3 Tdo 65/2026-877

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný T. N. D., v ČR bez známého místa pobytu, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, č. j. 7 To 96/2025-814, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 36/2025, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, č. j. 7 To 96/2025-814, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 3 T 36/2025-753, zrušují.

II. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále také jen „krajský soud“) ze dne 11. 6. 2025, č. j. 3 T 36/2025-753, byl obviněný T. N. D. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zabití podle 141 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že (doslovně citováno z výroku rozsudku) „dne 28. 11. 2024 v přesněji nezjištěné době v ranních hodinách v mobilním objektu na pozemku parcelní číslo XY v obci XY, část XY, okres XY, po předchozím vzájemném slovním střetu s poškozeným D. T. D., po kterém poškozený vzal ruční pilu s čepelí o délce řezného břitu 45 cm a obžalovaného udeřil nejméně třikrát do hlavy, čímž mu způsobil dvě řezná poranění ve vlasové části hlavy a jedno řezné poranění v obličejové části hlavy, obžalovaný v reakci na tento fyzický střet a v obavě z dalšího pokračování napadení vzal na stole odložený a dosud neidentifikovaný ostrý hrotnatý nástroj, kterým střední až velkou intenzitou úmyslně bodl jmenovaného poškozeného do břicha v oblasti pupku, kde mu způsobil bodnou ránu hlubokou nejméně tři centimetry a pronikající břišní stěnou až do břišní dutiny k přední stěně žaludku, v jejímž průběhu došlo k zasažení epigastrické tepny vyvolávajícímu masivní krvácení bezprostředně ohrožující život poškozeného, a takto jednal srozuměn s tím, že poškozeného takovým způsobem usmrtí, k čemuž ovšem díky včasnému a vysoce odbornému lékařskému zákroku nedošlo“. Za to byl obviněný odsouzen podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 4 roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a zároveň mu byl podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění na dobu 10 let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku byl zavázán k povinnosti zaplatit poškozené SV pojišťovně, a. s., IČO 61858714, se sídlem Vyskočilova 1481/4, Praha 4 – Michle, na náhradě škody částku 1 858 747,42 Kč.

2. O následných odvoláních T. N. D. a státního zástupce, který je zaměřil v neprospěch obviněného do výroků o vině a trestu, rozhodl Vrchní soud v Praze (dále také jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2025, č. j. 7 To 96/2025-814, jímž z podnětu řádného opravného prostředku státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného na nezměněném skutkovém základu nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Za něj mu podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody na 6 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku též trest vyhoštění na dobu 10 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému znovu uložena také povinnost zaplatit poškozené SV pojišťovně, a. s., na náhradě škody částku 1 858 747,42 Kč. Odvolání obviněného bylo samostatným výrokem zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

3. Předmětné rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovoláním s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

4. Úvodem předeslal, že proti popisu skutkového děje ve výroku odsuzujícího rozsudku v zásadě ničeho nenamítá. Připouští, že se nejprve s poškozeným, který mlčky ignoroval jeho prosbu o zapůjčení peněz, pohádal. Souhlasí i s tím, že poškozený na prvotní verbální konflikt posléze zareagoval tak, že uchopil ruční pilu na opačné straně, než se nachází madlo, a třikrát ho udeřil do hlavy, čímž mu způsobil dvě řezná poranění ve vlasové části a jedno v obličeji. Nad rámec popisu skutku ovšem připomíná, že podle zjištění soudů se tomuto útoku bránil nejprve zvednutýma rukama, následně termolahví, kterou však neudržel, a až poté uchopil do ruky konkrétně neurčený ostrý nástroj, kterým poškozeného bodl do břicha. Nižší soudy se rovněž shodly na tom, že k bodnutí došlo ve chvíli, kdy měl poškozený pilu stále u sebe. Dovolatel k tomu dodal, že až do tohoto momentu se agresor nenechal od dalších útoků ničím odradit a ve svém odhodlání ho zranit nepolevoval ani přes snahu svědka T. T. L. vyhrocenou situaci uklidnit. V uvedené souvislosti pak zejména odvolacímu soudu vytýká, že navýsost nebezpečné počínání poškozeného nepřípadně bagatelizoval a potud se dopustil deformativního hodnocení důkazu – znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, zpracovatele MUDr. Zdeňka Šňupárka. Z něj totiž vyplynulo, že s ohledem na zjištěnou větší než malou intenzitu útoku pilou a na místo, kam útok směřoval, mohly být u napadeného ohroženy životně důležité orgány v oblasti hlavy a krku v rozsahu větších poúrazových následků, které by z lékařského hlediska naplňovaly pojem těžké újmy na zdraví. V krajním případě mohly být dokonce tyto orgány poškozeny natolik, že napadený mohl zemřít (například vykrvácením ze žil a tepen na krku). Dovolatel se tedy táže, z čeho vrchní soud dovodil, že mu žádné vážnější zranění z útoku poškozeného nehrozilo a že on tudíž svým zákrokem přestoupil míru nutné obrany a dopustil se tak tzv. intenzivního excesu z ní. Tvrzení, že podle způsobu uchopení pily poškozeným nebylo možno očekávat žádný masivnější útok, by snad mělo platnost tehdy, pokud by D. T. D. použil tento pracovní nástroj k účelu, k němuž je určen, tedy k řezání, ale ne k sekání, při němž držadlo na druhém konci působilo spíše jako závaží, které ještě umocnilo razanci útoku.

5. Ve zjevném rozporu s obsahem provedeného důkazu se podle mínění obhajoby ocitla i další úvaha odvolacího soudu, podle níž obviněný musel vědět, že nožem míří do míst, kde lze zasáhnout životně důležité orgány, neboť to je známo každé průměrně inteligentní osobě, a zároveň musel být i srozuměn s tím, že poškozeného může usmrtit. Oním důkazem je znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie, podle nějž obviněný vykazuje poruchu intelektu dosahující úrovně lehké mentální retardace a jeho rozumové dispozice se pohybují v pásmu podprůměru. Právě proto znalec psychiatr v závěru posudku vyhodnotil jeho rozpoznávací schopnosti v době činu jako podstatně snížené (zhruba o polovinu). Pak je ale otázkou, zda a nakolik obviněný vůbec dokázal posoudit, zda i přes několikeré vrstvy oděvu (včetně zimní bundy) může nožem s krátkou čepelí zasáhnout životně důležitý orgán poškozeného. K tomu se zpracovatelé posudku nijak konkrétně nevyjádřili. Konstatovali však, že vzhledem k osobnostním predispozicím a při současném afektu byly u něho významně sníženy také ovládací schopnosti.

6. Uvedené skutečnosti v kombinaci s rychlým průběhem událostí, jak na sebe navazovaly, zpochybňují závěr, že dovolatel vůbec mířil do konkrétního místa na těle poškozeného, potažmo s vědomím, že ho tím může usmrtit, a že byl s takovým následkem zároveň srozuměn. Z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že v rozhodné době prožíval intenzivní obavy o vlastní zdraví a život, které byly zcela namístě. Nižší soudy se ovšem jeho subjektivním vnímáním celé situace prakticky nezabývaly. Stranou ponechaly fakt, že se po skončení prvotní verbální konfrontace věnoval jídlu, a přitom seděl k poškozenému bokem. Z ničeho nic od něj dostal ránu ostřím pily do hlavy, a byť se začal krýt rukama a útočníka okřikl „co dělá“, ten v úderech pokračoval. Přitom rovněž musel vědět, že seknutím pilou do hlavy může jinému způsobit vážná zranění, zmrzačit ho, nebo ho při nešťastném zásahu do odkrytého krku i zabít. Pokud za daných okolností soudy dospěly k závěru, že dovolatel vybočil z mezí nutné obrany, resp. že se takovému útoku bránil zcela zjevně nepřiměřeně, odchýlily se od příkazu formulovaného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo1283/2014, podle nějž je pojem „zcela zjevně“ nutno vykládat v subjektivním pojetí a podmínky nutné obrany posuzovat podle toho, jak se jevily obránci. Zejména vrchní soud soustavně poukazoval jen na sílu bodnutí nožem, zatímco razanci útoku poškozeného pilou spíše opomíjel. Pro případ, že by dovolatel skutečně překročil meze nutné obrany, pak nehodnotil případnou beztrestnost takového vybočení ani optikou jeho možného omylu ve skutkových okolnostech, týkajících se právě tvrzené „zcela zjevné nepřiměřenosti“. Obhajoba je přesvědčena, že ani průměrně inteligentní člověk, jímž dovolatel podle výsledků znaleckého zkoumání není, by nebyl ve strachu a ve zmatku, které navodil náhlý a překvapivý výpad poškozeného, schopen posoudit, zda jeho obrana ještě je anebo již není nutnou obranou v právním slova smyslu. V druhém případě by pak nutně jednal v omylu, že v daným moment existuje okolnost vylučující protiprávnost, tím by však bylo dáno pouze jeho nedbalostní zavinění a skutek by mohl být právně posouzen nanejvýš jako trestný čin podle § 147 tr. zákoníku. Stranou pozornosti soudů pak logicky zůstala i související otázka, nakolik jde za daných okolností o čin společensky škodlivý, aby za něj bylo nutno vyvozovat trestní odpovědnost.

7. Dovolatel se dále důrazně vymezil proti právnímu posouzení svého jednání jako pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy, kdy odvolací soud odmítl dokonce i závěr soudu prvního stupně, že se poškozeného pokusil usmrtit v silném rozrušení ze strachu. Odmítá výklad, že by před bodnutím nožem mohl prožívat vystupňovanou obavu o život či zdraví jedině za předpokladu déle trvajícího útoku ze strany poškozeného. Zdůraznil, že taková důvodná obava se u obránce může v závislosti na konkrétních okolnostech dostavit i v řádu několika vteřin. V daném případě přitom agresivnímu výpadu poškozeného předcházela slovní hádka, která již skončila. Když to vůbec nečekal, poškozený na něj zaútočil řeznou zbraní, kterou ho s intenzitou větší než malou sekal do hlavy. Dovolatel jen hmatal okolo sebe ve snaze najít cokoli, čím by tento překvapivý útok odrazil, což je mu nepochopitelně přičítáno k tíži. Přitom si lze jen těžko představit, že by kdokoli na jeho místě pasivně přijímal rány a nepokoušel se jim efektivně bránit. Akceptovat z jeho pohledu nelze ani závěr, že předchozí jednání poškozeného nebylo dostatečně zavrženíhodné, jak má na mysli ustanovení § 141 odst. 1 tr. zákoníku, když je vrchní soud s poukazem na obsah usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1743/2016, de facto přirovnal k jediné ráně pěstí do tváře.

8. S ohledem na zvláštní okolnosti případu i svůj dosavadní život je dovolatel zároveň přesvědčen, že i kdyby snad bylo výsledné právní posouzení jeho jednání správné, uložený trest odnětí svobody na 6 let a 6 měsíců v kombinaci s trestem vyhoštění na dobu 10 let v tomto případě představují nepřiměřeně tvrdou sankci. Nesprávným právním posouzením trpí i výrok o náhradě škody, který nezohledňuje, kdo a v jaké míře zapříčinil její vznik. Přitom je jasné, že pokud by poškozený nezaútočil, nemusel se mu bránit a nezranil by ho. Poškozený tak jednoznačně měl na vzniku škody zásadní podíl, který by měl být blíže objasněn a stanoven v občanskoprávním řízení, kam měla být poškozená pojišťovna se svým nárokem na náhradu škody (i kvůli potřebě dalšího podrobnějšího dokazování) odkázána.

9. Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, č. j. 7 To 96/2025-814, zrušil a poté aby ho buď zprostil obžaloby, anebo věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

10. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) se ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. předně ztotožnil se závěrem nižších soudů, že defenzivní zákrok obviněného byl zcela zjevně nepřiměřený povaze útoku, který odvracel, a proto jej nebylo možno kvalifikovat jako nutnou obranu podle § 29 odst. 1 tr. zákoníku. Zopakoval, že poškozený obviněného nenapadl pilou nijak zvlášť razantně, a nad rámec toho zmínil i výpověď svědka T. T. L., který měl podle svých slov odebrat pilu poškozenému ještě předtím, než došlo na bodnutí nožem. K intenzitě odvraceného útoku dodal, že obviněný byl i po prvním úderu do hlavy schopen vstát od stolu a úspěšně se bránit. Poškozený mu zjevně nechtěl způsobit vážnější zranění, což lze dovodit již z atypického způsobu, jakým pilu uchopil (tj. za její ostří). Neadekvátní reakce obviněného pak přinesla zvrat v dalším ději, neboť jeho „útok“ nožem byl pro v té době již pasivního D. T. D. likvidační. Odvolací soud následně nepochybil ani v tom, že oproti rozsudku soudu prvního stupně zpřísnil právní kvalifikaci skutku na pokus vraždy. Ve shodě s ním státní zástupce zdůraznil, že celý incident vyprovokoval obviněný, který nejprve poškozeného vulgárně urážel z banálních důvodů kvůli sporu o částku 500 Kč, a ani způsob obrany, který později zvolil, neodpovídal reakci člověka jednajícího v silném rozrušení, strachu či v jiném omluvitelném hnutí mysli. Nešlo o chvilkový zkrat, ale spíše o snahu se poškozenému pomstít. Za irelevantní státní zástupce označil poukaz obhajoby na nižší než průměrnou inteligenci dovolatele a s tím související námitku, že nebylo v jeho schopnostech odhadnout, že bodnutím do břicha může poškozeného usmrtit. Připomněl přitom závěry psychiatrického a psychologického znaleckého posudku, podle nichž schopnosti obviněného rozpoznat nebezpečnost svého jednání a ovládat je nebyly v době činu zcela vymizelé. Lehká mentální retardace mu nebránila v tom, aby chápal základní kauzální vztahy, včetně toho, že bodnutí nožem do oblasti břicha, kde se nacházejí životně důležité orgány, je objektivně způsobilé přivodit oběti smrt. Pro závěr o jeho úmyslném zavinění přitom nebylo nezbytné, aby si byl takovým následkem jist. Postačilo, že s ním byl srozuměn ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

11. K otázce viny tedy státní zástupce shrnul, že dovolatel nejenže jednal neproporcionálně k útoku poškozeného, a to nikoli v záchvatu strachu či jiného omluvitelného hnutí mysli, ale zároveň s úmyslem se D. T. D chladnokrevně pomstít i s rizikem, že ho eventuálně připraví o život. Šlo o vysoce společensky škodlivý čin, jemuž nelze přisoudit jinou právní kvalifikaci než tu, k níž dospěl vrchní soud. Nedůvodná je proto i námitka směřující do výroku o náhradě škody. Vadou tzv. jiného nesprávného hmotněprávního posouzení pak není zatížen ani výrok o trestu. Výhrady k němu jednak vůbec neodpovídají zvolenému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nadto nelze mít uložené sankce ani za nepřiměřeně přísné. Dovolateli se naopak dostalo výrazného dobrodiní v podobě odsouzení k trestu odnětí svobody ve výměře hluboko pod dolní hranicí trestní sazby podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, když vrchní soud vedle kritérií stanovených v § 39 odst. 1 tr. zákoníku zohlednil, že nejednal v přímém úmyslu a že trestný čin dospěl šťastnou shodou okolností jen do fáze pokusu.

12. Z výše rozvedených důvodů uzavřel státní zástupce své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak rozhodl v neveřejném zasedání.

13. Na toto vyjádření zareagoval obviněný prostřednictvím své obhájkyně písemnou replikou. V ní státnímu zástupci vytkl, že se stejně jako soudy obou stupňů při svých úvahách dopustil deformativního hodnocení závěrů znaleckého posudku MUDr. Šňupárka. Z něj totiž jasně vyplývá, že útok poškozeného mu objektivně mohl způsobit závažná poranění či dokonce smrt. Toho se také důvodně obával, a jestliže při obraně způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví, pak nechápe, v čem je spatřován tolikrát zdůrazňovaný hrubý nepoměr mezi následky, které hrozily z odvraceného útoku, a tím, který způsobil při své obraně. Vyjádření kromě toho nerespektuje soudy rekonstruovaný skutkový stav, když je v něm jako podstatný důkaz prezentována nevěrohodná výpověď svědka T. T. L. (který měl údajně poškozenému odebrat pilu dříve, než došlo na použití nože), jíž soudy oprávněně nepřikládaly žádnou váhu. Tvrzení státního zástupce o pasivitě poškozeného, který v době, kdy byl bodnut, ani neměl držet pilu v ruce, odporuje rozhodným skutkovým zjištěním. To samé platí i o konstrukci, podle níž se mu obviněný dodatečně chladnokrevně mstil za již ukončený útok. Pokud je ve vyjádření poukazováno na banální důvody, pro něž měl s poškozeným vyvolat spor, připomíná, že to byl D. T. D., kdo jejich střet převedl do fyzické roviny útokem pilou proti jeho hlavě, na což žádný z orgánů činných v trestním řízení dosud adekvátně nereagoval. K takovému napadení poškozeného rozhodně cíleně nevyprovokoval, jak mu státní zástupce nyní podsouvá ve snaze za každou cenu podpořit odvolacím soudem použitou právní kvalifikaci podle § 140 tr. zákoníku namísto původního právního posouzení skutku soudem prvního stupně podle § 141 tr. zákoníku. Vyjádření nereflektuje ani na pravý smysl poukazu obhajoby na nižší intelekt dovolatele jednajícího v době činu ve strachu o vlastní zdraví, který mohl v kombinaci s dalšími faktory sehrát důležitou roli v jeho schopnosti rozpoznat závažnost eventuálních následků, k nimž jeho obrana může vést.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

14. Dovolací soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný jednak uznán vinným a byl mu uložen trest, a jednak jím byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek (odvolání) proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně.

15. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat jen takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř, bylo zároveň třeba zkoumat, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod zákonné důvody, na které odkázal. Ty totiž nemohou být uplatňovány jen formálně, ale je třeba, aby jim vždy odpovídala i konkrétní argumentace dovolatele (k tomu viz ustanovení § 265i odst. 3 věty první tr. ř.).

16. Pro úplnost je třeba na tomto místě zmínit, že obviněný mohl, resp. vzhledem k nastolené procesní situaci a zvolené argumentaci měl, uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, která dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byl dán některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Podstata této varianty tkví v tom, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ačkoli v opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející – neodstranil vadu vytýkanou v podaném opravném prostředku, anebo dokonce sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

17. Podobnou (v praxi nijak zvlášť výjimečnou) absenci formálního odkazu na ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nicméně Nejvyšší soud nepovažuje za takový nedostatek předložených dovolání, aby trval na jejich formálním upřesnění dříve, než přistoupí k vlastnímu posouzení v nich obsažených námitek. I nyní se proto rovnou zaměřil na zjištění, zda rozhodnutí odvolacího soudu, resp. jemu předcházející řízení (včetně odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně), byly vskutku zatíženy vadami zakládajícími existenci důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., které obhajoba v dovolání označila.

18. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Zmíněné zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zaměřen na vady rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

20. Veden výše nastíněnými interpretačními východisky dovolací senát posoudil jednotlivé námitky obviněného T. N. D., zaměřené proti způsobu hodnocení některých podstatných důkazů nižšími soudy a v návaznosti na to pak i proti výslednému hmotněprávnímu posouzení skutku. Dospěl přitom k závěru, že respektují obsahové zaměření uplatněných dovolacích důvodů a zároveň mají i věcné opodstatnění.

21. Zcela zásadním a zároveň nejsložitějším úkolem, s nímž se orgány činné v trestním řízení v posuzované věci musely vypořádat, bylo vyřešení otázky, zda dovolatel ostrým hrotnatým nástrojem (s vysokou pravděpodobností odlamovacím nožem) bodl poškozeného do břicha za okolností naplňujících podmínky nutné obrany ve smyslu § 29 tr. zákoníku, což by vylučovalo protiprávnost takového zákroku, anebo její meze překročil a je tudíž namístě pohnat ho k trestní odpovědnosti.

22. Státní zástupce, který podal obžalobu a následně ji zastupoval před soudem, vycházel při navrhovaném právním posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ze skutkové děje, podle nějž obviněný uchopil ostrý nástroj a bodl s ním poškozeného do břicha po jejich předchozím slovním a fyzickém střetu, který ale již skončil, neboť předtím je od sebe oddělil svědek T. T. L. Obviněný se tedy měl již neozbrojenému a dále neútočícímu poškozenému pouze mstít za poranění na hlavě, které od něho utržil při vzájemné potyčce. Potud ale státní zástupce důkazní břemeno v řízení před soudem neunesl. Krajský soud po vyhodnocení důkazů provedených v hlavním líčení a při zohlednění zásady in dubio pro reo dospěl k dílčímu závěru, že obviněný bodl poškozeného do břicha ve chvíli, kdy tento byl stále ještě ozbrojen pilou (kterou jej krátce předtím opakovaně udeřil do hlavy). V tomto smyslu pak oproti obžalobě částečně upravil i popis skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku. Tento postup posléze aproboval jako v zásadě správný i vrchní soud v řádném opravném řízení, v němž státní zástupce neuspěl s odvolací námitkou, jíž se pokusil znovu „vrátit do hry“ scénář, podle nějž obviněný poškozeného téměř fatálně poranil v době, kdy důvod pro takový zákrok již jednoznačně odpadl, tedy jen ve zlobné reakci a z hladu po odvetě. Nejvyšší soud konstatuje, že úvahy obou soudů k otázce samotného trvání útoku, který obviněný odvracel v obavě z jeho dalšího pokračování, jsou racionální a v napadených rozhodnutích dostatečně odůvodněné.

23. Stejně kladně se však nelze vyjádřit k argumentaci, s níž krajský i vrchní soud odůvodnily závěr, že obranný akt dovolatele jasně nesplnil negativní podmínku jednání v nutné obraně zakotvenou v § 29 odst. 2 tr. zákoníku, takže stíhaný skutek je nutné kvalifikovat jako úmyslný trestný čin proti životu jiného (resp. jako pokus takového trestného činu). Potud je jim důvodně vytýkáno, že k právnímu posouzení daného aspektu primárně defenzivního jednání obviněného přistoupily mechanicky a zjednodušeně, nevěnovaly mu péči odpovídající jeho významu a koneckonců i složitosti a komplexnosti problematiky tzv. intenzivních excesů z nutné obrany, a nadto při něm vycházely i z premisy, která nemá jednoznačný podklad v provedeném důkazu, či se dokonce jeví být v příkrém rozporu s jeho obsahem.

24. Poslední poznámkou dovolací senát míří na konstatování soudů, že „násilí poškozeného vůči obžalovanému nebylo natolik razantní, aby zjevně ohrožovalo jeho život“ (bod 42. odůvodnění rozsudku krajského soudu), resp. že poškozený „nemohl obžalovanému fakticky způsobit žádné závažnější zranění“ a ten tak „na životě ani na vážném poškození zdraví ohrožen nebyl“ (body 22. a 23. odůvodnění rozsudku vrchního soudu). Ve shodě s obhajobou přitom poukazuje na závěr plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, MUDr. Zdeňka Šňupárka (viz č. l. 339 procesního spisu), podle nějž s ohledem na způsob, směřování a intenzitu útoku poškozeného, která v případě úderů do hlavy byla vyhodnocena jako větší než malá, mohlo u obviněného naopak dojít k ohrožení životně důležitých orgánů v oblasti krku a hlavy (krční žíly a tepny, pravého oka či uší) s rozsahem větších poúrazových následků, které by ze soudně lékařského hlediska naplňovaly pojem těžké újmy na zdraví pro poškození důležitého orgánu, přičemž zásah pilou do krku by byl v krajním případě způsobilý obviněnému přivodit i smrt v důsledku vykrvácení.

25. Není sporu o tom, že i znalecký posudek zpracovaný odborníkem v oblasti, jíž se týká zadaný úkol, podléhá kritickému hodnocení tak jako každý jiný důkaz opatřený v trestním řízení, neboť v tomto ohledu nemá žádné zvláštní či výsadní postavení. Zároveň lze ale po soudu spravedlivě požadovat, aby vždy náležitě odůvodnil, proč se od jeho závěrů při rekonstrukci skutkového stavu případně odchýlil, anebo je dokonce zcela odmítl. Takové vysvětlení přitom v rozsudku soudu prvního stupně chybí a v rozsudku odvolacího soudu je zastoupeno jen strohou poznámkou o způsobu použití pily, z něhož má být zřejmé, že poškozený obviněnému nemohl vážněji ublížit. Lze se přitom jen domnívat, co je míněno oním „způsobem použití“, zda jde o narážku na úchop pily poškozeným za její řezné břity na opačné části, než je držadlo, z čehož je bez dalšího laicky dovozováno, že útok nemohl být „nějaký masivní“. Za těchto okolností je třeba dovolateli přisvědčit, že dosavadní řízení před soudy vykazuje nepřijatelné vybočení ze zásady volného hodnocení důkazů, a to v kvalitě předpokládané v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z výše zmíněného znaleckého posudku rozhodně nevyplývá, že násilné jednání poškozeného mělo očividně pouze symbolický charakter a dovolateli z něj žádné reálné nebezpečí nehrozilo.

26. K závěru soudů o jeho intenzivním excesu z nutné obrany je dále třeba v obecné rovině připomenout, že má-li obrana splnit svůj účel odvrátit bezprostředně hrozící nebo již započatý a probíhající (slovy zákona „trvající“) útok na zájem chráněný trestním zákonem, může být zásadně silnější než intenzita takového útoku. Nesmí však být zcela zjevně (přehnaně) silnější, než je k účinnému odvrácení útoku třeba. Intenzivní exces vylučující nutnou obranu lze jinak řečeno dovodit jen tam, kde čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku, resp. tam, kde nepoměr obrany a útoku je očividný a mimořádně hrubý (k tomu viz např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02). Z dikce ustanovení § 29 odst. 2 tr. zákoníku totiž plyne, že obrana představuje okolnost vylučující protiprávnost i tehdy, pokud je ve srovnání se způsobem útoku „jen“ nepřiměřená nebo i zjevně nepřiměřená, avšak ne zcela zjevně nepřiměřená. Právní pojetí jednání v nutné obraně nevychází z podmínky tzv. subsidiarity a nevyžaduje, aby se obránce buď snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku, anebo při jeho odvracení použil nejdříve mírnějších prostředků a způsobů a ty případně zintenzivňoval úměrně narůstající agresivitě či změně strategie útočníka (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 5 Tdo 162/2007, uveřejněné pod č. 20/2008 Sb. rozh. tr.).

27. Dlouhodobě ustálená judikatura (viz např. rozhodnutí publikovaná pod č. 41/1980 a 18/1982 Sb. rozh. tr.) zároveň lpí na nutnosti posuzovat přiměřenost, resp. zcela zjevnou nepřiměřenost, nutné obrany také optikou toho, jak se její podmínky v konkrétním čase, na konkrétním místě a v závislosti na vývoji konfliktní situace mohly jevit zejména bránící se osobě, která odvracela čin útočníka. Přitom se zpravidla nelze obejít bez náležitého zjištění a zohlednění emočního stavu obránce v době činu (leknutí, strach, zmatek apod.). Tyto proměnné mají zásadní význam, neboť jednou z podmínek trestnosti jednání, které má být překročením mezí nutné obrany, je také zavinění vztahující se k této skutečnosti. Pokud se totiž pachatel mýlil ve skutkových okolnostech týkajících se právě zcela zjevné nepřiměřenosti obrany, aniž by u něj zároveň bylo možno hovořit o trestuhodně chybném vyhodnocení situace, jeho čin by bylo nutno posuzovat podle zásad o skutkovém omylu (§ 18 odst. 4 tr. zákoníku). To by pak mohlo vést až k vyloučení trestnosti jeho jednání či k dovození jeho odpovědnosti za nedbalostní a nikoli úmyslný trestný čin (k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014). Oběma soudům nižších stupňů zajisté netřeba obsáhle připomínat, že nepřímý úmysl, který dovodily na straně obviněného, nelze jen presumovat, ale musí bez důvodných pochybností vyplývat buď z objektivních skutečností, jako jsou povaha a způsob provedení činu, nebo z okolností subjektivní povahy, typicky např. pohnutky, jíž byl pachatel veden při svém jednání.

28. Poměrně stručná odůvodnění obou napadených rozhodnutí v dovolateli vzbuzují oprávněné pochybnosti o tom, že nižší soudy se jeho jednáním zabývaly důsledně a zodpovědně ze všech výše nastíněných hledisek.

29. Jakkoli krajský soud proklamoval, že je posuzoval „v nejširším možném kontextu skutku“, vystačil si vyjma důkazně sporné bagatelizace intenzity útoku poškozeného, resp. jeho devastačního potenciálu, jen s připomínkami, že k incidentu došlo na pracovišti za přítomnosti dalších svědků a že obviněný poškozeného znal a po několik měsíců se s ním předtím „potýkal“ bez toho, aby spolu měli nějaký konflikt. Zároveň připustil, že by čin mohl být hodnocen jinak (pozn.: patrně míněno jako jednání v nutné obraně), pokud by byl obviněný napaden například v neosvětleném exteriéru a bodnutím nožem se bránil jemu neznámé osobě (viz bod 42. odůvodnění rozsudku).

30. Vrchní soud na podporu závěru, že jednání dovolatele vykázalo charakteristiku tzv. intenzivního excesu z nutné obrany, navázal na kusé úvahy soudu prvního stupně vlastním originálním rozborem průběhu incidentu, kdy nečekaný útok ze strany ozbrojeného poškozeného a instinktivní obranu dovolatele holýma rukama a poté pomocí termoláhve proti hrozbě dalších úderů ostřím pily do hlavy převedl do roviny „vzájemné potyčky“, při které měl obviněný posléze uchopit nůž a střední až velkou silou bodnout poškozeného do oblasti pupku. I on v rozporu se závěry znaleckého posudku MUDr. Šňupárka konstatoval, že dovolatel „na životě ani na vážném poškození zdraví ohrožen nebyl“, a přesto proti útočníkovi použil nebezpečnou zbraň, kterou ho s ohledem na umístění rány „cíleně“ (sic!) bodl do míst, kde jsou umístěny životně důležité orgány, jejichž poranění může být spojeno s fatálním následkem. Zcela zjevnou nepřiměřenost takového zákroku na závěr odůvodnil i poukazem na to, že dovolatel již žádné další rány pilou od chvíle, kdy se začal bránit, díky této obraně neutržil (body 23. a 24. odůvodnění rozsudku), aby vše završil blíže nerozvedenou myšlenkou, že „obžalovaný by dokonce ke své obraně mohl použít předmětný nůž, avšak muselo by se tak stát zcela jiným způsobem a s jinými následky“.

31. Citované pasáže z napadených rozhodnutí působí dojmem, že oba soudy po prvotním porovnání faktických následků obou posuzovaných akcí přijaly názor, že obviněný musí nést za vážné poranění poškozeného tak jako tak trestní odpovědnost, aniž by nejprve podrobně analyzovaly okolnosti, které k němu vedly, a teprve pak hledaly doprovodné argumenty, jimiž by podpořily verdikt o vině úmyslným trestným činem proti životu jiného (ať už zabití podle § 141 tr. zákoníku nebo vraždy podle §140 tr. zákoníku), ukončeným ve stadiu pokusu, jestliže stávající důkazní situace zároveň vylučovala skutkový závěr (na němž v principu stála obžaloba!), že se bodnutím do břicha již neozbrojenému poškozenému dodatečně mstil za jeho předchozí, avšak již ukončený, útok.

32. V písemných vyhotoveních obou rozsudků Nejvyšší soud postrádá transparentní a logické zdůvodnění, z čeho měl pochopitelně zaskočený obviněný v kritickou chvíli snadno a rychle rozpoznat, že opakované výpady poškozeného ostřím pily proti jeho hlavě mají spíše „symbolický význam“, a vycházet při volbě prostředků obrany proti nim z toho, že D. T. D. si podvědomě počíná s jistou uměřeností či přímo kontrolovaně, aby ho vážněji nezranil. Takový manifestační charakter útoku nelze podle mínění dovolacího senátu automaticky vyvozovat jen z toho, že se odehrál takříkajíc „za bílého dne“ mezi spolubydlícími a současně kolegy na pracovišti, že poškozený měl obviněného trestat za jeho předchozí slovní neomalenost, za přítomnosti dalších osob a ani z atypického úchopu pily poškozeným. Obě napadená rozhodnutí mimochodem ani blíže nevysvětlují, proč soudy vyhodnotily daná skutková zjištění jednoznačně v neprospěch obviněného, když se nabízela neméně „pravděpodobná“ hypotéza, že útok od člověka, kterého obviněný dobře znal, v něm naopak mohl vzbudit ještě intenzivnější strach nejméně z vážného zranění s doživotními následky, a to právě proto, že by se ze strany dotyčného ničeho podobného nenadál, a ten se na něj vrhnul s takovým odhodláním, že se nespokojil jen s jedním úderem pilou a od dalších pokusů seknout ho ostřím do hlavy neupustil ani přes intervenci svědka T. T. L., který se ho marně pokoušel zklidnit a přesvědčit, aby pilu odložil. I z nezvyklého úchopu pily lze usuzovat, že poškozený v danou chvíli jednal v silném a nekontrolovaném afektu, když zřejmě ani nevnímal, že si sám způsobuje zranění na prstech ruky. Pak se ovšem nabízí otázka, jak měl (mohl) obviněný ve zjevně zmatečné situaci, kdy byl napaden ve stísněných prostorách stavební buňky (viz např. fotografie na č. l. 503 či videozáznam z provedené rekonstrukce s obviněným uložený na DVD-R nosiči č. l. 77 spisu) a v podstatě neměl ani možnost si pohotovým úkrokem stranou zjednat od poškozeného alespoň na malou chvíli distanc, aby měl prostor odhadnout jeho další záměry, vyhodnotit nebezpečí, které mu z podniknutého útoku hrozí, a tomu pak přizpůsobit volbu účinného, avšak nikoli „zcela zjevně nepřiměřeného“, způsobu obrany. Strukturované a srozumitelné úvahy k tomu v rozsudcích soudů nižších stupňů pohříchu absentují.

33. Jestliže krajský soud dospěl ke skutkovému závěru, že obviněný použitím odlamovacího nože způsobem uvedeným ve výroku rozsudku odvracel trvající útok poškozeného, měl důsledněji zkoumat vnitřní psychický stav obviněného při této obraně. Právě tento stav, a nikoli jen obecná charakteristika povahy a intelektu obviněného, měl totiž podstatný význam pro posouzení, zda s přihlédnutím k výše zmíněnému subjektivnímu pojetí (viz bod 27. odůvodnění tohoto usnesení) skutečně šlo o zcela zjevnou nepřiměřenost nutné obrany ke způsobu útoku, jakož i pro navazující úvahy o formě a míře jeho zavinění ve vztahu k uvažovanému excesu z ní. Dosud provedené dokazování jednoznačnou odpověď na tuto klíčovou otázku nenabídlo. K osobě dovolatele sice byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, nicméně ten byl opatřen již v přípravném řízení a jeho zadání bylo poplatné tehdejší vyšetřovací verzi, podle níž (doslovně citováno z usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 3. 12. 2024 na č. l. 46 spisu) „po předchozí slovní rozepři, kdy byl napaden poškozeným, tak jej napadl nožem na chleba, kterým poškozeného bodl do břicha“. Psychický stav a případný výskyt konkrétních příznaků duševní poruchy v době činu pak u něj měli znalci zkoumat právě optikou výše popsaného jednání (viz otázka zadavatele č. 2 na č. l. 305 spisu), které však vyznívalo jako „klasický akt odvety“ a nikoli jako defenzivní zákrok proti trvajícímu útoku, nadto vedenému proti navýsost zranitelným částem těla v podstatě sečnou zbraní, jak později skutkově odlišně uzavřel soud prvního stupně a v tomto smyslu přistoupil k významnému zpřesnění, resp. změně, popisu skutku oproti podané obžalobě.

34. Potud bylo dokazování stiženo jistým deficitem, který ovšem nižší soudy zjevně nevnímaly jako překážku, jež by jim bránila ve věci meritorně rozhodnout. Jejich „argumentační zkratky“ lze v odůvodněních obou rozhodnutí číst tak, že pokud byla řešená obrana „zcela zjevně nepřiměřená“, pak vzhledem k razanci a způsobu jejího provedení nelze obviněnému z hlediska subjektivní stránky přičítat nic menšího než úmysl (byť nepřímý) poškozeného usmrtit, neboť si přece musel být vědom toho, že když člověka bodne do trupu, kde jsou uloženy životně důležité orgány, může ho i zabít, a s tímto následkem musel být zároveň „nejméně“ srozuměn.

35. Nastalé dilema, zda takové jednání právně posoudit jako zvlášť závažný zločin zabití podle k § 141 odst. 1 tr. zákoníku nebo jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, v obou případech ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, vyřešil krajský soud ve prospěch obviněného s poukazem na okamžitě vzbuzený strach, který v něm vyvolal útok poškozeného, a jeho „obavu z toho, že útok bude nadále pokračovat“, kterým přiznal kvalitu omluvitelného hnutí mysli umožňujícího aplikaci privilegované skutkové podstaty k trestnému činu vraždy. V tomto směru však jeho úvahy vyznívají nekonzistentně, když na jedné straně naznačil, že obviněný vzhledem k osobě útočníka, času a místu, kde se incident odehrál, a přítomnosti dalších osob na místě činu vlastně neměl důvod k natolik vážným obavám o svůj život a zdraví, aby musel sáhnout po noži (bod 42. odůvodnění rozsudku), aby v jiné souvislosti akcentoval, že obviněný na útok poškozeného nebyl připraven, šlo pro něj o vysoce zátěžovou situaci a bodnutím reagoval na podnět mimořádné závažnosti, kdy „řezání“ (pozn.: šlo však spíše o sekání) pilou do hlavy pro něj muselo být bezpochyby také „subjektivně intenzivně bolestivé“.

36. Obdobně kritické připomínky má dovolací senát i k úvahám vrchního soudu, jimiž vysvětlil zpřísnění právní kvalifikace skutku na pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Předně je nutno zopakovat, že odvolací soud si při odůvodnění svého rozhodnutí poněkud „přizpůsobil“ skutkový děj, když sice připustil, že fyzické napadení bylo pro obžalovaného překvapením, ale poté již jeho obranu na straně jedné a trvající útok poškozeného na straně druhé posunul do roviny „vzájemného fyzického střetu“, resp. „fyzické potyčky, která ze strany obžalovaného musela být sycena kromě obrany i snahou o odvetu“. V jakém konkrétním důkazu našel pro takovou interpretaci skutkového děje oporu, blíže nevysvětlil. Podobně neodůvodnil ani své přesvědčení, že „rána od obžalovaného byla jednoznačně likvidační, to obžalovaný musel vědět, když ve vzájemné potyčce při způsobu uchopení pily jej již poškozený nemohl vážně ohrozit“. V uvedené souvislosti nelze opomenout, že obviněný podle svých slov inkasoval nejprve jednu ránu do hlavy, když seděl a snídal, poté se měl podle své výpovědi v hlavním líčení proti dalším úderům instinktivně krýt rukama a termoskou, která mu však vypadla z dlaně, přičemž byl okamžitě ostřím pily zasažen do temene znovu (č. l. 745 verte spisu). Tvrzení, že díky své obraně již žádné další rány pilou neutržil, je tak mírně řečeno sporné, nehledě na to, že navzdory významu, jaký mu odvolací soud při právním posouzení věci přikládal, ani není součástí popisu skutku ve výrokové části rozsudku. Značně problematický je i poukaz na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu (resp. pasáže z jejich odůvodnění), s nímž vrchní soud negoval možnost, že dovolatel byl při excesivní obraně zároveň ovlivněn strachem jako omluvitelným hnutím mysli, či jí eventuálně reagoval na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, především nevyznívá tak, že strach má povahu omluvitelné pohnutky jen tehdy, pokud podnět, který v pachateli vystupňoval obavu o vlastní život či zdraví, trval po určitou delší dobu (např. alespoň v řádu jednotek minut). Naopak je v něm jasně uvedeno, že silné rozrušení může u pachatele vzniknout nejen postupně, ale i náhle. Dva zásahy pilou do hlavy, které od sebe dělí jen několik vteřin, přičemž oběť zároveň neví, zda nebudou následovat údery další, takový potenciál mít jistě mohou. Nadto je třeba dodat, že posledně citované rozhodnutí bylo vydáno ve skutkově výrazně odlišné věci než je ta nynější, kdy provozovatel sběrných surovin, který svůj čin obhajoval mimo jiné i dřívějšími neblahými osobními zkušenostmi s vykrádáním objektu, dvakrát vystřelil loveckou brokovnicí (tzv. dvojkou) ze vzdálenosti nejprve 5 m a poté maximálně 15 m nejprve do bočních dveří u řidiče a podruhé do zadního okna rozjíždějícího se osobního motorového vozidla, v němž se pokoušeli z místa činu uprchnout předpokládaní pachatelé dalšího vloupání, přičemž jednu z osob ve vozidle nakonec v podstatě oslepil. Tehdy Nejvyšší soud k důvodnému dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítl konstrukci soudu druhého stupně, podle níž v takovém jednání tehdejšího obviněného mohl svou roli sehrát i strach (pozn.: přestože prchající zloději na něj nenajížděli ani jinak neútočili), neboť bylo evidentní, že bylo motivováno výlučně obavou z další majetkové ztráty, které chtěl rozlícený střelec „stůj co stůj“ zabránit i za cenu ohrožení lidských životů. „Argumentační faul“ shledává dovolací senát ve shodě s obhajobou i v příměru posuzované trestní věci ke kauze, v níž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1743/2016. I on spatřuje diametrální rozdíl mezi tím, kdy se nožem předem vyzbrojený pachatel dostaví jako dlužník na dohodnutou schůzku s urgujícím věřitelem (aniž by u sebe měl požadované peníze) a toho pak cíleně bodne přímo do prsou jen proto, že od něj předtím inkasoval jeden úder rukou do tváře (který s ohledem na okolnosti snad i mohl očekávat), a tím, kdy se nynější obviněný měl bránit po nejméně dvojím seknutí ostřím pily do hlavy tak, že v pro něj nepochybně vypjaté situaci, po prvotní neefektivní snaze vykrýt útok holýma rukama a termolahví, popadl odlamovací nůž položený vedle na stole (jinak údajně používaný ke krájení pečiva) a máchl jím směrem proti trupu poškozeného. Pokud podle vrchního soudu vykazují porovnávané trestní věci shodu v tom, že konfliktní situace vždy vyvolali obvinění, pak je nutno se zároveň ptát, z jakého důkazu plyne jeho závěr, že konkrétní verbální jednání dovolatele bylo vůči poškozenému natolik neuctivé, aby se z jeho strany dalo hovořit o vyprovokování fyzické konfrontace. V rozsudku se sice hovoří o tom, že poškozeného začal slovně urážet, když ten nereagoval na jeho opakovanou žádost o zapůjčení peněz, ovšem z jakého důkazu takový závěr vyplývá a zejména jaký charakter ony „urážky“ konkrétně měly mít – tak aby zároveň přijatelně vysvětlovaly (nikoli ospravedlňovaly) následnou reakci D. T. D. – z jeho odůvodnění opět vyčíst nelze.

V. Způsob rozhodnutí

37. Při všech výše zmíněných nedostatcích se obě napadená rozhodnutí jeví jako částečně nepřezkoumatelná a minimálně předčasná. Nejvyšší soud proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 9. 2025, č. j. 7 To 96/2025-814, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2025, č. j. 3 T 36/2025-753, zrušil, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

38. Věc se tím vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně. Z předchozích odstavců odůvodnění tohoto usnesení je zřejmé, jak by měl tento soud při vázanosti právním názorem Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.) dále postupovat, na jaké skutečnosti by měl zaměřit svoji pozornost a s čím vším by se měl mnohem přesvědčivěji vypořádat v odůvodnění svého dalšího meritorního rozhodnutí (bez ohledu na to, zda znovu rozhodne o vině dovolatele, nebo ho případně zprostí obžaloby). Ani jednu z těchto variant výsledku řízení dovolací senát nevylučuje. Jeho příkaz se pak samozřejmě vztahuje i na vrchní soud pro případ, že mu bude v budoucnu věc opětovně předložena k rozhodnutí v odvolacím řízení.

39. Jde především o to, aby další rozhodnutí ve věci vycházelo ze skutečně podrobné a objektivní analýzy průběhu skutkového děje, neboť pro adekvátní a spravedlivé právní posouzení stíhaného jednání může hrát roli doslova každý detail. Dovolací soud očekává daleko transparentnější odůvodnění postoje nižších soudů k závěrům znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovatele MUDr. Zdeňka Šňupárka, které rozhodně nevyzněly tak, že útok poškozeného pilou nepředstavoval pro obviněného žádné vážnější riziko. Jako vhodný se v té souvislosti přitom jeví být osobní výslech znalce před soudem. Za klíčovou považuje dovolací senát dále odpověď na otázku, jak se útok v danou chvíli jevil, resp. mohl jevit, obviněnému a zda lze jeho reakci s jistotou hodnotit jako mimořádně chybné vyhodnocení situace a klást mu za vinu vědomě přehnanou, zcela neadekvátní volbu strategie a prostředku obrany, které ji činí již zcela zjevně nepřiměřenou. Teprve v návaznosti na to bude možno uvažovat o zavinění dovolatele (ať už úmyslném či jen nedbalostním) k následku v podobě vážného zranění poškozeného, které mu svým, v principu evidentně defenzivním, zákrokem způsobil. Na tomto místě je třeba připomenout obecně známý fakt, že dojde-li na fyzickou konfrontaci dvou stran, pak jedinec, který s takovými situacemi obecně nemá zkušenosti, není v nich zběhlý, zkušený a sebejistý, a který se zároveň cítí reálně ohrožen na svém zdraví či životě, automaticky mění svůj běžný fyziologický stav i chování a dochází u něj k podstatné vnitřní změně emočního stavu (k tomu podrobněji viz např. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1283/2014). V podobných situacích se i vlivem pociťovaného stresu obvykle snižují schopnosti jeho racionálního uvažování, vyhodnocování situace a rozhodování. Z této pozice ovšem znalci z odvětví psychiatrie a psychologie rozpoložení obviněného a jeho jednání spočívající toliko v jediném bodnutí odlamovacím nožem s krátkou čepelí do oblasti břicha poškozeného v době, kdy jím byl podle soudu prvního stupně stále napadán, vinou odlišných vstupních informací poskytnutých jim ze strany orgánu činného v přípravném řízení trestním (viz bod 33. odůvodnění tohoto usnesení) dosud nehodnotili. Nabízí se proto na dané téma zadat buď nový samostatný znalecký posudek, nebo si vyžádat doplnění posudku stávajícího.

40. O zrušení a přikázání věci rozhodl Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování IV. Důvodnost dovolání V. Způsob rozhodnutí Poučení: