30 Cdo 1217/2026

Rubrum

30 Cdo 1217/2026-202 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobkyně M. D., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 1, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 231 C 31/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2025, č. j. 16 Co 77/2024-180, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 231 C 31/2019-43, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 95 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a dále uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

2. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“), poté co byl jeho v pořadí první rozsudek ze dne 31. 8. 2022, č. j. 44 Co 108/2021-65, spolu s navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 308/2023-90, zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, a poté co i v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2024, č. j. 16 Co 77/2024-134, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2025, č. j. 30 Cdo 340/2025-155, svým v pořadí třetím rozsudkem ze dne 19. 11. 2025, č. j. 16 Co 77/2024-180 (dále také „napadené rozhodnutí“), rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku I změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 21 466,55 Kč s příslušenstvím, a ohledně částky 52 066,90 Kč s příslušenstvím jej potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 879,90 Kč s příslušenstvím (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ohledně částky 87 120,10 Kč s příslušenstvím a částky 150 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech tří stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 255 C 84/2014 (dále jen „posuzované řízení“ nebo „první kompenzační řízení“). V jeho rámci žalobkyně vystupovala v postavení žalující strany a požadovala po žalovaném státu zaplacení částky 118 664 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008 (dále jen „původní řízení“). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2018, č. j. 44 Co 341/2015-78, který nabyl právní moci dne 4. 1. 2019, bylo žalobkyni v posuzovaném řízení, tj. v pořadí prvním kompenzačním řízení, přiznáno zadostiučinění ve výši 77 500 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta. Nyní je tak projednávána věc, ve které byl žalobkyní uplatněn, formou tzv. „kompenzace na druhou“, nárok ve vztahu k posuzovanému řízení ve výši 95 000 Kč s příslušenstvím (žalobkyně v průběhu nynějšího druhého kompenzačního řízení uplatnila formou změny žaloby nárok na zaplacení dalších částek ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím a 150 000 Kč s příslušenstvím). Odvolací soud v napadeném rozsudku shledal, že soud prvního stupně se objasněním průběhu posuzovaného řízení zabýval dostatečně, ale v otázce celkové délky řízení a její přiměřenosti dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Odvolací soud opakovaně učinil závěr, že celková délka posuzovaného řízení činila 4 roky a 10 měsíců a je nutné ji kvalifikovat jako nepřiměřenou. Při sazbě základního odškodnění 16 000 Kč za rok (s redukcí o polovinu za první dva roky trvání řízení) zadostiučinění následně zvýšil o 15 % pro vadný postup orgánů veřejné moci během posuzovaného řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk a současně jej snížil o 45 % pro nižší význam předmětu řízení pro poškozenou ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) téhož zákona. Celková takto vypočtená částka tak činila 42 933,10 Kč. Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 12. 6. 2024, č. j. 16 Co 77/2024–134, již bylo pravomocně rozhodnuto o přiznání zadostiučinění ve výši 21 466,55 Kč s příslušenstvím, zbývalo tak doplatit 21 466,55 Kč s příslušenstvím. V odpovídajícím rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně změnil, a ohledně zbývající částky 52 066,90 Kč s příslušenstvím jej jako správný potvrdil. Zároveň odvolací soud přistoupil k navýšení zadostiučinění (viz výrok II rozsudku odvolacího soudu), kdy uzavřel, že délka kompenzačního řízení činí 6 let 3 měsíce a 14 dní, a to ode dne zahájení řízení dne 5. 8. 2019 do posledního rozhodnutí odvolacího soudu dne 19. 11. 2025, a zadostiučinění (ovšem za první kompenzační řízení – poznámka Nejvyššího soudu) tak nebylo poskytnuto včas, proto bylo třeba požadavku na navýšení původně uplatněného primárního nároku na peněžité zadostiučinění za posuzované řízení zčásti vyhovět.

4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu jeho výroku I písm. b), výroku III a výroku IV dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.

5. Podle § 237 o. s. ř. (vymezujícího tzv. důvody přípustnosti dovolání) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud 1/ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v 2/ rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. V nyní posuzovaném dovolání formuluje dovolatelka celkem 16 vzájemně provázaných (a zčásti i repetitivních) otázek. První dvě směřuje k rozhodnutí Ústavního soudu a jeho účinkům v dalším řízení. Konkrétně 1) „Vyřešil odvolací soud otázky rozhodné pro přiznání přiměřeného zadostiučinění v dané věci způsobem respektujícím závazné závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024, resp. otázky rozdílů v posuzovaném řízení „běžných“ a řízení již kompenzačních?“ a 2) „Jsou důvody, pro které shledá dovolací soud dovolání přípustným, rozhodné a závazné toliko pro postup soudu dovolacího, či jsou rozhodné i pro event. následné rozhodování soudu odvolacího o podaném odvolání, a jaký má být správný postup odvolacího soudu pro zrušení jeho rozhodnutí soudem dovolacím?“ Dle dovolatelky odvolací soud pominul závažná fakta a následně nepřihlédl při rozhodování k závazným právním závěrům, které v této věci formuloval ve svém nálezu Ústavní soud pod sp. zn. III. ÚS 1565/23. Vadně si počínal jak odvolací, tak i dovolací soud, když nerespektovaly závěry Ústavního soudu. Další dovolací otázky se týkají nedostatečné a nepřiměřené výše poskytnuté peněžité satisfakce: 3) „Provedl odvolací soud stanovení „sazby“ odškodnění za rok průtahů na 16 000,- Kč přezkoumatelným a nikoli svévolným, tedy s judikaturou nejen dovolacího soudu souladným způsobem?“ a 4) „Je stanovení „sazby“ odškodnění za rok průtahů na 16 000,- Kč souladné s judikaturou dovolacího soudu, Ústavního soudu a ESLP?“ Navazující otázky dále cílí na význam předmětu řízení pro poškozeného: 5) „Porušil odvolací soud povinnost stanovenou o. s. ř. a konstantní judikaturu dovolacího soudu napadané rozhodnutí řádně odůvodnit v části kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného v souvislosti s „řetězením“ a zatížil je tak nepřezkoumatelností?“ 6) „Uzavřel odvolací soud o údajně „velmi nízkém významu řízení pro žalobkyni“ způsobem souladným s judikaturou dovolacího soudu?“ 7) „Určil odvolací soud to, co pro žalobkyni bylo v posuzovaném řízení „v sázce“ v souladu s konstantní judikaturou řádně a dostatečně?“ Následují otázky týkající se navýšení odškodnění: 8) „Provedl odvolací soud určení navýšení odškodnění přezkoumatelným a nikoli svévolným tedy s judikaturou nejen dovolacího soudu souladným způsobem?“ 9) „Je navýšení odškodnění extrémně nedostatečným, resp. v extrémním nesouladu s judikaturou ESLP a dovolacího soudu samého?“ 10) „Zhodnotil odvolací soud význam předmětu zde posuzovaného řízení pro mne coby poškozenou přezkoumatelným způsobem a v souladu s judikaturou dovolacího soudu?“ 11) „Splnil si odvolací soud řádně svoji povinnost řídit se závaznými právními závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024 o rozlišování „běžných“ a kompenzačních řízení?“ 12) „Je namístě změna judikatury dovolacího soudu v tom smyslu, aby bylo „při posuzování, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, rozhodnuto současně či přímo i o tom, jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení“?“ Závěrem jsou otázky zaměřeny na nevypořádání relevantních tvrzení a nerespektování judikatury: 13) „Vypořádal se odvolací soud řádně, v souladu s judikaturou nejen dovolacího (soudu), s její pro věc klíčovou dovolací argumentací zejména o tom, že posuzované řízení, které již samo bylo řízením tzv. kompenzačním, je třeba posuzovat zásadně přísněji než tzv. řízení „běžná“ a je třeba poskytovat i tomu odpovídající vyšší – zvláště vysoké zadostiučinění?“ 14) „Zhodnotil odvolací soud řádně v intencích žalobních tvrzení a v souladu s judikaturou ESLP buď kritérium významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, anebo dle jiného kritéria skutečnost, že v případě zdejších obou „posuzovaných“ řízení se již jedná o řízení kompenzační?“ 15) „Měl by soud dovolací své dosavadní názory na posuzování a hodnocení nejen významu předmětu posuzovaného řízení, kterým je již řízení kompenzační přehodnotit či minimálně zpřesnit, jak mu uložil Ústavní soud?“ 16) „Je napadené rozhodnutí v části aplikace judikatury ESLP o nutnosti poskytnutí zvláště vysokého odškodnění správné?“ Nad tyto otázky dovolatelka upozorňuje na svévoli soudu při vyčíslení náhrady nákladů řízení, což dle ní také zakládá přípustnost dovolání, kdy odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1585/23.

7. V dovolání je sice řádně vymezen dovolací důvod a v zásadě i důvod přípustnosti dovolání, tedy jsou v něm řádně formulovány jednotlivé otázky, jež by měl Nejvyšší soud vyřešit, nicméně ani jedna z nich nezakládá přípustnost dovolání.

8. Otázka závaznosti právního názoru vysloveného Ústavním soudem v kasačním nálezu vydaném v téže věci sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve své judikatuře vychází z toho, že jsou-li obecné soudy v konkrétní věci právním názorem Ústavního soudu vázány, nejde již o otevřenou právní otázku, kterou by dovolací soud mohl znovu přezkoumávat. Naopak platí, že v řízení následujícím po kasačním nálezu Ústavního soudu není prostor pro úvahy o správnosti či úplnosti právního názoru, na němž je tento nález založen, a to ani na úrovni dovolacího přezkumu; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1164/2023, ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2113/2023 a ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3372/2012.

9. Nejvyšší soud se závěry nálezu Ústavního soudu předcházejícího vydání tohoto rozhodnutí (jímž bylo zrušeno rozhodnutí jiného senátu Nejvyššího soudu) nijak nepolemizuje, není zde důvod k tzv. judikatornímu dialogu, nicméně má za to, že dovolatelka nepřesně vnímá některé závěry soudu ochrany ústavnosti, které je třeba aplikovat ve světle jeho další judikatury. Tento závěr Nejvyšší soud opírá o čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, podle něhož jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby, a současně per analogiam o § 226 odst. 1 o. s. ř. Respektoval-li tedy odvolací soud v téže věci závazný právní názor Ústavního soudu (viz dále), nemůže přípustnost dovolání založit námitka, že se tím odchýlil od dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu.

10. V otázkách týkajících se výše poskytnutého zadostiučinění Nejvyšší soud setrvale judikuje a mnohokrát zdůraznil, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění (včetně procentního vyjádření jednotlivých zákonných kritérií) je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s konkrétní formou či výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Při přezkumu formy a výše zadostiučinění dovolací soud v zásadě posuzuje jen právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě dovolatelky dáno není.

11. Stanovením základní výše zadostiučinění shora zmíněným postupem zohledňujícím délku posuzovaného řízení a sazbu ve výši 16 000 Kč za jeden rok trvání řízení, v prvních dvou letech sníženou na polovinu, se nadto odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího neodchýlil (srov. část VI. Stanoviska, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 806/2012). Ke kritice ohledně výchozí zvolené částky ve výši 16 000 Kč za rok trvání řízení lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 70/2024, podle něhož „dokonce ani v případě extrémní délky řízení, která by podle Stanoviska vedla k použití výchozí částky až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok vedení posuzovaného řízení, nemusí být takto postupováno a lze vyjít ze základní částky 15 000 Kč“. Ústavní stížnost proti posledně označenému rozhodnutí byla jako zjevně nedůvodná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 956/24.

12. V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí ani v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud dospěl ke svým náležitě odůvodněným závěrům, současně se přitom vypořádal i s nosnými argumenty a námitkami účastníků řízení. Dovolatelka zaměňuje domnělou nepřezkoumatelnost s vlastním nesouhlasem s právní kvalifikací, kterou odvolací soud (bez ohledu na to, zda je správná) v napadeném rozsudku zaujal. K otázce, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se obdobně vyjádřil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč. Otázce kritéria postupu orgánu veřejné moci se odvolací soud přitom podrobněji věnoval v obou svých předcházejících rozsudcích, v nichž přisvědčil námitkám žalobkyně o průtazích v řízení, ale neshledal důvody tzv. kvalifikované kasace. Výtky dovolatelky stran postupu odvolacího soudu, při jeho pokusu o smírné vyřízení věci v průběhu odvolacího jednání konaného před Krajským soudem v Brně dne 12. 11. 2025, nemají žádnou souvztažnost s odůvodněním nyní přezkoumávaného rozsudku; nadto k vadám řízení Nejvyšší soud přihlíží jen tehdy, pokud mohly mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu a současně (jen) za splnění podmínky, že dovolání je již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

13. Ani otázky týkající se zvýšeného významu posuzovaného řízení pro dovolatelku spojené s otázkami o potřebě navýšení odškodnění rovněž nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani při jejich řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud dospěl k závěru o sníženém významu řízení, nikterak neodchýlil. Formulované otázky jsou toliko polemikou s tím, jak odvolací soud v projednávané věci zhodnotil význam předmětu řízení pro dovolatelku a co bylo podle něj v prvním odškodňovacím řízení „v sázce“. Jde tedy o výhrady proti individuálnímu hodnotícímu závěru soudu v konkrétní věci. Samotný nesouhlas s tím, jak odvolací soud, s odkazem na zcela konkrétní skutkové okolnosti artikulované zejména v odstavcích 13 a 14 odůvodnění napadeného rozsudku, posoudil význam řízení v konkrétní procesní situaci, nepředstavuje dovolací otázku přesahující projednávanou věc. Současně platí, že dovolatelka i zde staví svou argumentaci na současném předpokladu, že kompenzační řízení mělo být bez dalšího hodnoceno jako významnější nebo přísněji posuzované. Tento názor dovolatelky (jak bude ukázáno dále) neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu. Odvolací soud vyslovil, že předchozí řízení mělo pro dovolatelku „velmi nízký význam“, dovolací soud však připomíná, že přesto nešlo o „nepatrný“ význam, kdy by namísto relutární satisfakce postačovalo toliko morální zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva. Žalobkyni byla přitom za déletrvající původní řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím poskytnuta peněžní satisfakce, umocněná samozřejmě dvěma prodlévajícími kompenzačními řízeními, ve výši 133 313 Kč na jistině, a to vždy spolu se zákonným úrokem z prodlení (a dále náklady řízení); nešlo tedy o nijak symbolickou satisfakci.

14. Pro posouzení přiměřenosti délky a významu kompenzačního řízení platí zásadně stejná pravidla jako pro posouzení přiměřenosti jiných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016). Kompenzační řízení tedy nelze (typově) postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15). Na těchto závěrech přitom nemá dovolací soud důvod nic měnit. Jak vyplývá např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, podle rozhodovací praxe dovolacího soudu není možné činit závěry, že by kompenzační řízení mělo skončit podstatně dříve oproti řízením jiným, nebo že by mělo mít ze své podstaty zvýšený význam pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4910/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 805/15 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021).

15. Poukaz dovolatelky na rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) není přiléhavý, neboť jak je uvedeno i v dovolatelkou odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, bod 36, zároveň platí, že byť z judikatury ESLP vyplývá, že při projednávání případů, v nichž se účastníci řízení domáhají náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se od státu vyžaduje zvláštní péče, nelze tento požadavek zaměňovat s „typovými“ hledisky, která se uplatní v případě řízení se zvýšeným významem pro účastníka řízení (např. trestní řízení, řízení týkající se ochrany osobnosti, rodinněprávních vztahů, osobního stavu, pracovněprávních sporů či poskytnutí různých plnění ze strany státu, např. sociální dávky, důchodového pojištění apod.). ESLP pouze vybídl soudy vedoucí kompenzační řízení, aby uznaly i případné vlastní průtahy v řízení a v důsledku toho navýšily přiznávané odškodnění na „obzvlášť vysoké“, čímž by zabránily nežádoucímu řetězení kompenzačních řízení. Nešlo proto o vyjádření zvýšeného typového významu, jak se domnívá dovolatelka. Nejvyšší soud přitom již opakovaně uvedl, že pokud ESLP v rozsudku ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, stížnost č. 10092/13, uvedl, že při nepřiměřené délce řízení by měl soud „z tohoto důvodu částku odškodnění zvýšit mnohem výrazněji“, nelze z toho dovozovat, že soudy nemohou přistoupit k pouze mírnému navýšení zadostiučinění. Byť gramatický výklad českého znění uvedeného rozhodnutí by mohl vést k závěru, že „obzvlášť vysoké odškodnění“ míří na požadavek nominální hodnoty zadostiučinění, jež by subjektivně v těchto případech bez ohledu na další okolnosti měla být poškozeným vnímána jako vysoká, vedl by takovýto závěr k popření obecného požadavku proporcionality se zřetelem k potřebě individuálního posouzení vzniklé újmy v konkrétní věci odpovídající jedinečným skutkovým zjištěním. Daným výrazem je naopak míněn vztah k zadostiučinění, které by jinak bylo přiznáno, pokud by samotné kompenzační řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé. Jinými slovy, požadavek ESLP plynoucí z dané věty tkví v tom, aby z odůvodnění rozhodnutí bylo patrné, že soud přiznává zadostiučinění zvláště vyšší právě z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Tento výklad též lépe odpovídá anglické verzi rozhodnutí, v níž inkriminovaná pasáž zní: „accordingly award a particularly high amount of compensation“. Z výrazu „particularly“ (zvláště, mimořádně) je zřejmá souvztažnost s důvodem, proč je vyšší zadostiučinění přiznáváno, tedy nikoliv požadavek na to, aby zadostiučinění bylo poškozeným vnímáno jako extrémně vysoké, jak by mohl naznačovat v českém znění použitý výraz „obzvlášť vysoké“. Tomuto závěru, který byl zaujat i v předchozím kasačním rozhodnutí, dovolatelka, vyjma vyjádření svého prostého nesouhlasu, nijak kvalifikovaně nečelí.

16. Nejvyšší soud, oproti mínění dovolatelky, již ve své dlouhodobě ustálené judikatuře naznačil zásady, jimiž se mají soudy nižších stupňů řídit při tzv. „navýšení“ odškodnění z důvodu, že kompenzace za nepřiměřenou délku (zde prvního kompenzačního) řízení nebyla poskytnuta včas. Poškozenému tak nelze upřít možnost v již probíhajícím (v této věci „druhém“) kompenzačním řízení poukázat na skutečnost, že ani samotné řízení, v němž se domáhá nápravy za předchozí porušení svého práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neprobíhá v přiměřené době. Soudy se takovou námitkou musí zabývat, neboť její pominutí by mohlo vést k tomu, že vnitrostátní prostředek nápravy nebude účinným prostředkem ve smyslu požadavků plynoucích z práva na účinnou ochranu. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, bylo zdůrazněno, že soudy nemohou nepřihlížet k tomu, že poškozený žalobce v průběhu kompenzačního řízení uplatní skutečnost nepřiměřené délky tohoto řízení, přičemž vzhledem ke konstrukci presumpce vzniku nemajetkové újmy je na žalovaném státu, aby tento odpovědnostní předpoklad případně vyvrátil. Na tento závěr navazuje novější judikatura, zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, rozsudek ze dne 4. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3180/2022, a rozsudek ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023, z nichž plyne, že promítnutí nepřiměřené délky kompenzačního řízení do výše zadostiučinění zásadně nepředstavuje uplatnění nového, samostatného nároku na odškodnění za průtahy v tomto kompenzačním řízení, nýbrž jde o další hledisko při určení formy a výše zadostiučinění poskytovaného za původní posuzované řízení. Jinými slovy, jestliže je poškozenému satisfakce za původní nepřiměřeně dlouhé řízení poskytnuta až po uplynutí přiměřené doby, nelze tuto prodlevu ponechat bez významu; je namístě ji promítnout do výsledné výše zadostiučinění, zpravidla jeho procentuálním navýšením. Nejvyšší soud přitom opakovaně zdůraznil, že při tomto navýšení se nepostupuje tak, že by se znovu mechanicky stanovovala samostatná základní částka za délku kompenzačního řízení podle počtu měsíců či let jeho trvání (jak se toho i v dovolání dožaduje žalobkyně); prodleva v poskytnutí zadostiučinění je pouze dalším kvalifikačním hlediskem, které modifikuje zadostiučinění náležející za řízení původní. Odvolací soud nijak nechyboval, jestliže při posuzování celkové délky nynějšího kompenzačního řízení nezahrnoval dobu předběžného projednání nároku, neboť délka tohoto řízení nebyla vlastním předmětem nynějšího řízení; naopak ve vztahu k předchozímu (prvnímu kompenzačnímu) řízení odvolací soud do celkové doby řízení zcela správně zahrnul i dobu předběžného projednání nároku před Ministerstvem spravedlnosti (viz bod 10 napadeného rozsudku), čímž plně dostál judikatorním závěrům plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. byl jeho v pořadí první rozsudek ze dne 31. 8. 2022, č. j. 44 Co 108/2021-65, spolu s navazujícím usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2023, č. j. 28 Cdo 308/2023-90, zrušen IV2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, a mnohých dalších.

17. Lze proto s odkazem na odůvodnění předchozího kasačního rozsudku zopakovat, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Není proto zadostiučiněním nově poskytovaným za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a proto není namístě navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdy by se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3532/2018). To vyplývá také z odlišného mechanismu jejich výpočtu odvíjejícího se od odlišných skutečností (k tomu srov. bod 39 předchozího kasačního rozsudku). Pro jejich odlišnou povahu tak nelze oba druhy nároků volně zaměňovat, příp. – jak dovolatelka činí – izolovaně vykládat bod 39 výše uvedeného nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23, tím způsobem, že jak uplatnění navýšení zadostiučinění vzhledem k posuzovanému řízení, tak uplatnění samostatného nároku za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení musí nutně co do formy a výše poskytnutého zadostiučinění vést ke stejnému výsledku. Z téhož důvodu neobstojí její všeobecná polemika o tom, jak by se mělo (jinak) při navyšování odškodnění postupovat [část IV písm. f/ a následující dovolání], nadto je třeba doplnit, že ne každý poškozený, který byl dotčen nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení a bylo mu přiznáno navýšení odškodnění, má potřebu cyklicky vyvolávat další spory v podobě odškodnění „na druhou“, „na třetí“ apod.

18. Nelze také přehlédnout, že podle Ústavního soudu je zároveň třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (srov. jeho usnesení ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, nebo ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. II. ÚS 1666/24). Ostatně, i z dovolatelkou uváděného nálezu sp. zn. III. ÚS 1565/23, vyplývá, že postupné řetězení průtažných kompenzačních řízení není v zájmu ani poškozených účastníků, ani soudů, ani státu (bod 38 uvedeného nálezu). Tento závěr soudu ochrany ústavnosti (z něhož dlouhodobě vychází i dovolací soud) by však byl v rozporu s rigidním výkladem upínajícím se k zásadně stejné výši odškodnění, ať už poškozený požádal o navýšení odškodnění posuzovaného řízení s přihlédnutím k tomu, že se mu odškodnění nedostalo včas, na straně jedné, anebo dožadoval-li se (obsahově odlišného) odškodnění za nepřiměřenou délku (pouze) kompenzačního řízení na straně druhé. Nejvyšší soud výše uvedené konkretizuje v rovině podústavního práva tím, že uvádí, že způsob (ne)koncentrovaného uplatňování nároku na zadostiučinění (jeho navýšení) bude zpravidla (tedy nikoli vždy) svědčit o sníženém významu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), zejména pokud poškozený o své vůli zvolil časově náročnější způsob prosazování svých nároků tam, kde měl v původním (odškodňovaném) řízení možnost požadovat z důvodu neposkytnutí zadostiučinění v přiměřené lhůtě jeho další navýšení.

19. Tyto úvahy nebyly prvně zmíněny až v předchozím kasačním rozsudku Nejvyššího soudu, ale i ony představují již ustálenou judikaturu. Lze odkázat např. na rozsudek ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, podle něhož „neposkytnutí peněžitého zadostiučinění je zásadně výjimečné a je na místě v těch případech, kdy doba řízení nemohla nikterak negativně zasáhnout psychickou sféru žalobce. Tak tomu jistě může být i v případech řetězících se kompenzačních řízení, zvláště pokud poškozený měl v tom původním možnost požadovat z důvodu poskytnutí zadostiučinění v nepřiměřené lhůtě jeho navýšení.“ Obdobně v usnesení ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023, je kladen důraz na to, že pokud poškozený nevyužije možnost požadovat navýšení zadostiučinění již v původním řízení a místo toho uplatňuje další nárok samostatnou žalobou, může takový nekoncentrovaný způsob uplatňování nároku zpravidla svědčit o sníženém významu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, zejména pokud poškozený o své vůli zvolil časově náročnější způsob prosazování svých nároků, obdobně závěry činí rozsudek dovolacího soudu ze dne 19. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3343/2023.

20. Nejvyšší soud proto shrnuje, že úvahy (ať už soudů obecných či soudu Ústavního) o stejné či obdobné výši zadostiučinění se v soudní praxi prosazují tak, že jestliže poškozený v kompenzačním řízení požádá (důvodně) o navýšení základní částky též za to, že odpovídající satisfakce za nepřiměřenou délku předchozího posuzovaného řízení mu nebyla poskytnuta včas, pak za situace, kdy je podána ještě další žaloba dožadující se nemajetkové újmy (také) za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení a je-li i ona shledána opodstatněnou, tak se od výše zadostiučinění, které by jinak bylo přiznáno podle § 31a odst. 3 OdpŠk za navazující kompenzační řízení v zájmu zabránění duplicitní satisfakce odečte částka, která již jako navýšení byla poškozenému dříve přiznána formou navýšení.

21. Žalobkyně v dovolání namítá, že odškodnění by mělo být ve vztahu k ní „obzvláště vysoké“ a nepohybovat se těsně nad dolní hranicí ustáleného rozpětí základní částky, to je ve výši 16 000 Kč, nicméně přehlíží, že jak za původní řízení, tak i za první posuzované řízení jí bylo v důsledku řetězení žalob poskytnuto opakovaně zadostiučinění, které ještě bylo nyní dále navýšeno výše popsaným způsobem v důsledku prodlev na straně soudů, pročež je nepodstatné, že soudům nižších stupňů se o kompenzačních nárocích nepovedlo rozhodnout v předpokládané (ideální) době 1,5 až 2 let. Neplatí totiž rovnice, že „čím více řízení poškozený vyvolává, tím vyšší by měla být i poskytnutá kompenzace“.

22. Rovněž údaje o „nominální hodnotě“ zadostiučinění s ohledem na prosté plynutí času a změnu hospodářských poměrů nejsou pro posouzení věci relevantní. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu vychází z toho, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení podle zákona č. 82/1998 Sb. není namístě mechanicky navyšovat základní částku zadostiučinění toliko z důvodu inflace, znehodnocení měny, změny kupní síly peněz či změny kurzu měny. Nejvyšší soud opakovaně uzavřel, že tyto okolnosti samy o sobě nemají vliv na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění, neboť výsledná výše náhrady není určována pouhou časovou hodnotou peněz, nýbrž posouzením konkrétních okolností případu a kritérií uvedených v § 31a zákona č. 82/1998 Sb. Tento závěr byl potvrzen i v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2026, sp. zn. 30 Cdo 1871/2025, a ze dne 16. 2. 2026, sp. zn. 30 Cdo 2023/2025, v nichž dovolací soud setrval na stanovisku, že znehodnocení měny v důsledku inflace ani změna kurzu měny nezakládají důvod k paušální valorizaci základních částek zadostiučinění. Tomu odpovídá i plenární nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, jenž shodně a s podrobnou argumentací dovodil, že z ústavního pořádku neplyne povinnost automaticky přepočítávat výši zadostiučinění podle inflace či růstu životních nákladů; ústavně významné je toliko to, zda konkrétně přiznaná částka ve světle okolností věci, sociální a ekonomické reality a rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva obstojí jako přiměřená a zda je způsobilá plnit svou satisfakční funkci.

23. Konečně poukaz dovolatelky na svévoli soudu při přiznávání náhrady nákladů řízení jako na dovolací důvod je nutno odmítnout jako nepřípustnou, neboť dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, resp. nákladů řízení před soudem prvního stupně.

24. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 21. 7. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu