3 Tdo 561/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 561/2026 Datum rozhodnutí: 23.06.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Dokazování, Hodnocení důkazů, Důvody dovolání, Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku Kategorie rozhodnutí: C 3 Tdo 561/2026-230 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 6. 2026 o dovolání, které podal obviněný V. G. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rapotice, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2026, č. j. 3 To 11/2026-178, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 172/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného

V. G. N. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také jen „městský soud“) ze dne 22. 11. 2025, č. j. 4 T 172/2025-132, byl obviněný V. G. N. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (doslovně převzato z výroku rozsudku) ve dnech 19. 11. 2025 a 20. 11. 2025 do 12.20 hodin, neoprávněně pobýval na území České republiky, mimo jiné i ve městě Brně, přestože mu byla vydána a vylepena hraniční průvodka – výjezdní příkaz č. GA0348782 s platností od 20. 10. 2025 do 18. 11. 2025, který mu byl vydán po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, kdy byl zařazen do evidence nežádoucích osob, a to na základě - rozhodnutí o správním vyhoštění čj. KRPB-136674-13/ČJ-2021-060026-SV vydaného správním orgánem Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Odborem cizinecké policie, Oddělením pobytových agend Brno (dále jako "OPA Brno") ze dne 31. 7. 2021, v právní moci dne 11. 8. 2021, kterým byl jmenovanému uložen zákaz vstupu a pobytu na území členských států Evropské unie v délce 5 (pěti) let a stanovena lhůta k vycestování do 60 (šedesáti) dní ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, na jehož základě byl zařazen do ENO od 11. 08. 2021 do 11. 10. 2026, - rozhodnutí o správním vyhoštění čj. KRPB-72365-37/ČJ-2024-060022-SVZ vydaného správním orgánem OPKPE Brno ze dne 5. 4. 2024, v právní moci dne 16. 4. 2024, kterým byl jmenovanému uložen zákaz vstupu a pobytu na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace v délce 5 (pěti) let a stanovena lhůta k vycestování do 30 (třiceti) dní ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, na jehož základě byl zařazen do ENO od 16. 04. 2024 do 31. 12. 2999 (do okamžiku vycestování z území EU je v ENO stanoven konec záznamu na den 31. 12. 2999), - trestního příkazu Městského soudu v Brně pod čj. 3 T 48/2024-168 ze dne 4. 4. 2024, v právní moci dne 4. 4. 2024, kterým mu byl mimo jiné uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu 4 (čtyř) let, na jehož základě byl zařazen do ENO od 20. 10. 2025 do 1. 3. 2029.

2. Za to byl odsouzen podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 3 měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 21. 1. 2026, č. j. 3 To 11/2026-178, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný V. G. N. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

5. Odvolacímu soudu vytkl, že se řádným a přezkoumatelným způsobem nevypořádal s námitkou, že nebyly naplněny všechny znaky skutkové podstaty projednávaného trestného činu. V návaznosti na argumentaci uvedenou v bodě 6. na str. 3 odůvodnění napadeného usnesení má dovolatel za to, že krajský soud věc nesprávně právně posoudil, dezinterpretoval jeho námitku a zřejmě vycházel i ze skutkových zjištění, která byla ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním. Obviněný totiž nikdy neuvedl, že čekal na právní moc usnesení o přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný, neboť „toto usnesení bylo v právní moci bez ohledu na podanou stížnost, která neměla odkladný účinek“. Dále „soud prvního stupně zcela přehlédl existenci usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2025 ve věci vedené pod sp. zn. 3 T 48/2024, na něž poukázal v odvolání“. Podstatou námitky, která podle dovolatele zůstala nevypořádána, je absence všech znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Absenci objektivní stránky vyvozuje z toho, že nemohl objektivně jednat v rozporu s úředním rozhodnutím o vyhoštění a nemohl ani poškodit zájem chráněný trestním zákonem, když přednost před účinky rozhodnutí o vyhoštění mělo rozhodnutí o „přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na nepodmíněný“, tudíž od 10. 9. 2025 mu nemohla plynout lhůta k vycestování. Zcela nepřezkoumatelné je podle jeho názoru odůvodnění odvolacího soudu, že „obžalovaný měl jednoznačně upřednostnit výjezdní příkaz“. Dovolateli není zřejmé, proč by měl sám rozhodovat o tom, který trest vykoná první, když právě orgány činné v trestním řízení měly zajistit, aby taková kolize trestů nenastala, tedy ve svých rozhodnutích (resp. v rozhodnutí ze dne 10. 9. 2025) jednoznačně uvést, v jakém pořadí mají být tresty vykonány, a zajistit navazující procesní úkony, a přitom šetřit jeho práva.

6. Za pomoci analogického a teleologického výkladu lze podle mínění obviněného dospět k závěru, že při kolizi nepodmíněného trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění je nutno vykonat nejprve trest odnětí svobody a až poté trest vyhoštění. V opačném případě by po uplynutí doby vyhoštění byly orgány činné v trestním řízení nuceny pátrat po obviněném v zahraničí, aby zajistily výkon trestu odnětí svobody. Uvedené vyplývá z analogického použití úpravy trestu zákazu činnosti podle § 74 odst. 1 tr. zákoníku a trestu zákazu pobytu podle § 75 odst. 5 tr. zákoníku, kdy v obou případech je výslovně stanoveno, že doba výkonu trestu odnětí svobody se nezapočítává do doby výkonu trestu zákazu činnosti, resp. zákazu pobytu, a proto výkon těchto trestů obvykle následuje po výkonu trestu odnětí svobody. Ve prospěch tohoto výkladu hovoří i argumentace obsažená ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. Tpjn 300/2013, kde je uvedeno, že do doby výkonu trestu vyhoštění se nezapočítává doba výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody. Obviněný má za to, že je-li uložen trest odnětí svobody, bylo by vycestování z území České republiky nutno považovat za maření výkonu úředního rozhodnutí uprchnutím. Soudy jej dostaly do absurdní situace, kdy respektování jednoho rozhodnutí je považováno za maření druhého. Orgány činné v trestním řízení pak právní názor dovolatele potvrdily, když po skončení vazby upřednostnily vykonání trestu odnětí svobody před vyhoštěním. Nelze jej tak podle jeho názoru současně shledat vinným za to, že postupoval stejně.

7. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nepovažuje dovolatel za dostatečné a správné ani co do vypořádání se s námitkou absence subjektivní stránky. V té souvislosti reklamoval, že ve věci neexistuje žádný důkaz o jeho úmyslu ke spáchání trestného činu ve dnech 19. 11. 2025 a 20. 11. 2025. Naopak měl důvod se domnívat, že k jeho vyhoštění dojde až po výkonu trestu odnětí svobody, když by se jednalo o tentýž postup jako v minulosti, kdy při současném uložení trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění byl nucen vykonat nejprve trest odnětí svobody. Na straně dovolatele tak „nebyl dán úmysl směrem k maření jeho vycestování, nýbrž pouhá nejistota ohledně toho, který trest by měl vykonat jako první, přičemž na základě logické úvahy dospěl k závěru, že výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by měl mít v daném případě přednost“. Konstatování krajského soudu, že měl jednoznačně upřednostnit své vycestování na základě výjezdního příkazu, považuje za nepodložené. K tíži mu nelze klást ani to, že se v pochybnostech nedotázal orgánů činných v trestním řízení, neboť je v tomto směru jazykově limitován a má výrazné problémy porozumět úkonům činěným v trestním řízení, a to i za pomoci tlumočníka.

8. Navíc byl zadržen při pokusu o zajištění si cestovního dokladu, přímo na odboru azylové a migrační politiky. O zajištění cestovního dokladu se přitom pokoušel soustavně, avšak neúspěšně z důvodu jeho zjevně ztížené schopnosti vyřizování úředních záležitostí. Má za to, že toto nebylo náležitě vyvráceno, když soud prvního stupně mu naopak kladl k tíži, že nemá důkazy pro prokázání své aktivity směrem k obstarání si cestovních dokladů, a odvolací soud provedl dokazování pouze dotazem na velvyslanectví Vietnamské socialistické republiky, kdy zjistil, že jediná žádost ohledně vydání vietnamského pasu byla podána jménem obviněného českou zahraniční policií, přičemž během ověřování nebyl schopen poskytnout potřebné osobní údaje a podpůrné dokumenty, a proto mu velvyslanectví nebylo schopno cestovní pas vydat. Toto sdělení konzulárního oddělení však dovolatel již podle jeho obsahu považuje za nevěrohodné. Jednak konzulát nedoložil, že by obviněného k čemukoli vyzval, a jednak v případě vyřizování cestovních dokladů na žádost orgánů činných v trestním řízení k vyhoštění nemůže být vyřízení této žádosti závislé na aktivitě obviněného, neboť by to činilo celý proces nuceného vyhoštění zcela neúčinným. Argumentace obhajoby ohledně absence subjektivní stránky tak nebyla soudy náležitě vyvrácena, byla porušena zásada vyhledávací a zásada in dubio pro reo.

9. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil výrok o zamítnutí odvolání v usnesení odvolacího Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2026, č. j. 3 To 11/2026-178, a to v celém jeho rozsahu, a současně s tímto uložil Krajskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout v souladu s názorem dovolacího soudu, který dovolací soud vyjádří ve svém rozhodnutí“.

10. Samostatným podáním ze dne 31. 3. 2026 dovolatel prostřednictvím svého obhájce učinil návrh na „odklad výkonu uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody“. V jeho odůvodnění odkázal na obsah dovolání, v němž poukázal na konkrétní okolnosti, které dle jeho názoru vyvolávají opodstatněné pochybnosti o správnosti výroku o vině a v důsledku toho též výroku o trestu. Zopakoval, že se nemohl v termínu 19. 11. 2025 a 20. 11. 2025 dopustit trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání pobytem na území České republiky, pokud bylo usnesením ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 3 T 48/2024, rozhodnuto, že má vykonat trest odnětí svobody v délce 8 měsíců. Je mu 77 let a trpí závažnými onemocněními (problémy s plícemi, rakovina, syfilis) a výkon trestu odnětí svobody po dobu vedení dovolacího řízení by pro něj mohl mít fatální zdravotní následky. Z výše uvedeného trestu v délce 8 měsíců vykonal již více než polovinu a v případě odkladu výkonu trestu v délce 3 měsíců (který mu byl uložen napadeným rozsudkem) by byl oprávněn požádat o podmíněné propuštění z výkonu trestu a mohlo by být přistoupeno k realizaci jeho vyhoštění. V případě vedení dovolacího řízení i po datu 20. 8. 2026 by již vykonával trest uložený napadeným rozhodnutím, přičemž v případě zrušení napadených rozhodnutí by se pak jednalo o neoprávněný zásah do jeho práv. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody ve smyslu § 265o tr. ř., event. aby dle § 265h odst. 3 tr. ř. postupoval předseda senátu soudu prvního stupně, dospěje-li k závěru o vhodnosti odkladu výkonu trestu.

11. Opis dovolání obviněného předseda senátu soudu prvního stupně (resp. samosoudce) v rámci řízení podle § 265h tr. ř. zaslal k případnému vyjádření nejvyšší státní zástupkyni, jíž byl doručen dne 14. 5. 2026. Do okamžiku nařízení neveřejného zasedání dne 22. 6. 2026 Nejvyšší soud žádné vyjádření neobdržel, což ovšem rozhodnutí ve věci nebránilo.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

12. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

13. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

14. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tudíž relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze přitom charakterizovat podstatnou část dovolací argumentace obviněného. Ten ve skutečnosti neuvedl ani jeden konkrétní příklad, na němž by demonstroval formálně deklarovaný rozpor, tj. že obsah určitého konkrétního důkazu je v rozporu s určitým soudy učiněným konkrétním skutkovým zjištěním. Neoznačil ani jeden důkaz, který by soudy měly vyhodnotit vyloženě deformativním způsobem, tj. v rozporu s jeho skutečným obsahem. Namísto toho nekriticky prosazuje svůj vlastní originální názor, že výkon trestu odnětí svobody měl v dané chvíli přednost před výkonem trestu vyhoštění, s tím, že právě to bylo důvodem jednání, které je mu kladeno za vinu. Toto ničím nepodložené tvrzení však nelze akceptovat (jak vysvětlily již soudy nižších stupňů) a rozhodně nemůže založit existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě.

18. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze s jistou mírou tolerance podřadit argumentaci obviněného, která je založena na tom, že pokud Městský soud v Brně dne 10. 9. 2025 pod sp. zn. 3 T 48/2024 rozhodl o „přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný“, a pokud se on souběžně snažil o získání nového cestovního pasu, pak nemohly být naplněny znaky předmětného trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, konkrétně jeho objektivní ani subjektivní stránka. S tímto tvrzením (jež má navíc opět mj. výrazný skutkový rozměr) však nelze souhlasit.

19. Dříve, než bude přistoupeno k vlastnímu zhodnocení konkrétně uplatněných námitek, dovolací senát připomíná ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, resp. řízení jim předcházející, pouze v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel, nebo ji dokonce sám doplňoval či opravoval. K revizi napadených rozhodnutí z vlastní iniciativy není povolán.

20. Argumentace obviněného obsažená v jeho mimořádném opravném prostředku je v podstatné části pouhým opakováním již dříve uplatněné obhajoby, s níž byly konfrontovány oba soudy nižších stupňů a dostatečně a věcně správně se s ní vypořádaly. Dovolatele lze proto především odkázat na příslušné pasáže odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí, zejm. na bod 10. odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 6. odůvodnění usnesení soudu krajského. Z příslušných pasáží obou těchto rozhodnutí zřetelně vyplývá, proč soudy neuvěřily obhajobě obviněného, v jednotlivých částech ani jako celku, proč ji posoudily jako zcela nevěrohodnou, proč došly k závěru, že obviněný úmyslně, opakovaně a dlouhodobě mařil výkony různých správních či soudních rozhodnutí, které mu ukládaly povinnost opustit území České republiky, a naopak se všemožně snažil na území našeho státu zůstat.

21. Nelze souhlasit s tvrzením obviněného, že v posuzované věci byl porušen princip in dubio pro reo, neboť jeho uplatnění je namístě jen tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Taková situace zde ovšem nenastala. Naopak, po provedeném dokazování soud prvního stupně a následně pak ani soud odvolací žádné rozumné pochybnosti o vině dovolatele (oprávněně) neměly, jak zřetelně vyplývá z odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí. Veškeré provedené důkazy byly jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnoceny logicky, plně akceptovatelným způsobem a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

22. Je třeba kategoricky odmítnout základní narativ obviněného prezentovaný v dovolání, že v době spáchání posuzovaných skutků tehy nepravomocné soudní rozhodnutí o nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody „vylučovalo“ ve dnech 19. 11. 2025 a 20. 11. 2025 jeho vycestování z České republiky. Opak je pravdou. Předmětné rozhodnutí Městského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2025, sp. zn. 3 T 48/2024, které nabylo právní moci až dne 15. 12. 2025 (tedy zhruba měsíc po spáchání inkriminované trestné činnosti), nemělo z hlediska povinnosti obviněného opustit Českou republiku žádný význam. Zcela mylný je jeho názor, že zmíněné rozhodnutí (a opět nutno zdůraznit, že v té době ještě stále nepravomocné) mělo za dané situace „přednost“ před vícero pravomocnými rozhodnutími, jež mu ukládala povinnost území České republiky opustit a na jejichž základě mu následně byly doručeny úřední výzvy k vycestování se stanovením konkrétních lhůt, přičemž tyto výzvy převzal (což nezpochybňuje).

23. Pokud před propuštěním z výkonu předchozího trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, který mu byl uložen Městským soudem v Brně pod sp. zn. 11 T 54/2025, převzal výjezdní příkaz, podle něhož bylo jeho povinností opustit území České republiky nejpozději do 18. 11. 2025, pak bylo jeho povinností tuto výzvu respektovat a nikoli se o své vůli rozhodnout, že ještě počká na pravomocný výsledek řízení ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 48/2024 – nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. V inkriminovaných dnech 19. 11. 2025 a 20. 11. 2025 předmětné usnesení ze dne 10. 9. 2025 ještě nebylo v právní moci, natož aby byla obviněnému doručena výzva k nástupu výkonu trestu odnětí svobody do příslušné věznice. Samozřejmě není pravdou to, co obviněný poněkud nepochopitelně uvádí ve svém dovolání, že stížnost proti usnesení o tom, že se trest odnětí svobody vykoná, tedy o tzv. přeměně podmíněného trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný, „nemá vliv na právní moc daného rozhodnutí, neboť nemá odkladný účinek“. Opak je pravdou – viz ustanovení § 330 odst. 4 tr. ř., resp. § 330a odst. 4 tr. ř. Obviněný navíc ponechává stranou, že za dané situace nekontaktoval soud či policejní orgán kvůli tomu, aby zjistil, jak má správně postupovat, pokud snad měl jakékoli pochybnosti. To by se v případě, že by jeho úmysly byly tak čisté a poctivé, jak se nyní snaží prezentovat, jistě dalo očekávat. Ve shodě se soudy nižších stupňů nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že z jeho strany šlo naopak o zjevně účelový postup s cílem nelegálně setrvat na území České republiky.

24. Pokud jde o dovolatelem opakovaně předkládané tvrzení, že se v předmětné době aktivně snažil získat nový cestovní pas, a to právě proto, aby mohl vyhovět výzvě k vycestování a odletět do Vietnamu, s tímto se rovněž dostatečně vypořádaly soudy nižších stupňů (viz již zmíněný bod 10. odůvodnění rozsudku městského soudu a bod 6. odůvodnění usnesení krajského soudu). Každopádně, i kdyby snad tento skutkový narativ dovolatele (který ovšem oba soudy nižších stupňů důvodně odmítly) platil, tak to samozřejmě ještě neznamená, že to je důkazem o jeho nevině [že cestovní pas chtěl získat proto, aby mohl z České republiky vycestovat a vykonat tím uloženou správní, resp. trestní, sankci vyhoštění, tedy že zde absentuje subjektivní stránka posuzovaného trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. V dané části dovolací argumentace si obviněný de facto protiřečí – na jedné straně tvrdí, že v inkriminované době (listopad 2025) na území České republiky zůstával proto, že chtěl nejprve (před opuštěním republiky) vykonat očekávaný nepodmíněný trest odnětí svobody, a na druhé straně uvádí, že se v téže době intenzivně snažil získat cestovní doklady proto, aby mohl vyhovět předchozím úředním výzvám a Českou republiku opustit.

25. Souborně tak lze uzavřít, že námitky obviněného lze částečně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nemají věcné opodstatnění. Pod druhý z výslovně označených důvodů [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] zvolená argumentace nespadá. Buď je zcela mimoběžná (týká se jen právního posouzení v zásadě nesporného skutkového stavu) anebo jde o prostou polemiku se způsobem, jímž soudy nižších stupňů zhodnotily provedené důkazy. Z důvodu vzájemné souvislosti a podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

26. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

27. Jestliže se obviněný v návaznosti na podané dovolání domáhal toho, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo toliko o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odložení, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí, o němž musí být formálně rozhodnuto, může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně a to se v tomto případě nestalo. Ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí žádný důvod. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Navržený procesní postup zde byl navíc zhola nereálný, neboť dotčený trest odnětí svobody obviněný vykonal celý již ke dni 20. 2. 2026, tedy dříve, než podal nyní řešené dovolání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 23. 6. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu