3 Tz 43/2025

Rubrum

3 Tz 43/2025-613 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2026 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Ondřeje Círka a Mgr. Ondřeje Vítů stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s., IČ: 281 26 548, se sídlem Alojzov 171, 798 04 Alojzov, proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, a rozhodl takto:

Výrok

I. Podle § 268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. v ustanovení § 19 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve spojení s § 71 odst. 1 tr. zákoníku a v ustanoveních § 140b a § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení.

II. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, v části výroku o trestu, jíž byl obviněné právnické osobě ELMO-PLAST a.s. podle § 19 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve spojení s § 71 odst. 1 tr. zákoníku, uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 55.344.459,31 Kč.

III. Současně se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, byla pod bodem I. podle § 314r odst. 4 tr. ř. schválena dohoda o vině a trestu uzavřená dne 19. 4. 2023 ve 14:50 hodin v sídle Krajského státního zastupitelství v Brně ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 3/2021 mezi státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Brně Mgr. Petrem Mazálkem a obviněnou právnickou osobou ELMO-PLAST a.s. (jakož i dalšími spoluobviněnými) s tím, že obviněná právnická osoba ELMO-PLAST a.s. byla uznána vinnou zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku (body I./1, II./1), zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku (body I./1, II./1), zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku (bod I./2) a zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku (bod II./2), kdy trestnou činností měla způsobit škodu 53.856.656,31 Kč . Za shora uvedenou trestnou činnost a za pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byla obviněná právnická osoba ELMO-PLAST a.s. pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. 1 T 161/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, sp. zn. 9 To 287/2022, byla obviněná právnická osoba ELMO-PLAST a.s., odsouzena podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále je „TOPO“) a § 68 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému peněžitému trestu v celkové výměře 200.000 Kč, což představuje 200 celých denních sazeb, kdy výše jedné sazby činí částku 1.000 Kč. Podle § 22 odst. 1, 3 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, jí byl uložen trest zákazu přijímání dotací a subvencí na dobu 10 (deseti) let. Podle § 19 TOPO a § 71 odst. 1 tr. zákoníku bylo přistoupeno k trestu propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční částky ve výši 55.344.459,31 Kč, která byla zajištěna na základě usnesení policejního orgánu Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, SKPV OHK, ze dne 9. 8. 2016, č. j. KRPM-100961-380/TČ-2015-140080, ve spojení s usnesením policejního orgánu ze dne 9. 8. 2018, č. j. KRPM-100961-924/TČ-2015-140080. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 31. 5. 2022, č. j. 1 T 161/2021-1003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2022, č. j. 9 To 287/2022-1073, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pod bodem II. byli podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněnými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních poškození: Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí, se sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, IČ: 00006947, a Finanční úřad pro Olomoucký kraj, se sídlem Lazecká 545/22, 779 11 Olomouc.

2. Rozsudek byl v souladu s ustanovením § 129 odst. 2 tr. ř. vyhotoven jako zjednodušený a neobsahuje odůvodnění, neboť po jeho vyhlášení, resp. ve lhůtě stanovené soudem, se státní zástupce i obvinění vzdali práva odvolání a obvinění současně prohlásili, že netrvají na vyhotovení odůvodnění a nepřejí si, aby v jejich prospěch podaly odvolání jiné oprávněné osoby. Dále soud v rozsudku uvedl, že dohoda o vině a trestu uzavřená mezi státním zástupcem a obviněnými, která byla tímto rozsudkem schválena, neobsahuje ujednání smluvních stran o náhradě škody jednotlivým poškozeným subjektům. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. ř. s odkazem na ustanovení § 314r odst. 4 alinea druhá tr. ř. proto soud odkázal poškozené subjekty, a to Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem financí, a Finanční úřad pro Olomoucký kraj, s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Poškozená Česká republika – Ministerstvo financí podala proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně odvolání, a to pro nesprávnost výroku o náhradě škody. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 59/2023, k odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku, kterým byla poškozená Česká republika, zastoupená Ministerstvem financí, odkázána podle § 229 odst. 1 tr. ř. s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněná právnická osoba ELMO-PLAST a.s., IČ: 281 26 548, a spoluobvinění Ivo Martinek a Ing. Miloslav Řehulka jsou povinni společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice – Ministerstvu financí, IČ: 00006947, se sídlem Letenská 15, 118 10 Praha 1, majetkovou škodu ve výši 2.983.391,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % p. a. ode dne 11. 5. 2022 do zaplacení. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

4. Odvolání proti uvedenému rozsudku, a to do výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty, podala obchodní společnost Raiffeisenbank a.s. (zúčastněná osoba). Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2023, č. j. 5 To 59/2023, bylo odvolání zamítnuto, neboť bylo podáno osobou neoprávněnou.

5. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 5 To 59/2023, podala obviněná právnická osoba ELMO-PLAST a.s. prostřednictvím obhájkyně dovolání (č. l. 444–451 spisu), v rámci něhož uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolání podal i spoluobviněný Ivo Martinek.

6. O podaných dovoláních rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 836/2024, tak, že tato podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl, neboť je shledal nepřípustnými.

7. Usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 414/24, byla odmítnuta ústavní stížnost zúčastněné osoby, obchodní společnosti Raiffeisenbank a.s. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 12. 2023, sp. zn. 5 To 59/2023, a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, kterým bylo rozhodnuto o trestu propadnutí náhradní hodnoty uloženému obviněné společnosti. Ústavní soud odůvodnil své rozhodnutí mimo jiné tím, že zúčastněné osobě nelze přiznat právo na podání odvolání proti jinému výroku, než proti výroku o zabrání věci nebo zabrání části majetku [§ 246 odst. 1 písm. c) tr. ř.]. Zúčastněná osoba představuje samostatnou stranu trestního řízení, která může v trestním řízení hájit svá majetková práva proti případnému zásahu v podobě zabrání věci nebo zabrání části majetku a jejíž zájmy jsou bližší zájmům obžalovaného. Trest uložený obžalovanému (pachateli trestného činu) se sice může negativně odrazit také v její zájmové sféře, zvláště jedná-li se o trest postihující majetek, to však platí i o dalším, relativně širokém okruhu osob.

8. Usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2025, sp. zn. I. ÚS 135/25, byla odmítnuta ústavní stížnost obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. i spoluobviněného Ivo Martinka proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, č.j. 3 Tdo 836/2024-530, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2024, č. j. 5 To 59/2023-356, v níž byla napadána uložená povinnost k náhradě škody a úhradě nákladů řízení.

9. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2025, sp. zn. 3 Tz 43/2025, bylo k návrhu ministryně spravedlnosti podle § 275 odst. 4 tr. ř. nařízeno do rozhodnutí o stížnosti pro porušení zákona pozastavení nakládání s částkou ve výši 55.344.459,31 Kč, která představuje náhradní hodnotu propadlou na základě trestu propadnutí náhradní hodnoty uloženého podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku obviněné právnické osobě ELMO-PLAST a.s., IČ: 281 26 548, se sídlem Alojzov 171, 798 04, rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, č. j. 40 T 6/2023-68.

10. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, podala ministryně spravedlnosti (dále též jako „stěžovatelka“) podle § 266 odst. 1, 2 tr. ř. stížnost pro porušení zákona, a to ve prospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. Vytkla v ní, že zákon byl porušen v ustanovení § 19 TOPO, ve spojení s § 71 odst. 1 tr. zákoníku a ustanovení § 140b a § 170 písm. d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), a to v neprospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. Podle stěžovatelky krajský soud pochybil, pakliže obviněné společnosti, vůči níž bylo dne 16. 5. 2017 zahájeno insolvenční řízení, uložil v rozporu s § 71 odst. 1 tr. zákoníku a § 19 TOPO trest propadnutí náhradní hodnoty. Současně takto uložený trest neodpovídal hodnotě věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku. Z obou důvodů je tedy uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty druhem trestu, který je nezákonný a ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

11. Ministryně spravedlnosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mezi pohledávky ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona náleží i pohledávky z trestu propadnutí věci. Jedná se totiž o mimosmluvní sankci, resp. druh trestu, postihující majetek, který náleží pachateli trestného činu. V projednávané věci Nejvyšší soud odkázal na závěry důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., podle které cílem tohoto ustanovení je zakázat za trvání insolvenčního řízení „vyrábění“ takových pohledávek, které stejně nebudou moci být uspokojeny a konstatoval, že mezi zmíněné a stran uspokojení omezené pohledávky náleží i pohledávky vyjmenované v § 170 insolvenčního zákona, podle jehož písm. d) jsou jimi konkrétně (s určitými výjimkami) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka. V označené věci byla rozsudkem soudu prvního stupně obviněná právnická osoba (v konkursu) uznána vinnou přečinem podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzena byla mimo jiné podle § 19 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob ve spojení s § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 147.690 Kč. Závěr o tom, proč mohly být použity § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona, vyplynul z toho, že propadlé finanční prostředky neplynuly z výnosů z trestné činnosti, ale z finančních zdrojů vzešlých z podnikání, tedy byly ve vlastnictví obviněné, a spadaly proto do majetkové podstaty. U propadlých peněžních prostředků tak bylo fakticky zhoršeno postavení věřitelů obviněné právnické osoby tím, že došlo k ponížení její majetkové podstaty.

12. V usnesení ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 8 Tz 110/2023, Nejvyšší soud konstatoval, že je třeba důsledně rozlišovat podmínky stanovené insolvenčním zákonem a trestním zákonem, tedy zejména to, co spadá do pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty, což je rozhodné z hlediska insolvenčního zákona, a co je výnosem nebo bezprostředním výnosem z trestné činnosti. V dané věci nebylo pochyb o původu zabraných finančních prostředků jako bezprostředního výnosu z trestné činnosti, který nemůže být majetkem dlužníka, protože za majetek dlužníka není možné považovat to, co získal trestnou činností.

13. Stěžovatelka také zmínila trestní věc vedenou pod sp. zn. 3 Tz 104/2023, v níž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v trestním řízení, v němž se rozhoduje o majetkové trestní sankci osoby, na kterou byl vyhlášen konkurs, je nutné nejprve vždy posoudit, jakou povahu mají finanční prostředky, na něž předmětná trestní sankce či ochranné opatření dopadá, ve vztahu ke spáchané trestné činnosti, zda jsou jejím bezprostředním výnosem nebo zprostředkovaným výnosem, nebo zda spadají do majetku dlužníka, a podle toho určit, zda mohou být pohledávkou nebo jiným právem majetkové podstaty. Také v tomto případě nebylo pochyb o původu zabraných finančních prostředků jako bezprostředního výnosu z trestné činnosti. Podle Nejvyššího soudu majetkové hodnoty (zde výnos z trestné činnosti) nespadající do majetkové podstaty dlužníka leží mimo dispoziční sféru insolvenčního správce, resp. nejedná se o finanční prostředky, na něž cílí § 140b ve spojení s § 170 písm. d) insolvenčního zákona, neboť tato ustanovení směřují pouze k ochraně takových majetkových hodnot, které reálně mohou tvořit majetkovou podstatu dlužníka. Majetkovou podstatu dlužníka tedy nemohou tvořit výnosy z trestného činu. Toto ustanovení se však nemůže vztahovat k majetkovým hodnotám, které do majetkové podstaty zahrnout nelze. Z uvedených důvodů výnosy z trestné činnosti (§ 135b trestního zákoníku) nemohou tvořit majetkovou podstatu v insolvenčním řízení.

14. V nyní projednávané věci byly v průběhu trestního řízení zajištěny peněžní prostředky ve vlastnictví obviněné společnosti, přičemž pro posouzení možnosti jejich propadnutí na základě ustanovení § 71 odst. 1 tr. zákoníku, za situace, kdy se obviněná společnost nacházela v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku v insolvenčním řízení, je rozhodující zjištění důvodu zmíněného zajištění. Ten je jasně deklarován v usnesení policejního orgánu ze dne 9. 8. 2016, č. j. KRPM-100961-380/TČ-2015-140080. Podle něj bylo přistoupeno k řešení vyplývajícímu z tehdy platného ustanovení § 79f odst. 1 tr. ř., tzn. k zajištění náhradní hodnoty, neboť nebylo možné zajistit peněžní prostředky získané stíhanou trestnou činností (tzn. nebylo možné zajistit výnos trestné činnosti).

15. Z ustanovení § 205 odst. 1 insolvenčního zákona vyplývá, že do majetkové podstaty náleží majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení (v předmětné věci ke dni 16. 5. 2017), jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení. Zajištění takového majetku ve smyslu § 79g tr. ř. přitom nemá vliv na jeho zahrnutí do majetkové podstaty. Podle stěžovatelky je věc představující náhradní hodnotu součástí majetkové podstaty dlužníka, neboť nepochází z trestného činu, a pakliže jde o věc, která je součástí majetkové podstaty, není trestní soud oprávněn, s ohledem na citovaná ustanovení insolvenčního zákona, obviněnému trest propadnutí náhradní hodnoty uložit. Výjimka obsažená v § 140b věta za středníkem insolvenčního zákona (tj. jedná-li se o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka) se neuplatní, neboť se přímo netýká majetkových trestních sankcí. Pokud Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem uložil obviněné právnické osobě trest propadnutí náhradní hodnoty, konkrétně částky 55.344.459,31 Kč náležející do majetkové podstaty dlužníka, zajištěné v průběhu trestního řízení, nelze jinak než konstatovat, že pochybil, neboť nerespektoval ustanovení § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Stěžovatelka proto konstatovala, že uložený trest je ve zřejmém rozporu s účelem trestu podle § 266 odst. 2 tr. ř., a to již proto, že jeho skutečné nepříznivé důsledky nepostihují obviněnou společnost jako insolvenčního dlužníka, nýbrž její věřitele, kteří by byli omezeni v uspokojení jejich nároků. Trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 19 TOPO proto nemohl být uložen.

16. Rozsudek Krajského soudu v Brně je současně zatížen další vadou mající vliv na zákonnost tohoto rozhodnutí. Z výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně je zřejmé, že soud ukládal tento druh trestu ve výši, která odpovídala výši zajištěných peněžních prostředků z přípravného řízení. Tyto peněžní prostředky byly zajištěny na bankovních účtech obviněné právnické osoby. Šlo tedy o věci, které jí náležely, takže v případě, že by neprobíhalo insolvenční řízení, mohly být postiženy trestem propadnutí věci podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku. Z výsledků dokazování vyplývá, že obviněná společnost způsobila stíhanými zločiny škodu v nižší částce, než která byla prohlášena za propadlou. Jak je totiž zřejmé ze součtu všech částek uvedených ve výroku o trestu v rozsudku soudu prvního stupně, které se týkají výše způsobené škody, resp. výše zkrácené daně z přidané hodnoty, celková výše škody a rozsah zkrácené daně dosáhly částky 53.856.656,31 Kč. Oproti výši trestu propadnutí náhradní hodnoty činí rozdíl 1.487.803 Kč, takže právě o tuto částku byla překročena nejvyšší přípustná výměra zmiňovaného trestu uloženého v této věci. Proto je třeba konstatovat, že hodnota peněžních prostředků, jichž se týká trest propadnutí náhradní hodnoty, neodpovídá hodnotě spotřebovaného výnosu z posuzované trestné činnosti.

17. K otázce rozporu uloženého trestu s jeho účelem ministryně spravedlnosti odkázala na dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu k výkladu § 266 odst. 2 tr. ř. Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 Tz 94/2011, nebo ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tz 92/2012, překročení horní hranice zákonné trestní sazby některého druhu trestu se považuje za uložení druhu trestu, který je ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve smyslu citovaného ustanovení. Účelem trestu je totiž nejen stanovení konkrétního druhu, ale i jeho výše. Jak již bylo uvedeno shora, Krajský soud v Brně uložil obviněné společnosti trest propadnutí náhradní hodnoty ve výši 55.344.459,31 Kč, kterážto neodpovídala hodnotě věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, čímž se ocitl tento druh trestu ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Výše trestu byla stanovena v rozporu s § 71 odst. 1 tr. zákoníku.

18. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, č. j. 40 T 6/2023-68, byl porušen zákon v ustanovení § 19 TOPO, ve spojení s § 71 odst. 1 tr. zákoníku a v ustanoveních § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona, a to v neprospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s, a aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, jímž byl obviněné právnické osobě ELMO-PLAST a.s. podle § 19 zákona TOPO, ve spojení s § 71 odst. 1 tr. zákoníku, uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 55.344.459,31 Kč. Současně aby zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

19. K podané stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství a poté, co zopakoval důvody a argumenty, pro které ministryně spravedlnosti podala stížnost pro porušení zákona, konstatoval, že podaná stížnost pro porušení zákona je částečně důvodná, a to, pokud jde o porušení zákona v neprospěch jmenované obviněné právnické osoby v § 19 TOPO a § 71 odst. 1 tr. zákoníku. S ostatními námitkami se státní zástupce neztotožnil.

20. K otázce zřejmého rozporu uloženého trestu odkázal (shodně jako stěžovatelka) na dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu k výkladu § 266 odst. 2 tr. ř. s tím, že pokud v této věci uložil Krajský soud v Brně obviněné právnické osobě ELMO-PLAST a.s. trest propadnutí náhradní hodnoty ve výši 55.344.459,31 Kč, která neodpovídala hodnotě věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, ocitl se tento druh trestu ve zřejmém rozporu s jeho účelem. Výše tohoto trestu byla stanovena v rozporu s § 71 odst. 1 tr. zákoníku. Podle státního zástupce ze součtu všech částek uvedených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které se týkají výše způsobené škody, resp. výše zkrácené daně z přidané hodnoty, vyplývá, že celková výše škody a rozsah zkrácené daně dosáhly částky 52.686.656,31 Kč a rozdíl těchto částek pak činí 2.657.803 Kč a o tuto částku byla právě překročena nejvyšší přípustná výměra trestu propadnutí náhradní hodnoty v této věci.

21. S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba napadený rozsudek Krajského soudu v Brně považovat za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby v ustanoveních § 19 TOPO a § 71 odst. 1 tr. zákoníku.

22. Dále se zabýval problematikou ukládání majetkové trestní sankce a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 7 Tz 25/2020, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že mezi pohledávky ve smyslu § 170 písm. d) insolvenčního zákona náleží i pohledávky z trestu propadnutí věci. Jedná se totiž o mimosmluvní sankci, resp. druh trestu, postihující majetek, který náleží pachateli trestného činu. Nejvyšší soud vyložil § 140b insolvenčního zákona tak, že „po dobu trvání insolvenčního řízení“ není možné rozhodnout o některých dalších pohledávkách. V této souvislosti zdůraznil závěry důvodové zprávy k zákonu č. 294/2013 Sb., podle které cílem tohoto ustanovení je zakázat za trvání insolvenčního řízení „vyrábění“ takových pohledávek, které stejně nebudou moci být uspokojeny. Závěr o tom, proč mohly být použity § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona, vyplynul z toho, že propadlé finanční prostředky neplynuly z výnosů z trestné činnosti, ale z finančních zdrojů vzešlých z podnikání, tedy byly ve vlastnictví obviněné, a spadaly proto do majetkové podstaty.

23. Shodně jako stěžovatelka odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2024, sp. zn. 8 Tz 110/2023, a usnesení ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 Tz 104/2023, s tím že je třeba důsledně rozlišovat podmínky stanovené insolvenčním zákonem a trestním zákonem, tedy zejména to, co spadá do pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty, což je rozhodné z hlediska insolvenčního zákona, a co je výnosem nebo bezprostředním výnosem z trestné činnosti. Do majetkové podstaty dlužníka může proto patřit jen majetek dlužníka, a tedy jím nemohou být výnosy z trestné činnosti, které nikdy nemohou právně přejít do vlastnictví (majetku) pachatele trestného činu ani nikoho jiného, a je třeba na ně aplikovat ustanovení trestního zákoníku.

24. Z hlediska použitelnosti závěrů vyplývajících z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu k otázce ukládání majetkových trestních sankcí obviněnému stran jehož majetku se vede insolvenční řízení, státní zástupce konstatoval, že v trestním řízení je možné úpadci bez omezení uložit majetkovou trestní sankci pouze v případě, že došlo k zajištění výnosů z trestné činnosti, tedy takových majetkových hodnot, které nelze zahrnovat do majetkové podstaty úpadce. Účelem insolvenčního řízení není uspokojovat věřitele z majetkových hodnot získaných pácháním trestné činnosti. Jde-li o takové majetkové hodnoty, které nelze zajistit jako výnosy z trestné činnosti, je třeba s nimi v trestním řízení nakládat za podmínek uvedených zejména v § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Při zohlednění závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tz 25/2020 to tedy znamená, že ve smyslu citovaných ustanovení insolvenčního zákona nelze uložit insolvenčnímu dlužníkovi po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, mimo jiné trest propadnutí věci (§ 70 tr. zákoníku) či jinou majetkovou trestní sankci, týkající se věci, která náleží do majetkové podstaty.

25. Pro posouzení této věci má podle státního zástupce zásadní význam, zda v době uložení majetkové trestní sankce (tj. trestu propadnutí náhradní hodnoty) trvaly účinky rozhodnutí o úpadku, a pokud již netrvaly, zda bylo insolvenční řízení skončeno, zda zajištěná náhradní hodnota byla vlastnictvím obviněné právnické osoby, a šlo o věc, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, zda výše trestu propadnutí náhradní hodnoty odpovídá hodnotě takové věci ve smyslu § 71 odst. 1 tr. zákoníku a zda uložený trest propadnutí náhradní hodnoty není v zřejmém rozporu s účelem trestu. Naposledy zmíněná otázka není podle státního zástupce v této věci sporná.

26. Státní zástupce odkázal na ustanovení § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona s tím, že obviněná právnická osoba ELMO-PLAST a.s. řeší úpadek reorganizací, přičemž přijetím reorganizačního plánu (§ 344 až § 348 insolvenčního zákona) skupina pohledávek nezaniká, takže je lze vymáhat po splnění reorganizačního plánu (§ 364 insolvenčního zákona) na dlužníkovi (§ 359 insolvenčního zákona).

27. Podle § 109 odst. 5 insolvenčního zákona trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu. To znamená, že rozhodujícím okamžikem, kdy končí účinky insolvenčního řízení v případě řešení úpadku reorganizací, je právní moc usnesení insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu. Tímto dnem je dlužník oprávněn nakládat s majetkovou podstatou, přičemž končí platnost omezení k nakládání s majetkem daná zákonem nebo rozhodnutím insolvenčního soudu (§ 353 insolvenčního zákona). Od tohoto okamžiku je rovněž vymezen okruh závazků dlužníka podle reorganizačního plánu (§ 356 odst. 1 insolvenčního zákona) a na základě pravomocně schváleného reorganizačního plánu lze také nařídit a provést exekuci nebo výkon rozhodnutí proti dlužníkovi (§ 360 insolvenčního zákona).

28. Vzhledem k tomu, že insolvenční soud pravomocným usnesením ze dne 10. 9. 2018, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-116, schválil reorganizační plán obchodní společnosti ELMO-PLAST a.s., lze podle státního zástupce dospět k dílčímu závěru, že v posuzované věci již netrvaly účinky rozhodnutí o úpadku, a proto nebyl Krajský soud v Brně, který rozhodl o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty, limitován zákazem obsaženým v § 140b insolvenčního zákona v tom směru, že by nemohl rozhodnout o této majetkové trestní sankci.

29. Dále uvedl, že pravomocným usnesením insolvenčního soudu o schválení reorganizačního plánu sice zanikají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, avšak reorganizace jakožto způsob řešení úpadku nebo hrozícího úpadku končí (vyjma dalších způsobů jejího skončení) teprve rozhodnutím insolvenčního soudu, kterým soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu nebo jeho podstatných částí (viz § 364 odst. 3 insolvenčního zákona). Proti tomuto rozhodnutí není přípustné odvolání. Z insolvenčního rejstříku úpadce – obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. – přitom nevyplývá, že by insolvenční soud ke dni 24. 5. 2023 (tj. ke dni vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 40 T 6/2023) učinil takové rozhodnutí. V době vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, proto nebylo insolvenční řízení skončeno. Za tohoto stavu je v této věci vyloučeno uspokojit mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, tj. i jakoukoli majetkovou trestní sankci (v konkrétní rovině vykonat uložený trest propadnutí náhradní hodnoty). To ostatně odůvodňuje i použití § 266 odst. 7 tr. ř., jak ministryně spravedlnosti navrhla ve stížnosti pro porušení zákona.

30. Podle státního zástupce nelze přijmout kategorický závěr, který byl vyjádřen ve stížnosti pro porušení zákona, totiž že jednotlivá ustanovení insolvenčního zákona neumožňují uložit trest propadnutí náhradní hodnoty. Takový závěr dostatečně nezohledňuje otázku trvání účinků rozhodnutí o úpadku v případě, kdy byl schválen reorganizační plán, neboť schválením reorganizačního plánu zanikají účinky rozhodnutí o úpadku. Možnost soudu rozhodnout o uložení majetkové trestní sankce za situace, kdy již netrvají účinky rozhodnutí o úpadku, nelze vyloučit již jen s ohledem na zájmy oprávněných osob (s výjimkou státu, jak vyplývá z § 2 odst. 4 dále citovaného zákona) uvedených v § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 59/2017 Sb., o použití peněžních prostředků z majetkových trestních sankcí uložených v trestním řízení a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ani na obecné zásady pro ukládání trestů (viz zejména § 39 odst. 8 tr. zákoníku). Jestliže byly majetkové hodnoty zajištěny ještě před zahájením insolvenčního řízení, byly tyto hodnoty „rezervovány“ v insolvenčním řízení pro případ, že v dalším průběhu trestního řízení bude ve vztahu k nim rozhodnuto o konkrétním druhu a výměře majetkové trestní sankce. Lze proto uvažovat o jakési podmíněné či budoucí pohledávce státu, o níž lze během insolvenčního řízení rozhodnout a uspokojit se z ní jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Rozhodne-li trestní soud za uvedených podmínek o uložení majetkové trestní sankce, nelze na takové rozhodnutí nahlížet v užším smyslu jako na tzv. vyrobení nějaké další pohledávky za trvání probíhajícího insolvenčního řízení.

31. Bylo by v rozporu s účelem trestu a smyslem zajišťovacích institutů upravených v trestním řádu, aby ohledně majetkové hodnoty zajištěné v trestním řízení pachateli trestného činu (jakkoli lze takové zajištění učinit ve vztahu ke kterékoli jiné osobě) v době před rozhodnutím o jeho úpadku nemohlo být později soudem rozhodnuto výrokem o majetkové trestní sankci (tj. o trestu propadnutí náhradní hodnoty). Takové omezení by podle státního zástupce zcela vyloučilo možnost použití majetkové trestní sankce podle § 71 tr. zákoníku a nedůvodně zvýhodnilo pachatele trestné činnosti v úpadku, jejichž věci byly zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti před ostatními pachateli, jejichž majetkové hodnoty byly zajištěny jako výnos z trestné činnosti.

32. Jde-li o zajištěnou náhradní hodnotu, která je součástí majetkové podstaty, může soud obviněnému uložit trest propadnutí zmiňované náhradní hodnoty až do výše odpovídající hodnotě věci, kterou mohl soud prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku. Tento druh trestu je až do skončení insolvenčního řízení nevykonatelný. Výjimka obsažená v § 140b věta za středníkem insolvenčního zákona (tj. jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka) se v takovém případě neuplatní, neboť se přímo netýká majetkových trestních sankcí.

33. Závěrem státní zástupce konstatoval, že stížnost pro porušení zákona považuje za částečně důvodnou, pokud jde o porušení § 19 TOPO a § 71 odst. 1 tr. zákoníku ohledně výše trestu propadnutí náhradní hodnoty. Ve zbývající části argumentaci obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona neakceptoval, neboť v posuzované věci mohl Krajský soud v Brně rozhodnout o předmětném druhu trestu za situace, kdy již netrvaly účinky rozhodnutí o úpadku. Státní zástupce se proto ztotožnil se stížností pro porušení zákona pouze v části, v níž ministryně spravedlnosti konstatovala, že rozsudkem soudu prvního stupně byl porušen v neprospěch obviněné právnické osoby zákon v ustanovení § 19 TOPO a § 71 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na to, že skutkový stav byl dostatečně spolehlivě zjištěn v předcházejícím řízení, navrhl postupovat podle § 271 odst. 1 tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud hodlal přistoupit k jinému rozhodnutí, než které je uvedeno v § 274 odst. 2, 3 tr. ř., souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 274 odst. 4 tr. ř.

34. Nejvyšší soud nejprve posuzoval přípustnost stížnosti pro porušení zákona z hledisek § 266 odst. 1 tr. ř. a shledal, že směřuje proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, a je v ní vytýkáno, že vydáním tohoto rozhodnutí došlo k porušení zákona.

35. Stížnost byla podána ve prospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s., a to do výroku o trestu, proto Nejvyšší soud posuzoval její přípustnost i z hledisek § 266 odst. 2 tr. ř., podle něhož proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je ve zřejmém rozporu s účelem trestu.

36. Podle ministryně spravedlnosti je uložený trest ve zřejmém rozporu s účelem trestu, neboť byl uložen ve vyšší částce, než činila škoda způsobená obviněnou právnickou osobou ELMO-PLAST a.s. Uvedenou podmínku lze mít v posuzovaném případě za naplněnou, neboť stěžovatelka napadenému rozhodnutí vytýká uložení zcela nepřiměřeného trestu propadnutí náhradní hodnoty, kdy rozdíl činil 1.487.803 Kč.

37. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, a shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím porušen v neprospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s.

38. K otázce zřejmého rozporu uloženého trestu je vhodné nejprve odkázat na dosavadní rozhodovací činnost Nejvyššího soudu k výkladu § 266 odst. 2 tr. ř. Jak vyplývá z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 6 Tz 94/2011, nebo ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 4 Tz 92/2012, které v podané stížnosti pro porušení zákona zmínila ministryně spravedlnosti i státní zástupce ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona, překročení horní hranice zákonné trestní sazby některého druhu trestu se považuje za uložení druhu trestu, který je ve zřejmém rozporu s účelem trestu ve smyslu citovaného ustanovení. Účelem trestu je totiž nejen stanovení konkrétního druhu trestu, ale i jeho výše.

39. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, byl obviněné právnické osobě ELMO-PLAST a.s. uložen trest propadnutí náhradní hodnoty ve výši 55.344.459,31 Kč. Škoda způsobená obviněnou právnickou osobou ELMO-PLAST a.s. činila 53.856.656,31 Kč. Výše tohoto trestu tak byla stanovena v rozporu s § 71 odst. 1 tr. zákoníku, kdy rozdíl těchto částek činil 1.487.803 Kč, a právě o tuto částku byla překročena nejvyšší přípustná výměra trestu propadnutí náhradní hodnoty v této trestní věci.

40. S ohledem na uvedené skutečnosti je třeba stížností pro porušení zákona napadený rozsudek Krajského soudu v Brně považovat za rozhodnutí, jímž byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. v ustanoveních § 19 TOPO a § 71 odst. 1 tr. zákoníku, jak důvodně namítla ministryně spravedlnosti ve stížnosti pro porušení zákona i státní zástupce ve vyjádření k ní, a lze plně odkázat na důvody v nich obsáhle rozvedené.

41. Nejvyšší soud se z podnětu podané stížnosti pro porušení zákona dále zabýval tím, zda napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, byl v rozporu s ustanovením § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona uložen obviněné právnické osobě ELMO-PLAST a.s. trest propadnutí náhradní hodnoty.

42. Podle § 140b insolvenčního zákona nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.

43. Podle § 109 odst. 5 insolvenčního zákona trvají účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu.

44. Podle § 170 písm. d) insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, není-li dále stanoveno jinak, tj. mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku.

45. Podle § 205 odst. 1 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení.

46. Lze odkázat na argumentaci obsaženou ve stížnosti pro porušení zákona i vyjádření státního zástupce, v nichž byly podrobně rozebrány závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech vedených pod sp. zn. 7 Tz 25/2020, sp. zn. 8 Tz 110/2023, sp. zn. 3 Tz 104/2023.

47. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že v probíhajícím insolvenčním řízení může soud v trestním řízení uložit úpadci bez omezení majetkovou trestní sankci pouze v případě, že došlo k zajištění výnosů z trestné činnosti obviněného, tedy takových majetkových hodnot, které nelze zahrnovat do majetkové podstaty úpadce. Je totiž třeba vzít v úvahu, že účelem insolvenčního řízení není uspokojovat věřitele z majetkových hodnot získaných pácháním trestné činnosti.

48. Jak již bylo konstatováno shora, v trestním řízení, v němž se rozhoduje o trestní sankci osoby, na kterou byl vyhlášen konkurs, je nutné nejprve vždy posoudit, jakou povahu mají finanční prostředky, na něž předmětná trestní sankce či ochranné opatření dopadá, ve vztahu ke spáchané trestné činnosti, zda jsou jejím bezprostředním výnosem nebo zprostředkovaným výnosem, nebo zda spadají do majetku dlužníka, a podle toho určit, zda mohou být pohledávkou nebo jiným právem majetkové podstaty.

49. Na tomto místě je vhodné zmínit, že ustanovení § 140b insolvenčního zákona má vztah pouze k přihláškám týkajícím se majetkové podstaty dlužníka. Majetkovou podstatou se označuje majetek dlužníka, který je určený k uspokojení pohledávek věřitelů [viz § 2 písm. e) insolvenčního zákona]. Smyslem insolvenčního řízení je přitom poměrné uspokojení věřitelů z majetkové podstaty dlužníka, jestliže je dlužník ve stavu úpadku [§ 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Za účelem dosažení poměrného uspokojení pohledávek věřitelů v nejvyšší možné míře má insolvenční správce dispoziční oprávnění, která se však pojí pouze k majetkové podstatě dlužníka [srov. § 2 písm. f) a § 229 insolvenčního zákona], je tedy správcem takového majetku dlužníka jen pro účely insolvenčního řízení. Z tohoto hlediska majetkové hodnoty (zde výnos z trestné činnosti) nespadající do majetkové podstaty dlužníka leží mimo dispoziční sféru insolvenčního správce, resp. nejedná se o finanční prostředky, na něž cílí § 140b ve spojení s § 170 písm. d) insolvenčního zákona, neboť tato ustanovení směřují pouze k ochraně takových majetkových hodnot, které reálně mohou tvořit majetkovou podstatu dlužníka. Majetkovou podstatu dlužníka tedy nemohou tvořit výnosy z trestného činu. Smyslem § 170 insolvenčního zákona je totiž jen vymezení okruhu pohledávek, které sice z hlediska hmotného práva existují, ale které se v insolvenčním řízení, tj. právě z majetkové podstaty, nebudou uspokojovat, toto ustanovení se však nemůže vztahovat k majetkovým hodnotám, které do majetkové podstaty zahrnout nelze. To ostatně konstatovalo již zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 110/2023 s tím, že pokud jde o výnos z trestné činnosti (tak tomu bylo v posuzované věci), jak dovodily orgány činné v trestním řízení, které zajistily finanční prostředky, jež byly podle jejich zjištění bezprostředním výnosem z trestné činnosti, nemůže jít současně o majetek dlužníka, protože za majetek dlužníka není možné považovat to, co získal trestnou činností.

50. V případě výnosů z trestné činnosti nelze ani odhlédnout od závazků České republiky plynoucích ze směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. 4. 2014 o zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii, která vymezila definici výnosu, kterou nacházíme v čl. 2 odst. 1, podle něhož pro účely této směrnice jsou výnosem všechny ekonomické výhody pocházející přímo či nepřímo z trestného činu; může se jednat o majetek v jakékoli podobě, který zahrnuje všechny následné reinvestice nebo přeměnu přímých výnosů a všechen ocenitelný užitek. V čl. 4 odst. 1 této směrnice je stanoveno, že členské státy přijmou nezbytná opatření, která umožní úplnou nebo částečnou konfiskaci nástrojů a výnosů nebo majetku v hodnotě odpovídající těmto nástrojům nebo výnosům v návaznosti na pravomocné odsouzení za trestný čin, které může být i výsledkem řízení v nepřítomnosti. Nelze pomíjet ani Úmluvu o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu (publikovanou pod č. 33/1997 Sb.), v níž se Česká republika zavázala (ve smyslu čl. 2 této Úmluvy) přijmout nezbytná opatření, aby bylo možno konfiskovat prostředky a výnosy nebo majetek, jehož hodnota odpovídá těmto výnosům, a přijmout nezbytná opatření k tomu, aby bylo možno předejít veškerým obchodům s tímto majetkem, jeho převodům nebo použití.

51. Z uvedených důvodů výnosy z trestné činnosti (§ 135b tr. zákoníku) nemohou tvořit majetkovou podstatu v insolvenčním řízení, protože podle § 205 odst. 1, 2 insolvenčního zákona, jestliže insolvenční návrh podal dlužník, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Podal-li insolvenční návrh věřitel, náleží do majetkové podstaty majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky předběžného opatření, kterým insolvenční soud zcela nebo zčásti omezil právo dlužníka nakládat s jeho majetkem, majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky rozhodnutí o úpadku dlužníka, a majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení poté, co nastaly účinky těchto rozhodnutí. Do majetkové podstaty může proto patřit jen majetek dlužníka, tedy jím nemohou být výnosy z trestné činnosti, které nikdy nemohou právně přejít do vlastnictví (majetku) pachatele trestného činu ani nikoho jiného, a je třeba na ně aplikovat ustanovení trestního zákoníku.

52. Z insolvenčního rejstříku bylo zjištěno, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2017, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-A-2, bylo zahájeno insolvenční řízení ve věci dlužníka obchodní společnosti ELMO-PLAST a.s. Dne 31. 5. 2017 rozhodl insolvenční soud o hrozícím úpadku dlužníka a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 9. 2017, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-13, byla povolena reorganizace tohoto dlužníka. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2018, č. j. KSBR 33 INS 10086/2017-B-116, byl schválen reorganizační plán dlužníka ze dne 27. 7. 2018 zveřejněný v insolvenčním rejstříku dne 30. 7. 2018. Právní moci nabylo toto usnesení dne 28. 9. 2018.

53. Po zahájení insolvenčního řízení platí nastavená pravidla proto, aby po celou dobu trvání insolvenčního řízení existoval právní režim umožňující co nejefektivnější uspokojení věřitelů. Řešení dlužníkova úpadku zvláštním soudním řízením je nezbytné proto, že v krizové úpadkové situaci nelze porušení práv či neplnění povinností postihnout standardními procesními prostředky. Brání tomu okolnost, že při mnohosti dlužníkových závazků a nedostatku prostředků k jejich krytí by použitím obvyklých právních prostředků byli někteří věřitelé vůči ostatním zvýhodněni, ať již proto, že splatnost jejich pohledávek nastává dříve, nebo z jiných důvodů. Cílem řešení úpadku zvláštní právní úpravou je proto vyloučit preference věřitelů, pokud nejsou věcně odůvodněny jejich postavením nebo povahou jejich pohledávky. Z uvedeného je zřejmý úmysl zákonodárce upřednostnit insolvenční řízení jako prostředek generálního vyřešení vztahů mezi dlužníkem a jeho věřiteli před individuálním uplatňováním pohledávek v nalézacím, příp. exekučním řízení. V daném ohledu je proto nutné považovat insolvenční zákon ve vztahu k trestnímu řádu za lex specialis (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3523/16, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019).

54. Reorganizace jakožto způsob řešení úpadku nebo hrozícího úpadku končí (vyjma dalších způsobů jejího skončení) teprve rozhodnutím insolvenčního soudu, kterým soud vezme na vědomí splnění reorganizačního plánu nebo jeho podstatných částí (viz § 364 odst. 3 insolvenčního zákona). Z insolvenčního rejstříku úpadce – obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. – přitom nevyplývá, že by insolvenční soud ke dni 24. 5. 2023 (tj. ke dni vyhlášení rozsudku Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 40 T 6/2023) učinil takové rozhodnutí.

55. Stěžejním pro posouzení možnosti ukládání trestní sankce, tj. v dané trestní věci trestu propadnutí náhradní hodnoty, je zjištění, zda majetek, který byl zajištěn jako náhradní hodnota, spadá do pohledávek a jiných práv týkajících se majetkové podstaty dlužníka nebo se jedná o výnos či bezprostřední výnos z trestné činnosti, který do majetkové podstaty dlužníka nespadá.

56. Pojem výnos z trestné činnosti byl do trestního zákoníku zaveden novelou trestního zákoníku a některých dalších zákonů provedenou zákonem č. 287/2018 Sb., s účinností od 1. 2. 2019. Bezprostředním výnosem z trestné činnosti se podle § 135b odst. 2 tr. zákoníku rozumí věc, která byla získána trestným činem nebo jako odměna za něj, včetně plodů a užitků.

57. Trest propadnutí věci upravený v § 70 až § 72 tr. zákoníku patří mezi druhy trestů postihující majetek, který je ve vlastnictví pachatele trestného činu (pokud jde o věci) nebo k němuž má obdobné právo (ve vztahu k jiným majetkovým hodnotám). Bezprostředním účelem tohoto trestu je odejmout pachateli věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která by mohla sloužit k dalšímu páchání trestných činů, ztížit tomuto pachateli podmínky k další trestné činnosti a případně mu i odejmout prospěch ze spáchaného trestného činu [viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1550, 1551].

58. Usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Oddělení hospodářské kriminality (dále jen „policejní orgán“) ze dne 9. 8. 2016, č. j. KRPM-100961-380/TČ-2015-140080, byly zajištěny jako náhradní hodnota, podle tehdy platného ustanovení § 79f odst. 1 tr. ř., ve spojení s § 79a tr. ř., peněžní prostředky mimo jiné na bankovním účtu společnosti ELMO-PLAST a.s. vedeném u Raiffeisenbank a.s. do výše 56.352.813 Kč. K zajištění náhradní hodnoty přistoupil policejní orgán z toho důvodu, že nebylo možno dosáhnout vydání či odnětí věci, resp. nebylo možno jinak zajistit peněžní prostředky na účtu, které jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly užity, nebo jsou výnosem z trestné činnosti.

59. Zde je třeba konstatovat, že náhradní hodnota není bezprostředním či zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, který nemůže být součástí majetkové podstaty, proto věc, která představuje náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti (na rozdíl od věcí, které jsou bezprostředním nebo zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti), může být a je součástí majetkové podstaty (viz již citovaná usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tz 110/2023 a sp. zn. 3 Tz 104/2023). Taková věc totiž nepochází z trestného činu, byť z hlediska úvah o uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku lze předpokládat, že obviněný věc v určité (stejné nebo vyšší) hodnotě získal jako výnos z trestné činnosti. Zásadní rozdíl je v tom, že onen bezprostřední výnos se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo zajistit, když jej obviněný v mezidobí například zcizil nebo zužitkoval, a tudíž jej nebylo možné postihnout přímo výrokem podle § 70 odst. 1 tr. zákoníku (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 3 Tdo 1016/2024). Podle § 205 odst. 1 insolvenčního zákona do majetkové podstaty náleží majetek, který dlužníkovi patřil k okamžiku, kdy nastaly účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení, jakož i majetek, který dlužník nabyl v průběhu insolvenčního řízení. Zajištění takového majetku ve smyslu § 79g tr. ř. nemá vliv na jeho zahrnutí do majetkové podstaty.

60. Jak vyplývá z důvodové zprávy k novele insolvenčního zákona provedené zákonem č. 249/2013 Sb., která ustanovení § 140b do insolvenčního zákona vložila, popř. i z odborné literatury, cílem tohoto ustanovení je zakázat za trvání insolvenčního řízení „vyrábění“ takových pohledávek, které stejně nebudou moci být uspokojeny. Mezi zmíněné a stran uspokojení omezené pohledávky náleží i vyjmenované v § 170 insolvenčního zákona, podle jehož písm. d) jsou jimi konkrétně (s určitými výjimkami) mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka. Jedná se tak zejména o pokuty ukládané správními úřady, o správní sankce ukládané správními orgány podle zvláštních zákonů a též peněžité tresty ukládané správními orgány podle zvláštních zákonů a též o peněžité tresty ukládané soudy podle trestního zákoníku. Koncepce obsažená v tomto ustanovení přitom vychází z toho, že stát zde svým způsobem dobrovolně rezignuje na své sankční pohledávky, aby nedocházelo k rozmnožování řady věřitelů dlužníka, který už tak sám o sobě není schopen hradit v plné míře nároky ze soukromoprávních vztahů (srov. Hasová, J. a kol. insolvenční zákon. 3. vydání. Praha, C. H. Beck, 2018, str. 697, příp. i Sprinz, P. a kol. Insolvenční zákon. Komentář. 1. vydání. Praha C. H. Beck, 219, str. 374 a 466).

61. Státní zástupce ve svém vyjádření mimo jiné uvedl, že pokud insolvenční soud pravomocným usnesením schválil reorganizační plán obchodní společnosti ELMO-PLAST a.s., účinky rozhodnutí o úpadku od toho okamžiku již netrvaly, a proto nebyl Krajský soud v Brně limitován zákazem obsaženým v § 140b insolvenčního zákona v tom směru, že by nemohl rozhodnout o této majetkové trestní sankci. Výjimka obsažená v § 140b věta za středníkem insolvenčního zákona se v takovém případě neuplatní, neboť se přímo netýká majetkových trestních sankcí. Jestliže byly majetkové hodnoty zajištěny ještě před zahájením insolvenčního řízení, byly tyto hodnoty „rezervovány“ v insolvenčním řízení pro případ, že v dalším průběhu trestního řízení bude ve vztahu k nim rozhodnuto o konkrétním druhu a výměře majetkové trestní sankce. Lze proto uvažovat o jakési podmíněné či budoucí pohledávce státu, o níž lze během insolvenčního řízení rozhodnout a uspokojit se z ní jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem.

62. Zde je třeba konstatovat, že v nyní projednávané trestní věci se jedná o velmi složitou problematiku, zahrnující vzájemnou provázanost a dopady ustanovení § 109 odst. 5, § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

63. Problém spočívá mimo jiné v rozdílné terminologii obsažené v ustanoveních § 109 odst. 5 a § 140b insolvenčního zákona, kdy v prvním ustanovení se zmiňují „účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení“, zatímco ve druhém „doba, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku“.

64. Jednoznačné vodítko k řešení otázky nastolené ve stížnosti pro porušení zákona nelze nalézt ani v dosavadní judikatuře vyšších soudů, včetně Nejvyššího soudu, v insolvenčních věcech.

65. Závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1430/2014, publikovaného pod č. 63/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nasvědčují spíše závěru, že ani v případě specifického způsobu řešení úpadku reorganizací dlužníka nelze (po pravomocném schválení reorganizačního plánu soudem), pokud jinak insolvenční řízení dále pokračuje, uložit v trestním řízení majetkovou sankci postihující majetkovou podstatu dlužníka. Zákaz vydání takového rozhodnutí obsažený obecně v § 140b insolvenčního zákona platí i v době po schválení reorganizačního plánu soudem až do skončení celého insolvenčního řízení vedeného proti dlužníkovi.

66. Citované rozhodnutí sice primárně řešilo otázku možnosti započítávání pohledávek za majetkovou podstatu, nicméně v rámci jeho odůvodnění bylo jednoznačně konstatováno, že „započítávání pohledávek podle § 140 odst. 2 až 4 insolvenčního zákona je jedním z účinků rozhodnutí o úpadku (krom dalších uvedených v § 140a až 140e insolvenčního zákona). Účinky zjištění úpadku přitom, není-li zákonem stanoveno jinak, trvají po celou dobu insolvenčního řízení, tj. do právní moci rozhodnutí o tom, že dlužník není v úpadku (§ 158 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona), do právní moci rozhodnutí o zrušení konkursu (§ 309 odst. 3 a 4 insolvenčního zákona), do právní moci rozhodnutí, kterým bere insolvenční soud na vědomí splnění reorganizačního plánu (§ 364 insolvenčního zákona) nebo do právní moci rozhodnutí, kterým bere insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení (§ 413 insolvenčního zákona). Započítávat pohledávky tak, mimo pohledávek, o nichž to stanoví výslovně schválený reorganizační plán, nelze ani v průběhu provádění reorganizačního plánu“.

67. Je logické, že reorganizační plán dlužníka nemůže předem počítat ani s majetkovou sankcí, kterou dlužníkovi později uloží soud v trestním řízení. Výše uvedený právní názor tak nasvědčuje tomu, že i ve specifickém případě řešení úpadku reorganizací dlužníka, po pravomocném schválení reorganizačního plánu insolvenčním soudem, nadále trvají účinky rozhodnutí o úpadku ve smyslu § 140b insolvenčního zákona a soud proto nemůže dotčenému dlužníkovi uložit majetkovou sankci týkající se jeho majetkové podstaty.

68. Vzhledem ke shora uvedenému lze dospět k závěru, že pokud se v dané trestní věci finanční prostředky právnické osoby ELMO-PLAST a.s. následně staly předmětem trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 19 TOPO, ve spojení s § 71 odst. 1 tr. zákoníku, který jí byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, je nutno toto rozhodnutí považovat v části týkající se uloženého trestu propadnutí náhradní hodnoty za nezákonné. Výše popsaný trest je současně ve zřejmém rozporu s účelem trestu (srov. § 266 odst. 2 tr. ř.), a to již proto, že reálný negativní dopad nesměřuje na obviněnou právnickou osobu jako insolvenčního dlužníka, ale na její věřitele, jimž by bylo dále limitováno uspokojení jejich nároků.

69. Nejvyšší soud přisvědčil námitkám stěžovatelky, že pokud Krajský soud v Brně obviněné právnické osobě ELMO-PLAST a.s. uložil trest propadnutí náhradní hodnoty ve výši 55.344.459,31 Kč, která neodpovídala hodnotě věci, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 70 tr. zákoníku, kdy výše tohoto trestu byla stanovena v rozporu s § 71 odst. 1 tr. zákoníku, porušil zákon v neprospěch obviněné právnické osoby v ustanoveních § 19 TOPO a § 71 odst. 1 tr. zákoníku.

70. Je rovněž možno akceptovat názor ministryně spravedlnosti, že pokud se právnická osoba ELMO-PLAST a.s. v době vyhlášení odsuzujícího rozsudku nacházela v insolvenčním řízení a k zajištění náhradní hodnoty bylo přistoupeno proto, že nebylo možné zajistit peněžní prostředky získané stíhanou trestnou činností (nebylo možné zajistit výnos z trestné činnosti), tzn. tyto byly ve vlastnictví obviněné právnické osoby a náležely do majetkové podstaty dlužníka, nebyl trestní soud s ohledem na shora citovaná ustanovení insolvenčního zákona oprávněn obviněné právnické osobě trest propadnutí náhradní hodnoty uložit a pokud tak učinil, pochybil, neboť nerespektoval ustanovení § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona.

71. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2023, sp. zn. 40 T 6/2023, byl porušen zákon v neprospěch obviněné právnické osoby ELMO-PLAST a.s. v ustanovení § 19 TOPO, ve spojení s § 71 odst. 1 tr. zákoníku a v ustanoveních § 140b a § 170 písm. d) insolvenčního zákona. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v části výroku o trestu, jíž byl obviněné právnické osobě ELMO-PLAST a.s. podle § 19 TOPO, ve spojení s § 71 odst. 1 tr. zákoníku, uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků ve výši 55.344.459,31 Kč. Zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

72. Protože v dané věci samotným rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k nápravě vzniklého nezákonného stavu a není třeba vydávat rozhodnutí další, Nejvyšší soud již neaplikoval ustanovení § 270 odst. 1 tr. ř., resp. ustanovení § 271 odst. 1 tr. ř.

73. Za podmínek § 274 odst. 3 písm. a) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toho rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 15. 7. 2026 JUDr. Petr Šabata předseda senátu