3 Tdo 613/2022-5343

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 4. 2023 o dovoláních, která podali obvinění P. M., nar. XY, trvale bytem XY, Z. O., nar. XY, trvale bytem XY, Z. B., nar. XY, trvale bytem XY, J. M., nar. XY, trvale bytem XY, a L. Z., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněná právnická osoba T., IČO: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 5 To 42/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 6/2019, a obviněný K. K., nar. XY, trvale bytem XY, M. K., nar. XY, trvale bytem XY, a obviněná právnická osoba C. C., IČO: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 5 To 48/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 3/2021, takto:

Výrok

I. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. O. odmítá.

III. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. B. odmítá.

IV. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.

V. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. Z. odmítá.

VI. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby T., odmítá.

VII. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. K. odmítá.

VIII. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

IX. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné právnické osoby C. C. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 61 T 6/2019, byli obvinění O. H. (jednání pod bodem I. skutkové věty), Z. T. (jednání pod bodem II. skutkové věty) uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „tr. zákoník“), spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, obvinění P. M. (jednání pod bodem III. skutkové věty), Z. O. (jednání pod bodem IV. skutkové věty) a Z. B. (jednání pod bodem V. skutkové věty) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obvinění J. M. (jednání pod bodem VI. skutkové věty), R. K. (jednání pod bodem VII. skutkové věty) a L. Z. (jednání pod bodem VIII. skutkové věty) a obviněné právnické osoby T. (jednání pod bodem IV.b a IV.d skutkové věty), E. (jednání pod bodem V.b a V.d skutkové věty) a Z. S. C. (jednání pod bodem VII.a skutkové věty) zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

2. Těchto trestných činů se uvedení obvinění dopustili tím, že po vzájemné předchozí domluvě s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických či fyzických osob za zdaňovací období let 2009 až 2012 za účelem obohacení se na úkor České republiky, se níže popsaným jednáním, každý svým dílem, podíleli na neoprávněném uplatňování daňově účinných nákladů a nároků na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu u daňových subjektů P. M., IČO: XY, T., IČO: XY, J. M., IČO: XY, A., IČO: XY, C. C., IČO: XY, E., IČO: XY, V., IČO: XY, Z. S. C., IČO: XY, a to na základě faktur za reklamní služby, které daňovým subjektům měly zajistit obchodní společnosti C. p., IČO: XY B., IČO: XY, I. p., IČO: XY, a H., IČO: XY, když O. H., IČO: XY, jako vlastník závodních vozů Honda Civic, a z tohoto důvodu účelově pronajímal reklamní plochu na závodních vozidlech společnostem C. p., B. a I. p., které měly následně na této reklamní ploše zajistit, ať už přímo nebo prostřednictvím společnosti H., reklamní služby pro výše uvedené daňové subjekty, a tím účelově mnohonásobně navýšit hodnotu poskytované reklamní služby, kterou ve skutečnosti zajišťoval převážně O. H., přičemž společnosti C. p., B., I. p. ani H., u kterých k navýšení ceny docházelo, daň z přidané hodnoty z takto navýšených hodnot uskutečněných zdanitelných plnění neuhradily. Konkrétně se jednotliví obžalovaní vytýkaného jednání účastnili takto: I. O. H. jako podnikající fyzická osoba a majitel soutěžních motorových vozidel značky Honda Civic nabídl přesně nezjištěným způsobem sám nebo prostřednictvím jiné osoby, či osob, daňovým subjektům: - P. M., - T., - J., - A., - C. C., - E., - V., - Z. C., snížení jejich daňové povinnosti uplatněním daňově účinných výdajů a nároků na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu tím způsobem, že jim prostřednictvím dodavatelských společností C. p., B., I. p. a H. poskytl reklamní služby na svých vozidlech k propagaci obchodního jména a služeb při automobilových soutěžích v rallye a sprint rallye konaných v České republice v letech 2009 až 2012, přičemž z důvodu umělého navýšení hodnoty této služby, a tedy i daňově účinných výdajů na odpočet daně, uzavřel nejprve: - dne 2. 1. 2008 smlouvu o pronájmu reklamních ploch se společností B. na dobu neurčitou na částku 80.000 Kč za rok bez DPH, - dne 30. 4. 2009 smlouvu o pronájmu reklamních ploch se společností C. p. na částku 60.000 Kč za rok 2009 bez DPH, - dne 2. 1. 2010 smlouvu o pronájmu reklamních ploch se společností C. p. na částku 80.000 Kč za rok 2010 bez DPH, - dne 1. 3. 2011 smlouvu o pronájmu reklamních ploch se společností C. p. na částku 160.000 Kč za rok 2011 bez DPH, - dne 1. 3. 2012 smlouvu o pronájmu reklamních ploch se společností C. p. na částku 90.000 Kč za rok 2012 bez DPH, - dne 1. 3. 2012 smlouvu o pronájmu reklamních ploch se společností I. p. na částku 45.000 Kč za rok 2012 bez DPH. Následně O. H. prostřednictvím společností B., C. p. a I. p., ve spolupráci se Z. T., jako zástupcem těchto společností, a prostřednictvím společnosti H. uzavřel s uvedenými daňovými subjekty smlouvy o reklamě, na základě kterých dodavatelské společnosti B., C. p., I. p. a H. vystavily dotčeným daňovým subjektům faktury v hodnotě několikanásobně převyšující částku za pronájem reklamních ploch sjednanou s O. H., a to přesto, že společnosti B., C. p., I. p. ani H. nevyvíjely řádnou ekonomickou činnost, a že deklarovaná reklamní činnost nebyla těmito společnostmi řádně provedena, jelikož tato reklamní činnost, spočívající ve výrobě reklamních polepů a jejich umístění na soutěžní vozidla, byla provedena většinou přímo O. H., přičemž jediným účelem pronájmu reklamních ploch bylo právě snížení daňové povinnosti příslušných daňových subjektů a nikoli tedy jejich propagace a zviditelnění. Takto se obžalovaný O. H. podílel na způsobení škody České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, v období let 2009 až 2012 v celkové výši 10.908.830 Kč, která je tvořena neoprávněným snížením daně z přidané hodnoty, daně z příjmů právnických osob a daně z příjmů fyzických osob o celkem 8.632.841 Kč a vylákáním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 2.275.989 Kč, II. Z. T. a) vystavil či jako jednatel společnosti C. p. jménem této společnosti nechal vystavit: 1. faktury č.: - 2009002 ze dne 22. 4. 2009 na celkovou částku základ daně (dále jen ZD) 100.000 Kč, - 2009007 ze dne 15. 5. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009020 ze dne 15. 7. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009028 ze dne 14. 8. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010010 ze dne 4. 2. 2010 na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - 2010015 ze dne 4. 3. 2010 na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - 2010025 ze dne 5. 4. 2010 na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - 2010033 ze dne 4. 5. 2010 na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - 2010042 ze dne 4. 6. 2010 na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - 2010054 ze dne 2. 7. 2010 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - 2010068 ze dne 4. 8. 2010 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - 2010080 ze dne 3. 9. 2010 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - 2010095 ze dne 4. 10. 2010 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - 2010111 ze dne 4. 11. 2010 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF911 ze dne 10. 2. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF1711 ze dne 10. 3. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF2911 ze dne 11. 4. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF3811 ze dne 10. 5. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF4811 ze dne 10. 6. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF5911 ze dne 11. 7. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF6711 ze dne 21. 7. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF7411 ze dne 10. 8. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF8611 ze dne 9. 9. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF9311 ze dne 20. 9. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF9911 ze dne 10. 10. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF11011 ze dne 10. 11. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF12211 ze dne 9. 12. 2011 na celkovou částku ZD 250.000 Kč, pro odběratele P. M., 2. faktury č.: - 2009008 ze dne 15. 5. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009019 ze dne 15. 7. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009027 ze dne 14. 8. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009033 ze dne 15. 9. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009042 ze dne 15. 10. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009048 ze dne 13. 11. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009056 ze dne 15. 12. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010002 ze dne 4. 1. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010006 ze dne 4. 2. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010013 ze dne 4. 3. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010026 ze dne 5. 4. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010032 ze dne 4. 5. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010041 ze dne 4. 6. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010052 ze dne 2. 7. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010066 ze dne 4. 8. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010078 ze dne 3. 9. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010093 ze dne 4. 10. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010109 ze dne 4. 11. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - 2010124 ze dne 3. 12. 2010 na celkovou částku 200.000 Kč, - VF311 ze dne 10. 1. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF611 ze dne 10. 2. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF1511 ze dne 10. 3. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF2611 ze dne 11. 4. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF3511 ze dne 10. 5. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF4511 ze dne 10. 6. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF5611 ze dne 11. 7. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF7111 ze dne 10. 8. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF8311 ze dne 9. 9. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF9611 ze dne 10. 10. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF10711 ze dne 10. 11. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF12111 ze dne 9. 12. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč pro odběratele T., 3. faktury č.: - 2009014 ze dne 8. 6. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2009035 ze dne 21. 9. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010037 ze dne 10. 5. 2010 na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 2010061 ze dne 9. 7. 2010 na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 2010101 ze dne 11. 10. 2010 na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 2010127 ze dne 10. 12. 2010 na celkovou částku ZD 50.000 Kč, pro odběratele J. M., 4. faktury č.: - 2010005 ze dne 2. 2. 2010, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 2010024 ze dne 5. 4. 2010, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 2010055 ze dne 2. 7. 2010, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 2010097 ze dne 4. 10. 2010, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, pro odběratele A., 5. faktury č.: - 2010009 ze dne 4. 2. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010028 ze dne 5. 4. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010046 ze dne 4. 6. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010058 ze dne 2. 7. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010083 ze dne 3. 9. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010115 ze dne 4. 11. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010126 ze dne 3. 12. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, pro odběratele C. C., 6. faktury č.: - 2010003 ze dne 4. 1. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010007 ze dne 4. 2. 2010, na celkovou částku ZD 300.000 Kč, - 2010014 ze dne 4. 3. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010027 ze dne 5. 4. 2010, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 2010038 ze dne 10. 5. 2010, na celkovou částku ZD 300.000 Kč, - 2010047 ze dne 4. 6. 2010, na celkovou částku ZD 300.000 Kč, - 2010053 ze dne 2. 7. 2010, na celkovou částku ZD 300.000 Kč, - 2010067 ze dne 4. 8. 2010, na celkovou částku ZD 300.000 Kč, - 2010079 ze dne 3. 9. 2010, na celkovou částku ZD 300.000 Kč, - 2010094 ze dne 4. 10. 2010, na celkovou částku ZD 300.000 Kč, - 2010110 ze dne 4. 11. 2010, na celkovou částku ZD 300.000 Kč, - 2010125 ze dne 3. 12. 2010, na celkovou částku ZD 400.000 Kč, - VF411 ze dne 10. 1. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - VF711 ze dne 10. 2. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - VF1411 ze dne 10. 3. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - VF2711 ze dne 11. 4. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - VF3611 ze dne 10. 5. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - VF4611 ze dne 10. 6. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - VF5711 ze dne 11. 7. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - VF7211 ze dne 10. 8. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, - VF8411 ze dne 9. 9. 2011, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF9711 ze dne 10. 10. 2011, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF10811 ze dne 10. 11. 2011, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF12311 ze dne 9. 12. 2011, na celkovou částku ZD 150.000 Kč, pro odběratele E., b) vystavil či jako jednatel společnosti B., IČO: XY, jménem této společnosti nechal vystavit: - 90003 ze dne 15. 1. 2009 na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 90010 ze dne 13. 2. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, 2. fakturu č.: - 90027 ze dne 20. 3. 2009 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, c) vystavil či jako zplnomocněný zástupce společnosti I. p., IČO: XY, jménem této společnosti nechal vystavit: - 01411 ze dne 10. 5. 2011 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 03311 ze dne 10. 8. 2011 na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 01711 ze dne 10. 6. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 02511 ze dne 11. 7. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 03111 ze dne 10. 8. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 03811 ze dne 1. 9. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 04411 ze dne 10. 10. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF212 ze dne 12. 1. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF512 ze dne 13. 2. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF1112 ze dne 12. 3. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF1812 ze dne 12. 4. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF2612 ze dne 11. 5. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF3112 ze dne 12. 6. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF3912 ze dne 12. 7. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF4512 ze dne 13. 8. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF5212 ze dne 12. 9. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF5712 ze dne 12. 10. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF6412 ze dne 12. 11. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, - VF7012 ze dne 12. 12. 2012, na celkovou částku ZD 250.000 Kč, pro odběratele V., - 00611 ze dne 10. 3. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 00711 ze dne 10. 4. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 01111 ze dne 10. 5. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 01811 ze dne 10. 6. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 02311 ze dne 11. 7. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 03611 ze dne 10. 8. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 04211 ze dne 9. 9. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 04811 ze dne 10. 10. 2011, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 05211 ze dne 10. 11. 2011, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - VF312 ze dne 13. 2. 2012, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF1212 ze dne 12. 3. 2012, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF1912 ze dne 12. 4. 2012, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - VF3212 ze dne 12. 6. 2012, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, - 00311 ze dne 10. 2. 2011, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 00811 ze dne 10. 4. 2011, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 01911 ze dne 1. 6. 2011, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 03011 ze dne 10. 8. 2011, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 04911 ze dne 10. 10. 2011, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, pro odběratele Z. C., Uvedené daňové doklady přitom Z. T. vystavil či nechal vystavit přesto, že věděl, že na základě těchto daňových dokladů deklarovaná reklamní činnost společnostmi C. p., B. a I. p. nebyla řádně provedena, neboť tyto společnosti ve skutečnosti nevyvíjely řádnou ekonomickou činnost, a že důvodem vystavení těchto faktur nebyla propagace a zviditelnění příslušných daňových subjektů, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur byla výše uvedenými daňovými subjekty způsobena škoda České republice, zastoupené Finančním úřadem ve XY, v období let 2009 až 2012, v celkové výši 10.752.830 Kč, která je tvořena neoprávněným snížením daně z přidané hodnoty, daně z příjmů právnických osob a daně z příjmů fyzických osob o celkem 8.476.841 Kč a vylákáním nadměrného odpočtu DPH v celkové výši 2.275.989 Kč, III. P. M. jako podnikající fyzická osoba podal u Finančního úřadu ve XY a) přiznání k dani z příjmů fyzických osob (dále jen DPFO) takto: 1. dne 30. 3. 2010 za zdaňovací období roku 2009, ve kterém neoprávněně uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vydané společností C. p., IČO: XY, na základě smlouvy o reklamě ze dne 20. 4. 2009: - 2009002 ze dne 22. 4. 2009 na celkovou částku ZD 100.000 Kč, a faktury vydané společností B. na základě smlouvy o reklamě ze dne 3. 1. 2009: čímž snížil základ DPFO o 1.000.000 Kč a vlastní daňovou povinnost o částku 150.000 Kč, 2. dne 30. 3. 2011 za zdaňovací období roku 2010, ve kterém uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 20. 1. 2010: čímž snížil základ DPFO o 2.000.000 Kč a vlastní daňovou povinnost o částku 300.000 Kč, 3. dne 16. 3. 2012 za zdaňovací období roku 2011, ve kterém uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vystavené společností C. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 5. 1. 2011: čímž snížil základ DPFO o 3. 250.000 Kč a vlastní daňovou povinnost o částku 487.500 Kč, b) přiznání k dani z přidané hodnoty (dále jen DPH) takto: 1. dne 25. 2. 2009 za zdaňovací období měsíce ledna 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 19 000 Kč na základě daňového dokladu č. 90003, 2. dne 23. 3. 2009 za zdaňovací období měsíce února 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 90010, 3. dne 25. 5. 2009 za zdaňovací období měsíce dubna 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 19.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009002, 4. dne 25. 6. 2009 za zdaňovací období měsíce května 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009007, 5. dne 25. 8. 2009 za zdaňovací období měsíce července 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009020, 6. dne 25. 9. 2009 za zdaňovací období měsíce srpna 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009028 7. dne 18. 3. 2010 za zdaňovací období měsíce února 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010010, 8. dne 26. 4. 2010 za zdaňovací období měsíce března 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010015, 9. dne 26. 5. 2010 za zdaňovací období měsíce dubna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010025, 10. dne 25. 6. 2010 za zdaňovací období měsíce května 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010033, 11. dne 26. 7. 2010 za zdaňovací období měsíce června 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010042, 12. dne 25. 8. 2010 za zdaňovací období měsíce července 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010054, 13. dne 27. 9. 2010 za zdaňovací období měsíce srpna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010068, 14. dne 25. 10. 2010 za zdaňovací období měsíce září 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010080, 15. dne 25. 11. 2010 za zdaňovací období měsíce října 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010095, 16. dne 27. 12. 2010 za zdaňovací období měsíce listopadu 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010111, 17. dne 18. 3. 2011 za zdaňovací období měsíce února 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF911, 18. dne 26. 4. 2011 za zdaňovací období měsíce března 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF1711, 19. dne 25. 5. 2011 za zdaňovací období měsíce dubna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF2911, 20. dne 27. 6. 2011 za zdaňovací období měsíce května 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF3811, 21. dne 25. 7. 2011 za zdaňovací období měsíce června 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF4811, 22. dne 25. 8. 2011 za zdaňovací období měsíce července 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 100.000 Kč na základě daňových dokladů č. VF5911 a VF6711, 23. dne 26. 9. 2011 za zdaňovací období měsíce srpna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF7411, 24. dne 25. 10. 2011 za zdaňovací období měsíce září 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF9311, 25. dne 23. 11. 2011 za zdaňovací období měsíce října 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF9911, 26. dne 23. 12. 2011 za zdaňovací období měsíce listopadu 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF11011, 27. dne 25. 1. 2012 za zdaňovací období měsíce prosince 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF12211, přičemž uvedené daňové doklady do daňových přiznání zahrnul přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění jeho podnikatelské činnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur si P. M. snížil svou daňovou povinnost u daně z příjmů fyzických osob celkem o 937.500 Kč, u daně z přidané hodnoty celkem o 790.734 Kč a současně vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 449.266 Kč, tedy celkem způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, škodu ve výši 2.177.500 Kč, IV. a) Z. O. jako jednatel společnosti T. podal u Finančního úřadu ve XY přiznání k dani z příjmů právnických osob (dále jen DPPO) takto: 1. dne 21. 6. 2010 za zdaňovací období roku 2009, ve kterém neoprávněně uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vydané společností B. na základě smlouvy o reklamě ze dne 3. 1. 2009: - 90002 ze dne 15. 1. 2009, částka ZD 200.000 Kč, - 90009 ze dne 13. 2. 2009, částka ZD 200.000 Kč, a dále faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 20. 4. 2009: - 2009008 ze dne 15. 5. 2009, částka ZD 200.000 Kč, - 2009019 ze dne 15. 7. 2009, částka ZD 200.000 Kč, - 2009027 ze dne 14. 8. 2009, částka ZD 200.000 Kč, - 2009033 ze dne 15. 9. 2009, částka ZD 200.000 Kč, - 2009042 ze dne 15. 10. 2009, částka ZD 200.000 Kč, - 2009048 ze dne 13. 11. 2009, částka ZD 200.000 Kč, - 2009056 ze dne 15. 12. 2009, částka ZD 200.000 Kč, čímž snížil základ DPPO o 1.800.000 Kč a vlastní daňovou povinnost společnosti T. o částku 360.000 Kč, 2. dne 29. 6. 2011 za zdaňovací období roku 2010, ve kterém neoprávněně uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 4. 1. 2010: - 2010002 ze dne 4. 1. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010006 ze dne 4. 2. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010013 ze dne 4. 3. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010026 ze dne 5. 4. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010032 ze dne 4. 5. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010041 ze dne 4. 6. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010052 ze dne 2. 7. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010066 ze dne 4. 8. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010078 ze dne 3. 9. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010093 ze dne 4. 10. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010109 ze dne 4. 11. 2010, částka ZD 200.000 Kč, - 2010124 ze dne 3. 12. 2010, částka ZD 200.000 Kč, čímž snížil základ DPPO o 2.400.000 Kč a vlastní daňovou povinnost společnosti T. o částku 456.000 Kč, b) Z. O. jako jednatel společnosti T. a společnost T., v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu jednal, podal u Finančního úřadu ve XY dne 28. 6. 2012 přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2011, ve kterém byly v daňově účinných nákladech uplatněny faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 5. 1. 2011: - VF12111 ze dne 9. 12. 2011, na celkovou částku ZD 200.000 Kč, čímž byl snížen základ DPPO o 2.400.000 Kč a vlastní daňová povinnost společnosti T. o částku 456.000 Kč, c) Z. O. jako jednatel společnosti T. podal u Finančního úřadu ve XY přiznání k DPH takto: 1. dne 25. 2. 2009 za zdaňovací období měsíce ledna 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 90002, 2. dne 24. 3. 2009 za zdaňovací období měsíce února 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 90009, 3. dne 25. 6. 2009 za zdaňovací období měsíce května 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009008, 4. dne 25. 8. 2009 za zdaňovací období měsíce července 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009019, 5. dne 23. 9. 2009 za zdaňovací období měsíce srpna 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009027, 6. dne 22. 10. 2009 za zdaňovací období měsíce září 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009033, 7. dne 24. 11. 2009 za zdaňovací období měsíce října 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009042, 8. dne 28. 12. 2009 za zdaňovací období měsíce listopadu 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009048, 9. dne 22. 1. 2010 za zdaňovací období měsíce prosince 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009056, 10. dne 25. 2. 2010 za zdaňovací období měsíce ledna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010002, 11. dne 24. 3. 2010 za zdaňovací období měsíce února 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010006, 12. dne 22. 4. 2010 za zdaňovací období měsíce března 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010013, 13. dne 24. 5. 2010 za zdaňovací období duben 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010026, 14. dne 21. 6. 2010 za zdaňovací období měsíce května 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010032, 15. dne 25. 8. 2010 za zdaňovací období měsíce července 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010041 a nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010052, 16. dne 24. 9. 2010 za zdaňovací období měsíce srpna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010066, 17. dne 22. 10. 2010 za zdaňovací období měsíce září 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010078, 18. dne 25. 11. 2010 za zdaňovací období měsíce října 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010093, 19. dne 23. 12. 2010 za zdaňovací období měsíce listopadu 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010109, 20. dne 24. 1. 2011 za zdaňovací období měsíce prosince 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010124, 21. dne 24. 2. 2011 za zdaňovací období měsíce ledna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF311, 22. dne 24. 3. 2011 za zdaňovací období měsíce února 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF611, 23. dne 21. 4. 2011 za zdaňovací období měsíce března 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF1511, 24. dne 24. 5. 2011 za zdaňovací období měsíce dubna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF2611, 25. dne 22. 6. 2011 za zdaňovací období měsíce května 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF3511, 26. dne 21. 7. 2011 za zdaňovací období měsíce června 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF4511 27. dne 26. 8. 2011 za zdaňovací období měsíce července 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF5611, 28. dne 27. 9. 2011 za zdaňovací období měsíce srpna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF7111, 29. dne 24. 10. 2011 za zdaňovací období měsíce září 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF8311, 30. dne 24. 11. 2011 za zdaňovací období měsíce října 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF9611, 31. dne 22. 12. 2011 za zdaňovací období měsíce listopadu 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF10711, d) Z. O. jako jednatel společnosti T. a společnost T., v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu jednal jednatel, podal u Finančního úřadu ve XY dne 24. 1. 2012 přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce prosince 2011, ve kterém byl uplatněn nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF12111 s DUZP 9. 12. 2011, přičemž uvedené daňové doklady do daňových přiznání společnosti T., Z. O. zahrnul přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur Z. O. snížil daňovou povinnost společnosti T. u daně z příjmů právnických osob o 1. 272.000 Kč, u daně z přidané hodnoty o 1.142.000 Kč, a současně vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 160.000 Kč, tedy celkem způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, škodu ve výši 2.574.000 Kč. Společnosti T. je vytýkané jednání přičítáno v bodech IV.b) a IV.d) s výší způsobené škody u DPPO v částce 456.000 Kč a u DPH v částce 40.000 Kč, V. a) Z. B. jako jednatel společnosti E. podal dne 27. 6. 2011 u Finančního úřadu ve XY přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2010, ve kterém uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě 2010 ze dne 4. 1. 2010 takto: čímž snížil základ DPPO o 3.400.000 Kč a vlastní daňovou povinnost společnosti E. o částku 646.000 Kč, b) Z. B. jako jednatel společnosti E. a společnost E., v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu jednal jednatel Z. B., podala dne 29. 6. 2012 u Finančního úřadu ve XY přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2011, ve kterém byly v daňově účinných nákladech uplatněny faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 5. 1. 2011 takto: čímž byl snížen základ DPPO o 2.100.000 Kč a vlastní daňová povinnost společnosti E. o částku 399.000 Kč, c) Z. B. jako jednatel společnosti E. podal u Finančního úřadu ve XY přiznání k DPH takto: 1. dne 25. 2. 2010 za zdaňovací období měsíce ledna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010003, 2. dne 25. 3. 2010 za zdaňovací období měsíce února 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 60.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010007, 3. dne 26. 4. 2010 za zdaňovací období měsíce března 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010014, 4. dne 25. 5. 2010 za zdaňovací období měsíce dubna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010027, 5. dne 24. 6. 2010 za zdaňovací období měsíce května 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 60.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010038, 6. dne 26. 7. 2010 za zdaňovací období měsíce června 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 60.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010047, 7. dne 25. 8. 2010 za zdaňovací období měsíce července 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 60.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010053, 8. dne 27. 9. 2010 za zdaňovací období měsíce srpna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 60.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010067, 9. dne 25. 11. 2010 za zdaňovací období měsíce října 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 60.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010079 a nárok na odpočet daně 60.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010094, 10. dne 22. 12. 2010 za zdaňovací období měsíce listopadu 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 60.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010110, 11. dne 26. 1. 2011 za zdaňovací období měsíce prosince 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 80.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010125, 12. dne 25. 3. 2011 za zdaňovací období měsíce února 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF411, 13. dne 26. 4. 2011 za zdaňovací období měsíce března 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF711 a nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF1411, 14. dne 25. 5. 2011 za zdaňovací období měsíce dubna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF2711, 15. dne 24. 6. 2011 za zdaňovací období měsíce května 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF3611, 16. dne 25. 7. 2011 za zdaňovací období měsíce června 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF4611, 17. dne 25. 8. 2011 za zdaňovací období měsíce července 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF5711, 18. dne 26. 9. 2011 za zdaňovací období měsíce srpna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF7211, 19. dne 25. 10. 2011 za zdaňovací období měsíce září 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF8411, 20. dne 25. 11. 2011 za zdaňovací období měsíce října 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF9711, 21. dne 22. 12. 2011 za zdaňovací období měsíce listopadu 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 50.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF10811, d) Z. B. jako jednatel společnosti E. a společnost E., v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu jednal jednatel Z. B., podala u Finančního úřadu ve XY dne 25. 1. 2012 přiznání k DPH za zdaňovací období měsíce prosince 2011, ve kterém byl uplatněn nárok na odpočet daně 30.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF12311 ze dne 9. 12. 2011, přičemž uvedené daňové doklady do daňových přiznání společnosti E. Z. B. zahrnul přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur Z. B. snížil daňovou povinnost společnosti E. u daně z příjmů právnických osob o 1.045.000 Kč a u daně z přidané hodnoty o 543.555 Kč, a současně vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 556.445 Kč, tedy celkem způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, škodu ve výši 2.145.000 Kč. Společnosti E. je vytýkané jednání přičítáno v bodech VI.b) a VI.d) s výší způsobené škody u DPPO v částce 399.000 Kč a u DPH v částce 30.000 Kč (tvořené neoprávněným snížením DPH ve výši 12.238 Kč a vylákáním nadměrného odpočtu DPH ve výši 17.762 Kč), VI. J. M. jako podnikající fyzická osoba podal u Finančního úřadu ve XY a) přiznání k DPFO takto: 1. dne 24. 2. 2010 za zdaňovací období roku 2009, ve kterém neoprávněně uplatnil v daňově účinných nákladech fakturu vydanou společností B. na základě smlouvy o reklamě ze dne 3. 3. 2009: a faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 24. 4. 2009: čímž snížil základ DPFO o 600.000 Kč a vlastní daňovou povinnost o částku 46.170 Kč, 2. dne 7. 3. 2011 za zdaňovací období roku 2010, ve kterém neoprávněně uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 9. 4. 2010: čímž snížil základ DPFO o 350.000 Kč a vlastní daňovou povinnost o částku 16.875 Kč, 3. dne 7. 3. 2012 za zdaňovací období roku 2011, ve kterém uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vydané společností I. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 20. 4. 2011: čímž snížil základ DPFO o 400.000 Kč a vlastní daňovou povinnost o částku 36.285 Kč, b) přiznání k DPH takto: 1. dne 22. 4. 2009 za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38 000 Kč na základě daňového dokladu č. 90027, 2. dne 22. 7. 2009 za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38 000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009014, 3. dne 21. 10. 2009 za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 38 000 Kč na základě daňového dokladu č. 2009035, 4. dne 21. 7. 2010 za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010037, 5. dne 22. 10. 2010 za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010061, 6. dne 21. 1. 2011 za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010101 ze dne 11. 10. 2010 a nárok na odpočet daně 10.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010127, 7. dne 14. 7. 2011 za zdaňovací období 2. čtvrtletí 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 01411, 8. dne 19. 10. 2011 za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 03311, 9. dne 23. 1. 2012 za zdaňovací období 4. čtvrtletí 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 05111, přičemž uvedené daňové doklady do daňových přiznání zahrnul přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění jeho podnikatelské činnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur si J. M. snížil svou daňovou povinnost u daně z příjmů fyzických osob o 99.330 Kč a u daně z přidané hodnoty o 304.000 Kč, celkem tedy způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, škodu ve výši 403.330 Kč, VII. a) R. K. jako předseda představenstva společnosti Z. C. v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu jednal předseda představenstva R. K., podala u Finančního úřadu ve XY dne 27. 3. 2012 přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2011, ve kterém byly v daňově účinných nákladech uplatněny faktury vydané společností I. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 31. 1. 2011: - 00311 ze dne 10. 2. 2011, částka ZD 100.000 Kč, - 00811 ze dne 10. 4. 2011, částka ZD 100.000 Kč, - 01911 ze dne 1. 6. 2011, částka ZD 100.000 Kč, - 03011 ze dne 10. 8. 2011, částka ZD 100.000 Kč, - 04911 ze dne 10. 10. 2011, částka ZD 100.000 Kč, čímž byl snížen základ DPPO o 500.000 Kč a vlastní daňová povinnost společnosti Z. C. o částku 95.000 Kč, b) R. K. jako předseda představenstva společnosti Z. C. podal u Finančního úřadu ve XY přiznání k DPH takto: 1. dne 24. 3. 2011 za zdaňovací období měsíce února 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 00311 2. dne 25. 5. 2011 za zdaňovací období měsíce dubna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 00811 3. dne 20. 7. 2011 za zdaňovací období měsíce června 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 01911 4. dne 23. 9. 2011 za zdaňovací období měsíce srpna 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 03011 5. dne 22. 11. 2011 za zdaňovací období měsíce října 2011, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 04911, přičemž uvedené daňové doklady do daňových přiznání společnosti Z. C. R. K. zahrnul přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur R. K. snížil daňovou povinnost společnosti Z. C. u daně z příjmů právnických osob o 95.000 Kč a u daně z přidané hodnoty o 100.000 Kč, tedy celkem způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, škodu ve výši 195.000 Kč. VIII. L. Z. jako jednatel společnosti A. podal u Finančního úřadu ve XY a) přiznání k DPPO takto: 1. dne 31. 3. 2010 za zdaňovací období roku 2009, ve kterém uplatnil v daňově účinných nákladech faktury vydané společností H. na základě smlouvy o reklamě ze dne 2. 3. 2009: - 290100014 ze dne 5. 5. 2009, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 290100026 ze dne 3. 7. 2009, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 290100039 ze dne 11. 9. 2009, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, - 290100062 ze dne 12. 11. 2009, na celkovou částku ZD 100.000 Kč, čímž snížil základ DPPO o 400.000 Kč a vlastní daňovou povinnost společnosti A. o částku 80.000 Kč, čímž snížil základ DPPO o 400.000 Kč a vlastní daňovou povinnost společnosti A. o částku 72.580 Kč, 1. dne 25. 6. 2009 za zdaňovací období měsíce května 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 19.000 Kč na základě daňového dokladu č. 290100014, 2. dne 29. 9. 2009 za zdaňovací období měsíce srpna 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 19.000 Kč na základě daňového dokladu č. 290100026, 3. dne 26. 10. 2009 za zdaňovací období měsíce září 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 19.000 Kč na základě daňového dokladu č. 290100039, 4. dne 22. 12. 2009 za zdaňovací období měsíce listopadu 2009, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 19.000 Kč na základě daňového dokladu č. 290100062, 5. dne 5. 3. 2010 za zdaňovací období měsíce ledna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010005, 6. dne 24. 5. 2010 za zdaňovací období měsíce dubna 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010024, 7. dne 3. 9. 2010 za zdaňovací období měsíce července 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010055, 8. dne 26. 11. 2010 za zdaňovací období měsíce října 2010, ve kterém uplatnil nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010097, přičemž uvedené daňové doklady do daňových přiznání společnosti A. L. Z. zahrnul přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur L. Z. snížil daňovou povinnost společnosti A. u daně z příjmů právnických osob o 152.580 Kč a u daně z přidané hodnoty o 155.722 Kč, a současně vylákal nadměrný odpočet DPH ve výši 278 Kč, tedy celkem způsobil České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj, škodu ve výši 308.580 Kč.

3. Za to byl obviněný O. H. odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 2 000 Kč, celkem tedy ve výši 400 000 Kč.

4. Obviněný Z. T. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu v obchodních korporacích, prokuristy a zástupce obchodních korporací, a to na dobu 7 let.

5. Obviněný P. M. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 10 000 Kč, celkem tedy ve výši 2 000 000 Kč.

6. Obviněný Z. O. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 250 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 10 000 Kč, celkem tedy ve výši 2 500 000 Kč.

7. Obviněný Z. B. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 7 000 Kč, celkem tedy ve výši 1 400 000 Kč.

8. Obviněný J. M. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 4 000 Kč, celkem tedy ve výši 400 000 Kč.

9. Obviněný R. K. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 2 500 Kč, celkem tedy ve výši 250 000 Kč.

10. Obviněný L. Z. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 4 000 Kč, celkem tedy ve výši 400 000 Kč.

11. Obviněná právnická osoba T. (dále jen „T.“), byla odsouzena podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), k peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 5 000 Kč, celkem tedy ve výši 500 000 Kč.

12. Obviněná právnická osoba E. (dále jen „E.“), pak byla odsouzena podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 4 000 Kč, celkem tedy ve výši 800 000 Kč.

13. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 61 T 6/2019, podali odvolání obvinění O. H., P. M., Z. O., Z. B., J. M., R. K. a L. Z. a obviněné právnické osoby T. a E.

14. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 3 To 42/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), z podnětu odvolání obviněné právnické osoby E. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu uloženém této obviněné právnické osobě, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob uvedené právnické osobě uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 4 000 Kč, celkem tedy ve výši 400 000 Kč. Odvolání obviněných O. H., P. M., Z. O., Z. B., J. M., R. K. a L. Z. a obviněné právnické osoby T. pak Vrchní soud v Olomouci podle § 256 tr. ř. zamítl a jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.

15. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 61 T 3/2021, pak byli obvinění M. K. a K. K. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněná právnická osoba C. C. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, formou spáchaného ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Těchto trestných činů se jmenovaní obvinění dopustili tím, že po vzájemné předchozí domluvě nejméně s O. H. s úmyslem zkrátit daň z přidané hodnoty a daň z příjmů právnických či fyzických osob za účelem obohacení se na úkor České republiky, když O. H., IČO: XY, jako vlastník závodních vozů Honda Civic, a z tohoto důvodu účelově pronajímal reklamní plochu na závodních vozidlech společnostem C. p., B. a I. p., které měly následně na této reklamní ploše zajistit, ať už přímo nebo prostřednictvím společnosti H., reklamní služby pro výše uvedené daňové subjekty, a tím účelově mnohonásobně navýšit hodnotu poskytované reklamní služby, kterou ve skutečnosti zajišťoval převážně O. H., přičemž společnosti C. p., B., I. p. ani H., u kterých k navýšení ceny docházelo, daň z přidané hodnoty z takto navýšených hodnot uskutečněných zdanitelných plnění neuhradily. Konkrétně se jednotliví obžalovaní vytýkaného jednání účastnili takto: a) K. K. a M. K. jako jednatelé společnosti C. C., podali u Finančního úřadu ve XY dne 23. 3. 2011 přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2010, ve kterém neoprávněně uplatnili v daňově účinných nákladech faktury vydané společností C. p. na základě smlouvy o reklamě 2010 ze dne 20. 1. 2010 takto: čímž snížili základ DPPO o 1.400.000 Kč a vlastní daňovou povinnost společnosti C. C. o částku 266.000 Kč, b) K. K. a M. K. jako jednatelé společnosti C. C. a společnost C. C., v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu jednali jednatelé K. K. a M. K., podali u Finančního úřadu ve XY dne 26. 3. 2012 přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2011, ve kterém byly v daňově účinných nákladech uplatněny faktury vydané společností I. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 31. 1. 2011: čímž byl snížen základ DPPO o 1.600.000 Kč a vlastní daňová povinnost společnosti C. C. o částku 304.000 Kč, c) K. K. a M. K. jako jednatelé společnosti C. C. a společnost C. C., v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu jednali jednatelé K. K. a M. K., podali u Finančního úřadu ve XY dne 13. 3. 2013 přiznání k DPPO za zdaňovací období roku 2012, ve kterém byly v daňově účinných nákladech uplatněny faktury vydané společností I. p. na základě smlouvy o reklamě ze dne 5. 1. 2012: čímž byl snížen základ DPPO o 800.000 Kč a vlastní daňová povinnost společnosti C. C. o částku 152.000 Kč, d) K. K. a M. K. jako jednatelé společnosti C. C. podali u Finančního úřadu ve XY přiznání k DPH takto: 1. dne 25. 3. 2010 za zdaňovací období měsíce února 2010, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010009, 2. dne 25. 5. 2010 za zdaňovací období měsíce dubna 2010, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010028, 3. dne 22. 7. 2010 za zdaňovací období měsíce června 2010, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010046, 4. dne 24. 9. 2010 za zdaňovací období měsíce srpna 2010, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010058, 5. dne 22. 10. 2010 za zdaňovací období měsíce září 2010, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010083, 6. dne 22. 12. 2010 za zdaňovací období měsíce listopadu 2010, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 2010115, 7. dne 24. 1. 2011 za zdaňovací období měsíce prosince 2010, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu 2010126, 8. dne 19. 4. 2011 za zdaňovací období měsíce března 2011, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 00611, 9. dne 24. 5. 2011 za zdaňovací období měsíce dubna 2011, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 00711, 10. dne 23. 6. 2011 za zdaňovací období měsíce května 2011, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 01111, 11. dne 25. 7. 2011 za zdaňovací období červen 2011, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 01811, 12. dne 25. 8. 2011 za zdaňovací období měsíce července 2011, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 02311, 13. dne 26. 9. 2011 za zdaňovací období měsíce srpna 2011, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 03611, 14. dne 25. 11. 2011 za zdaňovací období měsíce října 2011, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 04811, 15. dne 28. 12. 2011 za zdaňovací období měsíce listopadu 2011, ve kterém uplatnili nárok na odpočet daně 20.000 Kč na základě daňového dokladu č. 05211, e) K. K. a M. K. jako jednatelé společnosti C. C. a společnost C. C., v rámci jejíž činnosti a v jejímž zájmu jednali jednatelé K. K. a M. K., podali u Finančního úřadu ve XY přiznání k DPH takto: 1. dne 25. 1. 2012 za zdaňovací období měsíce prosince 2011, ve kterém byl uplatněn nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. 04211, 2. dne 26. 3. 2012 za zdaňovací období měsíce února 2012, ve kterém byl uplatněn nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF312, 3. dne 25. 4. 2012 za zdaňovací období měsíce března 2012, ve kterém byl uplatněn nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF1212, 4. dne 23. 5. 2012 za zdaňovací období měsíce dubna 2012, ve kterém byl uplatněn nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF1912, 5. dne 24. 7. 2012 za zdaňovací období měsíce června 2012, ve kterém byl uplatněn nárok na odpočet daně 40.000 Kč na základě daňového dokladu č. VF3212, přičemž uvedené daňové doklady do daňových přiznání společnosti C. C. K. K. a M. K. zahrnuli přesto, že důvodem vystavení těchto daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH na vstupu s cílem snížení daňových povinností, když na základě těchto faktur K. K. a M. K. snížili daňovou povinnost společnosti C. C. u daně z příjmů právnických osob o 722.000 Kč, u daně z přidané hodnoty o 400.000 Kč, a současně vylákali nadměrný odpočet DPH ve výši 360.000 Kč, tedy celkem způsobili České republice, zastoupené Finančním úřadem pro Zlínský kraj škodu ve výši 1.482.000 Kč. Společnosti C. C. je vytýkané jednání přičítáno s výší způsobené škody u DPPO v částce 456.000 Kč a u DPH v částce 200.000 Kč (tvořené neoprávněným snížením DPH ve výši 120.000 Kč a vylákáním nadměrného odpočtu ve výši 80.000 Kč).

16. Za to byl obviněný M. K. odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 5 000 Kč, celkem tedy ve výši 1 000 000 Kč.

17. Obviněný K. K. byl za uvedenou trestnou činnost odsouzen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 5 000 Kč, celkem tedy ve výši 1 000 000 Kč.

18. Obviněná právnická osoba C. C. (dále jen „C. C.“), pak byla za uvedenou trestnou činnost odsouzena podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, odst. 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“), k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 5 000 Kč, celkem tedy ve výši 1 000 000 Kč.

19. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. 61 T 3/2021, podali odvolání obvinění M. K. a K. K. a obviněná právnická osoba C. C.

20. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 5 To 48/2021, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání všech obviněných napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestech ohledně všech obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněnému M. K. podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 5 000 Kč, celkem tedy ve výši 750 000 Kč, obviněnému K. K. podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložil peněžitý trest ve výměře 150 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 5 000 Kč, celkem tedy ve výši 750 000 Kč, a obviněné právnické osobě C. C. podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, odst. 2 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob uvedené právnické osobě uložil peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na 5 000 Kč, celkem tedy ve výši 500 000 Kč. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.

21. Jednalo se již o opakované rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci v této trestní věci, kdy napoprvé rozsudkem ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 5 To 101/2019, zrušil první odsuzující rozsudek nalézacího soudu ze dne 3. 10. 2019, sp. zn. 61 T 6/2019, a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Uvedeným prvním rozsudkem odvolacího soudu byla rovněž obviněná právnická osoba Z. S. C. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby.

II. Dovolání a vyjádření k nim

22. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2022, sp. zn. 5 To 42/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 6/2019, podali prostřednictvím svých obhájců dovolání obvinění P. M., Z. O., Z. B., J. M., L. Z. a obviněná právnická osoba T. a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 5 To 48/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 3/2021, podali dovolání obvinění M. K. a K. K. a obviněná právnická osoba C. C. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že dovolání první skupiny obviněných byla u Nejvyššího zaevidována pod sp. zn. 3 Tdo 613/2022 a dovolání M. K. a K. K. a obviněné právnické osoby C. C. pod sp. zn. 3 Tdo 612/2022. Vzhledem ke splnění podmínek uvedených v § 23 odst. 3 tr. ř., tedy podmínek pro konání společného projednání a rozhodnutí, Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 3 Tdo 612/2022, obě trestní věci spojil ke společnému řízení a všechna podaná dovolání projednal pod sp. zn. 3 Tdo 613/2022.

23. Obviněný P. M. své dovolání opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

24. Jmenovaný obviněný je přesvědčen, že splnil veškeré zákonem stanovené podmínky pro možnost snížení svých daňových povinností a že tedy nemohl způsobit České republice žádnou škodu. Odmítá, že by věděl o tom, že společnosti B. a C. p. nevyvíjí ekonomickou činnost. Se zástupci těchto společností platně uzavřel smlouvy o reklamě, na jejichž základě došlo k požadovanému plnění, se kterým byl spokojen, jehož kvalita byla obviněným ověřena a které mělo pozitivní hospodářský vliv na jeho podnikání. Obviněný nesouhlasí s tím, že prostředky zaplacení uvedeným společnostem za reklamu byly nadhodnocené. Uvádí, že v prostředí závodních aut pohybuje více než deset let a má dobrý přehled o cenách za reklamu umístěnou na závodních autech. Poukazuje rovněž na znalecký posudek zpracovaný dr. Vítězslavem Hálkem, z něhož vyplývá, že částka jím vynaložená na pronájem reklamních ploch v letech 2009 až 2011 zcela odpovídala cenám obvyklým. Návrhy obhajoby na zadání znaleckého posudku soudem přitom byly odmítnuty a soudy danou otázku posoudily pouze laickým pohledem, a to navzdory opačným závěrům dr. Hálka. Obviněný podle svého přesvědčení uplatnil daňově uznatelné výdaje v dobré víře, že má na toto snížení daňových povinností právo. Poukazuje na to, že o správnosti tohoto postupu se stále vedou správní řízení, kdy bylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto, že obviněný legálně uplatnil snížení své daňové povinnosti u daně z příjmu fyzických osob. Řízení o oprávněnosti snížení daňové povinnosti u daně z přidané hodnoty (dále také jen „DPH“) pak nebyla ke dni podání dovolání ukončena. Poukazuje i na to, že od žádných zainteresovaných subjektů neobdržel vyjma objednané reklamy žádné protiplnění, jeho jediným cílem bylo vynaložit náklady na zajištění a udržení zdanitelných plnění. I pokud tedy došlo ze strany ostatních subjektů ke spáchání trestného činu, nemůže za to být obviněný odpovědný. Jeho údajné zapojení do řetězce směřujícího k nelegálnímu snížení daňové povinnosti zůstalo neprokázané a založené na pouhých domněnkách soudů a na známosti obviněného s obviněným H. Obviněný H. přitom řadu subjektů využívajících jím pronajaté plochy k vylepení reklamy ani neznal, a proto je nemohl odkázat na spoluobviněného T. se záměrem snížení jejich daňové povinnosti. Orgány činné v trestním řízení přitom nepodnikly žádné kroky k objasnění tvrzené konstrukce údajného trestného činu a např. proti osobám A. a M. M., kteří měli mít z jednání obviněných prospěch, a do dnešního dne nezahájily trestní stíhání ani tyto osoby neprověřovaly.

25. Obviněný brojí i proti způsobu stanovení výše škody způsobené trestným činem. Nemohlo totiž podle něj dojít ke spáchání přisouzeného trestného činu u daně z příjmu fyzických osob, a to z toho důvodu, že Nejvyšší správní soud ve věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 132/2017 pravomocně rozhodl, že obviněný M. uplatnil vynaložené náklady na propagaci a zviditelnění své podnikatelské činnosti v souladu se zákonem a že tedy oprávněně snížil svoji daňovou povinnost. Přinejmenším v této části tak skutek nemůže být trestným činem, neboť státu nebyla způsobena škoda. Vzhledem k tomu, že podle obviněného bylo v trestním řízení nesporné, že peníze obviněného byly použity na vylepení reklamy na závodních autech, přičemž obviněnému byla kladena za vinu toliko neadekvátní výše vynaloženého plnění na tuto reklamní činnost, musela být podle názoru obviněného do určité míry výše plnění obvyklá alespoň do určité míry a teprve nad tuto obvyklou výši mohlo dojít ke způsobení škody. V každém případě však nemohla být České republice způsobena značná škoda.

26. Obviněný M. soudům konečně vytýká, že své závěry o jeho vině založily na pouhé pravděpodobnosti. Soudům se totiž nezdálo pravděpodobné, že by obviněný společně s dalšími osobami vynakládal podle jejich názoru vysoké finanční prostředky na propagaci svých podnikatelských činností, a naopak se jim zdálo nepravděpodobné, že by došlo k propagaci způsobem uváděným obhajobou. Podle obviněného je naopak zcela nelogické, aby vynaložil částku ve výši 6 250 000 Kč jen proto, aby se obohatil na České republice částkou 2 177 500 Kč. Závěry soudů o tom, že nejspíše muselo dojít k nějaké zištnosti pospaných jednání, které však soudy nedokázaly popsat ani prokázat, je pak podle obviněného v rozporu se základními zásadami trestního řízení, kdy vina musí být prokázána nade vší pochybnost. Mělo proto být postupována podle zásady in dubio pro reo a obviněný měl být obžaloby zproštěn. Soudy se nevypořádaly ani se závěry znalce dr. Hálka, který dospěl k závěru, že vynaložené částky na propagaci obviněných byly zcela přiměřené a obvyklé. Vzhledem k tomu, že uvedenému posudku neuvěřily, měl být přibrán znalec jiný. Další vadu spatřuje obviněný v tom, že soudy vytvořily v odůvodnění svých rozhodnutí příběh, podle kterého mělo dojít ke společnému obohacení obviněných tak, že prostředky vynaložené obviněným i dalšími osobami byly po uhrazení vybrány z účtu jejich smluvních partnerů a neznámým způsobem rozděleny mezi obviněné. Toto tvrzení se však nepodařilo prokázat, přičemž i nalézací soud uvedl, že tento scénář lze pouze předpokládat. Nešlo však o praktickou jistotu.

27. Soudům nižších stupňů obviněný dále vytýká, že vycházely pouze z podle něj účelových doznání Z. T. a J. Š. Tyto osoby se však podle jeho názoru doznaly pouze z osobních důvodů, kdy J. Š. postihly po zahájení trestního stíhání značné zdravotní komplikace a sjednal proto raději se státním zástupcem dohodu o vině a trestu, pro což však musel doznat všechny činy kladené mu za vinu, a Z. T. tak učinil čistě účelově kvůli zmírnění trestu, jelikož se obával nepodmíněného trestu odnětí svobody a čistě racionálně tak raději přiznal vše, co mu bylo kladeno za vinu, přičemž jeho doznání vneslo do řízení další nejasnosti, se kterými se soudy odmítly vypořádat. Obě doznání jsou proto podle obviněného nepoužitelné.

28. Poslední výtka obviněného se týká neprovedení důkazu svědeckou výpovědí zástupců obviněným neznámých subjektů, které si od společnosti B. a C. p. rovněž objednávali reklamu na závodních vozidlech. Provedením těchto důkazů by podle obviněného došlo k vyvrácení konstrukce soudu o organizování trestné činnosti obviněným H. a na něj navázanými subjekty investujícími finanční prostředky na propagaci. Soudy přitom předjímaly, jak by se tito navrhovaní svědci vyjadřovali.

29. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

30. Obviněný P. M. své dovolání doplnil podáním ze dne 16. 8. 2022, ve kterém poukázal na to, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 9 Afs 388/2018, bylo vyhověno jeho kasační stížnosti a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 31 Af 10/2015, i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 14. 1. 2015, č. j. 874/15/5200-20444-706033, byly zrušeny. Nejvyšší správní soud tak přisvědčil argumentaci obviněného, opakovaně namítané i v trestním řízení, že nároky na odpočet nejen daně z přidané hodnoty, ale i DPH na základě daňových dokladů vystavených společností C. p. za zajištění reklamy na závodních vozech uplatnil oprávněně. České republice tak nemohla být způsobena žádná škoda. Obviněný proto nad rámec veškeré dříve uplatněné argumentace požádal, aby Nejvyšší soud „přezkoumal“ i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci oprávněného uplatnění nároku na odpočet DPH i daně z přidané hodnoty a rozhodl o nevině obviněného, případně rozsudky obou nižších stupňů zrušil a vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí.

31. Obviněný Z. O. a obviněná právnická osoba T. ve společném dovolání uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022.

32. Namítají přitom jednak nepřezkoumatelnost obou rozsudků, která je podle nich dána tím, že si soudy neujasnily skutkový stav. Mají za to, že oba soudy pracují se dvěma navzájem neslučitelnými skutkovými základy, což obviněným znemožňuje formulovat řádnou dovolací argumentaci. V rozsudcích obou soudů lze nalézt jak skutkový základ založený na tom, že dodavatelé reklamy z řad společností C. p. a B. nebyli skuteční dodavatelé reklamy (tím byl obviněný H.), v důsledku čehož se tak jedná o fiktivní fakturaci, tak i skutkový základ založený na tom, že ti stejní dodavatelé reklamy sice reklamu dodali, avšak jejím jediným cílem byla účast na daňovém podvodu, v důsledku čehož nelze přiznat nárok na odpočet u DPH ani náklad u daně z příjmu. Neslučitelnost těchto skutkových základů vyplývá podle obviněného z judikatury Nejvyššího správního soudu, kterou v dovolání cituje. Je podle něj evidentní, že zatímco v prvním případě (daňový subjekt neprokázal přijetí zdanitelného plnění od deklarovaných plátců a odpočet nebyl uplatněn v souladu se zákonem) nárok pro nenaplnění hmotněprávních podmínek vůbec nevzniká, ve druhém případě (podvodné jednání daňového subjektu) sice vzniká, ale tento lze za splnění dalších okolností odejmout. Příslušný orgán veřejné moci si tak musí při postihu takovýchto případů vždy ujasnit, zda je rozporováno přijetí plnění od dodavatele uvedeného na daňovém dokladu, či zda se jedná o dodání zinscenované výlučně za účelem spáchání daňového podvodu. Každá z těchto skutkových variant se totiž posuzuje a postihuje naprosto odlišně a i obhajoba je odlišná. Obvinění tak neví, proti jakým skutkovým závěrům mají v dovolání brojit, na což marně poukazovali před soudy obou stupňů. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí má tak za následek naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

33. Pro účely dalších částí dovolání uvedení obvinění vycházejí ze skutkového stavu, podle kterého skutečným dodavatelem reklamních plnění nebyly deklarované společnosti C. p. a B., který se mu jeví jako „lehce pravděpodobnější“.

34. Stran nesprávného právního posouzení skutku obvinění uvádějí, že postupy orgánů činných v trestním řízení nereflektují závěry vycházející z evropského práva, které postihování daňových podvodů ovlivňuje. Nesouhlasí s tím, že postupy v daňovém a trestním řízení jsou naprosto odlišné, neboť zjištění správné daňové povinnosti je nezbytným předpokladem jak pro doměření daně, tak pro odsouzení za trestný čin. Orgány činné v trestním řízení tak musí ke správné daňové povinnosti dojít stejným postupem jako správce daně. Obvinění citují judikaturu, podle které je povinností příslušného orgánu veřejné moci při vyvrácení deklarovaného dodavatele posoudit, zda skutečným dodavatelem nemohl být jiný plátce DPH. Pokud ano, je nárok na odpočet zachován. Je-li skutečným dodavatelem v řetězovém dodání předešlý článek, který je zároveň plátcem DPH, zůstává odpočet DPH zachován. V souvislosti s nyní projednávanou věcí obvinění upozorňují na to, že obviněný H., který reklamní plnění fakticky poskytl, byl v té době rovněž plátcem DPH, a tudíž v celé věci je odpočet zachován. Správná daňová povinnost u DPH je pak shodná s tou, kterou obviněná právnická osoba vykázala ve svém daňovém přiznání. V takovém případě k žádnému zkrácení daně nedošlo. Tyto závěry platí též u daně z příjmu. K podobným závěrům dospěl podle obviněných i Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tdo 381/2019.

35. Extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvinění spatřují u závěrů o tom, že věděli o podvodném pozadí transakce a že jejich jednání bylo vedeno pouze snahou neoprávněně snížit daňové odvody. Obvinění uvádějí, že nevěděli o výběrech v hotovosti, o placení pohledávek obviněného H. ze strany společností C. p. a B. v hotovosti ani o tom, že osoby podílející se na chodu uvedených společností odmítly vypovídat. Jedná se navíc o nepřímé důkazy, které nijak nevyvrací možnost, že i legitimní společnosti nepáchající krácení daně mohou k financování svého chodu používat namísto bezhotovostního styku hotovost. Stejně tak využití práva nevypovídat nelze považovat za důkaz, že tato osoba určitě páchala činnost, na kterou se jí orgány činné v trestním řízení chtěly doptat. Nicméně i kdyby tomu tak skutečně bylo, tak i společnost, která krátí daně, může mít legitimní zákazníky, kteří od ní v dobré víře odebírají služby. Obdobně doznání obviněného T. nic nemění na tom, že jeho výpověď ukazuje pouze na podvodný základ u vztahů mezi obviněným H. a společnostmi C. p. a B., jakož i na to, že o faktický chod těchto společností se staral pan M. Jeho výpověď je tak určující pro osvětlení vnitřního chodu společností směrem k obviněnému H. Směrem k obviněným ale z jeho výpovědi nevyplývá nic a tato neprokazuje, že by obvinění měli o podvodech H. a M. vědět či se jich aktivně účastnit. Rovněž dřívější spolupráce obviněných B. a K. s obviněným H. a teprve pozdější přechod ke společnostem C. p. a B. může být relevantní pouze k těm osobám, ke kterým se vztahují, mezi které obvinění nespadají. Obviněná právnická osoba reklamní služby od obviněného H. nikdy předtím neodebírala, takže jí nelze vytýkat znalost cen, resp. nepokračování spolupráce s obviněným H.

36. K otázce, proč obviněná právnická osoba neodebírala služby přímo od obviněného H., obvinění uvádí, že pokud obviněný H. stál u zrodu celé struktury, tak bylo v jeho zájmu všechny obchody činit skrze prostředníky z řad společností C. p., B., H. a I. p., které pro něj odvedly černou práci (zkrátily daň), jejímž výsledkem pro něj byl čistý hotovostní příjem nezdaněných peněz. Za těchto okolností by byl obviněný H. sám proti sobě, pokud by některé své zákazníky účtoval napřímo, jelikož by veškeré takovéto příjmy musel danit, jakož by i snižoval svůj výnos z trestné činnosti. V jeho ekonomickém zájmu tak bylo nejenom všechny odběratele odkazovat na prostředníky, ale i oněm prostředníkům sám účtovat velmi nízké ceny, čímž maximalizoval svůj výnos z trestné činnosti, jakož i snižoval svou vlastní daňovou povinnost. Proto není důkazem o zapojení obviněným do podvodů zjištění, že obviněná právnická osoba nenakupovala reklamní služby přímo u obviněného H. Tato varianta totiž nebyla možná, pakliže se obviněný H. choval ekonomicky.

37. K doznání obviněného Š. obvinění uvádějí, že ohledně jeho pozadí a věrohodnosti odkazují na již v řízení namítané. Osoba na smrtelné posteli, která špatně snáší trestní řízení, může být podle nich ochotna za účelem ukončení celé věci doznat i to, co neudělala. Nicméně ani doznání není důkazem toho, že každý odběratel společností C. p., B., H. a I. p. byl s krácením daně srozuměn a vědomě se jej účastnil. V tomto ohledu tak byl případný důkazní návrh ztotožnit z fotografií závodních vozů všechny společnosti mající na vozidlech obviněného H. reklamu a jejich zástupce předvolat k výslechu. Tento důkaz by mohl vést k potvrzení či vyvrácení toho, zda se všichni odběratelé vědomě účastnili krácení daně či zda mezi nimi jsou i další na podvodu nezúčastněné subjekty, mezi které patří i obvinění. Je totiž zcela nesprávný předpoklad odvolacího soudu, že do daňových podvodů nemohou být zataženy žádné neznalé subjekty. Tento chybný závěr je zatížen argumentačním klamem „unáhleného zobecnění“, resp. „nereprezentativního vzorku“. Proto ani přiznání obviněného Š. neprokazuje, že by spolupachatelem byl zákonitě každý, kdo od jmenovaných společností odebíral služby.

38. Obvinění uzavírají, že veškeré důkazy, které měly prokazovat jejich vinu, jsou s prokazovanou skutečností zcela mimoběžné, případně jsou nepřímé a nijak nevylučující legitimní zapojení do obchodů, aniž by obviněným bylo známo podvodné pozadí. Nijak proto nebyla vyvrácena obhajoba obviněných, že jejich účast na obchodech byla bez znalosti podvodného pozadí. Skutkové zjištění odvolacího soudu vyjádřené v bodě 16. jeho rozsudku je proto ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, jakož i ve vztahu k němu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

39. Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

40. Obviněný Z. B. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

41. Jmenovaný obviněný má za to, že z provedeného dokazování nelze dovodit uzavření dohody zaměřené na krácení daní, jejímž účastníkem měl být obviněný anebo společnost E., z jakých konkrétních zdanitelných plnění společnosti C. p., B., I. p. a H. nebyla odvedena DPH, že by do trestní činnosti společnosti C. p. byl zapojen obviněný (toto podle obviněného nevyplynulo ani z doznání Z. T., který ve své výpovědi usvědčoval maximálně M. M., ani z doznání J. Š.), že peníze vybírané z bankovního účtu společnosti C. p. byly předávány obviněnému nebo dalším obviněným jako podíl na trestné činnosti, že obviněný věděl nebo měl možnost vědět o tom, jak je nakládáno s jeho úhradami za poskytnutou reklamu (tzn. zda jsou peníze z účtu vybírány, zda jsou hrazeny daně nebo hrazeny závazky z podnikatelské činnosti), ani že by se jednalo o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku.

42. Obviněný poukazuje též na to, že ohledně obchodní činnosti a přínosu předmětné reklamy soudy neprovedly žádné dokazování, nevysvětlily, co považují za běžné obchodní vztahy a kde je hranice vztahů mimo běžnou obchodní činnost. Nepovažuje za srozumitelné, proč soudy dospěly k závěru, že ačkoliv reálně docházelo k reklamě či sponzoringu na automobilech O. H., nedělo se tak s obchodními operacemi deklarovanými doklady (fakturami) uvedenými ve výroku rozsudku. Poukazuje na to, že na základě faktur vystavených společností C. p. provedl obviněný platby a byla realizována předmětná reklama. Není mu tedy jasné, na základě jakých skutečností mělo dojít k reklamě. Nesouhlasí ani se závěrem, že všechny subjekty, které reklamu se společnostmi C. p., B. a I. p. pořídily, jednaly pouze v úmyslu zkrátit daňovou povinnost a nikoliv za účelem poskytnutí reklamy a zviditelnění společností. Ani J. Š. neuvedl, že by obviněný nebo jiní obvinění jednali se stejným záměrem jako společnost V. anebo že by obviněný měl stejné informace jako obviněný Š. ohledně skupiny podílející se na trestné činnosti.

43. Další okruh námitek obviněného B. se týká závěrů znalce dr. Hálka ohledně toho, že cena reklamy měla být obvyklá. Stejně jako obviněný M. má i obviněný B. za to, že soud měl za dané situace přibrat znalce jiného a že bez jednoznačně odborného stanovení výše škody nelze konstatovat nadhodnocení reklamy a tudíž ani naplnění objektivní stránky přisouzeného trestného činu. Postup soudů, které toliko srovnaly cenu reklamy bez sprostředkovatele, vylučuje možnosti zprostředkování coby legálního prostředku práva i podnikání. Motivace pro najmutí prostředníka prodeje reklamy přitom může být různá.

44. Obviněný nesouhlasí ani se závěrem soudů ohledně vybírání předmětných finančních prostředků v hotovosti z bankovních účtů coby primární charakteristiky obdobné daňové trestné činnosti. Soudy podle obviněného příslušné závěry dovozuje pouze z toho, že finanční prostředky byly ze společností poskytujících reklamu vybírány v hotovosti. Z výpovědi obviněného T. však vyplynulo, že tyto peníze předával M. M. Nic dalšího stran rozdělení těchto prostředků mezi další obviněné z výpovědi obviněného T. dovozovat nelze. Nalézací soud přesto konstatoval, že má tuto skutečnost za jistou, aniž by pro takový závěr existoval jakýkoliv důkaz. Uvedený závěr by podle obviněného mohl vést až k absurdním závěrům, kdy, ačkoliv nejsou platby v hotovosti zakázány, mohly by být kdykoliv orgány činnými v trestním řízení shledány kriminálními, pokud by bylo zároveň konstatováno, že souvisí s transakcemi mimo běžnou obchodní činnost. Informace o osudu vybraných peněž přitom nejsou žádné. Stran pochybností o užití peněz z výběrů z banky se podle obviněného nabízí také možnost, že si hotovost pan M. ponechal pro sebe nebo ji rozdělil mezi jiné osoby než obviněné. Tato skutečnost podle něj mohla být důvodem odmítnutí jeho výpovědi. Uzavírá, že jen samotný výběr v hotovosti z banky, o kterém neměl obviněný žádné informace, nemůže vést soud k jistému závěru, že se tak stalo právě proto, aby byly peníze předány obviněným. Bylo proto podle něj postupováno v rozporu s principem presumpce neviny a zásadou in dubio pro reo. Obviněný má proto za to, že soudy přijaly své závěry o vině obviněného pouze na základě domněnek, předpojatém přesvědčení a spekulací, a to bez odpovídajícího dokazování. Došlo tedy i k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako trestného činu, přestože nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by jednáním obviněného byla naplněna objektivní a subjektivní stránky přisouzeného trestného činu.

45. Z těchto důvodů obviněný B. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě soudní rozhodnutí a aby nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.

46. Obviněný J. M. v rámci svého dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž namítá rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených zjištění a z toho plynoucí nesprávné právní posouzení jeho věci.

47. Podle obviněného M. ani jeden ze soudů dostatečně neprokázal skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Nalézací soud si přitom byl vědom mezer v dokazování a prokázaných skutečnostech, i přesto však v rozporu se zásadami trestního řízení uznal obviněné vinnými.

48. Obviněný M. konkrétně namítá, že reklama byla vždy a v očekávaném rozsahu provedena. Obviněný přitom neměl ani objektivní důvod, proč by zjišťoval, kdo konkrétně vyrábí polepy na vozidla, kdo je lepí a jaké má smluvní vztahy jeho přímý smluvní partner. Spokojil se s tím, že závody byly absolvovány a že zde byl i ohlas jeho klientů. Setkal se přímo s obviněným T., obviněného H. však nikdy neviděl a nejednal s ním. Verze obviněného T. o tom, že neměl žádný kontakt s partnery společností, které zastupoval, je nevěrohodná a účelová. Nejméně tři další svědci potvrdili, že tento obviněný se smluvními partnery ve věcech reklam běžně osobně jednal. Reklama byla podle obviněného účinná a bylo dosaženo očekávaného efektu, kdy obviněný v letech 2009 až 2012 více než zdvojnásobil svůj obrat a zisk. Reklama podle obviněného byla nakoupena za tržní cenu, což prokazuje znalec dr. Hálek, jehož závěry soudy ignorovaly. O žádné levnější možnosti obviněný nevěděl. Obvyklost ceny potvrdilo i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství. Soudy však toto rozhodnutí nezohlednily stejně jako to, že byla zrušena všechna rozhodnutí správce daně ve vztahu k dani z příjmu. Obviněný nevěděl o kriminálním vztahu obviněného T. a H. Žádný důkaz o tom nebyl proveden. Stejně tak nebyl proveden důkaz o tom, že by obviněný M. znal nákupní cenu reklamní plochy a tedy věděl o vysoké marži zprostředkovatele. Obviněný H. navíc prodával reklamní plochu levněji oproti běžné tržní ceně. Doznání obviněného Š. je bezobsažné a ve vztahu k ostatním obviněným z něj nelze činit žádné relevantní závěry, a to i s ohledem na okolnosti uzavření dohody o vině trestu (závažná nemoc obviněného). Z doznání obviněného H. pak soudy učinily závěry, které z něj nevyplývaly, neboť jmenovaný obviněný se doznal a jako trestné vnímal to, že do daňových přiznání společností zahrnoval fiktivní nákladové faktury, čímž snižoval vlastní daňovou povinnost; nezpochybnil přitom uskutečňování reklamy v hodnotě uvedené na vydaných fakturách, ale jako trestné považoval to, že uposlechl pokyny bratrů M. týkající se fiktivních nákladů; příjmovou stránku však nezpochybnil a nepotvrdil, že by o této jeho trestné činnosti věděl kdokoliv z obviněných. Závěry soudů o redistribuci hotovosti zpět objednatelům reklamy jsou čistou spekulací a nelze je dovodit z žádných důkazů. Nebylo provedeno dokazování k možnému nastrčení dalšího fiktivního subjektu do řetězce, který by podal nepravdivé daňové přiznání, popř. daň neodvedl, čímž by získala prospěch skutečná existující společnost; v takovém případě však neexistuje prospěch pro zadavatele reklamy. Pochybný a důkazně nepodložený je podle obviněného i závěr o tom, že primárním účelem nebylo sjednání reklamy, ale získání odpočtu na DPH a snížení základu daně z příjmu. Reálný efekt reklamy totiž nelze pominout. Obviněný nesouhlasí ani s tím, že za škodu je považován prostý součet daní, které by byly státu odvedeny bez uplatnění předmětných daňových dokladů.

49. Další okruh dovolacích námitek obviněného M. se týká naplnění subjektivní stránky ve vztahu k předmětné trestné činnosti. V tomto ohledu podle něj nebyl proveden žádný důkaz. Není patrné, z čeho soudy přímý úmysl u jeho osoby dovozují. Obviněný dojednal reklamu s obviněným T., reklamu zaplatil a tato byla úměrně své ceně provedena. Žádný další aspekt jeho jednání nebyl prokazován, dokonce ani motivace, kterou měl být finanční zisk, nebyla přesvědčivě popsána a v řízení zjišťována.

50. Soudy se podle obviněného nijak nevypořádaly ani s argumentací, že reklama byla skutečně provedena a měla pro obviněného také výsledky, které se projevily ve vyšších obratech. S ohledem na toto a výše uvedené má obviněný za to, že je dán rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními, což vedlo k nesprávnému právnímu posouzení věci ohledně viny obviněného. Byl tak naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

51. Obviněný M. závěrem svého dovolání poukázal na vady trestního řízení. Soudy podle obviněného činily závěry z toho, že svědci bratři M. a G. L. odmítli vypovídat s tím, že by svojí výpovědí mohli způsobit trestné stíhání sobě nebo osobám blízkým. Z toho soudy dovodily, že lze předpokládat obdobný charakter jejich výpovědi jako u svědka T. a že je tím nepřímo prokázána věrohodnost výpovědi svědka T. Takový postup je však podle obviněného v rozporu se zásadami trestního řízení a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Odepření výpovědi je právem svědků a nelze uplatnění práv jednoho klást k tíži druhého. Ze samotného odepření výpovědi navíc není možné usuzovat, jaký by byl její případný obsah.

52. Z těchto důvodů obviněný M. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů a aby nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

53. Obviněný L. Z. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou podle něj ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a i přesto došlo k zamítnutí opravného prostředku.

54. Obviněný Z. uznává, že předmětné platby za reklamu proběhly tak, jak je zjištěno, nebylo ale prokázáno, že by věděl o tom, že by reklama neproběhla dohodnutým způsobem. Uvádí, že se o tom osobně přesvědčil. Obviněný dále uvádí, že jednal pouze s jednou osobou a s tou uzavíral smlouvy. V celém trestním řízení nebylo přitom vůbec specifikováno, s kterou osobou měl uzavírat smlouvy. Pakliže by jeho jednání bylo skutečně provedeno tak, jak je soudy uváděno, tj. že by chtěl dosáhnout majetkového prospěchu v podobě nižší daňové povinnosti a vrácení DPH, tak by muselo být vysvětleno, proč obviněný za účelem profitu vy výši cca 300 000 Kč vynaložil částku ve výši 800 000 Kč. Podle soudů tato skutečnost nehraje žádnou roli, obviněný je naopak přesvědčen, že je to pro posouzení celé věci podstatné. Podle obviněného je navíc celý případ řešitelný pouze v rovině daňového řízení a nemá žádný trestněprávní přesah, o čemž svědčí i rozhodnutí finančních úřadů a soudů ve správním soudnictví.

55. Z těchto důvodů obviněný Z. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky nižších soudů a nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. sám zprostil obžaloby. Vyjádřil přitom souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.

56. Obviněný L. Z. své dovolání doplnil podáním ze dne 1. 10. 2022, kdy stejně jako obviněný M. poukázal na to, že v daňovém řízení týkajícím se předmětného skutku Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 6. 2022, sp. zn. 9 Afs 388/2018, zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství a tomuto věc vrátil k dalšímu řízení. Podle obviněného může mít toto rozhodnutí význam pro dovolací řízení.

57. Obviněný M. K. a K. K. a obviněná právnická osoba C. C. ve společném dovolání uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť podle názoru obviněných nebyla jejich jednáním naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu podle § 240 tr. zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

58. Nalézací soud nemohl podle obviněných z provedeného dokazování učinit zjištění vedoucí k závěru, že ke zkrácení daně došlo a v jaké se tak stalo výši, neboť nebyl proveden žádný důkaz směřující ke zjištění obvyklé ceny předmětné reklamní služby; tuto pak stanovil způsobem rozporným se zákonem i judikaturou. Bylo rovněž porušeno jejich právo na spravedlivý proces, neboť nalézací soud zjevně vycházel z presumpce jejich viny a skutkový stav přizpůsoboval rozhodnutím daňových orgánů nebo tento skutkový stav převzal bez provedení potřebného dokazování. Rovněž dovozoval vinu obviněných na základě kolektivní odpovědnosti s odůvodněním, že se k trestné činnosti a úmyslu zkrátit daň doznal jeden z odběratelů reklamy (J. Š.).

59. Z provedených důkazů podle obviněných jednak nevyplývá účelovost pronájmu reklamní plochy ve vztahu k obviněným (realizaci reklamy přitom nezpochybňuje) ani vědomí obviněných o této účelovosti. Účastníkem těchto smluv nebyl nikdo z obviněných a obvinění nebyli s obsahem smluv seznámeni. Není ani specifikován obsah dohody mezi obviněným H. a obviněnými K. Obvinění ani nebyli seznámeni s tím, že daňovými doklady deklarovaná reklamní činnost nebyla provedena společnostmi C. p. a I. p., ale že ji technicky zajišťoval jiný subjekt. Obvinění nevěděli ani o tom, že uvedené společnosti jako poskytovatelé reklamních služeb neodvedly finanční prostředky do státního rozpočtu. Skutková verze obviněných týkající se motivace k sjednání reklamních služeb nebyla vyvrácena a byla naopak výpovědí obviněného H. a T. potvrzena. Vyslechnutí svědci se navíc k osobám obviněných nevyjadřují, což odpovídá tomu, že obvinění kromě O. H., P. M., R. D. a Z. O. nikoho z nich neznali. Rovněž nebyla prokázána žádná dohoda mezi obviněnými a obviněným H., naopak tato je vyloučena ve výpovědi obviněného T. Existuje proto extrémní nesoulad dokazování a skutkových zjištění.

60. V další části podaného dovolání obvinění obsáhle rozebírají důkazy provedené v trestním řízení a zpochybňují závěry soudů, které z nich byly učiněny. Jde o výpověď obviněného T. Z ní podle obviněných nevyplývají skutková zjištění týkající se viny obviněných. To stejné platí podle obviněných i o výpovědi obviněného Š., které navíc podle obviněných vyznívá nereálně. Obviněných se netýkají ani další výpovědi v trestním řízení, které obvinění podrobně vypočítávají. Obvinění zpochybňují i závěry učiněné z toho, že svědci M. odmítli k věci vypovídat. Obvinění dále obsáhle popisují okolnosti, za kterých uzavírali smlouvy o reklamě, a podrobně rozebírají jednotlivá skutková zjištění soudů, která podle nich nemohou vést k závěru o jejich vině. Mají za to, že jejich vina je založena na tom, že společnost C. C. se stala smluvním partnerem problematických společností C. p. a I. p., a že se stali bez svého vědomí součástí podvodného záměru A. a M. M. Poukazují také na závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 596/2018, které jsou podle jejich názoru přiléhavé z důvodu podobnosti obou věcí, přičemž v citované věci dospěl Nejvyšší soud k závěru o absenci subjektivní stránky. Upozorňují rovněž na to, že v případě některých jiných obviněných byly nakonec náklady na reklamu umístěnou na soutěžních vozech uznány jako daňově uznatelný náklad a že příslušný finanční úřad v rámci kontroly správnosti uplatnění daňově účinných výdajů a uplatnění nároků na odpočet DPH v závěrečném stanovisku z místního šetření nijak nezpochybnil uplatnění výdajů na reklamu společnosti C.C.

61. Obvinění brojí i proti tomu, že nebyl proveden důkaz znaleckým posudkem dr. Hálka, který ceny za předmětnou reklamu označil za obvyklé. Namítají tedy nesprávné stanovení výše škody.

62. Odvolací soud podle názoru obviněných nedostál svým povinnostem, neboť odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, bez dalšího přijal jeho závěry a nevyjádřil se k obviněnými uplatněným odvolacím námitkám.

63. Obvinění konečně uvedli, že i výše trestů odpovídá zásadě přiměřenosti a individualizace trestu.

64. Z těchto důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a aby nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

65. Dovolání všech obviněných bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovoláním se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), a to nejprve podáním ze dne 24. 5. 2022 k dovolání obviněného L. Z., podáním ze dne 8. 7. 2022 k dovolání obviněných P. M., J. M., Z. O. a Z. B. a obviněné právnické osoby T., a konečně podáním ze dne 12. 7. 2022 k dovolání obviněných M. K. a K. K. a obviněné právnické osoby C. C.

66. Ve vyjádření ze dne 24. 5. 2022 k dovolání obviněného L. Z. státní zástupce stran namítaného nedůvodného neprovedení navržených podstatných důkazů je dovolací argumentace poměrně stručná, neboť obviněný vůbec nezmiňuje, které navržené podstatné důkazy neměly být provedeny, přičemž v navazující pasáži svého opravného prostředku jen krátce a na podkladě nesouhlasu se skutkovými závěry soudů v podstatě rozporuje jejich zjištění, podle kterých se z jeho strany jednalo o předem dohodnuté účelové jednání motivované snahou získat profit na úkor fiskálních zájmů České republiky. Státní zástupce zastává názor, že takové námitky sice pod shora uvedený dovolací důvod podřadit lze, považuje je ale za neopodstatněné. Nalézací soud podle státního zástupce provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Olomouci, který odvolání obviněného (i zbylých spoluobviněných) řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se – byť stručně a zčásti za využití odkazu na výstižné argumenty nalézacího soudu – vypořádal. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu přitom vyplývá, že v průběhu trestního řízení skutečně byly některými z obviněných učiněny návrhy na doplnění dokazování, jejichž části soud nevyhověl. K tomu je ale zapotřebí doplnit, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu lze dovodit mj. to, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování. Rozhodně není povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Odmítne-li nicméně navržený důkaz provést, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Této povinnosti přitom nalézací soud nepochybně dostál, neboť odmítl-li provedení nově navrženého důkazu, stalo se tak zpravidla pro jeho nadbytečnost, přičemž soud tento svůj závěr také přesvědčivě odůvodnil. Namátkou lze odkázat kupříkladu na jeho úvahy v odstavcích 40. či 67. odůvodnění odsuzujícího rozsudku, se kterými se stání zástupce beze zbytku ztotožňuje. Za daných okolností tudíž neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu, a tedy neprovedení nadbytečného důkazu vadu opomenutých důkazů nezakládá.

67. Státní zástupce je současně přesvědčen, že v projednávané trestní věci nelze dovodit ani obviněným vytýkaný zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů, neboť skutkový děj tak, jak ho vymezil nalézací soud, respektive jím zjištěný princip trestné činnosti, z provedených důkazů jednoznačně vyplývá. Jinak řečeno, na podkladě takto provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudem vyslovený závěr o vině a pro právní kvalifikaci. Připomíná, že podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, lze jako náklady ze základu daně z příjmů odečíst výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je plátce oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro uskutečňování zdanitelných plnění, dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku. Ani jedna z citovaných podmínek v případě fakturací reklamních služeb nebyla u obviněného (jako „sponzora“) splněna, neboť finanční prostředky, které ze svého majetku vydal, nesměřovaly k dosažení zdanitelných příjmů, ani nebyly použity v rámci ekonomických činností toho kterého daňového subjektu pro uskutečňování zdanitelných plnění. Totéž platí také v případě zbývajících spoluobviněných. Uvedený závěr přitom vychází ze samotného průběhu obchodního vztahu mezi „sponzory“ a zprostředkovateli, z výše finančních prostředků, která byla ze strany „sponzorů“ na údajnou propagaci vydávána, aniž by – kromě formální kontroly fotografií a letáků z rallye – byla jakkoli ověřována návratnost takto vynaložených finančních prostředků, jakož i ze skutečnosti, že někteří ze „sponzorů“ již dříve za reklamu platili přímo poskytovateli této služby, tj. spoluobviněnému O. H., a to výrazně nižší částku.

68. Podstata projednávané trestné činnosti nespočívá podle státního zástupce v tom, že by služba (tedy reklama či sponzoring) vůbec provedena nebyla. Naopak, k reklamě čisponzoringu na automobilech provozovaných H. skutečně docházelo, což mělo sloužit k zastření trestné činnosti tak, aby bylo ztíženo či znemožněno její odhalení daňovými úřady. Zásadní je ale zjištění, že smyslem sjednaných reklamních služeb nebylo navýšení obratu jednotlivých daňových subjektů a propagace a zvýšení povědomí o firmě či výrobku, ale pouze snížení daňových povinností a dosažení profitu na úkor fiskálních zájmů České republiky. Za tím účelem proto obvinění – obviněného Z. nevyjímaje – v rámci poměrně sofistikované kriminální sítě uzavírali smlouvy nikoli se samotným spoluobviněným H., na jehož automobilech měla být reklama prezentována, ale se „zprostředkovatelskými společnostmi“, kterým na jejich účet řádně hradily vystavené faktury. Faktické náklady na samotnou reklamu či sponzoring H. závodních automobilů však byly v porovnání s částkami zaplacenými na vystavené faktury jen nepatrné, přičemž všechny peněžní prostředky zaslané na účet „zprostředkovatelských společností“ byly poté obratem vybrány v hotovosti, bylo s nimi naloženo nezjištěným způsobem, přičemž z účtů nebyly hrazeny žádné faktury – a to ani H., ani jednotlivým subdodavatelům (např. dodavatelům polepů, poskytovatelům energií, a podobně). Tuto praxi potvrdil mj. i spoluobviněný T., který jednal za většinu „zprostředkovatelských subjektů“ a jehož výpověď byla – na rozdíl od vyjádření většiny zbylých spoluobviněných – shledána věrohodnou. Ten mj. uvedl, že veškerá činnost společností B., C. p. a I. p. byla pouze fiktivní, on sám ani tyto společnosti žádné reklamní služby pro jakékoli další subjekty nezprostředkovávaly, smlouvy byly uzavírány v podstatě jen na oko, a stejně tak byly podle těchto smluv (a nikoli tedy podle faktického plnění) vystavovány faktury, přičemž po jejich proplacení T. na žádost A. či M. M. veškeré finanční prostředky poukázané na účty společností, jménem kterých jednal, v hotovosti vybral a předal je M. M. T. současně potvrdil, že společnosti neměly s údajnou reklamní činností žádné výdaje, a proto údaje pro daňová přiznání sestavoval tak, aby platily nízkou daňovou povinnost.

69. Shora uvedená zjištění nalézacího soudu jsou jednoznačná a z provedených důkazů spolehlivě vyplývají, přestože se nalézacímu soudu nepodařilo jednoznačně rozkrýt, kdo konkrétně byl vůdčí osobností či organizátorem trestné činnost, jakým způsobem bylo naloženo s penězi vybranými v hotovosti z účtů, jaká část peněz a kdy byla vrácena jednotlivým obviněným fyzickým a právnickým osobám, eventuálně jak byl rozdělen zisk. Již ze samotné podstaty věci, kdy trestné činnosti všech pachatelů musela předcházet předchozí domluva pak všichni obvinění – obviněné nevyjímaje – nepochybně znali všechny stěžejní okolnosti a zákonitosti přezkoumávaného protiprávního jednání. Je tak namístě uzavřít, že vytýkal-li obviněný do jisté míry absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného nesouladu mezi nimi, není možné mu přisvědčit, neboť zjištění nalézacího soudu z provedených důkazů nepochybně vyplývají.

70. Pokud jde o námitku, že celý jeho případ je řešitelný v rovině daňového řízení a postrádá tak trestněprávní aspekt, ve které státní zástupce spatřuje opomenutí zásady subsidiarity trestní represe, tedy že užitím prostředků trestní represe došlo k popření jedné z funkcí trestního práva jako prostředku ultima ratio, takovou výtku lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněný výslovně neuplatnil. Podstatné však je, že i tato námitka postrádá věcné opodstatnění. Princip subsidiarity trestní represe, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio, nelze chápat tak, že trestní odpovědnost pachatele je vyloučena, pokud se tento sice dopustil společensky škodlivého (resp. závažného) jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu či reakci na protiprávní jednání. Sama existence takové normy z jiného právního odvětví totiž ještě nezakládá nutnost postupovat jen podle ní, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Je to logické, neboť v opačném případě by došlo k popření jedné z podstatných funkcí trestního práva, kterou je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů. Aplikace zmíněné zásady vymezené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku je proto zpravidla na místě pouze ve výjimečných případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, respektive pokud skutky spáchané pachatelem z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídají ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím případům daného trestného činu. Za takový případ však trestní věc obviněného Z. považovat nelze, neboť jeho jednání zcela odpovídá jiným typově podobným případům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby ve smyslu § 240 tr. zákoníku spáchaného srovnatelným způsobem a za obdobných skutkových okolností. Jinak řečeno, s ohledem na zjištěné okolnosti se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, neboť jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek musel být posouzen jako trestný čin. Uplatnění trestní odpovědnosti bylo tudíž logickou a odůvodněnou reakcí orgánů činných v trestním řízení na takto zjištěné protiprávní jednání obviněného.

71. Státní zástupce na závěr dodává, že obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Jinak vyjádřeno dovodil, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozsudku, byl dán některý z jiných důvodů dovolání obsažených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., konkrétně se podle jeho názoru mělo jednat o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a odvolací soud proto pochybil, pokud jeho řádný opravný prostředek zamítl. Tak tomu však není, neboť v žádném případě nelze dovozovat, že by rozhodná skutková zjištění soudu prvního stupně určující pro naplnění znaků trestného činu byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo byla založena na procesně nepoužitelných důkazech, eventuálně že by ve vztahu k nim nebyly bezdůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stejně tak není rozhodování soudu prvého stupně zatíženo ani jinou vadou, která by naplňovala některý z dalších dovolacích důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Proto ani usnesení soudu druhého stupně nemůže být vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.

72. Vzhledem k tomu, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání obviněného přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci, státní zástupce navrhl dovolání obviněného L. Z. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

73. Ve vyjádření ze dne 8. 7. 2022 k dovolání obviněných P. M., J. M., Z. O. a Z. B. a obviněné právnické osoby T. pak státní zástupce uvedl, že je zjevné, že argumentace všech obviněných je v naprosté většině vystavěna na doslovném opakování námitek, jež se prolínají víceméně celým trestním řízením a s nimiž se oba soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly.

74. Pokud jde o obsahovou stránku podaných dovolání, nelze podle státního zástupce přehlédnout, že v podstatě všichni obvinění nelegálnost svého jednání rozporují, popírají jakoukoli dohodu o spáchání závadového jednání v daňové oblasti, a tváří se, že se jednalo o běžnou reklamu plnící svůj účel, za kterou byla zaplacena odpovídající cena. Závěry soudů, podle kterých byly fakturace do daňových přiznání zařazeny právě jen z důvodu snížení daňového základu daně z příjmů a zvýšení odpočtu daně z přidané hodnoty, tak označují za vadné. Jinak vyjádřeno tedy obvinění rozporují zjištění soudů, podle kterých se z jejich strany jednalo o předem dohodnuté účelové jednání motivované snahou získat profit na úkor fiskálních zájmů České republiky, a tvrdí, že tento skutkový závěr je s provedenými důkazy nesouladný a uznáni vinnými být neměli. Takto koncipované námitky tvořící stěžejní část dovolací argumentace všech obviněných se přitom podle státního zástupce s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozchází. V zásadě je pak lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., státní zástupce je však považuje za neopodstatněné. Soud prvního stupně totiž provedl komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Olomouci, který odvolání obviněných řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami se – byť stručně a zčásti za využití odkazu na výstižné argumenty nalézacího soudu – vypořádal.

75. K vytýkané neúplnosti dokazování státní zástupce nejprve poznamenal, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. V aktuálně řešené trestní věci je zjevné, že pokud již některá ze stran v průběhu trestního řízení vznesla požadavek na provedení nového důkazu, žádný ze soudů, před kterým byl takový návrh přednesen, ho nepominul a vyhodnotil ho z hlediska důležitosti a faktické nezbytnosti pro objasnění skutkového stavu věci. Dospěly-li posléze soudy k závěru o nadbytečnosti provádění dalších důkazů s odůvodněním, že skutkový stav byl v míře dostatečné pro rozhodnutí prokázán důkazy ostatními, zamítnutí takového návrhu rovněž adekvátním způsobem zdůvodnily. S úvahami soudů o nadbytečnosti doplnění dokazování se státní zástupce ztotožňuje a nemá v zásadě nic, co by nad jimi uváděný rámec doplnil. Jinak vyjádřeno, dokazování nebylo zapotřebí doplňovat, neboť skutkový stav byl řádně a spolehlivě objasněn v návaznosti na důkazy zbývající. Státní zástupce k problematice opomenutých důkazů pouze doplnil, že dokonce ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces. K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. V aktuálně řešené trestní věci přitom naznačené pochybení v postupu žádného ze soudů nenastalo, neboť jednak navržené důkazy byly po právu shledány nadbytečnými a jednak soudy jejich neprovedení dostatečnou formou zdůvodnily. Jak bylo přitom konstatováno v předchozím odstavci tohoto vyjádření, jejich závěr o faktické nadbytečnosti dalšího dokazování nad rámec důkazů již provedených je i podle názoru státního zástupce naprosto korektní. Za daných okolností tudíž neprovedením dalších důkazů právo obviněného na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod porušeno být nemohlo, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu.

76. V projednávané trestní věci navíc podle státního zástupce nelze spatřovat ani obviněnými dovozovaný nesoulad zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů, neboť soudy zformovaly takový průběh skutkového děje, který s provedenými důkazy koresponduje. Opačné přesvědčení, které v odůvodnění svých mimořádných prostředků prezentují v podstatě všichni obvinění, je důsledkem popření jednoho ze základních principů trestního řízení vyjádřeného pravidlem, podle kterého subjektem, který hodnotí důkazy a na jejich podkladě formuje skutková zjištění, je výlučně soud, a nikoli obviněný, jeho obhájce, či státní zástupce. Je přitom evidentní, že soudy věnovaly zpochybnění shora naznačené obhajoby obviněných patřičné penzum pozornost a vcelku podrobně rozvedly důvody, pro které jí neuvěřily. Na podkladě provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů tedy bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudem vyslovený závěr o vině a pro právní kvalifikaci.

77. Podle § 24 odst. 1 zákona o DPH lze jako náklady ze základu daně z příjmů odečíst výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty je plátce oprávněn k odpočtu daně na vstupu u přijatého zdanitelného plnění, které v rámci svých ekonomických činností použije pro uskutečňování zdanitelných plnění, dodání zboží nebo poskytnutí služby s místem plnění v tuzemsku. Ani jedna z citovaných podmínek v případě fakturací reklamních služeb u obviněných (jako „sponzorů“ či lépe zájemců o reklamu) splněna nebyla, neboť finanční prostředky, které ze svého majetku vydali, nesměřovaly k dosažení zdanitelných příjmů, ani nebyly použity v rámci ekonomických činností toho kterého daňového subjektu pro uskutečňování zdanitelných plnění. Uvedený závěr přitom vychází ze samotného průběhu obchodního vztahu mezi „sponzory“ a zprostředkovateli, z výše finančních prostředků, která byla ze strany „sponzorů“ na údajnou propagaci vydávána, aniž by – kromě formální kontroly fotografií a letáků z rallye – byla jakkoli ověřována návratnost takto vynaložených finančních prostředků, jakož i ze skutečnosti, že někteří ze „sponzorů“ již dříve za reklamu platili přímo poskytovateli této služby, tj. spoluobviněnému O. H., a to částky velmi výrazně nižší.

78. Státní zástupce připomněl, že podstata projednávané trestné činnosti nespočívá v tom, že by služba (tedy reklama) vůbec provedena nebyla. To nikdy netvrdila ani obžaloba. K reklamě na automobilech provozovaných H. naopak skutečně docházelo, což mělo sloužit k zastření trestné činnosti tak, aby bylo ztíženo či znemožněno její odhalení daňovými úřady. Zásadní je ale zjištění, že smyslem sjednaných reklamních služeb nebylo navýšení obratu jednotlivých daňových subjektů a propagace a zvýšení povědomí o firmě či výrobku, ale pouze snížení daňových povinností a dosažení profitu na úkor fiskálních zájmů České republiky. Za tím účelem proto obvinění v rámci poměrně sofistikované kriminální sítě uzavírali smlouvy nikoli se samotným spoluobviněným H., který reklamu fakticky poskytoval a na jehož automobilech měla být prezentována, ale se „zprostředkovatelskými společnostmi“, jimž na jejich účet hradili vystavené faktury. Faktická cena za samotnou reklamu na H. závodních automobilech (a tedy peněžní částka poskytnutá H.) však byla v porovnání s částkami zaplacenými na vystavené faktury jen nepatrná, neboť ze zaplacených mnohamilionových finančních částek v Kč měla být H. v rámci propagace převedena jen částka v nízkých jednotkách procent. Všechny peněžní prostředky zaslané na účet „zprostředkovatelských společností“ přitom byly poté obratem vybrány v hotovosti, bylo s nimi naloženo nezjištěným způsobem, přičemž přímo z účtů nebyly hrazeny žádné faktury – a to ani H., ani jednotlivým subdodavatelům (např. dodavatelům polepů, poskytovatelům energií, a podobně). Uvedenou praxi potvrdil – kromě svědka J. Š. ze společnosti V. – rovněž spoluobviněný Z. T., který jednal za většinu „zprostředkovatelských subjektů“ a jehož výpověď byla – na rozdíl od vyjádření zbylých spoluobviněných – po právu shledána naprosto věrohodnou. Ten mj. uvedl, že veškerá činnost společností B., C. p. a I. p. byla pouze fiktivní, on sám ani tyto společnosti žádné reklamní služby pro jakékoli další subjekty nezprostředkovávaly, smlouvy byly uzavírány v podstatě jen na oko, a stejně tak byly podle těchto smluv (a nikoli tedy podle faktického plnění) vystavovány faktury, přičemž po jejich proplacení (zpravidla) T. na žádost A. či M. M. veškeré finanční prostředky poukázané na účty společností, jménem kterých jednal, v hotovosti vybral a předal je M. M. T. současně potvrdil, že společnosti neměly s údajnou reklamní činností žádné výdaje, a proto údaje pro daňová přiznání sestavoval tak, aby platily nízkou daňovou povinnost.

79. Shora uvedená zjištění nalézacího soudu, podle kterých se obvinění vědomě a po předchozí, přinejmenším obecné dohodě, účastnili jednání v rámci podvodného řetězce sloužícího ke krácení daní, jsou jednoznačná a z provedených důkazů spolehlivě vyplývají. Nelze se přitom ztotožnit ani s takovými tvrzeními obviněných, podle kterých se soudy v rámci hodnocení důkazů a odůvodnění svých rozhodnutí dopustily nelogického a vinu vylučujícího kontrastu, označily-li na straně jedné trestnou činnost za spolehlivě prokázanou a poukázaly-li současně na nerozkrytí jejích detailů. Charakter trestné činnosti, způsob jejího páchání, jakož i konkrétní ráz zapojení obviněných do ní, žádné pochybnosti nevzbuzuje, a je naprosto zřejmý. Pokud podle nalézacího soudu nebyly objasněny další podrobnosti páchané trestné činnosti, pak se jednalo o takové okolnosti, které závěr o vině obviněných žádným způsobem nezpochybňují. Již ze samotné podstaty věci, kdy jednání všech pachatelů musela předcházet předchozí, alespoň rámcová dohoda, pak vyplývá, že všichni obvinění zaručeně znali stěžejní okolnosti a zákonitosti páchání přezkoumávaného zločinu a právě za účelem obohacení se na úkor fiskálních zájmů České republiky do podvodného řetězce vstoupili. Společné jednání vedené společným úmyslem pak odůvodňuje také závěr o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku.

80. Státní zástupce proto uzavřel, že vytýkali-li obvinění absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného nesouladu mezi nimi, není možné jim přisvědčit, neboť zjištění nalézacího soudu z provedených důkazů vyplývají. Jinak řečeno, na podkladě takto provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudem vyslovený závěr o vině a pro právní kvalifikaci. K tomu v obecné rovině připomněl, že odlišná zjištění soudů, která se míjí s představami obviněných, nemohou být ani důsledkem porušení zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo ze strany soudů. Podle celé řady respektovaných rozhodnutí Ústavního soudu či Nejvyššího soudu se totiž nelze ztotožnit s názorem, že stojí-li proti sobě dvě odlišná tvrzení, respektive dvě skupiny důkazů, které nabízejí různé varianty průběhu skutkového děje, je třeba vždy a za všech okolností rozhodnout ve prospěch obviněného s odkazem na zásadu in dubio pro reo. Uplatnění této zásady je totiž namístě pouze tehdy, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace žádné pochybnosti o průběhu skutkového děje nemá, podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch" splněny nejsou. Jinak vyjádřeno, podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li tyto důkazy o jeho vině (třebaže jsou mezi nimi určité dílčí a nevýznamné rozpory). Právě tak tomu bylo i v nyní posuzované trestní věci, neboť žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněných neměl.

81. Vedle uvedených námitek, které tvoří jádro podaných dovolání, ještě obvinění v menší míře vytkli další údajné nedostatky, které sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupce je však shledává neopodstatněnými.

82. K námitce, že z pohledu ujasnění trestní odpovědnosti je klíčové posouzení věci Nejvyšším správním soudem, na jehož rozhodnutí mělo být vyčkáno, státní zástupce odkázal na závěry, které v této souvislosti učinil již nalézací soud. Nejvyšší správní soud řešící stížnosti toho kterého daňového subjektu se v rámci svých předchozích rozhodnutí s ohledem na předmět řízení zabýval především otázkou unesení důkazního břemene daňovým subjektem. Aktuálně posuzované jednání však Nejvyšší správní soud neposuzoval (a logicky ani nemohl posuzovat), ve všech souvislostech, nezabýval se existencí dalších smluv s dalšími daňovými subjekty (obviněnými), a nedisponoval všemi důkazy, o něž se mohl opřít nalézací soud v rámci vedeného trestního řízení. Nemohl tedy zohlednit kupříkladu jednoznačně a přesvědčivě vyznívající výpověď spoluobviněného Z. T., vyjádření J. Š. či postoj společnosti V. Nadto, jak důvodně připomněl soud prvého stupně v aktuálně řešené trestní věci, daňové řízení je ovládáno zcela jinými pravidly, nežli řízení trestní. Rozhodnutí o tom, zda došlo či nedošlo k neoprávněnému zkrácení daně a vylákání daňové výhody, je přitom otázkou posouzení viny ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. a orgány činné v trestním řízení tudíž pravomocnými rozhodnutími příslušných finančních orgánů a soudů vázány nejsou.

83. Neopodstatněnou je podle státního zástupce také námitka, podle které soudy nezohlednily vynaložené náklady, neboť bez ohledu na jejich úvahy o spáchání trestné činnosti je nesporné, že peněžní prostředky na vylepení reklamy skutečně použity byly, a rozsah trestné činnosti tedy mohl být určován jen ve vztahu k té finanční hodnotě, která byla nad rámec obvyklého plnění za podobnou reklamu. Jakkoli totiž samotná reklama reálně provedena byla, primárním smyslem jednání pachatelů nebyla reklama, ale „daňový únik“, v jehož rámci byly do vztahu mezi „sponzorovaným“ a „sponzory“ účelově vloženy „zprostředkovatelské subjekty“ tak, aby si daňové subjekty (obvinění) snížily své daňové povinnosti. Reklama samotná pak byla jen zastíracím prostředkem k tomu, aby mohl být tento daňový podvod uskutečněn. Státní zástupce se pak ztotožňuje s nalézacím soudem v jeho závěru, že za takového stavu věci je odpočet nákladů na realizaci daňového podvodu od celkového rozsahu zkrácení daně či vylákání výhody na dani zcela nemyslitelný.

84. Pokud pak někteří z obviněných zpochybnili subjektivní stránku založenou úmyslným zaviněním, jde rovněž o námitku postrádající opodstatnění, která je navíc vystavěna na výhradách skutkových, jimiž jakoukoli nelegálnost svého počínání popírají. Stojí za připomenutí, že část obviněných již v minulosti zadávala reklamu přímo u spoluobviněného H., a to za cenu velmi výrazně nižší. Stěžejní je však logické zjištění vycházející – kromě výpovědi Z. T. – ze samotné podstaty věci, neboť pro úspěšnou dlouhodobou realizaci daňového podvodu musela trestné činnosti předcházet alespoň rámcová dohoda pachatelů, a tedy všichni obvinění zaručeně znali základní okolnosti a zákonitosti přezkoumávaného protiprávního jednání a právě za účelem obohacení se na úkor fiskálních zájmů České republiky do onoho pomyslného podvodného řetězce pachatelů vstoupili. Tvrdí-li pak obviněný Z. O. a obviněná právnická osoba T. s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 381/2019, že k žádnému zkrácení daně v případě žádné z daní fakticky nedošlo, přehlíží zcela zásadní skutkové a důkazní odlišnosti tam projednávaného případu s aktuální trestní věcí řešenou Krajským soudem v Brně - pobočkou ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 6/2019.

85. Státní zástupce proto uzavřel, že soudy učinily správná skutková zjištění a jednání obviněných přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci. V návaznosti na povahu dovolacích námitek pak navrhl dovolání obviněných P. M., J. M., Z. O. a Z. B. a obviněné právnické osoby T. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

86. Ve vyjádření ze dne 12. 7. 2022 k dovolání obviněných M. K. a K. K. a obviněné právnické osoby C. C. konečně státní zástupce uvedl, že nelze přehlédnout, že chybějící objektivní a subjektivní stránku uvedeného zločinu obvinění namítají výlučně na podkladě takových námitek, v jejichž rámci nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudem prvého stupně a s jeho skutkovými závěry. Ty označují za vadné a tvrdí, že z provedených důkazů nevyplývají. Nelegálnost svého jednání tedy rozporují, popírají jakoukoli dohodu o spáchání závadového jednání v daňové oblasti a vědomou účast na daňovém deliktu, a tváří se, že šlo o běžnou reklamu plnící svůj účel, za kterou byla zaplacena odpovídající cena. Závěry soudů, podle kterých byly fakturace do daňových přiznání zařazeny právě jen z důvodu nelegálního snížení daňového základu daně z příjmů a zvýšení odpočtu daně z přidané hodnoty, tudíž označují za vadné. Rozporují tedy zjištění soudů, podle kterých se z jejich strany jednalo o předem dohodnuté účelové jednání motivované snahou získat neoprávněný profit na úkor fiskálních zájmů České republiky, a akcentují, že uvedený skutkový závěr je s provedenými důkazy nesouladný a uznáni vinnými být neměli. Takto koncipované námitky lze podle státního zástupce podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje je však za neopodstatněné. Nalézací soud totiž podle jeho názoru provedl řádné dokazování, učinil správné skutkové závěry a nezatížil řízení ani vadou opomenutých důkazů. V řízení nelze spatřovat ani obviněnými dovozovaný nesoulad zásadních skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků stíhaného trestného činu a provedených důkazů. K povaze projednávané daňové trestné činnosti a k usvědčujícím důkazům státní zástupce zopakoval to, co již uvedl ve svých dřívějších vyjádřeních.

87. Co se pak týká rozhodování Vrchního soudu v Olomouci, obviněným lze podle státního zástupce přisvědčit v tom, že uvedený soud v rámci odůvodnění svého rozsudku většinově převzal argumentaci soudu prvého stupně a své úvahy nijak významně nad rámec původního odsuzujícího rozsudku nerozvedl. Státní zástupce však uvedenou okolnost za zásadní nedostatek jeho rozhodnutí nepovažuje. Z odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci totiž vyplývá, že rozsudek nalézacího soudu fakticky přezkoumal, přičemž ve prospěch obviněných zasáhl taktéž do výroku o trestu. Důvody pro zásah do výroku o vině nicméně neshledal, neboť s žádnou z námitek obviněných se neztotožnil.

88. K obviněnými rovněž napadenému výroku o trestu státní zástupce poznamenal, že námitka založená na údajné nepřiměřenosti uloženého trestu v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů – až na zcela výjimečné případy – relevantně uplatněna být nemůže, a to ani tehdy, je-li obviněný subjektivně přesvědčen kupříkladu o vadném postupu soudů při hodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku. Konkrétní druh a výše uloženého trestu jsou totiž věcí volné úvahy soudu, do níž zásadně cestou dovolání zasahovat nelze. Oněmi zcela výjimečnými případy by byly toliko situace trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, narušujících ve svém důsledku základní práva a svobody obviněného. To však peněžité tresty uložené obviněným v částkách, jež v souhrnu v podstatě jen mírně přesáhly škodu způsobenou na fiskálních zájmech České republiky, nejsou, neboť jejich výše byla odvolacím soudem odůvodněna řádně, s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem, a rovněž způsobem ústavně konformním. V případě trestů uložených obviněným se proto o tresty nepřiměřeně přísné či nespravedlivé nejedná.

89. Zjištění nalézacího soudu, podle kterých se všichni obvinění, obviněné K. a obviněnou právnickou osobu C. C. nevyjímaje, vědomě a po předchozí, přinejmenším obecné dohodě, účastnili jednání v rámci podvodného řetězce sloužícího ke krácení daní, jsou jednoznačná a z provedených důkazů spolehlivě vyplývají. Již ze samotné podstaty věci, kdy jednání všech pachatelů musela předcházet alespoň rámcová dohoda, pak vyplývá, že rovněž obvinění zaručeně znali stěžejní okolnosti a zákonitosti páchání projednávaného zločinu, a právě za účelem obohacení se na úkor fiskálních zájmů České republiky do podvodného řetězce vstoupili. Společné jednání vedené společným úmyslem pak odůvodňuje také závěr o spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku. S obviněnými je přitom podle státního zástupce zapotřebí souhlasit, pokud akcentují potřebu dovození individuální trestní odpovědnosti. V tomto ohledu se však soudy pochybení nedopustili. Přes koncepci individuální trestní odpovědnosti totiž nelze ponechat stranou pozornosti úzkou spojitost jednání všech obviněných, ohledně kterých bylo původně vedeno jedno společné trestní řízení, a tedy naprosto shodný modus operandi. Již v předchozích pasážích tohoto vyjádření bylo zmíněno to podstatné skutkové zjištění nalézacího soudu, podle kterého byly uvedené společnosti B., C. p., I. p. a H. do vztahu mezi obviněným O. H. a jednotlivými zájemci o reklamu či sponzoring (tedy zbývajícími obviněnými) „vloženy“ zcela účelově, a to s jediným cílem, totiž prostřednictvím daňového deliktu zkrátit daň či vylákat výhodu na ní. Pokud by s podstatou jednání v rámci daňového deliktu nebyli obeznámeni i s H. v minulosti spolupracující obvinění K. a M. K. a právnická osoba C. C., O. H. by neměl ani žádný důvod účelově je „směřovat“ k oněm „zprostředkovatelským“ společnostem, jejichž faktická činnost byla nulová a smlouvy s nimi byly uzavírány jen „na oko“, neboť by – pokud by byla činnost legální – od K. obdržel méně peněz za reklamu, než tomu bylo v minulosti.

90. Státní zástupce proto uzavřel, že vytýkali-li obvinění absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného nesouladu mezi nimi, není možné jim přisvědčit, neboť zjištění nalézacího soudu z provedených důkazů vyplývají. Jinak řečeno, na podkladě takto provedených a nalézacím soudem řádně vyhodnocených důkazů, třebaže ve vztahu konkrétně k obviněným K. a M. K. a obviněné právnické osobě C. C. se jedná o důkazy v podstatě nepřímé, bylo v souladu se zásadami formální logiky nepochybně možné učinit skutkové závěry vyjádřené následně ve skutkové větě a v odůvodnění odsuzujícího rozsudku, které se také staly dostatečným podkladem pro soudem vyslovený závěr o vině a pro právní kvalifikaci. Navrhl proto dovolání obviněných M. K. a K. K. a obviněné právnické osoby C. C. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265r odst. 1 tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

91. Na vyjádření státního zástupce reagovali replikou obvinění Z. O. a obviněná právnická osoba T. a obvinění M. K. a K. K. a obviněná právnická osoba C. C.

92. Obvinění Z. O. a obviněná právnická osoba T. mají za to, že vyjádření státního zástupce obsahuje zcela zásadní skutečnosti obviněným dosud neznámé. Obvinění poukazovali na to, že v napadeném rozsudku lze nalézt dvě (jen stěží slučitelné) skutkové alternativy. Na základě podrobného posouzení věci se nakonec obvinění přiklonili k tomu, že soud vycházel ze skutkové alternativy první – účast na fiktivní fakturaci. Jak ale vyplývá z vyjádření státního zástupce, tento úsudek obviněných byl nejspíše nesprávný, resp. státní zástupce za správnou považuje skutkovou alternativu druhou. Státní zástupce totiž nijak nevychází z fiktivní fakturace, avšak obviněným klade za vinu vědomou účast na podvodném schématu, kde fakturované plnění bylo pouhou zástěrkou k obohacení se na úkor státního rozpočtu. Výše uvedené se alespoň obviněným jeví z bodu 20. vyjádření státního zástupce. Ten poukazuje na užití zprostředkovatelských společností. To však, aniž by vzniklé právní vztahy považoval za neexistující, jak podle názoru obviněných dosud činily soudy, ale plně z nich vyvozuje účastníky sledované, jakkoliv účelově, právní účinky. Ona účelovost v jednání totiž nemá a nemůže mít vliv na samotnou existenci právního jednání. Výše uvedené však zcela obrací skutkový stav, na kterém obvinění vystavěli své dovolání. O to více se pak uplatní namítaná vada nepřezkoumatelnosti a porušení práva obviněných na spravedlivý proces. Obviněným totiž nebylo řádně osvětleno, co je jim kladeno za vinu. Že to není fiktivní fakturace, ale vědomá účast na podvodu, kde fakturované plnění bylo pouhou zástěrkou k obohacení se na úkor státního rozpočtu, jakkoliv formální hmotněprávní podmínky nároků byly naplněny. Že se jedná o navzájem neslučitelná skutková východiska, vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. 6 Afs 252/2016. Za této situace proto obvinění neví, jak nyní adekvátně reagovat. Zda se pokusit ve světle vyjádření státního zástupce přepracovat východiska svého dovolání, či zda spoléhat na kasační zásah Nejvyššího soudu. Alespoň s poukazem na jádro nesprávnosti ve vyjádření NSZ se obvinění pokusí o to prvé. Obvinění poukazují na to, že neexistuje jediný přímý důkaz o tom, že by zaručeně znali stěžejní okolnosti a zákonitosti páchání přezkoumávaného zločinu a právě za účelem obohacení se na úkor fiskálních zájmů České republiky do podvodného řetězce vstoupili. Ve své podstatě toto kategorické tvrzení stojí výlučně na argumentačním klamu „unáhleného zobecnění“, resp. „nereprezentativního vzorku“, na který obvinění poukazovali v bodu 24 svého dovolání. Dokonce toto tvrzení je vyvráceno důkazem provedeným v hlavním líčení, resp. jeho hodnocením nalézacím soudem, který uvedl, že obviněný se účastnil podvodného jednání na DPH, přičemž o tomto jednání vědět mohl a měl. Ani Odvolací finanční ředitelství, na jehož závěry nalézací soud poukázal, však netvrdí, že by obvinění o podvodu věděli. O tomto jen mohli a měli vědět. Odvolací finanční ředitelství tak na rozdíl od orgánů činných v trestním řízení tvrdí, že obvinění postupovali nedbale, avšak o svém zapojení do podvodu fakticky nevěděli. I tento důkaz tak vyvrací onu zaručenou znalost, na níž se státní zástupce odvolává. Obvinění tak uzavírají, že pozadí poskytování reklamních služeb jim nebylo známo. Netušili, jaké jsou vztahy mezi dodavatelskými společnostmi a panem H. Ba co víc, ze svého pohledu uzavřeli smluvní vztah za tržní cenu, což bylo v řízení potvrzeno i znaleckými posudky. Neexistuje tak jediná indicie prokazující spolupachatelství na daňových podvodech s ostatními obviněnými, pročež přezkoumávané rozhodnutí nemůže obstát.

93. Obvinění M. K. a K. K. a obviněná právnická osoba C. C. ve své replice vyjádřili nesouhlas s argumentací státního zástupce, že obvinění dovozují absenci naplnění objektivní a subjektivní stránky přisouzeného trestného činu z pouhého nesouhlasu s hodnocením důkazů nalézacím soudem a s jeho skutkovými závěry. V ostatních částech repliky obvinění v zásadě opakuji svoji argumentaci uplatněnou v dovolání, když poukazují na extrémní rozpor řady skutkových zjištění soudů (zejména nalézacího) s provedeným dokazováním a na to, že nebyla vyvrácena jejich obhajoba, a tímto způsobem reagují na jednotlivé části vyjádření státního zástupce k podaném dovolání. Podle obviněných ve věci panují důvodné pochybnosti o jejich vině, a proto došlo k porušení zásady in dubio pro reo a panuje extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a provedeným dokazováním.

III. Přípustnost dovolání

94. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.

95. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

96. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

97. Obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, resp. v případě obviněného L. Z. ještě ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

98. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ten je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

99. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

100. Konečně, o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. jde v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

101. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

102. Na podkladě obviněnými uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení dovolacích námitek jednotlivých obviněných.

IV. Důvodnost dovolání

103. Z podaných dovolání Nejvyšší soud zjistil, že obvinění svými mimořádnými opravnými prostředky brojí proti výrokům o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, resp. proti rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci coby soudu odvolacího, který v otázce viny jejich odvoláním nevyhověl (odvolání většiny obviněných, kteří podali dovolání, bylo zamítnuto, u části z nich došlo ke zrušení napadeného rozsudku toliko ve výroku o trestu). Z dovolání obviněných je rovněž zřejmé, že základ jejich argumentace se v zásadě týká zapojení do trestné činnosti obviněných T. a H., o které již bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž jmenovaní obvinění dovolání nepodali ani nebylo podáno v jejich prospěch či neprospěch. Obvinění, kteří dovolání podali, poukazují zejména na to, že jimi objednané reklamní služby byly poskytnuty a že o trestné činnosti jmenovaných dvou obviněných nevěděli. Způsob, jakým mělo dojít k jim vytýkané trestné činnosti, považují obvinění za nelogický a bez hospodářského efektu. Jinými slovy, obvinění se od trestné činnosti obviněných T. a H. distancují. Výhrady obviněných se týkají i toho, že v řízení před soudem nebyl proveden znalecký posudek dr. Hálka, ze kterého podle nich vyplývá, že částka jím vynaložená na pronájem reklamních ploch v letech 2009 až 2011 odpovídala cenám obvyklým. Část obviněných poukázala též na to, že jestliže ani soudy nezpochybnily, že reklama skutečně byla poskytnuta, musela být přinejmenším část výdajů na ni uplatněna po právu. Obvinění upozorňují rovněž na to, že soudy jim daly za pravdu ve správním soudnictví ve sporech o oprávněnost uplatněných výdajů z daňového hlediska, a trvají na tom, že předmětnou věc bylo na místě řešit pouze prostředky daňového práva.

104. Z hlediska obviněnými uplatněných dovolacích důvodů je podaným dovoláním nejprve nutno vytknout, že ačkoliv většina obviněných uplatnila toliko dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), popř. písm. h) tř. ř., je tyto u většiny z nich nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Z obsahu podaných dovolání je totiž zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jejich odvolání (popř. jim bylo vyhověno toliko stran výroku o trestu), nýbrž zejména proti rozsudku soudu nalézacího, který je uznal vinnými žalovanými skutky a uložil jim tresty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je totiž dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Uvedená vada v označení zákonných dovolacích důvodů nicméně nebránila podaná dovolání projednat a rozhodnout o nich.

105. Pokud jde o samotnou dovolací argumentaci obviněných, jak byla shora stručně zrekapitulována a v bodu II. odůvodnění tohoto usnesení podrobně popsána, je tuto možno s určitou dávkou zobecnění rozdělit do následujících okruhů. Obvinění rozporují jednak naplnění objektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, neboť mají za to, že jimi objednané reklamy v plném rozsahu proběhly a současně nebylo prokázáno, že by tyto byly cenově nadhodnoceny (nebyla tedy podle nich způsobena žádná škoda v podobě zkrácené daně – k tomu poukazují i na rozhodnutí soudů ve správním soudnictví). Dále obvinění namítají absenci subjektivní stránky k uvedenému trestnému činu v podobě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když zpochybňují svoji vědomost o tom, že se objednáním a zaplacením reklamních služeb podíleli na trestné činnosti jiných osob (obviněných T. a H., někteří zmiňují též bratry M.). V souvislosti s těmito dvěma základními okruhy námitek část obviněných poukazuje i na procesní vady, kterými podle jejich názoru měly soudy řízení zatížit. Poslední okruh dovolacích námitek se pak týká uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. K objektivní stránce trestného činu podle § 240 tr. zákoníku 106. Pokud jde o objektivní stránku trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, tedy o otázku, zda byla jednáním obviněných zkrácena daň, popř. vylákána výhoda na dani, a v jakém rozsahu, je nutno nejprve uvést, že obvinění v rámci podaných dovolání poukazují zejména na to, že předmětné reklamní služby, které si u zprostředkovatelských společností uvedených ve skutkové větě objednali, byly reálně poskytnuty, což měli i sami ověřit. Nárok na uplatnění příslušných nákladů v daňových přiznáních tedy podle obviněných byl dán a nemohlo tak dojít ke zkrácení daně, popř. k vylákání výhody na dani. V této souvislosti poukazují rovněž na to, že soudy se měly zabývat tím, zda i v situaci, kdy reklamní služby neposkytovaly zprostředkovatelské společnosti, nemohl být dán jejich nárok na uplatnění předmětných výdajů pro daňové účely. K otázce rozsahu zkrácené, resp. neoprávněně vylákané výhody na dani, pak obvinění poukazují na znalecký posudek dr. Hálka, který podle nich potvrzuje, že cena za předmětné reklamní služby byla cenou obvyklou.

107. Z právě uvedeného je zřejmé, že obvinění v souvislosti s naplněním objektivní stránky přisouzených trestných činů uplatňují mj. i námitky čistě skutkové povahy, a nikoliv pouze námitky právní týkající se právního posouzení skutku. Předpokladem pro řádné uplatnění daňově uplatnitelných nákladů je totiž primárně to, zda služby, za které byly tyto výdaje vynaloženy, skutečně proběhly. Obviněnými uplatněná argumentace tak spadá pod rozsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť je tomu tak pouze s notnou dávkou benevolence. Obvinění totiž v zásadě pokračují ve skutkové polemice, kterou uplatnili již před soudy nižších stupňů, a nenabízejí kvalifikovanou argumentaci týkající se existence zjevného (extrémního) rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, jak to má na mysli první alternativa dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

108. Jakkoliv je námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování a správnosti učiněných skutkových zjištění za podmínek tam stanovených možné opřít o v trestním řádu nově zakotvený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, který většina obviněných výslovně uplatnila, je Nejvyšší soud nucen konstatovat, že zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů by mohl přicházet v úvahu toliko v případě zjištění zjevného (extrémního) rozporu mezi těmito skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů [srov. první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu totiž ani po 1. 1. 2022 nedošlo k rozšíření rozsahu dovolacího přezkumu též na otázky skutkové a Nejvyšší soud jako soud dovolací se nestává jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. To by bylo v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je i nadále určeno především k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla detailně přezkoumávána ještě třetí instancí. Není smyslem řízení o dovolání a úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, zda soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné zásadní deformace důkazů a ani jinak zjevně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlily. Za takového stavu nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na skutkových zjištěních, která se stala podkladem výroku o vině. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případech zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

109. O takovou situaci se i nadále jedná pouze v případě nejtěžších vad důkazního řízení, např. tehdy, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). To souvisí i s tím, že těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.).

110. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a rozhodnutí soudů nižších stupňů dospěl k závěru, že skutková zjištění, na kterých soudy postavily své závěry o naplnění objektivní stránky projednávané daňové trestné činnosti obviněných, vadou zjevného (extrémního) rozporu zatížena nejsou.

111. Pokud jde o klíčovou otázku, zda předmětné reklamní služby byly realizovány či nikoliv, soudy po provedeném dokazování dospěly k závěru, že, zjednodušeně řečeno, nějaké reklamní služby poskytnuty skutečně byly, nicméně se tak nestalo na základě daňových dokladů, které vystavily zprostředkovatelské společnosti a které obvinění, resp. společnosti, za něž jednali, uplatnili v předmětných daňových přiznáních. Jediným účelem pronájmu reklamních ploch skrze zprostředkovatelské společnosti tak podle nižších soudů bylo právě snížení daňové povinnosti příslušných daňových subjektů.

112. Tento skutkový závěr nižších soudů podle Nejvyššího soudu obstojí, neboť má oporu v provedených důkazech, zejména pak ve výpovědi obviněného T., který poté, co svoji výpověď v řízení před soudem změnil, uvedl, že jím zastupované zprostředkovatelské společnosti žádnou faktickou ekonomickou činnost nevyvíjely, sám obviněný neměl povědomí o reklamách, které měly být provedeny, a sám žádnou reklamu nesjednával ani nerealizoval. Činnost jmenovaného obviněného, který byl v dané době pod vlivem A. M., spočívala pouze na vystavování faktur podle smluv, podepisování dokumentů a vybírání peněz zaslaných na účet společnosti. Obviněný T. sám sebe považoval za bílého koně.

113. Pokud jde o výpověď obviněného T., kterou někteří obvinění obsáhle rozporují, Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud, který jmenovaného obviněného vyslechl, tohoto shledal věrohodným, přičemž své úvahy, které jej k tomuto závěru vedly, vyložil v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 55., popř. bod 73.). K otázce hodnocení věrohodnosti svědka pak Nejvyšší soud uvádí, že hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží, i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti, výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl (zde nalézacímu soudu). V této souvislosti lze obecně konstatovat, že skutečnost, že nalézací soud hodnotil věrohodnost jednotlivých svědků (zde obviněného) způsobem, který neodpovídá představám ostatních obviněných, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, bod 165.). Nejvyššímu soudu proto v nyní projednávané věci jednak nepřísluší odůvodněné závěry nalézacího soudu týkající se věrohodnosti obviněného T. stran jeho působení ve zprostředkovatelských společnostech jakkoliv přehodnocovat, jednak se s nimi ztotožňuje i po věcné stránce. Lze proto uzavřít, že z výpovědi obviněného T. bylo možno v důkazním řízení vycházet, přičemž tato poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že zprostředkovatelské společnosti žádnou ekonomickou činnost ve skutečnosti nevyvíjely.

114. Výpověď obviněného T. však není jediným důkazem, který poukazuje na toliko formální činnost zprostředkovatelských společností. Významným je v tomto směru i zjištění o toku finančních prostředků v těchto společnostech, kdy částky obdržené na základě vystavených faktur za reklamu byly obratem po jejich připsání na účty vybírány v hotovosti a jejich další osud nelze dohledat. I tato skutečnost potvrzuje výpověď obviněného T., že zprostředkovatelské společnosti skutečnou ekonomickou činnost neprovozovaly.

115. Z uvedených důvodů tak obstojí skutkové zjištění soudů, že reklama, ať už byla obviněným H. poskytnuta na jakémkoliv (smluvním) základě (patrně přímo mezi obviněnými objednateli reklamy a obviněným H. coby jejím faktickým dodavatelem), nebyla zajišťována zprostředkovatelskými společnostmi, ve kterých působil obviněný T. a které vystavily předmětné daňové doklady. Tyto zprostředkovatelské společnosti, které tvořily mezičlánek mezi objednavateli reklamy a jejím faktickým poskytovatelem, přitom byly do uvedeného smluvního řetězce včleněny pouze za účelem krácení daně, popř. vylákání výhody na dani, o čemž svědčí zjištění o neexistenci žádné reálné činnosti těchto společností i to, že veškeré jejich příjmy byly po připsání na účet vybírány v hotovosti, přičemž jejich další osud není evidovaný a dohledatelný. V důsledku právě uvedeného tak obvinění coby osoby jednající za objednatele reklamy nebyli oprávněni uplatnit daňové doklady v daňových přiznáních, a to v žádném rozsahu, tedy ani v rozsahu těch reklamních služeb, které mohly být obviněným H. skutečně poskytnuty.

116. S tím souvisí i odpověď na výhrady těch obviněných, kteří poukazovali na to, že jednání, které je jim kladeno za vinu, by pro ně nemělo hospodářský význam a bylo by nelogické, neboť by za účelem zkrácení daně, popř. vylákání výhody na dani, měli vynaložit vyšší částky, než o které by se měli takovou trestnou činností obohatit. Obvinění nicméně při takové obhajobě pomíjejí charakteristickou okolnost trestné činnosti, která je předmětem tohoto trestního řízení a která spočívá v tom, že finanční prostředky, které společnosti obviněných vynaložily na reklamu vyfakturovanou zprostředkovatelskými společnostmi, byly bílými koňmi jednajícími za tyto společnosti obratem v hotovosti vybírány z bankovních účtů. Byť zcela pochopitelně nelze zjistit přesný osud této hotovosti, je s ohledem na charakter zprostředkovatelských společností, které nevyvíjely žádnou činnost a jejichž začlenění do smluvního řetězce údajného poskytování reklamních služeb bylo hospodářsky zcela neúčelné a nadbytečné, možno učinit závěr, že tyto finanční prostředky směřovaly, alespoň částečně, zpět obviněným, resp. jejich společnostem. V takovém případě je již počínání obviněných zcela logické a z hlediska zamýšleného následku (zkrácení daně, resp. vylákání výhody na dani) smysluplné. Poukaz na údajnou nelogičnost jednání, které je obviněným vytýkáno, se tak s těmito okolnostmi projednávané trestné činnosti míjí.

117. S právě uvedeným úzce souvisí i otázka rozsahu zkrácené daně, popř. vylákané výhody na dani. Zde se již, na rozdíl od shora pojednaných skutkových otázek, jedná o otázku právního posouzení, kterou bylo možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který většina obviněných rovněž uplatnila. Je nicméně správný závěr soudů, že jelikož na obviněnými uplatněné faktury nebylo ze strany zprostředkovatelských společností poskytnuto žádné reálné plnění, je při stanovení rozsahu zkrácené daně, popř. vylákané výhody na dani, nutno vycházet z celých částek, které byly na předmětné faktury uhrazeny. Tyto částky tak správně nebyly ponižovány o obvyklou cenu reklamy, která sice byla v nějakém rozsahu reálně poskytnuta, avšak na základě jiných než deklarovaných smluvních vztahů, přičemž její poskytnutí sloužilo mj. k zastření daňového deliktu. V takovém případě jde o riziko, které nesou obvinění jako důsledek páchání daňové trestné činnosti, kdy se nemohou odvolávat na to, že za účelem zastření daňových deliktů vynaložily náklady na to, aby nějaká reklama poskytnuta byla, byť je možné, že vedlejším účelem mohly být i marketingové zviditelnění společností, které reklamu objednávaly. Jediným účelem objednávání reklamních služeb skrze zprostředkovatelské společnosti totiž skutečně bylo páchání daňového deliktu. V tomto smyslu proto lze na blíže nezjištěnou výši nákladů na skutečně poskytnutou reklamu nahlížet jako na náklady vynaložené na spáchání trestného činu, o které se rozsah zkrácené či neoprávněně vylákané daně nesnižuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013). Obvinění tedy skutečnost, že nějaké finanční prostředky na poskytnutí reklamy skutečně vynaložili, nemohou uplatňovat ve svůj prospěch.

118. S ohledem na výše uvedené lze dále konstatovat, že soudy zcela správně neprovedly důkaz znaleckým posudkem dr. Hálka, který obvinění předložili. Tento důkaz totiž nebyl způsobilý ničeho změnit na závěru, že v poměrech nyní projednávané trestné činnosti je nutno rozsah zkrácené daně (popř. vylákané výhody na dani) stanovit z uhrazených částek v celé jejich výši. Šlo tedy o důkaz nadbytečný, což soudy v tomto směru i správně odůvodnily. Jakkoliv je tedy tato procesní výhrada podřaditelná pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jde o námitku věcně neopodstatněnou.

119. Obviněný O. a obviněná právnická osoba T. dále v podaném dovolání poukázali na judikaturu správních soudů, podle které je povinností příslušného orgánu veřejné moci při vyvrácení deklarovaného dodavatele posoudit, zda skutečným dodavatelem nemohl být jiný plátce DPH. Pokud ano, je nárok na odpočet zachován. Je-li skutečným dodavatelem v řetězovém dodání předešlý článek, který je zároveň plátcem DPH, zůstává odpočet DPH zachován (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, sp. zn. 1 Afs 334/2017). V poměrech nyní projednávané věci tak mají jmenovaní obvinění za to, že jelikož obviněný H., který reklamní plnění fakticky poskytl, byl v té době rovněž plátcem DPH, je v celé věci je odpočet zachován.

120. K právě nastíněné argumentaci obviněného O. a obviněné právnické osoby T. nicméně Nejvyšší soud uvádí, že závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v citovaném rozhodnutí nejsou pro nyní projednávanou věc použitelné. Nejvyšší správní soud totiž v citovaném rozsudku judikoval, že dodavatel zboží nebo poskytovatel služeb nemusí být jednoznačně identifikován, pokud ze skutkových okolností s jistotou vyplývá, že postavení plátce DPH nutně měl; v takovém případě je nárok na odpočet DPH zachován. Nejvyšším správním soudem řešená otázka se tak týká primárně problematiky identity dodavatele. Bylo však jasně konstatováno, že prokázání splnění hmotněprávních podmínek a podvodu na DPH jsou odlišné otázky (srov. bod 33. citovaného rozsudku). Uvedené závěry Nejvyššího správního soudu týkající se identity dodavatele se přitom netýkají situací, kdy je prokázán podvod na DPH, nýbrž toliko otázky, kdy je identita dodavatele neznámá (avšak je jisté, že byl plátcem DPH). V nyní projednávané věci přitom bylo jednak prokázáno, kdo byl skutečný dodavatel reklamy (tím byl obviněný H.), ale zejména bylo prokázáno, že šlo o podvod na DPH. Poukaz obviněných na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu je tak zcela lichý.

121. Obvinění rovněž v podaných dovoláních poukazovali na to, že v daňovém řízení či následném řízení ve správním soudnictví, která se týkala totožných reklamních služeb jako nyní projednávaná trestní věc, byly zrušena některá rozhodnutí, kterými byla společnostem, které obvinění zastupovali, doměřena daň. K námitkám tohoto charakteru, které v různých podobách uplatnili někteří obvinění, však Nejvyšší soud uvádí, že rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (viz. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 14. 9. 1978, sp. zn. 4 Tz 62/78, publikované pod č. 27/1979 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 5 Tz 101/2001, publikované pod č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). Jestliže jde o otázku viny, musí ji orgán trestního řízení posoudit samostatně i v případě, že tu již je pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu o takové předběžné otázce. Za otázku viny je nutno považovat nejen každý znak trestného činu, uvedený ať už ve zvláštní nebo obecné části trestního zákona, ale i každou jednotlivou podmínku nutnou pro závěr, zda se jedná o trestný čin či nikoli. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení musí řešit předběžnou otázku týkající se posouzení viny obviněného samostatně, přestože o ní bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným orgánem, však neznamená, že by se rozhodnutím příslušného orgánu vůbec nezabývaly a nebraly ho v úvahu. Takové rozhodnutí i spisy týkající se této věci jsou důkazním materiálem, se kterým se musejí vypořádat, a případné odchylné rozhodnutí o řešené otázce náležitě odůvodnit, neboť tu jde o odchylné řešení otázky, o níž bylo vydáno pravomocné rozhodnutí příslušným orgánem, kterému je řešení takové otázky speciálně svěřeno. Samostatnost řešení předběžných otázek při posuzování viny však neznamená, že takové otázky může orgán činný v trestním řízení řešit podle své libovůle, ale vždy musí vycházet ze zvláštních právních předpisů a ze shromážděných důkazů, které musí náležitě zhodnotit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 436/2013).

122. Soudy obou stupňů se přitom způsobem, jakým hodnotily jednání obviněných finanční úřady v daňovém řízení, pečlivě zabývaly. Nalézací soud z pokynu soudu odvolacího vyžádal zprávy o aktuálním stavu daňového řízení za příslušná zdaňovací období. Posun v těchto daňových řízeních obsáhle popsal v bodě 75. odůvodnění svého rozsudku, ve kterém rovněž osvětluje, z jakých důvodů dospěl v některých aspektech k jiným závěrům než finanční úřady. Jde zejména o rozsáhlejší důkazní materiál, který měl nalézací soud k dispozici, v prvé řadě pak o pozměněnou výpověď obviněného T. Pokud došlo ke změně rozhodnutí finančních úřadů, pak se tak stalo nikoliv z důvodů věcně nesprávných závěrů správce daně, ale z důvodů neunesení důkazního břemene, nedostatečného odůvodnění rozhodnutí, případně časové nouze. S těmito závěry se ztotožnil i soud odvolací a činí tak i Nejvyšší soud, neboť má za to, že povaha dokazování v řízení před daňovými orgány je skutečně odlišná od dokazování v trestním řízení, ve kterém mají soudy lepší předpoklady ke komplexnímu zjištění skutkového stavu. Trestní soudy navíc disponovaly stěžejní výpovědí obviněného T., který osvětlil skutečnou povahu a činnost zprostředkovatelských společností a jejich roli v celém mechanismu krácení daní, popř. vylákání výhody na dani. Skutečnost, že finanční úřady dospěly po dokazování, které však bylo provedeno v jiném rozsahu a kvalitě než dokazování v trestním řízení, k některým odlišným závěrům, tak v žádném případě nemůže vést k přehodnocování důkazně podloženého závěru o vině obviněných daňovým trestným činem.

123. K objektivní stránce projednávané trestné činnosti tak lze shrnout, že skutkové závěry, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, ani předcházející důkazní řízení, netrpí vytýkanými vadami, které by naplňovaly obviněnými uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž ani právní posouzení otázek, na které obvinění v dovoláních poukázali, pak netrpí vadou nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotně právního posouzení, které by mohly zakládat důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. K subjektivní stránce trestného činu podle § 240 tr. zákoníku 124. Pokud jde o subjektivní stránku projednávané trestné činnosti, obvinění (stručně vyjádřeno) rozporují, že věděli o trestné činnosti obviněných T. a H., přičemž poskytnutí reklamy sami ověřili. Mají tedy za to, že byly do daňové trestné činnosti těchto jmenovaných obviněných zataženi bez svého vědomí. Doznání obviněných Z. T. a J. Š. je přitom podle jejich názoru neusvědčuje.

125. K takto pojaté obhajobě obviněných je nejprve možno připomenout, že závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je sice závěrem právním, musí se však zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, P. § 15. Úmysl. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 219–220).

126. Argumentaci obviněných týkající se subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 je přitom převážně skutkové povahy, neboť je založena primárně na zpochybňování skutkových zjištění, ze kterých soudy dovozovaly vědomí obviněných o tom, že jejich jednáním dochází ke zkrácení daně, resp. k vylákání výhody na dani, popř. na poukazování na to, že závěr o jejich zavinění není podloženo žádnými skutkovými zjištěními. Nejde tak o situaci, kdy by obvinění akceptovali skutková zjištění soudů týkající se jejich zavinění a rozporovali toliko právní závěr o existenci zavinění a jeho formě. Z toho důvodu je příslušné dovolací námitky obviněných spíše něž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i když i zde je tomu tak pouze s notnou dávkou benevolence. Obvinění totiž, stejně jako v případě námitek týkajících se objektivní stránky (viz výše), v zásadě pokračují ve skutkové polemice, kterou uplatnili již před soudy nižších stupňů, a nenabízejí kvalifikovanou argumentaci týkající se existence zjevného (extrémního) rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, jak to má na mysli první alternativa dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

127. K otázce vědomosti obviněných objednatelů reklamy je pak možno uvést následující. Je skutečností, že procesně použitelné doznání svědka Š., který byl původně obviněným a následně se státním zástupcem sjednal dohodu o vině a trestu, kterou soud schválil, neprokazuje, že by spolupachatelem projednávané činnosti byl skutečně každý, kdo od zprostředkovatelských společností odebíral reklamní služby. Jmenovaný svědek se totiž vyjadřoval pouze o aktivitách společnosti V., kterou jako jednatel zastupoval, přičemž uvedl, že na základě daňových dokladů deklarovaná reklamní činnost byla mnohonásobně nadhodnocená, tedy nebyla provedena v udávané hodnotě, neprovedla ji společnost I. p., která nevyvíjela žádnou ekonomickou činnost, nýbrž O. H., přičemž důvodem vystavení daňových dokladů nebyla propagace a zviditelnění společnosti, ale umělé navýšení hodnoty této služby a v důsledku tak i navýšení daňově účinných výdajů a nároků na odpočet DPH. Soudům nižších stupňů je tak nutno vytknout, že závěr o tom, že do krácení daní, resp. vylákání výhody na dani, byli vědomě zapojeni i ostatní obvinění (objednatelé reklamy), dovozoval mj. i z výpovědi svědka Š. Pokud tak učinily, dopustily se nepřípustné paušalizace, neboť dovozovat naplnění subjektivní stránky trestného činu na straně jednoho obviněného s poukazem na trestnou činnost jiných osob, a to pouze na základě podobnosti některých rysů jednání, není možné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 3 Tdo 596/2018). Pro závěr o vědomém zapojení obviněných, kteří podali dovolání, do projednávané daňové trestné činnosti, tak výpověď svědka Š. určující není, byť je z ní možno vycházet při zjišťování mechanismu projednávané daňové trestné činnosti související s reklamou na závodních autech obviněného H. (objektivní stránka trestného činu).

128. Závěr o vědomém zapojení obviněných, kteří podali nyní projednávaná dovolání, však s ohledem na další skutková zjištění soudů nižších stupňů obstojí. Je tomu tak zejména v případě těch obviněných, resp. jimi ovládaných společností, kteří již dříve objednávali reklamní služby přímo u obviněného H. Těmto obviněným totiž reklamu na svých závodních automobilech obviněný H. poskytoval již před tím, než byly do jejich spolupráce účelově včleněny zprostředkovatelské společnosti, a to za cenu zcela odlišnou, než za kterou reklamu následně prodávaly zprostředkovatelské společnosti, za které jednal obviněný Z. T., případně jiná přesně neztotožněná osoba. Tato předcházející spolupráce mezi obviněným H. a obviněnými objednavateli reklamních služeb přitom byla činěna bez jakéhokoliv zprostředkovatele, a tedy minimálně tito obvinění museli velmi dobře vědět, jaká je skutečná hodnota reklamní plochy, přičemž následně obdobný produkt objednávali za částku mnohonásobně vyšší, než v minulosti hradili obviněnému H.

129. Obhajobu obviněných, kterou odůvodňovali náhlé razantní zvýšení ceny za poskytovanou reklamu, přitom nelze přijmout, a to již z toho důvodu, že zprostředkovatelské společnosti žádnou reálnou činnost nevyvíjely, jak potvrdil obviněný T. v rámci jeho věrohodné výpovědi (viz výše). To je i důvodem, proč nelze akceptovat obhajobu i ostatních obviněných, kteří podali dovolání, tedy i těch, kteří dříve neobjednávali reklamu napřímo u obviněného H. Pokud obvinění uvádějí, že jednali s obviněným T., a že reklamu jim poskytovaly jím zastupované společnosti, je nutno konstatovat, že toto jejich tvrzení neodpovídá skutečnosti a dokládá vědomé zapojení obviněných do mechanismu projednávaného daňového deliktu. To platí tím spíše u obviněných, kteří v rámci svých výpovědí barvitě popisovali podrobnosti jednání s obviněným T. Obviněný T. totiž sám žádnou reklamu nesjednával, nezajišťoval ani nerealizoval a obviněné osobně neznal. Jeho jedinou činností bylo, že na základě podepsaných smluv vystavoval faktury, podepisoval dokumenty a vybíral peníze zaslané na účet zprostředkovatelských společností. Verze obviněných, kteří podali dovolání o tom, že zprostředkovatelské společnosti poskytnutí reklamy skutečně zajišťovaly, je tak nutno považovat za zcela vyvrácenou. Obvinění museli vědět, že role zprostředkovatelských společností je toliko fiktivní a z ekonomického hlediska zcela nadbytečná a účelová. Pokud i přesto na účet těchto společností zasílaly platby za objednanou reklamu, přičemž obdržené finanční prostředky byly obviněným T. z účtu těchto společností obratem v hotovosti vybírány a předávány M. M., bratru A. M., kterého lze označit za organizátora projednávané daňové trestné činnosti, je nutno učinit závěr, že obvinění objednavatelé reklamy si byli dobře vědomi skutečné povahy celého mechanismu poskytování reklamy skrze zprostředkovatelské společnosti, jehož cílem bylo krácení daně a vylákání výhody na dani. Skutečnost, že nějaká reklama byla na závodních autech skutečně poskytnuta, na tomto závěru ničeho nemění. Účelem zapojení zprostředkovatelských společností totiž bylo výlučně páchání daňové trestné činnosti (viz výše).

130. K otázce subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku Nejvyšší soud dále uvádí, že si je vědom judikatury, podle které k prokázání úmyslu obviněného nepostačuje toliko zjištění, že obviněný předložil falzifikáty faktur, neboť ne každá zjištěná machinace v účetních dokladech může bez dalšího dokladovat to, že došlo ke spáchání daňového deliktu (srov. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 3 Tdo 946/2008). Na toto rozhodnutí navazují závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tdo 381/2019-I., na které v dovolání poukázal obviněný O. a obviněná právnická osoba T., resp. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1503/2014-I.

131. Závěry uvedené v těchto rozhodnutích se však v nyní projednávané věci neuplatní. Je tomu tak proto, že uvedená rozhodnutí se týkala skutkově jiných případů, než jakou je nyní projednávaná trestná činnost. Šlo v nich o to, že tehdy obvinění uplatnili v daňových přiznáních doklady (faktury), o kterých věděli, že jsou falešné, tedy že na jejich základě nebylo dodáno žádné zboží ani služby, přičemž tyto však ve skutečnosti poskytnuty byly, byť od jiných dodavatelů. Nejvyšší soud v těchto případech judikoval, že i pokud by bylo zjištěno, že tehdy obvinění získali zboží (popř. stavební práce) nelegálním způsobem, tak by tato skutečnost nepostačovala k prokázání zavinění tehdy obviněných a také i k naplnění skutkové podstaty daňového deliktu; v takovém případě by totiž bylo povinností soudů zabývat se tím, zda v souvislosti s obstaráním tohoto zboží, resp. provedením prací, mohl tehdy obviněným vzniknout nárok na odpočet daně, nezávisle na tom, že původní a předložené doklady byly neadekvátní. Jakkoliv by se nabízelo takový závěr vztáhnout i na posouzení subjektivní (a rovněž objektivní) stránky skutkové podstaty v nyní projednávané věci, kdy sice nějaké reklamní služby poskytnuty byly, nikoliv však na základě faktur uplatněných obviněnými objednavateli reklamy v daňových přiznáních, ale přímo obviněným H., není tak možné učinit z důvodu zásadní skutkové odlišnosti obou posuzovaných okruhů případů. V citovaných věcech totiž šlo o to, že zboží a služby byly dodány a zaplaceny, avšak neexistoval k nim žádný daňový doklad (bylo např. placeno řemeslníkům hotově po provedení práce na základě ústní smlouvy). Obviněný objednatel takového zboží či služby si tak za účelem zajištění daňového uplatnění těchto výdajů vytvořil fiktivní faktury, ve kterých jako dodavatele označil subjekty, které s ním nikdy nespolupracovaly. Pro takové případy zaujal Nejvyšší soud v citovaných rozhodnutích názor, že v trestním řízení je zapotřebí zkoumat, zda i přesto mohl takovému obviněnému vzniknout nárok na odpočet daně, nezávisle na tom, že původní a předložené doklady byly neadekvátní. Oproti tomu v nyní projednávané věci jde o to, že obvinění vytvořili řetězec společností, do kterého zcela účelově začlenili zprostředkovatelské společnosti, které žádnou reálnou činnost nevykonávaly a které měly toliko fiktivně přeprodávat reklamní služby, které ve skutečnosti v určitém (byť zřejmě podstatně menším) rozsahu poskytoval přímo obviněný H. na neznámém smluvním základě. Celá tato operace související se zapojením zprostředkovatelských společností však měla jediný cíl, kterým bylo zkrácení daně, resp. vylákání výhody na dani, o čemž svědčí jak výpověď obviněného T., svědka Š., tak i zjištění o hotovostních výběrech finančních prostředků z účtů těchto společností (viz výše). Poskytování reklamy přitom, byť mohlo mít pro obviněné i určitý význam související s propagací jejich podnikání, mělo sloužit jako krytí pro tuto daňovou trestnou činnost. Nešlo tedy o to, že by obviněný potřebovali „zlegalizovat“ skutečně vynaložené náklady, tak aby tyto mohli uplatnit v daňových přiznáních, nýbrž o to, že úmyslem obviněných objednatelů reklamních služeb bylo uměle (neoprávněně) navýšit své daňové uznatelné výdaje, popř. zvýšit nadměrný odpočet DPH. I z toho důvodu nelze závěry uvedené v citovaných rozhodnutích vztáhnout na nyní projednávanou věc, kdy o úmyslu nyní obviněných objednatelů reklamních služeb zkrátit daň, resp. vylákat výhodu na dani, nelze mít pochyb. Je proto třeba vyvodit trestní odpovědnost za takové jednání.

132. Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přisvědčit ani výhradám obviněných týkajícím se otázky jejich zavinění, neboť je možno učinit závěr, že obvinění o fiktivní povaze faktur vystavovaných zprostředkovatelskými společnostmi věděli a chtěli způsobit zamýšlený následek (zkrácení daně, vylákání výhody na dani). K subsidiaritě trestní represe (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku)

133. Pokud konečně někteří obvinění poukázali na to, že celý případ je řešitelný v rovině daňového řízení a postrádá trestněprávní přesah, je možno takovou výhradu podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obvinění se v podstatě domáhají aplikace zásady subsidiarity trestní represe a s tím souvisejícího principu ultima ratio. Takovým námitkám však není možné přiznat opodstatnění.

134. K zásadě subsidiarity trestní represe je namístě nejprve v obecnosti připomenout, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

135. Nyní projednávané jednání obviněných, kteří se dopustili krácení daně, resp. vylákání výhody na dani, v souvislosti s poskytováním reklamních služeb a naplnili tak všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, je přitom z hlediska jeho skutkových okolností jedním z typických případů daňového deliktu. V tomto směru se tedy nejedná o případ neobvyklý, u kterého by mohlo z důvodů nějaké výjimečné okolnosti možno uvažovat o tom, že uplatnění jiné než trestní odpovědnosti je dostatečné. Takový postup nepřichází v úvahu ani z důvodu nezanedbatelného rozsahu zkrácené daně, resp. vylákané výhody na dani. Zásadu subsidiarity trestní represe, tedy trestní postih jako prostředek ultima ratio, navíc nelze chápat tak, že trestní odpovědnost pachatele je automaticky vyloučena, pokud se sice dopustil společensky škodlivého jednání naplňujícího znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoníku, nicméně existuje norma jiného právního odvětví umožňující rovněž jistou nápravu závadného stavu či reakci na jeho protiprávní jednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 6 Tdo 1290/2021). Jinými slovy, i přesto, že zde existuje možnost postihu obviněných i v daňovém řízení (nad rámec zpětného doměření zkrácené daně, resp. vylákané výhody na dani), nebrání tato skutečnost tomu, aby byli obvinění postihnuti rovněž v rovině trestněprávní. Jak přitom bylo již shora rozvedeno, je bez významu, zda k uvedenému postihu v daňovém řízení došlo či nikoliv.

V. Způsob rozhodnutí dovolacího soudu

136. Jelikož Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů nepřisvědčil ani jedné z námitek, kterou obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích uplatnili, rozhodl o všech podaných dovoláních způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

137. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.