3 Tdo 880/2008

Rubrum

Zánik trestnosti Podle § 65 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace, nebo vzhledem k osobě pachatele, pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Jde o zánik konkrétní nebezpečnosti určitého trestného činu, který již byl spáchán, což znamená, že v důsledku uvedených okolností určitý trestný čin, který v době spáchání naplňoval všechny formální znaky některé skutkové podstaty a vykazoval stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), již postrádá tento stupeň. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny, nebo ohroženy. Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když jednání přestalo být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho strany již zřejmě nehrozí opětovné spáchání trestného činu, a také v důsledku postoje pachatele k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil, a svědčí o jeho trvalé nápravě. Obě hlediska uvádí zákon v ustanovení § 65 tr. zák. alternativně, a proto k zániku trestnosti zásadně postačí, způsobí-li zánik nebezpečnosti činu pro společnost splnění jednoho z těchto hledisek. Pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost se však zpravidla uplatní hlediska obě, v úzké vzájemné souvislosti. Důvodem zániku trestnosti jsou tedy okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své oprávnění.

Výrok

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. září 2008 o dovolání obviněného Ing. A. V., CSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 8. 2007, sp. zn. 6 To 69/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně sp. zn. 50 T 9/2000, takto:

Odůvodnění

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Poučení

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. 50 T 9/2000 byl obviněný Ing. A. V. CSc. uznán vinným, pod bodem I výroku rozsudku přípravou k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a pod bodem II, l-3 trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Jednání se dopustil způsobem podrobně popsaným ve skutkových větách rozsudku. Podle § 250 odst. 4 tr. zák. a za použití ustanovení § 35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let nepodmíněně. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 8. 2007 pod sp. zn. 6 To 69/2007, kterým z podnětu odvolání obviněného Ing. A. V., CSc., I. podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaný (bod II/l, 2), dílem nedokonaný, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. (bod II/3 ), ve znění zák. č. 265/2001 Sb. Jednání se dopustil podle výroku rozsudku tím, že II. 1. poté, kdy na základě jím vystavené plné moci ze dne 2. 9. 1994 JUDr. F. F. za firmu V., spol. s r. o., K., uzavřel smlouvu o společné realizaci projektu s J. G., jako jednatelem firmy G., spol. s. r. o., se sídlem P., V., jíž se jako jednatel firmy V., spol. s r. o., K. zavázal k poskytnutí finančních prostředků ve výši 120 mil. Kč; dne 3. 11. 1994 v P., prostřednictvím JUDr. F. F., na základě písemné smlouvy o půjčce datované dnem 29. 10. 1994, vylákal od J. G., jako jednatele firmy G., spol. s r. o., se sídlem P., V., ke škodě uvedené firmy, finanční hotovost ve výši 20 mil. Kč s tím, že peníze vrátí nejpozději do 30. 1. 1995, ač věděl, že uvedenou finanční hotovost nebude mít ve stanoveném termínu k dispozici, neboť byl bez finančních prostředků a předanou hotovost použil k úhradě svých předchozích závazků; dne 30. 1. 1995 vrátil pouze 15,5 mil. Kč, kterou získal podvodným jednáním popsaným pod bodem 2), 2. na základě smlouvy o společné realizaci projektu, kterou dne 17. 1. 1995 za něho jako jednatele firmy V., spol. s r. o., K. uzavřel v souladu s jím vystavenou plnou mocí ze dne 2. 9. 1994 JUDr. F. F., jeho prostřednictvím vylákal od Ing. L. N., jednatele firmy I.T.L. - M., se sídlem D., Z., ke škodě této firmy, částku 20 mil Kč, kterou jmenovaný dne 23. 1. 1995 poukázal na účet firmy V., spol. s r. o., K. č. vedený u U. b., a. s. Ú. n. L., s tím, že bude převedena na depozitní účet, k tomu účelu zřízený s dispozičním oprávněním pouze firmy I.T.L. - M. a takto uložena bude sloužit jako úložka proti čerpání finančních prostředků, k jejichž poskytnutí ve výši 209 mil Kč se firma V., spol. s r. o., K. ve prospěch firmy I.T.L. - M. shora uvedenou smlouvou zavázala; přičemž peníze z uvedeného účtu obviněný užil k úhradě svých předchozích dluhů a dosud je nevrátil 3. jako jednatel firmy V., spol. s r. o., K., na základě smlouvy o úvěru, uzavřené dne 13. 2. 1995 s prokuristou firmy V. s. O., a. s., se sídlem v O., JUDr. B. G., vylákal od jmenovaného ke škodě uvedené firmy částku 20 mil. Kč, která mu byla poskytnuta dne 17. 2. 1995 na běžný účet k tomuto účelu zřízený u Č. s., a. s., p. K. s tím, že peníze budou použity ke zřízení termínovaného vkladu u Č. s., a. s., p. K. a na jeho základě opatřeny ve větším objemu finanční prostředky ze zahraničí pro financování projektů, při jejichž realizaci by firma V. s. O., a. s., získala zakázky, přičemž peníze se zavázal vrátit do l5. 3. 1995, což neučinil a ani učinit nechtěl; neboť, přestože uvedenou částku dne 22. 2. 1996 uložil na vkladový účet (termínovaný vklad) Č. s., a. s., p. K., v rozporu se smlouvou ze dne 24. 2. 1995 o zajištění úvěru o zastavení pohledávky, dle které zastavil svou pohledávku vůči Č. s., a. s., k zajištění shora uvedeného úvěru ve výši 20 mil. Kč a zavázal se o vzniku zástavního práva ke své pohledávce neprodleně Č. s., a. s., p. K. informovat a nezastavit tuto pohledávku na zajištění jiného úvěru; dne 12. 5. 1995 uzavřel s B. H., a. s., se sídlem v B., R., smlouvu o zastavení shora uvedené pohledávky u Č. s., a. s., p. K. k zajištění úvěru, který B. H., a. s., poskytla společnosti B., spol. s r. o. se sídlem v K., H.; a tohoto jednání se dopustil v úmyslu ke škodě majetku firmy V. s. O., a. s., se obohatit tím, že uvedl jiného v omyl a způsobit škodu ve výši 20 mil. Kč k dokonání činu nedošlo. Podle § 250 odst. 4 tr. zák., za použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Pod bodem III bylo poté rozhodnuto podle § 259 odst. 1 tr. ř. tak, že se věc ve výroku rozsudku pod bodem I vrací soudu prvního stupně, aby v ní učinil rozhodnutí nové. Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým toto rozhodnutí napadl v celém rozsahu. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), e), g), k) tr. ř. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se dovolatel nejdříve zabýval genezí jeho trestní věci, dále popisem skutků, jimiž byl původně uznán vinným soudem prvního stupně, tj. Krajským soudem v Brně, následně rozhodnutím soudu odvolacího se závěrem, že tato obě rozhodnutí napadá. V úvodu dovolacích námitek nejdříve obecně a stručně uvedl, v čem spatřuje naplnění uplatněných dovolacích důvodů, přičemž tyto následně v obsáhlém podání odůvodnil. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spatřuje v tom, že ve věci rozhodoval soud (myšleno soud prvního stupně), který nebyl náležitě obsazen a také, že v rámci odvolacího řízení rozhodoval soudce, který měl být vyloučen z důvodů, že v jeho věci rozhodoval o jeho stížnostech o vazbě. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poté spatřuje v tom, že nebyla soudy zohledněna délka trestního stíhání, a to jednak, v kontextu promlčení trestního stíhání podle § 68 tr. zák., dále v kontextu zániku trestnosti, z důvodů uvedených v ustanovení § 65 tr. zák. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřel o tvrzení, že rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávně hmotně právním posouzení, přičemž tyto námitky posléze podrobně rozvedl v další části svého dovolání, jak bude rozvedeno níže. Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nijak blíže neodůvodnil. V rámci mimořádného opravného prostředku poté dovolatel vyslovil nesouhlas s odůvodněním napadeného rozsudku soudu prvního stupně, které hodnotil jako nepřezkoumatelné a také uplatnil celou řadu procesních námitek vztahujících se k postupu orgánů činných v trestním řízení. Nicméně tyto dovolací námitky žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají. Rovněž námitky obviněného vztahující se ke skutku popsanému pod bodem I rozsudku soudu prvního stupně, který byl vrácen nalézacímu soudu odvolacím soudem k novému projednání a rozhodnutí, nelze pod žádný dovolací důvod podřadit, neboť o tomto skutku nebylo pravomocně soudem II. stupně rozhodnuto. Jde o celou pasáž uvedenou pod bodem X dovolacích námitek. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolatel namítl, že ve věci rozhodoval soud, který "nebyl náležitě obsazen“, (strana 11 dovolání) protože jeho trestní věc byla původně přidělena JUDr. Č., nicméně následně byla přidělena k rozhodnutí JUDr. Z. Došlo tak k porušení ustanovení čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť byl odňat svému zákonnému soudci. Vyslovil i pochybnost o tom, zda byl vůbec JUDr. Z. jmenován prezidentem republiky jako soudce. Následně vyslovil výhrady k chování soudce, které dle dovolatele svědčilo o jeho zaujatosti a nikoliv nestrannosti, což se odráželo i v použitých slovních formulacích, v odůvodnění napadeného rozsudku uvedených, které považuje za nepřezkoumatelné, přesto, že bylo tímto soudcem vyhotovováno po dobu 9 měsíců (viz námitky č. l. 11). K rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, že ústní odůvodnění rozhodnutí po vyhlášení rozsudku soudcem JUDr. M. K. bylo rozdílné, od jeho písemného vyhotovení. Navíc má zato, že pokud tento soudce v době dřívější rozhodoval o jeho vazbě, neměl v jeho trestní věci rozhodovat, což je podle jeho názoru nepřípustné. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. poté spatřuje v délce řízení, když nakonec i odvolací soud, vzhledem k této skutečnosti aplikoval ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák. Převážnou část dovolacích důvodů podřadil obviněný pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že popisu skutků uvedených pod body II až IV (správně má být uvedeno II - 1, 2, 3) neodpovídá jejich právní kvalifikace, a to ani v kontextu jejich odůvodnění, neboť neobsahují vyjádření všech skutkových okolností, požadovaných pro použitou právní kvalifikaci. Poté pod bodem VIII a IX dovolacích námitek polemizoval s hodnocením důkazů a zejména s tím, že oba soudy odvíjely své závěry o jeho vině z výpovědí svědka JUDr. F. F., na něhož měla být, podle názoru dovolatele podána obžaloba, neboť se jednalo o osobu právně erudovanou, zabývající se daňovým poradenstvím a která ztěží nevěděla, jaké postupy při získávání finančních prostředků zvolit a jíž plně důvěřoval. V této souvislosti implantuje soudům možnost, že se tak stalo z důvodu, že svědek JUDr. F. mohl být před rokem 1989 členem tajných služeb a nebo po roce 1989 pracovníkem BIS (strana 15 dovolání). Soudy se logicky při hodnocení důkazů nevypořádaly s tím, že v jeho prospěch vypovídali svědkové a poškození G., N., L. a G., čímž porušily zásadu "in dubio pro reo“ a také s listinnými důkazy založenými na straně 2916 až 2923, které svědčily pro samotnou iniciativu svědka JUDr. F. Tyto důkazy podrobně rozvedl na straně 17 svých námitek. Poté namítl neúplnost dokazování ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem I, který byl odvolacím soudem, po jeho zrušení, soudu prvního stupně vrácen k novému projednání a rozhodnutí. Má tedy zato, že soud nezajišťoval důkazy svědčící v jeho prospěch. V kontextu výše uvedených námitek poté poukázal na nepřesnost popisu jednotlivých skutků v rozsudku, a to i v kontextu jejich odůvodnění v obou rozhodnutích. Podle jeho názoru tyto popisy nedovolují učinit závěr o právní kvalifikaci jeho jednání, jímž byl uznán vinným. Následně ve vztahu ke shora uvedeným skutkům pod bodem IX dovolacích námitek podrobně rozebral jednotlivé důkazy, tedy obsahy jednotlivých svědectví, kdy zejména zdůraznil, že z výpovědi poškozených se podává, že v omyl při jednání, byli uvedeni svědkem JUDr. F. a nikoliv jím, když dokonce svědek Ing. L. podával na svědka JUDr. F. i trestní oznámení. Z výpovědí svědků G. a Ing. L. dokonce vyplynulo, že teprve, když vůči nim závazek svědek JUDr. F. nesplnil, řešili pohledávky prostřednictvím jeho osoby. Jinak uvedl, že vzhledem k tomu, že soud odvolací skutek popsaný pod bodem I vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, nemohl rozhodnout ani o zbývajících skutcích, neboť neměl prokázané vědomí dovolatele o nedostatku finančních prostředků. V případě skutku popsaného pod bodem II-l (spol. G., s. r. o., uvedeno jako bod II) chybí podle dovolatele vyjádření o tom, že svědek JUDr. F. měl uzavřenu s V. s. r. o., mandátní smlouvu, dále z něj není zřejmý předmět uzavřené smlouvy a ani způsob, jak mělo být s předmětem smlouvy naloženo, a také to, že spol. V. S. K. vystavila ve prospěch G., s. r. o., směnku, avalovanou JUDr. F. F. Neuvádí také, že kromě částky 15,5 mil Kč, byla vrácena i zbývající část peněz, tedy, že čin nebyl dokonán. Chybí tam vyjádření příčinné souvislosti mezi omylem podváděné osoby a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením dovolatele, včetně vyjádření subjektivní stránky. Na stejné vady odkázal i pokud se jednalo o popis skutku uvedený pod bodem II-2 (uvedeno jako bod III) ve vztahu ke spol. M. I. T. L., s. r. o., Z. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem II-3 (uvedeno jako bod IV V. s. O., s. r. o., dále jen V., s. r. o.), namítl, že skutková věta je v příkrém rozporu se skutkovým stavem zjištěným rozsudkem Okresního soudu Kroměříži sp. zn. 11 C 81/96, jak bylo zdůrazněno výše, a to zejména v tvrzení, že dovolatel se zavázal vrátit finanční prostředky do 15. 3. 1995, ač se tak mělo stát do 13. 2. 1996, že dovolatel vložil vypůjčenou částku na termínovaný účet dne 22. 2. 1996, ač z citovaného rozsudku vyplývá, že datum otevření vkladového účtu bylo dnem 22. 2. 1995. Z popisu skutku tedy není patrno, jakého skutku se měl vůbec dopustit. Tvrzení, že se měl dopustit vůči V., s. r. o. podvodného jednání je lživé, v příkrém rozporu se svědectvím svědka JUDr. G. a rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži, citovaným shora. Ve vztahu ke skutkům popsaným pod body II/1, 2, 3 rozsudku dále také zdůraznil, že nevznikla žádná škoda. V případě skutku popsanému pod bodem II - 1 (společnost G., spol. s r. o.) byly finanční prostředky ve výši 15,5 mil Kč, ke dni zahájení trestního stíhání, a to dne 30. 1. 1995 vráceny. Rovněž byla uhrazena škoda I.T.L. M. Z., s. r. o. (bod II - 2), což potvrdil svědek Ing. L. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem IV (správně bod II - 3 V. s. O., s. r. o.) byly zase peněžité prostředky složeny do úschovy u Č. s., a. s., a to do doby rozhodnutí soudu, takže dovolatel s nimi nemohl nakládat a k jeho tíži jde pouze ta skutečnost, že vydal pro B., s. r. o., zajišťovací smlouvu s důvěrou, že tato společnost bude řádně a včas splácet splátky svého úvěru u B. H., a. s. V souvislosti s tímto jednáním zdůraznil, že soudy postupovaly v rozporu s principem ultima ratio a zásadou proporcionality, když ignorovaly občanskoprávní řízení vedené pod sp. zn. 11 C 81/1996 u Okresního soudu v Kroměříži, kde z popisu skutkového stavu věci je zřejmé, že skutek byl civilním soudem popsán rozdílně, od orgánů činných v trestním řízení. V popisu skutku chybí uvedení notářského zápisu NZ 44/96, dále uvedení soudní úschovy a chybí tam i konstatování, že na základě zástavních smluv uzavřených V. spol. s r. o., bylo plně vyhověno zástavě starší a to, že zhodnocené finanční prostředky byly vydány společnosti V. s. O., s .r. o., v souladu se smlouvou. Dále pod shora citovaný dovolací důvod dovolatel podřadil námitku, vztahující se k neřešení otázky promlčení trestního stíhání podle § 67 tr. zák., s odkazem na ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., když se skutky měly stát v roce 1994, 1995 a také zániku trestnosti, ve smyslu ustanovení § 65 tr. zák. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek nalézacího a odvolacího soudu a s ohledem na vady řízení, jež vydání rozhodnutí předcházely, vrátil věc státnímu zastupitelství k došetření. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud ve věci vyslovil závazný právní názor a rozhodl, aby pro vady řízení byla věc přikázána Městskému státnímu zastupitelství v Praze, v jehož obvodu má dovolatel trvalé bydliště. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil výkon trestu dovolatele, který ke dni podání dovolání, z důvodů zdravotního stavu, nenastoupil. K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "státní zástupce“). V úvodu svého vyjádření zdůraznil, že se z významné části dovolání vztahuje k výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem III, jímž byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Protože v této části dovolání nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé, tak jak má na mysli ustanovení § 265a odst. 2 tr. ř. a dle § 265a odst. 1 tr. ř., není v tomto rozsahu přípustné, tak jako není dovolání přípustné, pokud dovolací námitky směřují do odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., dovolatel namítá, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, když byl odňat zákonnému soudci, neboť původně měla ve věci jednat JUDr. Č. a teprve následně byla věc přidělena JUDr. Z., u něhož vyslovuje pochybnost, zda-li byl vůbec jmenován soudcem. Vzhledem k tomu, že v tomto směru neměl státní zástupce bližší podklady, blíže se k této námitce nevyjádřil. Nicméně vyslovil pochybnost o tom, že by bylo možné, že by soudce JUDr. Z. působil jako soudce, aniž by byl předepsaným způsobem jmenován. Dále, pokud byly ze strany obviněného vysloveny úvahy o možné vyloučenosti soudců JUDr. Z.a a JUDr. K., tak těmito otázkami se nelze zabývat, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., týkající se rozhodování vyloučeným orgánem, uplatněn nebyl. Pokud byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a v této souvislosti byla vyslovena námitka o možném promlčení trestního stíhání, když skutek byl spáchán na přelomu roku 1994, 1995, státní zástupce uvedl, že v této části považuje dovolání za zjevně neopodstatněné, neboť obviněný byl podle § 250 odst. 4 tr. zák., ohrožen trestem odnětí svobody v rozpětí 5 až 12 let. Promlčecí doba podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. v daném případě činí až l2 let, takže bez přihlédnutí k jejímu stavění, či přerušení by uplynula v roce 2007, přičemž rozsudek nalézacího soudu byl vynesen dne 4. 11. 2005. Dále uvedl, že dovolání, pokud bylo podáno s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., bylo ve významné části zaměřeno na hodnocení provedených důkazů, na vady procesního charakteru, které však žádnému dovolacímu důvodu neodpovídají (např. nedodržování vazebních lhůt, nezákonnost domovní prohlídky, schválnosti vyšetřovatele mjr. P. vůči původní dovolatelově obhájkyni JUDr. V., nepřiměřený rozsah dokazování, opožděné doručování písemností, to, že nebylo vedeno trestní stíhání proti JUDr. F. apod.). V této souvislosti státní zástupce zdůraznil, že skutkovými zjištěními, tak jak učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim soudy dospěly způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Rovněž nebyly zjištěny extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. a nemohou jím být ani vady procesního charakteru. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle státního zástupce odpovídají toliko námitky dovolatele, vztahující se k absenci škody, (když finanční částky byly podle dovolatele ještě před podáním obžaloby vráceny a pokud jde o úvěr pro firmu B., s. r. o., tak peníze sloužily toliko pro zajišťovací smlouvu) a k nedostatečnému popisu skutků, které podle jeho názoru postrádají vyjádření příčinné souvislosti mezi omylem a majetkovou dispozicí a mezi majetkovou dispozicí a vznikem škody na majetku a obohacení pachatele a také k nesprávné právní kvalifikaci jednání, když skutek vztahující se k firmě G., s. r. o. (bod II - l), nebyl dokonán, neboť část peněz byla vrácena v době splatnosti a u zbytku nebylo prokázáno, že se tak stalo až po splatnosti a když také soudem učiněná skutková zjištění ohledně sjednaného data vrácení peněz byla rozdílná od závěrů, k nímž dospěl OS v Kroměříži, ve věci pod sp. zn. 11 C 81/1996. Rovněž pod uvedený dovolací důvod lze podřadit námitku vztahující se k zániku nebezpečnosti činu pro společnost podle § 65 tr. zák. a námitku promlčení trestního stíhání podle § 68 tr. zák. Shora uvedené dovolací námitky poté považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněné a tento svůj závěr odůvodnil následujícím způsobem: Pokud jde o námitku absence škody, tak uvedl, že pozdější vrácení peněz je pouze náhradou škody a je irelevantní. Podstatné však bylo to, že peníze byly vylákány pod nepravdivým příslibem rozsáhlých investic v době, kdy obviněný neměl finanční prostředky k dispozici tak, aby peníze mohl ve lhůtě vrátit. Obdobně argumentoval státní zástupce i pokud se jednalo o námitku ve vztahu k firmě B., s. r. o., kde bylo namítáno, že se vůbec nejednalo o trestný čin. Odvolací soud jednání posoudil jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 4 tr. zák., a to toliko z toho důvodu, že možnosti obviněného disponovat s předmětnou částkou byly omezené, zejména je nemohl sám vybrat. K námitce vztahující se k zániku trestnosti podle § 65 tr. zák. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 490/2007. Rovněž neshledal žádná pochybení, pokud jde o popis skutku a jeho následnou právní kvalifikaci. Použitý termín "vylákal prostřednictvím“, považuje za synonymum pro získání něčeho, na základě nepravdivých údajů, které pachatel neposkytuje sám, ale místo něho jedná jiná osoba, která je buď sama uvedena v omyl, nebo je s pachatelem předem dohodnuta. Ze skutkových vět je patrno, že vůdčí osobou byl obviněný a že jednotlivé poškozené v omyl fakticky uváděl JUDr. F. Ve všech případech tedy došlo k majetkové dispozici v důsledku omylu poškozených ohledně přislíbených investic a data vrácení peněz, přičemž do tohoto omylu je vždy uvedl obviněný (zčásti prostřednictvím JUDr. F.). V důsledku této majetkové dispozice opustily příslušné finanční prostředky dispoziční sféry poškozených a přešly (v případě II/3 jen zčásti) do dispoziční sféry obviněného. Poškozeným tak vznikla škoda, neboť nemohli se svými penězi disponovat a jejich navrácení se stalo nejistým, zatímco obviněný se obohatil, neboť s těmito penězi mohl disponovat dle vlastní úvahy, aniž byl jejich vlastníkem. Vzhledem k tomu, že k dokonání skutku došlo přechodem finančních prostředků do dispoziční sféry obviněného, je proto nepodstatné, že převážná část finančních prostředků byla firmě G., s. r. o., vrácena v dohodnuté době splatnosti (když k přislíbeným investicím stejně nedošlo) a ohledně zbývající části nebylo datum vrácení přesně zjištěno. Dále zdůraznil, že při posuzování viny není soud v trestním řízení vázán rozhodnutím jiných orgánů. Pokud dovolatel odkazoval na rozsudek Okresního soudu v Kroměříži sp. zn. 11 C 81/96, a v této souvislosti namítl nesprávná skutková zjištění soudem, leží tato námitka podle státního zástupce mimo rámec dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak státní zástupce uvedl, popis skutku pod bodem II - 3 nepatří k nejpřehlednějším, nicméně je z něj dostatečně patrno, že obviněný uvedl v omyl prokuristu firmy V. s. O., s. r. o., JUDr. G., ohledně účelu využití částky 20 mil. Kč k získání investic a doby jejího vrácení a že ke škodě této firmy tuto částku vylákal a využil k jinému účelu (k zástavě úvěru firmy B., s. r. o.). Odvolací soud učinil skutková zjištění, že obviněný mohl s uvedenou částkou disponovat jen v omezeném rozsahu a skutek proto posoudil jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 4 tr. zák. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. chybí podle státního zástupce konkrétní důvody. Nicméně se jim blíží důvody, uvedené na straně 18 a 19, v obou případech dole, tj., že skutkové věty neobsahují podrobnější popis jednání. I tuto část proto považuje za neopodstatněnou, neboť skutkové věty mohou obstát v kontextu jejich rozvedení, v odůvodnění rozhodnutí. Státní zástupce uvedl, že vzhledem k tomu, že nemá dostatek podkladů k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., závěrečný návrh nečiní. Nicméně jinak uplatněné dovolací námitky považuje za zjevně neopodstatněné. Rovněž vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání. Obviněný Ing. A. V. CSc. je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájkyně (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.) v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě, (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 265a odst. 1 odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), e), g), k) tr. ř. V této souvislosti je třeba uvést, že dovolací důvody vypočtené v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. spočívají v určitých vadách, jimiž je zatíženo rozhodnutí napadené dovoláním, nebo řízení, které mu předcházelo. Jde o vady právní, nikoliv o vady skutkové, a to jak hmotně právní (§ 265b odst. 1 písm. g), h), i), j) tr. ř.), tak i procesní (§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř.) Důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. k), l) tr. ř. mají hmotně právní i procesní aspekty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl a) věcně nepříslušný soud, b) soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát, nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který by rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (§ 16 a § 17 tr. ř.). Soud by nebyl náležitě obsazen za situace, kdyby rozhodoval samosoudce namísto senátu, nebo složený z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený ze soudců, nebo opačně, dále pokud by senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování by se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. ř., apod. Kdyby však místo samosoudce rozhodoval senát, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán. Pod shora deklarovaný dovolací důvod nebylo možno podřadit námitku obviněného, že v řízení před soudem prvního stupně bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť byl odňat svému zákonnému soudci, čímž došlo k porušení článku 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také, že v rámci odvolacího řízení rozhodoval soudce, který měl být z jednání vyloučen, neboť rozhodoval o jeho vazbě. Nicméně, protože obviněný v této souvislosti poukázal na porušení práva na spravedlivý proces a na to, že byl odňat svému zákonnému soudci podle § 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, a to v kontextu usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2005 sp. zn. 11 Tdo 747/2005 a rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. V. ÚS 307/03, ze dne 18. 10. 2001 sp. zn. III.ÚS 29/01 a uvádí: Ústavní imperativ, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je ochranou proti libovolnému, či účelovému obsazení soudu ad hoc. Proto právo na zákonného soudce nemůže být vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu, ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu. Součástí tohoto práva je rovněž zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce. Pokud senát stanovený v rozvrhu práce projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence soudců určených rozvrhem práce důvodná, tzn., že obsazení senátu může být ad hoc upravováno v zájmu hladkého chodu justiční činnosti, zvláště, pokud ke změně nedošlo v průběhu vyřizování věci. Poté změna předsedy senátu nemá na zákonnost řízení vliv. V tomto směru si Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. ř. vyžádal stanovisko Krajského soudu v Brně. Z obsáhlé zprávy doručené Nejvyššímu soudu dne 30. 7. 2008 a z přiloženého rozvrhu práce na rok 2001, doručenému dne 29. 8. 2008, bylo možno zjistit, že soudce JUDr. I. Z., byl dnem 1. 1. 2001 dočasně přidělen na trestní prvostupňový úsek ke Krajskému soudu v Brně. Dnem 1. 1. 2002 byl k tomuto soudu přidělen natrvalo. Trestní věc obviněného Ing. A. V., CSc., napadla ke Krajskému soudu v Brně dne 27. 12. 2000 a podle rozvrhu práce byla původně přidělena do senátu 50 T, JUDr. H. Č. Dne 23. 5. 2001 byla z důvodů nevyřízených trestních věcí v senátě JUDr. H. Č., přidělena podle § 2 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., k projednání JUDr. I. Z., tj. do senátu 52 T . V kontextu shora uvedených skutečností, tj. i shora citovaných nálezů Ústavního soudu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nebylo porušeno právo obviněného na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod, neboť nedošlo k libovolnému, či účelovému obsazení senátu soudu prvního stupně, při rozhodování v trestní věci dovolatele, Ing. A. V., CSc., a že námitku dovolatele uvedenou shora, uplatněnou prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., a to ani v kontextu rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, nelze pod tento dovolací důvod a ani jiný dovolací důvod, uvedený taxativně v ustanovení § 265b tr. ř. podřadit. Pod shora uvedený dovolací důvod nebylo možno podřadit ani námitku obviněného vztahující se k tvrzení, že v rámci odvolacího řízení rozhodoval soudce, který měl být z jeho věci vyloučen. Uvedená námitka by byla právně relevantní za situace, že by byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tedy za situace, jestliže by ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, odst. 4 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Výlučně v ustanoveních § 11 odst. 1 a § 11a trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (R 38/2005). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá tedy tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení, v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání. Obviněný tento dovolací důvod spatřoval v délce doby řízení, s odkazem na použití ustanovení § 40 odst. 1 tr. zák., ze strany odvolacího soudu, který se touto skutečností zabýval. Nejvyšší soud vycházel v obecné rovině především z ustanovení § 231 odst. 1 tr. ř., z něhož vyplývá, že soud rozhodne o zastavení trestního stíhání, vyjde-li najevo mimo hlavní líčení některá z okolností uvedených v ustanovení § 223 odst. 1 tr. ř. a za situace, že zjistí některou z okolností, uvedenou v ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř., které jsou v daném ustanovení vymezeny taxativně. Z ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. (který sice nebyl dovolatelem konkrétně namítán, ale na jiný důvod v ustanovení § 11 odst. 1 odst. 4 tr. ř. nebylo možno odkázat, když se námitka vztahovala k přiměřenosti délky doby řízení) poté vyplývá, že trestní stíhání nelze zahájit a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, stanoví-li tak vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek nápravy vzniklého pochybení. V případě dovolatele, ani z článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (Evropská úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se stala součástí právního řádu České republiky na základě zákona č. 4/1993 Sb. od 1. 1. 1993 - dále jen "Úmluva“) tomu tak není, neboť uvedený článek citované Úmluvy žádný výslovný důvod pro zastavení trestního stíhání neobsahuje a také nestanoví žádnou sankci pro případ porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Vyplývá z něj, že nedílnou součástí práva na spravedlivý proces je právo, aby věc byla projednána spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě. Proto porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ve smyslu tohoto článku, samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle článku 13 Úmluvy, neboť smluvní strany mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Evropského soudu pro lidská práva (usnesení NS 8 Tdo 760/2004, 11 Tdo 760/2007) a může jím být i zmírnění trestu, který byl obviněnému v konkrétní věci uložen. Judikatuře soudů v této otázce (přiměřenosti délky řízení) odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04, atd.). V některých svých nálezech v této souvislosti dokonce Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby v průtazích nepokračoval a ve věci neprodleně jednal (nálezy I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98). Nikdy ale nezvolil možnost zastavení trestního stíhání s odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy. V ústavně právní rovině pak jde o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska procesu, zejména s jeho právem, aby o vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě a také s jeho právem na osobní svobodu (viz rozhodnutí pod sp. zn. I. ÚS 554/04). V kontextu výše uvedeného výkladu považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující: Z trestního spisu bylo zjištěno, že trestní stíhání proti obviněnému Ing. A. V., CSc., pro skutky popsané pod bodem II/1 až 3 výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, spáchané v roce 1994 a 1995, kvalifikované jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., bylo zahájeno převzetím sdělení obvinění dovolatelem dne 26. 3. 1997 (č. l. 7, I. díl spisu). V této souvislosti je třeba uvést, že promlčecí lhůta trestního stíhání u takto kvalifikovaného jednání, kdy trestní sazba pro trestný čin podle § 250 odst. 4 tr. zák. činí 5 až 12 let odnětí svobody, je podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. dvanáct let. Z uvedeného je patrno, že k zahájení trestního stíhání došlo v době, kdy nedošlo k promlčení trestního stíhání, neboť i jak vyplývá z ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák., sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, se promlčení trestního stíhání přerušuje. Podle § 67 odst. 4 tr. zák. přerušením promlčení počíná nová promlčecí doba. Dnem 20. 7. 2000 byl Městským úřadem vyšetřování, Policie ČR B., předložen vyšetřovací spis Krajskému státnímu zastupitelství v Brně s návrhem na podání obžaloby proti obviněnému Ing. A. V., CSc., a dalším třem obviněným tj. Ing. V. P., L. S. a Ing. O. D. (č. l. 3630 až 3639 - IX díl spisu). Z uvedeného je patrno, že vyšetřování u Policie ČR bylo ukončeno po třech letech a necelých třech měsících, po sdělení obvinění, jak bylo uvedeno shora. Dnem 27. 12. 2000, tedy po 5 měsících a několika dnech, byla státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně podána ke Krajskému soudu v Brně, pod sp. zn. 2 KZV 81/96 obžaloba proti obviněnému Ing. A. V., CSc., Ing. V. P., L. S. a Ing. O. D., a to u obviněného Ing. V., CSc. v bodě I., pro podezření ze spáchání skutku kvalifikovanému jako příprava k trestnému činu podvodu podle § 7 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák., a to ve spolupachatelství shora uvedených osob a v bodě II pro podezření ze spáchání skutku, kvalifikovaného jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spáchaný třemi dílčími útoky (č. l. 3644 až 3662 - X díl spisu). Dne 23. 5. 2001, tedy po 5 měsících (č. l. 3681, díl X spisu) byla přidělena trestní věc obviněného a dalších spoluobviněných, do senátu JUDr. I. Z., (jmenovaného již soudcem Krajského soudu v Brně), a to dle vyhlášky č. 37/1992 Sb. První hlavní líčení v trestní věci bylo nařízeno po jednom roce a 3 měsících, na 20. - 23. 8. 2002 a 27. 8. 2002 - 29. 8. 2002 (č. l. 3689, X. díl), ale nekonalo se z důvodů nepřítomnosti a omluvy jednoho z obviněných i obhájce. Následně byla hlavní líčení opakovaně nařizována, nicméně od 1. 11. 2002 byla zejména z důvodů pracovní neschopnosti obviněného Ing. V., CSc., odročována (č. l. 3882 až 3907, X. díl spisu). Nakonec Krajský soud vydal dne 20. 11. 2003 příkaz k zatčení obviněného, který byl realizován 26. 2. 2004 (č. l. 3909, 3932, XI. díl spisu) a obviněný byl vzat do vazby. Takže v podstatě první hlavní líčení, v němž mohl soud konat úkony, bylo nařízeno na den 21. 4. 2004 (č. l. 3986, XI. díl spisu). Dnem 17. 6. 2004 byl obviněný Ing. V. propuštěn z vazby na svobodu (č. l. 4165, XII. díl spisu). Dne 4. 11. 2005 bylo hlavní líčení v trestní věci obviněného a dalších spoluobžalovaných ukončeno vyhlášením rozsudku (č. l. 4545 až 4750, XIII. díl spisu) a dnem 17. 8. 2006, tedy po 9 měsících, byl obviněnému rozsudek doručen (č. l. 4750, XIII. díl spisu). Dne 22. 8. 2006 podal obviněný toliko blankentní odvolání (č. l. 4797, XIII. díl spisu), které odůvodnil dne 11. 11. 2006 (č. l. 4827, XIV. díl spisu). Další odůvodnění odvolání prostřednictvím dalších obhájců podal 21. 11. 2006 (č. l. 4854, XIV. díl spisu). Dnem 16. 8. 2007 ve věci obviněného rozhodl pod sp. zn. 6 To 69/2007 Vrchní soud v Olomouci rozsudkem, jak bylo uvedeno shora (č. l. 4949 a násl., XIV. díl spisu). Odvolání také podal státní zástupce, a to dne 23. 8. 2006, nicméně toliko v neprospěch dalších spoluobžalovaných. Z podnětu tohoto odvolání Vrchní soud v Olomouci podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c) tr. ř., odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2005, sp. zn. 50 T 9/2000, v části týkající se obviněných Ing. V. P., L. S. a Ing. O. D., v níž byli podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Krajského státního zastupitelství v Brně, ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 2 KZV 81/96, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. v této části vrátil věc soudu prvního stupně, aby učinil rozhodnutí nové. Z uvedeného přehledu lze mít zato, že na straně soudu lze od podání obžaloby tj. od 27. 12. 2000, do doby nařízení prvního hlavního líčení, tj. do dne 20. 8. 2002, dovodit průtahy. Nicméně ale v této souvislosti nelze odhlédnout od obsáhlosti vyšetřovacího spisu, obsahující velké množství důkazů, zejména listinných, které musel příslušný senát ještě před nařízením hlavního líčení prostudovat, aby mohl buď ve věci nařídit hlavní líčení, nebo zvolit postup podle § 188 tr. ř., tj. vrátit věc státnímu zástupci k doplnění dokazování. Dále také nelze přehlédnout a bagatelizovat důvody, pro které soud nemohl ve věci jednat (zejména omluvy obviněného a nedostavování se k hlavním líčením z důvodů zdravotního stavu), až do 26. 2. 2004, kdy byl vzat obviněný do vazby. Následnému postupu soudu, tj. po vzetí obviněného do vazby, zejména pro náročnost dokazování, již nelze vytýkat žádné průtahy, pokud vydal rozhodnutí ve věci samé, až dne 4. 11. 2005. Lze mít jisté výhrady k době, po kterou soud vypracovával rozhodnutí, neboť není obvyklá. Nicméně, ani v tomto případě však nelze nehodnotit zejména náročnost projednávané trestní věci (čtyři obvinění) a obsáhlost provedených důkazů (svědecké výpovědi, listinné důkazy), s nimiž se musel soud prvního stupně, při jejich hodnocení, ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v kontextu obhajoby obviněného vypořádat a také velmi pečlivé a podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu, které má náležitosti ustanovení § 125 tr. ř. Nakonec je třeba uvést, že těmito skutečnostmi se velmi pečlivě zabýval soud odvolací na straně 25 až 26 svého rozhodnutí, když délku doby řízení při rozhodování kompenzoval ve výroku o trestu a postupoval tak v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky (citována shora). Takovýmto postupem odvolací soud kompenzoval porušení ústavního práva obviněného na přiměřenou délku řízení (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod). Proto bylo třeba hodnotit shora uvedenou námitku obviněného za právně nerelevantní, tedy zjevně neopodstatněnou. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z tohoto hlediska, zda skutek, či jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny t. j., zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při posuzování věci vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je především vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zkoumat, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude jednak popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva. Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifického mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě právních vad v rozhodnutích vymezených v ustanovení § 265a tr. ř., není třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který z hlediska uspořádání, zejména hlavního líčení, je soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., popřípadě do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). V této souvislosti je třeba zmínit, že právem a povinností nalézacího soudu je hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž tento postup přezkoumává odvolací soud podle § 254 tr. ř. a zásah Nejvyššího soudu, jako soudu dovolacího do takového hodnocení přichází v úvahu, jen jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, I. ÚS 4/04). O takový případ v posuzovaném případě nešlo, neboť soudy založily svá skutková zjištění a z nich plynoucí závěry na rozboru provedených důkazů. S ohledem na skutečnosti rozvedené shora je zřejmé, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá ta část námitek dovolatele, v nichž sám hodnotí obsah a výsledky dokazování a poukazuje na to, že k právnímu závěru o jeho podvodném jednání soudy dospěly na podkladě nesprávného hodnocení provedených důkazů, když tyto hodnotily v jeho neprospěch a tedy v rozporu se zásadou "in dubio pro reo“. Tyto námitky se primárně týkají procesní stránky věci (tj. provádění a hodnocení důkazů a vztahuje se k nim i námitka, týkající se hodnocení svědectví JUDr. F.) a směřují k revizi skutkových zjištění, ze kterých soudy při hmotně právním posouzení vycházely. To znamená, že dovolatel svůj mimořádný opravný prostředek zčásti nezaložil na hmotně právních, byť v dovolání formálně proklamovaných důvodech, nýbrž na procesním základě, kdy se domáhal revize soudem učiněných skutkových závěrů a prosazení vlastní skutkové verze. Nicméně v posuzovaném případě byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. právně relevantně uplatněn námitkami v té části dovolání, v níž dovolatel namítal, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku. Tedy to, že popisu skutku, v rozsudcích obou stupňů (bod II 1 - 3) neodpovídá právní kvalifikace, kterou soudy zvolily, a to ani v kontextu jejich odůvodnění, neboť postrádají takové vyjádření skutkového stavu věci, aby bylo možno bez pochybností dovodit, že svým jednáním naplnil znaky trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. Chybí tedy vyjádření subjektivní i objektivní stránky daného trestného činu. Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání dospěl Nejvyšší soud k následujícímu závěru: V obecné rovině je nejprve třeba uvést, že trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe, nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí na cizím majetku škodu velkého rozsahu, tj. škodu dosahující nejméně 5.000.000 Kč, jak vyplývá z ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák., který stanoví kritéria pro výpočet škody. Jde o trestný čin úmyslný, přičemž k naplnění jeho skutkové podstaty je nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu (tj. podvodné jednání v některé z výše uvedených forem, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem). Těžší následek předpokládaný v tzv. kvalifikované skutkové podstatě (odst. 3, odst. 4 tr. zák.) lze způsobit i z nedbalosti (§ 6 písm. a/ tr. zák. a § 5 tr. zák.). Podvodné jednání může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Se zřetelem k projednávanému případu je dále třeba připomenout, že za uvedení v omyl se ve smyslu ustanovení § 250 tr. zák. považuje takové jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Trestný čin podvodu je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Za obohacení se považuje neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv pachatele), nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Pojem obohacení přitom nelze ztotožňovat s pojmem škody, neboť podle okolností může být obohacení menší, popřípadě i větší, než způsobená škoda. V posuzovaném případě založily soudy obou stupňů závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák., tj., že "ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu“, na skutkových zjištěních popsaných ve skutkových větách výroku rozsudků obou stupňů a následně blíže rozepsaných v jejich odůvodněních, a to v případě soudu prvního stupně na stranách 14 až 77 a soudu druhého stupně, na stranách 14 až 22. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který má náležitosti ustanovení § 125 tr. ř. vyplývá, že nalézací soud se velmi pečlivě zabýval tím, zda jednání obviněného, popsané pod body II 1 - 3 výroku rozsudku vykazuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným a zda vzniklý následek byl s tímto jednáním obviněného v příčinné souvislosti. Dále také pečlivě hodnotil, zda zjištěná příčinná souvislost byla pokryta zaviněním obviněného, a to odpovídající formou zavinění, neboť trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák. je trestným činem úmyslným. Provedené důkazy, tj. výpovědi svědků, listinné důkazy i obhajobu obviněného, poté soud prvního stupně hodnotil v kontextu zjištěné ekonomické situace spol. V. spol. s r. o., jíž byl obviněný v kritické době vlastníkem a jednatelem. Již z podnikatelského záměru vypracovaného obviněným, který soud hodnotil zjistil, že obviněný si byl nedobré finanční situace své společnosti vědom. Věděl, že již od konce roku 1993 byla firma ve finančních potížích, na jejichž překlenutí by byl nutný finanční tok ve výši 50 mil. Kč, neboť vlastní rezervy společnosti a finance z tržeb firmy nebyly schopny pokrýt její investiční potřeby. Přes finanční potíže své firmy vypracoval obviněný "Projekt oživení technologického klimatu České republiky s využitím ekologických technologií a metody regionálního trhu“, a dále "Projekt ekologického ozdravení Evropy v oblasti zpracování odpadních plastů a čištění odpadních vod“, které by dle jeho propočtů vyžadovaly úvěry v řádech milionů USD. Nicméně žádný z těchto projektů nerealizoval, a to ani poté, co v roce 1994 navázal spolupráci s A. V., který měl zastupovat organizaci I. při OSN, a v této souvislosti ani přes uzavřené memorandum o spolupráci mezi Ministerstvem hospodářství ČR a I. ze dne 30. 6. 1994 a na jeho základě uzavřené dohody mezi Ministerstvem hospodářství ČR a I., dočasně zastoupeným V. spol. s r. o., zastoupeným obviněným Ing. A. V., CSc., ze dne 28. 7. 1994. Nakonec Ministerstvo hospodářství ČR od spolupráce odstoupilo. Ze shora uvedeného tedy vyplynulo, že obviněný si byl v kritické době konce roku 1994 a počátku roku 1995 vědom finanční situace své společnosti, a tedy i toho, že jeho společnost nedisponovala finančními prostředky v takovém rozsahu, aby mohl alespoň předpokládat, že bude moci svým novým i starším závazkům z let 1992 a 1993 dostát. Technologie nebyla uvedena do praxe a ani nebylo zjištěno, že by v této souvislosti byly dojednány konkrétní projekty financování (viz strany 7 - 12 rozsudku soudu prvního stupně). Opak nebylo možno dovodit ani na základě tvrzení obviněného o tom, že je vlastníkem patentu na technologii, mající hodnotu v miliardách Kč, neboť nebyla v době jednání popsaných pod body II (1 - 3) vůbec jako jmění firmy zapsána (k zápisu došlo až 13. 2. 1995) zejména, když společnost Č., a. s., která toto jmění měla zapsáno, vznikla i dle obviněného zapsáním do obchodního rejstříku, až v březnu 1995 (č. l. 14 - I). Soud prvního stupně tedy učinil správný závěr o tom, že od podzimu 1994 obviněný nesděloval svým obchodním partnerům pravdivé skutečnosti, když se zejména zaštiťoval spoluprací s organizací I. přidruženou k UNESCO, kdy se měl podílet na programu UNESCO 3030 (viz strana 33, 34) a když se odvolával na spolupráci s Ministerstvem hospodářství, byť v této souvislosti žádné smlouvy neuzavřel. V tomto směru lze odkázat na stranu 7 až 14 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Vyhodnocení ekonomické situace společnosti obviněného soudem prvního stupně, které akceptoval soud druhého stupně, v kontextu jím uplatněné obhajoby (necítí se být vinen, neboť se jednalo o samotné akce JUDr. F., jemuž plně důvěřoval) provedených listinných důkazů, skládajících se z výpisů z účtů, z korespondence nejen obviněného, ale i JUDr. F., adresované obviněnému, nebo korespondence, kterou obviněný zasílal svým obchodním partnerům, následně i výpovědi celé řady svědků, dovolovaly učinit závěr o podvodném úmyslu obviněného (v případech dílčích útoků popsaných pod body II/l, 2 jednal prostřednictvím JUDr. F.), a to již v době uzavření inkriminovaných smluv, obohatit se a získat finanční prostředky na úkor svých obchodních partnerů, jichž se mu nedostávalo, aby tak mohl realizovat své záměry, eventuelně uhradit dluhy, neboť jak bylo zjištěno v posuzované trestní věci, nebyla druhá smluvní strana informována odpovídajícím a seriozním způsobem, a jednala na základě neúplných informací, pod slibem spolupráce na projektech, ohledně nichž se spol. V. S. K, spol. s r. o., uzavřely smlouvy, a to v řádech milionů Kč (viz spol. G., s. r. o., I. T. L. M., s. r. o.). Obviněný si musel být vědom toho, že splnění závazků ze smluv, které měl v krátkém časovém období těmto společnostem uhradit, je nereálné, tak jako je nereálné i splnění obsahu uzavřených smluv s těmito společnostmi, v nichž se zavazoval ke společným projektům, a na které přislíbil poskytnout finanční prostředky v řádech milionů Kč a které také byly důvodem, proč společnosti (G., s. r. o., M. I. T. L., s. r. o.) ještě před realizací smluv obviněnému finanční prostředky "půjčily“. Lze tedy učinit závěr, že obviněný svým obchodním partnerům podával neseriozní informace, čímž je uváděl v omyl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutky popsané v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, citované shora, jsou pokračujícím trestným činem, a to i z hlediska časové působnosti zákona podle § 16 odst. 1 tr. zák., a popisu skutku uvedenému v rozsudku soudu prvního i druhého stupně, pod bodem II (1 až 3), v kontextu jeho odůvodnění, odpovídá i jeho hmotně právní posouzení, tj. jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák., neboť znaky tohoto trestného činu, kterým byl dovolatel uznán vinným z něj bylo možno dovodit. Nebylo tedy možno přisvědčit tvrzení dovolatele, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Naopak z popisu skutku vyplývá, že byl spáchán trestný čin a že jeho popisu odpovídá zvolená právní kvalifikace. Nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudy a jejich právním posouzením, neboť skutkové věty obsahují stručný popis podvodného jednání obviněného tak, že z nich lze dovodit jak subjektivní, tak objektivní stránku trestného činu podvodu, tzn., že obsahují popis jednání obviněného (které v případě dílčích útoků pokračujícího trestného činu popsaných pod bodem II/1, 2 bylo učiněno prostřednictvím JUDr. F.), vzniklý následek (přičemž není podstatné pro právní posouzení věci, že škody byly uhrazeny), a také z něj bylo možno dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem, kterou bylo možno pokrýt zaviněním formou přímého úmyslu podle § 4 písm. a) tr. zák. Na tomto závěru nemůže změnit ničeho ani zjištění, že v případě dílčích útoků popsaných pod bodem II/1, 2 byly škody následně uhrazeny (jde v podstatě o náhradu škody nemající vliv na trestní odpovědnost, ale může být tato skutečnost hodnocena při rozhodování o stupni nebezpečnosti činu pro společnost podle § 3 odst. 4 tr. zák.), nebo že v popisu skutku nejsou zcela přesně zahrnuty všechny skutkové okolnosti, jak namítl dovolatel. Např. to, že v případě skutku popsaného pod bodem II - 1 není uvedeno, k čemu konkrétně měla sloužit "půjčka“ od spol. G., s. r. o., a ani to, že v tomto případě byla vystavena směnka avalovaná JUDr. F., a že byla uhrazena celá škoda a ne jen 15 a půl mil Kč, nebo že v případě dílčího útoku popsaného pod bodem II - 3 jsou ve skutkové větě podle dovolatele uvedena nesprávná data vrácení finančních prostředků, a to proto, že nebyl respektován závěr civilního řízení u Okresního soudu v Kroměříži vedeného pod sp. zn. 11 C 81/96 (v této souvislosti je třeba uvést, že rozhodnutím civilního soudu není soud trestní vázán). Je třeba uvést, že dovolatelem namítané skutečnosti ve skutkových větách neuvedené by toliko upřesňovaly popsané podvodné jednání obviněného. Nicméně jsou blíže rozvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně, a to v případě útoku vůči spol. G., s. r. o., na straně 14 až 37, v případě útoku vůči I.T.L. M. Z., s. r. o., na straně 37 - 53 a v posledním případě vůči V. s. O., s. r. o, na straně 53 až 77 a soudem druhého stupně akceptované a rozvedené v odůvodnění na straně 14 až 25 i s odůvodněním změny v právní kvalifikaci jednání, oproti rozsudku soudu prvního stupně, jako pokračujícího trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného, ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. V této souvislosti je nutno poukázat na stranu 190 až 191 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde soud velmi pečlivě rozvedl, na základě jakých skutečností dovodil u obviněného trestní odpovědnost a tedy z jeho strany naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, kterým ho uznal vinným (bod II/l - 3). Uvedl, že "obviněný osobně i zprostředkovaně (myšleno prostřednictvím JUDr. F.) uzavřel citované smlouvy jednoznačně s cílem získat finanční hotovost na úhradu předchozích závazků a poškozeným společnostem (G., I.T.L., V.) opakovaně uváděl jednoznačně lživé informace o tom, že on sám, či jeho společnost je schopna jim zajistit ze zahraničních zdrojů mnoho set milionové částky - sám (ani V. S. K.) přitom neměl dostatek prostředků pro vlastní existenci“. Příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem v případě skutku popsaného pod bodem II/1 - 3 následně soud dovodil ze způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkových větách, kdy se znalostí všech rozhodných skutečností, a to v krátkých časových intervalech, ke škodě dalších subjektů, chtěl řešit potřebu svých aktuálních závazků. V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nesprávné hmotně právní posouzení skutku nelze dovozovat z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., které jako procesní ustanovení upravuje náležitosti, když jinak je podle odůvodnění evidentní, že soud zjistil skutek v rozsahu, který znaky trestného činu zcela pokrývá (NS 20/2003-T 475). Shora uvedený závěr je i v souladu s usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 282/03, které bylo uveřejněno pod č. 23, ve sv. 31 Sb. nálezů a usnesení ÚS ČR. Dále se Nejvyšší soud, ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.zabýval dalšími námitkami dovolatele, vztahujícími se k tomu, že napadené rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Pod tuto námitku bylo možno podřadit úvahu dovolatele o tom, zda trestný čin nebyl promlčen podle § 67 tr. zák., eventuelně zda nezanikla trestnost činu podle § 65 tr. zák. Podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. trestnost činu zaniká uplynutím promlčecí doby, jež činí dvanáct let, činí-li horní hranice trestní sazby odnětí svobody nejméně deset let. Trestní stíhání proti obviněnému Ing. A. V., CSc., jak již bylo uvedeno shora, pro skutky popsané pod bodem II/1 až 3 výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, spáchané v roce 1994 a 1995, kvalifikované jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kdy zákonná trestní sazba pro tento trestný čin činí pět let až dvanáct let odnětí svobody, bylo zahájeno převzetím sdělení obvinění dovolatelem, dne 26. 3. 1997 (č. l. 7, I díl spisu). Z uvedeného je patrno, že k zahájení trestního stíhání došlo v době, kdy trestní stíhání pro shora uvedené skutky nebylo promlčeno. Z ustanovení § 67 odst. 3 písm. a) tr. zák. poté vyplývá, že sdělením obvinění pro trestný čin, o jehož promlčení jde, jakož i po něm následujícími úkony policejního orgánu, státního zástupce nebo soudu, směřujícími k trestnímu stíhání pachatele, se promlčení trestního stíhání přerušuje a podle § 67 odst. 4 tr. zák. počíná nová promlčecí doba. Od zahájení trestního stíhání do vyhlášení rozhodnutí soudem prvního stupně, tj. dne 4. 11. 2005 promlčecí doba neuplynula. Tato námitka, byť relevantně ve smyslu shora uvedeného dovolacího důvodu uplatněná, byla zjevně neopodstatněná. Podle § 65 tr. zák. trestnost činu, který byl v době spáchání pro společnost nebezpečný, zaniká, jestliže vzhledem ke změně situace, nebo vzhledem k osobě pachatele, pominula nebezpečnost trestného činu pro společnost. Jde o zánik konkrétní nebezpečnosti určitého trestného činu, který již byl spáchán, což znamená, že v důsledku uvedených okolností určitý trestný čin, který v době spáchání naplňoval všechny formální znaky některé skutkové podstaty a vykazoval stupeň nebezpečnosti vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zák.), již postrádá tento stupeň. Změnou situace se rozumí zejména podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů, které byly činem pachatele porušeny, nebo ohroženy. Vzhledem k osobě pachatele zaniká trestnost činu tehdy, když jednání přestalo být po spáchání trestného činu pro společnost nebezpečným, a to v důsledku změny chování pachatele, který prokázal, že z jeho strany již zřejmě nehrozí opětovné spáchání trestného činu a také v důsledku postoje pachatele k chráněnému společenskému zájmu, který svým činem porušil nebo ohrozil a svědčí o jeho trvalé nápravě. Obě hlediska uvádí zákon v ustanovení § 65 tr. zák. alternativně, a proto k zániku trestnosti zásadně postačí, způsobí-li zánik nebezpečnosti činu pro společnost splnění jednoho z těchto hledisek. Pro určení stupně nebezpečnosti činu pro společnost se však zpravidla uplatní hlediska obě, v úzké vzájemné souvislosti. Důvodem zániku trestnosti jsou tedy okolnosti, které nastávají po spáchání trestného činu, pro něž stíhání dříve spáchaného trestného činu ztrácí své oprávnění (viz rozhodnutí R 41/1998-I, B 1/1974-7-II). Nejvyšší soud, v kontextu shora uvedeného, v projednávané věci dospěl k závěru, že v trestní věci obviněného Ing. A. V., CSc., nebylo možno ustanovení § 65 tr. zák. použít, neboť nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že pominula nebezpečnost činu pro společnost, neboť jak již bylo uvedeno shora, aplikace tohoto ustanovení není podmíněna pouhým uplynutím delší doby od spáchání trestného činu, z čehož obviněný použití tohoto ustanovení dovozoval. V projednávané trestní věci, v období let 1993 a 1994, kdy byly skutky naplňující znaky shora uvedeného trestného činu spáchány, až 2007, kdy byl vyhlášen rozsudek Vrchním soudem v Olomouci, nedošlo k takovým změnám sociálně politických podmínek, pro které by konkrétní společenská nebezpečnost činu spáchaného obviněným, spočívající v podvodném vylákání finančních částek velkého rozsahu, tj. přesahující částku 5.000.000 Kč, ke škodě dalších subjektů, nebyla vyšší než nepatrná, a tedy že by došlo k zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost (viz rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 5 Tdo 490/2007). Proto i tuto námitku obviněného považoval Nejvyšší soud, ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako neopodstatněnou. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je relevantně uplatněn v případě, že v rozhodnutí některý výrok chybí, nebo je neúplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to případně i z důvodů, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření). V rozhodnutí odvolacího soudu může být chybějícím výrokem absence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu, bez uvedení příslušného zákonného ustanovení. Pod dovolací důvod podle shora uvedeného dovolacího důvodu nespadá absence či neúplnost odůvodnění, třebaže činí rozhodnutí nepřezkoumatelným, pokud v něm žádný výrok nechybí, ani není neúplný. Tento dovolací důvod ale nelze relevantně použít na námitky dovolatele vztahující se k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který považuje za nepřezkoumatelný a ani na námitky vztahující se k popisu skutků, které považuje za neúplné. Proto i námitky dovolatele ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. bylo třeba považovat za neopodstatněné a neodpovídající obsahu daného dovolacího důvodu, pokud byl obviněným tento dovozován z toho, že popis skutku není úplný. S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným shora proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek soudu odvolacího i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o skutek popsaný pod bodem II/1 - 3, lze považovat za rozhodnutí věcně správná. Je tedy možno uzavřít, že napadené rozhodnutí netrpělo vadami předpokládanými v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), e), g), k) tr. ř. Dovolání obviněného Ing. A. V., CSc., bylo tedy shledáno zjevně neopodstatněným a Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání. Obviněný Ing. A. V. CSc., společně s podaným dovoláním podal návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody. Předseda senátu soudu I. stupně neshledal takový podnět důvodným, a proto s přihlédnutím k dovolání a k obsahu spisů neučinil návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody, tak jak má na mysli ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř.

Rubrum