3 Tdo 984/2024-584

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 8. 2024, č. j. 11 To 249/2024-520, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 14 T 26/2024, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě (dále též jen „okresní soud“) ze dne 5. 6. 2024, č. j. 14 T 26/2024-469, byl obviněný J. F. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku [pod bodem 1)], přečiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 2 tr. zákoníku [pod bodem 2)] a přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. b),c) tr. zákoníku [pod bodem 3)], kterých se podle skutkových zjištění uvedeného soudu dopustil tím, že (převzato z citovaného rozsudku) 1) v době od června roku 2015 do konce září 2021 v XY, v bytě společně obývaném s poškozenou A. F. (roz. V.), narozenou XY, kde s nimi žily i jejich společné nezletilé děti AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), zejména psychicky slovním napadáním a ponižováním a v nižší četnosti i fyzicky v nepravidelných intervalech avšak s narůstající četností a intenzitou od roku 2019, kdy očekávala narození nezletilého syna BBBBB a byla tak nucena ukončit zaměstnání, týral poškozenou, a to i před nezletilými dětmi, tím způsobem, že jí vulgárně nadával, ponižoval, kritizoval, sociálně izoloval, kontroloval její pohyb, opakovaně se domáhal plnění povinnosti jí vyplývající z jejího postavení manželky včetně uspokojování jeho sexuálních potřeb, což si opakovaně vynucoval i tím, že ji opakovaně během noci budil, a z jeho jednání bylo poškozené patrné, že pokud by mu nevyhověla, následovaly by další hádky, proto mu raději vyhověla, bezdůvodně nebo pro malicherné důvody vyvolával s poškozenou hádky opakovaně i v četnosti vícekrát denně, vyhrožoval jí, že ji zabije, občas do poškozené strčil, dal jí pěstí, až jí způsobil monokl, jeho jednání se poškozená jen sporadicky bránila, minimálně se o něm svěřovala rodině a známým z obavy, že jeho jednání nabere na intenzitě, uvěřila jeho omluvám, proto ve vztahu a společném obydlí s ním zůstávala, i když jej špatně psychicky snášela, a to až do konce září 2021, kdy ji fyzicky napadl na veřejnosti tak, že ji uchopil za krk a strčil do ní, až upadla i s nezletilou dcerou AAAAA, kterou držela za ruku, na zem a současně převrátila kočárek s nezletilým synem BBBBB, a poté odešla i s dětmi ke své kamarádce, a následně si zajistila samostatné bydlení, 2) v době od počátku října 2022, kdy s ním poškozená A. F., narozená XY, vzhledem ke své finanční situaci neumožňující jí financování vlastního bydlení ve spojitosti s jeho naléháním k opětovnému vytvoření úplné rodiny obnovila společné soužití na adrese XY, kde s nimi žily i jejich nezletilé děti AAAAA a BBBBB, až do 11. 1. 2023, kdy se od něho poškozená za asistence Městské policie Jaroměř odstěhovala, poškozenou psychicky a fyzicky s narůstající četností a intenzitou, v posledních třech měsících společného soužití téměř každodenně týral, a to i před jejich nezletilými dětmi tím způsobem, že jí vulgárně nadával, že je kunda, kurva, lemra, že je debil, že je vylízaná, že je bezmozek, debilka, špína, asociál, ponižoval, kritizoval, sociálně izoloval, pro svoji žárlivost kontroloval její pohyb, a to i prostřednictvím zařízení GPS umístěného v osobním vozidle, které poškozená občasně užívala, opakovaně, a to i během jedné noci, poškozenou budil a nutil ji k pohlavnímu styku zneužívaje svého postavení osoby, jež dominantně zajišťovala hospodářskou stránku chodu společné domácnosti, s tím, že si má plnit své manželské povinnosti včetně sexuálních, což poškozená následně strpěla, aby měla klid, bezdůvodně či pro malicherné důvody s poškozenou vyvolával hádky, v bytě ji i s dětmi v jednom případě zamkl s cílem domoci se řešení situace, fyzicky ji napadal tak, že do ní strkal, tahal ji za vlasy, fackoval do hlavy, držel pod krkem, čímž jí způsoboval modřiny a podlitiny na různých částech těla, pro které nikdy nevyhledala lékařské ošetření, takto ji napadl dne 24. 12. 2022 úderem do hlavy, sporadicky se mu poškozená bránila, minimálně se o jeho chování svěřovala rodině a známým, uvěřila jeho omluvám, proto ve vztahu a společném obydlí s ním zůstávala, i když jej špatně psychicky snášela, a to až do 11. 1. 2023, kdy došlo k další hádce doprovázené jejím strkáním, proto se od něho i s dětmi odstěhovala do pohotovostního bytu zprostředkovaného jí orgánem sociálně právní ochrany dětí při Městském úřadě v Jaroměři, 3) v době od 11. 1. 2023, kdy se od něho jeho manželka poškozená A. F., nar. XY, odstěhovala, do 27. 2. 2023 různými způsoby kontaktoval poškozenou, přestože od ní věděl, že si kontakt s ním vyjma řešení záležitostí ohledně společných nezletilých dětí nepřeje, proto poškozenou opakovaně vyhledával v místech, kam se poškozená přestěhovala, včetně pohotovostního bytu v XY, který byl poškozené zprostředkován OSPOD při Městském úřadě v Jaroměři, dále v místě bydliště její matky, jejího bratra a dále na místech, o nichž z minulosti věděl, že se tam poškozená zdržovala či pohybovala včetně jejího zaměstnání, na těchto místech i několik hodin na ni vyčkával v osobním motorovém vozidle, na e-mail [email protected], který na radu pracovnice OSPOD poškozená založila výhradně pro komunikaci s ním v záležitostech týkajících se společných nezletilých dětí, poškozené zasílal ze svého e-mailu [email protected] velké množství e-mailových zpráv, opakovaně i velmi obsáhlých, v nichž poškozenou žádal o obnovení vztahu a společného soužití, uváděl, že si život bez ní nedokáže představit, cíleně poškozenou pod záminkou společně tráveného času s dětmi jako rodina manipuloval do situací, aby si tak zajistil její osobní přítomnost, a když poškozená nereagovala, či reagovala negativně, tak ji v e-mailových zprávách vulgárně napadal, osočoval z nevěry, vyčítal jí, jak se ve vztahu chovala, že si za všechno může sama, sděloval poškozené, že ho stresuje, když nemá přehled, kde a s kým je, dále v e-mailových zprávách poškozené vyhrožoval, aby si dobře rozmyslela, co bude dělat, aby si dobře promyslela svoje kroky, že toho bude litovat, aby vše na Policii České republiky uvedla na pravou míru, že jinak bude zvažovat podnět k prošetření za křivé obvinění, dále v době, kdy měla poškozená v péči nezletilé společné děti, tak volal nezletilé dceři AAAAA, dotazoval se nezletilé, co poškozená dělá, žádal, aby mu poškozenou předala k telefonu, v době, kdy si do bytu přišla pro věci, skřípl ji při hádce do dveří, v situaci, kdy při jízdě motorovým vozidlem v XY míjel vozidlo poškozené, změnil směr jízdy, jel za ní, a u obchodu Tesco v XY, kde ji zastihl, ji opětovně v přítomnosti jejich nezletilých dětí přesvědčoval, ač ho poškozená i v tomto případě opakovaně žádala, aby ji nechal na pokoji, že bez ní nemůže žít, a když si poškozená hladila v kufru jeho osobního motorového vozidla společného psa, tak do ní lehce nacouval a z místa ujel, a dále v průběhu doby od 17. 2. 2023 do 20. 2. 2023, kdy měl mít společné nezletilé děti v péči, avšak od poškozené věděl, že zdravotní stav nezletilého syna toto neumožňuje, pod záminkou být s dětmi apeloval právě opět v přítomnosti společných dětí na poškozenou, aby mu tento styk s nimi u sebe v bytě povolila, čemuž poškozená právě pro reakci dětí podlehla, do svého bytu jej vpustila, kde následně v různých intervalech, a to i přes noc setrvával, a ač jej zde poškozená nechtěla a jasně mu to opakovaně sdělovala, tak nebylo v jejich silách pro reakci nezletilé dcery a jeho, že je taky nemocný, docílit, aby její byt opustil, kdy tímto jednáním vzbudil v poškozené obavu o její život a zdraví a o životy a zdraví společných nezletilých dětí.

2. Za to byl obviněnému podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále též jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 27. 8. 2024, č. j. 11 To 249/2024-520. K odvolání obviněného napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání státní zástupkyně zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Vladimíra Hencla dovolání, jež formálně opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

5. K prvnímu z nich uvedl, že krajský soud bez dalšího převzal závěr okresního soudu o tom, že se předmětného jednání dopouštěl od června 2015 do konce září 2021, aniž by však tento určující znak měl oporu v provedeném dokazování. Časové vymezení musí odrážet jistotu o takové úrovni jednání obviněného, které vykazuje známky zlého nakládání s vyšší formou hrubosti (intenzity) a četnosti. Obsahem provedených důkazů jsou však zcela různé časové údaje, jakož i údaje o četnosti a intenzitě popisovaného jednání. Není jistě stanoven počátek tohoto jednání ani jeho intenzita či četnost. Časový údaj byl opisován od samotného zahájení trestního stíhání, stejně tak jako údaj o narůstající četnosti a intenzitě ústící v tvrzené fyzické napadení poškozené v září 2021. Z výpovědi poškozené, která není jednotná, však současně vyplývá, že krizi ve vzájemných vztazích spatřuje od doby kolem narození staršího dítěte, tj. od roku 2019. Potřebná intenzita jednání musí být dána po celou dobu páchání trestné činnosti, jak bylo uvedeno např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 8 Tdo 461/2022, resp. R 58/2008 Sb. rozh. tr.

6. Extrémní rozpor obviněný spatřuje i u skutku pod bodem 2), kdy se poškozená k němu po zhruba ročním odloučení vrátila, zahrnujícím období od počátku října 2022 do 11. 1. 2023. Součástí popisu tohoto skutku je jediné konkretizované a časově zařazené jednání obviněného: „takto ji napadl dne 24. 12. 2022 úderem do hlavy, sporadicky se mu poškozená bránila“. Toto však nenachází oporu v provedeném dokazování. V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukázal na zprávu PČR v Jaroměři vztahující se k výjezdu policejní hlídky. Ta má přitom vypovídací hodnotu jak k tomuto dni, tak i obecně ke vzájemnému jednání manželů a konkrétně zní: „Oznamovatelka uvedla, že jí manžel nadává, k fyzickému napadení nedošlo, pouze ji držel za zápěstí rukou a nadával. Manžel uvedl, že manželka není schopna se postarat o děti, přípravu jídla, úklid domácnosti. Rozpor začal v dnešním dni po tom, co ji manžel upozornil na věci okolo domácnosti, kdy následně měla mít sprosté narážky na matku manžela“. K této skutečnosti nepřihlédl okresní soud ale ani krajský soud, který ve svém rozsudku ponechal skutkovou větu i právní kvalifikaci beze změny.

7. U třetího bodu rozsudku je extrémní rozpor spatřován v naplnění znaku „dlouhodobě pronásledoval“. Tento skutek je založen na popsaném jednání obviněného spadajícím do doby od 11. 1. 2023 do 27. 2. 2023, přičemž byl uznán vinným, že poškozenou různými způsoby kontaktoval, přestože od ní věděl, že si kontakt s ním, vyjma řešení záležitostí ohledně společných nezletilých dětí, nepřeje. Krajský soud pominul argumentaci obviněného (poškozenou fakticky potvrzenou), že po odchodu poškozené ze společné domácnosti zpočátku neznal pobyt společných nezletilých dětí. V té době jejich poměry nebyly upraveny soudně a tedy na relativně malém městě sháněl místo bydliště dětí, o nichž neměl žádné zprávy. Po dohledání dětí a po dohodě s poškozenou poté zajišťoval svůj díl péče o nezletilé. Po této době prvního kontaktu s nimi se jeho komunikace i nadále prolínala s komunikací mezi ním a poškozenou. V časové ose je nutné připomenout, že právní poměry dětí narozených ze soužití obviněného a poškozené byly upraveny rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 27. 4. 2023, č. j. 0 P 45/2023-81, a následně bylo jejich manželství rozvedeno rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 6. 2023, č. j. 15 C 65/2023-28.

8. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., extrémní rozpor obviněný spatřuje v uložení trestu spojeného s přímým odnětím svobody, když soudy nepřihlédly k relevantním okolnostem týkajícím se dotčené trestné činnosti. Podmíněný trest odnětí svobody by byl pro obviněného „úměrnější“. Ustanovení § 38 odst. 2 tr. zákoníku v sobě výslovně obsahuje princip subsidiarity přísnější trestní sankce a „doktrína také současně dovozuje, že přiměřenost trestní sankce, tj. proporcionalita mezi zájmem na ochraně společnosti před pachatelem trestného činu a zásahem do základních práv pachatele způsobených uloženou trestní sankcí, má ústavní právní podobu“. Krajský soud dovodil, že trest uložený soudem prvního stupně je nepřiměřeně přísný, v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že okresní soud u obviněného, který je formálně bezúhonný, přecenil represivní stránku ukládaného trestu, celý výrok o trestu proto zrušil a při shodném právním hodnocení obviněnému uložil mírnější úhrnný trest odnětí svobody na tři roky, avšak konkrétněji se nevypořádal s námitkami obviněného uvedenými v odvolání, které směřovaly proti formě trestání uložením trestu odnětí svobody jako nepodmíněného. Nedostatečně odůvodněné a nedostatečně ospravedlněné rozhodnutí o udělení přísnějšího druhu trestu je přitom porušením zákonné povinnosti ukládat přiměřené trestní sankce (např. I. ÚS 631/23 ze dne 11. 7. 2023). Obviněný přitom v odvolání namítal, že nepodmíněný trest zásadním způsobem ovlivní jeho život, především naruší jeho vztah s dětmi, na které je silně fixovaný. V péči o ně se s bývalou manželkou pravidelně rovnoměrně střídá a jeho vztah s dětmi je vzájemně silný. Dále by to pro něj znamenalo ztrátu stabilního zaměstnání a z toho plynoucí materiální újmu pro všechny, fakticky by to z něj udělalo dalšího dlužníka, protože po dobu výkonu trestu odnětí svobody by nebyl schopen plnit své závazky. Namítal i své kladné hodnocení v zaměstnání a zodpovědný přístup k plnění osobních povinností. Krajský soud ve svém rozhodnutí jeho formální bezúhonnost konstatoval, tedy lze dovozovat, že k této skutečnosti přihlédl. Fakticky však převzal hodnocení okresního soudu v tom směru, že obviněnému při úvaze o výši trestu přitěžovalo, že spáchal více trestných činů, přičemž trestnou činnost bagatelizuje a její podstatu není ochoten vůbec nahlédnout, a za těchto okolností že tedy nelze přeceňovat význam jediné polehčující okolnosti spočívající v tom, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen. Odvolací soud nenahlédl důvody, pro které by měl popsaný skutkový stav vyústit v trestní represi. Soudy vycházely z toho, že obviněný v podstatné části připouští skutkový děj podaný ve svědecké výpovědi poškozené, což obnáší jednu ze základních složek doznání jakožto významné polehčující okolnosti ve smyslu § 41 tr. zákoníku. K této polehčující okolnosti však nebyl brán zřetel, resp. minimálně nebylo přihlédnuto k tomu, že šlo v podstatě o nápomoc při objasnění vlastní trestné činnosti obviněného. Vnitřně rozporné je též převzaté odůvodnění soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že možnosti nápravy obviněného jsou doposud zachovalé, byť komplikované některými jeho popsanými osobnostními rysy. Již tento závěr vede k nastolení otázky, proč je uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody jediným možným řešením, proč by jiný druh trestu v daném případě neplnil svoji funkci. Nadto je třeba zdůraznit, že k osobnostním rysům obviněného nebylo vedeno žádné dokazování a jde tedy spíše jen o subjektivní názor soudu.

9. Obviněný možná ne vždy reagoval v rámci své obhajoby „sebereflexně“, ale současně kriticky připouštěl, že ne vždy řešil konfliktní situace s poškozenou adekvátně, a vyjádřil lítost nad rozpadem manželství a rodiny jako takové, což je samo o sobě pro něj tíživé. Negativním dopadem manželské krize je již samotný rozvod manželství. Uložený trest spojený s přímým odnětím svobody může negativně dopadnout na vzájemný vztah mezi obviněným a dětmi, do jejich zabezpečení, vést ke ztrátě jinak stabilního zaměstnání obviněného a tím pádem jistoty nejen jeho, ale i všech osob na něm výživou závislých. Bude tak nepřiměřeným zásahem do práva na rodinný život. „Důraznější připomenutí odpovědnosti za následky jeho jednání, citované Okresním soudem v Náchodě a fakticky převzaté soudem odvolacím, není namístě, a na této skutečnosti spočívá i námitka obviněného, že rozhodnutí soudu spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Na podporu svých tvrzení pak obviněný připojil odkaz na některá konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, resp. jejich spisové značky.

10. S odkazem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě zruší a věc vrátí soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Na samý závěr pak ještě připojil návrh na odklad výkonu napadeného rozhodnutí s obecným poukazem na důvody uvedené v bodě III. dovolání, tj. výše popsanou argumentaci vztahující se k tvrzené nepřiměřenosti trestu.

11. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že v rámci skupiny výtek týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný brojí především proti hodnocení důkazů, potažmo proti skutkovým zjištěním, avšak zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění by přicházel v úvahu jen v případě zjevného rozporu těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Mohlo by tomu tak být za předpokladu, že by skutková zjištění vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Z přezkoumávaných rozhodnutí naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky zakotvené v § 125 odst. 1 tr. ř. a jsou plně přezkoumatelná. Není chybou, pokud soudy považují trestnou činnost obviněného po skutkové stránce za spolehlivě prokázanou. Lze tedy zejména odkázat na obviněným zpochybněnou výpověď poškozené, kterou ovšem soudy správně označily za závažný usvědčující důkaz. Tento přímý důkaz viny nestojí osamoceně, nýbrž koresponduje se závěry znaleckého zkoumání či s výpověďmi některých svědků. Skutková zjištění vyplývající ze zmíněných důkazů pak plně odpovídají i místním a časovým souvislostem činu a koneckonců částečně i výpovědi samotného obviněného. Učiněná skutková zjištění tedy mají podklad v provedených důkazech, zjevný rozpor zde neexistuje. Z dokazování bez pochybností vyplývá, že obviněný v inkriminované době zle a krajně necitlivě nakládal s poškozenou, nutil ji k pohlavnímu styku, resp. ji vytrvale vyhledával a kontaktoval, a to způsobem podrobně popsaným ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Tvrzení obviněného o nedostatku závažnosti, intenzity či četnosti jednání, resp. jeho snaha o bagatelizaci a zlehčení věci, neodpovídají realitě. Usvědčující důkazy naopak vytvářejí vzájemně souladný komplex, který je prost jakýchkoli významnějších rozporů.

12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl v podstatě to, že uložený nepodmíněný trest odnětí svobody je neadekvátní, když soudy nepřihlédly ke všem významným okolnostem. Tuto argumentaci nelze podřadit pod jakýkoli dovolací důvod (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, 5 Tdo 149/2003 či 11 Tdo 817/2014). V kontextu problematiky přiměřenosti uloženého trestu je zásah dovolacího soudu možný v podstatě jen tehdy, když je napadeným rozhodnutím uložen trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a hrubě nepřiměřený. Tak tomu ovšem v přezkoumávané věci není. O tom svědčí již na první pohled to, že trest odnětí svobody byl obviněnému vyměřen mírně nad dolní hranicí v úvahu přicházející zákonné trestní sazby. Takto stanovený trest již z povahy věci nemůže být extrémně přísný či zjevně nespravedlivý, excesivní.

13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, resp. aby pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu bylo v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. případně učiněno i jiné rozhodnutí.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

14. Dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

IV. Důvodnost dovolání

17. Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného sice lze (byť jen s velkou mírou tolerance) formálně podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (v jeho první alternativě), avšak nejsou důvodné. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněným zvolená argumentace nespadá.

18. Výhrady obviněného jsou soustředěny výlučně do oblasti dokazování (skutkové), přičemž se poukazuje (navíc jen zcela obecně) na údajný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními. Až na tuto argumentaci pak navazuje (vychází z ní) tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jinými slovy, bude-li jinak posouzen skutkový stav (ve prospěch obviněného ve smyslu jeho skutkových námitek), pak nebude namístě použitá právní kvalifikace (nepůjde o žádný trestný čin). Takovouto konstrukci samozřejmě nelze přijmout, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. na jejím základě nelze dovodit. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat pouze to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl chybně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Námitky obviněného však ve skutečnosti primárně směřují k tomu, že soudy nižších stupňů údajně vadně zjistily skutkový stav, tedy se fakticky vztahují pouze k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

19. Nejvyšší soud v posuzované věci žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a učiněnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, neshledal.

20. Je třeba připomenout, že o tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jde pouze tehdy, když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, když tato skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou tato zjištění opakem toho, co je obsahem provedených důkazů apod. Musí se tedy jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Nejvyšší soud je v daném směru povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, nález téhož soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obviněný na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Dovolání je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

21. V projednávaném případě se obviněný domáhá evidentně právě toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným (jeho představám lépe vyhovujícím) způsobem. Prosazuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Toto naopak správně učinily soudy nižších stupňů.

22. Není úkolem ani ambicí Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral je, porovnával je s obhajobou obviněného a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že Okresní soud v Náchodě a Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř. dostatečně vyložily, na základě jakých důkazů uznaly obviněného vinným ze spáchání předmětných skutků, jak tyto důkazy hodnotily a na základě čeho měly za vyvrácenou obhajobu obviněného. Učiněná skutková zjištění mají odpovídající obsahové zakotvení v provedených důkazech, na něž soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích zcela konkrétně odkázaly. Nelze jim nic vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na výpovědi poškozené A. F., a to v kombinaci s jasně vyznívajícími závěry znaleckého posudku Doc. PhDr. Jana Laška, CSc., z oboru školství a kultura a v neposlední řadě i výpovědi samotného obviněného.

23. Soud prvního stupně i soud odvolací si byly vědomy všech zásadních skutečností zmiňovaných obviněným nyní shodně i v jeho dovolání. Argumentace obviněného není ničím jiným než pokračováním jeho stále stejné obhajoby, opakováním argumentů vznesených již v dřívějších fázích trestního řízení, s nimiž se ovšem soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud mnohokrát ve svých předchozích rozhodnutích zdůraznil, že za této situace jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné (viz např. usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).

24. Tzv. zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze kvalifikovaně reklamovat pouhým popíráním trestné činnosti, prosazováním jiných verzí skutkového děje, ani prostou polemikou s hodnocením důkazů obecnými soudy. Právě tak lze přitom charakterizovat podstatu dovolací argumentace obviněného, který toliko setrvale opakuje své přesvědčení, že podle provedených důkazů jeho jednání nebylo tak závažné, resp. takového charakteru a intenzity, aby šlo o trestný čin. Zároveň jde bez výjimky o argumentaci jen zcela obecnou a nekonkrétní. Obviněný ve skutečnosti neuvedl ani jeden příklad, na němž by demonstroval tvrzený zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů, tedy co „jiného“ z nějakého konkrétního důkazu vyplývá, resp. co bylo z určitého konkrétního důkazu chybně vzato za prokázané a proč. Ve svém dovolání např. tvrdí (bez jakékoli bližší argumentace), že „znak po delší dobu nemá oporu v provedeném dokazování“, že „obsahem provedených důkazů jsou zcela různé časové údaje, údaje o četnosti a intenzitě popisovaného jednání“ apod., aniž by však vůbec uvedl, jaké provedené důkazy má na mysli. Následně pak cituje část vyjádření poškozené (vytrženou z kontextu) ohledně toho, odkdy se závažnost jednání obviněného začala stupňovat, relevantním způsobem ovšem nevysvětluje, proč by zmíněná část výpovědi poškozené měla být v rozporu se soudy zjištěným skutkovým stavem. Obdobně u skutku pod bodem 2) není zřejmé, proč by dovolatelem zmíněná „zpráva PČR v Jaroměři“ měla vylučovat skutkové závěry, které soudy učinily. Navíc fyzický útok ze dne 24. 12. 2022, který zde obviněný zmiňuje, je z hlediska celku (podstaty jednání, za něž byl odsouzen) pouhou marginálií. V žádném případě nejde o skutečnost, která by mohla být určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byl uznám vinným [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. Pokud by snad obviněný nyní hodlal naznačovat, že k fyzickému napadení uvedeného dne nedošlo, tak by to bylo v rozporu mj. i s jeho vlastní výpovědí, v níž toto konkrétní napadení poškozené naopak připustil. Také ve vztahu k bodu 3) je argumentace dovolatele toliko obecná. Tvrzený rozpor mezi obsahem důkazů a skutkovými zjištěními soudů založil prakticky jen na tom, že on sám uvedl k době „pronásledování“ poškozené něco jiného (že to tak dlouho netrvalo a že jeho kontakty a komunikace s poškozenou se týkaly i záležitostí spojených s péčí o nezletilé děti).

25. Obviněný celý svůj mimořádný opravný prostředek vystavěl na natolik obecných a neurčitých námitkách, že Nejvyšší soud prakticky ani nemá, k čemu by se v rámci dovolacího přezkumu relevantně vyjádřil. Jeho úkolem samozřejmě není, aby si dovolací argumentaci obviněného domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Napadená rozhodnutí přezkoumává vždy jen v rozsahu a z důvodů v dovolání konkrétně uvedených (viz § 265i odst. 3 tr. ř.), přičemž se musí jednat o důvody (námitky) uvedené přímo v textu dovolání. Nelze bez dalšího odkazovat na dřívější vyjádření obhajoby v průběhu řízení, např. v podaném odvolání, jak obviněný též v jednom případě činí.

26. Reklamace údajné nepřiměřené přísnosti trestu (úvaha, že v případě uznání viny postačuje uložení podmíněného trestu odnětí svobody a že trest spojený s přímým odnětím svobody není nutný) pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ovšem ani pod jakýkoli jiný) nespadá. V té souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání relevantně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tento dovolací důvod a jemu odpovídající tvrzení však dovolatel neuplatnil. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu (zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 – § 42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je totiž možné (pokud jde o výrok o trestu) považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nic z toho však v případě obviněného nepřichází do úvahy.

27. Určitý průlom (úspěšné uplatnění námitky nepřiměřenosti uloženého trestu, nikoli však opřené o některý z taxativně vyjmenovaných dovolacích důvodů) je možný jen ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, které ve svém důsledku zasahují do základních práv a svobod obviněného. Dovolací řízení se totiž, jak opakovaně připomněl Ústavní soud, v žádném svém stadiu nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb). Nejvyšší soud proto napadený rozsudek přezkoumal z toho pohledu, zda trest uložený dovolateli není natolik přísný, nepřiměřený a zjevně nespravedlivý, že by vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe. Takový závěr však učinit rozhodně nemohl.

28. Trest, který byl obviněnému uložen, ničím nevybočuje z rámce běžně se vyskytujících případů a je zcela odpovídající jak povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, tak i poměrům pachatele. Je třeba připomenout, že trest byl obviněnému uložen jako úhrnný za celkem čtyři různé trestné činy páchané v průběhu zhruba sedmi let. Podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný ohrožen trestem odnětí svobody od dvou do osmi let, tedy je zřejmé, že krajským soudem zvolený trest odnětí svobody ve výměře tří let je sankcí vyměřenou v pouhé jedné šestině zákonné trestní sazby. V návaznosti na argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit i to, že soudům nižších stupňů skutečně nic nebránilo v tom, aby při hodnocení osoby pachatele (dovolatele) určitým způsobem zohlednily i jeho předchozí odsouzení Okresním soudem v Náchodě pod sp. zn. 1 T 20/2015, kde byl uznán vinným mj. přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody. Jakkoli toto odsouzení nelze s ohledem na zákonnou fikci (§ 83 odst. 4 tr. zákoníku) zohlednit jako přitěžující okolnost ve smyslu § 42 písm. q) tr. zákoníku, při hodnocení osoby pachatele a zvažování, jaký druh trestu v jeho případě může splnit zákonem sledovaný účel, je tomu jinak. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je přitom zřejmé, že právě tímto způsobem na zmíněné předchozí odsouzení dovolatele nahlížely. Skutek pod bobem 1) výroku o vině v nyní posuzované věci obviněný páchal mj. během zkušební doby podmíněného odsouzení, která mu byla stanovena v citované předchozí trestní věci. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku poměrně podrobně vysvětlil, z jakých důvodů považoval za nutné obviněnému uložit nepodmíněný trest odnětí svobody, resp. proč by uložení jiné sankce nebylo účelné, krajský soud tento závěr aproboval a ani Nejvyšší soud na něm neshledává nic závadného (nezákonného či nespravedlivého).

29. Pokud obviněný ve snaze vyhnout se uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody argumentoval tím, že mu bude znemožněn kontakt s nezletilými dětmi, na které je silně fixovaný, že pokud má děti u sebe, tak se o ně řádně stará, že ztratí zaměstnání, což se po hmotné stránce negativně dotkne mimo jiné právě i dětí, pak jednak nejde o skutečnosti, které by z hlediska zákonné úpravy uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody bránily, a jednak je obviněnému třeba připomenout, že na všechny tyto možné následky svého jednání měl myslet podstatně dříve než při sepisu dovolání, a to především v době, kdy se trestné činnosti dopouštěl. Mimo to obviněný opomíjí závažný fakt, že právě i před svými nezletilými dětmi (na něž se nyní „odvolává“) páchal předmětnou trestnou činnost, a to po skutečně velmi dlouhou dobu, což je muselo nepochybně negativně ovlivnit. Ve vztahu k tomuto segmentu dovolací argumentace lze nakonec připomenout i to, že podle výpovědi poškozené se míra zájmu obviněného o děti a úroveň jeho péče o ně výrazným způsobem změnily (zvedly) až po zahájení trestního stíhání v této věci, resp. poté, co spolu s dětmi opustila společnou domácnost.

30. Všechna výše uvedená konstatování ústí v závěr, že rozsudky soudu prvního ani druhého stupně netrpí vadami, které by naplňovaly obviněným deklarované dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) resp. h) tr. ř. Uplatněné námitky se s těmito dovolacími důvody buď zcela míjejí nebo nejsou důvodné.

V. Způsob rozhodnutí

31. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

32. Jestliže obviněný ve svém dovolání požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí, pak je třeba uvést, že se z jeho strany jednalo o podnět, nikoli o návrh, o němž by bylo nutné činit formální rozhodnutí. Takový návrh na odložení, resp. přerušení, výkonu rozhodnutí může totiž se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak ovšem v dané věci neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).