30 Cdo 1228/2024-494

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce R. D., zastoupeného Mgr. Štěpánem Ciprýnem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 459 788 827,76 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 15 C 128/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2023, č. j. 30 Co 55/2023-428, takto:

Výrok

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 16. 11. 2023, č. j. 30 Co 55/2023-428, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 C 128/2020-365, potvrzen v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 350 286 493,76 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 229 412 349 Kč za dobu od 27. 8. 2019 do zaplacení a úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 120 874 144,76 Kč za dobu od 16. 12. 2021 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a dále ve výroku IV o nákladech odvolacího řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 5. 12. 2022, č. j. 15 C 128/2020-365, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 31 428 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 27. 2. 2020 do zaplacení a ve výši 10 % ročně z částky 20 000 Kč za dobu od 27. 2. 2020 do 14. 12. 2020 (výrok I), přičemž ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok III) a dále povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou doplatek soudního poplatku ve výši 14 000 Kč (výrok IV).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobce na zaplacení částky 459 788 827,76 Kč s příslušenstvím (představovaným úrokem z prodlení ve výši 10 % z částky 338 914 683 Kč od 27. 8. 2019 do zaplacení, ve výši 10 % z částky 20 000 Kč od 27. 8. 2019 do 14. 12. 2020 a ve výši 8,5 % z částky 120 874 144,76 Kč od 16. 12. 2021 do zaplacení) z titulu náhrady majetkové a nemajetkové újmy, kterou měl žalobce utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, jež bylo proti němu vedeno u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 3 T 21/2016 a v jehož závěru byl žalobce zproštěn obžaloby (dále též jen „předmětné trestní stíhání“ nebo „předmětné trestní řízení“).

3. Požadovaná částka sestávala z těchto položek: a) částka 43 958 Kč připadající na náklady právních služeb, jež byly žalobci v předmětném trestním řízení poskytnuty, b) částka 36 721 Kč odpovídající nákladům na žalobcovu dopravu vynaloženým v souvislosti s předmětným trestním řízením v období let 2015 až 2019, c) částka 257 399 Kč, kterou žalobce vynaložil na operativní leasing dvou motorových vozidel potřebných k zajištění dopravy související s předmětným trestním řízením, d) částka 98 596 Kč požadovaná z titulu náhrady za ztrátu žalobcova času v souvislosti s předmětným trestním řízením, e) částka 10 000 000 Kč nárokovaná z titulu náhrady nemajetkové újmy spočívající v poškození žalobcova dobrého jména a pověsti, v psychickém tlaku a stresu majících dopad na jeho psychické zdraví a v protiústavním zásahu do žalobcovy osobnostní sféry a jeho rodinného života, k němuž v důsledku předmětného trestního řízení došlo, f) částka 99 065 660 Kč připadající na náhradu toho, co žalobci ušlo zmařením jeho profesního uplatnění v oblasti zprostředkování investičního poradenství a zajištění správy aktiv, a g) částka 350 286 493,76 Kč, která odpovídala náhradě žalobcových smluvních příjmů, které by mu, nebýt předmětného trestního stíhání, plynuly ze smlouvy o zprostředkování uzavřené dne 12. 10. 2015 se společností THETA Finance AG sídlící v Curychu ve Švýcarsku (dále též jen „společnost THETA“ nebo „společnost“). Žalobce původně požadoval též zaplacení částky 20 000 Kč z titulu náhrady škody, jež mu vznikla uhrazením peněžitého trestu, který mu byl v předmětném trestním řízení uložen posléze zrušeným odsuzujícím rozhodnutím, ve vztahu k tomuto požadavku však vzal svým podáním ze dne 14. 12. 2021 žalobu částečně zpět, pročež řízení o něm bylo usnesením soudu prvního stupně ze dne 19. 1. 2022, č. j. 15 C 128/2020-188, zastaveno. Úrok z prodlení žalobce požadoval z položek uvedených pod body ad a) až ad f) ve výši 10 % ročně za dobu od 27. 2. 2020 do zaplacení, z položky ad g) ve výši 10 % ročně z částky 229 412 349 Kč za dobu od 27. 8. 2019 do zaplacení a ve výši 8,5 % ročně z částky 120 874 144,76 Kč za dobu od 16. 12. 2021 do zaplacení a ze zaplacené položky 20 000 Kč ve výši 10 % za dobu od 27. 2. 2020 do 14. 12. 2020.

4. Po provedeném dokazování soud prvního stupně především zjistil, že trestní řízení pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1 trestního zákoníku bylo proti žalobci zahájeno dne 2. 12. 2015, načež dne 9. 2. 2016 byla na žalobce podána u Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou obžaloba. V závěru hlavního líčení, jež se konalo dne 12. 1. 2018, uvedený okresní soud vyhlásil rozsudek, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání zmíněného trestného činu a uložil mu peněžitý trest ve výši 20 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody v délce 2 měsíců, přičemž žalobci současně uložil též povinnost nahradit poškozené společnosti Allegro Group CZ, s.r.o. způsobenou škodu ve výši 12 436 Kč. Žalobcovo odvolání, kterým byl uvedený rozsudek napaden, poté Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 4. 2018 zamítl. Nejvyšší soud však na podkladě žalobcova dovolání usnesením ze dne 30. 10. 2018 obě zmíněná rozhodnutí zrušil, načež Okresní soud v Jablonci nad Nisou po dalším řízení rozsudkem ze dne 4. 4. 2019 žalobce obžaloby zprostil, a to podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), neboť dospěl k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Téhož dne toto rozhodnutí nabylo právní moci.

5. Svůj požadavek, který původně zněl na zaplacení celkové částky 338 934 683 Kč, žalobce předběžně uplatnil u žalované dne 26. 8. 2019. Žalovaná nato dne 11. 12. 2020 poskytla žalobci zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu ve formě omluvy, přičemž současně konstatovala, že v řízení došlo k vydání nezákonných rozhodnutí, v jejichž důsledku žalobci vznikla nemajetková újma. Z požadovaného finančního plnění však žalobci vyplatila pouze částku 20 000 Kč odpovídající tomu, co žalobce zaplatil na uloženém peněžitém trestu, zatímco jeho další požadavky uspokojit odmítla.

6. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace v rozsudku citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), soud prvního stupně předně uzavřel, že v případě trestního stíhání, jež skončilo zproštěním obžaloby, vzniká žalované odpovědnost za újmu způsobenou poškozenému nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního stíhání, a to ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk. V daném případě je pak toto nezákonné rozhodnutí představováno usnesením Policie České republiky ze dne 2. 12. 2015, č. j. KRPL-36578-78/TČ-2015-180481-MAL.

7. Z titulu náhrady nákladů, které žalobce vynaložil v předmětném trestním řízení na svou obhajobu, však žalobci namísto částky, kterou požadoval (částka 43 958 Kč), náleží k náhradě pouze částka 15 246 Kč. Ta totiž odpovídá nákladům, které žalobce v příčinné souvislosti s předmětným nezákonným trestním stíháním prokazatelně účelně vynaložil, přičemž představuje odměnu advokáta za sedm úkonů právní služby stanovenou dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), zvýšenou o paušální náhradu hotových výdajů tohoto advokáta ve výši určené stejným předpisem a o daň z přidané hodnoty.

8. Náhrada nákladů vynaložených na cestovné pak žalobci přísluší toliko v rozsahu částky 13 842 Kč, která odpovídá tomu, co lze dle prvostupňového soudu po provedeném dokazování rovněž hodnotit jako náklad, jenž byl účelně vynaložen v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním, zatímco ve zbývající části tohoto nároku (tj. ve vztahu k částce 22 879 Kč) tato podmínka splněna nebyla.

9. Požadavek na náhradu částky 257 399 Kč odpovídající nákladům vynaloženým na leasing dvou osobních automobilů soud prvního stupně shledal zcela nedůvodným, a to pro absenci potřebných skutkových tvrzení a důkazů, na základě nichž by bylo možné uzavřít, že uvedená škoda žalobci skutečně vznikla a že se tak stalo právě v příčinné souvislosti s předmětným trestním stíháním. Obě tato vozidla totiž žalobce používal především za jiným účelem než v souvislosti s předmětným trestním stíháním, přičemž v době zahájení tohoto trestního stíhání už jiná dvě vozidla vlastnil.

10. Za ztrátu související s časem, který žalobce strávil při úkonech předmětného trestního řízení nebo při konzultacích se svým obhájcem, jakož i cestou k nim, dále soud prvního stupně žalobci přiznal částku 2 340 Kč, zatímco ve zbytku tohoto nároku, který odpovídá částce 96 256 Kč, žalobu zamítl. Při stanovení uvedené částky vyšel jednak z přehledu účelně provedených úkonů, kterých se žalobce prokazatelně též zúčastnil, dále ze žalobcových přiznání k dani z příjmu za období let 2015 až 2019 a z aplikace § 28 OdpŠk, jakož i z nařízení č. 116/1998 Sb., kterým se provádí zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a z § 3 odst. 1 vyhlášky č. 382/2010 Sb., o náhradě ušlého výdělku a náhradě hotových výdajů při správě daní.

11. V případě nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 10 000 000 Kč, kterážto částka byla požadována jako kompenzace za poškození žalobcova jména a pověsti, soud prvního stupně dospěl především k závěru o částečné opodstatněnosti námitky promlčení, jíž žalovaná vůči tomuto požadavku vznesla. Pokud zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne 4. 4. 2019, připadl počátek šestiměsíční promlčecí lhůty upravené v § 32 odst. 3 větě první OdpŠk na den 5. 4. 2019, načež v době od 26. 8. 2019 do 26. 2. 2020 došlo v souvislosti s předběžným uplatněním nároku u žalované a v souladu s § 35 odst. 1 OdpŠk ke stavění běhu této lhůty, a tato lhůta tak následně uplynula dne 7. 4. 2020. Žaloba v této věci však byla podána u soudu až dne 23. 5. 2020. Za promlčený lze však dle soudu prvního stupně považovat pouze tu část dotčeného nároku, jejíž vznik spadá do doby před právní mocí zprošťujícího rozsudku. Domáhal-li se žalobce též náhrady uvedené nemajetkové újmy vztahující se k době po pravomocném skončení předmětného trestního řízení, pak vznesený nárok v této části promlčen není. Žalobce však vznik tvrzené nemajetkové újmy, stejně jako vztah příčinné souvislosti mezi touto újmou a předmětným trestním stíháním neprokázal. Tento nárok je tudíž v celém svém rozsahu nedůvodný.

12. Požadavky na náhradu za zmaření žalobcova profesního uplatnění ve výši 99 065 660 Kč a za zmaření jeho smluvních příjmů v částce 350 286 493,76 Kč soud prvního stupně právně kvalifikoval jako nároky na náhradu ušlého zisku. Poukázal přitom na skutečnost, že se jedná o příjmy ve velmi nadstandardní výši, kterých žalobce v době před svým trestním stíháním nikdy nedosahoval, a že smlouvu o zprostředkování, od níž vznesené požadavky odvozuje, uzavřel se společností THETA , až dne 12. 10. 2015, tj. jen několik dní před zahájením předmětného trestního stíhání, jemuž již v červenci a v říjnu 2015 předcházelo žalobcovo podání vysvětlení v téže věci u příslušného policejního orgánu. Za neprokázané pak soud prvního stupně označil žalobcovo tvrzení, že by kdykoliv před zahájením předmětného trestního stíhání či v jeho průběhu pracoval v bankovním sektoru nebo že by se po svém pravomocném zproštění obžaloby o práci v tomto sektoru ucházel. Tato skutečnost neplyne ani ze zmíněné smlouvy o zprostředkování (od níž společnost THETA ke dni 31. 12. 2018 odstoupila, neboť se dne 28. 12. 2018 dozvěděla o žalobcově pravomocném odsouzení za spáchání trestného činu, pro který byl žalobce veden v bankovních registrech jako osoba, která není způsobilá přicházet do styku s bankovními informacemi), z níž vzal soud prvního stupně za zjištěné, že žalobce měl ve prospěch dotčené společnosti vykonávat jakožto její výhradní zástupce činnost spočívající v zajištění marketingového portfolia společnosti, v propagaci portfolia služeb poskytovaných a zprostředkovaných společností, ve sjednávání kontaktních údajů a propojení společnosti s potencionálními zákazníky na území České republiky a v provádění reklamních a marketingových kampaní společnosti na území České republiky, nikoliv však činnost, jež by spočívala v poskytování investičního poradenství, poskytování investičních služeb, uzavírání smluv za společnost a přijímání a předávání pokynů týkajících se investičních nástrojů. Žalobce rovněž neprokázal, jakou konkrétní práci a v jakém rozsahu pro společnost THETA během svého trestního stíhání vůbec vykonal, nadto v situaci, kdy podle čl. III.4 písm. c) smlouvy byla tato společnost oprávněna trvale odmítnout úhradu žalobcovy měsíční odměny (jež byla dle čl. III bodu 9 smlouvy jinak splatná na základě žalobcem vystavené faktury), pokud by se žalobce stal osobou obviněnou, obžalovanou, či odsouzenou pro spáchání úmyslného trestného činu, a to po dobu trvání této překážky s tím, že žalobce byl povinen o této skutečnosti společnost informovat, což též v lednu 2016 učinil. Ostatně žalobce neprokázal ani to, že by jakoukoliv odměnu této společnosti za svou několik let vykonávanou činnost někdy fakturoval, byť měl touto svou činností společnosti dopomoci (bez jakéhokoliv protiplnění) k dosažení velmi vysokých zisků, a že by též splnil podmínky pro prodloužení smlouvy i na další období, než na jaké byla původně uzavřena. Je-li žalobce i po svém pravomocném zproštění obžaloby veden v příslušném bankovním registru jako osoba nezpůsobilá přicházet do styku s bankovními informacemi, což však současně nepředstavuje údaj, který by se v tomto registru objevil na základě předchozího sdělení soudu nebo společnosti mBank, S.A. (dále jen „společnost mBank), jež byla v souvislosti s předmětným trestním řízením vyzvána k odeslání zajištění finančních prostředků ve prospěch poškozené společnosti Allegro Group CZ, s.r.o., pak skutečnost, že třetí subjekty nectí presumpci neviny, nelze klást k tíži žalované. Nároky na náhradu požadovaného ušlého zisku proto soud prvního stupně zhodnotil pouze jako hypotetické a bez příčinného vztahu k předmětnému trestnímu stíhání.

13. Soud prvního stupně tedy žalobě vyhověl pouze co do celkové částky 31 428 Kč, k níž též žalobci přiznal požadované úroky z prodlení, jakož i úrok z prodlení z již zaplacené částky 20 000 Kč za období od 27. 2. 2020 do 14. 12. 2020, neboť ve vztahu k těmto položkám žalovaná nedostála své náhradové povinnosti včas, pročež se ocitla v prodlení.

14. K odvolání žalobce poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o povinnosti žalobce k náhradě nákladů řízení potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v části, v níž odvolání směřovalo proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně, řízení o tomto odvolání zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku o povinnosti žalobce doplatit soudní poplatek tento rozsudek změnil tak, že výše tohoto doplatku činí 12 000 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a závěrem rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

15. Odvolací soud po částečném zopakování dokazování uvedl, že skutkový stav, z něhož vycházel soud prvního stupně, byl zjištěn dostatečně a správně. Poté odvolací soud přisvědčil též právním závěrům prvostupňového soudu, které tento soud vylovil jak ve vztahu ke vznesenému nároku na náhradu nákladů právního zastoupení, tak i ve vztahu k nároku na náhradu nákladů vynaloženým na žalobcovu dopravu, k nimž odvolací soud nadto doplnil, že žalobce nebyl vlastníkem vozidel, která k cestám využíval (tím byl poskytoval leasingu), pročež mu ani nemohl vzniknout nárok na náhradu těch nákladů, které souvisely s amortizací těchto vozů. Stran nároku na náhradu částky 257 399 Kč, kterou měl žalobce vynaložit na nákladech souvisejících s operativním leasingem zmíněných osobních automobilů, odvolací soud taktéž přisvědčil závěru soudu prvního stupně o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi vznikem těchto nákladů a předmětným trestním řízením. Za správný dále odvolací soud označil závěr prvostupňového soudu týkající se náhrady za ztrátu času, k níž u žalobce v souvislosti s předmětným trestním stíháním došlo, jakož i způsobu určení výše této náhrady. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, který žalobce vyčíslil na částku 10 000 000 Kč, pak odvolací soud na základě stejných úvah, jaké vyslovil soud prvního stupně, zhodnotil jako promlčený, a to nejen zčásti, jak konstatoval prvostupňový soud, nýbrž zcela. Na rozdíl od soudu prvního stupně pak odvolací soud žalobcův požadavek na zaplacení částky 99 065 660 Kč odvozený od tvrzeného zmaření jeho dalšího profesního uplatnění ve finanční sféře právně kvalifikoval taktéž jako nárok na náhradu nemajetkové újmy. Za současného konstatování, že námitka promlčení, kterou žalovaná vůči nároku na náhradu nemajetkové újmy v řízení vznesla, se k této konkrétní položce nevztahovala, pročež se odvolací soud promlčením této části předmětného nároku nezabýval, však uzavřel, že žalobcův úmysl působit v budoucnu ve finanční sféře se vázal pouze k hypotetické možnosti, která pro vznik tvrzené nemajetkové újmy nepostačuje.

16. K poslednímu nároku, jenž byl vyčíslen na částku 350 286 493,76 Kč, odvolací soud po zopakování dokazování smlouvu o zprostředkování uzavřenou dne 12. 10. 2015 mezi žalobcem a společností THETA (dále též jen „smlouva o zprostředkování“) konstatoval, že za situace, kdy v souladu s touto smlouvou byla společnost oprávněna trvale odmítnout uhradit žalobci jeho měsíční odměnu od okamžiku, kdy se stane osobou obviněnou či obžalovanou ze spáchání úmyslného trestného činu, a to aniž by byla povinna mu tuto odměnu za určitých podmínek (např. v závislosti na způsobu ukončení žalobcova trestního stíhání) později doplatit, žalobce nemohl očekávat, že za činnost, kterou měl během předmětného trestního stíhání pro společnost vykonávat, mu kdy vznikne nárok na jakékoliv plnění z její strany. Nevyplacení odměny žalobci za jím vyvíjenou činnost tak dle odvolacího soudu „nemělo žádnou návaznost na existenci odsuzujícího rozsudku a potažmo na jeho následné zrušení“, nýbrž vycházelo přímo z dojednaných smluvních podmínek. Nejedná se tudíž o majetkovou újmu, jejíž vznik by mohl být přičítán žalované.

II. Dovolání a vyjádření k němu

17. Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce dovoláním.

18. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 350 286 493,76 Kč, jenž by mu plynul ze smlouvy o zprostředkování, žalobce namítl, že soudy nižších stupňů v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, opomněly zohlednit, že nebýt zahájení jeho trestního stíhání, žalobce by při pravidelném běhu věcí smluvené plnění od společnosti THETA obdržel. Žalobce uzavíral smlouvu ještě předtím, než mu bylo zahájení jeho trestního stíhání oznámeno, přičemž smluvenou činnost pro společnost též vykonával. K vyplacení jeho odměny a dalších plnění nedošlo pouze z důvodu předmětného trestního stíhání, resp. z důvodu vydání odsuzujícího rozsudku, přičemž žalobce pozbyl i možnosti, aby po uplynutí dvou let došlo k prodloužení smlouvy na dobu neurčitou. V této souvislosti žalobce poukázal též na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 490/2007, s nímž je závěr odvolacího soudu o absenci vztahu příčinné souvislosti mezi předmětným trestním stíháním a tvrzeným ušlým ziskem rovněž v rozporu. Totéž pak platí i o obecnými soudy nezohledněných závěrech plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2203/2023.

19. V rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, soudy nižších stupňů rovněž kladly na žalobce zcela neadekvátní a nepřiměřené požadavky týkající se prokázání konkrétní výše ušlého zisku a nepřihlédly ani k charakteru jeho podnikání. Žalobce přitom v řízení prokázal nejen to, že zásadní příčinou, pro kterou smluvenou odměnu nezískal, bylo jeho nezákonné trestní stíhání, ale i to, že výši této odměny, kterou v žalobě vyčíslil, by při obvyklém běhu věcí obdržel. V souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1920/99, měl přitom odvolací soud přihlédnout i k tomu, jaké by měl žalobce příjmy ve srovnání s jiným podnikatelem, který nebyl z výdělečné činnosti vyloučen. Žalobce rovněž rozporoval závěr o pouhé hypotetičnosti smluvních příjmů, neboť smlouva o zprostředkování jasně definovala podmínky výkonu žalobcovy činnosti a způsob jeho odměňování s tím, že je třeba přihlédnout též k tomu, že žalobce fakticky smluvenou činnost vykonával.

20. Soudy nižších stupňů se dle názoru dovolatele dále odchýlily od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3536/2018, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, pokud pro nadbytečnost neprovedly žalobcem navrhované důkazy představované znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, čestným prohlášením týkajícím se uzavření smlouvy o zprostředkování i jejího ukončení a potvrzením společnosti THETA o činnostech, které žalobce pro ni vykonával, načež uzavřely, že žalobce neunesl své důkazní břemeno týkající se tvrzení, že by jeho újma převyšovala újmu jiného občana, jemuž byla náhrada újmy za obdobných okolností přiznána. V rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2570/2017, pak odvolací soud odůvodnil neprovedení navržených důkazů zcela formálně, čímž měl dle žalobce rovněž porušit § 157 odst. 2 občanského soudního řádu.

21. Při posouzení nároku na náhradu za zmaření žalobcova profesního uplatnění pak obecné soudy postupovaly v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, pokud za situace, kdy po žalobcově pravomocném odsouzení za přečin podvodu byly jeho údaje zaneseny do bankovního registru, což jej nadále značně limituje v jeho profesním uplatnění, tuto záležitost vyřešily pouze odkazem na skutečnost, že společnost mBank tuto informaci do zmíněného registru nezadala. Z výpisu z tohoto registru je však patrné přesné označení odsuzujícího rozsudku, který byl společnosti mBank zaslán Okresním soudem v Jablonci nad Nisou. V této souvislosti žalobce rovněž poznamenal, že nemožnost přesného vyčíslení tohoto kompenzačního nároku takovýto postup soudu neodůvodňuje a nemůže být žalobci na škodu.

22. Žalobce dále vyjádřil přesvědčení, že stát musí přijmout svou objektivní odpovědnost a plně kompenzovat pochybení orgánů činných v trestním řízení, jež spočívalo v žalobcově nezákonném trestním stíhání a ve vydání následně zrušeného odsuzujícího rozsudku, přičemž vedlo ke vzniku škody zejména v podobě zmaření žalobcových smluvních příjmů a jeho profesního uplatnění. Pokud soudy odpovědnost státu takto neposoudily, porušily tím žalobcovo ústavně zaručené právo upravené v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jak plyne z nálezů Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. II. ÚS 1540/11, a ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08.

23. Závěrem svého dovolání žalobce zformuloval právní otázku, jež dle jeho přesvědčení dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena, zda lze za státem odškodnitelný ušlý zisk považovat to, co by žalobce, nebýt jeho nezákonného trestního stíhání, resp. nezákonného odsuzujícího rozsudku, získal na základě smlouvy o zprostředkování, která zakotvuje oprávnění smluvního partnera toto smluvené plnění odmítnout uhradit v případě žalobcova obvinění, obžalování či odsouzení pro spáchání úmyslného trestného činu. V tomto kontextu žalobce poukázal na skutečnost, že uvedenou smlouvu uzavíral předtím, než mu bylo zahájení jeho trestního stíhání oznámeno, a připomněl sjednané podmínky, za nichž mu nárok na příslušný příjem vznikal. Nelze tudíž hovořit o tom, že by bylo nejisté, zda by žalobce, nebýt jeho trestního stíhání, tento příjem získal. Žalobce tedy svůj nárok za společností THETA pozbyl pouze proto, že byl trestně stíhán. Jeho postavení lze tudíž připodobnit k postavení oprávněného při ztrátě uspokojení jeho pohledávky za přímým povinným ve smyslu konstantní judikatury Nejvyššího soudu představované usneseními ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4230/2010, či ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2154/2011.

24. Žalobce proto z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

25. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání vyslovila pro jeho zamítnutí, neboť v něm žalobce napadá a zpochybňuje pouze skutková zjištění soudů nižších stupňů, přičemž žalovaná považuje napadený rozsudek za správný.

III. Přípustnost dovolání

26. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

27. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a zda se jedná o dovolání přípustné.

28. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

29. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

30. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

31. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).

32. Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby co do nároku na náhradu nákladů obhajoby, jakož i nároku na náhradu nákladů na žalobcovu dopravu, neboť tyto samostatné nároky, jichž se netýká žádná z právních otázek dopadajících na zbývající nároky, jež jsou předmětem tohoto dovolacího řízení a jejichž nepřiznaná výše dosahuje částek 28 712 Kč, resp. 22 879 Kč, částku 50 000 Kč nepřevyšují, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní.

33. Podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4.

34. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.

35. Zastavil-li tedy odvolací soud výrokem II napadeného rozsudku odvolací řízení v části směřující proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 31 428 Kč s příslušenstvím, není v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními ani proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu dovolání přípustné.

36. Podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o návrhu na osvobození od soudního poplatku nebo o povinnosti zaplatit soudní poplatek.

37. Pakliže odvolací soud výrokem III napadeného rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku IV, kterým bylo rozhodnuto o žalobcově povinnosti zaplatit soudní poplatek, není tedy ani v tomto rozsahu dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu objektivně přípustné.

38. Dovolání není přípustné také v rozsahu směřujícím proti výroku I napadeného rozsudku v části, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, jakož i proti výroku IV napadeného rozsudku, tj. proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Tato skutečnost nicméně nebrání tomu, aby v případě, bude-li napadené rozhodnutí podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušeno ve výroku o věci samé, dopadl tentýž procesní následek i na nákladové výroky jako na výroky závislé (akcesorické).

39. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

40. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

41. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání). Dovolatel je přitom ze zákona povinen v dovolání uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost – při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání – konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu. Úkolem Nejvyššího soudu v dovolacím řízení totiž není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání tak, že specifikuje konkrétní odvolacím soudem vyřešenou právní otázku z oblasti hmotného či procesního práva, a tu pak spojí s jednou ze situací předpokládaných v § 237 o. s. ř. (ve vztahu k rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, případně Ústavního soudu). Přístup k dovolacímu řízení je totiž z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se Nejvyšší soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2022, sp. zn. I. ÚS 405/22, nebo ze dne 24. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2380/23).

42. Výše uvedeným zákonným požadavkům však žalobcovo dovolání zčásti nevyhovělo. V případě nároků odpovídajících náhradě částky ve výši 257 399 Kč vynaložené na operativní leasing dvou osobních automobilů, náhradě za ztrátu času žalobce ve výši 98 596 Kč a náhradě nemajetkové újmy spočívající v poškození žalobcova dobrého jména a pověsti, v psychickém tlaku a stresu, jakož i dalších dopadech na žalobcův osobní a rodinný život, kterou žalobce vyčíslil na částku 10 000 000 Kč, totiž dovolatel správnost jejich právního posouzení ze strany odvolacího soudu nijak nezpochybnil, resp. konkrétním způsobem nevymezil žádnou právní otázku, jež by se měla právě k těmto jednotlivým nárokům vztahovat a ohledně níž by též specifikoval příslušný důvod přípustnosti svého dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.

43. Dovolání tedy v dotčené části nelze za popsané situace věcně projednat, neboť trpí vadami, které nebyly ve lhůtě stanovené v § 241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

44. V další části týkající se zbývajících nároků vyčíslených na částky 99 065 660 Kč a 350 286 493,76 Kč s příslušenstvím, ohledně nichž již podané dovolání uvedenými vadami postiženo není, se dále Nejvyšší soud zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř.

45. Otázka týkající se údajného nezohlednění pravidelného běhu věcí při úvaze o výši ušlého zisku a s ní související otázka nepřiměřených požadavků, které za účelem prokázání výše ušlého zisku měl odvolací soud na žalobce klást, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Na závěru o tom, že by žalobce výši tvrzeného ušlého zisku neprokázal, totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, resp. odvolací soud na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil, pročež přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nelze ve vztahu k těmto otázkám dovodit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

46. Totéž pak platí i ve vztahu k otázce (dle žalobcova názoru dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené), jež se týká posouzení, zda se žalobce, který měl v souladu s ujednáním obsaženým v uzavřené zprostředkovatelské smlouvě pozbýt svého práva na odměnu za práci provedenou pro společnost THETA již z důvodu svého obvinění ze spáchání úmyslného trestného činu, ocitl v obdobném postavení, jako státem poškozený věřitel, který nedosáhne na uspokojení své pohledávky od přímého dlužníka. Ani na řešení této otázky totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (jak patrno z bodu 23 jeho odůvodnění), pročež její vyřešení způsobem, který žalobce v dovolání prosazuje, by se v jeho poměrech nemohlo nijak příznivě projevit (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4273/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3721/19).

47. Ani otázka neprovedení důkazů, které žalobce v řízení navrhoval a jež se měly týkat uzavření a ukončení smlouvy o zprostředkování a dále činnosti, kterou žalobce pro společnost THETA vykonával, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Na závěru, podle kterého by žalobce neunesl své důkazní břemeno o tom, že by jeho újma převyšovala újmu jiného občana, jemuž byla náhrada za obdobných okolností přiznána, jak žalobce v této souvislosti v dovolání uvádí, totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve své podstatě nespočívá, jak patrno z bodu 19 odůvodnění napadeného rozsudku týkajícího se požadavku na zaplacení částky 99 065 660 Kč a dále z bodů 20 a 23 odůvodnění tohoto rozhodnutí, které se vztahují k požadavku na zaplacení částky 350 286 493,76 Kč.

48. Přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka týkající se údajného porušení žalobcova základního práva na odškodnění újmy způsobené mu orgány činnými v trestním řízení, které je upraveno v čl. 36 odst. 3 Listiny. Napadené rozhodnutí je z uvedeného pohledu především v souladu se závěrem, podle kterého Listina přímý nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem nezakládá. Vztah zákona č. 82/1998 Sb. k Ústavě České republiky či k Listině je totiž soudy jednotně vykládán tak, že povinnost státu k náhradě škody způsobené výkonem veřejné moci nevyplývá automaticky přímo z čl. 4 a 36 Listiny, nýbrž je dána pouze při splnění podmínek odpovědnosti stanovených zákonem č. 82/1998 Sb., který je zákonným předpisem, jenž na základě zmocnění čl. 36 odst. 4 Listiny blíže upravuje podrobnosti odškodnění za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 216/07, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 267/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1603/2009). Odvolací soud tak postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího (i Ústavního) soudu, zaměřil-li se v intencích čl. 36 odst. 4 Listiny právě na zjišťování naplnění podmínek odpovědnosti žalované vymezených v zákoně č. 82/1998 Sb., jimiž jsou v dovolatelově případě existence nezákonného rozhodnutí, vznik újmy a vztah příčinné souvislosti mezi vznikem újmy a nezákonným rozhodnutím (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3804/2022).

49. Otázka týkající se nároku na náhradu za zmaření žalobcova budoucího profesního uplatnění, při jejímž řešením se měl odvolací soud odchýlit od žalobcem uváděné judikatury Ústavního soudu, pak přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Kritiku právního posouzení, jaké odvolací soud k tomuto nároku zaujal, žalobce zakládá na akcentaci existence záznamu o jeho odsouzení, jenž je zanesen v příslušném bankovním registru. Jak však plyne z již zmíněného bodu 19 odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti tohoto nároku vychází ze zcela odlišného skutkového základu, neboť se opírá o uzavřenou smlouvu o zprostředkování a v ní obsažený výčet činností, které byl žalobce na jejím základě povolán vykonávat, z něhož odvolací soud učinil skutkový závěr, v souladu s nímž žalobce nikdy v bankovní sféře nepůsobil a jeho budoucí úmysl v této oblasti v budoucnu působit tak mohl být jen hypotetický. Žalobce zde tak svou dovolací argumentaci buduje na odlišném skutkovém základě, než z jakého vyšel při svém právním posouzení dotčené otázky odvolací soud. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.

50. Nejvyšší soud proto podané dovolání podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. ve vztahu ke všem nárokům, s výjimkou nároku vyčísleného na částku 350 286 493,76 Kč s příslušenstvím, odmítl, a to zčásti jako nepřípustné a zčásti pro jeho vady.

51. Ve zbývajícím rozsahu dopadajícím na naposledy zmíněný nárok ve výši 350 286 493,76 Kč s příslušenstvím však žalobcovo dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť při řešení otázky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a škodou, k níž mělo dojít nevyplacením žalobcovy odměny plynoucí ze smlouvy o zprostředkování, se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

52. Dovolání je ve zbývajícím rozsahu důvodné.

53. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

54. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

55. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. stát odpovídá i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu. Protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). Příčinnou souvislost, jejíž existence je podmínkou vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, je tedy třeba vždy zkoumat ve vztahu mezi tvrzenou újmou a uvedeným rozhodnutím.

56. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody či újmy – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016).

57. Příčinná souvislost je dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události a škoda by nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (condition sine qua non) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05. Nemusí přitom jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, jenž má být odškodněn, a to příčinou důležitou, podstatnou a značnou. Z tohoto hlediska je třeba rozlišit, zda v konkrétním případě více skutečností (příčin) spolupůsobilo k témuž škodlivému následku nebo zda jedna skutečnost vylučovala druhou (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1455/2007).

58. Odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žalobního požadavku týkajícího se nároku odvozeného od nevyplacených příjmů za činnost, kterou žalobce vykonával na základě uzavřené smlouvy o zprostředkování pro společnost THETA, založil v bodě 23 odůvodnění napadeného rozsudku na tom, že nevyplacení sjednané odměny žalobci nemělo žádnou návaznost na existenci odsuzujícího rozsudku, potažmo na jeho následné zrušení, neboť zmíněná společnost byla dle smlouvy oprávněna tuto odměnu žalobci trvale odmítnout vyplatit již od okamžiku, kdy byl ze spáchání úmyslného trestného činu obviněn, a to bez možnosti jejího případného dodatečného vyplacení v závislosti na tom, jak zahájené trestní stíhání skončí. Přehlédl však (na rozdíl od soudu prvního stupně), že v souladu s výše uvedenou judikaturou je třeba existenci příčinné souvislosti zkoumat nikoliv ve vztahu mezi újmou a vydaným (a posléze zrušeným) odsuzujícím rozsudkem, nýbrž mezi touto újmou a usnesením, kterým bylo nezákonné trestní stíhání zahájeno (jak žalobce ostatně v řízení též sám opakovaně prosazoval – viz např. strana 7 žaloby ze dne 22. 5. 2020). Nezákonné rozhodnutí, které zakládá odpovědnost státu za žalobcovo nezákonné trestní stíhání, přitom pochází již ze dne 2. 12. 2015, neboť je představováno v tento den vydaným usnesením Policie České republiky, č.j. KRPL-36578-78/TČ-2015-180481-MAL. Pakliže se však odvolací soud vztahem příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím a tvrzenou škodou odpovídající nevyplaceným příjmům plynoucím ze smlouvy o zprostředkování ve výši 350 286 493,76 Kč nezabýval, a do svých úvah vedoucích k závěru o absenci příčinné souvislosti jej proto nepromítl, je jeho právní posouzení věci v tomto rozsahu neúplné, a tudíž nesprávné.

59. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádnou takovou vadu řízení však Nejvyšší soud nezjistil.

60. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ve výroku I, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrzen ve vztahu k částce 350 286 493,76 Kč s příslušenstvím, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení.

61. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu, jež byly v tomto rozsudku vysloveny. V dalším řízení se tudíž zaměří na posouzení vztahu příčinné souvislosti mezi usnesením o zahájení žalobcova trestního stíhání a vznikem újmy spočívající ve ztrátě jeho tvrzených smluvních příjmů plynoucích ze smlouvy o zprostředkování uzavřené se společností THETA.

62. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání