3 Tdo 604/2026

Rubrum

3 Tdo 604/2026-763 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podal obviněný S. D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 7 To 6/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 13/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného S. D. odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. 34 T 13/2025, byl S. D. (dále též „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 22. 4. 2025 v čase 20:37 hodin poblíž vchodu do domu na adrese XY, kvůli svému přesvědčení, že poškozený D. R. udržuje intimní styk s jeho manželkou K. D., v době, kdy poškozený postával před uvedeným domem, obžalovaný k tomuto rychlým krokem došel a s cílem ho usmrtit otevřeným zavíracím nožem o celkové délce 17 cm a délce čepele 7 cm, který pevně svíral v ruce, bodl vysokou intenzitou poškozeného do oblasti hrudníku vlevo při hrudní kosti v úrovni 6. mezižebří, čímž mu způsobil bodnou ránu o délce 1 cm vlevo na hrudníku při hrudní kosti s bodným kanálem na spodině směřující k levému rameni a pronikajícím šestým mezižebřím do levé pohrudniční dutiny, a dále rozsáhlé zakrvácení levé pohrudniční dutiny se stištěním nevzdušné levé plíce a lehkým přesunem středových struktur doprava, kdy takové zranění lze charakterizovat jako vážné, jenž by bez odborné lékařské péče v krátkém časovém úseku vedlo ke smrti poškozeného z důvodu selhání srdce či nadměrné krevní ztráty nebo v důsledku útlaku středočárových struktur hrudníku se stištěním velkých cév a selhání oběhu, přičemž dále při dopadu úderu pod jiným úhlem poškozenému hrozilo poranění srdce či levé plíce, kteréžto zranění by bezprostředně poškozeného ohrozilo na životě, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo pouze z důvodu včasné zdravotnické pomoci nezávislé na vůli obžalovaného.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

3. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest propadnutí věci, a to kovového kapesního zavíracího nože stříbrné barvy s černou čepelí o délce 17 cm, který vydala J. D. policejnímu orgánu dne 25. 4. 2025.

4. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČO: 41197518 náhradu škody ve výši 205.952 Kč spolu s 11,50% úrokem z prodlení od 18. 12. 2025 do zaplacení.

5. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému D. R. náhradu nemajetkové újmy v penězích spočívající v duševních útrapách ve výši 400.000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy byl poškozený dle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

6. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 12. 2025, sp. zn. 34 T 13/2025, podal obviněný odvolání směřující do výroků o vině, trestu a náhradě škody poškozenému.

7. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 7 To 6/2026, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl. II.

8. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání (č. l. 751–752 spisu), rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s tím, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, neboť neměl v úmyslu svým jednáním poškozeného zabít.

9. Obviněný poukazuje na videozáznam z předmětného dne, který zachycuje fakticky celý skutek, kdy je patrné, že přichází k poškozenému zezadu a zprava, náhle poškozeného levou rukou patrně uhodí do obličeje a následně pravou do horní části hrudníku. Jednalo se tedy podle dovolatele o náhlý výbuch vzteku. Uvedl, že žárlil na svou manželku a v podstatě si vyfabuloval její vztah s poškozeným, který jej v jeho podezření utvrzoval. Výhrůžky, které psal své manželce, byly demonstrativního charakteru a v průběhu času se je nikdy nepokusil realizovat, až na den, kdy došlo k incidentu. Když šel předmětného dne za svou dcerou, viděl poškozeného stát před domem, kde bydlela manželka, a v návalu vzteku jej atakoval. Zraňující předmět, zavírací nožík, připevněný na klíčích pak způsobil nepříliš hluboké zranění poškozenému, ale proto, že byly zasaženy krevní cévy, došlo ke krvácení do hrudní dutiny. Trvá na tom, že si v okamžiku, kdy poškozeného uhodil, zcela jistě neuvědomoval akutní možnost vážného zranění, které mohl i z pozice od pravého boku poškozeného přesahem k levému rameni poškozeného způsobit. Pokud by měl úmysl usmrtit poškozeného, útočil by, až když by byl proti němu a rána vedená kolmo proti hrudníku poškozeného by měla fatální následky. Tedy nelze usuzovat na jednání v přímém úmyslu poškozeného usmrtit, či vážně zranit. Jeho jednání bylo v důsledku náhlého výbuchu vzteku, neboť poškozený jej delší dobu provokoval, protože věděl, že je dovolatel náchylný k výbuchům vzteku. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, který měl soud k dispozici ze spisu v jiné trestní věci, a ze kterého byly čteny závěry na základě žádosti státního zástupce, je patrný stav dovolatele, ze kterého vyplývá jeho intelekt a lze dovodit možnosti vznětlivosti. Samotný poškozený je pak osobou nezachovalou, uživatel omamných látek a jeho výpovědi se v průběhu doby lišily, když například naposledy před soudem počal tvrdit, že jej dovolatel napadl „slzákem/ kasrem“. Poškozený se okamžitě po propuštění z nemocnice chodil jeho rodině vysmívat a vyhrožovat, jak moc peněz z dovolatele dostane. Dovolatel se na podkladě svých námitek domnívá, že není najisto dáno, že chtěl poškozeného usmrtit, a proto by podle něho měly soudy věc posoudit v jeho prospěch mírnější právní kvalifikací.

10. Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2026, č. j. 7 To 6/2026-704, zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. a přikázal, aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta při užití zásady in dubio pro reo.

11. K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 22. 6. 2026, sp. zn. 1 NZO 468/2026.

12. Státní zástupce poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, poukázal na absenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Jako námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vyhodnotil námitku, v rámci níž obviněný zpochybnil existenci úmyslné formy zavinění. Této však nepřisvědčil. Státní zástupce uvedl, že v případě pokusu trestných činů proti životu a zdraví je nezbytné věnovat zvýšenou pozornost právě otázce, k jakému konkrétnímu následku směřoval vnitřní vztah pachatele k jeho jednání. Konkrétní provedení činu musí mít souvislost s možností úmrtí, která je pachatelem běžně rozpoznatelná a relativně pravděpodobná. Na takové srozumění lze usuzovat zejména ze způsobu provedení činu, povahy použité zbraně, intenzity útoku, části těla, proti níž útok směřoval, pohnutky činu a dalších okolností, za nichž k útoku došlo.

13. Dřívější obhajoba obviněného, jíž prezentuje i v dovolání, byla v průběhu trestního řízení vyvrácena. Znalecké zkoumání prokázalo, že zjištěná zranění vznikla účinkem ostrého hranatého předmětu – nože, který musel být s ohledem na intenzitu útoku pevně držen v ruce. Znalkyně při svém výslechu jednoznačně vyloučila, že by poranění mohla vzniknout způsobem prezentovaným obviněným v jeho výpovědi. Z kamerového záznamu zachycujícího ulici XY, kde k fyzickému napadení došlo, je patrné, že obviněný k poškozenému přistoupil bez varování, okamžitě jej fyzicky napadl a – nebýt obranné, resp. únikové reakce poškozeného – byl zjevně odhodlán v útoku pokračovat. Tyto skutečnosti současně významně podporují závěr o existenci úmyslného zavinění. Dále státní zástupce uvedl, že pokud chtěl obviněný polemizovat s obsahem kamerového záznamu z ulice XY, resp. vyzvedávat v konfrontaci záběry z dalšího místa z ulice XY, a závěry, které z nich soudy nižších stupňů dovodily, měl být uplatněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. námitka existence tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedeného dokazování. Co se týče použitého nástroje, je podle státního zástupce třeba akcentovat, že obviněný použil nůž o délce čepele 7 cm, který si na místo incidentu přinesl. S ohledem na charakter vzniklého poranění byla k jeho způsobení způsobilá i čepel kratší délky. Na úmysl obviněného směřující k usmrcení poškozeného lze dále usuzovat z lokalizace útoku. Poškozený utrpěl bodné poranění, které by bez poskytnutí včasné lékařské pomoci vedlo v krátkém časovém úseku, přibližně v řádu dvou hodin, k bezprostřednímu ohrožení života. Zároveň je obecně známo, že v oblasti hrudníku jsou uloženy životně důležité orgány, zejména srdce a plíce, jejichž poškození může vést k závažným, mnohdy nevratným následkům, včetně smrti. Ohledně pohnutky činu poukázal státní zástupce na negativní postoj obviněného k poškozenému, motivovaný žárlivostí, což se podává například z obsahu komunikace prostřednictvím mobilního telefonu. V rámci ní se obviněný vyjádřil v tom smyslu, že „oba zdechnou“. Nelze tak přijmout verzi obviněného, že se jednalo o náhlé, situačně podmíněné vzplanutí agrese až na místě samém. Státní zástupce konstatoval, že rozebírané okolnosti – zejména cílené použití nože, vedení útoku na hrudník, vysoká intenzita jednání i motivace obviněného – ve svém souhrnu spolehlivě odůvodňuje závěr soudů nižších stupňů, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a byl s tímto následkem pro případ jeho nastání přinejmenším srozuměn, což předpokládá úmyslné zavinění podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s kvalifikací zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.

14. Státní zástupce rovněž uvedl a rozvedl, že údajný afektivní stav obviněného, v němž měl jednat, nemůže obstát jako podklad pro právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku. Stejně tak neobstojí závěr, že jeho jednání naplňuje znaky pouze tzv. vraždy prosté podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, neboť útoku předcházelo určité zvažovaní postupu pachatele a jeho možných následků, tedy, že obviněný jednal s rozmyslem. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí. III.

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

16. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 3. 2026, sp. zn. 7 To 6/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

17. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným uplatněné námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

18. Dovolání je nicméně třeba vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tř. ř., je tento nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti usnesení odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

19. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

20. Je namístě rovněž upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání či v řízení před soudem prvního stupně, jak obviněný činí v projednávané věci, kdy vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými nejen v rámci obhajoby již od počátku trestního řízení, tak zejména pak v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak zejména soud odvolací, který na ně zcela dostačujícím a vyčerpávajícím způsobem reagoval.

21. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

22. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

23. Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení v rámci tohoto dovolacího důvodu přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).

24. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

25. Obviněný v podaném dovolání zpochybnil právní posouzení svého jednání jako pokusu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 1 tr. zákoníku, a to v několika ohledech. Jednak zpochybnil prokázání úmyslu poškozeného usmrtit, jednak má za to, že jeho jednání mělo být posouzeno podle mírnější právní kvalifikace, kdy však konkrétně neuvádí, jaké ustanovení trestního zákoníku má na mysli. Na podporu svých tvrzení obviněný poukazuje na videozáznam ze dne 22. 4. 2025, kdy tento sám vyhodnocuje se závěrem, že příčinou útoku byl výbuch vzteku, nebyl tedy veden v úmyslu poškozeného usmrtit, dále na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (vypracovaný v jiné trestní věci – Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 3/2010), v němž je popsán intelekt dovolatele a z něhož lze dovodit, že má sklony ke vznětlivosti, dále na výpovědi poškozeného, kdy tyto se v průběhu doby lišily, a osobu poškozeného, který je uživatelem omamných látek a který o jeho sklonech ke vznětlivosti věděl a po delší dobu ho schválně provokoval a po incidentu se mu chodil vysmívat, neboť jeho jednání „mělo jen účel, zajistit co nejhorší posouzení skutku“ dovolatele. Rovněž uvádí, že výhrůžky, které psal své manželce, byly pouze demonstrativního charakteru a do předmětného dne se je nikdy nepokusil realizovat.

26. Lze uvést, že pokud obviněný polemizuje s obsahem kamerového záznamu ze dne 22. 4. 2025, s obsahem, resp. závěry znaleckého posudku, který byl vypracován na jeho osobu v jiné trestní věci, a poukazuje na výpovědi poškozeného a údajné provokace, které byly podle jeho tvrzení příčinou výbuchu vzteku majícího za následek útok na poškozeného, pak se v podstatě jedná o námitky směřující k hodnocení provedených důkazů a z nich se podávajících skutkových zjištění, teoreticky spíše uplatnitelné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., konkrétně jeho první variantě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů (nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení, tedy kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu (varianta první). Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy však nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozeného, se soudy přikloní k verzi uvedené poškozeným, resp. obžalobou.

27. Zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Jednáním ve stadiu pokusu je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku myšleno jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, nicméně k dokonání trestného činu nedošlo.

28. Objektem trestného činu vraždy (předmětem ochrany) je lidský život, který toto ustanovení chrání. Předmětem útoku je pouze živý člověk. Objektivní stránka spočívá v usmrcení člověka, přičemž na prostředcích použitých k usmrcení nezáleží. Trestný čin vraždy je ve smyslu § 13 odst. 2 tr. zákoníku trestným činem úmyslným (§ 15 odst. 1 tr. zákoníku). Úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka.

29. Vzhledem k tomu, že míra úmyslného způsobení následku nemusí být u všech vražd stejná, trestní zákoník v odst. 2 § 140 sankcionuje přísněji toho, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (odnětím svobody na dvanáct až dvacet let), a to na rozdíl od případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli (odst. 1 § 140 tr. zákoníku) nebo dokonce v silném rozrušení či jiném omluvitelném hnutí mysli, neboť trestní zákoník jako privilegovanou skutkovou podstatu k vraždě upravuje zabití, kdy pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného (§ 141 tr. zákoníku). Nejedná se o zvláštní druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení [srov. i dikci přitěžující okolnosti v § 42 písm. a) tr. zákoníku].

30. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Pokud jde o povahu rozmyslu, na rozdíl od předchozího uvážení pak spáchání trestného činu s rozmyslem je na jedné straně odlišením od jednání v náhlém hnutí mysli, zejména od afektu a podobných stavů (odst. 1 § 140 tr. zákoníku), přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoliv po předchozím uvážení. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro tuto premeditaci v užším slova smyslu. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2013, sp. zn. 3 Tdo 193/2013, uveřejněné pod č. 49/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 860/2014). Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním směřujícím k úmyslnému usmrcení jiného než předchozí uvážení, a je tak vlastním rozlišovacím momentem mezi vraždou prostou podle § 140 odst. 1 a premeditativní vraždou podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, kdy jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoliv, zatímco u rozmyslu jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování. Uvedené lze shrnout tak, že rozmysl představuje kvalitativně nižší, a tudíž i méně závažnou formu rozvahy, kdy pachatel, byť třeba jen na krátkou chvíli, zváží aspekty stěžejní pro spáchání činu (např. útočný nástroj, cílení útoku).

31. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

32. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

33. Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

34. Autoři aktuálních komentářů k trestnímu zákoníku zdůrazňují, že premeditace v širším smyslu (tedy jak rozmysl, tak předchozí uvážení) nepředstavuje specifický druh úmyslu, ale je nutné na ni hledět jako na okolnost, která k úmyslu přistupuje a činí jej závažnějším, neboť pachatel má nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly a rozumové úvahy. Přistupuje přitom jak k úmyslu přímému, tak k úmyslu nepřímému (eventuálnímu) [srov. ŠČERBA, Filip. § 140 (Vražda). In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 16.]. Ač je tedy mezi kvalifikovaným uvážením pachatele a volní složkou úmyslu blízký vztah, zůstává premeditace, na rozdíl od úmyslu, mimo vlastní skutkovou podstatu úmyslného usmrcení.

35. Lze odkázat na podrobné odůvodnění soudu prvního stupně, zejména pak bod 13. jeho rozsudku, v rámci něhož soud prvního stupně rozvedl své úvahy stran naplnění znaku spáchání činu s rozmyslem. Uvedl, že „obžalovaný tím, že ve chvíli, kdy musel evidentně na ulici vidět poškozeného, z kapsy bundy či mikiny vytáhl nůž (nejspíš připnutý ke klíčím), tento pevně uchopil do ruky, bez dalšího přistoupil k poškozenému a bodl jej rychlým a prudkým pohybem do oblasti střední části hrudníku, jednoznačně projevil vůli usmrtit poškozeného“. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tedy chtěl způsobit předpokládaný smrtelný následek. Soud odvolací se vyjádřil k otázce zavinění rovněž v bodě 13. odůvodnění svého usnesení, kdy uvedl, že „konstatuje, že má ve shodě se soudem nalézacím za to, že obžalovaný rozhodného dne poškozeného bodl nožem úmyslně, resp. s rozmyslem“.

36. Obviněný užil k útoku na poškozeného nůž s délkou čepele 7 cm, který si na místo činu přinesl. Ze znaleckého posudku MUDr. Jany Vítkové a její výpovědi se podává, že použitý nůž je zcela odpovídající zbraní způsobilou zapříčinit zranění, která poškozený utrpěl. Bodné poranění hrudníku označila jako vážné a těžké, kdy by bez specializovaného lékařského zákroku vedlo v krátkém časovém úseku k bezprostřednímu ohrožení života poškozeného, resp. smrti. Znalkyně upřesnila, že úder musel být veden vysokou intenzitou a nůž musel být pevně fixován rukou. Tím byla vyvrácena skutková verze obviněného, kterou rovněž naznačuje v dovolání, že by zranění mohlo vzniknout při náhodném „máchnutí“ rukou, kdy uváděl, že nůž měl připevněný ke klíčím, které držel v ruce, a nůž tak poškozeného zranil, když jej dovolatel rukou uhodil do oblasti hrudníku. Soud prvního stupně poukázal i na obecnou notorietu, že v oblasti hrudníku se nacházejí životně důležité orgány, jako je srdce či plíce, při jejichž poranění obvykle dochází ke smrti poškozené osoby. Tato skutečnost musela být známá i obviněnému. K uvedenému se rovněž vyjádřil soud odvolací (viz bod 18. odůvodnění jeho usnesení).

37. Komparací způsobu a intenzity vedeného útoku (vysoká intenzita), použitého nástroje (kapesního nože s délkou čepele 7 cm) a místa na těle poškozeného, kam bylo útočeno (oblast hrudníku, kde se nacházejí pro život důležité orgány, což je běžnou notorietou), je možno uzavřít, že obviněný věděl, že svým jednáním, popsaným ve výroku napadeného rozsudku, může způsobit smrt poškozeného.

38. Na cílené jednání obviněného je rovněž možno usuzovat z jeho chování bezprostředně předcházejícího činu a zachyceného na kamerových záznamech, kdy obviněný ve chvíli, kdy se mu poškozený dostal do zorného pole, uchopil předmět, později identifikovaný jako vražedná zbraň – kapesní nůž s čepelí v délce 7 cm, do pravé ruky a rychlým přesunem přistoupil k poškozenému z boku zezadu a bez jakéhokoli varování na poškozeného přímo zaútočil, a to do oblasti hrudníku. V reakci na útok se poškozený otočil a dal se na útěk, kdy tato jeho obranná reakce zjevně zamezila dalšímu útoku obviněného, neboť tento se poškozeného následně pokusil ještě dvakrát bodnout, což se mu naštěstí nezdařilo, nicméně začal poškozeného pronásledovat. Uvedené jednoznačně podporuje závěr o úmyslném zavinění obviněného, který byl v útoku i poté, co zranil poškozeného v oblasti hrudníku, odhodlán pokračovat, čemuž však zabránil útěk poškozeného. Odvolací soud v bodech 15. až 17., 19. odůvodnění usnesení zdokumentoval jednání a chování obviněného předcházející útoku i samotný útok tak, jak byly zachyceny na kamerových záznamech, kdy je možno na tato shrnutí odkázat.

39. Obviněný rovněž bagatelizuje obsah zachycené komunikace mezi ním a jeho manželkou K. D., z níž se jednoznačně podává zjevný negativní postoj k osobě poškozeného, o němž se obviněný domníval, že udržuje intimní poměr s jeho manželkou. Soudy v projednávané věci však uvedené nevyhodnotily tak, že by vyjádření v tom smyslu, že „oba zdechnou“ nebo že poškozeného „pošle za jeho dcerou“ (tedy již zemřelou osobou), bylo možno považovat za úvahy srovnatelné s „předchozím uvážením“ usmrcení poškozeného. Soud prvního stupně neměl za prokázané, že by obviněný osnoval jakékoli předchozí plány na usmrcení obviněného, byť se takto v rámci komunikace s manželkou vyjadřoval, nicméně v okamžiku, kdy viděl poškozeného postávat před domem, kde bydlela jeho manželka, rozhodl se na poškozeného zaútočit, k čemuž použil nůž, který měl v té chvíli u sebe a který běžně nosil. Obviněný tedy neměl nůž u sebe za účelem útoku na poškozeného, ale v podstatě využil momentu, když na poškozeného na uvedeném místě narazil, a využil zbraně, kterou měl u sebe. Nejednalo se tedy o předem plánované jednání, ale jednání s rozmyslem.

40. Nelze se tedy ztotožnit s tvrzením obviněného, že jednal v důsledku náhlého výbuchu vzteku (hněvu), což mělo podle něho odpovídat znaleckému zkoumání jeho osoby jako osoby náchylné k výbuchům vzteku. K uvedené námitce se vyjádřil soud odvolací v bodě 25. odůvodnění usnesení, kde poukázal na to, že takové závěry se ze znaleckého posudku vypracovaného v jiné trestní věci obviněného, na který soud prvního stupně částečně odkázal, nepodávají. Uzavřel, že „podprůměrný intelekt obžalovaného není okolností obžalovaného vyviňující, i při svém nižším intelektu nepochybně věděl, že bodnutím nožem do hrudníku může poškozenému přivodit smrt či život ohrožující zranění.“ 41. Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním posouzením stabilizovaných skutkových zjištění soudy nižších stupňů. Nepřisvědčil tedy ani námitce, že jednání obviněného mělo být posouzeno podle mírnější právní kvalifikace. Obviněný nijak blíže neuvedl, jaké ustanovení trestního řádu měl tímto odkazem na mysli. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných hledisek a domýšlet za obviněného konkrétní argumentaci, když naopak z § 265f tr. ř. vyplývá, že obviněný je povinen uvést veškeré okolnosti odůvodňující dovolací námitku. V dovolacím řízení je zákonem dáno povinné zastoupení advokátem právě proto, aby poměrně formalizovaný mimořádný opravný prostředek byl podepřen podrobnou, konkrétní a přesvědčivou právní argumentací směřující k naplnění zákonem stanovených dovolacích důvodů. Nejvyšší soud není povinen ani oprávněn si argumentaci dovolatele domýšlet nebo ji dokonce sám aktivisticky dotvářet, zvláště je-li při přezkumu vázán rozsahem a důvody podaného dovolání (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 3 Tdo 1191/2022). IV.

42. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný S. D., odmítl.

43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu