30 Cdo 1245/2026

Rubrum

30 Cdo 1245/2026-353 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, Masarykovo nábřeží 246/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 456 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 129/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 8. 2024, č. j. 27 C 129/2022-205, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, č. j. 13 Co 495/2024-244, t a k t o:

Výrok

I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 8. 2024, č. j. 27 C 129/2022-205, se zastavuje.

II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 13. 8. 2024, č. j. 27 C 129/2022-205, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 114 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 7. 2022 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 341 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 7. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 27 449,40 Kč (výrok III).

2. K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, č. j. 13 Co 495/2024-244, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

3. Částky 456 000 Kč s příslušenstvím se žalobce (po částečném zastavení řízení a pravomocném rozhodnutí ohledně nároků na náhradu škody) domáhal jako odškodnění nemajetkové újmy vzniklé mu v souvislosti s výkonem nezákonné vazby, do níž byl vzat usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 0 Ntm 15001/2020, proti němuž podaná stížnost byla zamítnuta usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 12. 2020, sp. zn. 61 Tmo 9/2020. Tato usnesení však byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 677/21, z důvodu porušení žalobcova práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

4. Dovoláním napadl žalobce jak rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tak i rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II.

5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 6. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

7. Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka, zda je započtení vazby na trest odnětí svobody způsobilé odčinit nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku nezákonného omezení osobní svobody, která by měla být Nejvyšším soudem posouzena jinak než v rozsudku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, neboť započtení vazby na trest odnětí svobody je zákonným následkem nastupujícím v případě vazby zákonné i nezákonné a dle žalobce tak neobsahuje žádný prvek kompenzace. Při řešení této otázky se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z toho, že nezákonná vazba může být odškodněna jejím započtením na případný výkon trestu, zabýval se však tím, zda se v posuzovaném případě s ohledem na konkrétní okolnosti jednalo o odškodnění dostatečné. V rozsudku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, totiž Nejvyšší soud konstatoval, že nemajetková újma způsobená nezákonnou vazbou je dostatečně zhojena započtením doby strávené dovolatelem ve vazbě na trest odnětí svobody, ke kterému byl dovolatel v řízení odsouzen. Zároveň však připustil, že by bylo možné, aby osobě omezené na svobodě nezákonnou vazbou vznikla újma, která by započtením nebyla dostatečně odčiněna, právě v souvislosti s tím, že by v rozhodné době, kdy byla na svobodě omezena nezákonnou vazbou, například zmeškala nějakou důležitou životní událost (shodně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2583/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1272/2016, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1864/17). Právě takové okolnosti žalobce před soudy nižších stupňů namítal, na jejich základě mu tedy byla vedle započtení vazby přiznána kompenzace také ve finanční podobě.

9. Poukazoval-li v této souvislosti žalobce na bod 51 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 20. 6. 2024 v žalobcově věci Spišák proti České republice, stížnost č. 13968/22, z něhož dovozoval, že započtení vazby jako automatický důsledek odsouzení poškozeného k odnětí svobody žádným způsobem vykonání nezákonné vazby neodškodňuje, tak závěry tohoto rozhodnutí pouze chybně interpretuje, jak mu vyložil již odvolací soud (viz odstavce 28 až 30 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z výše uvedeného rozsudku ESLP totiž pouze vyplývá to, že započtení vazby nijak neodškodňuje porušení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) namítané žalobcem v daném řízení před ESLP, které spočívalo v jeho diskriminaci na základě věku při periodickém rozhodování o vazbě u mladistvých v rozporu s čl. 14 ve spojení s čl. 5 Úmluvy. ESLP se tedy vztahem zápočtu vazby a odškodnění za její výkon nijak nezabýval. Žalobcem prezentovaný závěr pak rovněž nevyplývá ani z dalších jím odkazovaných rozsudků ESLP, a to z rozsudků ze dne 27. 9. 2007, ve věci Smatana proti České republice, stížnost č. 18642/04 (odstavec 93), ze dne 22. 6. 2004 ve věci Pavletić proti Slovensku, stížnost č. 39359/98 (odstavec 61), a ze dne 10. 5. 2011 ve věci Włoch proti Polsku, stížnost č. 33475/08 (odstavec 32), které se týkaly zcela odlišných skutkových okolností, navíc se z nich pouze podává, že započtení vazby do výkonu trestu stanoveného vnitrostátními soudy obecně nezbavuje stěžovatele jeho postavení údajného poškozeného a věci je třeba posuzovat podle konkrétních okolností daného případu, což ESLP v jednotlivých případech činil a což je i v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Tento závěr pak plyne i z dřívějšího stanoviska Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS-st. 25/08, v němž Ústavní soud zdůraznil, že dostatečnost satisfakce pouze v morální formě a započtení nezákonně vykonané vazby do výkonu uloženého trestu je třeba posuzovat podle konkrétních okolností dané věci a zdůraznil, že i ESLP v některých (ve stanovisku vyjmenovaných) případech takovou kompenzaci za dostatečnou považoval. Nejvyšší soud tedy nevyhověl požadavku žalobce, aby uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť ani na základě argumentace obsažené v dovolání neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit.

10. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani druhou a třetí otázkou ohledně určení výše základní částky zadostiučinění za den trvání nezákonné vazby, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, neboť dle žalobce nevycházel z kritérií stanovených rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 - I, publikovaným pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a zároveň nepřihlédl ke všem okolnostem posuzované věci. Odvolací soud, jenž se v tomto ohledu z větší části ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a vyšel i z jeho skutkových zjištění včetně druhu trestné činnosti, pro níž byl žalobce vazebně stíhán, však při stanovení formy zadostiučinění i její výše (tj. částek zadostiučinění za den trvání vazby) přihlédl k délce omezení svobody, věku žalobce (17 let) i jeho osobním poměrům a následkům vazby v jeho osobní sféře (zahájení vazby jen dva dny po smrti otce, což žalobce těžce psychicky nesl, úmrtí babičky, neúčast na jejich pohřbech, pobyt ve vazbě přes Vánoce a přes 18. narozeniny, nemožnost kontaktu s rodinou a samovazba v době koluzní vazby bez možnosti kontaktu ani s ostatními vazebně stíhanými, skutečnost, že se u žalobce jednalo o první výkon vazby), jejichž závažnost pak přiléhavě zhodnotil stanovením odlišných základních denních částek za dva úseky vazby, odstupňovaných podle závažnosti zásahů do osobní sféry žalobce v těchto obdobích. Odvolací soud rovněž zhodnotil míru omezení žalobce ve vazbě ve vztahu k (nižšímu) omezení, kterému byl vystaven ve výkonu trestu (možnost zájmových aktivit a neomezeného kontaktu s rodinou) a dále akcentoval i to, že žalobce, který byl v trestním řízení uznán vinným ze spáchání skutku, pro nějž byl stíhán, a dostalo se mu tak již částečného (byť ne s ohledem na okolnosti věci dostatečného) odškodnění zápočtem vazby do výkonu trestu odnětí svobody, je v jiném postavení než vazebně stíhaná osoba, která je nakonec obvinění zproštěna, čímž rovněž podpořil svůj závěr o přiměřenosti stanovených částek odškodnění za den vazby (viz zejména odstavec 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavci 24 až 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud se tudíž svým právním posouzením výše uvedené otázky stanovení výše odškodnění od judikatury Nejvyššího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 - I, publikovaným pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nijak neodchýlil.

11. Co se pak týče námitky nedostatečného odůvodnění napadaného rozsudku spočívající v nezohlednění v dovolání vyjmenovaných mimořádných okolností posuzované věci v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, a ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 899/23, ani tato námitka nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit, neboť se zcela míjí s obsahem odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně ohledně stanovení výše odškodnění, při němž byly všechny žalobcem v dovolání vyjmenované okolnosti zohledněny, jak je podrobně uvedeno výše. Svým rozhodnutím se tedy odvolací soud od shora uvedených nálezů Ústavního soudu neodchýlil.

12. Konečně přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. nezakládá ani dle žalobce dosud neřešená otázka nutnosti navýšení rozmezí částek za den nezákonné vazby stanoveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 – I, o míru inflace, a to s ohledem na změnu společenských poměrů od vydání tohoto rozsudku do vzniku újmy, neboť při jejím řešení se odvolací soud ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu opět nevzepřel, pokud ze stanoveného rozmezí částek za den trvání vazby vyšel a při stanovení konkrétní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 - I, nebo ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 914/2011). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i dle výše uvedené judikatury bylo dovozené rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody ve vazbě považováno za orientační s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v daném případě, k jaké částce dospěje, a pokud pro to budou svědčit konkrétní okolnosti projednávané věci, lze částku 1 500 Kč překročit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 30 Cdo 175/2024, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2024, sp. zn. I. ÚS 1855/24, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, a ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 381/2024). Takové okolnosti však odvolací soud v posuzovaném případě neshledal a k námitce změny společenských poměrů a inflace výslovně uvedl, že i s ohledem na tyto skutečnosti se poskytnuté odškodnění vzhledem k povaze odškodňovaných újem a zápočtu vazby stále jeví dostatečným (viz odstavec 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z tohoto důvodu je pak nedůvodná i související námitka žalobce, že se odvolací soud s touto jeho námitkou „řádně nevypořádal“, neboť touto otázkou se odvolací soud zabýval. Dovolání je pak postaveno na obecném nesouhlasu žalobce s jejím vypořádáním odvolacím soudem a nenavýšením přiznaných částek o inflaci, nikoliv na tom, že by odvolací soud neuvedl, zda a proč tuto námitku považuje za nedůvodnou. Ani při posouzení této otázky se tak odvolací soud od v dovolání uvedených nálezů Ústavního soudu (tj. od nálezů Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 3016/11, a ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 899/23) neodchýlil.

13. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. 8. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu