3 Tdo 657/2026

Rubrum

3 Tdo 657/2026-1919 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 8. 2026 o dovolání, které podal obviněný S. E. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2026, č. j. 13 To 10/2026-1688, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 2 T 44/2025, t a k t o :

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. E. K. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále také jen „okresní soud“) ze dne 31. 10. 2025, č. j. 2 T 44/2025-1431, byl obviněný S. E. K. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 a zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025, jichž se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku) v době nejméně od měsíce března 2023 do 23. 2. 2024, nejintenzivněji však v průběhu posledního půl roku od září 2023, při společném soužití v rodinném domě v obci XY čp. XY se svou manželkou D. K., nyní F., tuto fyzicky a hlavně psychicky napadal a trýznil, přičemž fyzicky poškozenou poprvé napadl dne 14. 6. 2023, kdy ji při hádce uhodil otevřenou dlaní přes obličej a hlavu, v důsledku čehož poškozená utrpěla centrální perforaci bubínku levého ucha a periorbitální hematom v oblasti levého oka, poté se poškozenou snažil shodit ze schodiště, čemuž zabránily děti, které ji obestoupily a schovaly za sebe, přičemž obviněný se přes ně po poškozené natahoval, několikrát při vzájemných hádkách použil fyzického nátlaku svého těla vůči poškozené, kdy naznačoval, že jde proti poškozené, jeho fyzické násilí vůči poškozené pak eskalovalo dne 23. 2. 2024, kdy poškozenou silně kopl do oblasti pravého stehna a způsobil jí velký hematom, v obou případech poškozená vyhledala lékařské ošetření, psychicky poškozenou tyranizoval tím způsobem, že ji po nastěhování do společného bydliště postupně stále více omezoval tím, že jí omezoval návštěvy v bydlišti, zakazoval jí navštěvovat přátele mimo bydliště, zakazoval jí stýkat se s cizími lidmi, omezoval ji v opouštění bydliště, omezoval ji v pohybu po domě, kdy nesměla chodit do některých místností, neustále kontroloval její pohyb a veškeré aktivity, neustále ji monitoroval, kdy po celém domě i okolí domu postupně rozmístil kamery, dával jí pokyny ohledně oblékání a zakazoval jí oblékat si některé věci, vyžadoval od ní absolutní poslušnost, v případě nerespektování jeho pokynů ihned na poškozenou křičel, sprostě jí nadával, a to i za malichernosti, dále poškozené v září 2023 vzal její mobilní telefon a opatřil jí jiný mobilní telefon, u kterého byly cíleně pozastaveny funkce ochrany telefonu a u kterého byla nastavena synchronizace dat mezi účty včetně poškozenou nepoužívaného tabletu, který umožňoval přístup k datům z účtu Google, poškozenou opakovaně psychicky deptal i zdržováním rekonstrukcí, říkal jí, že ji je třeba potrestat, vyhrožoval jí, že umí být zlý, že z domu neodejde živá, že odejde z domu s nohama napřed, že ji zlomí, že ji připraví o děti a o vše, že ji zničí, poukazoval na to, jak dopadla jeho bývalá žena, neustále na ni vyvíjel psychický nátlak, kdy na ni podával trestní oznámení ohledně týrání dětí a týrání papoušků, jejichž chov byl její velký koníček, přičemž jí vyhrožoval, že jí papoušky otráví a že o ně přijde, kdy tímto svým chováním poškozenou dostal do stádia, kdy několikrát přemýšlela o sebevraždě a vlivem jeho jednání se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha, která nejméně od února 2024 do současné doby podstatně omezovala poškozenou D. F. v běžném způsobu života, neboť poškozená trpěla zejména úzkostným prožíváním, pokleslou náladou, poklesem zájmů a výkonnosti, emoční labilitou, sníženou frustrační tolerancí, flashbacky, vyhýbavým a zabezpečujícím chováním, sociálním stažením, pocity ohrožení a bezmoci, zhoršenou kvalitou spánku, narušeným soustředěním, opakujícími se epizodami panické úzkosti, plačtivostí, což mělo vliv na její sociální, pracovní i osobní život, kdy poškozená od února 2024 až do současné doby navštěvuje pravidelně psychiatra, užívá antidepresiva, a ze shora popsaných důvodů byla v době od 17. 7. 2024 do současné doby v pracovní neschopnosti, a shora uvedeného jednání se dopouštěl před zraky nezletilých dětí poškozené D. K., nyní F., AAAAA (pseudonym), BBBBB (pseudonym), a CCCCC (pseudonym), a rovněž kromě toho nezl. AAAAA, BBBBB a CCCCC zakazoval zvát si domů kamarády, omezoval jejich pohyb po domě, kdy nesměli chodit do některých místností, po celém domě nainstaloval kamery, přes které je všechny neustále hlídal a sledoval, kdy následně jim ukazoval záznamy a nadával jim, když se mu něco nelíbilo, zakazoval jim počítač nebo internet a za trest jim bral mobilní telefony, na nezletilou AAAAA často křičel, ponižoval ji rasistickými urážkami a častoval ji vulgárními nadávkami, často na ni napřahoval ruku, AAAAA vynadal za to, když si přivedla domů kamarádku a nezeptala se ho, říkal jí, že by měla jít na psychiatrii a do dětského domova, nezletilému BBBBB, který se proti němu postavil a řekl svůj názor, často nadával za použití vulgárních a rasistických slov, téměř denně nezletilého zmáčkl oběma rukama v jednom místě nad klíční kostí, což bylo bolestivé, často na něj křičel kvůli drobnostem, např. když si vzal jídlo, nezletilý BBBBB nechal na záchodě cvičební činku, tak mu za to vyhuboval, přitom nezletilému sundal brýle, mával mu rukou před obličejem a naznačoval ránu, nejméně jedekrát týdně nezletilému vyhrožoval, že ho vyhodí z domu, že půjde na psychiatrii, do děcáku nebo ho přestěhuje k tátovi a že už mámu nikdy neuvidí, v domě v XY měli hernu, kam nezletilému BBBBB jako jedinému zakazoval chodit, zakazoval mu chodit ven, a také nadával nezl. CCCCC za použití vulgárních a rasistických slov, křičel na něho kvůli maličkostem, třeba kvůli neumytému talíři, často nezletilého chytil za ramena a rukou mu bolestivě tlačil nad klíční kostí, vyhrožoval mu dětským domovem a tím, že půjde na psychiatrii, všechny tři nezletilé děti špatně nesly to, že křičel na jejich matku poškozenou D. K., nyní F., neustále ji vytáčel a provokoval a když začala také křičet a zastávat se jich, tak si ji u toho nahrával, bály se o svou matku i o sebe a byly v neustálém stresu a napětí, necítily se v jeho přítomnosti dobře, díky kamerám neměly žádné soukromí, cítily se nejistě a díky jeho chování a výhrůžkám vůči nim i matce žily v neustálém strachu, v důsledku čehož se AAAAA od prosince 2023 začaly dělat různě po těle abscesy.

2. Za tyto zločiny a za sbíhající se zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 9. 2024, č. j. 2 T 63/2024-383, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 11 To 326/2024-455, byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 4 roky a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 11. 9. 2024, č. j. 2 T 63/2024-383, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2024, č. j. 11 To 326/2024-455, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené D. F. (dále také jen „poškozená“) na náhradě škody částku 5 937,20 Kč a na náhradě nemajetkové újmy částku 815 874,50 Kč. Se zbytky uplatněných nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy byla poškozená odkázána podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozená odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze (dále také jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2026, č. j. 13 To 10/2026-1688. Na podkladě odvolání poškozené napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v adhezním výroku, a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině a trestu znovu rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněného zavázal k povinnosti zaplatit poškozené D. F. na náhradě nemajetkové újmy (ztížení společenského uplatnění) částku 1 165 535 Kč a na náhradě škody částku 14 268, 92 Kč. Se zbytky uplatněných nároků poškozenou odkázal podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný S. E. K. prostřednictvím svého obhájce dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

5. V rámci prvního z nich soudům nižších stupňů vytkl, že hrubým způsobem přehlížely a odmítly provést důkazy, které byly pro věc zcela zásadní a především způsobilé přivést soud k natolik odlišným skutkovým závěrům, že by jej nemohly shledat vinným skutkem vymezeným ve skutkové větě rozsudku okresního soudu. Skutkový závěr tak byl podle jeho názoru konstruován na základě selektivního a neúplného hodnocení důkazů, přičemž jde o kvalifikovaný exces, který dosahuje intenzity tzv. extrémního nesouladu mezi důkazy. Tím bylo porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces a zásada in dubio pro reo. Namítl, že soudy převzaly skutkovou verzi poškozené, aniž by se vypořádaly s otázkou její motivace, která má přímý dopad na hodnocení její věrohodnosti a na správnost skutkových závěrů. V té souvislosti odkázal na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2026, sp. zn. 18 C 65/2024, který podle jeho názoru sám o sobě poukazuje na dlouhotrvající konflikt mezi ním a poškozenou. Zároveň z něj vyplývá, že on nevystupoval jako bezdůvodný agresor, ale jako osoba upozorňující na protiprávní jednání (nevhodné a hrubé zacházení poškozené s chovanými papoušky). Toto rozhodnutí tak vytváří objektivní základ pro existenci silné odvetné motivace na straně poškozené, kterou se však soudy nijak nezabývaly, čímž podle názoru dovolatele porušily zásadu trestního řízení podle § 2 odst. 6 tr. ř. Odvolacímu soudu vytkl, že bez dalšího přejal skutková zjištění soudu prvního stupně, aniž by je kriticky přezkoumal. Soudy nižších stupňů zcela pominuly, co z provedeného dokazování vyplynulo, a to, že poškozená se opakovaně chovala agresivně, hrubě a manipulativně (viz např. výpovědi svědků K.), zatímco přímé důkazy o „údajném závadovém jednání“ obviněného chybí. Soudy rovněž odmítly provést jako důkaz svědeckou výpověď, resp. podání bývalého manžela poškozené, které učinil v rámci řízení o návrhu na úpravu výchovy a výživy k nezletilým dětem pro dobu před a po rozvodu manželství, a svědectví tety poškozené, A. Č. když z obou též vyplývá závadové chování poškozené.

6. Dále se dovolatel vyjádřil k fyzickým inzultacím mezi ním a poškozenou. Incident ze dne 13. 6. 2023 nezpochybňuje, přičemž k němu došlo bezprostředně poté, co ho poškozená na schodech v domě v XY fyzicky napadla. Oproti tomu v případě druhého incidentu ze dne 23. 2. 2024 trvá na tom, že se nic takového nestalo. Soudy nijak nezohlednily výpovědi svědků L. R. a M. H., podle nichž mohl u poškozené hematom vzniknout v důsledku „štípnutí“ některého z papoušků. Toto zranění se přitom mělo stát jen několik hodin poté, co dovolatel podal žádost o rozvod. Proti tomu, že by poškozenou kopl, svědčí souslednost dějů, odborné vyjádření MUDr. Tomáše Vojáčka ze dne 18. 7. 2024, ale i videozáznamy, z nichž je patrné, kde se v rozhodné době nacházel, přičemž i tyto důkazy soudy odmítly provést.

7. Následně obviněný poukázal na množství dalších důkazních návrhů, které soudům nižších stupňů předložil k prokázání své verze o nepřijatelném chování poškozené vůči němu i dětem, a které soudy zamítly. Jejich zcela nerovný přístup k obviněnému na straně jedné a k poškozené na straně druhé je zřejmý i z odepření znaleckého zkoumání jeho osoby, byť současně o znalecké zkoumání poškozené a jejích dětí soudy opřely svůj závěr o jejich věrohodnosti. Soudy neprovedly všechny potřebné důkazy k posouzení věrohodnosti jednotlivých osob. Svým přístupem porušily čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, když ve svých rozhodnutích ani jasně nevysvětlily, proč důkazy navrhované obhajobou považovaly za nadbytečné a proč je odmítly, aniž by zkoumaly jejich relevanci. Současně obviněný namítl pochybení již ve fázi přípravného řízení. Upozornil, že policejní orgán měl k dispozici nejen tvrzení poškozené, ale i obrazové záznamy a videozáznamy, které poskytl on a které měly potenciál osvětlit motivaci poškozené, jakož i věrohodnost její výpovědi. Orgány činné v trestním řízení se však podle jeho názoru soustředily výlučně na jednu linii, která byla v souladu s usnesením o zahájení trestního stíhání, a ostatní směry dokazování upozadily.

8. V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný reklamoval, že soudy nižších stupňů postupovaly při ukládání trestu v rozporu se zásadami uvedenými v § 39 a násl. tr. zákoníku, když nezohlednily jeho poměry. V návaznosti na to poukázal na rozhodnutí bulharského odvolacího soudu v Sofii ze dne 18. 3. 2026, kterým bylo zamítnuto navrácení nezletilých dětí DDDDD (pseudonym) a EEEEE (pseudonym) do České republiky a bylo potvrzeno, že jejich stabilní prostředí je v Bulharské republice u obviněného. Výkon uloženého trestu odnětí svobody by tak měl bezprostřední a mimořádně závažný dopad na jeho nezletilé děti. Došlo by k přerušení každodenní péče, zásadní destabilizaci jejich života a ohrožení jejich psychického i sociálního vývoje.

9. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2026, č. j. 13 To 10/2026-1688, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 31. 10. 2025, č. j. 2 T 44/2025-1431, a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

10. Závěrem pak ještě požádal, aby Nejvyšší soud v souladu s § 265o odst. 1 tr. ř. odložil, resp. přerušil, výkon napadeného rozhodnutí, a to s ohledem na naplnění dovolacích důvodů v dosavadním trestním řízení. Odložení, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí odůvodnil zejména zájmy nezletilých dětí, o něž pečuje. Poukázal opět na již zmíněné pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu v Sofii vydané podle Haagské úmluvy. V případě neprodleného nástupu do výkonu trestu by došlo k okamžitému přerušení péče o děti, destabilizaci jejich životní situace, vážnému zásahu do jejich psychického vývoje a reálnému riziku zásahu orgánů sociální péče. Výkon trestu by za těchto okolností představoval zásah do práva na rodinný život obviněného i jeho nezletilých dětí. Současně namítl, že soudy při ukládání trestu nehodnotily závislost dětí na něm, případné alternativy trestu odnětí svobody a dopady na rodinný život.

11. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. uvedla, že obviněný svou argumentaci vystavěl na selektivně vybraných důkazech, aniž by zohlednil důkazy další, které jeho tvrzení nepodporují. Soud prvního stupně provedl dokazování ke všem potenciálně rozhodným skutečnostem, včetně důkazů svědčících ve prospěch dovolatele, jednotlivé důkazy hodnotil samostatně i ve vzájemných souvislostech a své úvahy srozumitelně vyložil v odůvodnění rozsudku. Za stěžejní usvědčující důkazy je třeba považovat zejména výpověď poškozené a jejích dětí. Se skutkovými i právními závěry soudů obou stupňů se státní zástupkyně ztotožnila.

12. Ve vztahu k námitkám směřujícím proti rozsahu dokazování a neprovedení navrhovaných důkazů připomněla, že soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům stran. Podle jejího názoru v posuzované věci nešlo o opomenuté důkazy, neboť soudy se návrhy dovolatele zabývaly, jejich zamítnutí odůvodnily a své závěry promítly do odůvodnění rozhodnutí (v té souvislosti odkázala na příslušné pasáže obou meritorních rozhodnutí). K výhradám týkajícím se navrhovaného znaleckého zkoumání osoby dovolatele uvedla, že jeho provedení nebylo důvodné, neboť v průběhu řízení nevznikly pochybnosti o jeho duševním stavu. Za správný označila i postup soudů při hodnocení výpovědí dětí dovolatele. Pokud jde o námitky vztahující se ke svědkyni A. Č. a k neprovedené nahrávce hovoru s touto svědkyní, poukázala na to, že svědkyně nebyla s poškozenou v kontaktu déle než 10 let a ani případné potvrzení okolností zmiňovaných dovolatelem by nemohlo mít podstatný vliv na posouzení současné věrohodnosti poškozené ani na skutkové závěry soudů. Upozornila, že poškozená podle znaleckých závěrů trpí posttraumatickou stresovou poruchou, přičemž znalec připustil, že její vznik mohlo zapříčinit i samo o sobě jednání, které je předmětem obžaloby. Uzavřela, že žádná z námitek směřujících proti skutkovým zjištěním nedosahuje intenzity vyžadované pro dovolací přezkum, a proto je nutno na ně nazírat jako na nedůvodné.

13. Dovolání podle státní zástupkyně neobsahuje žádné konkrétní námitky podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V reakci na námitky proti výroku o trestu připomněla, že dovolateli byl ukládán souhrnný trest za tři úmyslné zločiny násilné povahy, z toho jeden zvlášť závažný, přičemž uložený trest odnětí svobody na 4 roky a 6 měsíců se pohybuje v dolní polovině zákonné trestní sazby. Soudy při ukládání trestu zohlednily i skutečnost, že obviněný pečuje o nezletilé děti, avšak současně správně vzaly do úvahy i to, že péči o ně může zajistit jejich matka. Nelze proto uzavřít, že by uložený trest představoval nepřiměřený zásah do práva dovolatele na rodinný život, když tento je proporcionální vzhledem k posuzované trestné činnosti.

14. S odkazem na uvedené státní zástupkyně shrnula, že dovolací argumentace obviněného se míjí s rozsahem dovolacích důvodů. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.), a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovila podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

15. Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

16. Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

19. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

20. Dříve, než dovolací senát přistoupí k vlastnímu zhodnocení konkrétně uplatněných námitek, považuje za vhodné připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Současně platí, že lze přihlížet jen k námitkám (jejich konkrétnímu zdůvodnění), které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Dovolací námitky nelze opírat o odkaz na skutečnosti či argumenty uvedené v řádném opravném prostředku, v jiných podáních učiněných v dřívějších fázích trestního řízení, v závěrečné řeči, resp. konečném návrhu, přednesených před soudem prvního či druhého stupně apod. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

21. Základ dovolací argumentace obviněného je v podstatě jen opakováním jeho dosavadní konstantní obhajoby, a to včetně námitek prezentovaných v odvolání. S touto obhajobou se však dostatečně vypořádaly již soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto dovolatele v první řadě odkazuje na odůvodnění jejich meritorních rozhodnutí, která považuje za správná, logická, úplná a přesvědčivá.

22. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak ovšem postupuje dovolatel, který soudům vytýká v zásadě to, že vyhodnotily provedené důkazy jiným způsobem, než který on prosazoval, resp. že odmítly doplnit dokazování v souladu s jeho značně rozsáhlými návrhy. Fakticky přitom ale neoznačil ani jeden důkaz, který by soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem, v rozporu s jeho skutečným vyzněním. Namísto toho zatvrzele prosazuje vlastní náhled na hodnocení týchž důkazů a na závěry, které na jejich podkladě měly být učiněny.

23. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je až nadstandardně obsáhlé a pečlivě vypracované. Okresní soud v něm jasně a logicky vysvětlil, proč neuvěřil obhajobě obviněného, jakož i to, proč zamítl jeho četné návrhy na doplnění dokazování a uznal jej vinným oběma trestnými činy. Pokud určitou část jednání (z hlediska celku třeba i jen marginální) nepovažoval za jednoznačně prokázanou, resp. neměl s jistotou za to, že jde o jednání naplňující zákonné znaky žalovaných skutkových podstat, pak v souladu se zásadou in dubio pro reo tato jednání z popisu skutku (oproti obžalobě) vypustil a důvody podrobně vysvětlil – konkrétně viz např. vypuštění jednoho případu, kdy syn poškozené BBBBB utržil od obviněného facku, neboť nebylo postaveno najisto, zda k danému jednání došlo v době, kdy obviněný, poškozená a její děti již žili ve společné domácnosti nebo dříve, či vypuštění zákazu užívání toalety v pokoji u jeho dcery EEEEE, kdy toto soud objektivně neposoudil jako součást tyranského zacházení.

24. Jestliže následně krajský soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v zásadě odkázal, zopakoval jeho podstatné body a teze a tyto pak jen mírně doplnil, nelze mu za daného stavu (s ohledem na rozsah dokazování provedeného před soudem prvního stupně a na něj navazující obsáhlé a pečlivé odůvodnění napadeného rozsudku) vytýkat, že by snad rezignoval na svoji přezkumnou povinnost. Platí to tím spíše, že obviněný ve svém odvolání de facto jen zopakoval svoji neměnnou obhajobu, s níž se ovšem přesvědčivě vypořádal již okresní soud. V dané souvislosti je třeba akcentovat, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. stížnosti 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. stížnosti 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně.

25. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím. Za situace, kdy Nejvyšší soud na hodnocení soudů nižších stupňů neshledává žádná logická či jiná pochybení, nehodlá znovu detailně opakovat obsah ve věci provedených důkazů, interpretovat jej vlastními slovy, zaujímat k nim vlastní stanovisko apod. K tomu z titulu svého postavení v rámci dovolacího řízení není povolán. Obviněný se převážnou částí své argumentace snaží postavit dovolací soud do role další běžné přezkumné instance, tj. jakéhosi „druhého odvolacího soudu“, který se bude danou věcí zabývat skutkově i právně v celé její šíři, což ovšem nelze připustit.

26. Soudy nižších stupňů velmi podrobně vyložily, proč uvěřily výpovědím poškozené a jejích dětí, které se vzájemně podporovaly a doplňovaly a zároveň korespondovaly s celou řadou dalších důkazů (viz v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně konkrétně zmíněné svědecké výpovědi, znalecké posudky, listinné důkazy, včetně lékařských zpráv a fotografií, výstupů z elektronické komunikace, videozáznamy atd.), a proč naopak odmítly obhajobu obviněného podpořenou několika dalšími důkazy. Mimo jiné vysvětlily i to, proč obrazové či zvukové záznamy pořízené obviněným, které zachycovaly v afektu jednající (např. křičící) poškozenou, nepovažovaly za důkaz svědčící ve prospěch obviněného, přesněji řečeno za důkaz natolik významný, že by měl zpochybnit jinak jasně shledanou obecnou a specifickou věrohodnost poškozené, tedy za důkaz prakticky svědčící o nevině obviněného, jak se on nyní snaží prezentovat (k tomu viz bod 97. odůvodnění rozsudku okresního soudu).

27. Pokud dovolatel naznačil, že dosavadní řízení před soudy nižších stupňů bylo zatíženo vadou spočívající v opomenutí podstatných důkazů, patří se nejprve v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný význam, event. mají význam již jen naprosto marginální. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.

28. Prostá nespokojenost dovolatele s kvantem provedených důkazů, které subjektivně vnímá jako nedostatečné pro rozhodnutí ve věci, sama o sobě relevantním argumentačním východiskem pro závěr o existenci vady řízení ve smyslu třetí alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není. Tu lze relevantně reklamovat jen tehdy, jestliže soud nedostojí některé ze svých důležitých procesních povinností, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

29. V daném případě nelze o opomenutých důkazech hovořit a vyplývá to už ze samotného textu dovolání obviněného. Ten totiž netvrdí (a oprávněně ani nemůže tvrdit), že by soudy některý jeho návrh zcela ignorovaly, že by o něm nerozhodly a v průběhu jednání či následně v odůvodnění svých rozhodnutí nevysvětlily důvod jeho odmítnutí. De facto brojí jen proti jejich negativnímu, ovšem logickému a dostatečně odůvodněnému, stanovisku, že se za daného stavu jednalo o důkazy již nadbytečné (viz zejm. bod 89. odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 14. až 16. odůvodnění rozsudku soudu krajského). Se zde prezentovanými úvahami dovolací senát souhlasí. Návrhy obviněného na doplnění stávajícího důkazního portfolia neměly potenciál přinést jiné rozhodnutí ve věci. Platí to mj. i o již zmíněných a dovolatelem opakovaně vyzdvihovaných návrzích na přehrání různých obrazových či zvukových záznamů prokazujících „závadové chování“ poškozené, resp. na výslech některých osob k prokázání téhož. I tomu se soudy nižších stupňů věnovaly a své stanovisko transparentně a logicky přijatelným způsobem vysvětlily.

30. Jestliže obviněný ve svém dovolání odkazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 3. 2026, č. j. 18 C 65/2024-1302, který podle svých slov považuje za naprosto zásadní i pro toto trestní řízení, pak dovolací senát tento jeho názor nesdílí. Naopak odmítá, že by šlo o důkaz reálně zpochybňující dosavadní skutková zjištění soudů, učiněná na podkladě velkého množství různých důkazů, které se vzájemně podporují, doplňují a ve svém souhrnu jednoznačně resultují v závěr o vině dovolatele. Není vůbec jasné, proč a jak by závěry civilního soudu učiněné na podkladě specificky zaměřeného dokazování (s ohledem na předmět řízení) – viz např. dovolatelem zmiňované „hrubé a nevhodné zacházení poškozené s papoušky, které bylo soudem vyhodnoceno jako jednání přestupkové ve smyslu zákona na ochranu zvířat proti týrání“, nebo že poškozená chovala papoušky v nevhodných podmínkách, nedostatečně velkých klecích, což je stresovalo, a že toto má dokreslit „širší konfliktní kontext mezi obviněným a poškozenou“ – měly kruciálně zpochybnit výsledky až nezvykle obsáhlého a detailního dokazování provedeného v této trestní věci. Eventuální nevhodné či dokonce hrubé chování poškozené vůči zvířatům, byť by třeba i naplňovalo znaky přestupku, rozhodně nemůže zvrátit výsledky dokazování v projednávané věci, nemůže zásadním způsobem narušit hodnotící úvahy soudů nižších stupňů a jejich závěr o vině dovolatele. Výše popsané je evidentně vedeno jeho snahou všemožně znevěrohodnit výpověď poškozené a přesvědčit dovolací soud, že jeho trestní stíhání a odsouzení není ničím jiným než finálním produktem její msty (tento smysl argumentace obviněný ostatně sám připouští – viz bod 19. na str. 10 dovolání). Přitom ovšem přehlíží (nepochybně záměrně), že jeho odsouzení není ani zdaleka založeno jen na výpovědi poškozené, nýbrž i na mnoha dalších vzájemně korespondujících důkazech, které ve svém souhrnu tvoří logický celek.

31. Nikoli soudy nižších stupňů, nýbrž právě dovolatel sám, hodnotí provedené důkazy neobjektivně, na základě jejich účelové selekce a tendenčního výkladu, přičemž od obsahu důkazů jiných než jím akcentovaných (tedy těch, které se mu nehodí) záměrně odhlíží. V té souvislosti se patří připomenout, že na obsah každého provedeného důkazu je třeba nahlížet nejen individuálně (izolovaně), ale i v celkovém kontextu provedeného dokazování, s ohledem na obsah důkazů jiných. Je až s podivem, že po takovém dokazování, jaké bylo provedeno v této věci před soudem prvního stupně, se obviněný dokáže až do současné chvíle prezentovat jako naprosto nevinná oběť agresivně, manipulativně a vypočítavě jednající poškozené, která se mu svým oznámením a následnou výpovědí mstí za to, co on jí dříve zcela po právu vyčítal. Tato defenzivní strategie je pochybná už proto, že snaha o „démonizaci“ poškozené, i kdyby snad byla úspěšná, by současně nemohla obdobným způsobem znevěrohodnit mnoho dalších důkazů, které byly v hlavním líčení též provedeny a které výpověď poškozené podpořily, zatímco obhajobu obviněného vyvrátily. Ten nyní dovolacímu soudu de facto nabízí verzi (viz str. 7 dovolání), že trestní oznámení poškozené a z toho plynoucí trestní stíhání a jeho odsouzení v této věci je pouhou odplatou za to, že on na poškozenou podal oznámení ohledně nevhodného zacházení s papoušky. Pokud by tomu tak mělo být (o čemž ovšem vůbec nic nesvědčí), muselo by na to navazovat další komplikované, velmi sofistikované a nepochybně i riskantní jednání poškozené, která by pro dosažení svého nekalého cíle nutně musela ovlivnit mj. množství jiných osob, instruovat je, jak mají v této věci vypovídat apod. To je ovšem konstrukce, kterou Nejvyšší soud odmítá. S výjimkou nepodloženého tvrzení dovolatele pro ni absolutně nic nesvědčí.

32. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný explicitně zařadil pouze námitky, jimiž brojil proti výroku o trestu (viz str. 11 dovolání) s tím, že došlo k porušení ustanovení § 39 a násl. tr. zákoníku při stanovení druhu a výměry trestu, když soudy především nezohlednily jeho osobní poměry. K tomu je ovšem třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolatel neuplatnil a úspěšně uplatnit zjevně ani nemohl, neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští, a to v rámci zákonem stanovené trestní sazby. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. sice formálně uplatněn byl, zjevně však nikoli ve výše uvedeném smyslu.

33. Tvrzení obviněného, že se soudy nezabývaly jeho osobními poměry (včetně jeho nynější osobní péče o nezletilé děti DDDDD a EEEEE), nadto není pravdivé. Tuto skutečnost, stejně jako dřívější trestní bezúhonnost dovolatele (před spácháním činu, za který byl odsouzen ve věci Okresního soudu v Mělníku, sp. zn. 2 T 63/2024, ve vztahu k níž byl v nyní posuzované věci uložen souhrnný trest), což bylo přímo označeno za polehčující okolnost, soud prvního stupně zohlednil (viz bod 118. odůvodnění rozsudku).

34. K obviněným akcentované péči o nezletilé děti a možným negativním dopadům na ně, pokud by on musel nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody, je třeba především uvést, že na tyto (i jiné) možné následky svého jednání měl myslet podstatně dříve, a to především v době, kdy se trestné činnosti dopouštěl. Jeho nynější argumentaci Nejvyšší soud vnímá jako účelovou ve snaze vyhnout se bezprostředně hrozícímu pobytu ve věznici. Obviněný nemůže doufat, že se výkonu trestu odnětí svobody vyhne pouhým poukazem na aktuální péči o své vlastní nezletilé děti, pokud se v nedávné době (i před jejich zraky) dlouhodobě dopouštěl závažné trestné činnosti (mimo jiné) vůči jiným nezletilým dětem.

35. Aktuální situaci svých nezletilých dětí DDDDD a EEEEE navíc zkresleně prezentuje tak, že nutně musejí být v jeho výlučné péči, a to v Bulharsku, jinak jim hrozí těžké a nenapravitelné následky. To je ovšem konstrukce poněkud pochybná už proto, že ještě nedávno s nimi z vlastního rozhodnutí žil v České republice, kde se také děti narodily a kde se zdržuje jejich matka, která o ně jeví zájem. Ony těžké a údajně nenapravitelné následky, které by v případě jeho uvěznění u dětí nastaly, přitom ve svém dovolání podrobněji nerozvíjí, nevysvětluje důvody a především nic nedokládá. Totéž platí i o tvrzení, že návrat dětí do České republiky by byl v rozporu s jejich zájmem, že děti EEEEE a DDDDD jsou na něm natolik emočně a existenčně závislé, že jeho pobyt ve vězeňském zařízení by ohrozil jejich psychický a sociální vývoj a způsobil by jim nevratné a nenapravitelné následky, včetně „rizika zásahu orgánů sociální péče“. O tom, proč by péči o děti nemohla v inkriminované době zajistit jejich matka, event. i jiná vhodná osoba, se obviněný ve svém dovolání jediným slovem nezmiňuje.

36. Ve svém mimořádném opravném prostředku poukazuje na rozhodnutí 2. občanskoprávního senátu odvolacího soudu v Sofii ze dne 18. 3. 2026, avšak (nikoli překvapivě) již nezmiňuje okolnosti, které k tomuto rozhodnutí vedly, tj. že v nedávné minulosti všechny tři nezletilé děti, které má s paní M. K., odvezl bez jejího souhlasu do Bulharska, resp. že tam děti bez jejího souhlasu na základě jeho rozhodnutí trvale zůstaly, jakož ani to, že nejstarší syn se v mezidobí do České republiky k matce již vrátil (z vlastní vůle). Dovolatel rovněž poněkud zkresleně prezentuje závěry, které byly v tomto řízení učiněny, když tvrdí, že „bulharský soud výslovně zdůraznil, že děti mají k obviněnému stabilní vazbu, jsou u něj adaptované a že jejich návrat do České republiky by byl v rozporu s jejich zájmem“. Odvolací soud v Sofii přitom v první řadě vyslovil, že obviněný „svým jednáním formálně naplnil znaky nezákonného přemístění a zadržení ve smyslu čl. 3 Haagské úmluvy ve vztahu k oběma nezletilým dětem“. Své rozhodnutí, jímž odmítl návrat dětí do České republiky, založil mj. na skutečnosti, že českým soudem bylo rozhodnuto o svěření dětí do péče otce a on sám není kompetentní k tomu, aby toto rozhodnutí měnil, přičemž otec už nemá v České republice žádné zázemí. Zároveň přihlédl k názoru dětí, které však jako hlavní důvod, proč nechtějí žít s matkou, uvedly to, že má malý byt a žije v něm i se svým přítelem. Ani z tohoto rozhodnutí tedy fakticky nevyplývá, že by matka dětí nebyla schopna a ochotna se o ně v době pobytu obviněného ve výkonu trestu odnětí svobody postarat. Přijetí argumentace dovolatele by tak vedlo k absurdnímu závěru, že samotná skutečnost, že mu rozhodnutím soudu byly do péče svěřeny nezletilé děti (jakkoli o ně jeví zájem i jejich matka a on se ve vztahu k nim dopustil mezinárodního únosu), by automaticky vylučovala možnost uložit mu nepodmíněný trest odnětí svobody za velmi závažnou trestnou činnost, jíž se v nedávné době dopustil (mimo jiné) vůči jiným nezletilým dětem. To Nejvyšší soud odmítá.

37. Odvolací soud v Sofii navíc při svém rozhodování zjevně nedisponoval informací, že obviněný bude muset v nejbližší době vykonat poměrně dlouhý nepodmíněný trest odnětí svobody uložený českými soudy. Pokud by takovou informaci měl, pak jistě nelze vyloučit, že by ve své opatrovnické věci rozhodl jinak. Odůvodnění předmětného rozhodnutí nasvědčuje tomu, že dovolatel v tamním řízení informaci o svém trestním stíhání a o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v České republice zamlčel (jakkoli musel vědět, že jde o informaci velmi důležitou).

38. Příslušný segment jeho argumentace, který se týká jak druhu a výměry uloženého trestu, tak i podnětu k odkladu výkonu napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů, vyznívá za daného stavu hrubě tendenčně a účelově.

39. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud přezkoumal výrok o trestu pouze z toho hlediska, zda nejde o potrestání natolik excesivní a nepřiměřeně přísné, že by bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy dovolatele, že by atakovalo základní principy přiměřenosti trestních sankcí a v té souvislosti i právo obviněného na osobní svobodu. K takovému závěru však nedospěl. Nelze přehlédnout, že se jedná o souhrnný trest uložený za tři závažné zločiny, z nichž jeden je dokonce zvlášť závažným zločinem – loupež podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku s trestní sazbou odnětí svobody od 2 do 10 let. Jestliže byl obviněnému za všechny tři trestné činy uložen souhrnný trest odnětí svobody na čtyři a půl roku, pak se jedná o sankci vyměřenou stále ještě v první třetině zákonné trestní sazby (viz již zmíněné ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku). Už to indikuje, že jen stěží může jít o potrestání tzv. exemplární, resp. natolik excesivní, že by porušovalo ústavně garantovaná práva dovolatele. Tomu výrazně přitížilo, že spáchal více trestných činů [§ 42 písm. n) tr. zákoníku] a v jeho prospěch jistě nesvědčí ani chování po činu a postoj k němu – žádná upřímná lítost a snaha o kompenzaci způsobené nemajetkové újmy, resp. vůbec žádná lítost či kritický náhled na řešené jednání, nýbrž naopak prezentace vlastní osoby coby nevinné oběti zlovolného počínání poškozené (čili nutně pak i jejích dětí a dalších osob, které se všechny proti němu z nějakého důvodu spikly a výpověď poškozené přímo či nepřímo falešně potvrdily).

40. Souborně tak lze uzavřít, že posuzovaná meritorní rozhodnutí soudů nižších stupňů ani jim předcházející řízení žádnou vadou, kterou by bylo třeba napravit v dovolacím řízení, netrpí. Obviněný vznesl výhrady, které nerespektují obsahové zaměření zvolených dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. [ale ani žádného jiného z důvodů vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.]. Při vzájemné provázanosti a podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě.

V. Způsob rozhodnutí

41. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy jako podané z jiného důvodu, než je uveden v zákoně. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.

42. Jestliže obviněný v návaznosti na podané dovolání žádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil či přerušil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo toliko o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odložení, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí, o němž musí být formálně rozhodnuto, může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu (resp. zde předsedkyně senátu) soudu prvního stupně. To se však nestalo. Ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal pro odložení výkonu dovoláním napadeného rozhodnutí žádný důvod. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 5. 8. 2026 JUDr. Ondřej Círek předseda senátu