3 Tdo 531/2026

Rubrum

3 Tdo 531/2026-471 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný L. M. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2026, č. j. 12 To 354/2025-441, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 77/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 25. 9. 2025, č. j. 1 T 77/2025-414, uznal obviněného L. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění tohoto soudu dopustil společně s obviněnou G. M. tím, že: nejméně od roku 2020 do 5. 1. 2024 na různých adresách bydlišť, nejen v okrese XY, naposledy v obci XY, XY čp. XY, okres XY, ve společně obývaných domácnostech každý sám v různých časových intervalech s různou intenzitou fyzicky i psychicky týrali nezletilou dceru G. M. AAAAA (pseudonym), která jí byla svěřena do péče, a to tak, že G. M. ji vulgárně oslovovala „píča, kurva, atd.“ a dále ji denně opakovaně nepřiměřeně fyzicky trestala, házela po ní předměty, polévala ji studenou vodou, bila ji přes holé hýždě až mnohdy nezletilé tekla krev z nosu, ze rtu nebo zubu, a L. M. ji uchopil a hodil s nezletilou o zem, kdy mnohdy přišla nezletilá na výuku do Základní školy XY s modřinami a otokem oka, s tím, že toto zranění jí způsobil L. M., výmluvným vysvětlením o vzniku zranění, s psychosomatickými obtížemi, s vykazováním známek emoční deprivace, tj. stavu způsobeném zanedbáním emočních potřeb dítěte při jeho vývoji, spojené s noční enurézou s výraznými dysfatickými obtížemi, což významně poškodilo a narušilo její zdravý vývoj v rámci její socializace, vnímání morálních hodnot, její osobnosti, rozvoj vědomostí, v rozporu s jejími zájmy a zdravým psychickým a somatickým vývojem s tím, že ač rozumový potenciál odpovídá spíše pásmu průměru, výkon je velmi nevyrovnaný, s prokazatelnými projevy syndromu CAN, kdy se jedná zejména o dlouhodobé zlé nakládání jako nepřiměřené fyzické tresty a citově deprivující výchovu s ohledem na nízký věk nezletilé, která byla v psychiatrické péči Dětského krizového centra XY a od 8. 4. 2024 do 8. 5. 2024 ve Fakultní Thomayerově nemocnici v Praze, přičemž sama nezletilá AAAAA ve svém nízkém věku nebyla schopna plně rozpoznat závažnost a hrubost jednání matky a jejího partnera, tak jak by v dané situaci, za daných okolností vnímala a cítila většina lidí, vyznačujících se charakteristikami poškozené, jež sama až nyní vnímá v rovině těžkého příkoří, lze uvažovat o trvalém celoživotním postižení a z lékařského hlediska lze stav posuzované hodnotit jako středně těžké narušení zdraví.

2. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný spolu s obviněnou G. M. zavázán k náhradě nemajetkové újmy poškozené AAAAA v částce 500 000 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jímž napadl výrok o vině, trestu a náhradě nemajetkové újmy. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 4. 2. 2026, č. j. 12 To 354/2025-441, rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze a v návaznosti na něj i proti výše specifikovanému rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Z argumentace obviněného vyplynulo, že tato rozhodnutí, včetně řízení a rozhodnutí, která mu předcházela, tedy včetně rozsudku soudu prvního stupně, napadl ve výroku o vině, navazujícím výroku o trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy (viz bod I. dovolání). Obviněný dovolání opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Je však třeba konstatovat, že obviněný tyto dovolací důvody uplatňuje zcela formálně, a to jednak bez toho, aby určil konkrétní variantu těchto dovolacích důvodů, respektive bez toho, aby pod jednotlivé dovolací důvody podřadil své konkrétní dovolací námitky.

5. Pod bodem III. dovolání obviněný poukazuje na zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, a to zejména pokud jde o závěr, že jeho jednáním vznikla poškozené těžká újma na zdraví a úmyslně měl jednat po delší dobu. Soudy podle něj vycházely především z výpovědi poškozené, svědeckých výpovědí zejména pedagogů a biologického otce poškozené, znaleckého posudku PhDr. Štěpána Vymětala a MUDr. Aleny Gayové z oboru psychiatrie a psychologie, SMS komunikace mezi spoluobviněnou G. M. a biologickým otcem a také z listinných důkazů.

6. Námitka extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy spočívá v tom, že podle obviněného soudy dospěly k závěru o dlouhodobém fyzickém a psychickém týrání poškozené, ačkoli provedené důkazy takový závěr neprokazují. Z výpovědi poškozené podle jeho názoru nevyplývá jeho dlouhodobé ani systematické týrání, nýbrž nanejvýš ojedinělý exces. Obviněný uvádí, že poškozená sice někdy hovořila o „matce a tátovi L.“ v množném čísle, avšak při konkretizaci jednotlivých útoků přisuzovala rozhodující část fyzického násilí matce. Zdůrazňuje zejména, že poškozená spojovala s matkou vznik modřin, poranění oka, shazování z postele, klouzačky nebo schodů i noční buzení. Ve vztahu k němu samému obviněný akcentuje, že poškozená popsala pouze jediný konkrétní incident, kdy s ní měl „hodit o zem“. Další výroky poškozené o jeho jednání označuje za obecné a nekonkrétní, takže podle něj z nich nelze dovodit několik let trvající fyzické a psychické týrání.

7. Na tuto výhradu obviněný navazuje tvrzením, že mezi obžalobou a skutkovou větou rozsudku vznikl rozpor, neboť obžaloba mu původně přičítala i další fyzické trestání, například proutkem a vařečkou, avšak ve skutkové větě rozsudku tyto formy jednání vůči němu již obsaženy nejsou. Podle jeho názoru se tak skutkový základ oproti obžalobě zúžil, avšak soudy přesto zachovaly stejný právní závěr o dlouhodobém týrání a o způsobení těžké újmy na zdraví.

8. Obviněný dále uvedl, že ani závěr o tom, že poškozené způsobil zranění oka, neodpovídá obsahu její výpovědi, neboť ta podle něj po konkretizujících otázkách spojovala toto zranění s jednáním matky. Namítl rovněž, že soudy náležitě nevypořádaly jeho obhajobu o jeho postavení v domácnosti, když matka byla doma s mladšími dětmi, zatímco on pracoval v zaměstnání a po práci ještě brigádně, takže nemohl mít reálný každodenní přehled o chování matky vůči poškozené ani bez dalšího možnost jejímu jednání soustavně bránit. V této souvislosti zdůraznil, že ani noční buzení poškozené nelze bez dalšího hodnotit jako projev týrání, neboť souviselo s enurézou a mělo probíhat podle pokynů lékaře. Konečně poukázal i na výpověď školní psycholožky R. S., která podle jeho interpretace nevnímala u poškozené zjevné známky systematického týrání a připustila, že poškozená měla sklony některé skutečnosti přizpůsobovat. Vyčítá soudům selektivní hodnocení téhož důkazu.

9. Pod bodem IV. dovolání obviněný dále namítá, že právní posouzení jeho jednání jako zločinu týrání svěřené osoby neodpovídá skutkovým zjištěním, která podle jeho názoru vůči jeho osobě neprokazují znaky „týrání“ ve smyslu § 198 tr. zákoníku. Obviněný zdůrazňuje, že ve vztahu k jeho osobě skutková věta obsahuje pouze jediný konkrétní incident spočívající v tom, že měl s poškozenou hodit o zem, a dále podle něj neprokázaný závěr o způsobení zranění oka. Z takto omezeného skutkového základu podle jeho názoru nelze dovodit týrání po delší dobu, přímý úmysl ani způsobení těžké újmy na zdraví.

10. Pod bodem V. dovolání obviněný namítl, že se odvolací soud nevypořádal náležitým způsobem se závěry okresního soudu v tom směru, že obviněný jednal dlouhodobě, nebránil útokům matky, jednal v přímém úmyslu, způsobil těžkou újmu, nevypořádal se s otázkou enurézy a buzení poškozené a výpovědí školní psycholožky S. Tím je podle obviněného naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

11. Obviněný dále namítl, že výrok o náhradě nemajetkové újmy je závislý na výroku o vině, a proto nemůže obstát, neobstojí-li závěr o jeho vině. Současně uvedl, že soudy paušálně přenesly celkový stav poškozené na oba obviněné společně a nerozdílně, aniž by přesně vyložily individuální podíl obviněného na vzniku nemajetkové újmy (bod VI. dovolání).

12. S odkazem na tyto okolnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Praze sp. zn. 12 To 354/2025 a věc vrátil k novému projednání.

13. Dovolání obviněného bylo ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno Nejvyššímu státnímu zastupitelství k případnému vyjádření. K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřil k dovolacím námitkám.

14. Státní zástupce považoval námitky dovolatele za nedůvodné. Uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze i Okresního soudu v Mladé Boleslavi vyplývá pevná a zřetelná vazba mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, přičemž rozhodná skutková zjištění mají v soudy označených usvědčujících důkazech jasnou oporu. Zdůraznil, že usvědčující důkazy byly pečlivě vyhodnoceny, nevzbuzují důvodné pochybnosti o vině a nelze v nich shledat extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Připomněl přitom, že výpověď poškozené nestojí osamoceně, nýbrž je podporována dalšími svědeckými výpověďmi i objektivními závěry znaleckého zkoumání, a že případné odchylky oproti obsahu obžaloby samy o sobě nepředstavují vadu, byla-li zachována totožnost skutku.

15. Státní zástupce dále uvedl, že soudy správně právně vyhodnotily všechny relevantní skutkové okolnosti, a to včetně těch, z nichž dovodily existenci znaku týrání, který obviněný zpochybňuje, a že i použitá právní kvalifikace jednání obviněného je přiléhavá. Pokud jde o výrok o náhradě nemajetkové újmy, zdůraznil, že obviněný proti němu brojí toliko sekundárně v návaznosti na své výhrady proti výroku o vině. Za situace, kdy je výrok o vině podle jeho názoru správný po skutkové i právní stránce, má i výrok o náhradě nemajetkové újmy ve výroku o vině jednoznačný podklad a není zjevně nepřiměřený.

16. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

17. K vyjádření státního zástupce zaslal obviněný repliku, ve které uvedl, že na podaném dovolání v plném rozsahu setrvává. Namítl, že vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství nepřináší žádnou novou konkrétní skutkovou ani právní argumentaci a v zásadě pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, aniž by vyvracelo podstatu dovolacích námitek. Dovolatel zopakoval, že skutkové závěry o jeho osobě jsou podle jeho názoru ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, zejména s výpovědí poškozené, která při konkretizaci jednotlivých útoků přisuzovala rozhodující část fyzického násilí matce a vůči obviněnému výslovně uvedla pouze jediný případ, kdy s ní měl hodit o zem. Současně uvedl, že soudy na něj bez dostatečného skutkového podkladu přenesly celkový obraz rodinné situace a převažující jednání spoluobviněné, aniž by spolehlivě individualizovaly jeho vlastní dlouhodobé jednání, úmysl a příčinný vztah k tvrzené těžké újmě na zdraví. Dále namítl, že vyjádření státního zástupce nijak konkrétně nereaguje ani na dovolací argumentaci týkající se zdravotního kontextu nočního buzení poškozené v souvislosti s enurézou, jeho omezené faktické přítomnosti v domácnosti vzhledem k pracovnímu vytížení a selektivního hodnocení výpovědi školní psycholožky. Proto obviněný setrval na tom, že jsou dány dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., a navrhl, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil způsobem navrženým již v dovolání.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

19. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

20. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

21. Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

22. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

25. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

26. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

27. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však také zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. uplatňuje námitky skutkové a právní povahy, které směřují proti výroku o vině zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku a proti výroku o náhradě nemajetkové újmy. Obsahem dovolání obviněného pak nejsou výhrady vůči skutkovým a právním závěrům, na základě kterých byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, ani proti výroku o trestu.

28. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného, při vědomí toho, jakým způsobem se obviněný hájil v předchozích fázích svého trestního stíhání, musí Nejvyšší soud hned úvodem této části svého rozhodnutí připomenout, že pokud je dovolání založeno výlučně na opakování námitek uplatněných v předchozích stadiích trestního řízení, s nimiž se soudy obou stupňů beze zbytku vypořádaly, pak je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Tak tomu je v této trestní věci, neboť obviněný v podaném dovolání opakuje prakticky totožnou argumentaci, kterou uplatňoval zejména již před soudem odvolacím.

29. K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině uvádí, že tento dovolací důvod je naplněn ve třech různých alternativách. První alternativa uvedeného důvodu dovolání je určována zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazních prostředků a rozhodnými skutkovými zjištěními. V případě procesně nepoužitelných důkazů (druhá alternativa důvodu dovolání) se jedná o situaci, kdy důkazní prostředek, který je podstatný pro rozhodný skutkový závěr, byl opatřen v rozporu se zákonem. Třetí varianta pak spočívá v neprovedení podstatného důkazu.

30. Jakkoliv tedy lze v rámci uvedeného dovolacího důvodu uplatnit námitky skutkové povahy, platí, a je to třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Dovolání je určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

31. Obsahem dovolání obviněného jsou především námitky proti hodnocení výpovědi poškozené, ze které podle dovolatele nevyplývá dlouhodobé týrání z jeho strany, když vůči němu poškozená konkretizovala jen jediný případ, který obviněný považuje za ojedinělý exces. Obviněný dále namítl, že soudy v rozporu s obsahem provedených důkazů a bez dostatečného podkladu dovodily, že poškozené způsobil zranění oka, přehlédly jeho reálné postavení v domácnosti i zdravotní souvislosti nočního buzení poškozené a selektivním hodnocením výpovědi školní psycholožky dospěly k neudržitelnému závěru o jeho podílu na dlouhodobém týrání. Obviněný také namítl, že rozpor existuje i mezi obžalobou a skutkovou větou rozsudku, neboť zatímco obžaloba mu přičítala vedle hození poškozené o zem i další fyzické trestání proutkem a vařečkou, skutková věta tato jednání již neobsahuje, přesto zůstala zachována nezměněná právní kvalifikace vycházející z dlouhodobého týrání a způsobení těžké újmy na zdraví.

32. Je zjevné, že uvedenou argumentací se obviněný nepřímo snaží uplatnit první variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz výše bod 5. tohoto usnesení), tedy je přesvědčen, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

33. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

34. Nejvyšší soud po provedení přezkumu napadených rozhodnutí a přiloženého spisového materiálu konstatuje, že skutková zjištění soudů o podobě týrání poškozené ve smyslu skutkové podstaty trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním nejsou. Soudy v této věci provedly dokazování v potřebném rozsahu tak, aby zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, když současně provedené důkazy hodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, tedy provedly dokazování zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je patrné jak hodnocení provedených důkazů, tak i v návaznosti na to, že skutková zjištění z provedeného dokazování vyplývají. Pak ale nelze tvrzený rozpor potvrdit. Zjevný rozpor totiž nevzniká za situace, kdy soudy podrobí provedené důkazy hodnocení v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. a při formulaci svých skutkových zjištění vychází z toho či onoho důkazu na úkor jiného, pokud svůj postup náležitě odůvodní. Za rozpor ve smyslu první alternativy tohoto dovolacího důvodu nelze označovat prostý nesouhlas obviněného se skutkovými závěry vyplývajícími z hodnocení důkazů soudem. Této jeho polemice nelze přiznat žádné opodstatnění. Vina dovolatele byla prokázána zejména věrohodnou výpovědí poškozené, znaleckým posudkem a výpovědí znalců k psychickým poruchám včetně syndromu CAN a věrohodnosti poškozené, podle nichž poškozená trpí syndromem CAN, poruchou příchylnosti a dalšími následky odpovídajícími dlouhodobému psychickému a fyzickému násilí v rodině, dále též svědeckými výpověďmi pedagogických pracovnic (zejména V. Z., D. H. a A. T.), které popsaly opakovaná zranění poškozené, její únavu, strach z návratu domů, její sdělení o bití a trestání a změny v jejím chování, výpovědí biologického otce J. M. podle níž mu poškozená opakovaně sdělovala, že je doma bita, polévána studenou vodou a že se bojí obou obviněných, přičemž mu také ukazovala zranění, a listinnými důkazy (zejména záznamy a podklady OSPOD, printscreen whatsappové komunikace o bití poškozené, fotografie zranění poškozené a zpráva Fakultní Thomayerovy nemocnice). Závěr o vině dovolatele posuzovaným trestným činem tak s ohledem na prokázanou podobu jeho protiprávního jednání není jen tvrzeným ojedinělým excesem, ale je určován dlouhodobým, systematickým a mnohdy i krutým zacházením s nezletilou poškozenou, které bylo komplexně a přesvědčivě prokázáno provedenými důkazy, a které našlo svůj odraz ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně. V podrobnostech lze odkázat na body 16., 18. – 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se s hodnocením provedených důkazů soudem prvního stupně ztotožnil, přisvědčil věrohodnosti výpovědi poškozené i navazujících svědeckých, znaleckých a listinných důkazů a za správný považoval i závěr o podílu obviněného na posuzovaném jednání, včetně jeho nečinnosti vůči útokům spoluobviněné (viz body 7. a 8. odůvodnění usnesení). Nadto odvolací soud výslovně odkazuje na SMS komunikaci mezi spoluobviněnou a J. M. a na fotografie vydané tímto svědkem jako na podpůrné důkazy pro závěr, že obviněný se na týrání podílel a byl si vědom situace poškozené. Trvalost a aktivní zapojení obviněného do týrání poškozené vyplývá i ze znaleckého posudku znalců (viz č. l. 147).

35. K námitce obviněného ohledně selektivního hodnocení výpovědi školní psycholožky R. S. ze strany soudů Nejvyšší soud uvádí, že výpověď této svědkyně měla smíšený obsah a soudy ji také takto hodnotily. Z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že R. S. popsala u poškozené silné známky citové deprivace a emoční nezralosti, zachytila rozpory ve vysvětlování původu modřin a uvedla, že se jí poškozená svěřovala, že jsou na ni doma zlí a že na ni matka pořád křičí. V tomto směru její výpověď do určité míry podporovala závěr o nepříznivých poměrech v rodině. Současně však výslovně uvedla, že systematické týrání nezaznamenala, neboť s poškozenou přicházela do kontaktu jen omezeně. Soud prvního stupně se s touto ambivalencí vypořádal pod bodem 18. odůvodnění tak, že výpověď R. S. v zásadě považoval za věrohodnou, avšak její dílčí názor, že nešlo o systematicky týrané dítě, nepokládal za rozhodující vzhledem k ostatním důkazům, zejména k výpovědi poškozené, dalším svědeckým výpovědím a znaleckému posudku. Odvolací soud tento přístup v bodě 7. svého usnesení převzal a výslovně uvedl, že tato část výpovědi není ve světle závěrů znaleckého posudku relevantní. Lze tedy shrnout, že výpověď R. S. v některých částech zapadala do řetězce důkazů o nepříznivém zacházení s poškozenou, zatímco v části, v níž svědkyně nezaznamenala systematické týrání, jí soudy nepřiznaly rozhodující význam. Argumentace obviněného vystavěná na výpovědi R. S. je zjevně selektivní a ve svém důsledku zavádějící, neboť dovolatel z její výpovědi účelově akcentuje pouze dílčí konstatování, že svědkyně sama systematické týrání nezaznamenala, avšak zcela pomíjí, že tatáž svědkyně popsala u poškozené výrazné projevy citové deprivace a emočního zanedbání, zaznamenala její sdělení o zlém zacházení v domácnosti a soudy nižších stupňů přesvědčivě vysvětlily, proč této izolovaně vytržené části její výpovědi nepřiznaly rozhodující význam ve světle ostatních, vzájemně souladných usvědčujících důkazů.

36. Ani námitka obviněného, podle níž noční buzení poškozené souviselo s enurézou a nemohlo proto být hodnoceno jako součást trýznění poškozené, nemůže obstát, protože soudy nižších stupňů neposuzovaly tuto okolnost izolovaně, nýbrž v kontextu celkového, dlouhodobého a soustavného způsobu zacházení s poškozenou, takže ani případný zdravotní důvod nočního buzení sám o sobě nijak nezpochybňuje závěr o dlouhodobém fyzickém a psychickém strádání poškozené, tím spíše když odvolací soud skutkové i důkazní závěry soudu prvního stupně aproboval a dovolatel v této části toliko opakuje obhajobu uplatněnou již dříve.

37. Lze usuzovat, že pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tento podřadil námitky, že ve věci učiněná skutková zjištění neodůvodňují právní závěr o naplnění některých znaků zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku, zejména pokud jde o znak „týrání“, dlouhodobost jednání, vznik těžké újmy na zdraví a jeho úmyslné zavinění. S ohledem na podobu dovolací argumentace obviněného a v návaznosti na výše uvedené výhrady Nejvyššího soudu k takovéto podobě dovolací argumentace, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný sice formálně reklamoval nesprávné právní posouzení skutku, avšak do značné míry jej vystavěl na přesvědčení o nesprávném hodnocení důkazů a z něj vzešlých skutkových zjištění.

38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].

39. Pod tento dovolací důvod tedy sice lze s určitou mírou tolerance podřadit výhradu dovolatele ke znaku týrání, to však při zdůraznění toho, že obviněný zpochybňuje skutkový základ soudů pro takovýto právní závěr. Obviněný v rámci této námitky totiž vychází z toho, že se dopustil vůči poškozené jednorázového nebo ojedinělého excesu (srov. bod IV. dovolání). Takové jednání by nepochybně naplnění uvedeného znaku neodůvodňovalo. Tuto námitku obviněného je však nutno odmítnout, neboť nelze akceptovat obhajobu obviněného v tom směru, že se skutkový děj, který se týká obviněného, redukuje či omezuje na nějaký jeho ojedinělý exces. Je tomu tak již s ohledem na znění skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, podle které bylo zjištěno protiprávní jednání obviněného ve zcela jiném rozsahu, než jak ho uplatňuje obviněný. Toto jednání obviněného výslovně zahrnuje i jednání spočívající v tom, že: nejméně od roku 2020 do 5. 1. 2024 na různých adresách bydlišť, nejen v okrese XY, naposledy v obci XY, XY čp. XY, okres XY, ve společně obývaných domácnostech každý sám v různých časových intervalech s různou intenzitou fyzicky i psychicky týrali nezletilou dceru G. M. AAAAA. Ve spojení s odůvodněním tohoto rozsudku je tedy zřejmé, že obviněnému bylo prokázáno jednání v podstatě v širším rozsahu, než jak ho obviněný popisuje v podaném dovolání.

40. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že týráním ve smyslu ustanovení § 198 tr. zákoníku se rozumí zlé nakládání s jinou osobou, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, určitou trvalostí, a tím, že osoba, jež je takovému jednání vystavena, ho pociťuje jako těžké příkoří. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1048/2008 ze dne 20. 8. 2008). Stejně tak se nevyžaduje, aby u svěřené osoby vznikly následky na zdraví, neboť týrání nemusí mít povahu výhradně fyzického násilí. Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou-li posuzovány izolovaně samy o sobě, nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností, četností, opakováním, stupňováním, charakterem vzájemného vztahu pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1048/2008 ze dne 20. 8. 2008). Aplikace těchto teoretických východisek na skutkové okolnosti zjišťované v této trestní věci pak nepochybně může vést k závěru, že obviněný jednáním popsaným ve skutkové větě znak týrání naplnil. Pokud jde o další odůvodnění tohoto znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu, pak lze zcela odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí.

41. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel dále namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe. Tuto námitku však ponechal zcela bez bližší argumentace, neboť ji fakticky založil pouze na odkazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 8 Tdo 893/2020. K takto pojaté dovolací argumentaci obviněného je nutno uvést, že přezkumná činnost dovolacího soudu je determinována uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Dovolací soud proto není oprávněn nahrazovat absentující či nedostatečnou dovolací argumentaci vlastní úvahou. Tomu odpovídá i požadavek povinného zastoupení obviněného obhájcem (§ 265d odst. 2 tr. ř.), jehož smyslem je zajistit kvalifikovanou formulaci tohoto mimořádného opravného prostředku. Dovolatel však nijak nekonkretizoval, z jakých důvodů by se právě projednávaný případ měl svou povahou, intenzitou či dalšími okolnostmi odlišovat od typově běžných případů trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku. Přitom závěr o aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, založený na nedostatečné společenské škodlivosti činu, přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže posuzovaný skutek s ohledem na konkrétně zjištěné okolnosti vybočuje z rámce běžně se vyskytujících trestných činů téže právní kvalifikace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

42. Nejvyšší soud připouští, že posuzovaná věc se co do intenzity jednání dovolatele pohybuje spíše při spodní hranici případů trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 tr. zákoníku. Tato okolnost však ještě sama o sobě nepostačuje k závěru o nedostatečné společenské škodlivosti činu v nyní posuzovaném případě, zvláště, pokud bylo-li jednání obviněného právně posouzeno podle kvalifikované skutkové podstaty zejména s ohledem na následky protiprávního jednání obviněného v podobě těžké újmy na zdraví.

43. Námitce obviněného týkající se zúžení skutkového základu v rozsudku oproti obžalobě při zachování plné právní kvalifikace nelze přisvědčit. Skutečnost, že soudy oproti obžalobě nepřevzaly do skutkové věty ve vztahu k obviněnému všechny původně tvrzené dílčí formy fyzického trestání, sama o sobě neznamená, že by rezignovaly na individualizaci jeho jednání nebo že by na něj bez dalšího přenesly převážně jednání matky. Podstata stíhaného skutku totiž zůstala zachována, neboť i po zúžení jeho skutkového popisu byla ve vztahu k obviněnému zachována totožnost skutku, spočívající v tom, že šlo stále o jednání odehrávající se v témže období, vůči téže poškozené, v témže rodinném prostředí a směřující k témuž následku v podobě jejího dlouhodobého fyzického a psychického strádání a vzniku těžké újmy na zdraví. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se přitom podává, že tento soud menší intenzitu jednání obviněného oproti spoluobviněné výslovně zohlednil, současně však uzavřel, že i on se vůči poškozené dopouštěl násilí, sám se účastnil hrubého zacházení a nebránil útokům matky, přičemž poškozená o jednání obou obviněných často hovořila v množném čísle. Nelze proto dovodit, že by právní kvalifikace setrvala beze změny jen mechanickým převzetím celkového hodnocení rodinné situace, jak tvrdí dovolatel, neboť soudy nižších stupňů vycházely z konkrétních skutkových zjištění vztahovaných i k jeho osobě a z nich dovodily, že obviněný byl součástí dlouhodobě násilného prostředí v domácnosti, o způsobu zacházení s poškozenou věděl, nezabránil mu a sám se na něm podílel. Zúžení skutkového popisu oproti obžalobě tudíž samo o sobě nevede k neudržitelnosti právního závěru promítnutého do právní kvalifikace, jestliže totožnost skutku zůstala zachována a soudy současně přesvědčivě vyložily, z jakých konkrétních okolností dovozují účast obviněného na dlouhodobém týrání poškozené i jeho podíl na následku v podobě těžké újmy na zdraví.

44. Dovolatel dále brojí proti výroku o náhradě nemajetkové újmy, avšak činí tak pouze v bodě VI. dovolání argumentací, že tento výrok je závislý na výroku o vině, a pokud by výrok o vině neobstál, nemohl by obstát ani výrok o náhradě nemajetkové újmy. Taková argumentace však sama o sobě nemůže naplňovat dovolací důvod, ostatně dovolatel ani neuvedl, pod který dovolací důvod ji podřazuje. V úvahu by přicházel dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy nesprávné hmotněprávní posouzení, v jehož rámci lze namítat například neopodstatněnost přiznaného nároku co do důvodu či výše nemajetkové újmy. Dovolatel však své výhrady proti tomuto výroku nijak nekonkretizoval a Nejvyšší soud se proto tímto výrokem nemohl v rámci přezkumu věcně zabývat.

45. Obviněný nemůže obstát ani s námitkou uplatněnou pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., kterou spojoval s tvrzením, že Krajský soud v Praze jeho odvolání zamítl, aniž se řádně vypořádal s podstatou jeho obhajoby. Z obsahu usnesení odvolacího soudu se však podává, že tento soud přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které mu předcházelo, ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a v odůvodnění svého rozhodnutí se vyjádřil ke všem odvolacím výhradám (které následně obviněný v podstatě zopakoval i v dovolání). Jestliže tedy Nejvyšší soud neshledal důvodnými námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť odvolací soud nepostupoval toliko formálně, nýbrž o podaném odvolání rozhodl po věcném přezkoumání a své závěry v potřebném rozsahu odůvodnil. Za této situace Nejvyšší soud uzavírá, že dílem se námitky obviněného nacházejí mimo uplatněné dovolací důvody, dílem tyto námitky nenaplňují jím tvrzené dovolací důvody a jedná se o námitky neopodstatněné.

V. Způsob rozhodnutí

46. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy proto, že jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu