3 Tz 11/2026

Rubrum

3 Tz 11/2026- ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2026 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Aleše Koláře a JUDr. Ondřeje Círka stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. M., proti pravomocnému rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 4. 6. 1987, sp. zn. 4 T 126/87, a rozhodl takto:

Výrok

I. Podle § 268 odst. 2 trestního řádu se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 4. 6. 1987, sp. zn. 4 T 126/87, a v řízení předcházejícím byl porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 trestního zákona, v tehdy účinném znění, v neprospěch obviněného

V. M.

II. Podle § 269 odst. 2 trestního řádu se napadený rozsudek zrušuje. Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Za splnění podmínek § 271 odst. 1 trestního řádu se rozhoduje tak, že obviněný

V. M. se podle § 226 písm. b) trestního řádu zprošťuje obžaloby bývalého vojenského obvodového prokurátora v Litoměřicích ze dne 27. 5. 1987, sp. zn. 5 OPv 127/87, pro skutek spočívající v tom, že dne 2. 4. 1987 nenastoupil vojenskou základní službu k VÚ 8261 Brezno, jak byl povinen dle povolávacího rozkazu OVS Česká Lípa, řady C č. 695291, vojenskou službu nenastoupil ani v náhradním termínu dne 9. 4. 1987 a zdržoval se v místě svého bydliště až do 30. 4. 1987, kdy byl prokurátorem VOP Litoměřice vzat do vazby, tedy měl v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě, nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkazu, čímž měl spáchat trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona, v tehdy účinném znění, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění

1. Rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Litoměřice dne 4. 6. 1987, sp. zn. 4 T 126/87, byl V. M. uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění (dále jen tr. zák.), kterého se měl dopustit tím, že dne 2. 4. 1987 nenastoupil vojenskou základní službu k VÚ 8261 Brezno, jak byl povinen dle povolávacího rozkazu OVS Česká Lípa, řady C č. 695291, vojenskou službu nenastoupil ani v náhradním termínu dne 9. 4. 1987 a zdržoval se v místě svého bydliště až do 30. 4. 1987, kdy byl prokurátorem VOP Litoměřice vzat do vazby.

2. Soud upustil podle § 25 tr. zák. od potrestání obviněného a uložil mu podle § 72 odst. 1, 3 tr. zák. ochranné léčení psychiatrické a podle § 72 odst. 4 tr. zák. rozhodl, že léčení vykoná ambulantní formou.

3. Předmětný rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. dne 4. 6. 1987.

4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že ochranné léčení bylo nařízeno dne 5. 6. 1987, ochranná ambulantní léčba byla zahájena dne 11. 6. 1987 u OÚNZ Česká Lípa, psychiatrické oddělení. Usnesením Vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 22. 11. 1993, sp. zn. 4 T 126/87, byl V. M. podle § 72 odst. 5 tr. zák. propuštěn z ochranného léčení psychiatrického.

5. Proti rozsudku bývalého Vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 4. 6. 1987, sp. zn. 4 T 126/87, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného V. M. Vytkl v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ve znění účinném do 30. 6. 1990, v ustanovení § 3 odst. 1, 2 tr. zák. ve vztahu k ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. a v ustanovení § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák.

6. V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti uvedl, že bývalý Vojenský obvodový soud Litoměřice danou věc zcela nedostatečně a nesprávně právně posoudil, neboť obviněný odmítl nastoupit vojenskou službu z důvodu svědomí, přičemž neexistovala žádná zákonná možnost výkonu vojenské služby alternativní formou, tj. beze zbraně, přestože Ústava Československé socialistické republiky v čl. 32 odst. 1 svobodu svědomí a vyznání formálně zaručovala. Ministr odkázal na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu s tím, že odsouzení V. M. je v rozporu s principy demokratické společnosti, a to nerespektováním občanských a politických práv, která zaručuje Ústava, Mezinárodní pakt o občanských a politických právech a také Úmluva o ochraně základních práv a svobod. Obviněný se po obdržení povolávacího rozkazu dostavil před okresní vojenskou správu a svůj postoj se snažil vysvětlit. Za daných okolností nelze dovodit, že by jednal v úmyslu vyhnout se vojenské povinnosti ve smyslu trestního zákona. Jeho jednání bylo naopak výrazem postoje diktovaného jeho svědomím. Na základě této skutečnosti nelze dospět k závěru, že by se úmyslně vyhýbal vojenské povinnosti, absentuje tu tak i subjektivní stránka trestného činu. Z listin založených ve spise vedeném u tehdejšího Vojenského obvodového soudu Litoměřice sp. zn. 4 T 126/87 je zřejmé, že V. M. poté, co obdržel povolávací rozkaz a dne 31. 3. 1987 se dostavil před okresní vojenskou správu, k dotazu, zda se cítí být zdravotně způsobilý nastoupit k výkonu základní vojenské služby, uvedl, že ne, a to z důvodů duševních, resp. psychických. V průběhu přípravného řízení bylo přistoupeno k přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a k vypracování znaleckého posudku k posouzení jeho duševního stavu. Závěry znaleckého posudku byly soudem zohledněny při rozhodování jen omezeně, když ze znaleckého posudku vyplynulo doporučení znalců, aby způsobilost obviněného k výkonu základní vojenské služby byla přezkoumána před náhradní vojenskou lékařskou komisí, což vzbudilo pochybnost o jeho schopnosti vůbec základní vojenskou službu vykonávat. S touto částí znaleckého posudku, vzbuzující pochybnosti o způsobilosti vojenskou službu vykonávat, se orgány činné v trestním řízení z hlediska trestněprávní odpovědnosti nijak nevypořádaly, respektive tuto část znaleckého posudku zcela pominuly.

7. Vojenský obvodový soud podle § 25 tr. zák. upustil od potrestání, neboť na základě závěrů znaleckého posudku dospěl k závěru, že čin obviněný spáchal ve stavu zmenšené příčetnosti. Současně pak podle § 72 odst. 1, odst. 3 tr. zák. rozhodl o uložení ochranného léčení. S ohledem na znění ustanovení § 72 odst. 2 tr. zák. mělo být při zmenšené příčetnosti přistoupeno k uložení ochranného léčení jen za situace, že pobyt pachatele na svobodě byl nebezpečný. Ze zjištěných skutečností, zejména ze závěrů znaleckého posudku, ale takový závěr o obviněném dovodit vůbec nelze, a ani Vojenský obvodový soud Litoměřice nijak neodůvodnil, v čem spočívala nebezpečnost pobytu obviněného na svobodě.

8. Na základě shora uvedeného je podle ministra spravedlnosti třeba dospět k závěru, že pravomocným rozsudkem Vojenského obvodového soudu Litoměřic e ze dne 4. 6. 1987, sp. zn. 4 T 126/87, byl porušen zákon v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., v ustanovení § 3 odst. 1, 3 tr. zák., v ustanovení čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v ustanovení § 72 tr. zák. v neprospěch obviněného.

9. Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 4. 6. 1987, sp. zn. 4 T 126/87, byl porušen zákon v neprospěch obviněného V. M. ve vytýkaném směru, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

10. Obhájce obviněného se ke stížnosti pro porušení zákona písemně vyjádřil. Uvedl, že ji považuje za opodstatněnou, neboť napadený rozsudek je v rozporu s právním názorem, který opakovaně vyslovil Ústavní soud (např. nálezy ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. II. ÚS 285/97, ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. II. ÚS 674/01), a na který navázal svojí judikaturou i Nejvyšší soud. Zcela proto souhlasil s návrhem ministra spravedlnosti a připojil se k návrhu, aby byl obviněný zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

11. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a shledal, že zákon porušen byl.

12. Trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách podle ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. se dopustil ten, kdo v úmyslu vyhnout se trvale vojenské činné službě nebo zvláštní službě nenastoupil službu v ozbrojených silách do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v povolávacím rozkaze.

13. Z právní úpravy v tehdy účinném znění je možno poukázat zejména na následující ustanovení. Podle čl. 32 odst. 1 ústavního zákona č. 100/1960 Sb., Ústava Československé socialistické republiky (dále jen „Ústava z roku 1960“) platilo, že svoboda vyznání je zaručena. Každý může vyznávat jakoukoli náboženskou víru, nebo být bez vyznání, i provádět náboženské úkony, pokud to není v rozporu se zákonem. Čl. 32 odst. 2 Ústavy z roku 1960 uváděl, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost, která je mu uložena zákonem. Podle čl. 37 odst. 1 Ústavy z roku 1960 byla vrcholnou povinností a věcí cti každého občana obrana vlasti a jejího socialistického zřízení. Čl. 37 odst. 2 Ústavy z roku 1960 zakotvoval, že občané jsou povinni vykonávat službu v ozbrojených silách podle zákona.

14. Z obsahu přiloženého trestního spisu vyplývá, že obviněný V. M. nenastoupil výkon vojenské služby ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v řádně doručeném povolávacím rozkazu, a to výlučně z toho důvodu, že mu to nedovoluje jeho svědomí. Bývalý Vojenský obvodový soud Litoměřice však nesprávně dospěl k závěru, že jím zjištěný skutkový stav věci lze podřadit pod ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák. Obviněný však svým jednáním pouze uplatňoval své právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručené mu Ústavou a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Zde je třeba připomenout, že svoboda vyznání a svědomí sice byla Ústavou z roku 1960 formálně zaručena, ale norma nižší právní síly (zákon), kterou by realizace této ústavou garantované svobody byla zajištěna, vydána nebyla. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby obviněný mohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by tím současně popřel své náboženské přesvědčení zaručené mu Ústavou z roku 1960, nebylo takové jednání možné posoudit jako trestný čin. V tomto směru lze dále poukázat na čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv a na čl. 18 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, který byl v době spáchání posuzovaného činu pro tehdejší Československou socialistickou republiku právně závazný. Tento pakt umožňuje podrobit náboženskou svobodu nebo víru jen takovým omezením, která jsou nutná k ochraně veřejného pořádku, zdraví nebo morálky nebo základních práv a svobod. K výše uvedenému je třeba konstatovat, že za situace, kdy zde nebyla jiná alternativa k výkonu vojenské služby pro případ, že její výkon by vedl k popření náboženského přesvědčení občana, pak nebylo možno čin občana, kterým jen realizoval Ústavou z roku 1960 a mezinárodními úmluvami zaručené svobody, pokládat za trestný čin. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že výše uvedený právní názor vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, a nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, a dále navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003.

15. Na základě výše specifikovaných skutečností tedy Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu Litoměřice ze dne 4. 6. 1987, sp. zn. 4 T 126/87, byl porušen zákon v ustanovení § 269 odst. 1 tr. zák., a to v neprospěch obviněného V. M. V souladu s ustanovením § 269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a dále zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Porušení zákona v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. coby procesního ustanovení majícího význam zejména pro správná skutková zjištění neshledal z hlediska rozhodnutí o vině obviněného natolik relevantním, aby bylo vysloveno, že zákon byl porušen i v tomto ohledu. Jde totiž o ustanovení, které nemá přímý vztah k tomu, že podstatou porušení zákona v dané věci bylo vadné právní posouzení skutku. Stejně tak Nejvyšší soud nevyslovil porušení ustanovení § 72 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť stěžejním pro odsouzení obviněného bylo právě nenastoupení výkonu vojenské služby ani do 24 hodin po uplynutí lhůty stanovené v řádně doručeném povolávacím rozkazu, a nikoli zkoumání jeho zdravotního stavu a od toho se odvíjející ukládání ochranného léčení.

16. Jelikož Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně v předmětné trestní věci, mohl za splnění podmínek uvedených v ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř. ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutek, pro který byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestný čin, a to z důvodů podrobně rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného V. M. pro příslušný skutek (blíže specifikovaný ve výroku tohoto rozsudku), v němž byl spatřován trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 tr. zák., obžaloby zprostil, a to z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. 6. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu