3 Tdo 835/2010

Rubrum

3 Tdo 835/2010-53 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2010 o dovolání podaném D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2009, takto:

Výrok

I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010 z r u š u j e . Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje ,aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění

: Rozsudkem Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 7/2009 ze dne 13. 11. 2009 byl dovolatel uznán vinným pokusem k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákona (dále jen tr. zák.) a dále trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák. Po skutkové stránce šlo o to, že „po předchozích výhrůžkách prostřednictvím SMS, adresovaných své bývalé manželce A. K., dne 4. 4. 2009 kolem 01.00 hod. v obci H., H., rozbil skleněnou výplň uzamčených bočních vstupních dveří a za užití klíčů, které byly v zámku z vnitřní strany dveří, vnikl do rodinného domku manželů M. a M. S., kde vzbudil svého syna D. K., který spal v přízemí domu, požadoval po něm, a to i za užití násilí, aby mu sdělil, kde je jeho matka A. K., a poté, kdy se od něho dozvěděl, že není doma, v jí užívané ložnici polil alkoholem, který vzal z ledničky, šatníkovou skříň a koberec kolem postele a zapálil, přestože předpokládal, že v domě spí jeho další syn nezletilý A. K., a rodiče jeho bývalé manželky M. a M. S., když fakticky se v domě nacházeli pouze nezletilý A. K. a M. S., a věděl, že v důsledku takto založeného požáru mohou tyto osoby uhořet nebo se udusit zplodinami hoření, přičemž s tímto následkem byl při následném opuštění domu srozuměn; ke smrti jmenovaných nedošlo pouze vzhledem k včasnému ohlášení požáru, které učinil Z. B., jehož požádal o pomoc D. K. ml.; požárem obžalovaný způsobil M. a M. S. na jejich rodinném domě, jehož hodnota činila 3.788.040,- Kč škodu ve výši nejméně 751.123,- Kč, a další škodu zničením vybavení domu a věcí ve výši nejméně 143.600,- Kč, z toho ve výši nejméně 30.000,-Kč ke škodě A. K.“. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo též rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. V předmětné věci podal D. K. odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. potom při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody na dvanáct let a šest měsíců a pro jeho výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal D. K. dovolání, a to jako osoba oprávněná, včas, prostřednictvím svého obhájce a za splnění i všech dalších, pro podání dovolání zákonem vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důvodech tohoto svého mimořádného opravného prostředku uvedl, že rozhodně neměl v úmyslu svým jednáním někoho ohrozit na životě a již vůbec ne někoho zavraždit, když jediným motivem jeho jednání bylo pomstít se své bývalé manželce, a to zničením jejích osobních věcí, a to i proto, že mu bránila ve styku se syny. Poukázal i na to, že věděl o tom, že v kritické době byl v domě i jeho mladší syn, kterého má rád a rozhodně by mu neublížil. Tvrzení o tom, že musel vědět, že osoby v domě za dané situace mohou uhořet nebo se udusit má za takové, že není ničím podloženo. To i s ohledem na to, že v rozhodné době mluvil před domem se sousedem B., a pokud by tomu tak nebylo, do domu by se vrátil a vzbudil osoby v domě tak, aby mohly odejít nebo by se snažil uhasit zapálenou skříň. Toto jeho tvrzení, které uváděl v průběhu celého trestního řízení potom nebylo nijak vyvráceno a nejsou na místě žádné spekulace o tom, co by se stalo, pokud by nebyl na místě v uvedené době B. Z uvedených skutečností je tedy zjevné, že nenaplnil subjektivní stránku pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. a chybí tedy jeho zavinění, ať už formou přímého či nepřímého úmyslu. Takto poukázal i na samotnou argumentaci odvolacího soudu uvedenou v důvodech napadeného rozsudku, v rámci které uvedl, že „obžalovaný, s ohledem na stav opilosti, ve kterém se nacházel, nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, ale tím není vyloučeno jeho srozumění a lhostejnost k následku, který mohl nastat“. I z uvedeného plyne, že ani soud nemohl dospět k závěru, že jednal v úmyslu nepřímém (někoho zavraždit), pokud nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, neboť takto nejedná úmyslně ve vztahu k jejich naplnění a nemůže být s nimi ani srozuměn. Jeho jednání je tak v uvedeném směru nesprávně právně kvalifikováno, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) napadená rozhodnutí zrušil a poté „věc sám rozhodl dle ustanovení § 265m odst. 1 tr. ř. a to tak, že mě zprostí obžaloby ve vztahu k trestnému činu pokusu vraždy a uzná mě případně vinným spácháním trestného činu porušování domovní svobody, případně trestným činem poškozování cizí věci a za toto jednání mi uloží přiměřený trest“. K takto podanému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství České republiky (dále jen státní zástupkyně) s tím, že se v něm zabývala klíčovou námitkou dovolatele spočívající v jeho tvrzení o absenci jeho zavinění v podobě úmyslu ve vztahu k pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák. V této souvislosti uvedla (po obsáhlém rozboru zavinění, jakožto vnitřního psychického vztahu pachatele k porušení nebo ohrožení objektu trestného činu), že závěry v tomto smyslu přijaté oběma soudy obstojí, pokud jednání dovolatele v rozhodné době mají za jednání v nepřímém úmyslu. Poukázala také na to, že pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že dovolatel nepřemýšlel nad možnými důsledky svého jednání, není tak vyloučeno jeho srozumění a lhostejnost k následku, který mohl nastat. Odvolací soud měl podle státní zástupkyně na mysli lhostejnost nepravou, která zahrnuje situaci, kdy je pachateli jedno, zda nastane následek relevantní pro trestní právo či nikoliv a jde tak o určitý stav jeho nerozhodnosti. K oběma možným alternativám, kterých si je pachatel vědom, má ale opět aktivní volní vztah projevený navenek chováním a zaujímá tak kladné stanovisko jak tomu, že nastane relevantní následek, tak k tomu, že tento nenastane. Jde tak o jeho srozumění ve smyslu ustanovení § 4 písm. b) tr. zák., neboť i přes jistý stupeň lhostejnosti pachatel určitým způsobem akceptuje způsobený následek, kterého si je jako možného vědom, tedy je zahrnut jeho vůlí. Poukázala na to, že v kritické době věděl, že se v domě (který zapálil) zdržují další osoby, které mohly jím založeným požárem utrpět smrtelné zranění. Přitom nepočítal se žádnou okolností, pro kterou by nemohl nastat předpokládaný následek, když nemohl předpokládat reakci v té době přítomného svědka B., který duchapřítomně pomohl vyprostit A. K. a M. S. z hořícího domu. Pokud následně zavolal hasiče, nemohl ani předpokládat, že tito přijedou k požáru včas. Jeho jednání tak vykazuje všechny znaky vyžadované ustanovením § 4 písm. b) tr. zák. do té míry, že lze dospět k závěru, že jednal v nepřímém úmyslu a nešlo tak o stav lhostejnosti, což by mohlo nepřímý úmysl vylučovat. Proto také navrhla, aby Nejvyšší soud takto podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm.e) tr. ř. odmítl. Na tomto místě je nutno připomenout, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a jako takový ho lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té které věci je právě tím, který je možno považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum napadeného rozhodnutí. Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V dané věci z hlediska popisu předmětného skutku, který je obsažen v příslušném výroku rozhodnutí soudu prvního stupně je klíčovou a určující námitka dovolatele stran naplnění všech znaků subjektivní stránky pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) tr. zák., kterým byl shledán vinným. Takto vedená námitka je z pohledu zvoleného dovolacího důvodu uplatněna nejen právně relevantně, ale současně je i důvodnou. Trestného činu vraždy podle § 219 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí, v případě pokusu k tomuto trestnému činu ten, kdo se o takový následek pokusí. Z uvedeného je nezbytné vycházet při úvahách o zavinění dovolatele, a to zejména při zjišťování toho, zda jednal v tzv. úmyslu nepřímém (to samozřejmě s ohledem na naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy, při vědomí, že byl shledán vinným jejím pokusem, a to v uvedené kvalifikované skutkové podstatě). Z učiněných skutkových zjištění je nepochybné, že dovolatel vnikl násilím do domu, kde bydlela jeho bývalá manželka s rodiči a dvěma syny ve věku jedenáct a patnáct let. Stejně tak je jisté, že dovolatel staršího syna vzbudil a když ten sdělil, že jeho matka není doma, dovolatel potom ze vzteku na její osobu nakonec i polil skříň v ložnici (s jejím šatstvem) alkoholem, kterou zapálil a vzápětí odešel. Krátce na to potkal u domu svědka B. (souseda), kterému také (na jeho dotaz) potvrdil, že skříň zapálil a poté z místa odešel. Po celý průběh trestního řízení, které bylo vůči dovolateli pro toto jeho jednání vedeno potom uváděl, že svým počínáním nechtěl nikoho usmrtit (natož zavraždit) a za absurdní považuje i to, že měl úmysl usmrtit své syny. Za jedinou motivaci svého jednání potom označil svůj vztek na bývalou manželku (proto také zapálil skříň s jejím šatstvem ve snaze jí takto uškodit), když současně se syny ani s bývalou tchyní neměl žádných sporů. Tato tvrzení dovolatele jsou součástí ve věci učiněných skutkových zjištění, přičemž nelze nijak dovodit, že by šlo o tvrzení účelová. Stejně tak je na místě pohlížet i na jeho tvrzení, že pokud by před domem nebyl soused B. (kterému potvrdil, co se stalo), že by se vrátil do domu a vzbudil tam přítomné osoby a snažil se skříň uhasit. Lze proto souhlasit s tím, že za daného stavu věci tato jeho tvrzení nebyla nijak vyvrácena a další úvahy (i soudů) tak mají spekulativní charakter, když další případné testování věrohodnosti výpovědí dovolatele v tomto směru se jeví jako nemožné. To vše za i s ohledem na to, že trestný čin vraždy je zpravidla páchán v úmyslu přímém, když v posuzované věci také zjevně absentuje vražedný motiv. Jak již řečeno, trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným a úmysl pachatele, byť eventuální, musí směřovat k usmrcení člověka. K otázce lhostejnosti k následku je namístě uvést, že skutečný vztah lhostejnosti k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Přitom zpravidla na základě výpovědi pachatele je dovozováno jeho „srozumění“ s následkem a tedy úmysl nepřímý. Tak tomu bude tehdy, jestliže lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane či nenastane, vyjadřuje jeho kladné stanovisko k oběma těmto možnostem. Avšak vůle pachatele, ať už ve formě chtění nebo srozumění, musí směřovat k následku v podobě smrti jiného a musí tak být dán aktivní vztah pachatele právě k onomu následku. V posuzované věci však takový vztah nebyl soudy řádně zjištěn a prokázán výsledky dokazování a také z nich logicky nevyplynul. Při zkoumání toho, zda dovolatel jednal v nepřímém úmyslu označené osoby zavraždit (pokusil se o to), nepostačí pouhé zjištění, že polil alkoholem skříň se šatstvem v domě a tuto zapálil a že proto věděl, že takto může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet i z okolností, za kterých se tak stalo, jakým motivem byl veden, co takovému útoku předcházelo, jak byl proveden, jak se požár rozšiřoval, kde byly další osoby v domě, jaké byly možnosti jejich varování a úniku a konečně, zda dovolatel mohl také předpokládat ve svém vědomí, jak efektivně mohl při jeho odchodu z místa pomoci osobám v domě svědek B. Teprve tehdy, pokud objasnění všech těchto okolností prokáže úmysl dovolatele spáchat vraždu (třeba i v úmyslu nepřímém), bude namístě jej uznat vinným tímto trestným činem či pokusem k němu. Konečně v těchto souvislostech lze poukázat i na to, že i odvolací soud poněkud nepřiléhavě uvedl, že dovolatel, s ohledem na stav opilosti, ve kterém se nacházel, nepřemýšlel nad důsledky svého jednání, když zároveň bez dalšího uvedl, že tím není vyloučeno jeho srozumění a lhostejnost k následku, který mohl nastat. K naplnění subjektivní stránky pokusu k označenému trestnému činu tak nestačí pouhé zjištění, že dovolatel jednal úmyslně, ale je nezbytným prokázat také to, že jeho úmysl směřoval ke způsobení následku u tohoto trestného činu uvedeného. Zůstanou-li však po vyčerpání všech dosažitelných důkazů vzhledem k obhajobě dovolatele pochybnosti o některé skutkové okolnosti důležité pro posouzení zavinění, zejména i úmyslu přivodit následek uvedený v § 219 tr. zák., je nutno rozhodnout (obecně) ve prospěch obviněného (na základě principu in dubio pro reo plynoucího ze zásady presumpce neviny). V dané věci tak lze přisvědčit uvedené námitce dovolatele s tím, že popis skutku v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně a soudy učiněná skutková zjištění nedovolují ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přijmout spolehlivě učiněný hmotně právní závěr o tom, zda dovolatel svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu k trestnému činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a) e) tr. zák., případně zda se tak stalo způsobem ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uvedeným. Odvolací soud přitom v rámci své přezkumné činnosti konstatované vady nezjistil a tedy nenapravil, ačkoliv jejich odstranění v odvolacím řízení přicházelo v úvahu s ohledem na ustanovení § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. Protože Nejvyšší soud shledal takto podané dovolání podle hledisek uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. tr. ř. v relevantně uplatněné části důvodným, postupoval dále podle § 265k odst. 1 tr. ř. tak, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010, zrušil. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. toto své rozhodnutí přijal v neveřejném zasedání. Řízení ve věci se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Olomouci bude znovu rozhodovat o řádném opravném prostředku uplatněného dovolatelem. V novém řízení se bude muset zabývat věcí v intencích právního názoru Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.), a to zejména v tom směru, zda dovolatel v kritické době s ohledem na učiněná skutková zjištění (případně jejich doplnění detailním výslechem dovolatele, svědků D. K. ml., Z. B., M. S. či odborným posouzením vývoje rozsahu požáru) mohl předpokládat případný následek v podobě ublížení na zdraví (jakého rozsahu a jakým osobám). To s ohledem na přesné zjištění právě vývoje požáru z hlediska zejména časového ve vztahu k jednání dovolatele, k rozmístění jednotlivých osob v domě, jejich včasného varování a možnosti úniku i z pohledu svědka B. a jím poskytnuté součinnosti. Teprve po doplnění dokazování v uvedeném směru bude moci odvolací soud přistoupit k pečlivému posouzení jednání dovolatele, a to zejména i ve vztahu k v úvahu přicházejícímu následku, když v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě (přesvědčivě) vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a jaké skutkové a právní závěry (zejména stran naplnění subjektivní stránky) stran přesně zjištěného skutku dovodil.

Poučení

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 10. listopadu 2010 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka Soud: Nejvyšší soud Důvod dovolání: 265b/1g Spisová značka: 3 Tdo 835/2010 Datum rozhodnutí: 10.11.2010 Typ rozhodnutí: USNESENÍ Heslo: Úmysl nepřímý, Zavinění Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1,2 písm. a, e) tr. zák. Kategorie rozhodnutí: D 3 Tdo 835/2010-I-59 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 10. listopadu 2010 v rámci řízení o dovolání podaném D. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 7/2009, t a k t o : Podle § 265l odst. 4 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu se obviněný D. K. bere do vazby. O d ů v o d n ě n í : V rámci rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 10 T 7/2009 ze dne 13. 11. 2009 v trestní věci vedené proti obviněnému D. K. byl tento shledán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), e) trestního zákona (dále jen tr. zák.) i trestnými činy porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák., jichž se podle citovaného rozsudku dopustil tím, že „po předchozích výhrůžkách prostřednictvím SMS, adresovaných své bývalé manželce A. K., dne 4. 4. 2009 kolem 01.00 hod. v obci H., rozbil skleněnou výplň uzamčených bočních vstupních dveří a za užití klíčů, které byly v zámku z vnitřní strany dveří, vnikl do rodinného domu manželů M. a M. S., kde vzbudil svého syna, který spal v přízemí domu, požadoval po něm, a to i za užití násilí, aby mu sdělil, kde je jeho matka A. K., a poté, kdy se od něho dozvěděl, že není doma, v jí užívané ložnici polil alkoholem, který vzal z ledničky, šatníkovou skříň a koberec kolem postele a zapálil je, přestože předpokládal, že v domě spí jeho další syn, nezletilý, a rodiče jeho bývalé manželky M. a M. S., když fakticky se v domě nacházeli pouze nezletilý a M. S., a věděl, že v důsledku takto založeného požáru mohou tyto osoby uhořet nebo se udusit zplodinami hoření, přičemž s tímto následkem byl při následném opuštění domu srozuměn; ke smrti jmenovaných nedošlo pouze vzhledem k včasnému ohlášení požáru, které učinil Z. B., jehož požádal o pomoc D. K. ml.; požárem obžalovaný způsobil škodu M. a M. S. na jejich rodinném domě, jehož hodnota činila 3.788.040,- Kč škodu ve výši nejméně 751.123,- Kč a další škodu zničením vybavení domu a věcí ve výši nejméně 143.600,- Kč, z toho ve výši nejméně 30.000,- Kč ke škodě A. K.“. Za to byl odsouzen podle § 219 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtrnácti roků a pro jeho výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o vznesených nárocích na náhradu škody. O odvolání D. K. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010 a to tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (dále jen tr. ř.) napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a následně podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněných výrocích o vině a náhradě škody nově rozhodl tak, že D. K. odsoudil podle § 219 odst. 2 tr. zák., za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců a pro výkon takto uloženého trestu jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Usnesením Nejvyššího soudu České republiky (dále jen Nejvyšší soud) sp. zn. 3 Tdo 835/2010 ze dne 10. 11. 2010 byl (z podnětu obviněného D. K.) podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušen rozsudek Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 4/2010 ze dne 23. 2. 2010. Současně byla zrušena též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo Vrchnímu soudu v Olomouci přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Protože se na D. K. vykonává trest odnětí svobody, který mu byl uložen původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zrušil, stal se další výkon trestu na podkladě tohoto rozsudku nepřípustným. Nejvyšší soud proto rozhodl ve smyslu citovaného ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. zároveň o vazbě. Přitom dospěl k závěru, že u D. K. trvá i v nynějším stadiu řízení důvod vazby podle § 67 písm. c) tr. ř. To proto, že D. K. byl v minulosti soudně trestán, a to zejména na základě rozsudku Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 12 T 72/2008 ze dne 29. 7. 2008, který nabyl právní moci dne 6. 9. 2008, kdy byl uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle § 215a odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků za současného vyslovení dohledu a uložení omezení spočívající v zákazu nadměrného požívání alkoholických nápojů. Přitom z popisu předmětného rozhodnutí je zřejmé, že poškozenou v této věci byla právě jeho bývalá manželka A. K., na níž se takového jednání dopouštěl od října roku 2005 do června roku 2007. Lze tak spolehlivě dovodit, že jeho agrese ve vztahu k bývalé manželce má zjevně narůstající tendenci. Je tak zřejmé, že D. K. má zřetelné sklony k vážnému protiprávnímu (trestnému) jednání právě ve vztahu k bývalé manželce, když takovéto jednání pokračuje a jeho závažnost narůstá. Uvedené skutečnosti tak odůvodňují obavu, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, stejně jako závěr, že účelu vazby nelze dosáhnout jiným opatřením. Vzhledem k tomu, Nejvyšší soud rozhodl podle § 265l odst. 4 tr. ř. o vzetí obviněného D. K. do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) tr. ř. P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 10. listopadu 2010 Předseda senátu: JUDr. Vladimír Jurka