3 Tdo 526/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 526/2026 Datum rozhodnutí: 23.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Dokazování, Hodnocení důkazů, Důvody dovolání Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 3 Tdo 526/2026-1099 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný Daniel Weigert proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2025, č. j. 7 To 191/2025-1033, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 133/2023, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Daniela Weigerta odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 21. 3. 2025, č. j. 8 T 133/2023-1006, byl obviněný Daniel Weigert (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku za jednání spočívající v tom, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno) jako jediný jednatel i společník obchodní společnosti Chromit House, s. r. o., IČO 043 05 159, se sídlem Perucká 2522/1 Praha 2 (dále jen „Chromit House“), kterou fakticky zcela ovládal a která byla od listopadu 2015 registrována jako plátce daně z přidané hodnoty s měsíčním zdaňovacím obdobím, v přímém úmyslu protiprávně snížit ve značném rozsahu povinnost jmenované společnosti k dani z přidané hodnoty za období od června 2018 do prosince 2018 a za duben 2019 a tímto způsobem nakonec neoprávněně obohatit sám sebe, v období od 25. 7. 2018 do 29. 5. 2019 podával prostřednictvím nezaviněně jednajícího zmocněnce a zároveň účetního společnosti J. H. u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu, územní pracoviště pro Prahu 2, přiznání k dani z přidané hodnoty spolu s kontrolními hlášeními, v nichž vykazoval v rozsudku specifikovaná zdanitelná plnění v podobě pořízení zboží od společností RCC Bohemia, s. r. o., IČO 285 26 775 (dále jen „RCC Bohemia“) a Bara Group, s. r. o., IČO 028 38 494 (dále jen „Bara Group“), k nimž ve skutečnosti nikdy nedošlo, natož aby bylo za zboží spolu s odpovídající daní z přidané hodnoty cokoli zaplaceno, neboť obchodní vztahy mezi dotčenými obchodními společnostmi byly pouze předstírány pro účely daňového podvodu, z těchto fiktivních plnění pak neoprávněně uplatňoval nárok na odpočet daně, přičemž poté, co byl správcem daně opakovaně vyzván k prokázání existence jednotlivých plnění, a to konkrétně výzvou k odstranění pochybností ze dne 16. 10. 2018 vztahující se ke zdaňovacímu období července 2018 a následně výzvou k odstranění pochybností ze dne 5. 8. 2019 vztahující se ke zdaňovacímu období dubna 2019, si blíže nezjištěným způsobem opatřil podvrhy obchodních listin od údajných dodavatelů a ve dnech 11. 12. 2018 a 8. 11. 2019 nechal učinit podání adresovaná správci daně, v nichž setrval na tvrzení, že k přijetí sporných zdanitelných plnění opravdu došlo, aby tím rozptýlil pochybnosti pojaté pracovníky finančního úřadu, k čemuž doložil v rozsudku označené falešné faktury s dodacími listy, zdánlivě vystavené společnostmi RCC Bohemia a Bara Group, a tímto jednáním v rozporu s ustanovením § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, protiprávně snížil vlastní daňovou povinnost společnosti Chromit House za rozhodné období o celkovou částku ve výši 2 879 676 Kč.

2. Za to byl odsouzen jednak podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 84 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce 5 roků za současného vyslovení dohledu, a jednak podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 250 denních sazeb po 1 000 Kč, tj. v celkové výši 250 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň byla uložena povinnost zaplatit poškozenému finančnímu úřadu na náhradě škody částku 2 838 415 Kč.

3. O následných odvoláních obviněného a státního zástupce rozhodl Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) rozsudkem ze dne 9. 7. 2025, č. j. 7 To 191/2025-1033, jímž z podnětu řádného opravného prostředku státního zástupce podaného v neprospěch obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek obvodního soudu ve výroku o trestu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného při nezměněném výroku o vině nově odsoudil podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon podle § 84 tr. zákoníku, za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku, podmíněně odložil na zkušební dobu v délce 5 roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku též k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu 5 let. Podle § 85 odst. 3 tr. zákoníku zároveň obviněnému uložil přiměřenou povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Jeho odvolání pak podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Předmětné rozhodnutí soudu druhého stupně napadl obviněný Daniel Weigert dovoláním, které formálně podepřel odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř.

5. V jeho odůvodnění namítl, že nižší soudy při provádění a hodnocení důkazů porušily jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, když především nectily princip presumpce neviny a od něj odvozenou zásadu in dubio pro reo. Trvá na tom, že všechny inkriminované obchody s RCC Bohemia a Bara Group v minulosti skutečně proběhly. Obě společnosti zastupoval na základě plných mocí jeho dlouholetý známý J. K. a veškeré doklady ke sporným transakcím měl k dispozici J. H. jako účetní Chromit House. O jeho úmrtí se dovolatel dozvěděl až v prosinci 2020 v souvislosti s prvním podáním vysvětlení na policii. Od té doby prokazatelně žádal policejní orgán, aby zajistil účetnictví společnosti z bývalé kanceláře zemřelého na adrese Brněnská 53, Olomouc, nebo přímo z kanceláře společnosti na adrese Perucká 2522/1, Praha 2 (do které již sám neměl přístup, protože mu vlastník objektu vypověděl nájemní smlouvu a odmítl ho do ní vpustit, dokud neuhradí dluh na nájemném), eventuálně z osobního počítače účetního, který byl předmětem pobíhajícího dědického řízení, či případně z firemního emailu [email protected], kde byly uloženy elektronické kopie dokumentů. I tento poštovní server byl jemu samotnému již nedostupný, neboť v sídle společnosti byl vypnutý od podzimu 2020 a záložní server u poskytovatele domény nemohl využít kvůli dlužným úhradám. Policie nicméně účetnictví Chromit House nezajistila, když v tomto směru neprovedla žádné efektivní vyšetřovací úkony. Stejně tak nedohledala elektronickou komunikaci dovolatele s účetním H., která probíhala prostřednictvím emailu [email protected] nebo [email protected]. Namísto toho Obvodní soud pro Prahu 2 vydal v lednu 2023 příkaz ke sledování emailových schránek [email protected] a [email protected], které ovšem ke vzájemné komunikaci nepoužívali. Už proto je závěr policejního orgánu později převzatý i soudem prvního stupně, že „v emailové schránce obviněného nebyla nalezena žádná komunikace s údajnými dodavateli RCC či BARA“, zavádějící a nesprávný. Tvrzenou neexistenci obchodů neprokazoval ani fakt, že nebyla dohledána žádná platba z bankovního účtu Chromit House ve prospěch obou dodavatelských společností. Dovolatel od počátku trestního řízení vysvětloval, že se mu nepodařilo zajistit financování obchodu tak, aby proběhl najednou, neboť disponoval volnými prostředky pouze cca do 250 000 Kč. Proto byl obchod rozdělen do řady dílčích dodávek, za něž J. K. jako zástupci obou společností platil vždy v hotovosti při převzetí zboží. Veškeré obchody byly řádně „dokladovány“. S RCC Bohemia i s německým odběratelem byly uzavřeny smlouvy o dodávkách zboží a s Bara Group existovaly písemné objednávky. Dovolatel zároveň disponoval plnou mocí k zastupování německého odběratele od D. W. (či D. W.) i plnou mocí k zastupování společností RCC Bohemia a Bara Group od J. K. Skutková zjištění soudů jsou nadto ve zjevném rozporu s výpovědí svědka P. L. v hlavním líčení, který potvrdil, že k dodávkám zboží od J. K. skutečně došlo. Svědek v roce 2019 vozil obviněného autem a asi čtyřikrát nebo pětkrát byl přítomen jak dodávce zboží od svědka K., tak jeho následnému předání německému odběrateli v Plzni. Jakkoli si již počet jízd a časové souvislosti přesně nevybavoval, z kontextu jeho sdělení je zřejmé, že šlo o obchody z dubna 2019 se zbožím od společnosti Bara Group. S výpovědí svědka se však soudy znovu řádně nevypořádaly. Opomenuly i námitky obhajoby ohledně nevěrohodnosti výpovědi svědkyně Barbory Šindelářové jako jednatelky Bara Group v období od 25. 6. 2014 do 30. 5. 2019, která lhala, když tvrdila, že se jmenovaná společnost zabývala víceméně jen opravami aut. Obviněný doložil, že ještě pod názvem Sainz Group s.r.o. společnost do 15. 8. 2017 investovala do realitních projektů, které byly značně medializovány. Orgány činné v trestním řízení konečně zcela rezignovaly i na prověření role J. K. ve stíhané trestné činnosti a spokojily se s tím, že odmítl ve věci vypovídat. Přitom to byl on, kdo inicioval obchody s RCC Bohemia a Bara Group, byl jejich ústřední postavou a v jejich rámci komunikoval s účetním J. H. zcela samostatně.

6. Vzhledem k výše uvedenému je obviněný přesvědčen, že dosavadní řízení a z něj vzešlý rozsudek obvodního soudu byly zatíženy jednak vadou opomenutí podstatných důkazů, a jednak vadou zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže odvolací soud tato pochybení později nenapravil, založil svým rozhodnutím zároveň dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

7. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu jak rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2025, č. j. 7 To 191/2025-1033, tak i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2025, č. j. 8 T 133/2023-1006, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

8. K dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který úvodem vyložil podstatu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to konstatoval, že námitky obviněného mu neodpovídají. Obviněný předně nepoukázal na žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, ale pouze prezentoval pro sebe příznivější verzi skutkového děje. Takové výhrady však existenci deklarovaného důvodu nezakládají. Přijmout pak nelze ani jeho výtku, že soudy při svém rozhodování porušily zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo, když z napadených rozsudků nevyplývá, že by se snažily podpořit důkazně nepodloženou verzi obžaloby. Námitku, že nebyly provedeny jím navrhované podstatné důkazy, dovolatel formuloval příliš obecně, takže zvolený důvod neuplatnil relevantně ani v této části. V uvedené souvislosti státní zástupce připustil, že soud prvního stupně v rozsudku nezmínil, jak se vypořádal s návrhem obhajoby na provedení výslechu svědkyně Sabiny Cickové jako nové jednatelky společnosti Bara Group, který neakceptoval. Tento procesní nedostatek však zároveň podle jeho mínění k porušení práva obviněného na spravedlivý proces nevedl. Výslech jmenované svědkyně se totiž nemohl týkat rozhodných skutkových zjištění, jestliže se podle obchodního rejstříku stala jednatelkou až dne 30. 5. 2019, zatímco dovolateli je kladeno za vinu, že v kontrolním hlášení za duben 2019 vykázal fiktivní přijetí celkem deseti zdanitelných plnění od této výše zmíněné obchodní společnosti v době, kdy její jednatelkou byla ještě svědkyně Barbora Šindelářová, která přitom jakoukoli spolupráci se společností Chromit House jednoznačně vyloučila. Jiný slovy, eventuální výpověď svědkyně Cickové mohla jen stěží představovat podstatný důkaz pro posouzení věci. Provedenými a hodnocenými důkazy byl rekonstruován skutkový stav, o kterém nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí soudů a odůvodňoval závěr o vině obviněného. Jestliže ten neuplatnil důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně, lze totéž konstatovat i ve vztahu k důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., v jeho druhé variantě, který rovněž označil.

9. Státní zástupce proto uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Daniela Weigerta odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

10. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněnému uložen trest a kterým současně bylo zvláštním výrokem zamítnuto jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.

11. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí důsledně zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem odpovídala i vlastní argumentace dovolatele (viz ustanovení § 265i odst. 3 věty první tr. ř.).

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak jej uplatnil obviněný, dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

14. Optikou obsahového zaměření deklarovaných dovolacích důvodů posoudil Nejvyšší soud jednotlivé námitky obviněného Daniela Weigerta a dospěl závěru, že je pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. podřadit nelze. Přitom nepřehlédl, že obviněný prakticky jen zopakoval svoji dosavadní obhajobu z dřívějších fází řízení, resp. že do mimořádného opravného prostředku takřka doslovně „zkopíroval“ podstatnou část svých tvrzení, kterými odůvodnil již své odvolání ve věci (k tomu srov. č. l. 1022-1024 spisu). S nimi se přitom soudy nižších stupňů vypořádaly naprosto dostatečně a zejména věcně správně.

15. Pokud dovolatel naznačil, že dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, patří se nejprve v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný význam, event. mají význam již jen naprosto marginální. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.

16. Prostá nespokojenost dovolatele s kvantem provedených důkazů, které subjektivně vnímá jako nedostatečné pro rozhodnutí ve věci, sama o sobě relevantním argumentačním východiskem pro závěr o existenci vady řízení ve smyslu třetí alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není. Tu lze relevantně reklamovat jen tehdy, jestliže soud nedostojí některé ze svých důležitých procesních povinností, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02). Porušení těchto imperativů ovšem obviněný soudům nižších stupňů reálně nevytkl. Netvrdil, že snad ignorovaly některý z jeho návrhů na doplnění dokazování, resp. že o něm nerozhodly nebo se k němu alespoň dodatečně nevyjádřily v odůvodněních svých rozhodnutí. De facto pouze setrval na kritice postupu policejního orgánu ve fázi prověřování trestné činnosti, který byl z jeho pohledu liknavý a nedůsledný, pokud nezohlednil jeho náměty a nedostál jeho požadavkům na obstarání důkazů údajně prokazujících, že veškeré obchodní transakce, které vykazoval v přiznáních k dani z přidané hodnoty a kontrolních hlášeních za inkriminovaná období, skutečně proběhly a nároky na odpočet daně tak v souvislosti s nimi uplatňoval naprosto oprávněně a legálně. Na tomto půdorysu se snažil přesvědčit dovolací soud, že pro závěr o jeho vině stíhanými daňovými podvody nebyl dostatek podkladů a že nižší soudy svými verdikty popřely ústavní princip presumpce neviny. K dané části dovolací argumentace považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě dodat, že neprovedení výslechu svědkyně Sabiny Cickové (o čemž se ve svém vyjádření k dovolání nad rámec nutného zmínil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství) obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku vůbec nereklamoval. Dovolací senát přitom byl jednoznačně vymezeným rozsahem a důvody dovolání vázán (viz § 265i odst. 3 věta první tr. ř.).

17. Toliko formálně obviněný namítl i vadu zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Neuvedl totiž jediný příklad, kdy by nějaký důkaz, mající současně zásadní význam pro podstatné skutkové závěry určující následnou právní kvalifikaci stíhaného jednání, soudy hodnotily vyloženě deformativním způsobem, nebo ho dokonce interpretovaly přímo proti jeho skutečnému vyznění. Namísto toho se uchýlil k paušálnímu odmítnutí jejich finálních skutkových zjištění a pokusil se prosadit vlastní náhled na způsob, jakým měly být provedené důkazy hodnoceny. K tomu je však nutno zdůraznit, že existenci tzv. „extrémního nesouladu“ nelze relevantně namítat jen z toho důvodu, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují. Právě tak přitom postupuje obviněný, který jim vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou verzi skutkového děje, že důkazy, které jeho krajně nepřesvědčivou obranu zpochybňovaly, neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly, a tím že se údajně zpronevěřily opakovaně akcentované zásadě in dubio pro reo. Pro její aplikaci ovšem v nyní posuzované trestní věci žádný prostor dán nebyl.

18. Obvodní soud disponoval dostatkem důkazů, které podrobil přísně kritické analýze, při níž postupoval způsobem respektujícím požadavky zákona (§ 2 odst. 6 tr. ř.). V odsuzujícím rozsudku (viz body 25. až 31. odůvodnění) logicky vysvětlil, proč měl obhajobu obviněného za bezpečně vyvrácenou a proč o jeho vině neměl žádné principiální pochybnosti. Pokud za daných okolností městský soud aproboval jeho skutkové závěry jako správné, neznamená to, že by rezignoval na svoji přezkumnou povinnost, jak je mu nepřípadně vytýkáno. Takové jeho selhání nelze spatřovat ani v tom, že se v bodě 11. odvodnění písemného vyhotovení napadeného rozsudku omezil na poměrně stručné zdůvodnění, proč neměl odvolací námitky obviněného za důvodné. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

19. Ani Nejvyšší soud tak za situace, kdy v dosavadním hodnocení důkazů nespatřuje žádnou zjevnou vadu, nemíní nad rámec skutkových úvah obvodního a městského soudu cokoli doplňovat či obsah provedených důkazů znovu podrobně interpretovat vlastními slovy. K tomu z povahy svého postavení v řízení o mimořádném opravném prostředku povolán není.

20. V posuzované trestní věci byla na základě vícero důkazů zjištěna celá řada skutečností svědčících o tom, že inkriminované obchodní transakce, které obviněný deklaroval v jednotlivých daňových přiznáních a kontrolních hlášeních, ve skutečnosti neproběhly. Účetnictví společnosti Chromit House se (jak tomu v podobných případech často bývá) „ztratilo“, neexistuje žádná relevantní komunikace mezi uvedenou společností a jejími údajnými obchodními partnery, neproběhly ani žádné odpovídající platby na účtu společnosti Chromit House (příchozí ani odchozí), když veškeré platby (dodavatelům a následně i od odběratelů) měly být podle tvrzení obviněného realizovány jen a pouze v hotovosti (což je s ohledem na okolnosti a objem údajných obchodů samozřejmě silně nestandardní).

21. S odkazem na výše uvedené dovolací senát uzavírá, že obviněný Daniel Weigert inicioval dovolací řízení výlučně takovými námitkami, které uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ale ani žádnému jinému z výčtu důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.], neodpovídají. Vzhledem k vzájemné podmíněnosti a provázanosti jimi proto nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, který obviněný rovněž označil.

V. Způsob rozhodnutí

22. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.) V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu