3 Tdo 624/2026

Rubrum

3 Tdo 624/2026-5405 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2026 o dovolání, které podala obviněná M. H., roz. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Opava, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2025, č. j. 7 To 108/2025-5216, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 1/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. H. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také jen „městský soud“) ze dne 24. 7. 2025, č. j. 47 T 1/2025-4997, byla obviněná M. H. (dále též jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i), j) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila se spoluobviněnými D. P. a M. Š. tak, že (převzato z výroku rozsudku a zestručněno) na základě předchozího plánu k usmrcení svého bývalého manžela P. H., který sama vymyslela, na jeho konkrétní realizaci se domluvila s D. P. a k jeho uskutečnění pak po společné domluvě přibrali i M. Š., nejprve dne 27. 9. 2023 vylákala poškozeného pod příslibem sexu do svého tehdejšího bydliště v XY, kam poškozený přijel v dohodnutém termínu dne 3. 10. 2023 kolem 11:30 hodin, v bytě ho poslala umýt se do koupelny, a když se poškozený sprchoval, vpustila dovnitř D. P. a M. Š., kteří se schovali za dveře koupelny a ozbrojeni železnou tyčí a hřebíkovačkou zn. Milwaukee čekali, až poškozený vyjde ven, poté, co P. H. otevřel dveře koupelny, ho okamžitě v úmyslu usmrtit brutálně fyzicky napadli tak, že D. P. ho nejméně třikrát střelil hřebíkovačkou do pravé části hlavy a M. Š. ho zároveň nejméně dvakrát udeřil do hlavy v oblasti čelní kosti železnou tyčí, následně, když poškozený nevyhověl jeho příkazu, nelehl si okamžitě na zem a vědom si bezvýchodnosti své situace se mu snažil další útok rozmluvit, ho D. P. udeřil hřebíkovačkou velkou silou do temene hlavy, a i když poškozený patrně již v bezvědomí upadl na zem, D. P. ho dál tloukl hřebíkovačkou do hlavy, poté poškozenému nasazoval na hlavu igelitové pytle, které mu podávali M. Š. i M. H., aby tím zamezili úniku krve do prostoru, načež poškozený v důsledku popsaného násilí zemřel, když bezprostřední příčinou jeho smrti bylo pohmoždění mozku při průniku 90 mm dlouhého hřebíku centrálními mozkovými strukturami při mnohočetných zlomeninách klenby lební vpravo, jeho tělo pak D. P. s M. Š. přesunuli do předem obstarané bedny, kterou naložili do osobního automobilu poškozeného a ve večerních hodinách ještě téhož dne ji D. P., následovaný M. Š., který jel ve svém vozidle, přepravil z Prahy do lesního porostu u obce XY, okres XY, kde odstavil vůz na lesní cestě vedle cyklostezky a s tělem poškozeného jej zapálil pomocí benzínu, který spolu s nářadím, podle původního plánu určeným k zakopání mrtvoly, zakoupil M. Š., přičemž motivem obviněných k činu bylo získání finančního profitu z následného dědictví po poškozeném, o němž M. H. jako matka dvou společných synů [nezletilých AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym)] předpokládala, že je movitý, kdy z případného dědictví slíbila M. Š. cca 1,4 milionu Kč na splacení jeho dluhů. Za to byla obviněná odsouzena podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 20 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Pro úplnost je třeba dodat, že městský soud rozhodl rovněž o vině a trestu u spoluobviněných D. P. a M. Š. a výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. též o uplatněných nárocích jednotlivých poškozených na náhradu škody, resp. nemajetkové újmy.

2. Citovaný rozsudek napadla obviněná M. H. odvoláním (směřujícím do všech výroků týkajících se její osoby), které Vrchní soud v Praze (dále jen také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, č. j. 7 To 108/2025-5216, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti předmětnému rozhodnutí (výroku) soudu druhého stupně podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. První z nich byl podle jejího přesvědčení založen jednak nedostatečným zdůvodněním zamítnutí jejích důkazních návrhů v písemném vyhotovení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, a především pak tím, že městský soud v hlavním líčení neumožnil jejímu obhájci dokončit výslech spoluobviněného M. Š., jehož výpověď zůstala v zásadě jediným přímým důkazem o její údajné aktivní participaci na vraždě bývalého manžela. Dovolatelce tak byla upřena možnost „vyslechnout svědka proti sobě“ a podrobit jeho výpověď „testu konzistence“, kdy dané procesní pochybení ve svém důsledku vedlo k porušení principu rovnosti zbraní mezi stranami trestního řízení. Vrchní soud toto pochybení nenapravil a k příslušné odvolací námitce pouze konstatoval, že obhájci byl k pokládání dotazů M. Š. poskytnut velký časový prostor, přičemž jeho taktickým záměrem bylo spoluobviněného „nachytávat“ na podrobnostech tak, aby později mohlo být argumentováno jeho nevěrohodností. Dovolatelka se nicméně domnívá, že jí měla být dána možnost zpochybnit výpověď spoluobviněného, resp. v ní odhalit případné vnitřní rozpory, které z její „monologické části“ nemusely být patrné. Soud neměl právo další doplňující otázky nepřipustit, resp. je hodnotit jako nadbytečné, jestliže na výpovědi M. Š. motivované zjevnou snahou „vyhovět“ orgánům činným v trestním řízení a docílit tak upozadění vlastní role při spáchání stíhaného jednání, stavěl své skutkové závěry.

4. Odpovídajícím způsobem městský soud po výtce dovolatelky neodůvodnil ani výrok o trestu, který jí jako dosud netrestané osobě uložil na samé horní hranici zákonného rozpětí. Zdůraznil přitom způsob vedení útoku, na jehož volbě se ale ona nijak nepodílela a současně nebylo prokázáno, že by o záměrech spoluobviněných byla v tomto směru minimálně zpravena, anebo si je mohla alespoň představit. Zvýšenou míru brutality provedení činu jí nadto soud v rozporu s ustanovením § 39 odst. 5 tr. zákoníku přičetl k tíži hned dvakrát, a to nejprve jako kvalifikační znak podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a poté i jako obecnou přitěžující okolnost. Vrchní soud sice později konstatoval, že zvlášť surový a trýznivý způsob provedení činu nelze pachateli při ukládání trestu přičítat, pokud je tato okolnost již součástí vlastní skutkové podstaty přisouzeného trestného činu, nicméně dále rozvedl, že v tomto případě vraždu charakterizovala i lstivost, překvapivost apod. Také on sám tedy do svých úvah k výměře trestu nepřípustně zahrnul způsob provedení skutku, přestože ten již našel vyjádření v použité přísnější právní kvalifikaci. Přitom se nijak nevyjádřil k tomu, jaké konkrétní okolnosti a důvody ho vedly k závěru, že posuzované jednání svojí intenzitou – pokud jde o naplnění kvalifikačních znaků „surovosti“ a „trýznivosti“ – natolik výrazně vybočilo z běžného rámce typologicky obdobných vražd, že obviněné bylo namístě uložit „maximální trest“ odnětí svobody.

5. Dovolatelka považuje rozhodnutí soudů a jejich procesní postup v dosavadním průběhu řízení za porušení práva na spravedlivý proces, které jí zaručuje čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2025, č. j. 7 To 108/2025-5216, potažmo i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2025, č. j. 47 T 1/2025-4997, zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. buď soudu prvního stupně nebo soudu odvolacímu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, anebo v ní při splnění podmínek § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl sám.

6. K dovolání se podle § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve odmítl tezi obviněné, že údajná nemožnost obhajoby „dokončit“ výslech M. Š. znamená opomenutí důkazu. Daný úkon trestního řízení podle jeho mínění proběhl zcela standardně, neboť obviněná dostala možnost klást spoluobviněnému otázky, jakož i prostor se k jeho výpovědi vyjádřit. Důkaz tak byl proveden, a jestliže ho ve věci činné soudy zároveň zahrnuly do svých úvah, nelze ho označit za opomenutý v pravém smyslu slova. Skutečnost, že soud prvního stupně v hlavním líčení v jisté fázi výslechu již nepřipustil další dotazy na spoluobviněného, na tom nic nemění. Vytýkaný procesní postup nebyl vadný ani v obecné rovině, ale naopak odpovídal § 203 odst. 2 tr. ř. Jak správně zdůraznil vrchní soud, nešlo již o standardní vedení výslechu, jehož smyslem by bylo zjistit skutkový stav věci, ale pouze o účelovou snahu obhajoby učinit spoluobviněného nevěrohodnou osobou formou kladení nestandardních dotazů.

7. Pokud dále obviněná namítla, že odmítnutí jejích důkazních návrhů odůvodnil městský soud v rozsudku „krajně stručně“ a ani jeho ústní odůvodnění v průběhu hlavního líčení nenaplňuje „ústavní kautely“, pak jde podle státního zástupce o bezpředmětné tvrzení, jež se navíc s ohledem na znění ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. pohybuje za hranicí přípustnosti dovolání. Obviněná v něm ve skutečnosti nevznesla žádné výhrady k věcné správnosti postupu spočívajícího v zamítnutí důkazních návrhů, ale toliko zpochybnila jeho formu. Neuvedla, jaké důkazy přesně měly být provedeny a jak přesně mohly a měly přispět k dalšímu objasnění věci.

8. V reakci na takto koncipované dovolání proto státní zástupce znovu jen v obecné poloze označil provedené dokazování za úplné, resp. dostatečné pro zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Za této situace bylo jeho další doplňování nadbytečné.

9. Pokud jde o námitku dovolatelky, že jí městský soud při ukládání trestu v rozporu se zákazem zakotveným v § 39 odst. 5 tr. zákoníku dvakrát přičetl k tíži zvýšenou míru brutality spáchaného skutku [poprvé jako kvalifikovanou přitěžující okolnost zakládající použití ustanovení § 140 odst. 2, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku a podruhé jako obecnou přitěžující okolnost], i k ní státní zástupce konstatoval, že ji pod deklarovaný dovolací důvod [tentokrát podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] ani pod žádný jiný z důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit nelze. Podle jeho názoru totiž reálně směřuje k otázce přiměřenosti trestu, resp. správnosti užití institutu přitěžujících okolností, které však předmětem dovolacího přezkumu být nemohou. Obviněné zároveň nebyl uložen natolik přísný a nepřiměřený trest, aby v jejím případě Nejvyšší soud do napadeného výroku mimořádně zasahoval nad rámec své zákonem stanovené přezkumné povinnosti. V uvedené souvislosti se státní zástupce ztotožnil s úvahou vrchního soudu, že obviněné vzhledem k závažnosti projednávaného deliktu i navýsost komplikované perspektivě její nápravy mohl být uložen i výjimečný trest. Nad rámec uvedeného dodal, že obecná přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. c) tr. zákoníku v sobě vedle surovosti a trýznivosti způsobu spáchání činu zahrnuje např. i zákeřnost a lstivost, které rovněž doprovázely počínání obviněné, takže její použití se jako správné jeví i z věcného hlediska.

10. Z výše parafrázovaných důvodů státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání projevil i pro případ vydání jiného než navrženého rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

11. Dovolací senát nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde je lze učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněné proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

12. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu druhého stupně, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněnou vznesené námitky obsahově vyhovují zvoleným dovolacím důvodům. Ty totiž nikdy nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele. I v nynějším případě se proto Nejvyšší soud zaměřil na posouzení, zda napadený rozsudek vrchního soudu, resp. jemu předcházející řízení, byly ve vytýkaném směru skutečně zatíženy namítanými vadami a zda tvrzená pochybení zároveň zakládají existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., které obviněná explicitně označila.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04, aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

14. Ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřeno na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S odkazem na ně lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve své druhé variantě, kterou uplatnila obviněná, dopadá na případy, kdy bylo v řádném opravném řízení rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí odvolání či stížnosti proti některému z rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jsou vyjmenována v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v předcházejícím řízení byl dán některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata uvedené alternativy tedy tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí některým z pochybení podřaditelných pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

16. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek nahlížel Nejvyšší soud na jednotlivé námitky obviněné M. H. Zároveň vzal v úvahu, že zákonné dovolací důvody nemůže vykládat extrémně restriktivně, pokud by se tím jeho rozhodování mělo ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. I. ÚS 55/04 nebo sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. N 42/32, N 114/34, resp. N 67/36, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Dospěl přitom k následujícím závěrům.

17. První ze dvou základních narativů, o něž se opírá dovolání, a sice že řízení před soudem prvního stupně bylo stiženo vadou opomenutých důkazů, podpořila obviněná argumentací, která ve skutečnosti obsahovému vymezení deklarovaného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí variantě neodpovídá. Její naplnění lze dovodit jen tehdy, jestliže soud nedostojí některé ze svých důležitých procesních povinností, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

18. Obhajoba si je zjevně dobře vědoma, že městský soud důkazní návrhy obviněné přednesené v průběhu hlavního líčení neignoroval a že o nich transparentně rozhodl již při samotném jednání dne 23. 7. 2025, a to procesním usnesením podle § 216 odst. 1 tr. ř., které není třeba zvlášť písemně odůvodňovat (viz č. l. 4954 spisu). Zároveň se ani nepokouší, byť jen na vybraných konkrétních příkladech, demonstrovat, že by snad ústní odůvodnění zamítavého rozhodnutí, k němuž předsedkyně senátu přistoupila v přítomnosti obviněné i jejího obhájce, bylo jen paušální, příliš vágní a k jednotlivým navrhovaným důkazům do té míry neadresné, že by reklamovaný postup vykázal znaky nepřípustné libovůle. Poté, co si dovolací soud (stejně jako soud druhého stupně) poslechl kritickou pasáž zvukového záznamu z hlavního líčení (DVD-R nosič na č. l. 4986 spisu), by ostatně takovou výtku musel nutně vyhodnotit jako zcela neopodstatněnou. Sám se totiž přesvědčil, že vysvětlení negativního stanoviska senátu soudu prvního stupně k nutnosti dále doplňovat již tak rozsáhlé důkazní portfolio o dalších osm požadovaných úkonů věnovala jeho předsedkyně bezmála patnáctiminutový nepřerušovaný monolog, v němž se s každým návrhem vypořádala jednotlivě, s nadstandardní pečlivostí a především naprosto přesvědčivými a ústavně legitimními úvahami. Předložené dovolání se v kontrastu s tím vyznačuje značnou úsporností až strohostí, když se v něm obviněná k nastolené otázce omezila jen na prostou kritiku úplnosti odůvodnění odsuzujícího rozsudku (aniž by fakticky zpochybnila věcnou správnost zamítnutí jejích důkazních návrhů), jehož kvalita ovšem sama o sobě dovolacímu přezkumu nepodléhá (§ 265a odst. 4 tr. ř.), a dále na vyslovení subjektivního přesvědčení, že ani ústní odůvodnění odmítnutí navrhovaných důkazů předsedkyní senátu při hlavním líčení „nenaplňuje ústavní kautely“.

19. Tento její názor však Nejvyšší soud po poslechu výše zmíněného audiozáznamu nesdílí. Písemná vyhotovení obou napadených rozsudků zároveň hodnotí jako argumentačně precizní a logická, přehledně strukturovaná a co do rozsahu více než dostačující. Nepřehlédl jejich nadstandardně vysokou úroveň, která v praxi nebývá běžnou samozřejmostí a která ukazuje na to, že k vyřešení otázek osobního podílu a participace dovolatelky na úkladné vraždě jejího bývalého manžela městský i vrchní soud přistoupily s nejvyšší péčí a důsledností. Skutečnosti, že soud prvního stupně do písemného odůvodnění rozsudku nevtělil vše, co obviněné sdělil k zamítnutí jejích důkazních návrhů ústně při jednání (což mohl technicky snadno provést např. téměř doslovným přepisem již řečeného podle příslušné audionahrávky), bez dalšího punc vady ústavněprávního rozměru v podobě porušení práva na spravedlivý proces přisuzovat nelze.

20. Z enormně extenzivního a vpravdě originálního pojetí doktríny tzv. opomenutých důkazů zjevně vychází i další námitka dovolatelky, že jí postupem městského soudu nebylo umožněno „dokončit“ výslech spoluobviněného M. Š. a doplňujícími otázkami tak zpochybnit jeho výpověď, která při následném rozhodování o její vině sehrála klíčovou roli. Obhajoba znovu patrně tuší, že ani tato výtka nepředstavuje relevantní argumentační východisko pro úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což lze vyčíst již ze samotného textu podání, v němž reklamovaný postup nakonec jen obecně označuje za „procesní vadu“. Zároveň přitom opět opomíjí, že Nejvyšší soud nezastává roli jakési třetí instance plného přezkumu, resp. není „dalším odvolacím soudem“, což se projevuje mimo jiné tím, že na rozdíl od odvolání není možné podat dovolání z jakéhokoli důvodu, ale jen z těch, které jsou taxativně vypočteny v § 265b tr. ř. Uváží-li se přitom povaha těchto důvodů, pak je zřejmé, že dovolání je i nadále určeno k nápravě skutečně jen těch nejzávažnějších a především zákonem vyjmenovaných vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby z jeho podnětu byl dopodrobna a ze všech možných úhlů pohledu zkoumán, resp. zpochybňován, průběh dokazování před nižšími soudy, způsob vedení řízení a z něj vzešlá výsledná skutková zjištění.

21. Jinými slovy, čistě subjektivní názor dovolatelky o porušení principu rovnosti zbraní, vycházející z její představy, že soud má bez ohledu na specifika průběhu procesu a jeho aktuální fázi kdykoli poskytnout obviněnému takový „neomezený“ časový prostor k realizaci jeho práva na obhajobu, jaký on sám uzná za vhodné, znovu žádný dovolací důvod nezakládá. Nad rámec uvedeného je pak nutno této námitce oponovat i z materiálního hlediska.

22. V prvé řadě obviněná dovolací senát nepřesvědčila o tom, že údajně spekulativní konstrukci o její spoluvině na vraždě poškozeného P. H. postavily nižší soudy výlučně na výpovědi M. Š. jako na jediném, izolovaně stojícím důkazu. Toto realitě odporující tvrzení – vzhledem k již zmíněné kvalitě obsáhlého a podrobného odůvodnění odsuzujícího rozsudku městského soudu – lze označit přinejmenším za smělé. Přehlédnout pak nelze ani to, že s touto námitkou byl v odvolacím řízení konfrontován již vrchní soud a vypořádal se s ní způsobem, jemuž lze stěží cokoli vytknout. Dovolatelka však z jeho úvah, jimiž výstižně popsal a zanalyzoval nastolenou otázku (viz body 80. a 81. odůvodnění rozsudku), záměrně vytrhuje z kontextu jen jednu dílčí obecnou myšlenku, s níž pak prvoplánově polemizuje. Tendenčně přitom ponechává stranou další v rozsudku obsažené postřehy, které s její argumentační pozicí nekonvenují, či ji přímo fatálně zeslabují.

23. Nejvyšší soud naproti tomu na příslušnou část odůvodnění napadeného rozhodnutí v plném rozsahu odkazuje, neboť nemá potřebu a současně ani povinnost k ní cokoli dalšího doplňovat. V uvedené souvislosti připomíná, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

24. Dále je třeba konstatovat, že předložené dovolání neobsahuje žádnou námitku, kterou by bylo možno subsumovat pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zcela mimo rámec tohoto dovolacího důvodu se obviněná ocitla jak dalším paušálním tvrzením, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se podílela na výběru způsobu útoku a jeho konkrétním provedení, byla o nich předem zpravena, anebo si je jen mohla představit, tak také výtkou, že soud prvního stupně jí v rozporu s ustanovením § 39 odst. 5 tr. zákoníku přičetl k tíži zvýšenou míru brutality skutku hned dvakrát, a to nejprve jako kvalifikovanou přitěžující okolnost odůvodňující právní kvalifikaci skutku podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, a současně i jako obecnou přitěžující okolnost, jíž zdůvodnil, proč jí coby dosud netrestané osobě ukládá trest odnětí svobody na samé horní hranici zákonné trestní sazby.

25. Protest proti způsobu hodnocení důkazů soudem a jeho skutkovým závěrům zcela jistě nemá hmotněprávní, nýbrž „procesně skutkový“ charakter. Dovolatelka ho navíc formulovala natolik vágně, že by o jeho případné relevanci nebylo možné teoreticky uvažovat ani prizmatem první z variant důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými rozhodnými skutkovými zjištěními). Námitka porušení zákazu zakotveného v § 39 odst. 5 tr. ř. pak sice hmotněprávní povahu má, ovšem nereflektuje judikaturou dlouhodobě ustálený a všeobecně respektovaný užší výklad dosahu ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

26. Podle něj lze prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu ve vztahu k výroku o trestu relevantně namítat výlučně porušení hmotného práva spočívající typicky v nesprávném právním závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen úhrnný nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 1 resp. odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku. Nic z toho však obviněná z povahy věci v nynější kauze nenamítá a namítat ani nemůže. Pochybení spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií či nerespektování zásad uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu v dovolání namítat nelze (k tomu viz zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). I to je ostatně obhajobě, soudě podle textu dovolání, známo a zřejmě právě proto povyšuje i tento vytýkaný postup soudu prvního stupně na úroveň porušení ústavně garantovaného práva dovolatelky na spravedlivý proces. Z věcného hlediska však zcela opomíjí, že obecná přitěžující okolnost podle § 42 písm. c) tr. zákoníku v sobě zahrnuje širší škálu v úvahu přicházejících atributů trestného činu, než jen surový a trýznivý způsob jeho spáchání, což opět v napadeném rozsudku naznačil již vrchní soud (viz bod 105.) a ve vyjádření k dovolání i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Minimálně zvláštní lstivost a zákeřnost v posuzovaném jednání obviněné (tak jak bylo zjištěno provedenými důkazy) dovodit bezpochyby lze, takže prostor pro zohlednění přitěžující okolnosti podle posledně citovaného zákonného ustanovení v jejím případě (při soudem zvolené právní kvalifikaci skutku) byl dán.

V. Způsob rozhodnutí

27. S odkazem na výše uvedené lze souborně zopakovat, že obviněná M. H. ve svém mimořádném opravném prostředku neformulovala žádnou právně relevantní námitku, která by odůvodňovala mimořádný zásah do pravomocně skončeného řízení, ani věcně důvodné argumenty, jimiž by podpořila tvrzení o porušení svých ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud proto její dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 22. 7. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu