choval. Současně je zcela jasně zaznamenáno, jak reagovala soudkyně Mgr. et Mgr. Pražáková, která obviněného opakovaně napomínala, upozorňovala a poučovala, potažmo eskorta a další přítomné osoby (např. obhájce obviněného, který byl soudkyní vyzván, aby svého klienta usměrnil, na což obhájce reagoval tak, že toto není v jeho silách). „Pakliže tedy obhajoba navrhovala výslech svědků, jak intervenujících státních zástupců Mgr. Fričové a Mgr. Morkovina a též předsedkyně senátu Mgr. et Mgr. Pražákové, považoval soud jejich výslechy za nadbytečné, a to právě z důvodu, že celý průběh hlavního líčení je velmi přesně zachycen na zvukovém záznamu, o jehož pravosti nejsou nejmenší pochybnosti.“ Odvolací soud se uvedenou námitkou neprovedení obviněným navrhovaných důkazů, uplatněnou obviněným již v rámci řádného opravného prostředku, zabýval zejména v bodě 8. odůvodnění svého usnesení, kde se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil s tím, že stěžejním důkazem pro zjištění skutkového stavu věci byly právě zvukové záznamy pořízené v průběhu hlavních líčení konaných ve dnech 18. 9. 2024 a 18. 10. 2024 a zachycují celý jejich průběh. Uvedl, že tyto záznamy byly soudem prvního stupně řádně provedeny. Záznamy tak zachycují veškeré projevy obviněného v soudní síni, přičemž byly v hlavním líčení přehrány celé. Poukázal dále na to, že pro závěr o vině trestným činem pohrdání soudem podle § 336 tr. zákoníku je nerozhodné, jak situaci osobně soudce či členové senátu, popř. další osoby v soudní síni přítomné subjektivně vnímaly. Rozhodným je „objektivně zjištěný obsah a povaha jednání obžalovaného ve vztahu k autoritě a vážnosti soudu jako instituce, k důstojnosti soudního jednání (hlavního líčení) jako úkonu soudu coby orgánu státní moci.“ Odvolací soud zcela správně zdůraznil, že pro relevantní skutkové závěry a následné právní posouzení skutku není podstatný subjektivní pocit konkrétní osoby vykonávající v dané chvíli v soudní síni své povolání (např. soudce, obhájce či státního zástupce); takové vnitřní pocity nemají na závěr o spáchání trestného činu pohrdání soudem žádný vliv. Skutečnost, že obviněným navrhovaní svědci byli v rámci přípravného řízení policií vytěženi na úřední záznam (§ 158 odst. 3, odst. 6 tr. ř.), na tomto závěru ničeho nemění. Jak již uvedl odvolací soud, úřední záznam slouží mimo jiné k tomu, aby v řízení před soudem po podání obžaloby soud uvážil, zda takový důkaz provede či nikoliv (viz bod 8. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Úřední záznam sám o sobě nevypovídá nic o „vhodnosti“ důkazu v podobě výpovědi vytěžené osoby pro trestní řízení, jak nesprávně naznačuje obviněný.

29. Ve zcela obecné rovině je možno dodat, že dokazování je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, jak rozvedeno výše v bodech 25. a 26. tohoto usnesení. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Této povinnosti soudy v projednávané věci plně dostály.

30. Pokud se jedná o variantu první dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předmětný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžalobou, se soudy přikloní k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů.

31. Obviněný namítá, že popis skutků neodpovídá protokolům o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2024 a 18. 10. 2024, stejně tak zvukovým záznamům pořízeným v průběhu hlavních líčení. Předně je třeba uvést, že protokoly nejsou doslovnými přepisy všeho, co bylo v soudní síni vysloveno, ale slouží k zachycení podstatného obsahu, jak je určeno v ustanovením § 55 a § 55b tr. ř. Jak se podává z ustanovení § 55b odst. 5 tr. ř., byl-li zvukový záznam pořízen o průběhu úkonu před soudem a není-li dán důvod k postupu podle odstavce 4 (pozn. nejde o případ, v němž protokol o hlavním líčení nebo veřejném zasedání není třeba písemně vyhotovovat), zaznamená se jeho podstatný obsah již v průběhu úkonu a bezprostředně po jeho ukončení do protokolu. Zákon zde tedy nepředpokládá, že by se prováděl doslovný přepis celého zvukového záznamu, ale do protokolu je třeba zaznamenat jen podstatný obsah, jímž se rozumí doslovný přepis výslechu svědků, popř. jejich označených částí, u nichž státní zástupce nebo obviněný požádali o doslovnou protokolaci (srov. odstavec 3 věta druhá shora), anebo obsah výpovědí nebo jejich částí a dalších provedených důkazů, které mají podstatný význam pro rozhodnutí [ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš. § 55b (Některé zvláštnosti protokolace v řízení před soudem). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 648]. S uvedenou námitkou se již zcela dostatečně a správně vypořádal soud odvolací, který se k této vyjádřil zejména v bodě 11. odůvodnění svého usnesení. Pro stručnost Nejvyšší soud na uvedené pasáže odkazuje.

32. Zvukové záznamy pořizované soudem o průběhu hlavního líčení slouží soudci jako pomůcka pro vypracování protokolu o hlavním líčení, případně pro obraz dalších oprávněných orgánů o průběhu jednání před soudem. Obecně platí, že vyskytne-li se pak rozpor mezi písemným vyhotovením protokolu o úkonu a zvukovým záznamem, je třeba vycházet ze zvukového záznamu. Součástí práva na obhajobu je totiž též právo seznámit se s obsahem zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení. Proto k žádosti obviněného nebo jeho obhájce soud podle okolností případu určí, zda umožní přehrání takového záznamu nebo poskytne jeho kopii [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 7/2005 (R 58/2005 tr.), nález Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 36/08 (148/2008 USn.)] [ŠÁMAL, Pavel, GŘIVNA, Tomáš. § 55b (Některé zvláštnosti protokolace v řízení před soudem). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 645].

33. Nejvyšší soud se osobně seznámil se všemi zvukovými záznamy vztahujícími se k oběma hlavním líčením přehráním CD založenými ve spisovém materiálu (č. l. 53 a 59 spisu). Nelze přisvědčit námitce obviněného, že by skutkové okolnosti zachycené ve skutkové větě rozsudku neodpovídaly tomu, co bylo zachyceno na zvukových záznamech. Je možno uvést, že kvalita audiozáznamu je zcela dostačující. Audiozáznam zachycuje jak konkrétní slovní projevy, tak i další projevy obviněného (např. vykřikování, vyluzování náhodných zvuků, nesrozumitelné blábolení během projevů dalších osob přítomných v soudní síni, plivnutí na zem či kousnutí do molitanové části mikrofonu). Obviněný se opakovaně projevoval hlasitě, vykřikoval, skákal soudkyni do řeči, a i přes opakované napomenutí ji přerušoval, a užíval přitom invektiva a vulgarismy. Zcela bez jakýchkoli pochybností je, že obviněný toto své chování, zejména pak invektiva a vulgarismy, směřoval přímo k osobě soudkyně coby představitelce výkonu soudní moci. Ta chování i projev obviněného vnímala a opakovaně jej upozorňovala na to, že se chová nevhodně, vyzývala jej k tomu, aby se svým jednáním přestal, obrátila se i na právního zástupce obviněného s tím, aby svého klienta ukáznil. Ačkoli soudkyně vůči dovolateli vystupovala během celého řízení korektně a profesionálně, ten reagoval opakovanými slovními útoky výrazně vulgárního a dehonestujícího charakteru, jak jsou zachyceny ve skutkové větě rozsudku, kdy byla nucena opakovaně přistoupit k tomu, že byl obviněný ze soudní síně vykázán. Ani to však na chování a jednání obviněného mnoho nezměnilo, neboť ve svém zcela nepřípustném chování pokračoval v podstatě až do samého skončení hlavního líčení. Obviněný se přitom neomezil pouze na slovní projevy, jak již bylo uvedeno, ale uchýlil se i k tak absurdnímu činu, jakým bylo kousnutí do molitanové části mikrofonu.

34. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Liberci, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, na straně jedné a provedenými důkazy (zejména tedy zvukovými záznamy pořízenými v obou hlavních líčení) na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na tyto provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Lze přitom odkázat zejména na body 8. a 10. odůvodnění usnesení odvolací soudu, kde soud obsah audiozáznamů detailně rozvedl a vyhodnotil. K uvedenému nemá Nejvyšší soud, co více dodat.

35. Přestože tedy obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá či neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním jakýkoli rozpor, natožpak rozpor zjevný.

36. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný rovněž uplatnil, lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

37. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

38. Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

39. Pod předmětný dovolací důvod je možno s jistou dávkou benevolence podřadit námitku obviněného, že nebyly naplněny základní znaky skutkové podstaty trestného činu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku, konkrétně pak subjektivní stránka v podobě úmyslného zavinění. Obviněný tuto námitku odůvodňuje tak, že nemluvil ze řečnického pultíku, tedy, že by oslovoval přímo soudkyni, ale veškeré výroky byly pronášeny z lavice obžalovaných. Uvedená námitka je zcela lichá.

40. Trestného činu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo opakovaně a) závažným způsobem ruší jednání soudu, b) při takovém jednání se k soudu chová urážlivě nebo soud znevažuje.

41. Objektem trestného činu pohrdání soudem je zájem na ochraně nezávislosti, nestrannosti, vážnosti soudu i zájem na urychleném projednávání věcí spadajících do soudní pravomoci (podle ustanovení procesních předpisů) bez zbytečných průtahů. Pod pojmem opakovaně se rozumí to, že k rušení jednání soudu závažným způsobem, k urážlivému chování nebo znevažování soudu při takovém jednání nebo k neuposlechnutí příkazu nebo výzvy soudu dojde alespoň podruhé. Tím je zajištěno náležité odlišení od jednání, jež lze za podmínek stanovených v příslušném procesním předpisu postihovat jako pořádkový delikt uložením pořádkové pokuty, kterážto je jedním z krajních prostředků udržení autority soudu, respektování jeho příkazů nebo výzev a zachování důstojnosti jednání před soudem (ukládá se zpravidla po předchozím napomenutí). Procesní předpisy rovněž vymezují další možnosti, jak zjednat pořádek při soudním jednání (např. vykázání z jednací síně nebo místa, kde se jedná, podle § 204 tr. ř.). Zákon nepožaduje, aby v případě prvního jednání, jež je základem pro trestní postih v případě opakování, byla skutečně uložena pořádková pokuta nebo bylo využito jiného mírnějšího opatření v podobě vykázání z místa jednání, upozornění, napomenutí nebo výstrahy, jeví se však žádoucím, aby byl pachatel na závadnosti svého jednání upozorněn, a to buď výslovně soudem při jednání v rámci poučení nebo alespoň formou poučení před vstupem do jednací síně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 6 Tdo 986/2012). Závažným způsobem rušení jednání mohou být např. výkřiky, hlučné projevy nevole, násilnické projevy, různá provokativní gesta apod. Tyto projevy rušení musí být intenzivnější, poutat pozornost, aby ztěžovaly pokračování v normálním průběhu jednání (viz Šámal, 2010). Urážlivé či znevažující chování vůči soudu spočívá v jednání, které se dotýká nezávislosti, nestrannosti, a tedy i autority soudu. Toto jednání musí směřovat vůči soudu, nikoli proti stranám nebo účastníkům řízení. Takové jednání může být provedeno verbálně nebo i skutkem. Trestný čin pohrdání soudem je přitom možné spáchat při jediném jednání soudu, pokud k závadnému chování dojde opakovaně (R 60/2003). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl (§ 15 tr. zákoníku) [srov. RŮŽIČKA, M. § 336. In: DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. (Systém ASPI). Wolters Kluwer (cit. 2026-7-21)].

42. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

43. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

44. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „jiný než přímý úmysl v jednání obžalovaného dle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nebylo možno dovodit“ (bod 12 odůvodnění rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem zcela ztotožnil (bod 12. odůvodnění jeho usnesení), neboť obviněný „jednoznačně věděl, že svým jednáním poruší zákonem chráněný zájem, a tento následek způsobit chtěl“. Předně je třeba uvést, že místo, z něhož obviněný pronášel své výroky, je pro posouzení jeho jednání v soudní síni zcela irelevantní. Nadto jednání obviněného nezahrnovalo pouze slovní projevy, ale i další neverbální gesta (plivnutí na zem, kousnutí do mikrofonu), jimiž narušoval řádný průběh řízení. Obviněný se nacházel v soudní síni a byl přítomen hlavnímu líčení (a to ve dvou případech), přičemž jeho projevy zcela bez jakýchkoli pochybností byly směřovány k osobě soudkyně coby představitelce výkonu soudní moci, jak již ostatně Nejvyšší soud uvedl výše v bodě 33. tohoto usnesení. Nešlo o izolované či mimovolní projevy pronesené „pro sebe“, nýbrž vědomé a cílené útoky, pronášené v přímé reakci na jednotlivé procesní úkony soudkyně v rámci hlavního líčení. Vůči ní byly užity vulgarity („Ty píčo“, „děvko“) a nadávky („Tys to nepochopila, kundo“; „co čumíš, ty krávo“). Jeho jednání bylo zcela vědomé, a tedy úmyslné. Obviněný byl soudkyní na nevhodnost svého jednání a projevů opakovaně upozorňován, byl napomínán, poučován a korigován, byla mu dána i výstraha, a dokonce bylo přistoupeno k tomu, že byl během obou hlavních líčení vykázán ze soudní síně. Navzdory tomu svého jednání nezanechal. Tímto způsobem tedy jednal opakovaně. Je možno zcela odkázat na podrobné a detailní odůvodnění odvolacího soudu zejména v bodech 10. a 12. odůvodnění jeho usnesení, kde odvolací soud jednání obviněného, jeho projevy, užité vulgarismy a invektiva, stejně jako neverbální projevy popsal a zařadil. K uvedenému nemá Nejvyšší soud žádných poznámek a s tímto se zcela ztotožňuje. Jeho jednání tak beze zbytku naplnilo skutkovou podstatu přečinu pohrdání soudem podle § 336 písm. a), b) tr. zákoníku, a to včetně subjektivní stránky.

45. Obviněný dále uplatnil námitky vůči jemu uloženému trestu odnětí svobody, který označil za nepřiměřeně přísný. Obecně lze uvést, že (jiné) hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zahrnuje i otázky ukládání trestu. Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 37 až § 39, a § 41 či § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného (nebo naopak mírného trestu), nelze jako dovolací námitku relevantně uplatnit (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Předmětný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. nebyl obviněným uplatněn, a s ohledem na jím přednesenu argumentaci (soud mu uložil trest, který shledává nepřiměřeně přísným) je zjevné, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.

46. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz výše citované rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší.

47. Obviněný byl ohrožen trestem odnětí svobody až na dvě léta (nebo propadnutím věci). Soud prvního stupně mu uložil trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců, tedy pod dolní polovinou trestní sazby. Jemu uložený trest je tedy trestem uloženým v rámci zákonné trestní sazby, a zároveň je trestem, jehož uložení je za jím spáchaný přečin přípustné. Soud prvního stupně přitom jeho uložení, a to včetně zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou, řádně a podrobně zdůvodnil v bodě 14. odůvodnění svého rozsudku. K předmětné námitce přílišné přísnosti uloženého trestu se pak podrobně vyjádřil soud odvolací, a to v bodech 13. až 15. odůvodnění svého usnesení. Uvedené odůvodnění je zcela vyčerpávající a Nejvyšší soud na toto pro stručnost odkazuje.

48. V případě zákonného trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně by zásah Nejvyššího soudu mohl přicházet v úvahu toliko ve zcela výjimečných případech, a to v případě trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného, tedy tehdy, pokud by byl uložený trest v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představoval by zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 LZPS (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013).

49. Přestože obviněný argumentuje právě tím, že mu byl uložen trest nepřiměřený, a tímto tvrzením směřuje k tomu, že byla porušena zásada přiměřenosti trestních sankcí, jeho námitka neobstojí ani v rámci tohoto přezkumu. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti trestních sankcí. V usnesení ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1694/2016, Nejvyšší soud uvedl, že „zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem k zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu a její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda a z principu právního státu vyjadřující vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak za předpokladu, že jde opatření k demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky“ (k tomu přiměřeně také nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04).

50. Jak již uvedeno v bodě 47. výše tohoto usnesení, soudy dané otázce věnovaly náležitou pozornost. V rámci procesu individualizace trestu vycházely z kritérií pro ukládání trestů zakotvených v § 38 a § 39 tr. zákoníku. Obviněný je recidivistou, a pokud ani nepřísnější druh trestu nevedl k jeho nápravě, neboť mu byly opakovaně ukládány tresty odnětí svobody s přímým výkonem, nelze očekávat, že by k jeho nápravě vedl toliko trest alternativní. Soud prvního stupně ukládal trest v dolní polovině trestní sazby na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným, a to „s přihlédnutím k tomu, že obžalovaný je v jiné trestní věci taktéž odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, a to v trvání 4,5 roku“ (bod 14. odůvodnění rozsudku). Soud reflektoval jak trestní minulost obviněného, tak skutečnost, že mu byl již uložen značně citelný trest odnětí svobody ve výši 54 měsíců. Odvolací soud podrobně popsal trestní minulost obviněného, jeho hodnocení Vězeňskou službou v rámci výkonů trestů a dosavadní neúspěšnost působení trestů na osobu obviněného (bod 13. odůvodnění usnesení), zdůraznil škodlivost dovolatelova jednání, jehož se dopustil dokonce v průběhu dvou konaných hlavních líčení s časovým odstupem jednoho měsíce, kdy současně zohlednil již uložený trest ve výši 54 měsíců (bod 14. odůvodnění usnesení) a rovněž se podrobně zabýval i zařazením obviněného pro výkon uloženého trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, a to zejména s ohledem na dosavadní chování obviněného ve výkonu trestu a jeho zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou pro výkon trestu ve výši 54 měsíců (bod 15. odůvodnění usnesení). Trest odnětí svobody ve výměře 10 měsíců je trestem zákonným a přiměřeným, a v žádném případě jej nelze označit za trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, který by vyžadoval zásah Nejvyššího soudu. Společenskou škodlivost jednání dovolatele zvyšuje skutečnost, že obviněný svým jednáním naplnil dvě alternativní varianty ustanovení § 336 tr. zákoníku, kdy jednak závažným způsobem narušoval průběh soudního jednání [§ 336 písm. a) tr. zákoníku], a jednak se při tomto jednání choval vůči soudu urážlivě, resp. jej znevažoval [§ 336 písm. b) tr. zákoníku]. Jedná se o dvě ze tří v úvahu přicházejících forem protiprávního jednání, jak je vymezeno v ustanovení § 336 tr. zákoníku.

51. Obviněný rovněž uplatnil námitku, že byla porušena zásada ne bis in idem, neboť mu byl již za jeho jednání, jehož se měl dopustit v soudní síni, uložen kázeňský trest. Uvedená námitka byla obviněným uplatněna bez bližšího podřazení pod konkrétní dovolací důvod. V úvahu přichází dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který dopadá na případy, kdy bylo trestní stíhání vedeno, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné. Uvedený dovolací důvod obviněný neuplatnil, současně by však uvedené námitce nebylo možno přiznat opodstatnění.

52. Ve zkratce je možno uvést, že zásada ne bis in idem v doslovném překladu znamená „ne dvakrát v téže věci“. Jejím obsahem je právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát za tentýž čin. Zásadu ne bis in idem ve smyslu Úmluvy je tedy namístě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V praxi proto může dojít k porušení této zásady v případě vynesení dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako trestný čin (tzn. v kombinaci trestný čin – trestný čin), dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako trestný čin a poté jako přestupek (tzn. v kombinaci trestný čin – přestupek), dvou po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný nejdříve jako přestupek a poté jako trestný čin (tzn. v kombinaci přestupek – trestný čin) a dvou takových po sobě následujících rozhodnutí pro týž čin kvalifikovaný v obou případech jako přestupek (tzn. v kombinaci přestupek – přestupek). To vše pochopitelně platí za předpokladu, že první pravomocné rozhodnutí o daném činu nebylo zrušeno v předepsaném řízení z podnětu mimořádného opravného prostředku. Uvedené principy však lze vztáhnout pouze na činy mající trestněprávní povahu, bez ohledu na to, jak jsou označeny (srov. rozhodnutí publikované pod č. T 736. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, nakladatelství C. H. Beck, svazek 10/2004).

53. Uvedenou námitkou se již zabýval soud prvního stupně, který se k této vyjádřil v bodě 11. odůvodnění rozsudku, kdy poukázal i na související judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Na uvedenou pasáž lze pro stručnost odkázat. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud ve stručnosti podotýká, že podle ustanovení § 23b odst. 2 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby (dále jen „zákon č. 293/1993 Sb.“) uložení kázeňského trestu obviněnému nevylučuje jeho trestní stíhání, je-li skutek trestným činem. Otázkou souběhu postihu za trestný čin a za kázeňský přestupek se již Nejvyšší soud opakovaně zabýval. Dospěl k závěru, že i když je obviněný trestním soudem odsouzen za totožný skutek jako v kázeňském řízení, tak kázeňské řízení není řízením trestním ve smyslu čl. 4 Protokolu č. 7 k Evropské úmluvě, a proto není porušen princip ne bis in idem. Je tomu tak proto, že kázeňský trest udělený ředitelem věznice nemá trestní charakter, kdy i nejpřísnější kázeňské tresty jsou toliko změnou (zpřísněním) způsobu výkonu stávajícího trestu odnětí svobody a toto zpřísnění nemůže mít žádný přímý vliv na celkovou délku vykonávaného trestu, neboť ředitel české věznice není oprávněn původně uložený trest jakkoliv prodloužit. Vliv kázeňského trestu na celkovou délku trestu tak může být jen nepřímý. Proto ani případné kázeňské řízení nemůže v případě totožného skutku vytvořit překážku ne bis in idem pro následný trestní postih stejného skutku. Uvedený závěr vyslovil opakovaně i Nejvyšší soud v rámci judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1012/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. 11 Tdo 584/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014). V rámci kázeňského trestu se nejedná o trest, jímž by se navyšoval trest odnětí svobody, ale jedná se ve své podstatě o disciplinární zásah proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit. Ačkoliv se uvedené závěry vztahují ke kázeňskému trestu ukládanému za přestupky podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon č. 169/1999 Sb.“), jsou tyto závěry podle Nejvyššího soudu plně aplikovatelné i na kázeňské tresty ukládané podle zákona č. 293/1993 Sb. I zde totiž nejpřísnější kázeňský trest, který může být obviněnému za kázeňský přestupek uložen, spočívá pouze ve změně způsobu, jakým je vazba vykonávána, a nedochází k novému omezení svobody obviněného. Nejpřísnější hrozící sankce podle zákona o výkonu vazby je pak umístění do samovazby až na 10 dní, jak se stalo v projednávané věci.

54. Obviněnému byl kázeňský trest uložen pro porušení ustanovení § 21 odst. 4 zákona č. 293/1993 Sb., které říká, že obviněný je ve styku s jinými osobami povinen dodržovat základy slušného chování užívané v běžném společenském styku (č. l. 70 spisu). Obviněný se podle výroku dopustil toho, že dne 18. 9. 2024 v cca 8:16 hodin, po zahájení hlavního líčení předsedkyní Mgr. et Mgr. Martou Pražákovou, začal vykřikovat poznámky k dotazům předsedkyně senátu na zmocněnce A. P. Po upozornění předsedkyní senátu, aby mlčel, začal předsedkyni senátu urážet slovy: „ty taky, ty děvko smradlavá, co čumíš ty krávo.“ Jednání obviněného tedy bylo vymezeno pouze ve vztahu k jednomu ze dvou dnů, kdy se konalo hlavní líčení, a toliko části jednání, jímž narušoval řádný průběh hlavního líčení. Jemu uložený kázeňský trest byl trestem uloženým v rámci výkonu vazby, resp. byl důsledkem porušení předpisů o řádném výkonu vazby a v obecné rovině tedy pravidel, kterými se osoby ve výkonu vazby mají povinnost řídit. IV.

55. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný J. M., odmítl.

56. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu