30 Cdo 1498/2026

Rubrum

30 Cdo 1498/2026-107 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce L. J., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem, se sídlem v Brně, Anenská 8/8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 175 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 2/2025, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2026, č. j. 25 Co 380/2025-78, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení částky 175 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 235 C 19/2019, v němž se žalobce domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 213 C 3/2015. Posuzované řízení trvalo 5 let a 9 měsíců. Podáním ze dne 11. 11. 2024 uplatnil žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 175 000 Kč u žalované, která stanoviskem ze dne 21. 11. 2024, č. j. MSP-2374/2024-ODSK-ODSK/4, shledala nárok žalobce nedůvodným vzhledem k tomu, že žalobě vedené pod sp. zn. 235 C 19/2019 o zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 213 C 3/2015 bylo vyhověno co do částky 62 391,40 Kč, která zahrnovala jak zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného pod sp. zn. 213 C 3/2015, tak i zadostiučinění za nepřiměřenou délku nyní posuzovaného řízení vedeného pod sp. zn. 235 C 19/2019. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 9. 2025, č. j. 16 C 2/2025-47, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 20 475 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 12. 5. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 154 525 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 23. 11. 2024 do zaplacení a dále zákonný úrok z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 475 Kč od 23. 11. 2024 do 11. 5. 2025 (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 969 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce i žalované napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do úroku z prodlení z částky 20 475 Kč za dobu od 12. 5. 2024 do 22. 11. 2024 a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I o věci samé co do částky 20 475 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení; co do úroku z prodlení z částky 20 475 Kč ve výši 0,75 % ročně za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II o věci samé co do částky 108 885,50 Kč s úrokem z prodlení za dobu od 23. 11. 2024 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 0,75 % ročně z částky 45 639,50 Kč za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení a co do úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 20 475 Kč od 23. 11. 2024 do 11. 5. 2025, co do částky 45 639,50 Kč s příslušenstvím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci dalších 45 639,50 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení (výrok III), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 32 339,59 Kč (výrok IV). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce, zastoupený advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve výroku III v rozsahu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a to pouze v částce 99 999 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 12. 5. 2025 do zaplacení, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka rozdílů v posuzování přiměřeného zadostiučinění v řízení „běžných“ a řízení již „kompenzačních“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), jakož i nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 1565/23. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudky ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 980/2022, ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo ze dne 4. 7. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3325/2022, soudy v souvislosti s nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vždy posuzují toliko to, zda navýšit odškodnění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení, nikoliv to, zda a jak odškodnit nepřiměřenou délku vlastního kompenzačního řízení, přičemž je třeba mít na paměti, že zadostiučinění, které je navyšováno z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, je stále zadostiučiněním ve vztahu k původnímu posuzovanému řízení (nejde o uplatnění nového, dalšího nároku). Nejedná se proto o zadostiučinění nově poskytované za samotnou nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, a není tudíž namístě ani navýšení vázat na úvahu o tom, jaká výše zadostiučinění by náležela poškozenému v případě, kdyby se domáhal odškodnění nepřiměřené délky kompenzačního řízení samostatně, a nebude se tak provádět ani součin základní částky a délky řízení v měsících či letech, nýbrž půjde o procentuální navýšení zadostiučinění vážícího se k původnímu posuzovanému řízení (dále srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, ze dne 7. 3. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3095/2021, a ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1904/2023). Ani v tomto případě Nejvyšší soud nenalezl žádný důvod, pro který by uvedená otázka měla být nadále řešena jinak, když ani dovolatel (vedle kritiky dosavadní judikatury dovolacího soudu) žádný takovýto zásadní důvod neuvádí. Dovolání není přípustné ani pro otázku limitu délky a „typového“ významu zde posuzovaného kompenzačního řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, a rozsudku ESLP ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13. Dovolací soud totiž připomíná, že ani u kompenzačních řízení není možné vycházet z abstraktní, předem dané, doby řízení, která by mohla být pokládána za nepřiměřenou, nýbrž je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem případu a vycházet z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1639/2021, či ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Nelze tak a priori bez dalšího konstatovat jaká délka toho kterého kompenzačního řízení je ještě přiměřená a která nikoliv, což neodporuje závěrům, k nimž dospěl ESLP v rozsudku ze dne 8. 2. 2018, ve věci Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13 (srov. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019). Nelze však opomenout, že přiměřenost délky kompenzačního řízení je třeba posoudit za užití kritérií uvedených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jakkoliv se u toho soud musí vyvarovat jejich aplikace stejným způsobem, než jak byla zjištěna a jak se podepsala na modifikaci základní částky přiznané v původním nepřiměřeně dlouhém řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3706/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021). Podle Nejvyššího soudu (ani ve světle rozhodovací praxe ESLP) nelze ani význam kompenzačního řízení shledat umocněným oproti řízením jiným, neboť kompenzační řízení nelze postavit na roveň řízení ve věcech trestních, opatrovnických, pracovněprávních, osobního stavu, sociálního zabezpečení, či týkajících se zdraví nebo života, jež mají pro své účastníky zvýšený význam (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3758/2021, nebo usnesení téhož soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1987/2014). Přípustnost dovolání rovněž nemůže založit dovolatelem tvrzené odchýlení odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, pro nevypořádání se s pro věc klíčovou odvolací argumentací dovolatele zejména o tom, že složitost posuzovaného řízení byla snížená, což mělo vést k navýšení základní částky zadostiučinění. V dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011). Soud ale není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), což byl i případ nyní projednávané věci. Odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil ani v otázce hodnocení instanční složitosti řízení tím, že blíže nespecifikované „nesprávné určení délky doby odškodňovacího řízení a nesprávné vyhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného“ nehodnotil jako „vadný postup orgánů veřejné moci“, a tudíž z tohoto důvodu nenavýšil základní částku zadostiučinění, ale přistoupil k jejímu snížení o 10 %, neboť tímto způsobem lze zohlednit jen zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně či nálezu Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám či byl publikován, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), což ale ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, neboť rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2022, č. j. 44 Co 5/2021-87, byl zrušen (rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2507/2022) na základě odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázkách zhodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného, posouzení přiměřenosti délky nyní vedeného odškodňovacího řízení a s ní související otázky jednání poškozeného v jeho průběhu. Nejvyšší soud v odst. 19 konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu nelze mít za nepřezkoumatelný, pouze v závěru rozhodnutí poukázal na důvodnost žalobcovy námitky zpochybňující přezkoumatelnost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vzhledem k tomu, že se odvolací soud dobou, která uplynula od předběžného uplatnění nyní řešeného nároku u žalované, nezabýval navzdory tomu, že žalobce její zahrnutí do celkové délky tohoto řízení požadoval. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že ne každé zrušující rozhodnutí zakládá důvod pro navýšení zadostiučinění pro postup orgánů veřejné moci. Naopak, pokud se nejedná o případ tzv. kvalifikované kasace, představuje posouzení věci v další instanci důvod pro snížení základní částky pro posouzení kritéria složitosti řízení, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu (či správnímu orgánu), pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí [srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“)]. Přípustnost dovolání nezakládá ani hodnocení kritéria jednání poškozeného, při němž se měl odvolací soud dopustit nepřípustné svévole a tím se odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a nálezů Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. III. ÚS 3101/13, a ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 2253/13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Podle odvolacího soudu žalobce přispěl ke zkrácení řízení stížností na průtah u soudu prvního stupně, která byla nejen důvodná, ale rovněž efektivní, neboť okresní soud se pak již žádného průtahu nedopustil. Odvolací soud dále dodal, že období nečinnosti okresního soudu se krylo s obdobím pandemie, přičemž v období ochromení základních funkcí státu v důsledku pandemického stavu by bylo možno i mírně delší dobu řízení (oproti standardnímu stavu) považovat za přiměřenou; navíc se jednalo o kratší průtah (6 měsíců). Proti klíčovému průtahu u odvolacího soudu žalobce nijak nebrojil (12 měsíců, neboť po nařízení jednání již nebylo soudu co do jeho postupu vytýkat), což však poškozenému nelze přičítat k tíži, jelikož je povinností soudu činit úkony směřující k vyřízení věci a úkolem státu zorganizovat své soudnictví způsobem, který zaručí, že právo účastníků řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě nebude porušováno. Na druhou stranu žalobce neplatil soudní poplatky v okamžiku, kdy mu vznikla poplatková povinnost, ale vždy až na výzvu soudu, což samozřejmě řízení prodlužovalo. Odvolací soud tak uzavřel, že toto kritérium mělo s ohledem na popsané skutkové kulisy jen minimální pozitivní vliv na délku řízení ve smyslu jeho zkrácení, proto přistoupil k navýšení základní částky zadostiučinění o 3 %. Takovým posouzením se odvolací soud neodchýlil od výše popsané rozhodovací praxe dovolacího soudu ani od dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, podle kterého se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. Přípustnost dovolání v této souvislosti nezakládá ani dovolatelem tvrzené odchýlení od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2022, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, a ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 523/02, pokud odvolací soud k hodnocení kritéria jednání poškozeného, dokonce až ve svém rozsudku, dodal, že období nečinnosti okresního soudu se krylo s obdobím pandemie, přičemž v období ochromení základních funkcí státu v důsledku pandemického stavu by bylo možno i mírně delší dobu řízení (oproti standardnímu stavu) považovat za přiměřenou, ačkoli žalovaná nic takového nenamítala, s tím, že pokud odvolací soud promítl do úvahy o přiměřenosti délky kompenzačního řízení omezení spojená s pandemií COVID-19, neměl tak učinit en bloc, nýbrž měl identifikovat konkrétní období nečinnosti, která měla být vyvolána právě omezeními spojenými s pandemií, a tyto konkrétní dopady do kompenzačního řízení posoudit ve smyslu všech kritérií stanovených v § 31a odst. 3 OdpŠk, neboť se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který i přes výše uvedené tvrzení nedospěl k závěru, že by délka posuzovaného řízení byla přiměřená. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit tvrzení dovolatele, že hodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je svévolné a rozporné s provedeným dokazováním, pokud jde o vady v postupu soudů (které dovolatel spatřuje ve zrušení rozhodnutí dovolacím soudem mimo jiné i pro nepřezkoumatelnost, nezákonném rozhodnutí o místní nepříslušnosti soudu ze dne 31. 7. 2019, č. j. 235 C 19/2019-20, nedůvodném doplnění žaloby ze dne 30. 9. 2019, č. j. 235 C 19/2019-26, zbytečně vydaném platebním rozkazu ze dne 14. 11. 2019, č. j. 235 C 19/2019-31, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Cdo 2507/2022-102, o soudním poplatku), čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, a nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 351/04. Dovolatel totiž nezpochybňuje právní posouzení věci, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci rozhodující, čímž uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Ani tvrzení žalobce, že základní částka zadostiučinění ve výši 15 000 Kč za rok řízení stanovená odvolacím soudem je extrémně nízká a nepřiměřená, čímž mělo dojít k odchýlení od Stanoviska, rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, a ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3680/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3177/2020, přípustnost dovolání nezakládá. Podle Stanoviska je základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení obecně nastavena výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznává ve věcech proti České republice ESLP (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud taktéž v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bodu 78 a násl. podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základní částky zadostiučinění, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný ESLP (viz bod 68 až 76 citovaného rozsudku, kde Nejvyšší soud provedl analýzu rozhodnutí ESLP za posledních 5 let), jehož rozhodovací praxe, resp. částky přiznávané poškozeným z různých států, byla určujícím referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud při stanovení základní částky přihlédl ke konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy a vyvaroval se mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018). Přípustnost dovolání nemůže založit ani v této souvislosti dovolatelem namítaný nesprávný závěr odvolacího soudu, že se na celkové délce řízení podílely okolnosti, které nelze přičítat k tíži státu, když právě v posuzovaném řízení měla být k tíži státu přičtena instanční složitost a pandemická situace, neboť odvolací soud při posuzování instanční složitosti nedospěl k závěru o zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady (viz výše) a při posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci shledal dvě období nečinnosti, a to v řízení před soudem prvního stupně od 21. 2. 2020 do 17. 8. 2020, právě v období pandemie, a od 7. 1. 2021 (předložení spisu odvolacímu soudu) do 6. 1. 2022, což vedlo k navýšení základní částky zadostiučinění o 20 %. Dovolání není přípustné ani pro dovolatelem namítané extrémně nedostatečné navýšení základní částky zadostiučinění o 20 % z důvodu postupu soudů, čímž se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012. Podle odvolacího soudu se v posuzovaném řízení trvajícím 5 let a 9 měsíců vyskytla dvě období nečinnosti, a to v řízení před soudem prvního stupně od 21. 2. 2020 do 17. 8. 2020 a od 7. 1. 2021 (předložení spisu odvolacímu soudu) do 6. 1. 2022. Kromě průtahů však odvolací soud jinou kvalifikovanou vadu v postupu soudů neshledal s tím, že první rozsudek odvolacího soudu v posuzovaném řízení nebyl zrušen pro nerespektování závazného právního názoru, rozpor se sbírkovou judikaturou, nebo rozpor postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy, ale pro nesprávné určení délky odškodňovacího řízení a nesprávné vyhodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného, což vedlo k navýšení základní částky zadostiučinění o 20 %. Tímto postupem odvolací soud nevybočil z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které se na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i na závěru o případné výši zadostiučinění projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz např. dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, nebo ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015). Nepřípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. se vztahuje rovněž k závěru odvolacího soudu, že vysoká satisfakce má být přiznána přímo v posuzovaném řízení, aby se tím zabránilo zahájení dalšího (řetězeného) řízení o odškodnění, pakliže se tak nestalo, účelu požadovaného ESLP již nelze dosáhnout, a to právě a jen proto, že předmětem následného dalšího (řetězeného) řízení o odškodnění je právě zřetězená žaloba a tedy již důvod pro zvlášť vysoké odškodnění tak není dán. Jedná-li se o tzv. kompenzační řízení „na druhou“, v němž stěžovatel požaduje zadostiučinění za nepřiměřenou délku předchozího kompenzačního řízení vedeného rovněž kvůli nepřiměřené délce řízení, pak se odvolací soud zohledněním uvedené skutečnosti od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil, vyplývá-li z ní, že i když není zcela vyloučeno, že mohou nastat průtahy v samotném kompenzačním řízení, které jsou zaviněné soudy, je třeba se stavět k nárokům uplatňovaným účastníky řízení opakovaně zdrženlivě a vždy s ohledem na individuální rozměr každého případu právě kvůli možnému zneužití práv v důsledku řetězení jednotlivých kompenzačních řízení (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 2577/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3758/2021, a ze dne 22. 2. 2023, sp. zn. 30 Cdo 97/2023). Nadto za situace, kdy od výsledné částky zadostiučinění odvolací soud odečetl již dříve poskytnuté navýšení, není zřejmé, jaký by uvedená otázka měla vliv na celkovou částku, kterou žalovaná byla povinna žalobci zaplatit a jak by její odlišné řešení mohlo žalobci přinést příznivější rozhodnutí. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 Mgr. Vít Bičák předseda senátu