3 Tdo 957/2024-452

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 2. 2025 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 61 To 107/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 86/2021, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. 44 T 86/2021, byl obviněný M. K. (dále též „obviněný“, „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění účinném ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „tr. zákoníku“), a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že „s již odsouzeným N., obviněným H., K., odsouzeným Mikundou, obviněným Š., odsouzeným B., odsouzeným Ch. a Moravcem, společně a po vzájemné předchozí dohodě obstarali motorová vozidla, která pocházela z různorodé trestné činnosti spáchané v Německu, tato vozidla dopravili či nechali dopravit z Německa a Bulharska do Prahy, a takto činili s úmyslem zastřít jejich původ (a to předložením falešných dokladů od vozidel při žádosti o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovozených vozidel a registrací těchto vozidel u Magistrátu hlavního města Prahy, kdy vozidla přihlásili na české společnosti), a poté je s výnosem prodat dalším osobám, přičemž při prodeji vozidel použili padělané dokumenty, kdy toto činili organizovaně, každý z členů skupiny si byl vědom skutečného původu vozidel, měl přesně stanovené úkoly a byl si vědom skutečnosti, že se aktivně zapojuje svou úlohou v rámci organizované skupiny, kdy jejich sofistikované jednání se vyznačovalo značnou plánovaností a koordinací a spočívalo v tom, že 1. obžalovaný K, již odsouzený N., obviněný H., obviněný K., odsouzený Mikunda, odsouzený B. a odsouzený Ch. poté, co si K. A., nar. XY, zapůjčil a nevrátil v Německu v autopůjčovně Charterline Fuhrpark-Service GmbH vozidlo VOLKSWAGEN TOUAREG, rz XY, mpz D, vin XY, kvůli čemuž je prověřován na policejním prezídiu v Berlíně pod č.j. 130131-1539-026303 od 31.1.2013, kdy předmětné vozidlo měl vrátit nejpozději dne 8.11.2012, a to na základě okamžité výpovědi nájemní smlouvy, po předchozí domluvě mezi ods. N. a obž. K. přivezl předmětné vozidlo z Bulharska do ČR na německých registračních značkách XY, V. B., nar. XY, který jej následně předal ods. N., následně ods. N. prostřednictvím obv. H. kontaktoval ods. B., který na předmětném vozidle nechal provést dne 29.10.2012 v 11:56 hod. technickou prohlídku, a to na STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, kdy těsně před technickou prohlídkou byly z vozidla odstraněny německé registrační značky XY tak, aby toto nebylo v rozporu s deklarovaným dovozem z Bulharska, a následně téhož dne zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, a to na pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY(Část II.), který obdržel za tím účelem od obv. H., a ten ho obdržel od ods. N., ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne 29.10.2012, přičemž vozidlo bylo zaevidováno na spol. Leonardo Links s.r.o., kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc ods. Mikunda, přičemž se jednalo o vozidlo v hodnotě 980.000,- Kč, následně obv. H. domluvil s obv. K. prodej předmětného vozidla, kdy obv. K. vystupoval jako zástupce spol. Leonardo Links s.r.o., IČ: 24248070, přitom se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře, kdy vozidlo VW Touareg, barva černá, vin XY prodal dne 9.11.2012 osobě M. K., nar. XY, a to za částku 720.000,- Kč, a to pouze s jedním klíčem od vozidla, přičemž M. K. doporučil toto vozidlo ke koupi její syn ods. Ch., přičemž obv. K. zprostředkoval zastavení vozidla v autobazaru Golem před tím, než mělo být prodáno M. K., tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, H. zprostředkoval přihlášení vozidla a předal ods. B. padělané doklady od vozidla, které mu předal ods. N., jemuž je doručili D. O. a V. B., kdy ods. N. dále finančně zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Mikunda poskytl svou společnost Leonardo Links, s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. K. společně s ods. Ch. vozidlo prodali další osobě, aby tím více zakryli původ vozidla a zajistili tak zisk, přičemž obv. K. užil padělanou plnou moc, kterou mu poskytl obv. H, přičemž všichni obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje, 2. obžalovaný K., již odsouzený N., obviněný H., obviněný K., odsouzený B., obviněný Š. a odsouzený Moravec poté, co si K. A., nar. XY zapůjčil a nevrátil v Německu v autopůjčovně Charterline Fuhrpark-Service GmbH vzidlo VOLKSWAGEN TOUAREG, rz XY, mpz D, vin XY, kvůli čemuž je prověřován na policejním prezídiu v Berlíně pod č.j. 130131-1539-026303, a to od 31.1.2013, kdy předmětné vozidlo měl vrátit nejpozději dne 8.11.2012, a to na základě okamžité výpovědi nájemní smlouvy, po předchozí domluvě mezi ods. N. a obž. K., bylo předmětné vozidlo přivezeno do ČR na německých registračních značkách XY, kdy toto vozidlo, společně s vozidlem VOLKSWAGEN TOUAREG, rz XY, mpz D, vin XY přivezli z Berlína do Prahy V. B., nar. XY a D. O. O., nar. XY, kdy obě vozidla následně předali ods. N, následně ods. N. prostřednictvím obv. H. kontaktoval ods. B., který na předmětném vozidle nechal provést dne 8.11.2012 v 14:26 hod. technickou prohlídku, a to na STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, kdy na technickou prohlídku bylo vozidlo přistaveno s německými vývozními registračními značkami XY, které k vozidlu nepříslušely, a následně téhož dne zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, a to na pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY(Část II.), který obdržel od obv. H., a ten ho obdržel od ods. N., ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne 8.11.2012, přičemž vozidlo bylo ods. B., na základě plné moci, zaevidováno na spol. Siber s.r.o. ods. Moravce, kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc obv. H., přičemž se jednalo o vozidlo v hodnotě 1.050.000,- Kč, následně obv. H. vystupoval jako zástupce spol. Siber s.r.o., IČ: 28397631, přičemž se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře a prodal předmětné vozidlo dne 28.11.2012 společnosti LADISLAV BUKAI A SYN, s.r.o., IČ: 28823435, a to za částku 1.080.000,- Kč, a to pouze s jedním klíčem od vozidla, kdy prodej tohoto vozidla zprostředkoval obv. Š., přičemž obv. K. zprostředkoval zastavení vozidla v autobazaru Golem před tím, než mělo být prodáno L. B., tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, obv. H. zprostředkoval přihlášení vozidla a předal obv. B. padělané doklady od vozidla, které mu předal ods. N., jemuž je doručil V. B., kdy ods. N. dále finančně zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Moravec poskytl svou společnost Siber, s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. H. společně s obv. Š. vozidlo prodali další osobě, aby tím více zakryli původ vozidla a zajistili tak zisk, přičemž obv. H. užil padělanou plnou moc, přičemž všichni obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje, 3. obžalovaný K. s již odsouzeným N., obviněným H., odsouzeným B. a odsouzeným Moravcem a) obž. K. získal a dodal ods. N. vozidlo MERCEDES SPRINTER 210 CDI, rz XY, mpz D, vin XY, majitel aFLINK Autovermietung GmbH, které pocházelo z trestné činnosti spáchané v Německu, kdy toto je vedeno od 15.1.2013 na policejním prezídiu Berlín, pod č. j.: 130115-1420-024683, kdy předmětné vozidlo si v Německu pronajala osoba E. D., nar. XY, dne 12.12.2012 s tím, že vozidlo má být vráceno dne 14.12.2012, přičemž nájemce uvedl falešnou kontaktní adresu a nefunkční telefonický kontakt a doklady, které předložil byly zcela zjevně padělané, jelikož osoba nájemce ani osoba, která byla společně s nájemcem při zapůjčení vozidla a poskytla své doklady, neprochází v Německu žádnými evidencemi, ods. N. prostřednictvím obv. H. kontaktoval ods. B., který na předmětném vozidle nechal provést dne 27.12.2012 v 12:23 hod. technickou prohlídku, a to na STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, přičemž těsně před technickou prohlídkou byly z vozidla odstraněny německé registrační značky XY tak, aby toto nebylo v rozporu s deklarovaným dovozem z Bulharska, a následně téhož dne zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, a to na pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY (Část II.), který obdržel od obv. H., a ten ho obdržel od ods. N., přičemž hodnota předmětného vozidla byla v té době 649.000,- Kč, ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne 27.12.2012, přičemž vozidlo bylo ods. B., na základě plné moci, zaevidováno na spol. Siber s.r.o. ods. Moravce, kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc obv. H., následně obv. H. vystupoval jako zástupce spol. Siber s.r.o., IČ: 28397631, kdy se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře a prodal předmětné vozidlo dne 27.12.2012 společnosti AC Dodávky, s.r.o., a to za částku 300.080,- Kč tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, obv. H. zprostředkoval přihlášení vozidla a předal ods. B. padělané doklady od vozidla, které mu předal ods. N., jemuž byly doručeny z Bulharska, kdy ods. N. dále finančně zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Moravec poskytl svou společnost Siber, s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. H. společně předmětné vozidlo prodal další osobě, aby tím více zakryl původ vozidla a zajistil finanční zisk, přičemž obv. H. užil padělanou plnou moc, přičemž všichni obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje, b) obž. K. získal a dodal ods. N. vozidlo VOLKSWAGEN GOLF 1K, rz XY, mpz D, vin XY, majitel M+B Möbel- und Betriebseinrichtunge, resp. leasingová společnost LeasePlan Deutschland GMBH, které pocházelo z trestné činnosti spáchané v Německu, kdy toto je vedeno od 27.2.2013 na policejním prezídiu Berlín, pod č. j.: 130227-2300-069927, kdy předmětné vozidlo si zapůjčil K. S., kterému bylo předmětné vozidlo odcizeno před kasinem, které navštívil, a to tak, že mu neznámý pachatel odcizil v předmětném kasínu bundu, ve které měl klíče od předmětného vozidla, přičemž ke skutku mělo údajně dojít dne 27.2.2013 ve 23:02 hod., kdy se jedná o zcela evidentní úmyslné pozdní oznámení krádeže vozidla, jelikož toto bylo již dne 14.1.2013 přihlášeno do registru vozidel v ČR, a to bez zásahu do identifikačních znaků předmětného vozidla, ods. N. prostřednictvím obv. H., kontaktoval obv. B., který na předmětném vozidle nechal provést dne 14.1.2013 v 11:32 hod. technickou prohlídku, a to na STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, kdy těsně před technickou prohlídkou byly z vozidla odstraněny německé registrační značky XY tak, aby toto nebylo v rozporu s deklarovaným dovozem z Bulharska, a následně téhož dne zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, a to na pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY (Část II.), který obdržel od obv. H., a který ho obdržel od ods. N., přičemž číslo části II padělaného technického průkazu je totožné s číslem části II padělaného technického průkazu k vozidlu uvedeném ve skutku I.4 a) rozsudku, ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne 14.1.2013, přičemž vozidlo bylo ods. B., na základě plné moci, zaevidováno na spol. Siber s.r.o. ods. Moravce, kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc obv. H., přičemž hodnota předmětného vozidla byla 242.000,- Kč, následně obv. H. vystupoval jako zástupce spol. Siber s.r.o., IČ: 28397631, kdy se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře a prodal předmětné vozidlo dne 27.12.2012 společnosti AC Dodávky, s.r.o., a to za částku 175.000,-Kč, tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, obv. H. zprostředkoval přihlášení vozidla a předal ods. B. padělané doklady od vozidla, které mu předal ods. N., jemuž byly doručeny z Bulharska, kdy ods. N. dále finančně zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Moravec poskytl svou společnost Siber, s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. H. společně předmětné vozidlo prodal další osobě, aby tím více zakryl původ vozidla a zajistil finanční zisk, přičemž obv. H. užil padělanou plnou moc, přičemž všichni obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje, c) obž. K. získal a dodal ods. N. vozidlo IVECO 35S11VC30V, rz XY, mpz D, vin XY, majitel aFLINK Autovermietung GmbH, které pocházelo z trestné činnosti spáchané v Německu, kdy toto je vedeno od 15.1.2013 14:20 hod. na policejním prezídiu Berlín pod č. j.: 130115-1420-024683, kdy toto vozidlo převezl do Prahy B. V., předmětné vozidlo si v Německu pronajala osoba E. D., nar. XY, dne 12.12.2012 s tím, že vozidlo má být vráceno dne 14.12.2012, přičemž nájemce uvedl falešnou kontaktní adresu a nefunkční telefonický kontakt a doklady, které předložil byly zcela zjevně padělané, jelikož osoba nájemce ani osoba, která byla společně s nájemcem při zapůjčení vozidla a poskytla své doklady, neprochází v Německu žádnými evidencemi, ods. N. prostřednictvím obv. H., kontaktoval ods. B., který na předmětném vozidle nechal provést dne 15.1.2013 v 11:31 hod. technickou prohlídku, a to na STK Bohdalec, Nad Vršovickou horou 88/4, Praha 10, přičemž těsně před technickou prohlídkou, byly z vozidla odstraněny německé registrační značky XY tak, aby toto nebylo v rozporu s deklarovaným dovozem z Bulharska a následně téhož dne zažádal o schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravněsprávních činností, a to na pobočce v Praze 10 Na Bohdalci, kdy při tomto úkonu předložil padělaný bulharský technický průkaz č. XY (Část I.) a č. XY (Část II.), který obdržel od obv. H., obv. H. předal padělané bulharské doklady ods. N., kterému je do Prahy přivezl V. B., přičemž hodnota předmětného vozidla byla 358.952,62 Kč, ke schválení technické způsobilosti jednotlivě dovezeného vozidla došlo dne 15.1.2013, přičemž vozidlo bylo ods. B., na základě plné moci, zaevidováno na spol. Siber s.r.o. ods. Moravce, kdy k tomuto úkonu dal ods. B. plnou moc obv. H., následně obv. H. vystupoval jako zástupce spol. Siber s.r.o., IČ: 28397631, kdy se prokazoval padělanou plnou mocí s razítkem již zemřelého notáře a prodal předmětné vozidlo dne 27.12.2012 společnosti AC Dodávky, s.r.o., a to za částku 254.100,-Kč, tj. obž. K. obstaral vozidlo určené k legalizaci, ods. B. přihlásil vozidlo na MHMP za užití padělaných bulharských dokladů od vozidla, obv. H. zprostředkoval přihlášení vozidla a předal ods. B. padělané doklady od vozidla, které mu předal ods. N., jemuž byly doručeny z Bulharska, kdy ods. N. dále finančně zajišťoval přihlášení vozidla, ods. Moravec poskytl svou společnost Siber, s.r.o. k zaevidování vozidla na tuto společnost a obv. H. společně předmětné vozidlo prodal další osobě, aby tím více zakryl původ vozidla a zajistil finanční zisk, přičemž obv. H. užil padělanou plnou moc, přičemž všichni obvinění věděli o skutečnosti, že vozidlo pochází z trestné činnosti, a jednali v úmyslu zakrýt pravý původ vozidla a dosáhnout zisku z jeho prodeje.“ 2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) roků.

3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2022, sp. zn. 44 T 86/2021, podal obviněný M. K. odvolání směřující do výroku o vině i výroku o trestu z napadeného rozsudku.

4. O podaném odvolání rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 61 To 107/2023, a to tak, že k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod body I.1. a I.2., dále ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.

5. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině pod bodem I.3 odsoudil podle § 216 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků, který podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 18 (osmnácti) měsíců. II.

6. Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 61 To 107/2023, podal obviněný M. K. dovolání (č. l. 414–423, 437–438 spisu), ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř. maje za to, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

7. Dovolatel namítl, že rozhodná skutková zjištění ohledně subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Skutkový stav byl přitom správně zjištěn soudem prvního stupně v jeho prvním zprošťujícím rozsudku ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 T 92/2014. Rovněž napadá nepřezkoumatelnost obou napadených rozhodnutí (tedy soudu prvního stupně i soudu odvolacího), neboť v nich absentuje vypořádání se s jeho námitkami v řízení před obecnými soudy. Jeho argumentace proto není pouhým opakováním doposud uplatněných námitek, neboť tyto námitky nebyly soudy nižších stupňů vůbec vypořádány. Obhajoba považuje celé trestní řízení za raritní v negativním smyslu, neboť se nesetkala s případem, kdy i poškozená mezinárodní společnost Buchbinder potvrdila, že obviněný požadoval dát vozidla do pátrání, a to před spácháním údajné trestné činnosti a aktivně se podílel na vrácení jednoho motorového vozidla poškozené, a přesto byl odsouzen. Soud prvního stupně se hodnocením důkazů ve vztahu k vině obviněného zabýval velmi okrajově a nedostatečně v bodech 74. a 75. v rozsahu cca 1,5 strany. Odvolací soud se pak jeho námitkami ve vztahu k provedenému dokazování zabýval velmi stručně v bodech 28. – 29. svého rozhodnutí, kdy se vypořádal s jeho konkrétními námitkami pouze obecně, nedostatečně a nepřezkoumatelně. Soudy tak v projednávané věci vyhodnotily důkazy v rozporu s jejich obsahem, vyvodily z nich skutkové závěry, které z nich nevyplývaly, opíraly své závěry selektivně jen o některé důkazy podporující „jejich“ verzi skutkového stavu, aniž by se vypořádaly s jeho obhajobou a zcela ignorovaly zásadu in dubio pro reo.

8. Své námitky poté dovolatel konkretizoval ve vztahu k jednotlivým důkazům, přičemž jako první rozporoval závěry, které soudy (a zvláště soud prvního stupně) vyvodily z výpovědi již odsouzeného E. N. Z dokazování totiž vyplynulo, že tento odsouzený není důvěryhodnou osobou. Užíval cca deset identit, dlouhodobě se nacházel v mezinárodním pátrání a za své protiprávní jednání byl odsouzen i v České republice. Svědkům se představil jako D. W. a na základě falešných dokladů si v České republice založil i živnost. Na rozdíl od dovolatele se aktivně vyhýbal trestnímu stíhání, byl na něj vydán mezinárodní zatykač a z vyhodnocení mezinárodní pomoci vyplývá, že se jedná o osobu mající bohaté zkušenosti s mezinárodním zločinem. Z výpovědi odsouzeného B. V. vyplynulo, že si E. N. téměř vše vymyslel a zanechal po sobě obrovské škody. Jeho důvěryhodnost je proto velmi nízká a s jeho tvrzeními vůči dovolateli nelze souhlasit. V rámci dokazování byla provedena i konfrontace mezi odsouzeným N. a dovolatelem. O této konfrontaci se však soudy obou stupňů nijak nezmiňují ani nevyhodnocují, z jakého důvodu uvěřily právě jeho výpovědi. Jeho tvrzení, že motorová vozidla měl obstarávat podle sdělení „Bulharů“ právě dovolatel, a že dovolatel a další dva Turci měli dovézt motorové vozidlo VW Golf a dvě dodávky, jsou znevěrohodněny věrohodnými důkazy provedenými ve věci. Z výpovědi svědkyně F., partnerky odsouzeného Garcíi a noční provozní podniku, kde byl ubytovaný odsouzený N., mající přehled o dění v nočním podniku, výpovědi svědka V., jakož i z procesně nepoužitelných úředních záznamů z mezinárodní právní pomoci i ze skutkové věty obžaloby vyplývá, že automobil VW Golf se v Praze nacházel již před jeho příjezdem a vozidlo Iveco Daily přivezl do Prahy (i podle obžaloby) B. V., který však dovolatele nezná. Ze jmenné jízdenky na jméno dovolatele pak vyplývá, že do Prahy cestoval vlakem. Svědek García také potvrdil, že vozidla Iveco Daily a Mercedes Sprinter přivezli do Prahy Bulhaři od N. Takto vznesené námitky obviněného však soudy nižších stupňů nijak nehodnotily, ani se s nimi nevypořádaly.

9. Dále dovolatel uvedl, že z výpovědi obviněného V. H. zcela jednoznačně vyplývá nevěrohodnost odsouzeného N. a zásadní role tohoto odsouzeného v celém případu. Odsouzený N. uváděl obviněnému H. zásadní informace o vozidlech v rozporu s tím, co tvrdil ve své výpovědi u soudu, a to zejména stran původu vozidel, ceně, řidičích a způsobu jejich obstarání. Zásadní je, že obviněný H. nehovoří německy, ani nepotvrdil, že by vozidlo VW Golf dovezl dovolatel, ale pouze uvedl, že se tam v tu dobu objevilo, stejně tak neviděl, že by odsouzený N. předával dovolateli nějaké peníze. Z porovnání výpovědi obviněného H. s výpovědí svědka R. B. vyplynulo, že dovolatel poškozenému jedno vozidlo zachránil a vrátil. Dovolatel dále uvedl, že vlivem nedostatečné jazykové vybavenosti obviněného H. nejspíše došlo k nedorozumění, neboť nikdy nežádal vrácení motorového vozidla VW Golf, ale žádal vrácení jemu svěřeného vozidla Porsche Panamera, které mu odsouzený N. protiprávně odebral.

10. Ve vztahu ke všem kontradiktorně vyslechnutým svědkům a odsouzeným dovolatel uvedl, že až na osobu odsouzeného N. nehovoří nikdo z nich turecky ani německy, a žádná z těchto osob proto nemohla s dovolatelem jednat, ani se na ničem domlouvat. Všechny výpovědi ohledně údajné spolupráce jsou zprostředkovány od odsouzeného N. S výjimkou odsouzeného N. nikdo nepotvrdil tvrzení žaloby ohledně spolupráce, neviděl dovolatele přebírat peníze, dovézt nebo předávat automobily.

11. Ve vztahu k provedeným důkazům, konkrétně pak sdělení Vrchního státního zastupitelství v Berlíně, vyhodnocení právní pomoci s Německem a vyhodnocení právní pomoci s Rakouskem dovolatel uvedl, že soud prvního stupně zcela ignoroval zásadu bezprostřednosti a při dokazování si nepřípustně a v rozporu s právy dovolatele ulehčoval práci čtením dokumentů, které svým obsahem z pohledu českého práva spíše odpovídají úředním záznamům. Namísto strojového čtení zmíněných dokumentů měly soudy přistoupit k výslechů svědků uvedených v těchto dokumentech. Jejich výslech byl ostatně dovolatelem navržen. Došlo tak k nepřípustnému obcházení institutu dokazování a nezákonnému ulehčování dokazování, čímž bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces.

12. Z referencí od společností Europcar, Truck Süd, Hertz, výslechu komisaře B., jednatele poškozené společnosti Buchbinder Raula Bielkeho, soukromého detektiva E. B. a znaleckého posudku z oboru kybernetika vyplývá, že dovolatel je od roku 1995 profesionálním a úspěšným soukromým detektivem v oboru vyhledávání odcizených motorových vozidel, který spolupracoval s významnými společnostmi i německou kriminální policií a zachránil vozidla v celkové hodnotě miliónů eur. Znalecký posudek z oboru kybernetika neprokázal žádnou souvislost mezi dovolatele a údajným protiprávním jednáním, ale naopak se z něj podává, že z jeho telefonu a počítače byly zajištěny dokumenty dokazující, že činil aktivní kroky k navrácení motorových vozidel, a to konkrétně smlouva mezi dovolatelem a panem K. A. týkající se hledání ztracených vozidel s počítačem digitálně uvedeným datem 8. 11. 2012 22:45 hod., oznámení dovolatele poškozené společnosti Buchbinder ohledně nekalostí ve vztahu k jejím vozidlům s počítačem digitálně uvedeným datem 15. 11. 2012 18:59 hod., a oznámení dovolatele na německou policii ohledně protiprávního jednání s počítačem digitálně uvedeným datem 8. 11. 2012 23:29 hod.

13. V čestném prohlášení ze dne 9. 1. 2014, podepsaném u notáře Dr. Thomase Reimana, K. A. uvádí, že pronajímal motorová vozidla bulharským podnikatelům a konkrétně panu Z. (což je jeden z aliasů odsouzeného N.), ale následně začal mít z tohoto podnikání obavy, a proto se obrátil se žádostí o pomoc na dovolatele. K tomu obviněný dodává, že výslech tohoto svědka navrhoval celkem třikrát, ale tento výslech nakonec nebyl proveden. Jedná se přitom o klíčovou postavu celého trestního řízení, která měla od společnosti Charterline Fuhrpark-Service GmbH pronajata vozidla VW Touareg, která se stala předmětem vyšetřování trestné činnosti.

14. Ve vztahu k soudy realizovaným skutkovým zjištěním dovolatel uzavřel, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkami a obhajobou, přičemž zcela ignorovaly zásadu in dubio pro reo. Skutkové závěry soudů jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a v případě vozidla Iveco Daily i s podanou obžalobou. Z provedených důkazů soudy vyvodily závěry, které z nich logicky nevyplývaly, své závěry založily jen na selektivně vybraných důkazech podporujících jejich verzi skutkové stavu.

15. Dovolatel dále brojil proti neprovedení řady podstatných důkazů. Připomněl, že již dříve poukazoval na to, že se české orgány činné v trestním řízení rozhodly stíhat trestnou činnost spáchanou ve vztahu k dovolateli na území Německa osobami s bulharským, německým, tureckým a makedonským občanstvím. Nelze tak argumentovat zásadou ekonomie trestního řízení, neboť řádné zjištění skutkového stavu má před touto zásadou přednost a orgány činné v trestním řízením musí postupovat se stejnými standardy při vedení jakéhokoli řízení. V tomto kontextu obviněný výslovně poukazuje na navržený výslech svědka K. A., jenž je navrhován již od roku 2014. Z průběhu soudního řízení vyplynulo, že tento svědek komunikuje s německými orgány a několikrát se z výslechu omluvil. Podle dovolatele by měl být tento svědek předveden, popřípadě o to měl český orgán německé orgány požádat a zjistit možnosti zajištění svědka.

16. Rovněž tak ve věci nebyly realizovány výslechy „Bulharů“ V. B., D. O. a H. G., kteří nebyli nikdy kontradiktorně vyslechnuti a soudy se ani nepokusily je předvolat. Z obsahu spisu přitom vyplývá, že výslechy těchto svědků byly realizovány v zahraničí bez účasti obhájce a současně se nejednalo o úkony neopakovatelné nebo neodkladné. Některé tyto výpovědi nejsou zcela přeloženy, kdy překlady některých stran zachycující výslech zcela chybí. Takový postup lze považovat za porušující zásadu bezprostřednosti a odporující základním lidským právům a fair procesu zakotveném v čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť obhajoba, soud ani státní zastupitelství neměly možnost se těchto úkonů účastnit. Přitom právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslechu svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě je současně přímo uvedeným minimálním právem obviněného v trestním řízení podle čl. 6 odst. 3. písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Na podporu svých závěrů obviněný poukázal na rozsudek ESLP ve věci Breukhoven proti České republice ze dne 21. 7. 2011, č. stížnosti 44438/06, zdůrazňující potřebu činit aktivní kroky k tomu, aby měl obviněný možnost výslechu svědků proti němu, a pokud nejsou k dispozici, musí státní orgány vynaložit přiměřené úsilí k zajištění jejich přítomnosti. V tomto ohledu zmínil i bod 28. nálezu Ústavního soudu, podle kterého mohou být před soudem použity jen takové výpovědi svědků, jejichž provedení měla obhajoba mít možnost aktivně se zúčastnit s výjimkou neodkladných a neopakovatelných úkonů, a to zvláště za situace, pokud by takové důkazy měly být rozhodujícím nebo dokonce jediným důkazem o vině obviněného. V takovém případě je totiž nutné se nespoléhat na použití důkazu v režimu § 211 odst. 2 písm. b) tr. ř., ale je nutné vyvinout aktivní úsilí k opakovanému provedení daného úkonu, aby se jej mohla účastnit obhajoba, a to nejlépe v řízení před soudem. Z provedených důkazů přitom vyplývá, že všechny navrhované bulharské osoby, o jejichž výpovědi soudy a obžaloba opírají své závěry, se velmi dobře znaly, mají velmi bohatou trestní minulost a svým aktivním a doložitelným jednáním působily v projednávané věci. Tyto osoby byly společně s odsouzeným N. společně vyšetřovány pro trestnou činnost ohledně jiných vozidel předcházející projednávané trestné činnosti rakouskou a německou policií.

17. Dále obviněný namítl, že se soudy nedostatečným způsobem vypořádaly se zamítnutím návrhů na doplnění dokazování výslechem advokáta F. E., se kterým obviněný projednával vyhledávání motorových vozidel a jejich možnosti vložení do pátrání po právní stránce, výslechem K. A., který seznámil dovolatele s K. A., a který ví o propojení K. A. a balkánských osob, a výslechem policisty W. H., který od dovolatele věděl o motorových vozidlech.

18. Napadenému rozsudku odvolacího soudu, jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně i podané obžalobě dovolatel vytkl nedostatečné vymezení skutku ve smyslu § 177 písm. c) tr. ř., neboť v žalobním návrhu označený skutek, pro který je stíhán, neobsahuje místo, čas ani způsob údajného obstarání, získání nebo dodání motorových vozidel z jeho strany, kdy je pouze uvedeno, že daná vozidla obstaral. Není uvedeno, jak je měl získat nebo předat. Skutkovou větu z rozsudku soudu prvního stupně proto nelze považovat za jakkoliv určující, kdy ve skutkové větě je „de facto“ jen uvedeno, že se měl s odsouzeným N. domluvit (není uvedeno na čem, kdy, kde, jak), tedy žádné bližší údaje k tvrzené trestné činnosti.

19. Dovolatel rovněž vznesl námitku, že soud prvního stupně, jenž rozhodoval ve věci, byl místně nepříslušný, čímž bylo zasaženo jeho ústavně zaručené právo na zákonný soud a zákonného soudce. Námitku místní nepříslušnosti vznesl v průběhu řízení soudu prvního stupně a odvolací soud se s jeho námitkou vypořádal nesprávně. Nespatřuje totiž žádnou spojitost s obvodem Obvodního soudu pro Prahu 1 ani v případě žádných jiných skutků uvedených v obžalobě či rozsudku soudu prvního stupně a už vůbec ne ve vztahu k jednáním kladeným mu za vinu. Z podané obžaloby přitom vyplývá, že nejtěžší trestný čin kladený některému z obviněných ve společném řízení za vinu byl kvalifikován jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se sazbou dva až osm let, a tento byl spáchán obviněným M. K., nar. XY a obviněným Y. P. (bod IV. podané obžaloby). Vytýkaného jednání pod bodem IV.1. se měli jmenovaní obvinění společně s obviněným Š. dopustit v autobazaru Auto A1 s.r.o., který má sídlo v Olomouci. Škoda pak měla vzniknout společnosti GE Money Auto, t. č. se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4. Jednáním pod bodem IV.2. poté v Obchodním centru Letňany na Praze 10 ke škodě společnosti Vodafone, t. č. se sídlem Vinohradská 167, Praha 10. Z podané obžaloby nevyplývá žádná spojitost skutku popsaného pod bodem IV. obžaloby s obvodem Obvodního soudu pro Prahu 1. Obžaloba tak byla podána k místně nepříslušnému soudu místně nepříslušným státním zastupitelstvím. Trestní řízení tak již od přípravného řízení trpí podstatnými vadami dotýkajícími se i předcházejících řízení vedených pod sp. zn. 5 T 92/2014 a sp. zn. 44 T 135/2019, ze kterých bylo řízení dovolatele vyčleněno.

20. S ohledem na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby podle § 265k odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud napadená rozhodnutí zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal místně příslušenému soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

21. Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. Státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství přípisem ze dne 22. 8. 2024 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k podanému dovolání nebude vyjadřovat. Zároveň s tím vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. III.

22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:

23. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2023, sp. zn. 61 To 107/2023, je podle § 265a tr. ř. přípustné pouze do výroku odvolacího soudu v části, v níž zůstal nezměněn výrok o vině stran bodu I.3. z rozsudku soudu prvního stupně a v části, ve které byl obviněnému uložen trest, a to podle § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body I.1. a I.2. a celém výroku o trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině pod bodem I.3. zamítl. V části, v níž odvolací soud k odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body I.1. a I.2. dovolání přípustné není, neboť v této části nesměřuje proti rozhodnutí ve věci samé ve smyslu ustanovení § 265a odst. 1, 2 tr. ř. Obviněný M. K. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

24. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. a), g), h) tr. ř.

25. Dovolatel namítl místní nepříslušnost soudu prvního stupně, tedy Obvodního soudu pro Prahu 1, s tím, že tuto námitku podřazuje pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., kdy obvod Obvodního soudu pro Prahu 1 nenaplňuje žádná kritéria pro stanovení místní příslušnosti, přičemž podle těchto kritérií přicházejí do úvahy Obvodní soud pro Prahu 4 či Okresní soud v Olomouci.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně.

27. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů v § 16 a § 17 tr. ř. Prakticky se zde jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. ř.), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008). Podobně by tomu bylo v případě, kdyby okresní soud rozhodl o dílčích útocích pokračujícího trestného činu a o uložení společného trestu za takový trestný čin podle § 45 tr. zákoníku, přestože se tímto postupem rozhodovalo o trestném činu uvedeném v § 17 odst. 1 tr. ř., k jehož projednání v prvním stupni je věcně příslušný krajský soud (viz § 17 odst. 3 tr. ř.). Kdyby naopak rozhodl místo věcně příslušného okresního soudu krajský soud, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. by nebyl dán, protože by se zde uplatnila výjimka podle dovětku citovaného ustanovení, že rozhodl soud vyššího stupně. Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení rovněž není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. ř.) (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156–3157).

28. Dovolatel v podaném dovolání nenamítal ani nesprávnou věcnou příslušnost soudu prvního stupně ani nebrojil proti obsazení soudu. Veškerá jeho argumentace směřovala proti místní příslušnosti soudu prvního stupně a stojí tak mimo zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud proto na jejím základě nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat správnost postupů soudů nižších stupňů a věcně se namítanou místní nepříslušností Obvodního soudu pro Prahu 1 zabývat.

29. Dovolatel dále brojil proti výsledkům provedeného dokazování, kdy namítal zjevný rozpor skutkových závěrů soudů nižších stupňů s obsahem provedených důkazů, jakož i proti neprovedení jím navržených důkazů. Argumentace vztahující se k těmto námitkám je podřaditelná pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

30. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

31. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

32. Dovolatel v projednávané věci výslovně namítl, že ve věci nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované důkazy a že je ve věci dán zjevný rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů. Ve vztahu k námitce tzv. opomenutých důkazů brojil proti neprovedení důkazu výslechem K. A., nevyslechnutí „Bulharů“ V. B., D. O. a H. G. a proti nedostatečnému vypořádání se s navrženými návrhy na doplnění dokazování výslechy F. E., K. A. a W. H. Nejvyšší soud uvádí následující.

33. Obecně lze uvést, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval. Uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost, neboť podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 51/96 – svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006, nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02, číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).

34. Je nicméně třeba mít na paměti, že uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Stěžejní je zde slovo podstatné, tedy takové, které se jeví nezbytným k ustálení skutkového stavu projednávané věci a v míře nezbytné pro řádné a spravedlivé rozhodnutí ve věci. Proto ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění by ještě samo o sobě nevedlo k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku ze dne 14. 2. 2008, stížnost č. 66802/01). K porušení tohoto práva totiž nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno právě až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2024, sp. zn. 3 Tdo 14/2024).

35. Současně je třeba uvést, že z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídacím potenciálem. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz nálezy ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 418/03).

36. Nejvyšší soud uvádí, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

37. Dovolatel v hlavním líčení konaném dne 1. 6. 2022 a 2. 6. 2022 k dotazu předsedkyně senátu, zda mají strany návrhy k doplnění dokazování, prostřednictvím svého obhájce navrhl výslechy svědků K. A., V. B., D. O. a K. E., opětovný výslech své osoby, svědka Bielkeho a svědka B. a vyžádání si spisových materiálů označených na č. l. 204 spisu. Provedení navrhovaných důkazů soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost z důvodu rychlosti, ekonomie řízení i závazného právního názoru odvolacího a dovolacího soudu týkající se hodnoty některých důkazů tak, jak byly provedeny v původním řízení. Tím bylo dokazování označeno na skončené (protokol na č. l. 241–247 spisu). Jiné důkazní návrhy k dotazu předsedkyně senátu podle § 215 odst. 4 tr. ř. vzneseny nebyly.

38. Dovolatel brojí proti neprovedení dalších důkazů a rovněž namítá nedostatečné odůvodnění důkazů zamítnutých. V tomto směru je třeba zdůraznit, že konkrétní návrh na doplnění dokazování je učiněn v určitém čase a za určité skutkové situace, která se nepochybně mění z pohledu provedeného dokazování v podstatě s každým provedeným důkazem. Poměrně snadno tak může dojít k situaci, že určitý navrhovaný a zatím neprovedený důkaz se může následně jevit jako nadbytečný či zhoršující důkazní situaci pro toho, kdo tento návrh učinil. Za „nového skutkového stavu“ tak navrhující strana na prezentaci takového důkazu nebude mít zájem, a tedy nebude ani trvat na jeho provedení. Pokud pak soud na základě realizovaného dokazování dospěje k závěru, že v dané věci byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí ve věci (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a tudíž dokazování považuje za komplexní, musí podle § 215 odst. 4 tr. ř. vyzvat strany, zda mají návrhy na doplnění dokazování, čímž nepochybně dává soud stranám najevo, že považuje dokazování za skončené. Jestliže pak strany žádné návrhy na doplnění dokazování neučiní, tak nepochybně dávají soudu najevo, že na svých původních návrzích na doplnění dokazování netrvají. Jinak vyjádřeno, pokud byl dříve v řízení vznesen návrh na doplnění dokazování a následně pak ona strana, která tento návrh původně učinila, před uzavřením dokazování k dotazu předsedy senátu nesdělí soudu, že má návrhy na doplnění dokazování nebo že trvá na doplnění dokazování na základě návrhu z toho či onoho daného dne, tak je evidentní a logické, že na dříve vzneseném návrhu na doplnění dokazování netrvá. Za takové situace není povinností soudu odůvodňovat, proč původně požadovaný důkaz neprovedl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2024, sp. zn. 4 Tdo 468/2024). Tento závěr nabývá na významu s tím, že věc obviněného byla celkem dvakrát vyloučena z původního řízení, a to nejprve z řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 92/2014, a poté pod sp. zn. 44 T 135/2019, přičemž z tohoto řízení byla následně věc obviněného opět vyloučena a nadále vedena pod sp. zn. 44 T 86/2021. Přestože se v projednávané věci jednalo o organizovanou skupinu a valná většina soudem zjišťovaných skutečností se dotýkala všech jejích členů, tak není možné uvést, že by se veškeré dokazování dotýkalo všech obviněných. S ohledem na to, že část obviněných již byla pravomocně odsouzena a skutková zjištění týkající se jejich jednání, původu vozidel či vzájemné provázanosti v organizované skupině a jejich úloze v ní byla potvrzena odvolacím a potažmo i dovolacím soudem (v případě odsouzených E. N. a M. B. – k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1128/2021), se některé vznesené důkazní návrhy v nové procesní situaci mohly oprávněně jevit jako nadbytečné a nezpůsobilé podstatně ovlivnit stabilizovaný skutkový stav.

39. Zde se jeví jako vhodné připomenout, že původně byla věc dovolatele vedena společně s dalšími obviněnými pod sp. zn. 5 T 92/2014, a to s již odsouzenými E. N., Filipem Garcíou (dříve Mikundou), M. B., R. Ch., M. B., Y. P. a Radovanem Moravcem a obviněnými V. H., M. Š. a M. K., jejichž trestní stíhání bylo podle § 188 odst. 2 tr. ř. ve spojení s § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř. zastaveno pro neúčelnost. V rámci předcházejícího řízení byla provedena řada důkazů, z nichž byla část relevantní pro posouzení viny dovolatele.

40. Ve vztahu k výslechu svědka K. A. je důležité uvést, že se soud prvního stupně snažil ve spolupráci s německými justičními orgány o jeho vyslechnutí prostřednictvím telekonference, a to opakovaně, nicméně k výslechu nakonec nedošlo, neboť se navrhovaný svědek nedostavil, a to s omluvou či bez omluvy (srov. protokoly o hlavním líčení ze dne 25. 10. 2021 na č. l. 29, ze dne 22. 11. 2021 na č. l. 47, ze dne 10. 1. 2022 na č. l. 78 spisu, ze dne 4. 4. 2022 na č. l. 230 spisu). Nelze ani přisvědčit obviněnému, že by se soudy nepokusily použít donucovacích prostředků k zajištění jeho přítomnosti (předvedení svědka). Soud prvního stupně v tomto směru požádal německou stranu o předvedení tohoto svědka (referát na č. l. 50 spisu). Na jeho žádost mu však bylo Vrchním státním zastupitelstvím v Berlíně sděleno, že svědka nelze na podkladě instrumentů mezinárodní justiční spolupráce předvést, resp. ani požádat orgány Spolkové republiky Německo o jeho předvedení (č. l. 60 spisu). Neprovedení výpovědi tohoto svědka podrobně rozebral soud prvního stupně v bodech 70. až 71. odůvodnění svého rozsudku. Navíc z výsledků mezinárodní právní pomoci vyplynulo, že byl tento svědek odsouzen za trestnou činnost související se zpronevěrou vozidel VW Touareg Okresním soudem v Berlíně, přičemž z tohoto rozhodnutí je zřejmé i to, jakým způsobem se na vytýkané trestné činnosti podílel a jak svým jednáním umožnil následnou legalizaci těchto vozidel v České republice. Je namístě uvést, že legalizace těchto vozidel se týkala jednání popsaného pod body I.1. a I.2., kdy v této části byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen odvolacím soudem a vrácen mu k dalšímu postupu. Námitky směřující do výroku o vině stran těchto skutků proto nemohou být předmětem přezkumu dovolacího soudu.

41. Ve vztahu k ostatním důkazům, jejichž provedení soud prvního stupně zamítl, je možné uvést, že v rozsudku toto zamítnutí blíže neodůvodňuje, což lze považovat za jistý deficit odůvodnění. Přesto se však o případ tzv. opomenutých důkazů nejedná. Jak bylo ostatně zmíněno výše, z protokolů o hlavním líčení ze dne 1. 6. 2022 a 2. 6. 2022 vyplývá, že navržené důkazy nebyly provedeny z důvodu rychlosti, ekonomie řízení i závazného právního názoru odvolacího a dovolacího soudu týkající se hodnoty některých důkazů tak, jak byly provedeny v původním řízení. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil a v bodě 30. odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že „soud prvního stupně nepochybil, když zamítl návrhy obhajoby na doplnění dokazování, jak je patrno z protokolu o hlavním líčení dne 2.6.2022 s tím, že je považuje za nadbytečné, neboť soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované stranami, ale jen takové, které mají zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé. V daném případě se o takové důkazy nejednalo.“ 42. Je třeba mít na paměti, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). V projednávané věci je možno konstatovat, že návrhy dovolatele na doplnění dokazování nebyly soudy opomenuty, a to ani stran odůvodnění jejich zamítnutí, návrhy však byly shledány nadbytečnými, resp. jejich provedení by nebylo sto jakkoli změnit skutkový stav věci. Neprovedení nadbytečného důkazu přitom vadu opomenutých důkazů nezakládá. Možnost neprovedení důkazu navrženého obviněným je dána mj. právě při jeho nadbytečnosti, tj. v situaci, kdy určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), jak již bylo uvedeno výše. V projednávané věci soudy svým povinnostem dostály a v rámci svých rozhodnutí svůj postup řádně zdůvodnily.

43. K námitce brojící proti neprovedení výslechu „Bulharů“, tj. osob V. B., D. O. a H. G., je možné nad rámec již výše uvedeného připomenout, že jejich výpovědi před rakouským policejním orgánem získané cestou mezinárodní právní pomoci nejsou pro posouzení viny dovolatele za jednání popsané v bodě I.3. výroku o vině důkazy stěžejními, neboť pojednávají primárně o jednání týkajícího se legalizace odcizených vozidel VW Touareg. Jednání popsané pod bodem I.3. výroku o vině, proti němuž je dovolání přípustné, se týká vozidel Iveco Daily, VW Golf a Mercedes Sprinter. Ve vztahu k této trestné činnosti nejde o důkazy stěžejní, na kterých by stál závěr o vině či nevině dovolatele, ale spíše o důkazy podpůrné dokreslující model fungování organizované skupiny. Stěžejními důkazy, jak bude rozvedeno podrobněji dále, byly výpovědi odsouzeného E. N., obviněného V. H. a odsouzeného Filipa Garcíi (dříve Mikundy), společně s množstvím listinných důkazů získaných mimo jiné prostřednictvím mezinárodní právní pomoci od orgánů Rakouské republiky a Spolkové republiky Německo.

44. Dovolatel namítl, že v projednávané věci jsou rozhodná skutková zjištění ve zjevném rozporu s provedenými důkazy, a to v případě tří dílčích jednání skutku pod bodem I.3. výroku odsuzujícího rozsudku, kdy rovněž poukazuje na porušení zásady in dubio pro reo.

45. Pokud dovolatel v obecné rovině kritizoval vypovídající hodnotu a procesní použitelnost výsledků mezinárodní právní pomoci, tedy nejen jejich vyhodnocení, ale i veškerých listin, které touto pomocí byly opatřeny, nezbývá než uvést, že jeho námitce nelze přisvědčit. Soud prvního stupně totiž neprovedl a nepřečetl pouze sdělení Vrchního státního zastupitelství v Berlíně, vyhodnocení právní pomoci s Rakouskem a vyhodnocení právní pomoci s Německem, kdy dva posledně jmenované dokumenty představují v podstatě úřední záznamy policejního orgánu, které skutečně jako samostatný důkaz v souladu se zásadou bezprostřednosti sloužit nemohou, ale poskytují shrnutí toho, jaké skutečnosti podstatné pro jimi vyšetřovanou činnost právní pomoc přinesla. Soud prvního stupně, jak vyplývá z rekapitulace obsahu provedených důkazů, však neprovedl pouze důkaz zmíněnými listinami, nicméně postupem podle § 213 odst. 1 tr. ř. provedl listinné důkazy, které byly touto právní pomocí získány a proti jejichž zákonnosti a procesní použitelnosti dovolatel ničeho doposud nenamítal. Dokonce ani nenavrhl, aby byl některý z těchto důkazů (listin) přečten podle § 213 odst. 2 tr. ř. Vyjma výpovědí svědků obsahovaly výsledky mezinárodní právní pomoci informace o trestním stíhání vedeném proti různým osobám v Německu dotýkajícího se související trestné činnosti spočívající v krádeži či zpronevěře automobilů, které měly být následně legalizovány, o trestní minulosti odsouzeného E. N., dovolatele, či K. A., dále se jednalo o protokoly o zadržení, apod. Dovolatel ve svém podání s odkazem na zásadu bezprostřednosti naznačuje, že výsledky mezinárodní právní pomoci a důkazy získané na jejím podkladě nelze použít jako důkaz. Jeho argument však vyvrací samotné znění § 42 odst. 2, 3 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, podle kterého důkazy získané na žádost justičního orgánu cizozemským orgánem mohou být použity v trestním řízení v České republice, pokud byly získány v souladu s právním řádem dotčeného cizího státu, nebo v souladu s právním řádem České republiky (odst. 2), za splnění této podmínky mohou být v trestním řízení v České republice použity i důkazy poskytnuté cizozemským orgánem bez žádosti o právní pomoc (odst. 3). K tomuto je možno dodat, že zákonnost získání důkazů orgány Rakouské republiky či Spolkové republiky Německo nebyla v projednávané věci nijak zpochybněna, a tedy není možné dovozovat jejich apriorní a paušální nepoužitelnost v tomto trestním řízení pouze na podkladě toho, že tyto důkazy nebyly získány přímo českými orgány činnými v trestním řízení.

46. K argumentaci dovolatele brojící proti stabilizovaným skutkovým zjištěním lze uvést, že samotný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících kategorii tzv. zjevného (extrémního) rozporu. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

47. Stručně řečeno, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocení soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 1, která se stala podkladem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.

48. Ve vztahu ke stabilizovaným skutkovým zjištěním se jeví jako vhodné předeslat, že dovolatel působil jako součást organizované skupiny, jejíž trestná činnost (na které se v rámci své role podílel) byla již objasněna a její členové buďto odsouzeni nebo bylo upuštěno od jejich trestního stíhání, neboť trest, který jim hrozil byl bez významu vedle trestu, který je již postihl. Převážná část této organizované skupiny (včetně odsouzeného E. N.) byla uznána vinnou a odsouzena rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 5 T 92/2014, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. 61 To 638/2020. Toto rozhodnutí bylo napadeno dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 3 Tdo 1128/2021, zamítl. Odsouzený Radovan Moravec byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 8. 2021, sp. zn. 44 T 135/2019. Soud prvního stupně proto na odůvodnění rozsudků ve věci ostatních obviněných a odsouzených v bodě 73. odůvodnění svého rozsudku odkázal.

49. Valná většina argumentace dovolatele zaštiťující se zjevným rozporem mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními směřovala proti hodnocení výpovědi odsouzeného E. N. a poskytnutí vlastní interpretace jeho výpovědi i výpovědi ostatních svědků, případně vyvolání dojmu rozporu obsahu některých částí výpovědi odsouzených Filipa Garcíi (dříve Mikundy) či svědka B. V. a svědkyně R. F. s výpovědi odsouzeného E. N. Je namístě připomenout závěr Nejvyššího soudu, jež učinil v bodě 165. svého usnesení ze dne 6. 4. 2022, sp. zn. 3 Tdo 39/2021, podle kterého hodnocení věrohodnosti vyslechnutých svědků náleží i s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti výhradně tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl. V této souvislosti lze obecně konstatovat, že skutečnost, že soud prvního stupně hodnotil věrohodnost jednotlivých svědků (již odsouzených N., Garcíi, resp. Mikundy a H.) způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajících z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nemůže zpravidla založit zjevný (extrémní) rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. vyjma citovaného usnesení i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2023, sp. zn. 11 Tdo 932/2023).

50. Ve vztahu k posouzení věrohodnosti a vypovídající hodnotě výpovědi odsouzeného E. N. je patřičné připomenout, že veškeré informace, které obviněný zmiňuje v podaném dovolání s cílem znevěrohodnit usvědčující klíčovou výpověď proti své osobě, byly známy jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacímu. Soudy si byly vědomy jak trestné činnosti E. N. v projednávané věci a jeho trestní minulosti, tak jeho úlohy v rámci organizované skupiny a používání jiných identit. I přesto po důkladném zvážení výpovědi tohoto odsouzeného ve vztahu k výpovědím ostatních odsouzených a svědků, stejně jako listinných důkazů provedených ve věci, dospěly k závěru, že je z této výpovědi možné vycházet. Skutkové závěry soudů nižších stupňů, a zvláště pak soudu prvního stupně v tomto ohledu logickým způsobem vyplývají z provedeného dokazování a nelze v nich spatřovat rozpor, natožpak rozpor zjevný. Soudy nepochybily, pokud za podstatný důkaz považovaly právě výpověď odsouzeného E. N. Tento odsouzený se vyjádřil k trestné činnosti v rámci organizované skupiny i roli jednotlivých osob v ní. Dovolatele poznal přes osoby B. a O., kteří tvrdili, že mají auta k prodeji od nějakého Turka (dovolatel). Dovolatele osobně poznal poté, co se objevil problém s jedním vozidlem na STK. Odsouzení García a B. následně odvezli toto vozidlo do Německa a již se s ním zpět nevrátili. V návaznosti na to kontaktoval odsouzený E. N. dovolatele, který mu sdělil, že se toto vozidlo nemůže vrátit zpět, ale bude vykompenzováno dalšími vozidly. Následně dovolatel spolu s dalšími osobami dopravil do Prahy k penzionu XY vozidla Mercedes Sprinter, VW Golf a Iveco Daily [bod I.3. písm. a), b) a c) výroku o vině]. Při jednání s dovolatelem mu tento sdělil, že má detektivní agenturu, vrací zpět ukradená vozidla a někdy si nějaká nechá za odměnu. Jeho výpověď koresponduje s výpovědí obviněného V. H., který popsal tři setkání s dovolatelem. Poprvé v Německu, podruhé v penzionu XY a potřetí opět v Německu. Potvrdil, že bylo potřeba vrátit automobil, se kterým byl problém, i to, že v penzionu XY se s příjezdem dovolatele objevila vozidla Iveco Daily i VW Golf. Také odsouzený Filip García (dříve Mikunda) se s dovolatelem znal. Viděl ho v Berlíně společně s dalšími dvěma muži cizí národnosti, kteří dovezli do České republiky dvě dodávky a VW Golf určené k prodeji (bod 74. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Přítomnost dovolatele i předmětných vozidel v penzionu XY ostatně potvrdila i svědkyně R. F., družka odsouzeného Garcíi, která uvedla, že viděla před penzionem nějaký Mercedes a VW Golf modré barvy, o kterém N. říkal, že jej dostal od K. darem (bod 36. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). V tomto kontextu nelze opomenout to, že při zadržení odsouzeného E. N. v Německu byla u tohoto odsouzeného zjištěna v jeho mobilním telefonu čísla registrovaná na dovolatele. Na obviněného pak měli telefonní čísla i „Bulhaři“ B. a O., kteří byli zadrženi v Rakousku (bod 75. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dovolatel měl v telefonu Nokia 6700c-1 uloženy kontakty na H., N. a jeho přítelkyně. H. měl uloženy kontakty na B., Moravce a dovolatele. Z výpisů telekomunikačního provozu pak bylo zjištěno, že ve dnech 12. 10. – 14. 10. 2013 probíhal telefonický kontakt mezi H. a B. (bod 50. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Provázanost jednotlivých členů organizované skupiny je tedy zjevná. Bylo tak postaveno najisto, že v případě jednání popsaného pod body I.3. a), b), c) dovolatel obstaral vozidla, která společně s dalšími osobami dovezl před penzion XY, kde je předal odsouzenému N. Ten je předal dalším členům skupiny, aby tato vozidla přihlásili na Magistrátu hlavního města Prahy pomocí padělaných dokladů a vozidla tak legalizovali. S uvedeným jednáním, resp. modelem jednání korespondují i provedené listinné důkazy získané cestou mezinárodní právní pomoci týkající se zejména vozidel VW Touareg a „spolupráce“ s K. A., který byl uznán vinným zpronevěrou vozidel VW. Přestože se nejedná o důkazy stěžejní pro vinu dovolatele, dokreslují vztahy jednotlivých obviněných v organizované skupině, jejímž cílem bylo legalizovat vozidla pocházející z trestné činnosti ve Spolkové republice Německo.

51. Ve vztahu k námitkám dovolatele tvrdícím existenci zjevného (extrémního) nesouladu lze uzavřít, že přestože obviněný považuje skutková zjištění za nesprávná, nepravdivá a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor.

52. Jako námitku procesního charakteru je třeba vyhodnotit námitku, jejímž prostřednictvím obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, selektivně a v rozporu se zásadou in dubio pro reo, kdy věc nesprávně právně posoudily. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo, neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud přitom neopomíjí, že musí respektovat závazky, které pro něho plynou z norem vyšší právní síly, resp. že je jeho povinností reagovat na garance poskytované obviněnému Listinou základních práv a svobod, stejně jako Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť Nejvyšší soud je jako článek soudní soustavy zavázán k ochraně základních práv (čl. 4 a 95 Ústavy České republiky).

53. Dovolatel dále brojil proti nejednoznačnosti a nedostatečné specifikaci skutku kladeného mu za vinu. V tomto ohledu je patřičné opětovně zdůraznit, že Nejvyšší soud může na podkladě argumentace obsažené v dovolání přezkoumávat pouze skutek popsaný pod bodem I.3. písm. a), b) c) výroku o vině. Uvedenou námitku lze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nelze jí přiznat důvodnost.

54. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uvést, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

55. V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

56. Je namístě uvést, že podle § 120 odst. 3 tr. ř., výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

57. Obecně námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 6 Tdo 837/2021). Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Znění skutkové věty rozsudku pak samozřejmě musí odpovídat právní větě a příslušnému zákonnému ustanovení.

58. V kontextu shora uvedeného je možno shrnout, že popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obžalovaného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.). Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. Ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v dokazování provedeném v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu, nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění. I když konstrukce skutkové věty z rozsudku soudu prvního stupně stran její formulace i obsahu postrádá určitou kvalitu, tak nelze dospět k závěru, že by nenaplnila požadavky, které jsou na ni zákonem kladeny, tedy místo i čas spáchání činu, a uvedení skutečností odůvodňující naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty i uvedení dalších skutečností tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným.

59. Zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1 písm. a), odst. 3 písm. a), c), d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zastírá původ věci, která byla získána trestným činem na území České republiky nebo v cizině nebo jako odměna za něj, a spáchá takový čin jako člen organizované skupiny ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě ve značné hodnotě a získá takovým činem pro sebe nebo jiného značný majetkový prospěch.

60. V případě trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, písm. a) odst. 3 písm. a), b), c) tr. zákoníku, musí být ze skutkové věty zřejmé naplnění veškerých znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu. Je však přitom vhodné zdůraznit, že obviněný byl uznán vinným spácháním tohoto trestného činu coby člen organizované skupiny. Ze skutkové věty se podává, že dovolatel byl osobou, která obstarávala, resp. po předchozí dohodě s již odsouzenými N., Garcíou (dříve Mikundou), B., Moravcem a obviněným H. zajišťovala vozidla získána trestnou činností ve Spolkové republice Německo. Tato vozidla byla identifikována jako konkrétní věci registrační značkou, tovární značkou a modelem i VINem tak, aby nemohla být zaměněna s jinými. Stejně tak se ze skutkové věty podává, že vozidla byla získána trestnou činností v Německu, včetně popisu této trestné činnosti. Ze skutkové věty vyplývá způsob, kterým měl být zastřen původ věcí, a to přihlášení vozidel na Magistrátu města Prahy odsouzeným B., zprostředkování přihlášení vozidel a předání padělaných dokladů obviněným H., který je získal od odsouzeného N., jemuž byly doručeny z Bulharska. Odsouzený Moravec poskytl svou společnost Siber s.r.o. k zaevidování vozidel na tuto společnost a obviněný H. předmětná vozidla prodal dalším osobám, aby tím více zakryl původ vozidel a zajistil finanční zisk, přičemž obviněný H. užil padělanou plnou moc. Všichni obvinění věděli o skutečnosti, že vozidla pochází z trestné činnosti, a jednali v úmyslu zakrýt pravý původ vozidel a dosáhnout zisku z jejich prodeje. Z popisu skutku tak vyplývá i existence organizované skupiny a úloha jednotlivých členů v ní, včetně dovolatele. Jako vhodné se jeví poukázat i na skutečnost, že k naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty přitom postačí, aby byl trestný čin podle § 216 tr. zákoníku spáchán i jen jedním členem organizované skupiny, je-li úkolem dalších jejích členů páchání predikativní trestné činnosti za účelem získání věcí, které jsou výnosem trestné činnosti a jež jsou následně legalizovány (ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2771). Ze znění skutkové věty je patrno i naplnění znaků spáchání činu ve vztahu k věci ve značné hodnotě, když hodnota všech tří vozidel činila dohromady 1.249.952,62 Kč, a z této trestné činnosti byl získán majetkový prospěch ve výši 729.180 Kč, tedy majetkový prospěch značný. Ve skutkové větě tak soud prvního stupně dostál všem zákonným požadavkům, pročež je nutné námitku obviněného hodnotit jakožto neopodstatněnou. Ostatně ani odvolací soud totožně vznesené námitce opodstatnění nepřiznal, jak je zřejmé z bodu 33. odůvodnění jeho rozsudku.

61. Závěrem Nejvyšší soud podotýká, že obviněný uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) trestního ř.“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 – uvedeno v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17). IV.

62. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání, které podal obviněný M. K., odmítl.

63. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

I. II. III. IV.