3 Tdo 598/2026

Rubrum

Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř. Spisová značka: 3 Tdo 598/2026 Datum rozhodnutí: 15.07.2026 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Dokazování, Hodnocení důkazů, Náhrada škody Dotčené předpisy: § 2 odst. 5,6 tr. ř., § 228 odst. 1 tr. ř. Kategorie rozhodnutí: D 3 Tdo 598/2026-1073 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný Artur Kaiser proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 7 To 347/2025-1032, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 85/2022, t a k t o :

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 7 To 347/2025-1032, a to v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného Artura Kaisera proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o jeho povinnosti k náhradě škody, a dále se částečně zrušuje rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 8. 2025, č. j. 8 T 85/2022-1010, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 3. 2026, č. j. 8 T 85/2022-1055, a to ve výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., jímž byla obviněnému Arturu Kaiserovi uložena povinnost zaplatit poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 2, částku 1 316 900 Kč.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují i další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále také jen „obvodní soud“) ze dne 13. 8. 2025, č. j. 8 T 85/2022-1010, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 3. 2026, č. j. 8 T 85/2022-1055, byl obviněný Artur Kaiser (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a „jiné podobné“ platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno) jako jediný jednatel společnosti ALL IN PROMOTION s.r.o., IČ: 44268815, se sídlem Žitná 1578, 120 00 Praha, v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty nechal do účetnictví společnosti ALL IN PROMOTION s.r.o., vědomě zaúčtovat fiktivní faktury na neuskutečněná zdanitelná plnění, ke kterým následně uplatnil odpočet DPH na vstupu z těchto fiktivních plnění v řádném přiznání k dani z přidané hodnoty za 1. čtvrtletí 2016, podaném Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 2, dne 12. 5. 2016, kdy konkrétně nechal zaúčtovat fiktivní faktury od dodavatelů REFRAME Public Relation, s.r.o., IČ: 24823708, Yangame Group a.s., IČ: 24168106, Cirkus Cirkus s.r.o., IČ: 24846155, a L4F s.r.o., IČ: 29316031, specifikované pod body 1) až 83), a dále nechal vědomě zaúčtovat fiktivní faktury specifikované pod body 84) až 94) na neuskutečněná zdanitelná plnění od dodavatele Siligra s.r.o., IČ: 03412717, ke kterým následně uplatnil odpočet DPH na vstupu z těchto fiktivních plnění v dodatečném přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2016 podaném Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 2, dne 8. 10. 2016; a celkově tak za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2016 způsobil „České republice zastoupené Ministerstvem financí, jenž je zastoupeno Finančním úřadem pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 2“, škodu ve výši 1 316 900,20 Kč.

2. Za to byl odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen též trest zákazu činnosti spočívající v zákazu „výkonu funkce statutárního orgánu“ na dobu 4 let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. jej obvodní soud dále zavázal k povinnosti „uhradit FÚ hl. města Prahy, územní pracoviště Praha 2 dlužnou daň ve výměře 1 316 900 Kč“.

3. Proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům) podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze (dále také jen „městský soud“) usnesením ze dne 26. 11. 2025, č. j. 7 To 347/2025-1032, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Artur Kaiser prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

5. Městskému soudu vytkl, že z nemožnosti opatřit důkazy o neexistující skutečnosti dovodil, že nelze spravedlivě požadovat, aby orgány činné v trestním řízení prokazovaly neuskutečnění každého jednotlivého plnění přímým důkazem. To však podle jeho názoru vede k nepřípustnému obrácení důkazního břemene. Soudy navíc na jedné straně připouštějí, že obchodní společnost ALL IN PROMOTION s.r.o. (nyní obchodní společnost ALL IN PROMOTION s.r.o. v likvidaci) vykazovala reálnou ekonomickou činnost a že část jejích obchodních vztahů byla reálná, avšak na druhé straně bez přesvědčivého a individualizovaného odůvodnění dovozují, že sporná plnění od vybraných dodavatelů byla zcela fiktivní. Obviněný má za to, že jde o „typický projev selektivního hodnocení důkazů“, což v konečném důsledku vede k extrémnímu rozporu mezi důkazy a skutkovými závěry. Odvolací soud sám rekapituloval, že obviněný poukázal na svědecké výpovědi potvrzující reálnost spolupráce (výpovědi svědků V. M., J. K. a K. P.). Tyto důkazy podle dovolatele přímo zpochybňují základní premisu obžaloby, že šlo o neuskutečněná (fiktivní) plnění, a tedy i objektivní stránku trestného činu. Přesto soudy nižších stupňů učinily závěr o fiktivnosti sporných plnění převážně s odkazem na nekontaktnost či likvidaci dodavatelů, jejich neplnění daňových povinností, absenci vlastních podkladů k plněním a skutečnost, že obviněný odmítl vypovídat a nevysvětlil rozdíly v dokladech. Neplnění daňové povinnosti však neznamená, že zdanitelné plnění nebylo poskytnuto. Soudy vyvozují, že plnění byla neuskutečněná, ačkoli ani po mnohaletém trestním řízení nebyly ve spise k dispozici faktury či jiné doklady, z nichž by bylo zřejmé, jaké plnění bylo předmětem sporu (s výjimkou těch, které předložil sám obviněný). Takový závěr považuje dovolatel za vnitřně rozporný. Opakovaně též poukazuje na to, že účetní doklady byly v rámci daňového řízení předány správci daně, přičemž ze spisu nevyplývá, že mu byly vráceny. Není spravedlivé, aby byla absence dodkladů kladena k jeho tíži. Rozhodující skutková zjištění o fiktivnosti plnění jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů a s logikou věci, a to zejm. ve vztahu k povaze podnikání společnosti ALL IN PROMOTION s.r.o., kde je běžná subdodávka a barterová spolupráce. Má za to, že skutkové závěry soudů nižších stupňů nejsou učiněny na podkladě dostatečných a přesvědčivých důkazů a jako takové nemohou unést právní kvalifikaci podle § 240 tr. zákoníku. Tento deficit se promítá jak do posouzení objektivní stránky, tak i do posouzení stránky subjektivní a ve svém důsledku zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nevysvětlily, proč za rozhodující považují některé dílčí důkazy v neprospěch obviněného, a nevyhodnotily ani existenci konkrétních výpovědí o reálných plněních a zjištěné reklamní realizace, které zpochybňují jejich skutkové závěry. Ačkoli byla věc v minulosti opakovaně vracena k novému projednání a rozhodnutí, jsou závěry soudů nadále vystavěny na obdobných úvahách, které nezohledňují základní zásady trestního řízení a dokazování.

6. Také závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu byl učiněn bez konkrétních skutkových opor. Soudy neidentifikovaly žádný přímý důkaz, z něhož by vyplývala vědomost obviněného o údajné fiktivnosti jednotlivých plnění, a závěr o úmyslném zavinění staví na obecné úvaze, že byl jednatelem společnosti a faktury zahrnul do účetnictví. Dále připustily, že obsah plnění není z dokladů zřejmý, a současně tvrdily, že bez spolupráce obviněného jej nelze objasnit. Jeho vinu dovodily z toho, že takovou spolupráci neposkytl, čímž došlo k obcházení ústavně zaručeného práva nevypovídat a práva nepřispívat k vlastnímu usvědčení. Zároveň podle názoru dovolatele nelze připustit, aby mlčení nahrazovalo nedostatek důkazů o vině nebo aby z něj bylo dovozováno naplnění základních znaků skutkové podstaty. Je-li v odůvodnění rozhodnutí akcentováno, že obviněný „měl možnost vysvětlit a nedoložil“, vzniká nepřípustné obrácení důkazního břemene. Ani skutečnost, že některé dodavatelské společnosti byly nekontaktní či formálně neplnily své povinnosti vůči správci daně, nemůže podle jeho názoru bez dalšího vyústit v závěr, že jednal v přímém úmyslu a věděl, že plnění neexistují. Závěr o subjektivní stránce je proto v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů a současně představuje nesprávné hmotněprávní posouzení.

7. Dále namítl, že odůvodnění obou meritorních rozhodnutí trpí vadami typickými pro tzv. opomenuté důkazy, neboť soudy se nevypořádaly s řadou důkazů, které byly způsobilé vyvolat pochybnosti o závěrech obžaloby. Zejména jde o výpověď svědka V. M. a listinné doklady k audiovizuálním pracím, které potvrzují reálnost části sporných plnění. Stejně tak místní šetření svědkyně J. K. a její zjištění reklamních ploch představují konkrétní indicie reálných reklamních realizací. Dovolatel má za to, že v takovém případě je třeba v souladu se zásadou in dubio pro reo důkladně hodnotit, z jakého důvodu dovodily soudy nižších stupňů fiktivnost jiných plnění, když zjevně přinejmenším v části plnění existovalo. Svědkyně K. P. dále připustila existenci barterových obchodů. Soudy však tyto důkazy v zásadě „odsunuly“ a preferovaly pouze „indicie“ v neprospěch obviněného, přičemž takový postup dovolatel považuje za selektivní hodnocení důkazů, které je v rozporu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. U některých dodavatelů navíc soudy vycházely z podkladů, které mají původ v daňovém řízení (zprávy a sdělení finančních úřadů), a těmto fakticky přisoudily „konstitutivní význam“ pro závěr o vině, aniž by zohlednily, že standard dokazování a procesní režim v daňovém řízení se od trestního řízení zásadně liší.

8. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje dovolatel v tom, že soudy nesprávně právně posoudily otázku neoprávněnosti uplatněného nároku na odpočet DPH, dovodily přímý úmysl bez splnění zákonných předpokladů a uložily mu povinnost uhradit „dlužnou daň“ v adhezním výroku, přestože pro takový prostup nebyly splněny podmínky. Pokud zdanitelné plnění proběhlo, pak nelze jen z důvodu pochybení dodavatele bez dalšího dovodit, že odběratel uplatnil odpočet neoprávněně. V oblasti DPH je standardem, že odpočet lze odepřít jen tehdy, pokud plnění neproběhlo nebo pokud odběratel věděl či musel vědět, že se účastní podvodu. Soudy nižších stupňů však s tímto standardem nepracovaly a namísto toho vyšly z paušálního závěru, že pokud dodavatel neplní své povinnosti, nemá účetnictví nebo je nekontaktní, tak je plnění automaticky fiktivní. Přestože se soudy opřely o množství sdělení finančních úřadů a o výsledky šetření v daňovém řízení, nevyvodily z nich jasné skutkové závěry o tom, které konkrétní plnění, v jakém rozsahu a kdy se neuskutečnilo. Bez toho podle názoru obviněného nelze objektivní stránku trestného činu postavit. Již samotné svědecké výpovědi uvedené výše zpochybňují, že by všechna sporná plnění byla neuskutečněná, a tím zpochybňují i výši škody a kvalifikační rozsah. Pokud by byť jen část plnění byla reálná, mohl být výsledek pod kvalifikační hranicí „značného rozsahu“, což by mělo přímý dopad na právní posouzení činu. Soudy se však s touto možností nevypořádaly a místo toho mechanicky převzaly konstrukci obžaloby, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. V trestním řízení navíc nebylo postaveno najisto ani to, zda a v jaké výši byla daň skutečně doměřena a zda byla již uhrazena či vymožena na daňovém subjektu. To je významné nejen z hlediska následků trestného činu, ale i z hlediska výroku o náhradě škody.

9. Jak bylo uvedeno, soudy dovodily přímý úmysl z postavení dovolatele jako jednatele a z toho, že faktury zahrnul do účetnictví. Taková úvaha však neodpovídá požadavkům na prokázání zavinění. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s otázkou, zda dovolatel jako odběratel věděl nebo musel vědět o podvodu, a místo toho vycházely z presumpce vědomosti. Je-li v usnesení odvolacího soudu konstatováno, že „smyslem a cílem této činnosti bylo ponížit daň“, jde o pouhou deklaraci, nikoli o právní závěr opřený o konkrétní důkazy. Dovolatel má za to, že je třeba minimálně zrušit napadená rozhodnutí a soudům uložit, aby se otázkou zavinění zabývaly konkrétně, ve vztahu ke každému okruhu faktur, a nikoli jen paušálně.

10. Již ve svém odvolání namítl, že finanční úřad v tomto řízení neuplatnil řádně nárok poškozeného, a že proto soud prvního stupně neměl o náhradě škody rozhodovat. Odvolací soud však tuto námitku odmítl s odkazem na to, že za určitých podmínek soud danou povinnost uloží vždy, pokud je výše škody součástí popisu skutku. Dovolatel se s tímto závěrem neztotožňuje, naopak má za to, že právní úprava takový postup neumožňuje. Adhezní výrok navíc nemůže suplovat daňové řízení a nelze rozhodovat o samotné daňové povinnosti (formulované jako „dlužná daň“). Nadto byla povinnost uložena dovolateli jako fyzické osobě, ačkoli daňovým subjektem v rozhodném období byla společnost ALL IN PROMOTION s.r.o. Soudy bez dalšího dovodily, že jako jednatel za škodu plně odpovídá, aniž by se zabývaly hmotněprávním základem takové osobní odpovědnosti a rizikem dvojího plnění.

11. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. poznamenal, že výše uvedené hmotněprávní vady byly přítomny již v době rozhodování odvolacího soudu, přičemž tento se s uplatněnými námitkami nevypořádal způsobem, který by mohl zjištěné vady odstranit.

12. S odkazem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, „č. j.“ 7 To 347/2025, a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 8. 2025, č. j. 8 T 85/2022-1010, včetně dalších rozhodnutí na ně obsahově navazujících, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

13. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. shrnul argumentaci obviněného tak, že ji vystavěl takřka výhradně na skutkových výhradách, které se snažil formulovat v intencích úvodní varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrzení, že závěr o neuskutečněných plněních je v extrémním rozporu s logikou věci, zejm. ve vztahu k povaze podnikání společnosti ALL IN PROMOTION s.r.o., však obsahově nemůže tento dovolací důvod naplnit. Obecná možnost určitého způsobu obchodování a charakter vztahu s obchodními partnery bez dalšího nevylučuje spáchání trestného činu podle § 240 tr. zákoníku skutkově založeného na tom, že pachatel nechá zaevidovat do účetnictví (daňových evidencí) jako přijaté a uhrazené takové faktury, které se vztahují k nerealizovaným obchodním případům, a těmito nepravdivě vykáže vynaložené náklady ovlivňující základ daně, ačkoli ví, že zdanitelná plnění dle těchto faktur nebyla a neměla být realizována a úhrady nebyly provedeny. Tento modus operandi daňové trestné činnosti je přitom zcela obvykle provázen tím, že daňový subjekt nějakou ekonomickou činnost realizuje a z této dosahuje výnosů, aby k těmto mohl vykázat určité náklady. Právě vykázání vyššího objemu nákladů k dosaženým výnosům oproti skutečnosti ve fungujícím ekonomickém subjektu je činěno s motivací dosažení neoprávněného majetkového prospěchu v daňové oblasti. Připuštění reálné ekonomické činnosti společnosti ALL IN PROMOTION s.r.o. ze strany soudů nižších stupňů tedy pochopitelně nemůže značit selektivní přístup k obsahu provedených důkazů, ani indikovat onen zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.

14. Rovněž nelze hovořit o opomenutí podstatných důkazů stran reálné ekonomické činnosti výše uvedené společnosti, ve smyslu jejich vyloučení z hodnocení důkazů, pokud tato ekonomická činnost s ohledem na zjištěnou existenci odběratelů byla součástí skutkových zjištění. Soudům nižších stupňů nelze vyčítat ani opomenutí vyhodnocení svědeckých výpovědí svědků V. M., J. K. a K. P. Skutečnost, že tyto svědecké výpovědi byly soudy posouzeny jinak, než by si obviněný přál, je již otázkou hodnocení důkazů.

15. K obsahu uvedených důkazů dovolatel nepředestřel žádnou bližší argumentaci, která by měla značit tzv. extrémní nesoulad ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, a především tento extrémní nesoulad ani fakticky neidentifikoval. Připustil existenci nepřímých důkazů, které však blíže nepojmenoval, nepřiblížil jejich obsah a pouze obecným prohlášením popřel možnost přijetí závěru o uzavřeném řetězci takových nepřímých důkazů. Státní zástupce upozornil, že dovolatelem uvedené okolnosti (informace o dodavatelích nacházejících se v likvidaci, jejich nedostupnost, neplnění daňových povinností z jejich strany, absence podkladů k plnění či to, že obviněný odmítl vypovídat) nebyly jediným podkladem pro skutková zjištění soudů nižších stupňů, která musela být učiněna až po vyhodnocení důkazů ve vzájemných souvislostech. K závěru o reálné neexistenci konkrétního plnění pak postačí, pokud si strany údajného závazkového vztahu ani nejsou schopny ujasnit, co vlastně mělo být plněno (viz zjevné nesrovnalosti ohledně povahy plnění deklarovaného na sporných fakturách, kdy ke stejným fakturám byla v jejich různých vyhotoveních uváděna rozdílná plnění). K provedeným důkazům není možné přistupovat izolovaně, jak nyní neurčitě činí dovolatel, ale je potřeba je vyhodnotit v jejich vzájemných souvislostech. Do kategorie zjevného rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů nemůže spadat ani námitka porušení pravidla in dubio pro reo, zvlášť jen obecně vyslovená ve snaze o prosté opakované komplexní přehodnocení důkazního stavu, které v dovolacím řízení nemá prostor.

16. K uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce poznamenal, že obviněný nerozlišuje mezi jeho dvěma variantami. Žádnou hmotněprávní argumentaci ve svém mimořádném opravném prostředku nepředložil. Soudům opětovně zkresleně předkládá, že své právní závěry o naplnění objektivní a subjektivní stránky, včetně přímého úmyslu, dovodily toliko na podkladě jeho postavení jako jednatele společnosti ALL IN PROMOTION s.r.o. a ze skutečnosti, že předmětné faktury zahrnul do účetnictví společnosti. K tomu je však třeba uvést, že žádná jiná osoba, která by disponovala tímto postavením a měla oprávnění či faktický přístup k vedení účetnictví a podávání daňových přiznání, zjištěna nebyla. Při důvodném zjištění o neexistenci uskutečněného plnění od několika ekonomickou činnost reálně nevykonávajících dodavatelů, nadto takových plnění, které ani nebylo možno vzhledem k nesrovnalostem ve fakturaci (v případě společnosti Cirkus Cirkus s.r.o. obviněnému nutně známých) identifikovat, obviněný musel být moc dobře zpraven o fiktivnosti obchodních případů a neoprávněnosti jejich uplatnění na výdejové stránce při podání daňového přiznání. Zvlášť pokud u některých společností figuroval i na dodavatelské straně fiktivních obchodů a musel mít povědomí i o okolnosti přihlašování do datových schránek některých dodavatelů ze stejných IP adres, z nichž bylo přistupováno i do datových schránek jím ovládaných obchodních společností.

17. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení se výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř. týkat může, ovšem za předpokladu, že je namítáno porušení hmotného práva. Pokud obviněný svůj nesouhlas s tímto výrokem založil na procesní námitce, že finanční úřad neuplatnil v řízení svůj nárok poškozeného řádně, není v této argumentaci podle státního zástupce uvedeno nic, co by podléhalo uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu v jeho druhé variantě. Jedná se o námitku ryze procesní, kterou vzhledem k tomu, že se ani nemůže vztahovat ke skutkovému zjištění, jež je určující pro naplnění znaků trestného činu, nelze podřadit ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na nerozvedení dané námitky státní zástupce pouze obiter dictum poznamenal, že v odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je uvedeno, že poškozený svůj nárok uplatnil řádně a včas.

18. Hmotněprávní základ lze naopak shledat v námitce, že povinnost podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla uložena obviněnému jako fyzické osobě, ačkoli daňovým subjektem byla obchodní společnost ALL IN PROMOTION s.r.o. Uplatnění nároku na náhradu škody v adhezním řízení ovšem může přicházet v úvahu i tam, kde z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný jako osoba jednající za právnickou osobu zkrátil daň této právnické osoby, vůči které sice finanční úřad vydal platební výměr, jímž právnické osobě doměřil zkrácenou daň, ale je zřejmé, že tento platební výměr je nevykonatelný, protože právnická osoba nemá žádný majetek, na který by bylo možno vést exekuci. K náhradě škody způsobené trestným činem podle § 240 tr. zákoníku může být obviněný zavázán i v případě, že lze dovodit jeho ručitelský závazek jako statutárního orgánu (jeho člena) daňového subjektu – společnosti s ručením omezeným nebo akciové společnosti.

19. Soudy nižších stupňů se v odůvodnění svých rozhodnutí splnění shora uvedených podmínek bohužel blíže nevěnovaly a státní zástupce nemá k dispozici trestní spis, z něhož by bylo možné čerpat podrobné informace k jednoznačnému potvrzení zákonnosti uvedeného výroku. Nicméně již z trestního oznámení vyplývá doručení dodatečného platebního výměru dne 30. 6. 2019 daňovému subjektu ALL IN PROMOTION s.r.o. a jeho nevymahatelnost je podporována zjištěním, že od 6. 9. 2022 se tato společnost nachází v likvidaci.

20. Pokud soud prvního stupně ve výroku o náhradě škody uvedl, že obviněný je povinen uhradit českému státu prostřednictvím finančního úřadu dlužnou daň, nejedná se o terminologicky správně formulovaný výrok. O tom, že měl obvodní soud na mysli výrok o náhradě škody však nelze mít pochybnosti, neboť v odůvodnění rozsudku již mluví v souvislosti s předmětným výrokem a připojením se poškozeného k trestnímu řízení o nároku na náhradu škody. Státní zástupce proto i přes zjevnou formulační nepřesnost daného výroku nenavrhuje jeho zrušení, neboť nárok poškozeného na náhradu škody má objektivní podklad a i na základě odůvodnění obou meritorních rozhodnutí není pochyb o tom, že výrok v rozsudku je výrokem o náhradě majetkové škody. Pokud by Nejvyšší soud přece jen přistoupil k revizi tohoto výroku na základě § 265m odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 265 tr. ř., nebylo by podle mínění státního zástupce v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius, pokud by byl k dovolání podanému pouze ve prospěch obviněného doplněn výrok podle § 228 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný je povinen předmětnou částku uhradit na náhradě škody.

21. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

22. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

23. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

24. Zmíněné pravidlo nicméně nelze chápat absolutně a aplikovat je se striktní neústupností. Při výkladu obsahového zaměření dovolacích důvodů je totiž nutno brát zřetel i na závěry plynoucí z ustálené judikatury Ústavního soudu, podle nichž se ani rozhodování soudu v dovolacím řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, a to tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví tato základní práva pod ochranu soudní moci. Ústavní soud v minulosti ve svých rozhodnutích opakovaně akcentoval, že úkol poskytovat ochranu základním právům a svobodám jednotlivce nespočívá v demokratickém právním státě jen na něm samém, ale je svěřen všem obecným soudům bez rozdílu. Ochrana ústavnosti je tedy úkolem celé justice, což znamená, že pokud již obecný soud shledá porušení některého ze základních práv či svobod (např. obviněného), pak je povinen učinit všechna nezbytná opatření k tomu, aby k jeho dalšímu porušování nedocházelo, a již existující porušení odčinit prostředky, kterými disponuje v rámci své pravomoci (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Jakkoli tedy zákonodárce taxativním výčtem dovolacích důvodů v trestním řádu poměrně významně omezil právo na přístup k soudu v rámci řízení o dovolání, Nejvyšší soud je povinen interpretovat podmínky připuštění tohoto mimořádného opravného prostředku tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces a splnil tak svou prvotní a nejdůležitější povinnost poskytnout jednotlivci ochranu jeho základních práv (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2030/07 a sp. zn. II. ÚS 855/08).

25. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný své dovolaní formálně podpořil odkazy na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

27. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

28. Prostřednictvím důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, jak jej obviněný fakticky uplatnil, lze relevantně namítat, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tedy jinými slovy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

29. Veden výše nastíněnými interpretačními východisky dovolací senát posoudil jednotlivé námitky obviněného Artura Kaisera, zaměřené jednak proti způsobu hodnocení důkazů nižšími soudy a v návaznosti na to pak i proti výslednému hmotněprávnímu posouzení skutku, jakož i námitky týkající se adhezního výroku, a dospěl k následujícím závěrům.

30. Obviněný soudům nižších stupňů vytkl především to, že dospěly ke skutkovým závěrům, které nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou s nimi dokonce ve zjevném rozporu. Tuto námitku však nepodpořil žádným skutečně relevantním argumentem. Fakticky neuvedl ani jediný příklad, na němž by demonstroval, že určitý konkrétní důkaz, mající současně zásadní význam pro rozhodná skutková zjištění determinující následnou právní kvalifikaci činu, byl soudy hodnocen vyloženě deformativním způsobem, resp. interpretován proti svému skutečnému vyznění. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze přitom charakterizovat kruciální základ dovolací argumentace obviněného. Navíc jde o polemiku veskrze obecnou, bez jasného provázání na konkrétní důkazy, konkrétní skutková zjištění u konkrétních zdanitelných plnění, resp. dodavatelů, atd. Daná argumentace vychází ze selektivního a silně tendenčního výkladu důkazů, které ve skutečnosti podle odůvodněného názoru obou soudů nižších stupňů utvořily ucelený řetězec jednoznačně svědčící o vině dovolatele.

31. Hlavní argumentační východiska obhajoby lze charakterizovat jako určitý pokus o opětovné vzkříšení již překonané zásady dokazování vyjádřené slovním spojením „zjištění skutečného stavu věci“, která v minulosti implikovala takřka nesplnitelný požadavek na orgány činné v trestním řízení, aby zjišťovaly „absolutní pravdu“, kterou prakticky nikdy zjistit nemohou. K tomu je však třeba připomenout, že zmíněná zásada dokazování byla po novele trestního řádu provedené zákonem č. 292/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1994 nahrazena souslovím „zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností“ (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Ony důvodné pochybnosti přitom představují jakýsi předěl mezi poznáním tzv. praktické jistoty, o niž mají orgány činné v moderním pojetí trestního řízení usilovat, a pouhými pravděpodobnými poznatky, na něž je třeba aplikovat dovolatelem poněkud zjednodušeně nahlíženou zásadu in dubio pro reo. Definici či vysvětlení kritéria „důvodné pochybnosti“ zákonodárce ponechal na trestněprávní teorii, která ji vymezila jako pochybnost, jež by způsobila, že orgán činný v trestním řízení (a především soudce) by po pečlivém, objektivním a nestranném zhodnocení všech dostupných důkazů zůstal do té míry nerozhodným, že by nemohl říci, zda se uvedená skutečnost naplňující znak určitého trestného činu opravdu stala (k tomu srov. v právní nauce např. Šámal P. a kol.: Trestní řád I –Komentář, 7. doplněné a přepracované vydání, C.H. BECK, Praha 2013, str. 34). K podobné principiální nejistotě zde však nižší soudy neměly žádný rozumný důvod.

32. Dovolací argumentace obviněného je z velké části pouhým opakováním jeho dosud konstantní obhajoby, včetně argumentů prezentovaných v odvolání. Se všemi zásadními tvrzeními a námitkami uplatněnými v nynějším dovolání byly konfrontovány již soudy nižších stupňů a dostatečně se s nimi vypořádaly. Zejména městský soud jasně, logicky a dostatečně podrobně vyložil, z jakých důvodů považuje obhajobu dovolatele za účelovou, nepravdivou a proč je závěr obvodního soudu o vině správný. K těmto závěrům nemá Nejvyšší soud žádné podstatné výhrady, naopak s nimi souhlasí a dovolatele odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění meritorních rozhodnutí obou soudů – viz zejména body 44.–52. odůvodnění rozsudku obvodního soudu (v návaznosti na předešle rozebrané obsahy výpovědí svědků i jiných důkazů) a body 6.–13. odůvodnění usnesení městského soudu.

33. Závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Nejvyšší soud proto za situace, kdy v dosavadním hodnocení důkazů nespatřuje reklamované vady, nemíní nad rámec úvah obvodního a městského soudu cokoli obšírně doplňovat či obsah provedených důkazů znovu podrobně interpretovat vlastními slovy. K tomu z povahy svého postavení v řízení o mimořádném opravném prostředku povolán není.

34. O tom, že zejména městský soud věnoval otázce dokazování, jeho rozsahu a způsobu hodnocení důkazů patřičnou pozornost, svědčí mimo jiné i to, že před vydáním nyní napadeného usnesení dřívější meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně opakovaně rušil a věc mu vracel k dalšímu řízení s konkrétními pokyny k doplnění dokazování a jeho pečlivému hodnocení.

35. Je třeba odmítnout argument dovolatele, že soudy postavily závěr o jeho vině (o fiktivnosti inkriminovaných plnění) pouze na tom, že údajní dodavatelé byli nekontaktní, neplnili své daňové povinnosti a skončili v likvidaci. To je pouze jedno z více dílčích zjištění, která ve svém souhrnu jednoznačně svědčí o tom, že se obviněný trestné činnosti dopustil. Nikoli nižší soudy, nýbrž sám dovolatel, má výraznou tendenci jednotlivé důkazy či zjištění z nich potenciálně vyplývající vytrhávat z kontextu a odhlížet od toho, jak všechny provedené důkazy vyznívají ve svém logickém souhrnu.

36. Pokud obviněný ve svém dovolání uvedl, že „účetní doklady byly v rámci daňového řízení předány správci daně a ze spisu nevyplývá, že by mu byly vráceny“, pak se jedná o ničím nedoložené a nijak blíže nevysvětlené tvrzení. Žádná bližší argumentace na to nenavazuje a zároveň ani není jasné, o jakých dokladech obviněný hovoří, jakého dodavatele a jakého plnění by se měly týkat, jaký vliv by reklamovaná skutečnost měla mít na finální skutková zjištění soudů atd. V té souvislosti je třeba připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení přezkoumává zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozhodnutí, resp. řízení jim předcházející, pouze v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Jeho úkolem zcela jistě není, aby si argumentaci obviněného domýšlel, nebo ji dokonce sám doplňoval či upravoval, aby odhadoval, co měl, resp. teoreticky mohl mít, obviněný na mysli, atp. K revizi napadených rozhodnutí z vlastní iniciativy není povolán. Současně platí, že lze přihlížet pouze k námitkám (a jejich konkrétnímu zdůvodnění), které jsou obsaženy přímo v textu dovolání, event. v jeho doplnění podaném ještě v rámci zákonné dvouměsíční dovolací lhůty, a naopak nelze přihlížet k obsahu podání učiněných až po jejím uplynutí. Dovolací námitky dále nelze opírat o odkaz na skutečnosti či argumenty uvedené v řádném opravném prostředku, v jiných podáních učiněných v dřívějších fázích trestního řízení, v závěrečné řeči, resp. konečném návrhu, přednesených před soudem prvního či druhého stupně, apod. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

37. Zcela tendenční a nelogická je argumentace dovolatele, že pokud soudy uznaly určitou část ekonomické činnosti společnosti ALL IN PROMOTION s.r.o. za reálnou a jinou „bez jasného vysvětlení“ za fiktivní, pak jde o „typický projev selektivního hodnocení důkazů“. Ve skutečnosti je tomu jinak. Důkazy byly ze strany soudů hodnoceny nejen individuálně (izolovaně), ale i v jejich logickém souhrnu. Pokud se u některé z činností dotčené společnosti, resp. u některých konkrétních plnění, prokázalo, že k těmto reálně došlo, pak to soudy objektivně připustily a z tohoto zjištění také vycházely (viz bod 15. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bod 13. odůvodnění usnesení městského soudu). To však samozřejmě automaticky neznamená, že u jiné části obviněným deklarovaných plnění, o jejichž skutečném základu nesvědčilo vůbec nic, ba naopak, nemohly učinit závěr opačný. Jak trefně poznamenal státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, u daného druhu trestné činnosti není ničím neobvyklým (naopak je to poměrně běžné), že dotčený daňový subjekt nějakou ekonomickou činnost reálně provozuje, a to třeba i ve velkých objemech, dosahuje z ní i reálných výnosů, a právě proto, aby si ve vztahu k těmto výnosům snížil svou daňovou povinnost, na druhé straně vykazuje fakticky neexistující přijatá zdanitelná plnění.

38. Na str. 5 svého mimořádného opravného prostředku obviněný stručně, obecně a veskrze formálně deklaroval i vadu spadající pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy vadu tzv. opomenutých důkazů (ačkoli předtím na str. 2 při vymezení rozsahu a důvodů svého dovolání jasně označil pouze variantu první, tedy zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními). Každopádně fakticky hned z další věty na str. 5 dovolání je jasné, že o žádných opomenutých důkazech není a nemůže být řeč. Znovu nejde o nic jiného než o nesouhlas se způsobem, jímž byly některé řádně procesně provedené důkazy soudy vyhodnoceny, resp. jak na ně bylo v konečném důsledku nahlíženo v kontextu veškerého provedeného dokazování. Dovolatel opakovaně akcentoval výpovědi svědků V. M., J. K. a K. P. s tím, že tyto podle něj prokazují reálnost části dotčených zdanitelných plnění, a tudíž by zřejmě měly „zasít tak velké semínko pochybnosti“, že při respektování zásady in dubio pro reo by on měl být zproštěn obžaloby v celém rozsahu. Stejně jako i jinde v dovolání, také zde se jedná o nedostatečně konkrétní argumentaci – obviněný vůbec nespecifikoval, jakých „sporných plnění“ by se měly jím vyzdvihované důkazy týkat, ke kterým dodavatelům a konkrétním plněním se mají vztahovat, jaká důležitá zjištění z nich mají vyplývat, které soudy učiněné skutkové závěry mají zpochybňovat atd.

39. Dalším čistě obecným, a tudíž reálně nepřezkoumatelným, tvrzením je to, že „soudy vycházely z podkladů, které mají původ v daňovém řízení (zprávy a sdělení finančních úřadů), a těmto podkladům přisoudily fakticky konstitutivní význam pro závěr o vině“. Opět není jasné, o jakých „podkladech“ obviněný hovoří, jaká zjištění z nich podle něj soudy měly učinit, proč jsou jejich konkurenční skutková zjištění vadná, a nakonec ani to, co vlastně vůbec míní tím, že „podklady finančních úřadů měly konstitutivní význam pro závěr o jeho vině“. Znovu jako i jinde, hovoří toliko obecně o podkladech, aniž by tyto konkrétně specifikoval a skutečně fundovanou argumentací napadl jejich obsah, resp. závěry z nich vyvozené. Dovolací senát proto ani zde prakticky nemá, k čemu by se vyjádřil.

40. Pod druhý z uplatněných dovolacích důvodů [§ 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] obviněným uplatněná argumentace ve skutečnosti nespadá. Pokud rozporuje naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu, činí tak opět primárně na základě prosazování vlastních alternativních skutkových závěrů, zcela odlišných od těch, které učinily soudy nižších stupňů. Příslušná část námitek, které jsou formálně subsumovány pod první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., má ve skutečnosti čistě skutkový základ. Stejně jako v předchozí části dovolání, i zde je vše založeno na opakování dosavadní popěrné obhajoby obviněného a odmítání principiálních skutkových zjištění soudů.

41. Rozhodně není pravdou, že by závěr o úmyslném zavinění obviněného byl založen pouze či převážně na tom, že „obviněný odmítl vypovídat, resp. vysvětlit určité rozpory v účetních dokladech“. Také v tomto segmentu své argumentace dovolatel v podstatě jen paušálně odmítá skutkové (a na ně navazující právní) závěry soudů. Zcela přitom opomíjí, že to byl právě on, kdo byl jediným jednatelem obchodní společnosti ALL IN PROMOTION s.r.o. a zároveň i osobou tuto společnost plně ovládající, logicky byl též jedinou osobou, která mohla mít z předmětné trestné činnosti reálný prospěch. Nenabízí žádnou přijatelnou alternativní variantu, kdo jiný a proč by se mohl daného jednání dopustit tak, že on byl v podstatě jen nevinnou obětí situace. Jakkoli se soudy nižších stupňů v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí otázce zavinění příliš podrobně nevěnovaly, z bodu 44. odůvodnění rozsudku obvodního soudu a bodu 14. odůvodnění usnesení městského soudu dostatečně zřetelně plyne, že oba došly k závěru o tom, že obviněný jednal v úmyslu přímém.

42. Za relevantní a současně důvodnou má Nejvyšší soud naopak výtku, jíž se dovolatel vymezil vůči způsobu, jakým městský soud v rámci odvolacího přezkumu (ne)reagoval na jeho námitky směřující proti adheznímu výroku rozsudku soudu prvního stupně. Obě napadená rozhodnutí nemohou v příslušných částech obstát už proto, že jsou naprosto nepřezkoumatelná. Adhezní výrok ponechaly oba soudy nižších stupňů zcela neodůvodněný. Bez nadsázky lze říci, že k němu v odůvodnění svých rozhodnutí „nenapsaly ani čárku“. Bez reakce zůstala i konkrétní argumentace obviněného prezentovaná v odvolání, že poškozený finanční úřad nárok na náhradu škody řádně neuplatnil, resp. jej neuplatnil vůbec, a že „připojení poškozeného nebylo konstatováno ani v rámci protokolu o hlavním líčení dne 2. 11. 2022“ (tedy před zahájením dokazování). S těmito tvrzeními se městský soud ve svém usnesení o zamítnutí odvolání „vypořádal“ jedinou obsahově i gramaticky velmi pochybnou větou „soud prvního stupně tvrdí, že finanční úřad se svým nárokem řádně a včas k trestního řízení připojil“, jako by snad takové tvrzení soudu nižší instance mělo vytvářet nějakou nepřekonatelnou překážku, nevyvratitelnou skutkovou, resp. právní, domněnku. Netřeba dále rozvádět, že jde o konstatování nepřezkoumatelné, těžko pochopitelné a samozřejmě neakceptovatelné.

43. Namítaným postupem odvolacího soudu tak zjevně došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, které zahrnuje mj. i právo na odpovídající (dostatečné) odůvodnění rozhodnutí. Z písemného vyhotovení napadeného usnesení nelze vyčíst, že by městský soud při svém rozhodování výše zmíněné zásadní fragmenty argumentace obviněného vůbec zaznamenal, natož aby posoudil jejich věcné ratio a zaujal k nim adresné stanovisko, jak se od něj očekávalo, resp. jak se po něm spravedlivě požadovalo.

44. Dovolací senát má za to, že je nežádoucí, aby zásadní otázky související s výrokem o povinnosti obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem, které doposud vůbec nebyly řešeny, posuzoval ze všech ve věci činných obecných soudů jako první, a to až v dovolacím řízení. Tím by suploval nejméně povinnosti, které měl soud druhé instance. Není úlohou Nejvyššího soudu, aby jednotlivá tvrzení obviněného sám porovnával s obsahem procesního spisu a zaujímal k nim originální skutkové a právní závěry, a to jen proto, aby tím „přikryl“ zjevně existující vadu v podobě částečné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu o odvolání, která logicky má podstatný vliv na výsledné postavení obviněného. Takový postup by ve své podstatě znamenal obcházení základního principu dvojinstančnosti řízení, což nelze připustit tím spíše, že zde na straně poškozeného stojí stát. Ten mj. nemůže být z povahy věci vystaven sekundární viktimizaci tím, že v případě nevyjasněných otázek stran existence jeho nároku na náhradu škody a jeho uplatnění v trestním řízení bude nakonec s tímto nárokem odkázán do řízení občanskoprávního, případně o tomto nároku nebude vůbec rozhodováno.

45. Pochybná úroveň řízení a rozhodnutí o nároku poškozeného na náhradu škody a jeho odůvodnění je v dané trestní věci dokreslována tím, že obvodní soud na začátku prvního hlavního líčení před zahájením dokazování nepostupoval v souladu s ustanovením § 206 odst. 2 tr. ř., když po přednesení obžaloby nebyl za nepřítomného poškozeného přečten jím (údajně) dříve uplatněný návrh na uložení povinnosti obviněnému k náhradě škody. Z toho, že tentýž soud později o této povinnosti rozhodl, lze usuzovat, že nějaký takový nárok podle něj dříve řádně uplatněn byl, ovšem není vůbec jasné, kdy, kde, kým, vůči komu, v jaké výši atd. Nepřítomnost poškozeného u hlavního líčení dne 2. 11. 2022, resp. absence jakéhokoli jeho aktuálního vyjádření ohledně uplatnění nároku na náhradu škody, byla s maximální pravděpodobností zapříčiněna tím, že soud prvního stupně poškozeného o termínu předmětného hlavního líčení vůbec nevyrozuměl a nedoručil mu ani obžalobu (nasvědčuje tomu „neodškrtnutá“ položka referátu předsedkyně senátu na č. l. 739 verte a absentující doručenka). Dále je zde těžko pochopitelný a následně nijak nezhojený nesoulad mezi zněním adhezního výroku tak, jak byl vyhlášen v hlavním líčení dne 13. 8. 2025 (viz protokol o jednání na č. l. 1008), a písemným vyhotovením rozsudku. Nejde přitom jen o nějaký marginální překlep, nýbrž o identifikaci poškozeného. Za zcela správnou nakonec nelze považovat ani tu, která je obsažena ve výroku písemného vyhotovení rozsudku. Zde je uvedena sice obecně zaužívaná zkratka „FÚ“, avšak správné a plné označení poškozeného v daném případě je Finanční úřad pro hlavní město Prahu. Pomyslnou korunu soud prvního stupně adheznímu výroku nasadil (a odvolací soud to ponechal bez povšimnutí) záhadnou formulací, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen jmenovanému poškozenému „uhradit dlužnou daň ve výměře 1 316 900 Kč“. Co obvodní soud k tomuto značně originálnímu postupu vedlo, zůstalo nevysvětleno. Netřeba přitom zvlášť připomínat, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. lze rozhodnout toliko o povinnosti obviněného k náhradě majetkové škody, nemajetkové újmy v penězích, nebo aby vydal bezdůvodné obohacení.

V. Způsob rozhodnutí

46. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2025, č. j. 7 To 347/2025-1032, toliko v té části výroku podle § 256 tr. ř., jíž bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného Artura Kaisera proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o jeho povinnosti k náhradě škody, a současně částečně zrušil i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 8. 2025, č. j. 8 T 85/2022-1010, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 3. 2026, č. j. 8 T 85/2022-1055, a to ve výroku podle § 228 odst. 1 tr. ř., jímž byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu, Územnímu pracovišti pro Prahu 2, částku 1 316 900 Kč. Současně musela být zrušena také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části obou citovaných rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výroky o vině a trestu zůstaly tímto usnesením dovolacího soudu naopak nedotčeny.

47. Vzhledem k tomu, že z rozhodnutí soudů nižších stupňů a ani ze samotného obsahu spisu nelze učinit jednoznačný závěr, že poškozený v tomto řízení uplatnil proti obviněnému nárok na náhradu škody řádně a včas (§ 43 odst. 3 tr. ř.), soud prvního stupně navíc před zahájením dokazování na začátku prvního hlavního líčení prokazatelně nepostupoval podle § 206 odst. 2 tr. ř., Nejvyšší soud po zrušení dotčené části napadených rozhodnutí sám žádné nové rozhodnutí (adhezní výrok) ve věci nečinil. Návrhem poškozeného na uložení povinnosti obviněnému k náhradě škody je soud v trestním řízení vázán, tj. nemůže jej překročit (přiznat poškozenému více, než kolik sám požaduje) a samozřejmě ani nemůže obviněného zavázat k náhradě škody ex officio za situace, kdy poškozený příslušný nárok vůbec neuplatil.

48. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolací senát toto své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu