30 Cdo 1572/2024-94

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně KM PROPERITY, s. r. o., identifikační číslo osoby 28294254, se sídlem v Brně-Pisárkách, Vinařská 580/17a, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o zaplacení 4 174 310 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 208/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Co 344/2023-74, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 53 Co 344/2023-74, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 7. 2023, č. j. 23 C 208/2022-49, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 4 174 310 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), jež jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu městské části Brno-Bosonohy, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“) v řízení o vydání rozhodnutí o umístění stavby „Bytový a obchodní komplex s krátkodobým ubytováním Bosonohy Sedla“. Uvedla, že řízení je třeba považovat za jeden celek, i když formálně probíhala řízení dvě, kdy první žádost byla vzata zpět na přání oprávněné úřední osoby, čímž mělo být zabráněno tomu, aby se stavební úřad dostal do stavu nečinnosti, a to s příslibem, že pokud bude žádost opětovně podána, vydá stavební úřad obratem usnesení o zahájení územního řízení. Žalobkyně spatřovala tvrzenou škodu v úrocích, jež bude muset zaplatit zapůjčitelům za období tvrzených průtahů v řízení, když za účelem financování svého stavebního záměru (především na pořízení pozemků, na kterých se projekt má uskutečnit a byly vynaloženy v zásadě obratem po jejich poskytnutí) uzavřela v průběhu roku 2019 smlouvy o zápůjčce v celkové hodnotě 22 210 000 Kč s úrokem ve výši 10 % ročně se splatností dne 31. 1. 2022, respektive dne 31. 12. 2022. Žalobkyně uvedla, že součet všech denních sazeb úroků činí částku 6 080,53 Kč, přičemž tuto částku bude muset žalobkyně hradit o 686 dní déle, než bylo možno očekávat, z důvodu průtahů v řízení. Žalobkyně zdůraznila, že vzhledem k dlouhým a bohatým zkušenostem je schopna předem odhadnout a předpokládat průběh standardního developerského projektu, čemuž přizpůsobila i způsob financování.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2023, č. j. 23 C 208/2022-49, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku ve výši 4 174 310 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 4 174 310 Kč od 6. 5. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

3. V rámci skutkových zjištění vzal soud prvního stupně za prokázané, že dne 10. 10. 2018 podala žalobkyně u stavebního úřadu žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, nazvané jako „Bytový a obchodní komplex s krátkodobým ubytováním Bosonohy Sedla“, kterou dne 3. 6. 2020 vzala zpět (kdy byla podána nová žádost ze skutkových zjištění soudu prvního stupně nevyplývá; pozn. dovolacího soudu). Jelikož stavební úřad shledal, že žádost (patrně nová; pozn. dovolacího soudu) není úplná, vyzval žalobkyni sdělením ze dne 14. 10. 2020, č. j. MČBBOS 3091/20/SÚ/Ko, aby ve lhůtě do 15. 2. 2021 doložila k žádosti zákonem požadované doklady a současně usnesením ze dne 14. 10. 2020, č. j. MČBBOS 3097/20/SÚ/Ko, řízení přerušil. K doplnění žádosti došlo podáním žalobkyně ze dne 17. 6. 2021. Z oznámení stavebního úřadu ze dne 19. 7. 2021, č. j. MČBBOS 1511/21/SÚ/Ko, vyplývá, že bylo zahájeno řízení na uvedený soubor staveb, sestávající z novostavby polyfunkčního domu Sedla, novostavby bytového domu Sedla, zpevněné plochy – komunikace, zpevněné plochy – chodníky, zpevněné plochy – parkování, přípojky vodovodu, přípojky splaškové kanalizace, dešťové kanalizace, přípojky NN, sjezdu na komunikaci, přeložky ZN, prodloužení splaškové kanalizace, nového chodníku, vodorovného dopravního značení, veřejného osvětlení. Přípisem ze dne 22. 7. 2021 uplatnila žalobkyně u Magistrátu města Brna, odbor územního stavebního řízení, žádost o opatření proti nečinnosti, přičemž Magistrát města Brna, odbor územního a stavebního řízení požádal dne 28. 7. 2021 stavební úřad o stanovisko a spisový materiál k případu a na jeho základě žadatelce sdělil, že stavební úřad nečinný není a není zde žádný důvod pro učinění opatření proti nečinnosti. Dne 16. 8. 2021 byla stavebnímu úřadu doručena námitka Městské části Brna-Bosonohy, jako účastníka řízení, jejíž podstatou bylo vyjádření nesouhlasu s rozhodnutím Magistrátu města Brna, odboru dopravy, s připojením stavby na komunikaci na ulici Jihlavská a nesouhlas se závazným stanoviskem orgánu územního plánování se schvalovaným záměrem. Přípisem ze dne 1. 10. 2021 podala žalobkyně k Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, žádost o učinění opatření proti nečinnosti stavebního úřadu. Písemností ze dne 19. 11. 2021, č. j. MMB/0608523/2021, přikázal Magistrát města Brna, odbor územního stavebního řízení, stavebnímu úřadu, aby ve lhůtě 30 dnů vydal ve věci meritorní rozhodnutí, případně učinil úkon v řízení. Přípisem ze dne 5. 1. 2022 podala žalobkyně k Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení, žádost o učinění opatření proti nečinnosti stavebního úřadu, následně dne 11. 2. 2022 bylo stavebnímu úřadu doručeno rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru územního plánování a stavebního řádu ze dne 9. 2. 2022, č. j. JMK 5721/2022/OÚPSŘ, kterým bylo zrušeno závazné stanovisko orgánu územního plánování, vydaného odborem územního plánování a rozvoje. Sdělením Magistrátu města Brna, odboru územního a stavebního řízení ze dne 25. 2. 2022, č. j. MMB/0103140/2022, bylo žalobkyni oznámeno, že vzhledem k nově nastalé situaci, nejsou dány důvody pro učinění opatření proti nečinnosti. Přípisem ze dne 16. 3. 2022, č. j. MČBBOS 0659/22/SÚ/Ko, oznámil stavební úřad před vydáním rozhodnutí, že byly shromážděny podklady a vyrozuměl účastníky řízení o možnosti se k těmto podkladům vyjádřit. Přípisem ze dne 22. 3. 2022 vyjádřila žadatelka nesouhlas s postupem stavebního úřadu a sdělila, že kompletní podklady pro vydání rozhodnutí nebyly a nemohly být shromážděny a současně požádala o přerušení řízení. Dne 10. 5. 2022 bylo stavebnímu úřadu doručeno opatření proti nečinnosti vydané Magistrátem města Brna a odborem územního a stavebního řízení ze dne 6. 5. 2022, č. j. MMB/0201982/2022, kterým přikázal stavebnímu úřadu, aby ve lhůtě 10 dnů vydal meritorní rozhodnutí, případně v řízení učinil jiný relevantní úkon. Rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 13. 6. 2022, č. j. MČBBOS 0412/22/SÚ/Ko, byla žádost o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby zamítnuta, proti tomuto rozhodnutí bylo následně podáno odvolání.

4. Dále vzal za prokázané, že kupní smlouva žalobkyně o výkupu stavebních pozemků byla uzavřena dne 2. 11. 2017, dodatek č. 1 ke kupní smlouvě, v němž se řešila splatnost kupní ceny, byl uzavřen dne 19. 12. 2018. Ze smluv o zápůjčce uzavřených dne 26. 9. 2019 a 31. 10. 2019 vyplývá, že byly uzavřeny s Jiřím Maršálkem, dále ze smluv o zápůjčce ze dne 14. 3. 2019, 10. 4. 2019, 17. 6. 2019, 1. 8. 2019, 15. 8. 2019, 12. 9. 2019, 26. 9. 2019, 31. 10. 2019, 13. 11. 2019 a ze dne 5. 12. 2019, že byly uzavřeny s AZ PROPERITY, s. r. o. Ze smlouvy o úvěru mezi Moneta Bank a Bavorským dvorem s. r. o. (jakožto sesterské společnosti žalobkyně) ze dne 10. 8. 2021 vyplývá, že je běžnou praxí developera sjednávat úvěr dříve, než je vydáno územní rozhodnutí. Z výpisu obchodního rejstříku stran firmy Properity Aboretum s. r. o. (coby další sesterské společnosti žalobkyně), dokládá žalobkyně tvrzení, že je obvyklé akviziční financování, přičemž z nabídek firmy Properity Aboretum s. r. o. vyplývá, že developerské projekty jsou financovány prostřednictvím úvěrů. Dále byla podána opakovaná čtvrtá žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti, na ni Magistrát města Brna reagoval sdělením, že stavební úřad je sice ve věci nečinný, ale v tuto chvíli byla nečinnost zhojena vydáním rozhodnutí.

5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 13 odst. 1 OdpŠk, a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Zaujal názor, že ve zde souzené věci žalobkyně odvíjí škodu od povinnosti vyplývající ze soukromoprávního ujednání o smlouvách o zápůjčce a v souladu s právní teorií adekvátní příčinné souvislosti uzavřel, že škoda vyplývající z těchto dohod je škodou nepředvídatelnou, neboť žalovaná nemohla její existenci při běžném chodu věcí předpokládat, a jako taková není v příčinné souvislosti s tvrzeným porušením povinnosti žalované, resp. jí podřízených orgánů. Proto, aniž by blíže zkoumal tvrzená porušení, průtahy v řízení a nesprávný úřední postup, tedy zejména, zda v rámci tohoto územního řízení došlo k neodůvodněným průtahům, podané žalobě nevyhověl.

6. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok II).

7. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci podle § 13 odst. 1 OdpŠk. V daném případě bylo třeba rozlišit, co bylo právně podstatnou příčinou, která vedla ke vzniku tvrzené škody na straně žalobkyně. Žalobkyně spatřovala škodu v tom, že v důsledku průtahů v řízení před stavebním úřadem (podle žalobkyně měla být obě řízení posuzována jako jeden celek) bude muset platit úroky ze zápůjček po delší dobu, než důvodně předpokládala, a příčinou této skutečnosti je právě nesprávný úřední postup žalované. Odvolací soud zaujal názor, že povinnost platit úroky ze zápůjček předurčila sama žalobkyně právě uzavřenými smlouvami o zápůjčce a sjednáním podmínek jejich splácení, přičemž základní příčinou povinnosti platit úroky ze zápůjček byly právě uzavřené smlouvy (soukromoprávní vztahy mezi žalobkyní a třetími osobami). V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu reprezentovanou např. jeho rozsudkem ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, či usnesením ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, podle nichž povinnost platit úroky z prodlení je předvídaným následkem skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas a tvrdí-li žalobce, že utrpěl újmu tím, že mu bylo soudem uloženo zaplatit věřiteli žalovanou částku na úrocích z prodlení, je třeba příčinu vzniku této újmy spatřovat právě ve skutečnosti, že z jeho strany nedošlo k řádnému a včasnému splnění dluhu, a nikoli v nesprávným úředním postupu soudu. Dále poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, stran závěru, že nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty první OdpŠk spočívající v průtazích v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitosti není příčinou škody vzniklé účastníku daného řízení tím, že nemohl nemovitost užívat určitým způsobem a dosáhnout zisku. Za příčinu vzniku škody považoval skutečnost, že spoluvlastníci se nebyli schopni dohodnout na způsobu hospodaření se společnými věcmi ani na zrušení spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání. Vyslovil, že v dané věci nebylo potřeba zjišťovat samotnou existenci (neexistenci) nesprávného úředního postupu, protože i kdyby k nesprávnému úřednímu postupu došlo, nebyl by zde vztah příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodu.

II. Dovolání a vyjádření k němu

8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“), v rozsahu výroku I, včasným dovoláním.

9. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „zda je v případě úplatného poskytnutí finančních prostředků stavebníkovi (úroky z úvěru či zápůjčky) pro financování stavebního záměru a následných průtazích v územním řízení o umístění tohoto stavebního záměru (či jiném správním řízení souvisejícím se stavebním záměrem) příčinnou vzniku povinnosti stavebníka hradit úroky z úvěru či zápůjčky výlučně po dobu trvání průtahů v takovém řízení jako nesprávného úředního postupu soukromoprávní vztah s třetími osobami (uzavřené smlouvy o zápůjčkách či úvěrech včetně podmínek splácení zápůjček či úvěrů – sjednané úroky), nebo právě průtahy v takovém řízení jako nesprávný úřední postup, a zda je možné analogicky aplikovat v takovém případě závěry týkající se absence příčinné souvislosti mezi povinností dlužníka hradit zákonný úrok z prodlení po dobu průtahů v soudním řízení a průtahy v soudním řízení (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 4659/2009 nebo 28 Cdo 2076/2012).“ Žalobkyně dále uvádí, že odvolací soud nesprávně posoudil příčinnou souvislosti mezi žalobkyni způsobenou škodou a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, když nesprávně určil příčinu vzniku povinnosti žalobkyně k hrazení úroků ze zápůjček po dobu průtahů v územím řízení tak, že jí jsou soukromoprávní vztahy s třetími osobami (smlouvy o zápůjčkách, kde byla povinnost hradit úroky ze zápůjček sjednána), a nikoli právě průtahy v územním řízení.

10. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná ve svém vyjádření k podanému dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 13. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.

14. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

15. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

16. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v namítaných průtazích správního orgánu při vydávání příslušných správních aktů a škodou, jež měla vzniknout žalobkyni na základě sjednaných smluvních závazků v důsledku těchto průtahů, neboť se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

17. Dovolání je důvodné.

18. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

19. Podle § 13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

20. Vztah příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích a vzniklou škodou (tzv. kauzální nexus), jehož prokázaná existence je jednou z nezbytných podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu a který je v dovolacím řízení posuzován pouze z pohledu toho, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence tohoto vztahu zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, nebo ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 283/2016), je dán tehdy, pokud tvrzená škoda vznikla následkem onoho nesprávného úředního postupu orgánu veřejné moci, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by podle obvyklého chodu věcí nedošlo (teorie tzv. adekvátní příčinné souvislosti). Příčinou vzniku škody totiž může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal, přičemž příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005). Příčinná souvislost je tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého (přirozeného) chodu věcí i obecné zkušenosti, respektive poznatků, adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události a zda tedy byla pro škůdce objektivně předvídatelná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4067/2014, a ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2963/2021, dále nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1009/2020).

21. Byla-li by příčinou vzniku škody jiná skutečnost, než je nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, odpovědnost státu za škodu by nenastala. Odpovědnost by však byla dána v případě, pokud by nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup sice nepředstavovalo příčinu jedinou, ale šlo by o jednu z příčin, která se podílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin více, působí z časového hlediska buď souběžně, anebo následně, aniž se časově překrývají; v takovém případě je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku újmy natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003).

22. Odkázal-li odvolací soud na rozsudek ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4659/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2076/2012, nelze tato rozhodnutí pro nyní projednávanou věc považovat za přiléhavá, neboť příčinu vzniku škody spočívající v zaplacených úrocích spatřují ve skutečnostech, které v nyní projednávané věci nejsou přítomny. Podle označených rozhodnutí totiž povinnost platit úroky z prodlení je ustanovením § 517 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, předvídaný následek skutečnosti, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas. V nyní projednávané věci ovšem žalobkyně spatřuje příčinu v průtazích (prodlení) stavebního úřadu, tedy nikoliv ve vlastním jednání. Krom toho splnění splatného závazku v citovaných rozhodnutích nebylo podmíněno vydáním soudního rozhodnutí, na rozdíl od realizace stavebního záměru, pro nějž je územní rozhodnutí minimálně jedním z nutných předpokladů. Obdobně za přiléhavý nelze považovat ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, kde za bezprostřední příčinu situace, kdy žalobce nemohl disponovat nemovitostmi, nemohl tyto nemovitosti pronajmout, soud považoval skutečnost, že spoluvlastníci předmětných nemovitostí se nebyli schopni dohodnout na způsobu hospodaření se společnými věcmi ani na zrušení spoluvlastnictví a vzájemném vypořádání a v důsledku toho byla právní předchůdkyně žalobce jako jedna ze spoluvlastnic nucena obrátit se na soud, aby podle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, spoluvlastnické právo zrušil a provedl vypořádání. Řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo tedy vedeno jen z toho důvodu, že žalobce (resp. jeho právní předchůdkyně) a druhá spoluvlastnice předmětných nemovitostí se nedohodli na způsobu hospodaření s předmětnými nemovitostmi, ani neuzavřeli dohodu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Vedení řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví bylo tudíž pouze následkem jiné skutečnosti, a to jednání spoluvlastníků předmětných nemovitostí. Ani zde tedy účastníci řízení oproti nyní projednávané věci nebyli nuceni vyčkávat vydání správního či soudního rozhodnutí, s nímž by byl správní úřad či soud v prodlení.

23. Naopak pro projednávanou věc, v níž se žalobkyně domáhá náhrady škody představované zaplacenými smluvními úroky ze zápůjček, je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014, uveřejněný pod číslem 93/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, byť se týká škody způsobené nezákonným rozhodnutím (trestním stíháním a následným vzetím do vazby), avšak škoda byla tak jako v nyní projednávané věci představována zaplacenými smluvními úroky, tedy náklady na zajištění finančních prostředků (na složení kauce za propuštění z vazby). Uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno s právní větou: „Za podmínek ustanovení § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb. stát zásadně odpovídá i za škodu představovanou náklady, které obviněný vynaložil v souvislosti s podáním návrhu na peněžitou záruku (§ 73a tr. ř.), zajištěním finančních prostředků na peněžitou záruku a složením peněžité záruky, lze-li vynaložené náklady považovat za adekvátní.“ Pro poměry nyní projednávané věci je přitom podstatný závěr, že byť mezi „nezbytné podmínky vzniku škody patří i jednání samotného žalobce, které bylo nadto na činnosti samotných orgánů činných v trestním řízení nezávislé“, bez dalšího nelze automaticky uzavřít, že toto jednání poškozeného (žalobce) přerušuje příčinou souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou. A byť v poměrech tamější věci dovolací soud uzavřel, že „odpovědnost státu za nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 7 a násl. OdpŠk tedy nutně musí zahrnovat i majetkovou újmu obviněného spojenou s výkonem jeho procesních práv“, není obecně důvod, proč by uvedené nemohlo platit i v případě výkonu jiných než procesních práv, jak však doplnil dovolací soud, za splnění podmínky adekvátní příčinné souvislosti. „Pro závěr o konkrétní odpovědnosti státu a zejména její výši je však třeba se zabývat adekvátností obviněným sledovaných cílů, zvolených prostředků a vynaložených nákladů (budou-li v řízení prokázány) ve vztahu k dotčeným či ohroženým právům obviněného … a zejména zda byla půjčka poskytnuta obviněnému za podmínek v místě a čase obvyklých, tj. za kterých byly poskytovány i jinými subjekty účelově nevázané půjčky a úvěry, a to i s přihlédnutím k majetkovým poměrům obviněného (jeho vlastnictví movitých a nemovitých věcí) a možnému zajištění takové půjčky či úvěru.“ Za situace, kdy nynějším dovoláním napadené rozhodnutí vychází mj. ze skutkového zjištění, že „je běžnou praxí developera sjednávat úvěr dříve, než je vydáno územní rozhodnutí“, má dovolací soud za to, že jsou shora uvedené závěry přiměřeně použitelné i na nyní projednávanou věc.

24. Současně „při řešení otázky existence vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v namítaných průtazích správního orgánu při vydávání příslušných správních aktů a škodou, jež měla na základě sjednaných smluvních závazků žalobkyni v důsledku těchto průtahů vzniknout“, a to speciálně pro poměry územního a stavebního řízení, je možno odkázat na věc řešenou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2023, sp. zn. 30 Cdo 279/2023, v níž odvolací soud závěr o přerušení příčinné souvislosti ke škodě představované smluvní pokutou vystavěl na závěru, že taková škoda byla pro správní orgány nepředvídatelná. K tomu ovšem dovolací soud uzavřel, „že správní orgány jsou ve správním řízení povinny postupovat v souladu s právními předpisy bez ohledu na to, zda je účastník řízení předem informuje o všech v úvahu připadajících následcích, jež pro něj mohou vyplynout z případného nesplnění této jejich povinnosti. To přirozeně platí i ve vztahu k povinnosti správních orgánů dodržovat procesní lhůty, jsou-li pro vydání rozhodnutí, popř. stanovisek, v zákoně stanoveny. Skutečnost, že případné překročení těchto lhůt ze strany správních orgánů, a tedy opožděné vydání příslušných správních aktů, může mít pro žalobkyni nepříznivé důsledky, a to i takové, které mohou vyplynout z tím způsobeného včasného nesplnění jejích vlastních smluvních závazků, jež ji tíží v rámci jejích právních vztahů ke třetím osobám, přitom bezesporu představuje následek objektivně předvídatelný“ (pro úplnost dovolací soud poznamenává, že pokud ve shora uvedeném případě složení peněžité záruky kritérium předvídatelnosti uplatnil, bylo to pouze ve vztahu ke znalosti soudu o majetkových poměrech obviněného a jeho možnostech zajištění finančních prostředků, které mohou být významné pro rozhodnutí o přípustnosti složení peněžité záruky a o její výši). Přitom oproti tamější věci v nynější věci vychází napadené rozhodnutí, jak bylo již uvedeno, ze skutkového zjištění, že „je běžnou praxí developera sjednávat úvěr dříve, než je vydáno územní rozhodnutí“. Současně ale nelze z věci sp. zn. 30 Cdo 279/2023 pominout ani závěr, že „zaváže-li se … jedna smluvní strana k hrazení smluvní pokuty značné výše, přičemž jednou z okolností, na níž závisí, zda smluvní straně vznikne povinnost platit smluvní pokutu, je vyhovující rozhodnutí úřadu, na jehož vydání v určité lhůtě nemá tato strana nárok, pak jde jistě o krok činěný v rámci podnikatelského rizika s vědomím, že může takto se zavazující osobě přinést značnou ztrátu“ (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3014/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2218/2022, jakož i prejudikaturu ve shora označených rozhodnutích uvedenou).

25. Podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk je nesprávným úředním postupem porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě, nebo ve lhůtě přiměřené. Porušení této povinnosti je proto (podle zákona č. 82/1998 Sb.) nesprávným úředním postupem vždy a může vést ke vzniku škody. Obecně sice platí, že je na poškozeném, aby prokázal existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v opožděném vydání správního rozhodnutí a jím tvrzenou újmou, z uvedeného však existuje výjimka v případě žaloby požadující náhradu škody v důsledku nevydání rozhodnutí, na jehož vydání měl poškozený podle svých tvrzení právní nárok. Judikatura Nejvyššího soudu k tomu v poměrech žaloby na náhradu ušlého zisku uvedla, že v takovém případě je na poškozeném, aby prokázal splnění podmínek pro vydání rozhodnutí v určité lhůtě, neboť je-li vydání úředního povolení pro výkon určité činnosti součástí obvyklého běhu věcí, je jeho nevydání v zákonem stanovené lhůtě příčinou ztráty zisku ušlého tím, že poškozený nemohl činnost, pro niž o povolení žádal, realizovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1365/16).

26. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2672/2018, uveřejněném pod číslem 17/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedené závěry Nejvyšší soud použil i ve věci, v níž se žalobkyně domáhala náhrady faktické škody, která jí vznikla tím, že v době existujících průtahů v řízení o udělení trvalého pobytu musela vynaložit (vyšší) náklady na úhradu cestovního zdravotního pojištění. Při nezpochybněném skutkovém zjištění, že „je běžnou praxí developera sjednávat úvěr dříve, než je vydáno územní rozhodnutí“, jsou v případě, kdy si průtahy vynutily vynaložení vyšší částky za úroky z úvěru (či zápůjčky), použitelné v nyní projednávané věci za předpokladu, že žalobkyně měla právní nárok na vydání rozhodnutí při splnění zákonných předpokladů pro to, aby její žádosti mohlo být ve správním řízení ve stanovené lhůtě vyhověno, a v kladném případě se je třeba z hlediska posouzení příčinné souvislosti (viz shora body 20 a 21) zabývat otázkou, zda a případně kdy žalobkyně splnila veškeré zákonné předpoklady pro to, aby její žádosti mohlo být ve správním řízení ve stanovené lhůtě vyhověno, a zda tak vůbec mohla mít legitimní očekávání, že se tak stane.

27. Z výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pro nynější věc vyplývá, že pokud odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v dané věci bez dalšího dospěl k závěru, že žalobkyni nevznikla škoda v příčinné souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem pouze na základě skutečnosti, že žalobkyně sama předurčila povinnost platit úroky ze zápůjček uzavřenými smlouvami o zápůjčce a sjednáním podmínek jejich splácení, aniž se zabýval dalšími shora uvedenými okolnostmi, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.

28. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však žalobkyně v podaném dovolání neohlašovala a Nejvyšší soud je z obsahu spisu rovněž nezjistil.

29. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

30. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.

31. V dalším řízení se v souladu s tím, co bylo s odkazem na ustálenou rozhodovací praxe dovolacího soudu uvedeno výše, soudy zaměří na vyřešení otázky, zda žalobkyně při splnění zákonných předpokladů měla právní nárok na vydání požadovaného rozhodnutí v konkrétní lhůtě (včetně nabytí právní moci), a v kladném případě, zda a kdy tyto zákonné předpoklady splnila, a zda tak mohla mít legitimní očekávání, že o její žádosti bude rozhodnuto bez průtahů, a zda její chování, kdy si dle svých tvrzení zajistila formou úročené zápůjčky financování svého stavebního záměru, lze považovat za obvyklé. V případě kladného závěru bude na místě posoudit existenci nesprávného úředního postupu (průtahů), včetně toho, jaký měl vliv na okamžik vydání konečného rozhodnutí, a o kolik žalobkyní vynaložené náklady (úroky), které v daném místě a čase rovněž bylo možno považovat za obvyklé, byly v důsledku těchto průtahů vyšší. S ohledem na žalobní tvrzení o vzniku škody přitom nutně nejde o období průtahů, ale spíš o to, zda by žalobkyně získala prostředky, z nichž měly být její dluhy ze zápůjček uhrazeny (dovolatelka v této souvislosti píše o „refinancování akvizičních nákladů při financování stavební části projektu“), v důsledku průtahů později a o kolik. Nelze totiž vyloučit, že v konkrétním případě ani pozdní vydání rozhodnutí nemuselo mít na termín dokončení stavby (vč. její kolaudace) a tím i získání prostředků na úhradu zápůjček žádný či tak rozsáhlý vliv (např. pokud byla výstavba smluvně zajištěna až k pozdějšímu termínu než k původně očekávanému datu získání pravomocného rozhodnutí). Důkazní břemeno, že v důsledku průtahů vynaložila více či získala méně, tíží žalobkyni. Za tím účelem nelze vyloučit ani nutnost postupu podle § 118a o. s. ř. Z dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom vyplývá, jak bylo již opakovaně uvedeno, že „je běžnou praxí, že developer sjednává úvěr dříve, než je vydáno územní rozhodnutí“, že „je běžnou praxí, že developer, protože nemá finance, si bere akviziční financování“, či že „developerské projekty jsou financovány z úvěru.“ Tato skutková zjištění však soudy, vedeny nesprávným právním názorem, nehodnotily. Nejvyšší soud si je samozřejmě z hlediska povinnosti platit úroky vědom rozdílu mezi úvěrem a zápůjčkou, nicméně podle tvrzení žalobkyně byly takto získané prostředky vynaloženy prakticky obratem a ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by právě tento rozdíl byl důvodem pro zamítnutí žaloby. Nejvyšší soud nijak nepředjímá, že veškeré či vůbec nějaké žalobkyní vynaložené náklady, i při obvyklosti chování žalobkyně, byly vynaloženy v příčinné souvislosti s těmito průtahy, avšak a priori odmítnutí existence příčinné souvislosti s odkazem na rozhodnutí žalobkyně si financování projektu zajistit tímto způsobem nemůže ve světle shora označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu bez dalšího obstát.

32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

33. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

34. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

I. Dosavadní průběh řízení II. Dovolání a vyjádření k němu III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu Poučení: