30 Cdo 1567/2014
V PLATNOSTI- NS 30 Cdo 1567/2014
- ÚS I.ÚS 33/15
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, které zrušilo rozsudek soudu prvního stupně v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Důvodem zrušení bylo, že odvolací soud nedostatečně vyložil svůj právní názor ohledně posouzení dobré víry derivativních nabyvatelů nemovitostí, čímž učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným.
Citované zákony (8)
Rubrum
Podána ústavní stížnost. Výsledek US: odmítnuto Datum rozhodnutí US: 27.7.2015 30 Cdo 1567/2014 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem v Kolíně, se sídlem Politických vězňů 27, proti žalovaným 1) KODETKA a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1, identifikační číslo osoby 26033381, zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1, 2) Nadezhda UNV, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II. č. 11/7, identifikační číslo osoby 28061799, 3) Development – KV s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Šroubárenská 1376/5, identifikační číslo osoby 26103494, 4) S. M., vyjma žalované 1) všem zastoupeným Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem v Bořetíně 73, 5) Dyk s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 146/3, identifikační číslo osoby 26068206, 6) SHL A PARTNERS a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Mělnická 109, identifikační číslo osoby 25108115, zastoupené Mgr. Martinem Pixou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lannova 32/1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 C 161/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Co 2125/2013-705, takto:
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. listopadu 2013, č. j. 8 Co 2125/2013-705, se v dovoláním napadeném výroku II. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění
: Okresní soud v Českých Budějovicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. prosince 2012, č. j. 17 C 161/2008-587, určil, že žalobce je vlastníkem specifikovaných nemovitostí a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením (v rámci výroku II.) rozhodl tak, že „rozsudek soudu prvního stupně se vyjma odstavce I. písm. c) a vyjma části odstavce III., jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou společností DYK s. r. o., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.“ Odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého usnesení mj. uvedl, že „Řešil-li totiž soud prvního stupně otázku předběžnou ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou, spočívající v problematice platnosti či neplatnosti specifikované směnné smlouvy, musel si být vědom toho, že zbylí žalovaní, kteří na uvedené smlouvě neparticipovali, jsou legitimováni coby derivativní nabyvatelé předmětných nemovitostí. V této souvislosti okresní soud přehlédl již poměrně širokou judikaturu vyšších soudů, z níž především Ústavní soud ČR za obdobné situace, jak je shora vylíčená, zdůraznil povinnost obecných soudů zabývat se otázkou dobré víry derivativního nabyvatele vlastnictví; v opačném případě dovodil porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 800/12, nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 165/11, rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 143/07, nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11, či nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12). K označené rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR se ve svých rozhodnutích přihlásil rovněž Nejvyšší soud (příkladmo viz rozsudek NS ČR pod sp. zn. 28 Cdo 3342/2011).“ Odvolací soud proto (primárně) z uvedeného důvodu pro nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně s tím, aby se soud prvního stupně zabýval otázkou dobré víry u uvedených účastníků řízení. Proti výroku II. usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Podle něj odvolací soud zásadně pochybil, upřednostnil-li před ochranou vlastnického práva dovolatele žalované 2), 3) a 4), když považoval za zásadní otázku dobré víry a ochranu práv derivativních nabyvatelů. S odkazem na další dovolací argumentaci závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil usnesení odvolacího soudu v jeho napadeném výroku II. a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání písemně nevyjádřili. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno v zákonem stanovené lhůtě oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem, věc projednal po hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném do 31. prosince 2013, a to s ohledem na § 243c odst. 1 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Poté Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i - jak bude rozvedeno níže – důvodné. Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného usnesení, primární důvod pro vydání kasačního rozhodnutí odvolací soud spatřoval v tom, že soud prvního stupně při rozhodování nevzal (u žalovaných 1/, 2/, 3/ a 4/ a 6/) do úvahy jejich dobrou víru při nabytí nemovitého majetku, ač tak s ohledem na (odvolacím soudem připomenutou) judikaturu Ústavního soudu měl učinit. Podle odvolacího soudu byl tak naplněn kasační důvod ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů). Podle § 226 odst. 1 o. s. ř. bylo-li rozhodnutí zrušeno, a byla-li věc vrácena k dalšímu řízení (což se stalo i v posuzované věci), je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu. V posuzovaném případě odvolací soud zaujal právní názor, že soud prvního stupně pochybil, pokud se nezabýval otázkou dobré víry u předmětných odvolatelů ve světle připomenuté judikatury Ústavního soudu. Odvolací soud sice odkázal na některá rozhodnutí Ústavního soudu a zčásti citoval předmětné pasáže z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 165/11, nicméně v rámci zaujatého právního názoru soudu prvního stupně nezprostředkoval žádnou právně kvalifikační úvahu v otázce jím sledované případné aplikace hmotného práva při zjištění dobré víry u předmětných dovolatelů. Přitom Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz) vyložil, že jde o nepřezkoumatelný rozsudek, jestliže soud v odůvodnění jeho písemného vyhotovení – v rámci právního posouzení věci – učiní pouhý odkaz na nález Ústavního soudu, aniž by v něm alespoň stručně vyložil svou právně kvalifikační úvahu tak, aby bylo zřejmé, které konkrétní pravidlo chování a z jakého důvodu bylo na zjištěný skutkový stav použito. Lze k tomu dodat, že uvedené se přiměřeně uplatní i v poměrech kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, zaujímá-li odvolací soud právní názor, že soud prvního stupně se měl zabývat také otázkou dobré víry u tzv. dobrověrného nabyvatele. Jak totiž zdůraznil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 18. června 2014, sp. zn. 30 Cdo 1717/2014, potřeba vyložení právně kvalifikačního závěru ohledně nabytí vlastnictví nemovité věci od nevlastníka, odhlédnuvše od splnění elementární povinnosti soudu ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř., vyvěrá i z toho, že zatímco Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 10. června 2013, sp. zn. IV. ÚS 4905/12, čerpá především ze závěrů přijatých v jeho nálezu ze dne 13. srpna 2012, sp. zn. II. ÚS 165/11, mj. v tom směru, že obecné soudy jsou povinny se zabývat otázkou dobré víry nabyvatele jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí a poskytnout mu ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod, v aktuálním a velmi obšírně odůvodněném nálezu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012, Ústavní soud zase dospěl při řešení obdobného případu k závěru, že „Dochází tak v takových případech ke kolizi dvou základních práv, a to práva dobrověrného nabyvatele na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Evropské úmluvě a vlastnického práva původního vlastníka dle čl. 11 Listiny. Nelze-li v konkrétním případě zachovat maximum z obou základních práv, je třeba tuto kolizi řešit v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, přičemž je nezbytné zvažovat jak obecné souvislosti tohoto typu kolize základních práv (případy dobrověrného nabytí nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od nevlastníka), tak individuální okolnosti konkrétního rozhodovaného případu.“ V situaci, kdy občanský zákoník č. 40/1964 Sb. neupravoval - mimo zákonem stanovené případy (např. na základě právního institutu vydržení) - nabytí vlastnického práva k nemovité věci od nevlastníka, a to na základě pouhé dobré víry nabyvatele nemovitosti v zápis do katastru nemovitostí [k tomu srov. též např. důvodovou zprávu zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastr nemovitostí): arg.: „Dosavadní právní úprava umožňuje skutečnému vlastníkovi nemovitosti, aby se domohl vlastnického práva i na osobě, která nabyla vlastnické právo od osoby, která byla v katastru zapsána jako vlastník. A to i přesto, že skutečný vlastník si v rozporu s ohlašovací povinnosti ponechal po dlouhou dobu doklady o svém vlastnictví pro sebe, nepožádal o zápis svého vlastnického práva ve svůj prospěch a nečinně po dlouhou dobu přihlížel, že podle zápisů v katastru je jako vlastník zapsán někdo zcela jiný. Takto může skutečný vlastník, který se o zápis svého vlastnického práva nepostará, rozvrátit celý řetězec nabývacích jednání vycházejících z důvěry v pravdivost zápisů v katastru...Obezřetní investoři, kterým je nedostatečné uplatnění zásady materiální publicity známo, na zápisy v katastru nespoléhají a sami prověřují nabývací tituly těch, se kterými jednají, a to nejméně po vydržecí dobu směrem do minulosti. Tím je ovšem oslaben vlastní smysl vedení katastru jako důvěryhodné evidence právních vztahů k nemovitostem.“], měl odvolací soud v rámci zaujatého právního názoru v odůvodnění svého rozhodnutí zprostředkovat soudu prvního stupně svůj právně kvalifikační závěr, který by bylo třeba učinit, pokud by soudem prvního stupně byla pozitivně vyřešena otázka dobré víry u předmětných účastníků; pouhý odkaz na judikaturu Ústavního soudu – jak již bylo zdůrazněno shora – ovšem zprostředkování (podle odvolacího soudu) v úvahu přicházejícího právně kvalifikačního závěru pochopitelně nenahrazuje. Bez odpovídajícího právně kvalifikačního závěru je nejen rozhodnutí nepřezkoumatelné, ale absence právního posouzení věci jde současně na vrub jeho věcné správnosti; v takovém případě je pak dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. vždy naplněn. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo žalobcem podáno opodstatněně; Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v jeho výroku II. podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu dle druhého odstavce věty první téhož par. vrátil odvolacímu soudu zpět k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. října 2014 JUDr. Pavel V r c h a předseda senátu