30 Cdo 1301/2026

Rubrum

30 Cdo 1301/2026-196 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 62/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2026, č. j. 62 Co 334/2025-176, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2026, č. j. 62 Co 334/2025-176, se v rozsahu výroku II, části výroku III, v níž byl změněn výrok III rozsudku soudu prvního stupně a žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 22 725 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 14,75 % ročně od 19. 6. 2024 do zaplacení, a výroku IV, zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 10. 2025, č. j. 22 C 62/2024-150, uložil žalované povinnost se žalobci písemně omluvit doporučeným, datovaným, oprávněnou úřední osobou podepsaným a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem v tomto znění: „Vážený pane J. H., tímto se Vám omlouváme za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy na projednání věci Vašeho trestního stíhání vedeného Policií ČR, Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, ve věci vedené pod sp. zn. OKFK-140/TČ-2011-251202-C v přiměřené lhůtě“ (výrok I), dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 118 800 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu s návrhem, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 381 200 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení (výrok IV).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2026, č. j. 62 Co 334/2025-176, k odvolání obou účastníků zastavil odvolací řízení ohledně odvolání žalované proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 22 725 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku ohledně zbývající částky 358 475 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím a shora citované omluvy, a to obojí za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného proti němu nejdříve Policií České republiky pod sp. zn. OKFK-140/TČ-2011-215202-C a následně pod sp. zn. 73 T 2/2018 u Městského soudu v Praze.

4. Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která převzal i odvolací soud, bylo usnesením Policie České republiky ze dne 30. 10. 2015 zahájeno trestní stíhání celkem 18 osob, včetně žalobce, a to pro zločin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Dne 13. 11. 2018 byla k Městskému soudu v Praze podána obžaloba ze dne 9. 11. 2018 a u hlavního líčení dne 5. 10. 2020 byl žalobce rozsudkem zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. K odvolání státního zástupce v neprospěch žalobce Vrchní soud v Praze dne 11. 4. 2022 vyhlásil rozsudek, kterým byl mimo jiné napadený rozsudek stran dvou obžalovaných zrušen a věc vrácena Městskému soudu v Praze k novém rozhodnutí. V tomto rozsudku chyběl výrok ohledně odvolání státního zástupce podaného v neprospěch žalobce. Nejvyšší státní zástupce podal proti tomuto rozsudku dovolání ve prospěch i v neprospěch žalobce výhradně pro chybějící výrok. Vrchní soud v Praze při veřejném zasedání dne 18. 12. 2023 vyhlásil rozsudek, kterým svůj rozsudek ze dne 11. 4. 2022 o tento chybějící výrok doplnil tak, že odvolání státního zástupce podané v neprospěch žalobce zamítl. Nejvyšší soud dovolání Nejvyššího státního zástupce svým usnesením ze dne 17. 12. 2024 odmítl jako neopodstatněné. Usnesení Nejvyššího soudu bylo žalobci doručeno dne 6. 2. 2025. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 5. 2025, č. j. 11 C 161/2024-97, bylo nepravomocně rozhodnuto o nároku žalobce proti žalované na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním (posuzované řízení) ve výši 500 000 Kč a poskytnutí omluvy. Byla mu přiznána částka 100 000 Kč s příslušenstvím a omluva. Odvolací soud pak sám doplnil, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 12. 2025, č. j. 53 Co 314/2025-140, právě uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 změnil ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 100 000 Kč pouze v rozsahu příslušenství, jinak ho v tomto výroku potvrdil jako věcně správný.

5. Odvolací soud se shodl se soudem prvního stupně, že posuzované řízení trvalo 9 let a 3 měsíce a tato délka se již blíží k délce extrémní, a to i proto, že se jedná o trestní řízení. S odvoláním na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, a § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“) považoval stanovení základní částky odškodnění za jeden rok trvání řízení ve výši 18 000 Kč za odpovídající. Odvolací soud pak snížil odškodnění o 35 % z důvodu složitosti věci. Odškodnění pak zvýšil o 5 %, protože se žalobce zajímal o průběh řízení. O dalších 5 % zvýšil odškodnění pro ojedinělý průtah při realizaci porozsudkové agendy. Odvolací soud nesouhlasil s posouzením významu předmětu řízení pro poškozeného soudem prvního stupně. Trestní řízení je považováno za tzv. privilegované řízení, u kterého se zvýšený význam pro poškozeného předpokládá již bez dalšího. Soud prvního stupně však konstatoval, že zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce již byl zohledněn v rámci odškodňovacího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 161/2024 o újmu způsobenou mu nezákonně vedeným trestním stíháním ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím. Dle odvolacího soudu závěr soudu prvého stupně o tom, že žalobce i přes výzvu, aby uvedl skutečnosti, které mají svědčit o zvýšeném významu předmětu řízení pro něj, uvedl tytéž skutečnosti, které již byly hodnoceny v rámci řízení sp. zn. 11 C 161/2024 a docházelo by tak ke dvojímu přičítání téže okolnosti, není správný. V řízení sp. zn. 11 C 161/2024 byl předmětem sporu zcela jiný nárok, náhrada nemajetkové újmy z titulu nezákonně vedeného trestního stíhání. Předmětem tohoto řízení je sice rovněž náhrada nemajetkové újmy, avšak ze zcela jiného skutku spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení. Nejde tak o dvojí odškodnění, respektive dvojí přičítání téže okolnosti, jak dovodil soud prvního stupně. Proto odvolací soud zvýšil odškodnění o 20 %. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že žalobce poslední tři roky trvání řízení již jeho průběh nevnímal tak intenzivně, neboť byl obžaloby zproštěn. V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022 absentoval výrok o tom, jak bylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce podaném v neprospěch žalobce a odůvodnění soudního rozhodnutí, v němž nedůvodnost odvolání byla vysvětlena, zavazující není. Nadto bylo proti tomuto rozsudku podáno dovolání Nejvyšším státním zástupcem, takže žalobce jistotu, že je zproštěn obžaloby pravomocně, mít nemohl. Pochybení soudu pak nelze přičíst žalobci k tíži. Za poslední 3 měsíce do skončení řízení zvýšil odvolací soud odškodnění o dalších 10 %, tedy za toto období o celkem 30 %, protože v závěru odškodňovaného řízení (listopad 2024) dosáhl žalobce věku 75 let, tedy se stal osobou v pokročilém věku, přičemž poškozený vnímá zpravidla průběh takovéhoto řízení intenzivněji proto, že s ohledem na své stáří či zdravotní stav se nemusí ukončení řízení dožít. Dle odvolacího soudu je irelevantní skutečnost, že k dosažení věku 75 let došlo až v průběhu posuzovaného řízení, a nikoliv na jeho začátku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

6. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včas podaným dovoláním, a to v rozsahu výroku II, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II, a části výroku III, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalované uloženo zaplatit žalobci dalších 22 725 Kč s příslušenstvím.

7. Dle žalované se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při posouzení dvou právních otázek.

8. Jako první předkládá žalovaná otázku, zda při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk lze zvýšit náhradu z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného, jestliže poškozenému bylo za totéž trestní řízení již pravomocně přiznáno zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a v rámci tohoto satisfakčního titulu byly již zohledněny okolnosti, z nichž má být zvýšený význam dovozován. Odvolací soud dle žalované sice formálně zdůraznil odlišnost právního titulu obou nároků, avšak zcela pominul jejich věcnou provázanost. Okolnosti, pro které odvolací soud v nynějším řízení navýšil zadostiučinění, již byly zohledněny ve shora uvedeném rozsudku č. j. 53 Co 314/2025-140 při odškodnění nezákonného trestního stíhání. Tím se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle níž domáhá-li se poškozený zároveň zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a zadostiučinění za nepřiměřenou délku téhož trestního řízení, není u druhého nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Žalovaná odkázala na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1870/2025.

9. Žalovaná dále předložila dovolací otázku, zda má být při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk význam předmětu řízení pro poškozeného hodnocen dynamicky v jednotlivých fázích řízení, tedy s přihlédnutím k tomu, zda a kdy došlo k oslabení nejistoty ohledně jeho výsledku, anebo zda lze bez dalšího vycházet ze stejně zvýšeného významu řízení po celou dobu jeho trvání. Dle žalované odvolací soud tuto otázku vyřešil nesprávně, neboť ačkoli žalovaná v odvolání výslovně namítala, že význam řízení pro žalobce byl v jeho závěrečné fázi snížený, protože po vyhlášení rozsudku Vrchního soudu v Praze žalobce nabyl dojmu, že jeho trestní věc již fakticky skončila, odvolací soud z této okolnosti nevyvodil žádný právní důsledek, a naopak zvýšil zadostiučinění o 20 % pro význam předmětu řízení pro žalobce a o dalších 10 % za poslední tři měsíce řízení z důvodu dosažení věku 75 let. Odvolací soud se tak měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, dle kterého význam předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení.

10. Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhnul dovolání odmítnout. Dle žalobce odvolací soud rozhodl v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, podle kterého se mimo jiné trestních věcí zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje. Samostatné nároky z nezákonného rozhodnutí a z nesprávného úředního postupu nelze směšovat. Zvýšení odškodnění z důvodu věku považuje žalobce za souladné s rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2292/2012 a sp. zn. 30 Cdo 4904/2016.

III. Přípustnost dovolání

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a až na výjimku uvedenou v bodu 21 obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

13. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

14. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

15. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

16. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3).

17. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části.

18. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).

19. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na nalus.usoud.cz).

20. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16.

21. Dovolání žalované je vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř) co do námitky, že odvolací soud zvýšil odškodnění za poslední tři měsíce trestního řízení o 10 % z důvodu věku žalobce (celkem o 450 Kč). V odůvodnění svého dovolání žalovaná vymezila předpoklady přípustnosti dovolání jen ve vztahu ke zvýšenému významu trestního řízení a ke sníženému významu trestního řízení v jeho posledních třech letech. Ve vztahu ke zvýšení odškodnění z důvodu věku žalovaná nevymezila důvod dovolání ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinak řečeno nebrojí proti samotnému zvýšení zadostiučinění z důvodu vysokého věku žalobce, ale proti tomu, že současně nebyl zohledněn jí tvrzený nižší význam posuzovaného řízení v posledních třech letech. K tomu žádnou judikaturu Nejvyššího soudu neuvádí. Ohledně této námitky tedy dovolání nelze projednat.

22. Otázka, zda má být při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení význam předmětu řízení pro poškozeného hodnocen dynamicky v jednotlivých fázích řízení, tedy s přihlédnutím k tomu, zda a kdy došlo k oslabení nejistoty ohledně jeho výsledku, anebo zda lze bez dalšího vycházet ze stejně zvýšeného významu řízení po celou dobu jeho trvání, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Odvolací soud se v dovoláním napadeném rozsudku vypořádal se skutkovou námitkou žalované, že žalobce poslední tři roky trvání řízení již jeho průběh nevnímal tak intenzivně, neboť byl obžaloby zproštěn. Dospěl přitom k závěru, že ani po rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2022 nemohl mít žalobce jistotu, že je zproštěn obžaloby pravomocně (viz bod 5 tohoto rozsudku). Jestliže žalovaná předkládá dovolacímu soudu otázku zakládající se na oslabení nejistoty ohledně výsledku trestního řízení v jeho závěru, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud. Její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

23. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné ohledně otázky možnosti zvýšení zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro poškozeného, jestliže poškozenému bylo za totéž trestní řízení již pravomocně přiznáno zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, protože odvolací soud se při jejím řešení odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání

24. Dovolání je důvodné.

25. Podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk se za nesprávný úřední postup považuje také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

26. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

27. V rozsudku ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1870/2025, Nejvyšší soud shrnul svou ustálenou judikaturu týkající se možného dvojího přičítání zvýšeného významu trestního řízení pro poškozeného při samostatném odškodňování za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému samotným trestním stíháním. Poukázal na to, že úkolem soudu je, „aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011). Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného [srov. § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009], neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož.

28. V projednávané věci byl dle soudu prvního stupně zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce zohledněn již v rámci odškodňovacího řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 161/2024 o újmu způsobenou mu nezákonně vedeném trestním stíháním. Žalobce pak i přes výzvu, aby uvedl skutečnosti, které mají svědčit o zvýšeném významu předmětu řízení pro něj, uvedl tytéž skutečnosti, které již byly hodnoceny v rámci řízení sp. zn. 11 C 161/2024.

29. Jestliže za této situace, odvolací soud zohlednil kritérium zvýšeného významu předmětu řízení (trestní řízení) pro poškozeného a z tohoto důvodu navýšil základní částku o 20 %, ačkoliv žalobce byl samostatně odškodněn za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, resp. toto kritérium bylo promítnuto do závěrů o přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání, nepostupoval podle dovolacím soudem vyjádřených zásad a dopustil se duplicity v odškodnění téhož. Právní posouzení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a následné zvýšení přiměřeného zadostiučinění odvolacím soudem je tudíž nesprávné.

30. Protože dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu však Nejvyšší soud nezjistil.

31. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

32. V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky řízení se zaměřením na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], a to v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu. Samotné zohlednění předmětu řízení v závěru, že pro téměř extrémní délku řízení je vhodné zvýšit základní částku za jeden rok řízení, nepředstavuje bez dalšího duplicitní započtení. Ledaže by ze skutkových zjištění vyplynulo, že již při odškodnění nemajetkové újmy za trestní stíhání soud v rámci porovnání s jiným případy zohlednil právě skutečnost extrémní délky nyní posuzovaného trestního řízení.

33. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. 8. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu