3 Tdo 610/2026

Rubrum

3 Tdo 610/2026-258 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný R. B. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2026, č. j. 4 To 317/2025-219, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 2 T 131/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Děčíně rozsudkem ze dne 22. 7. 2025, č. j. 2 T 131/2024-163, uznal obviněného R. B. (dále jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se obviněný dopustil tím, že: „dne 23. 7. 2024 v době okolo 09:15 hod. v části města XY, okres XY, v kanceláři umístěné v budově č. p. XY, fyzicky napadl poškozeného D. J., trvale bytem XY, a to tím způsobem, že jej jedenkrát udeřil pěstí levé ruky do vrchní pravé části obličeje, čímž poškozenému způsobil zhmoždění očního víčka a kolemoční krajiny vpravo a akutní blokaci krční páteře po trhnutí, pro což byla poškozenému vystavena pracovní neschopnost od 23. 7. 2024 do 31. 8. 2024, v průběhu níž měl týden rozmazané vidění, po dobu dvou týdnů trpěl bolestivostí krční páteře, měl omezenou hybnost krční páteře, přičemž v průběhu trvání pracovní neschopnosti došlo k ústupu potíží, které byly léčeny klidovým režimem, nutností nosit měkký krční límec, užíváním analgetik a myorealxancií a spánkem v sedě“.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb s výší denní sazby 250 Kč, tedy celkem 25 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému D. J. na náhradě nemajetkové újmy (bolestného) částku 19 503,45 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený D. J. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně podal obviněný odvolání. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 1. 2026, č. j. 4 To 317/2025-219, tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Obviněný podal proti usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

5. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění byla učiněna, aniž soudy provedly jím navrhované podstatné důkazy. Za stěžejní považoval návrh na vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který měl objasnit, zda zjištěná poranění odpovídala tvrzenému mechanismu útoku, zda existovala příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zdravotními obtížemi poškozeného a zda tyto obtíže dosáhly intenzity ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolatel poukázal na to, že odvolací soud sám uvedl, že správné závěry o povaze ublížení na zdraví nebo nebezpečí hrozícím z útoku lze učinit pouze na základě lékařského nálezu nebo posudku, současně však aproboval zamítnutí navrhovaného znaleckého dokazování s tím, že sporné otázky již byly dostatečně zodpovězeny odborným lékařským vyjádřením. Takový postup považuje za vnitřně rozporný, zvláště když rentgenové vyšetření neprokázalo traumatické změny skeletu a nebylo zjištěno ani trauma pravého oka. Za podstatné označil také další neprovedené důkazy navrhované k ověření skutečné intenzity omezení poškozeného během pracovní neschopnosti a k prověření věrohodnosti jeho tvrzení i výpovědí navazujících svědků. Tyto důkazy podle něj nesměřovaly pouze ke zjištění adres, na nichž se poškozený zdržoval, nebo k dodržování léčebného režimu, ale k ověření, zda skutečně po dobu jednoho týdne trpěl rozmazaným viděním a po dobu dvou týdnů bolestivostí a omezenou hybností krční páteře.

6. Pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že právní kvalifikace skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávná, popřípadě přinejmenším předčasná. Znak ublížení na zdraví podle něj nelze založit pouze na existenci pracovní neschopnosti nebo na mechanickém převzetí tvrzené délky obtíží, ale musí být spolehlivě zjištěna povaha a intenzita poruchy zdraví a její reálný dopad do obvyklého života poškozeného. Takový skutkový základ podle dovolatele chybí, neboť nebyly objektivně dořešeny mechanismus vzniku poranění, příčinná souvislost ani skutečná intenzita omezení poškozeného. Obviněný dále zpochybnil závěr o subjektivní stránce. Odvolací soud podle něj dovodil úmyslné zavinění především z toho, že úder směřoval do oblasti oka. K naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví však podle dovolatele nepostačuje samotný úmysl fyzicky zaútočit, ale musí být prokázáno, že úmysl pachatele zahrnoval i způsobení následku v podobě ublížení na zdraví.

7. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obviněný pak spatřuje v tom, že odvolací soud jeho odvolání zamítl, ačkoli řízení předcházející napadenému usnesení bylo zatíženo vadami podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

8. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně i další obsahově navazující rozhodnutí a aby Okresnímu soudu v Děčíně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a reagovala na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele zkonstatovala, že výhrady obviněného lze pod jím označené dovolací důvody obsahově podřadit, jsou však zjevně neopodstatněné. Obviněný podle ní v podstatné části opakuje námitky, s nimiž se již soudy obou stupňů dostatečně vypořádaly. K namítané neúplnosti dokazování státní zástupkyně uvedla, že soud není povinen provést každý stranou navržený důkaz, musí však jeho odmítnutí náležitě odůvodnit. Této povinnosti soudy dostály. Soud prvního stupně v bodě 28. svého rozsudku a odvolací soud v bodě 16. napadeného usnesení vysvětlily, že navrhovaný znalecký posudek z oboru soudního lékařství byl nadbytečný, neboť mechanismus vzniku poranění, příčinná souvislost, charakter újmy i doba omezení poškozeného byly dostatečně zjištěny již z provedených důkazů. Jednání obviněného bylo podle státní zástupkyně prokázáno zejména výpovědí poškozeného, pořízenou audionahrávkou, lékařskými zprávami, odborným lékařským vyjádřením, fotodokumentací a výpověďmi dalších svědků. Z těchto důkazů vyplynulo, že způsob vzniku poranění odpovídal popisu poškozeného a že poškozený byl v důsledku poranění po určitou dobu omezen v obvyklém způsobu života. Obhajoba obviněného, který připustil pouze strčení do poškozeného a vyloučil kontakt s jeho hlavou, tak byla vyvrácena.

10. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a současně v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. vyjádřila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

12. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v § 265f tr. ř.

13. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení dovolacího přezkumu napadeného rozhodnutí podle § 265i odst. 3 tr. ř.

14. Obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

17. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je pak dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

18. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

19. Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

IV. Důvodnost dovolání

20. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, z jeho argumentace je však zřejmé, že dovolání zaměřil i vůči rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný na podkladě dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. uplatňuje námitky procesní a právní a z jeho argumentace je také patrné, že směřuje toliko proti výroku o vině.

21. Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že vytýká soudům nižších stupňů, že rozhodly na neúplném skutkovém základě, neboť neprovedly jím opakovaně navrhovaný znalecký posudek z oboru soudního lékařství ani další důkazy směřující k ověření skutečné intenzity obtíží poškozeného, ačkoli právě jejich prostřednictvím měly být objasněny mechanismus vzniku poranění, příčinná souvislost a rozsah omezení poškozeného v obvyklém způsobu života. Z toho dovozuje, že právní posouzení skutku jako přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku je nesprávné, popřípadě předčasné, neboť naplnění znaku ublížení na zdraví nelze založit pouze na pracovní neschopnosti a subjektivně uváděných obtížích. Současně brojí proti závěru o úmyslném zavinění.

22. Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně, zopakoval je v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s námitkami obviněného dostatečným způsobem vypořádaly. Již z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023). Argumentace obviněného však není opodstatněná ani po věcné stránce.

23. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

24. Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, pak musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s prováděním a hodnocením důkazů, jak je učinily nižší soudy. Námitkou, že nižší soudy k návrhu obviněného v řízení neprovedly znalecký posudek z oboru soudního lékařství ani další důkazy směřující k ověření skutečné intenzity obtíží poškozeného, se dovolatel formálně snaží vstoupit do třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která zachycuje vadu opomenutých důkazů; ani v tomto směru však neobstojí, jelikož soudy o těchto důkazních návrzích obviněného rozhodly a své stanovisko řádně odůvodnily. Námitky obviněného se proto s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.

25. K posledně zmíněné tvrzené vadě opomenutých důkazů je potom v ryze obecné rovině nutno poznamenat, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné rozhodné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplňovat, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci podstatný význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci nesporně naplněn byl.

26. Pokud snad obviněný chtěl naznačit, že nižší soudy zatížily svůj postup vadou spočívající v opomenutí důkazu, sluší se připomenout, že příslušná ústavněprávní doktrína, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu. Těmi jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

27. Obviněný však ve skutečnosti netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že Okresní soud v Děčíně a posléze i Krajský soud v Ústí nad Labem jeho návrh na doplnění dokazování bez dalšího „přešly“, resp. se k němu žádným způsobem nepostavily. O zamítnutí návrhu bylo rozhodnuto přímo v hlavním líčení dne 22. 7. 2025, a to procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz část protokolu z hlavního líčení na č. l. spisu 155 verte), a tento svůj postup pak soud prvního stupně transparentně vysvětlil v bodech 28. a 29. odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Odvolací soud se následně s námitkou opomenutého důkazu vypořádal v bodech 14. až 16. odůvodnění svého usnesení. Dovolatel nyní brojí v podstatě jen proti negativnímu, ale z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému stanovisku obou soudů k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03 nebo I. ÚS 118/09). Takové výhrady však samy o sobě za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi postupu soudů nižších stupňů a jejich rozhodnutí na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze.

28. Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nižší soudy realizovaly dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak tyto soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. S podstatnou částí námitek obsažených v dovolání se přitom již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vypořádal. Krajský soud v Ústí nad Labem pak rozhodnutí Okresního soudu v Děčíně přezkoumal a uzavřel, že s argumentací a závěry soudu prvního stupně souhlasí. Odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů proto odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř., resp. požadavkům § 134 odst. 2 tr. ř.

29. Ani po věcné stránce však nelze dovolací argumentaci přisvědčit. Soudy založily svá zjištění o průběhu útoku, mechanismu vzniku poranění, příčinné souvislosti a rozsahu omezení poškozeného nikoli pouze na jeho výpovědi či délce pracovní neschopnosti, nýbrž na souhrnu vzájemně se podporujících důkazů. Výpověď poškozeného byla podpořena zejména audionahrávkou, na níž obviněný bezprostředně po incidentu připustil, že jej napadl, lékařskými zprávami a odborným lékařským vyjádřením, podle něhož zjištěná poranění odpovídala poškozeným popsanému úderu pěstí do pravé oční krajiny a po dobu jednoho, resp. dvou týdnů, jej omezovala rozmazaným viděním, bolestivostí a sníženou hybností krční páteře. Soudy rovněž vysvětlily, proč tyto závěry nezpochybňují výpovědi svědků, kteří poškozeného měli vidět bez krčního límce či bez zjevných obtíží, neboť tito svědci nebyli schopni svá pozorování spolehlivě časově zařadit. Ani nezjištění traumatických změn na skeletu či poranění samotného pravého oka není s učiněnými skutkovými závěry v rozporu, neboť nevyvrací zhmoždění očního víčka a kolemoční krajiny ani akutní blokádu krční páteře. Rozpor nelze spatřovat ani v tom, že odvolací soud připomněl nutnost vycházet při posuzování povahy újmy z lékařského nálezu nebo posudku, avšak nepovažoval za nutné opatřit a provést znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Podkladem jeho závěrů totiž byly lékařské zprávy a odborné lékařské vyjádření. Z uvedeného naopak neplyne povinnost soudu opatřit v každém případě znalecký posudek. V podrobnostech lze odkázat na body 18. až 25., 28. a 29. rozsudku soudu prvního stupně a body 8., 13. až 16. usnesení odvolacího soudu. Dovolatel tak nepoukazuje na důkazní mezeru ani na logický exces při hodnocení důkazů, nýbrž pouze požaduje jejich jiné hodnocení a další dokazování k otázkám, které již byly objasněny v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí.

30. Pokud pak obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je naplněn v případech, pokud dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že citovaný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. V rámci tohoto dovolacího důvodu je skutkový stav hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva [ŠÁMAL, Pavel, PÚRY, František. § 265b (Důvody dovolání). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3164].

31. V rozsahu, v němž obviněný dovozuje nesprávnost právního posouzení z tvrzení, že nebyly dostatečně objasněny mechanismus vzniku poranění, příčinná souvislost a intenzita zdravotních obtíží poškozeného, opět nevychází ze skutkového stavu zjištěného soudy, a jeho argumentace proto obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídá. Nedůvodná je však právně relevantní námitka, že zjištěná poranění nenaplňují znak ublížení na zdraví, do které obviněný svou argumentací zjevně míří. Ublížením na zdraví se rozumí taková porucha zdraví, která nikoli jen po krátkou dobu znesnadňuje obvyklý způsob života poškozeného a vyžaduje lékařské ošetření. Za nikoli krátkou dobu se pak v soudní praxi zpravidla považuje doba alespoň sedmi dnů, vždy je však třeba přihlížet k povaze a intenzitě poruchy zdraví a ke konkrétnímu rozsahu omezení poškozeného v obvyklém způsobu života [srov. ŠČERBA, Filip. § 146 (Ublížení na zdraví). In: Trestní zákoník. 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 5 až 7]. Poškozený měl podle skutkových zjištění po dobu jednoho týdne rozmazané vidění a po dobu dvou týdnů trpěl bolestivostí a omezenou hybností krční páteře, musel nosit měkký krční límec, užívat léčiva a spát v sedě. Nešlo tedy pouze o přechodné bolesti nebo o závěr mechanicky odvozený z délky pracovní neschopnosti, nýbrž o konkrétně zjištěnou poruchu zdraví, která po nikoli krátkou dobu zasahovala do jeho obvyklého způsobu života.

32. Obviněnému pak lze v obecné rovině přisvědčit, že k naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku nepostačuje samotný úmysl fyzicky zaútočit, ale úmyslné zavinění musí zahrnovat také následek v podobě ublížení na zdraví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968 Sb. rozh. tr.). Při posuzování takového úmyslu je třeba vycházet zejména ze způsobu provedení a intenzity útoku, části těla, proti níž směřoval, a dalších okolností činu [srov. ŠČERBA, Filip. § 146 (Ublížení na zdraví). In: Trestní zákoník. 1. vydání, 3. aktualizace. Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 8 až 12]. V nyní projednávané věci obviněný cíleně udeřil poškozeného sevřenou pěstí do oblasti oka, a to v průběhu vyhroceného konfliktu, přičemž bezprostředně poté na jeho sdělení, že jej napadl, reagoval slovy, že může být rád, že to bylo levačkou. Ze způsobu provedení útoku, části těla, proti níž směřoval, a okolností, za nichž k němu došlo, je zřejmé, že si obviněný musel být vědom možnosti způsobit poškozenému citelné zranění vyžadující lékařské ošetření a byl s takovým následkem přinejmenším srozuměn. Zjištěné okolnosti tak bezpečně odůvodňují nejméně závěr o nepřímém úmyslu, který k naplnění subjektivní stránky uvedeného přečinu postačuje. Námitky obviněného uplatněné pod výše vymezeným dovolacím důvodem § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tedy zjevně nejsou opodstatněné.

33. Konečně pak důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl ve věci dán v jeho druhé variantě, jelikož odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv obviněný vytýkal vady podřaditelné pod důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Avšak většina z obviněným uplatněných vad nenaplnila zvolený dovolací důvod a ve zbytku pak byly jeho námitky vyhodnoceny jako neopodstatněné, a proto ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nemohl být naplněn.

34. Lze tedy uzavřít, že námitky obviněného zůstaly zejména v rovině opakování skutkové polemiky, a tak se s deklarovanými dovolacími důvody v podstatné části minuly a ve zbytku pak byly shledány zjevně neopodstatněnými.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

35. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud uzavřel, že ve většině se dovolací námitky obviněného nacházejí mimo jím uplatněné dovolací důvody a současně tyto námitky neodůvodňují naplnění jiných dovolacích důvodů, ve zbylé části se jedná o námitky neopodstatněné. Nejvyšší soud proto o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 5. 8. 2026 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu