3 Tdo 985/2025-547

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 2. 2026 o dovoláních, která podali obviněný G. K. a obviněný G. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. 8 To 244/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 34/2025, takto:

Výrok

Podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných G. K. a G. K. odmítají.

Odůvodnění

I.

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 11 T 34/2025, byli obvinění G. K. a G. K. (dále též společně jako „dovolatelé“ nebo „obvinění“) uznáni vinnými zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2025 (dále jen „tr. zákoníku“) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a to na podkladě skutkového stavu spočívajícího v tom, že dne 23. 8. 2024 od 17:48 do 17:50 hodin v Brně na ulici XY v podzemních garážích Nákupního centra XY, se společně pokusili odcizit zde zaparkované vozidlo MERCEDES-BENZ GLC 220 D 4MATIC, registrační značky XY, a to tím způsobem, že G. K. po vystoupení majitele I. K. z předmětného vozidla tohoto sledoval, kontroloval jeho pohyb v Nákupním centru XY, přičemž manipuloval s blíže nezjištěným předmětem, který měl uložen ve své tašce přes rameno, a to až do chvíle, kdy byl majitel vozidla telefonicky upozorněn, že má ve svém vozidle cizí osobu, a vydal se zpět do podzemních garáží ke svému vozidlu, v tu chvíli se G. K. vydal jiným směrem, kdy po celou dobu pomocí mobilního telefonu komunikoval s G. K., kterému předával informace, přičemž G. K. po odchodu poškozeného od vozidla toto nezjištěným způsobem, zřejmě za pomoci technického zařízení, které rušilo signál k uzamčení vozidla, bez poškození otevřel, kdy vozidlo nejprve obešel a zkontroloval a následně do vozidla nastoupil levými předními dveřmi a usadil se na místo řidiče a ve vozidle setrval do chvíle, kdy byl vyrušen svědkem události, poté z vozidla vystoupil a snažil se z místa odejít, přičemž byl zadržen svědkem události, pracovníkem bezpečnostní služby a majitelem vozidla, čímž oba obžalovaní mohli poškozenému I. K. způsobit škodu odcizením ve výši 1.520.000 Kč.

2. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 30 (třiceti) měsíců, pro jehož výkon byli oba obvinění zařazeni podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou.

3. Dále byl oběma obviněným podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen trest vyhoštění ve výměře 5 (pěti) let.

4. Obviněnému jménem G. K. byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, které byly nástrojem trestné činnosti, a to mobilního telefonu značky MOTOROLA, IMEI XY, IMEI 2 XY, model MOTO E22 sériové číslo XY a zařízení POWERBANKA EURASIE/AMERIKA, rušička signálu Powerbanka Eurasie/Amerika 315 433 434 868 MHz, které podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku jako věci propadlé připadají státu.

5. Obviněnému jménem G. K. byl podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věcí, které byly nástrojem trestné činnosti, a to mobilní telefon značky MOTOROLA, IMEI XY, IMEI 2 XY, model MOTO E22, a zařízení POWERBANKA EURASIE/AMERIKA, rušička signálu Powerbanka Eurasie/Amerika 315 433 434 868 MHz, které podle § 70 odst. 6 tr. zákoníku jako věci propadlé připadají státu.

6. Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 5. 2025, sp. zn. 11 T 34/2025, podali oba obvinění odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal i státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, a to v neprospěch obviněných do výroku o trestu.

7. O podaných odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. 8 To 244/2025, a to tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obou obviněných i státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně zamítl. II.

8. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. 8 To 244/2025, podali obvinění prostřednictvím svého společného obhájce dvě samostatná, avšak obsahově totožná dovolání (č. l. 500–505, 507–512 spisu), v rámci nichž uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě.

9. Obvinění v podaných dovoláních namítli, že v jednání popsaném ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, je-li posouzen význam sloves v ní užitých, nelze spatřovat naplnění objektivní stránky trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku. Samotný závěr, resp. skutkové zjištění, že obviněný G. K. „nezjištěným způsobem vozidlo bez poškození otevřel“ neznamená, že se jednalo o jednání směřující ke krádeži automobilu. Otevření automobilu může směřovat například k odcizení věci z automobilu, jeho dočasnému užívání nebo třeba pouhé touze se do automobilu ze zvědavosti podívat. Za situace, kdy se nepovedlo zjistit, jakým konkrétním způsobem byl automobil otevřen, při současné absenci poškození, nelze hovořit o naplnění znaku skutkové podstaty spáchání činu vloupáním. Závěr soudů, že k otevření vozidla došlo „zřejmě za pomoci technického zařízení, které rušilo signál k uzamčení vozidla“ vyjadřuje jistou míru pravděpodobnosti, nikoliv však jistotu. Existuje možnost, že poškozený automobil nezamkl, a tedy by se nemohlo jednat o vloupání ve smyslu § 121 tr. zákoníku. Výhrady obviněných směřují proti pasážím popisu skutku, ve kterých se hovoří o tom, že obviněný G. K. do vozidla nastoupil, setrval na místě řidiče do chvíle, kdy byl vyrušen svědkem události, následně z vozidla vystoupil a snažil se odejít. Podle obviněných jsou tyto pasáže zcela irelevantní, neboť žádná z uvedených činností nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu kladeného jim za vinu, a to ani vzdáleně.

10. Obdobné výhrady obvinění vznáší i ve vztahu k pasážím skutkové věty popisující jednání obviněného G. K., když uvádí, že ve skutkové větě není uvedeno žádné jednání, které by mohlo zakládat objektivní stránku trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkové věty měl tento obviněný sledovat poškozeného poté, co vystoupil z vozidla a kontrolovat jeho pohyb v nákupním centru. Takové jednání nelze pod výše uvedenou skutkovou podstatu podřadit, stejně jako pasáž ve skutkové větě, v níž je tvrzeno, že „manipuloval s blíže nezjištěným předmětem, který měl uložen ve své tašce přes rameno“. Pokud soudu není známo, jakým předmětem manipuloval, tak nelze dospět k žádnému relevantnímu závěru, neboť se mohlo jednat o celou škálu předmětů nepoužitelných pro krádež automobilu. Takto neurčité tvrzení proto nelze s ohledem na zásadu in dubio pro reo považovat za důkaz, že se obviněný G. K. dopouštěl něčeho protiprávního. Stejně tak nelze spojitost s trestným činem krádeže a naplnění jeho skutkové podstaty dovozovat z toho, že se poté, co byl poškozený upozorněn, že má ve svém vozidle cizí osobu, obviněný vydal jiným směrem než poškozený nebo že měl prostřednictvím mobilního telefonu komunikovat s obviněným G. K. a předávat mu informace. V případě, že je jednání obviněného G. K. označeno jako spolupachatelství, nelze z tohoto jednání dovozovat trestní odpovědnost obviněného G. K. ve vztahu ke spolupachatelství k trestnému činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

11. Obvinění se taktéž vymezili proti uvozující části skutkové věty, ve které soud prvního stupně uvedl, že se oba obvinění „společně pokusili odcizit“ předmětné vozidlo. Soud zde nepopisuje žádné konkrétní jednání ani skutkové okolnosti, ale pouze označuje to, jakým způsobem jednání obviněných kvalifikovaly. Soud prvního stupně toliko vyjadřuje to, co mělo být uvedeno v právní větě. Obvinění s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 8 Tdo 114/2021, a ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015) namítli, že skutkové okolnosti vyjadřující znaky trestného činu nelze nahrazovat citací zákonného textu vyjadřujícího znaky trestného činu. Ve skutkové větě musí být obsaženy konkrétní skutečnosti, z nichž je konkrétní znak či okolnost vyjádřená v textu zákona vyvozována.

12. Dále obvinění namítli, že skutek popsaný ve skutkové větě nenaplňuje subjektivní stránku trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, neboť z jeho popisu nevyplývá jejich úmysl předmětné vozidlo odcizit. Ve skutkové větě přitom musí být vyjádřeny veškeré skutkové okolnosti, které vyjadřují všechny znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu. Ve skutkové větě předmětného odsuzujícího rozsudku není vyjádřena žádná okolnost, co by jakkoliv souvisela s pojmem úmysl.

13. V podaných dovoláních taktéž vznesli námitku, že skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V tomto ohledu rozporují závěr soudů, že se společně pokusili odcizit předmětné vozidlo s tím, že žádný provedený důkaz tento závěr nepodporuje. Zejména je podle nich v rozporu s výpovědí svědka L. J., zpracovatele úředního záznamu založeného na č. l. 253–255 spisu, který se specializuje na případy krádeží za použití technických prostředků a který byl soudem prvního stupně označován za osobu, jejíž práce v podstatě nahradila práci znalce. Tento svědek vyloučil, že by zařízení, která měli obvinění u sebe, byla způsobilá otevřít či nastartovat motorové vozidlo, dokázala pouze rušit signál při zamykání motorového vozidla. Podle svědka se tato zařízení používají nikoliv k odcizení vozidel, ale ke krádežím věcí z vozidel, a to nejčastěji v nákupních centrech, kde si lidé nevšimnou toho, že se nesklopí zrcátka a nedojde k uzamčení vozidla. I přes vyloučení této možnosti svědkem J. soudy dospěly k závěru, že se obvinění pokusili odcizit vozidlo, a nikoliv ukrást pouze cennosti ve vozidle. Obvinění mají však za to, že pokud se soud neztotožnil s názory odborného svědka týkajícími se předmětné powerbanky a způsobu, jakým by bylo možné předmětné vozidlo nastartovat, tak měly nechat přezkoumat tyto otázky jiným odborníkem či soudním znalcem. Jsou přesvědčeni, že tuto odbornou otázku soudy vyhodnotily nesprávně a v rozporu s ustanovením § 109 tr. ř. Nevycházely totiž při posouzení odborné otázky z toho, co k této otázce uvedl odborník na danou tématiku a dospěly tak ke skutkovým zjištěním, které jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

14. Obvinění se dále vymezili proti závěrům soudu prvního stupně obsaženým v bodě 75. odůvodnění rozsudku, které soud učinil nikoliv na podkladě důkazů, ale na základě domněnek a dedukcí, založených na určité míře pravděpodobnosti. V tomto ohledu poukazují zejména na závěr, že obviněný G. K. měl mít u sebe zařízení na kopírování signálu klíčů k vozidlům. Žádné takové zařízení se však u něj nenašlo a nebylo ani prokázáno, že bylo v daném případě vůbec použito, což připustil i soud v bodě 74. odůvodnění svého rozsudku, a zvláště pak v bodě 65. odůvodnění svého rozsudku. Zde konstatoval, že neví, jakým technickým způsobem chtěli obvinění vozidlo nastartovat a odcizit. Pro obviněné je nepochopitelné, proč za situace, kdy samy soudy neměly za prokázané, že se pokusili nastartovat předmětné vozidlo a odjet s ním, tak přesto trvají na závěru, že se pokusili vozidlo odcizit. S tímto závěrem je v přímém rozporu i výpověď svědka Ľ. K., který v přípravném řízení uvedl, že k nastartování musí být přítomen klíč uvnitř vozidla. Soudy vůbec nevzaly do úvahy to, že nebylo prokázáno, že by obvinění disponovali technickým zařízením, které by dokázalo skenovat klíče a startovat cizí automobily. Takové zařízení by přitom museli mít u sebe oba. Obviněný G. K., který byl až do svého zadržení pod dozorem kamer, syna poškozeného a pracovníka ostrahy, však takové zařízení u sebe neměl a ani se jej nemohl zbavit. U obviněného G. K. nebylo prokázáno, jaké technické zařízení měl u sebe, pokud vůbec nějaké. Není tak možné akceptovat závěr, že se pokusili odcizit vozidlo za použití technického zařízení. Tento závěr je také v rozporu se závěrem obsaženým v bodě 67. odůvodnění, kde soud prvního stupně podotkl, že byli obvinění předtím dvakrát zadrženi s rušičkou signálu k zamezení uzamčení vozidel, tedy zařízení sloužícímu ke krádežím z automobilů. Nestačí uzavřít, že se soud domnívá, že chtěli vozidlo odcizit, ale takový závěr musí být důkazně podložen, což však v tomto případě shledat nelze, a je tak namístě uzavřít, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění skutkové podstaty trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

15. Z výše uvedených důvodů obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. 8 To 244/2025, zrušil a podle § 265l tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.

16. K dovoláním obviněných se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 29. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 830/2025.

17. Státní zástupce úvodem svého vyjádření poukázal na to, že obvinění opakují své výhrady z předchozích stadií trestního řízení, se kterými se soudy vypořádaly, kdy lze na nosné důvody jejich rozhodnutí zcela odkázat.

18. Přestože obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak podle státního zástupce jejich námitky pod tento dovolací důvod nespadají, neboť tento není založen polemikou s provedenými důkazy. Obvinění zavádějícím a „unfair“ způsobem hodnotí provedené důkazy, některé dezinterpretují, kdy státní zástupce konkrétně poukazuje na výpovědi svědků J. a K. Obvinění přehlížejí, že soud výpověď svědka K. akceptoval a při formování skutkových závěrů z ní vycházel. Svědek se ve své výpovědi vyjadřoval k situaci běžného uživatele, kdy je k nastartování vozidla potřeba, aby se klíč nacházel ve vozidle. Nevyjadřoval se k situaci obviněných, kteří se snažili vozidlo bez použití klíče nastartovat a odcizit. Samotná skutečnost, že se zařízení, které by to umožňovalo, nepodařilo dohledat, na věci nic nemění. Současně s tím státní zástupce poukázal na to, že svědek K. v písemných odpovědích na dotazy soudu připustil jako možnou situaci, že by vozidlo mohlo být odcizeno pomocí technického zařízení tzv. „prodlužovače signálu“.

19. Jako obdobně účelovou pak shledává státní zástupce i argumentaci zaštiťující se výpovědí J. Ten přitom rozhodně nevyloučil, že rušička signálu zajištěná u obviněného mohla být užita v rámci prvotních kroků k odcizení vozidla. Připustil, že zařízení zajištěné o obviněného G. K. může být kromě vykrádání vozidel užito i pro jeho krádež, pouze on sám se s tím ve své praxi nesetkává. Soudy ostatně ani netvrdily, že by bylo možné jen s použitím rušičky vozidlo nastartovat a odjet s ním. Správně dovodily, že rušička byla užita v prvním kroku k zabránění uzamčení vozidla. S ohledem na soudy dovozený úmysl automobil odcizit muselo existovat další zařízení, které měl v držení pravděpodobně G. K. Takový závěr však není nijak v rozporu s výpovědí svědka J., jak tvrdí obvinění.

20. Ve vztahu ke skutkovým závěrům státní zástupce uzavřel, že skutková zjištění soudů ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů rozhodně nejsou a námitky obviněných se s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zcela rozcházejí.

21. K námitkám směřujícím proti formulaci skutkové věty, ve které podle obviněných není popsána subjektivní stránka, státní zástupce s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016, uvedl, že nesprávné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze dovozovat pouze z toho, že skutek nebyl popsán zcela v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., je-li jinak z obsahu rozsudku včetně jeho odůvodnění zřejmé, že soud zjistil skutek v takovém rozsahu, který pokrývá všechny znaky daného trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. V posuzované věci jsou přitom z rozsudku soudu prvního stupně dostatečným a přesvědčivým způsobem rozvedeny všechny znaky pokusu zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. ř.

22. K námitkám obviněných, že jednotlivé pasáže skutkové věty nesvědčí o naplnění objektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu státní zástupce uvedl, že tyto námitky jsou výlučně důsledkem vadného, separátně realizovaného hodnocení důkazů ze strany obviněných. Obvinění si vybírají pouze některé důkazy a sami je hodnotí odděleně od dalších souvislostí a zcela přehlížejí, že byli uznáni vinnými jednáním ve spolupachatelství. Zároveň s tím zdůraznil, že uvozující část skutkové věty, že se pokusili odcizit motorové vozidlo není vadou rozsudku prvního stupně, když se jedná o závěr pravdivý a není zřejmé, proč by ve skutkové větě neměl být vyjádřen.

23. V posuzované věci státní zástupce poukazuje na nutnost hodnocení jednání obviněných jako celku. Právě ve svém souhrnu jednání obviněných nepochybně směřovalo k odcizení vozidla. Obviněný G. K. byl ten, kdo za pomocí rušičky zabránil uzamčení vozidla, do tohoto nasedl s úkolem jej nastartovat a odjet, obviněný G. K. byl osobou, která sledovala poškozeného a manipulovala s blíže nezjištěným předmětem, který měl v tašce přes rameno. Jeho snahou bylo zajistit nastartování automobilu proto, aby s ním mohl obviněný G. K. odjet. Skutečnost, že se tento následek nepodařilo realizovat, je dílem náhody, neboť je vyrušil syn poškozeného, který zalarmoval svého otce a pracovníka ochranky a obviněného G. K. zadrželi. Na překážku přitom není skutečnost, že se nepodařilo zajistit zařízení, které při krádeži využíval obviněný G. K. a nemohlo tak být postaveno najisto, jakým způsobem přesně obvinění zamýšleli nastartovat vozidlo a z místa odjet. Podstatný je jejich společný úmysl, který k tomuto následku do okamžiku vyrušení směřoval. V dané věci jsou podle státního zástupce nepřímé důkazy svědčící o úmyslu obviněných dostatečně silné a přesvědčivé. V podrobnostech státní zástupce odkázal zejména na body 56. až 77. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde byly řádně a obsáhle rozvedeny závěry prokazující, že se poškozený své vozidlo pokusil uzamknout a výlučně prostřednictvím rušičky signálu užité k tomu účelu dovolateli se mu to nepodařilo, a jednak se dovolatelé za použití rušičky snažili získat přístup do vozidla za účelem jeho následného odcizení. Soud oprávněně akcentoval užití rušičky k nedovolenému překonání uzamčení, zjevně v úmyslu si přisvojit cizí věc. O tom, že se jednalo právě o automobil lze dovozovat z dvouhodinového a koordinovaného pohybu obviněných po garážích a jejich permanentním telefonickém spojení za účelem vytipování si vhodného automobilu, evidentně s cílem maximalizovat svůj prospěch. Obviněný G. K. nasedl na místo řidiče a upravil si sedačku, ačkoliv k tomu měl dostatek času, tak vozidlo neprohledával. I to, že nepřijeli na místo automobilem, ale MHD vylučuje, že by chtěli „pouze“ odcizit věci ve vozidle. Ty by, pokud by byly objemnější, nemohli nepozorovaně odnést. Stejně tak soud zohlednil, že vynaložili poměrně vysoké peněžní částky neodpovídající jejich příjmům. Soudy s akcentem na zásady formální logiky důvodně uzavřely, že jediným a nezpochybnitelným úmyslem dovolatelů bylo právě odcizení konkrétního, vhodného, vytipovaného automobilu (a tedy nikoli jen zmocnění se věcí z něj). Podle státního zástupce tedy nemohou existovat žádné rozumné pochybnosti o naplnění i subjektivní stránky zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku 24. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i jiné než navrhované rozhodnutí.

25. K vyjádření státního zástupce zaslali oba obvinění prostřednictvím svého obhájce samostatné, byť obsahově totožné repliky doručené Nejvyššímu soudu dne 11. 11. 2025, ve kterých vyslovili nesouhlas se stanoviskem státního zástupce prezentovaným v jeho vyjádření. V těchto replikách se vymezili proti tvrzení státního zástupce, že podaná dovolání jsou v celém rozsahu doslovným opakováním dosavadní obhajoby obviněných. Podání obviněných obsahují i jiné námitky, než byly uplatněny v řízení před soudy nižších stupňů. Krom toho soudy některé otázky neposoudily správně, s některými se nevypořádaly vůbec. Rovněž se vymezili proti tvrzením, že prosazují jinou verzi skutkového děje na podkladě jejich vlastního hodnocení důkazů, když v podaných dovoláních vycházeli z popisu skutku, který připouští různé výkladové varianty toho, čeho se mohli dopustit. Stejně tak se nemohli ztotožnit s poznámkou státního zástupce, který jejich argumentaci označil za „unfair“. Setrvali na tom, že pouze striktně rozlišili, které skutečnosti byly prokázány a které ne, přičemž vycházeli z premisy, že vina musí být důkazy spolehlivě prokázána, a nikoliv toliko presumována.

26. V rámci replik označili za hrubou dezinterpretaci tvrzení státního zástupce, že svědek J. připustil, že zařízení nalezené u obviněného G. K. je možné užít i k odcizení vozidla, ale on sám se s tím nesetkává. Z jeho výpovědi v hlavním líčení však plyne, že sice hovoří o zařízeních jako je lapač kódu na odemykání nebo startování vozidel, ale že se nejedná o zařízení, které popisoval a které bylo u tohoto obviněného nalezeno. Protokol o hlavním líčení navíc nezachycuje, co přesně bylo řečeno u hlavního líčení. Není z něj nepochybně zřejmé, kdy tento svědek odpovídá na teoretické otázky týkající se blíže nespecifikovaných zařízení, a kdy odpovídá na to, co bylo možné provádět se zařízením zadrženým u obviněného. Sám státní zástupce rovněž připouští, že nebylo prokázáno, že by měl některý z obviněných zařízení, které by mohlo být použito k nastartování vozidla, když pouze uvádí, že jej obviněný G. K. pravděpodobně měl.

27. Obvinění dále zopakovali své námitky týkající se popisu skutku s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. 4 Tdo 963/2021, s tím, že v popisu skutku v projednávané věci absentuje výslovné slovní vyjádření okolností, které by vyjádřily objektivní stránku a subjektivní stránku trestného činu, tedy úmysl odcizit předmětné motorové vozidlo. Zvláště se opětovně vymezili proti uvozující části skutkové věty, která je závěrem právním, nikoliv skutkovým. Popis skutku umožňuje mnoho verzí a není z něj zřejmé jakého konkrétního jednání se dopustil obviněný G. K. a jakého obviněný G. K. Argumentaci státního zástupce z výše uvedených důvodů označili obvinění za irelevantní a setrvali plně na podaných dovoláních i závěrečném návrhu na rozhodnutí ve věci. III.

28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.

29. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2025, sp. zn. 8 To 244/2025, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého společného obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

30. Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými G. K. a G. K. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.

31. Oběma dovoláním je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obvinění shodně uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obvinění svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla zamítnuta jejich odvolání, ale také proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který je uznal vinnými a uložil jim tresty. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

32. Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaných dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jejich podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

33. Dále je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání, jak částečně činí oba dovolatelé v projednávané věci. Obvinění však ve většině vznáší námitky totožné s námitkami uplatňovanými v rámci obhajoby již od počátku řízení a v rámci řádného opravného prostředku, tedy takové, s nimiž se již vypořádaly soudy nižších stupňů.

34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

35. Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

36. Nejvyšší soud předně podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné, a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

37. Obvinění při uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výslovně poukazovali na jeho první variantu, tedy, že skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

38. Uvedená varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nicméně není naplněna námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení odpovídajících tzv. zjevnému (extrémnímu) rozporu. Takovýto rozpor pak spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy tedy nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžalobou, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

39. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. V posuzovaném případě Nejvyšší soud žádný takový zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Brně, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soud prvního stupně se přitom vypořádal i s tvrzeními obviněných v rámci jejich obhajoby. Ve vztahu k odůvodněním soudů obou stupňů, jimi provedeného dokazování a z něj vyvozeným skutkovým zjištěním je nutno konstatovat, že se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., jak namítají obvinění.

40. Obvinění se vymezili především proti závěru, že se pokusili odcizit vozidlo patřící poškozenému, neboť pro vniknutí do vozidla může být mnoho důvodů, a to například přisvojení si věcí uložených ve vozidle, jeho dočasné zmocnění se k projížďce či pouhá touha se posadit dovnitř. Namítli přitom, že závěr o odcizení vozidla je v rozporu se svědeckou výpovědí L. J., zpracovatele úředního záznamu vyhodnocujícího povahu zařízení nalezeného při zadržení obviněného G. K., a svědka Ľ. K., vedoucího servisu společnosti Hošek Motor a.s., oficiálního dealera vozidel Mercedes-Benz, stejně jako závěry v rozhodnutí soudu prvního stupně (kdy zmiňovali body 67. a 74. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Námitkám obviněných však není možno přisvědčit. Soudy v projednávané věci a zejména pak soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřily, které skutečnosti vzaly z provedeného dokazování za prokázané.

41. Soud prvního stupně akcentoval skutečnost, že se oba obvinění za téměř neustálého telefonního spojení po dobu necelých dvou hodin (do zadržení obviněného G. K.) koordinovaně pohybovali v prostorách NC XY a jeho garážích, což vyplynulo jak z dat získaných z jejich zajištěných telefonů, tak z kamerových záznamů. Během této doby bylo v podzemních garážích zaparkováno nesporně více než jedno vozidlo vyšší třídy, ale ze strany obviněných nebyl zaznamenán ani jeden pokus o vniknutí do vozidla. K tomu došlo až ve chvíli, kdy poškozený se svým necelé dva měsíce starým vozidlem Mercedes-Benz dorazil do garáží (srov. body 71. – 72. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z kamerových záznamů, výpovědí svědků L. J. a Ľ. K. soud dovodil, že zařízení zajištěné u obviněného G. K. bylo použito k zabránění uzamčení vozidla poškozeného, o čemž věděl i obviněný G. K., který začal poškozeného sledovat ještě předtím, než do vozidla nasedl obviněný G. K. (až v době, kdy byl poškozený následován G. K. již na eskalátoru do nákupního centra). Vzal do úvahy skutečnost, že oba obvinění nemají příjmy a finanční možnosti 11x – 15x za dva roky cestovat několik dnů po Evropě za turistikou, že byli 2x na území České republiky zadrženi s rušičkou signálu, přičemž se jedná o nikoliv levná zařízení, která se pořizují proto, aby s nimi byla páchána trestná činnost (srov. body 67. a 75.), čímž stanovil motiv pro jednání obviněných, a to získání prostředků pácháním trestné činnosti. Neopomněl ani to, že oba obvinění mají reálné vazby na Rusko, kde je vzhledem k trvajícím ekonomickým sankcím velká poptávka právě po vozidlech vyšší třídy. Obviněný G. K. má navíc dovednosti v oboru autoopravárenství i v oboru prodej motorových vozidel. Soud prvního stupně také zohlednil to, že na místo přijeli MHD a nikoliv automobilem (srov bod 69.), který by byl vhodnější pro případ, že by se pouze snažili odcizit cennosti z předmětného vozidla. Proti závěru, že šlo pouze o získání věcí z automobilu, hovoří i dalším soudem prvního stupně poukazovaná okolnost, a to chování obviněného G. K. těsně před vstupem do vozidla a poté ve vozidle samotném. Ten totiž poté, co nahlédl do vozidla přes okýnko u spolujezdce, nastoupil na místo řidiče a nejprve si upravil sedadlo. Pokud by se snažil pouze odcizit z vozidla cennosti, tak by rychle a cíleně prohledal úložné prostory před spolujezdcem, případně v zavazadlovém prostoru a neusedal by na místo řidiče a nevyčkával na něm (body 63. a 73.).

42. Soud prvního stupně dospěl na podkladě provedených důkazů k tomu, že ačkoliv v důsledku vyrušení synem poškozeného nedošlo k odcizení vozidla ani k zajištění obviněného G. K. a technických prostředků, které měl u sebe, je odůvodněn závěr, že „cílem jednání obžalovaných nebylo po dvou hodinách intenzivního monitorování garáží NC odcizit peníze, doklady či objemem malé (neboť na místo přijeli MHD, a kdyby tomu tak bylo, stejným způsobem by se dopravili i zpět) cennosti z jednoho motorového vozidla, to vše poté, co vynaložili značnou námahu, čas i peníze za cestu, jídlo, ubytování (z Gruzie, přes Slovinsko, Rakousko do ČR), ale že jejich zájmem bylo odcizit konkrétní vytipované motorové vozidlo vyšší třídy, s nímž by odjeli do zahraničí, s největší pravděpodobností do Ruska, kde jednak mají oba zázemí, jednak vysokou pravděpodobnost jeho prodeje“ (bod 75. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

43. Ve vztahu k námitkám obviněných se jeví jako vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně opakovaně uváděl a zdůrazňoval, že u obviněného G. K. zajištěným zařízením nelze vozidlo nastartovat (srov. body 10., 59., 65., 74.) a že nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem obvinění zamýšleli nastartovat vozidlo a odjet s ním. Domnívají-li se obvinění, že závěry soudu prvního stupně jsou vnitřně rozporné či že jsou založeny na domněnkách, videích z YouTube apod., tak nemají pravdu. V bodě 65. odůvodnění rozsudku soud prvního stupně pouze ilustroval, že odcizení automobilu nebylo technicky vyloučeno poukazem na obecně známou skutečnost (podpořenou výpověďmi Ľ. K. i L. J.), že existuje více možností, jak odcizit automobil, aniž by u sebe museli mít oba stejné zařízení. Bez významu není ani poukaz soudu prvního stupně na neustále se měnící způsoby odcizení vozidel. Závěr soudů není v rozporu ani s výpovědí již výše zmiňovaného svědka L. J., který uvedl, že nalezené zařízení (rušička) se obvykle užívá ke krádežím předmětů ve vozidlech. Připustil však, že se možná děje, že je takové zařízení použito i ke krádeži vozidla, ale on sám se s tím ve své praxi nesetkává. Buď má (pachatel) jedno zařízení sloužící k odcizení věcí z vozidla, nebo jiné zařízení sloužící k odcizení vozidla, příp. může mít dvě zařízení (srov. bod 10. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 4. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Závěr soudu, že rušička zajištěná při činu u obviněného G. K. byla užitá k prvnímu kroku krádeže automobilu, tedy k vniknutí do automobilu, tak není v žádném, natožpak zjevném rozporu s obsahem provedeného dokazování. Stejně tak nelze souhlasit s tím, že by závěry soudů byly jakkoliv rozporné s výpovědí svědka Ľ. K., vedoucího servisu společnosti Hošek Motor a.s., oficiálního dealera vozidel Mercedes-Benz, který sice, jak zmiňují obvinění, uvedl, že pro nastartování vozidla musí být přítomen klíč uvnitř vozidla, ale pro ně příhodně přehlédli zbývající část jeho výpovědi, kde uvedl, že jsou mu známa zařízení, pomocí kterých by bylo možné vozidlo nastartovat i bez klíče a po vypnutí start stop systému s ním kamkoliv odjet (srov. body 26. – 29. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

44. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil, označil jeho závěry za bezvadné a přesvědčivé a obhajobu obviněných naopak za přesvědčivě vyvrácenou. Nebyl proto dán prostor, aby do rozsudku prvostupňového soudu jakkoliv zasáhl (srov. body 4. – 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). V bodě 4. odůvodnění svého usnesení přitom poukázal na totožné okolnosti jako soud prvního stupně se shodným závěrem, že cílem obviněných bylo zjevně odcizení automobilu, a nikoliv pouze odcizení věcí ve vozidle, a to i přesto, že nebylo zjištěno, jaké technické zařízení u sebe měl obviněný G. K., a nebylo tak možné přesně určit technický způsob, kterým oba obvinění zamýšleli vozidlo odcizit.

45. Lze uzavřít, že přestože obvinění považují skutková zjištění za nesprávná a neúplná, skutková zjištění obsahově navazují na provedené důkazy a jsou z nich logickým způsobem vyvozována. V dané věci hodnocení učiněné soudem prvního stupně a aprobované soudem odvolacím splňuje zákonné požadavky na dokazování ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Tyto závěry jsou pak zcela vyhovující a neumožňují shledat mezi nimi a provedeným dokazováním zjevný rozpor. Argumentaci obviněných vztahující se k tzv. zjevnému rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů proto nelze přisvědčit.

46. Obvinění dále brojili proti posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu. Jejich námitky lze obsahově podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nelze jim však přiznat opodstatnění.

47. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

48. V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usneseních Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

49. Obvinění byli uznáni vinnými zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

50. Citovaného trestného činu se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a čin spáchá vloupáním a způsobím takovým činem značnou škodu.

51. Objektem trestného činu krádeže je vlastnictví věci, držba věci i její faktické držení. Předmětem útoku je cizí věc. V případě krádeže se cizí věcí rozumí jen movitá věc, která nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici [ŠÁMAL, Pavel. § 205 (Krádež). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2540].

52. V projednávané věci byl takovou věcí osobní automobil Mercedes-Benz GLC, reg. zn. XY ve vlastnictví poškozeného I. K.

53. Po objektivní stránce si pachatel cizí věc přisvojí tím, že se jí zmocní, tj. zjedná si možnost volně s ní nakládat s vyloučením dosavadního držitele. Přisvojení znamená získání faktického postavení vlastníka, nikoli nabytí vlastnického práva, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva. Přisvojením cizí věci se rozumí získání možnosti trvalé dispozice s cizí věcí. Přisvojení zároveň znamená vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z jejího držení, užívání nebo nakládání s věcí. Je třeba, aby vedle naplnění znaku zmocnění se cizí věci, byla naplněna alespoň jedna z dalších podmínek uvedených v odst. 1 § 205 pod písm. a) až e). tr. zákoníku [ŠÁMAL, Pavel. § 205 (Krádež). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2541–2544]. V projednávané věci bylo touto podmínkou spáchání krádeže vloupáním [§ 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

54. Podle § 121 tr. zákoníku se vloupáním rozumí vniknutí do uzavřeného prostoru lstí, nedovoleným překonáním uzamčení nebo překonáním jiné jistící překážky s použitím síly.

55. V projednávané věci bylo postaveno najisto, že obviněným se za pomoci rušičky signálu podařilo zabránit uzamčení předmětného automobilu, a následně do vozidla usedl obviněný G. K. Jak v bodě 79. odůvodnění svého rozsudku uvedl soud prvního stupně, naplnění znaku vloupáním spatřoval v překonání uzamčení vozidla vyrušením tzv. plovoucího kódu mezi vozidlem a klíčem. Tato skutečnost vyplývá i ze skutkové věty, kdy je konstatováno, že tento obviněný „po odchodu poškozeného od vozidla toto nezjištěným způsobem, zřejmě za pomoci technického zařízení, které rušilo signál k uzamčení vozidla, bez poškození otevřel“. Byť je možno přisvědčit tomu, že by skutková věta mohla být formulována precizněji, tak z jejího znění vyplývá naplnění předmětného znaku trestného činu a nepřipouští se v ní varianta, že by například poškozený zapomněl vozidlo uzavřít. K této námitce se vyjádřil už soud prvního stupně v bodě 57. odůvodnění svého rozsudku, který poukázal na nereálnost konstrukce obhajoby, že obvinění toliko využili nezamčení vozidla, kdy obviněný G. K. sledoval poškozeného, aby obviněný G. K. mohl něco z vozidla nerušeně odcizit. První jmenovaný totiž začal sledovat poškozeného dříve, než bylo vozidlo fyzicky otevřeno G. K. Kdyby nevěděl, že vozidlo nebylo uzamčeno pomocí rušičky signálu, neměl by přece důvod sledovat poškozeného v době, kdy jeho spolupachatel toliko postával opodál a vyčkával, až se poškozený vzdálí. Do automobilu G. K. nastoupil až poté, co se poškozený za minutu a půl přesunul z garáží. Samozřejmě nelze odhlédnout od toho, že u obviněného G. K. bylo zadrženo zařízení později identifikované právě jako rušička signálu. Závěru o naplnění základní skutkové podstaty v podobě spáchání pokusu krádeže vloupáním tedy nelze nic vytknout.

56. Jen pro úplnost se jeví jako vhodné podotknout, že obviněným je kladeno za vinu spáchání trestného činu ve stadiu pokusu. Podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.

57. Ze samotné zákonné textace se podává, že trestný čin ukončený ve stadiu pokusu se vyznačuje nedostatkem dokonání. V projednávaném případě tedy úspěšným odcizením automobilu z dispozice oprávněné osoby. Jednání směřuje bezprostředně k dokonání trestného činu právě tehdy, jestliže pachatel jen započal uskutečňovat jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu. V projednávaném případě jeden z obviněných vnikl do automobilu, zatímco byl poškozený, jeho oprávněný vlastník v prostorách nákupního centra. Mezitím druhý obviněný kontroloval pohyb poškozeného a manipuloval blíže nezjištěným předmětem v tašce, kterou měl při sobě. Obviněný G. K. byl při pobytu ve vozidle poškozeného vyrušen synem poškozeného a následně varoval G. K., který z místa odešel. Zásahem syna poškozeného tak byla přerušena činnost obviněných a k odcizení vozidla, tedy k dokonání trestného činu nedošlo. Následkem toho také nebylo možno zjistit přesně, jakým konkrétním způsobem obvinění zamýšleli vozidlo odcizit. Tato skutečnost však nebrání závěru o tom, že naplnili skutkovou podstatu trestného činu právě ve stadiu pokusu, když z provedeného dokazování a zjištěných okolností objektivní povahy vyplývá jejich úmysl automobil odcizit.

58. Z argumentace obviněných je zjevné, že zcela přehlížejí, že byli uznáni vinnými trestným činem ve stadiu pokusu a ve spolupachatelství. Ve své argumentaci izolují jednotlivé části skutkového děje a dospívají k závěru, že nenaplnili skutkovou podstatu trestného činu kladeného jim za vinu. Aplikaci takového přístupu je však potřebné rázně odmítnout.

59. Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama.

60. Spolupachatelství přitom vyžaduje společné jednání a společný úmysl spáchat trestný čin, přičemž společné jednání může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a jednání každého spolupachatele je článkem řetězce společných činností, ve kterém předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, a takové společné jednání směřuje k přímému uskutečnění trestného činu a ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 814/2008, publikované pod č. 49/2009 Sb. rozh. tr.). Není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů a je tak objektivně i subjektivně složkou děje tvořícího ve svém celku trestné jednání (rozhodnutí publikované pod č. 18/1994 Sb. rozh. tr.).

61. V podaných dovoláních obvinění rozebírají skutkovou větu na jednotlivá slovesa a izolovaně hodnotí jednotlivé činnosti s tím, že z nich není možné dovodit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu. Jak již bylo zmíněno výše, takový přístup nelze akceptovat. Pokud by bylo nahlížení do vozidla, vstup do vozidla, sledování poškozeného a vzájemné předávání informací hodnoceno izolovaně, skutečně by soudy nemohly dospět k závěru, že byla naplněna skutková podstata trestného činu. Hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, tedy hodnocení komplexní je nezbytné pro stanovení skutkových zjištění, která jsou základním východiskem pro následné právní posouzení. Soud musí vzít v úvahu celý průběh skutkového děje a všechny podstatné okolnosti. V projednávaném případě tak je potřebné vzít do úvahy veškeré činnosti, které obvinění vykonávali, pořadí, ve kterém tak činili, a především pak jejich vzájemnou koordinaci a návaznost jednotlivých činností. Z obsahu provedeného dokazování se totiž přesvědčivě podává, že v nákupním centru a jemu přilehlých podzemních garážích se pohybovali po dobu necelých dvou hodin, měli k dispozici přinejmenším jednu rušičku signálu, mobilní telefony a blíže nezjištěné zařízení v tašce. O jejich vzájemné koordinaci není pochyb. Vypovídá o tom zejména téměř nepřetržité telefonní spojení doprovázející na sebe navazující jednotlivé činnosti obou obviněných, jak vyplývá ze skutkové věty. Zatímco obviněný G. K. kontroloval pohyb poškozeného a manipuloval s blíže nezjištěným předmětem ve své tašce přes rameno, a to do doby, než byl poškozený kontaktován svým synem, obviněný G. K. poté, co zkontroloval vozidlo a zabránil jeho uzamčení, do tohoto vnikl a posadil se na místo řidiče, kde setrval do chvíle, kdy jej vyrušil právě syn poškozeného. Po celou dobu přitom byli ve spojení prostřednictvím mobilních telefonů. Právnímu závěru, že oba naplnili objektivní stránku zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství není čeho vytknout.

62. Pokud obvinění namítají, že ze skutkové věty a provedeného dokazování nevyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu kladeného jim za vinu, je vhodné uvést, že trestný čin krádeže je úmyslným trestným činem (§ 15 tr. zákoníku).

63. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel za a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo za b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

64. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

65. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.

66. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky srovnej Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 316–327). Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

67. V projednávané věci dospěly soudy k závěru, že se oba obvinění dopustili jim za vinu kladeného jednání v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, když vzhledem ke svému věku i životním zkušenostem nesporně věděli, že když se pokusí bez svolení oprávněného majitele zmocnit jeho majetku (osobního automobilu), že takové jednání je v rozporu se zákonem, přesto takto jednali (srov. bod 81. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Vzhledem k tomu, že se obvinění k trestné činnosti nedoznali, tak soudy usuzovaly na naplnění subjektivní stránky trestného činu z okolností objektivní povahy a dospěly k závěru, že obvinění svým jednáním vědomě směřovali k odcizení automobilu poškozeného I. K., k čemuž nedošlo pouze díky vyrušení synem poškozeného. Skutkové okolnosti, které soudy k tomuto závěru vedly, byly opakovaně vysvětlovány již shora. Jen stručně lze uvést, že obvinění po dobu necelých dvou hodin vyčkávali příjezdu vozidla vyšší třídy, které chtěli odcizit. Za pomoci rušičky signálu zabránili jeho uzamčení a získali tak neoprávněně přístup dovnitř vozidla. Jeden z obviněných kontroloval pohyb poškozeného a manipuloval s blíže nezjištěným předmětem v tašce přes rameno. Druhý obviněný při udržování telefonického kontaktu vnikl do neuzamčeného vozidla, posadil se na místo řidiče a upravil si sedačku. Vozidlo nijak neprohledával a nepátral po předmětech, které by mohl odcizit. Jednání obviněných jiné vysvětlení, než snahu o odcizení vozidla nemá. Tomu odpovídá koordinovaný postup za využití nedovolených technických prostředků k zamezení zamknutí automobilu. Stejně tak lze na úmysl směřující k odcizení vozidla usuzovat z finanční situace obviněných, jejich životního stylu i skutečnosti, že si na místě dlouho tipovali vhodný automobil, že mají kontakty v Rusku, kde je o takové automobily enormní zájem nebo to, že na místo nedorazili automobilem, který by byl vhodnější volbou v případě jimi nastíněného scénáře, že se pouze snažili odcizit předměty z vozidla. Nelze se tak ztotožnit s námitkami obviněných, že nenaplnili subjektivní stránku trestného činu kladeného jim za vinu.

68. Nelze přisvědčit ani námitkám obviněných směřujících proti znění skutkové věty. Námitky, že popis skutku ve výroku o vině neobsahuje veškeré znaky přisouzeného trestného činu, v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku, a lze je tak podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. 6 Tdo 837/2021). Každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Znění skutkové věty rozsudku pak samozřejmě musí odpovídat právní větě a příslušnému zákonnému ustanovení.

69. V kontextu shora uvedeného je možno shrnout, že popis skutku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obviněného na spravedlivý proces (srov. ÚS 195/2005-n.). Které skutečnosti bude důležité v popisu skutku uvést, záleží ovšem na povaze konkrétního skutku. Ve skutkové větě nelze uvádět jiné skutečnosti než ty, které mají oporu v dokazování provedeném v hlavním líčení, a to takovou formulací, aby bylo zřejmé, že jde o závěr soudu. Podrobný rozbor důkazní situace, vztah jednotlivých důkazů, jejich hodnocení jednotlivě i v souhrnu, nepatří do výroku rozsudku, nýbrž až do jeho odůvodnění. Ve stejném duchu k této problematice přistupuje i Ústavní soud, který ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/2004, uveřejněném pod č. 195 ve sv. 39 Sb. násl., uvedl že „neodmyslitelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo obžalovaného na úplné projednání věci soudem. Takovým projednáním není případ, v němž ve výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.“.

70. Jak již bylo podrobně rozebráno výše, Nejvyšší soud se plně ztotožnil s právním posouzením stabilizovaných skutkových zjištění soudy nižších stupňů. Stejně tak musí konstatovat, že ve skutkové větě, byť by mohla být formulována pregnantněji, jsou uvedena skutková zjištění mající oporu v provedeném dokazování, a to včetně vyjádření znaku vloupání či subjektivní stránky trestného činu. Na výrok o vině poté soud prvního stupně navázal podrobným odůvodněním. Pokud se obvinění dožadují podrobnějšího vyjádření skutečností, případně úvah, které vedly soud prvního stupně k závěru o tom, že se pokusili odcizit předmětné vozidlo, tak jej naleznou v odůvodnění napadených rozhodnutí. Nelze přisvědčit ani námitce obviněných vymezující se proti úvodní části skutkové věty, kde soud prvního stupně uvedl, že „se společně pokusili odcizit zde zaparkované vozidlo“. Jedná se toliko o shrnutí jednání obviněných, které je uvedeno dále ve skutkové větě, ze které vyplývá naplnění veškerých znaků trestného činu kladeného jim za vinu, a to včetně subjektivní stránky. O správnosti těchto závěrů se Nejvyšší soud vyjádřil již výše. Rozhodně se tak nejedná o případ, že by citací zákonného označení trestného činu byly nahrazovány skutkové okolnosti vyjadřující znaky trestného činu. IV.

71. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§ 265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných G. K. a G. K. odmítl.

72. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

I. II. III. IV. Poučení: