30 Cdo 1583/2026

Rubrum

30 Cdo 1583/2026-806 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Sociální a zdravotní centrum Letiny s. r. o., identifikační číslo osoby 63504502, sídlem v Plzni, Zručská cesta 1949/8, zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Malá 43/6, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, sídlem v Praze 1, Letenská 15, za účasti vedlejšího účastníka v osobě Kanceláře veřejného ochránce práv a ochránce práv dětí, sídlem v Brně, Údolní 39, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 26/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2026, č. j. 20 Co 22/2026-770, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, č. j. 24 C 26/2016-721, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva konkrétními tvrzeními uvedenými ve zprávě veřejné ochránkyně práv Mgr. Anny Šabatové, Ph.D., z návštěvy zařízení žalobkyně konané dne 17. 2. 2015, sp. zn. 21/2014/NZ/AHD (výrok I), dále zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované poskytnout žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu blíže určeného znění (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III), o vrácení nespotřebované části zálohy na důkazy žalobkyni (výrok IV) a o vrácení nespotřebované části zálohy na důkazy žalované (výrok V).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím (dále také „napadené rozhodnutí“) rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že konstatoval porušení práva žalobkyně zásahem do její pověsti výrokem: „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbytku jeho výroku I a ve výroku II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Takto soudy rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci, která jí podle jejího tvrzení vznikla konkrétními výroky ve zprávě veřejné ochránkyně práv ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 21/2014/NZ/AHD. Tato tvrzení byla podle žalobkyně nepravdivá či hrubě zkreslená a zavádějící a kritika v závěru zprávy, podle které: „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“, není podle žalobkyně kritikou právem přípustnou. Do práva na dobrou pověst žalobkyně bylo podle ní zasaženo také proto, že předmětná zpráva byla medializována na celostátní úrovni. Žalobkyně se současně domáhala zaplacení částky 1 000 000 Kč, tento nárok však v průběhu řízení vzala zpět a řízení bylo tak v tomto rozsahu zastaveno.

4. Soud prvního stupně své rozhodnutí (v pořadí již druhé: první rozsudek vydaný dne 3. 6. 2020, č. j. 24 C 26/2016-254, byl sice následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 20 Co 389/2020-331, nicméně obě citovaná rozhodnutí byla následně zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3214/2021) založil na rozsáhlém dokazování, na základě kterého posuzoval oprávněnost konkrétních dílčích tvrzení uvedených ve zprávě (šlo např. o tvrzení, že „budovy Vltava a Labe mají společnou jídelnu pro cca 180 osob. Působí dojmem nádražní haly“, že „zařízení klientům nezprostředkovává službu zubaře“ nebo že „nikdo z klientů nemá možnost nakupovat si sám ani v zařízení, ani v obci Letiny“. Přesné znění všech dvanácti posuzovaných tvrzení není pro nynější řízení rozhodné, Nejvyšší soud je zde tak nebude reprodukovat). Soud prvního stupně u nich povětšinou uzavřel, že byla žalobkyní vytržena z kontextu zprávy a že tato tvrzení, ve světle výsledků provedeného dokazování, zcela obstojí. Co se týče hodnotícího úsudku v závěru zprávy, podle něhož „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“ a „jediným mým (tedy veřejného ochránce práv, pozn. Nejvyššího soudu) doporučením je proto činnost tohoto zařízení ukončit“, pak k němu soud prvního stupně uvedl, že i on plně koresponduje se zbytkem obsahu zprávy, jakož i s dřívější zprávou z roku 2013. Jakkoliv jde o emočně silnější vyjádření, neshledal jej v kontextu zbývající části zprávy soud prvního stupně nepřiměřeným.

5. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že posuzované výroky nelze vytrhávat z (i jinak) negativního kontextu zprávy, v jejímž rámci byly učiněny. I dílčí nesprávnosti některých posuzovaných výroků by tak v rámci dalších i vážnějších zjištění obsažených ve zprávě veřejného ochránce práv nemohly vést k neoprávněnému zásahu do pověsti žalobkyně. To se týkalo také výroku ze zprávy, podle kterého „jediným mým doporučením nyní je proto činnost tohoto zařízení ukončit“. Ten je podle odvolacího soudu hodnotícím soudem veřejné ochránkyně práv. Vyslovení takového doporučení se sice mohlo žalobkyně dotknout, nicméně s ohledem na celkové negativní vyznění zprávy je lze hodnotit jako korektní subjektivní závěr, který byla veřejná ochránkyně práv na podkladě výsledků své kontroly oprávněna v rámci svých kompetencí učinit. Výhrady žalobkyně zde tak vycházejí z nepochopení funkce a pravomoci veřejné ochránkyně práv, která cílí na ochranu lidských práv a zejména práv zranitelných osob před špatným zacházením a „nemá co dělat s posuzováním dodržování norem podle zákonných, zejména správních předpisů“. Není ostatně pravda, že by ze strany jiných státních orgánů nebylo žalobkyni v rozhodné době nic vytýkáno, o čemž podle odvolacího soudu svědčí i prvostupňovým soudem citovaná zpráva z inspekce Úřadu práce ze dne 22. 9. 2014. Podle odvolacího soudu také soud prvního stupně správně nepřipustil změnu žaloby, kdy až v závěrečném návrhu žalobkyně soudu prvního stupně navrhla, aby byl „například“ vydán rozsudek, který by vyslovil, že „průběhem kontroly [a] vydáním zprávy z návštěvy zařízení […] bylo porušeno právo žalobkyně na respektování jejích práv v rámci prováděné kontroly (kurzívou zvýrazněno Nejvyšším soudem), na ochranu dobré pověsti žalobkyně a na zákaz nedůvodné kritiky s tím, že ze strany Kanceláře veřejného ochránce práv se jednalo o nesprávný úřední postup.“ Podle odvolacího soudu šlo v rámci závěrečného návrhu o zcela odlišnou konstrukci uplatňovaného návrhu, samotný průběh kontroly vůbec nebyl předmětem projednávání. Dovolávala-li se žalobkyně toho, že jen „soud rozhoduje, jak bude výrok formulován“, zaměňuje podle odvolacího soudu formální formulaci výroku za věcnou podstatu žaloby.

6. Odvolací soud nicméně oproti závěrům soudu prvního stupně zhodnotil, že výrok „existence tohoto zařízení je naprostý výsměch kvalitě v sociálních službách“, je výslovně dehonestující, a tedy způsobilý zasáhnout do dobré pověsti žalobkyně. I při zjištěných systémových nedostatcích v kvalitě poskytované péče je tento výrok podle odvolacího soudu nemístně expresivní a překračující hranici konstruktivní a přijatelné kritiky. Uvedení daného výroku tak odvolací soud klasifikoval jako nesprávný úřední postup a žalobkyni za něj tak náleží zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva. V této části tak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, ve zbylém rozsahu jej potvrdil.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I v té části, kterou byly potvrzeny výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně, podala žalobkyně, dále též „dovolatelka“, prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozovala od toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

8. Konkrétně dovolatelka uvádí, že (1) odvolací soud nesprávně posoudil otázku změny žaloby a související otázku toho, zda dovolatelka uplatnila nový nárok. Podle dovolatelky však žádný nový požadavek v závěrečném návrhu neuplatnila. Dále dovolatelka namítá, že (2) odvolací soud sice správně vycházel z předpokladu, že zpráva veřejné ochránkyně práv je veřejnou listinou, ovšem nevzal v potaz, že veřejnými listinami se stejnou presumpcí správnosti jsou též rozhodnutí o kontrolách provedených v zařízení dovolatelky státními kontrolními orgány před a po kontrole veřejné ochránkyně práv. Tyto další zprávy jsou podle dovolatelky kontradiktorní s předmětnou zprávou veřejné ochránkyně práv. Dovolatelka obsahově identickou argumentaci uvádí také v otázce (3), kde navíc dodává, že ač odvolací soud uzavřel, že přípustnost jednotlivých výroků je nutno posuzovat v kontextu celé zprávy a že žalobkyně ostatní výroky zprávy ani zmiňovaný kontext nenapadala, platí, že do práva na ochranu dobré pověsti právnické osoby může být zasaženo i jednotlivými informacemi.

9. Nakonec dovolatelka namítá také nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, ve kterém se podle ní odvolací soud nevypořádal s její právní i skutkovou argumentací.

10. K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby dovolací soud podané dovolání odmítnul pro nenaplnění důvodů jeho přípustnosti. Žalovaná předně obsáhle vysvětlila, že působnost veřejného ochránce práv se na rozdíl od kontrolní a dozorové činnosti orgánů státní správy neomezuje na dodržování právních předpisů, ale zohledňuje i principy demokratického právního státu a dobré správy. Ve vztahu k zařízením poskytujícím sociální a obdobnou péči je jeho zákonným úkolem posilovat ochranu zde umístěných osob před mj. ponižujícím zacházením nebo trestáním a jiným špatným zacházením. Naopak kontroly orgánů státní správy jsou činnostmi správního dozoru, tj. činnostmi, při nichž se hodnotí chování nepodřízených subjektů jen a pouze v rámci požadavků kladených právními normami. Návštěva veřejného ochránce práv tak cílila na něco jiného než obsahově odlišné kontroly prováděné jinými orgány. Nad to má žalovaná za to, že ani zprávy jiných orgánů nevyzněly pro žalobkyni vždy příznivě. Ze zbylé části vyjádření žalované potom v zásadě vyplývá, že žalovaná považuje dovolací argumentaci za nepřípustnou polemiku se skutkovými závěry soudů obou stupňů, příp. s přesvědčivostí odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ty ale podle žalované nemohou založit přípustnost dovolání.

11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, přičemž jej podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl.

12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

13. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Nejvyšší soud předně upozorňuje, že podané dovolání je sepsáno velmi obecně, kdy na mnoha místech nebylo Nejvyššímu soudu zcela jasné, jaká je relevance uváděné argumentace vzhledem k dovolatelkou předestřeným dovolacím otázkám či k řízení obecně. To platí tím více, že velkou část dovolání tvoří místy i doslovné citace (ať už dovolatelkou přiznané či nepřiznané) z jejích předešlých podání v předmětné věci. Dovolací otázky nejsou explicitně uvedeny, přičemž ani z doprovodné argumentace často není seznatelné, jaký je přesný rozsah přednášených námitek. Ačkoliv dovolatelka uvádí ke každé „otázce“ příslušná rozhodnutí dovolacího soudu, od kterých se odvolací soud podle ní napadeným rozhodnutím odchýlil, jejich závěry nekomentuje, nekonkretizuje a ani na jejich části neodkazuje. I přesto se však Nejvyšší soud podaným dovoláním zabýval.

15. Otázka (1) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť svým postupem se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatelka v dovolání uvádí, že podle jejího mínění odvolací soud nesprávně dovodil, že „učinila návrh na změnu žaloby a uplatnila zcela nový požadavek na konstatování porušení jejích práv v rámci prováděné kontroly.“ Naopak, dovolatelka tvrdí, že „nepožadovala jiné plnění a ani nepožadovala sice stejné plnění, ale na základě jiného skutku“, neboť toto „tvrdila od počátku řízení a v celém jeho průběhu.“ 16. Předně není pravdou, že dovolatelka tvrdila porušení jejích „procesních“ práv ze strany veřejné ochránkyně práv, pokud šlo o vlastní průběh kontroly, již od počátku. V původní žalobě ze dne 27. 4. 2016 dovolatelka skutek, ze kterého odvíjí svůj nárok, vymezila (jak nakonec sama v dovolání uvádí) tak, že „učinění nepravdivých či hrubě zkreslených a zavádějících tvrzení a závěrů na adresu [dovolatelky] je třeba považovat za nesprávný úřední postup.” Pokud snad dovolatelka považuje za dostatečné vymezení zásahu do jejích práv průběhem samotné kontroly (jak v dovolání cituje) to, že: „za nestranný výkon funkce, resp. kontrolní činnosti, nelze považovat provádění kontroly, jejíž výsledky jsou neobjektivní a jejímž závěrem je právně nepřípustná kritika“, potom je zcela zjevné, že i toto tvrzení směřuje k závěrům kontroly, nikoliv k průběhu kontroly samotné. Tomu odpovídá také petit obsažený v žalobě, který směřuje výhradně proti jednotlivým předmětným tvrzením obsaženým ve zprávě veřejné ochránkyně práv a proti dvěma hodnotícím výrokům této zprávy. Stejný závěr lze potom dovodit i z přípisu ze dne 4. 3. 2015, kterým dovolatelka prvně uplatnila svůj nárok u žalované. Ačkoliv později dovolatelka prvek průběhu kontroly samotné do svých podání výjimečně zahrnovala [jde zejména o v řízení řešenou otázku místní příslušnosti, kdy se dovolatelka snažila argumentovat pro místní příslušnost Okresního soudu Plzeň-jih s odůvodněním, že závěry zprávy – a tedy nesprávný úřední postup – musely ve skutečnosti vzniknout již při samotné kontrole v zařízení dovolatelky, nikoliv až jejich „zhmotněním“ v podobě sepsání zprávy jinde; zde lze pro stručnost odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3300/2016], je nutné uzavřít, že i zde nárok na náhradu nemajetkové újmy tehdy odvozovala výlučně z obsahu vydané zprávy (ať už by „vznikla“ v jejím zařízení či jinde), nikoliv z průběhu kontroly, v rámci které měla být zkrácena na svých právech. To potvrzuje např. i další přípis dovolatelky ze dne 31. 10. 2019, nazvaný doplnění tvrzení, ve kterém dovolatelka předmětný nesprávný úřední postup vymezila jako „učinění žalovaných zjištění a závěrů a informování veřejnosti o nich“ (srov. s. 6 citovaného přípisu) nebo jako „v důsledku učinění zjištění, závěrů a kritiky ve Zprávě a jejich zveřejnění“ (srov. s. 7 citovaného přípisu). Je pravdou, že v rámci závěrečného návrhu uplatněného při jednání soudu prvního stupně dne 27. 5. 2020 dovolatelka uvedla, že v rámci šetření byla přijímána negativní jednostranná zjištění, aniž by byla ověřována, že sama poskytovala součinnost, byla připravena podávat vysvětlení a dokládat „různé záležitosti“, ale bohužel s ní nikdo nekomunikoval (srov. s. 13 zápisu z ústního jednání). Hned v následující větě ovšem opět uvedla, že ke vzniku újmy došlo „publikací té zprávy, jejím zveřejňováním a tak dále“. Totéž pojetí skutku zakládajícího dovolatelčin nárok je potom patrno i z argumentace obsažené v odvolání proti (ve věci prvnímu) rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 6. 2020, č. j. 24 C 26/2016-254. Z kontextu jí učiněných podání tak podle Nejvyššího soudu vyplývá, že svou újmu odvozovala právě a jen z publikace předmětné zprávy a výše popsaný odkaz na průběh kontroly byl jí použit toliko jako podpůrný argument směřující k podtržení podle ní nepravdivých výroků ve zprávě veřejné ochránkyně práv. Co se potom týká dovolatelčina přípisu ze dne 23. 6. 2023, nazvaného procesní stanovisko žalobkyně, soudu prvního stupně v řízení po kasačním zásahu Nejvyššího soudu, na který (jako na jediný, pozn. Nejvyššího soudu) dovolatelka ve svém dovolání odkazuje, je pravdou, že v něm dovolatelka explicitně uvedla, že její práva byla porušena i tím, že ji nebyla dána možnost vyjádřit se ke zjištěným zkušenostem, nebyla jí dána možnost seznámit se s učiněnými zjištěními, navrhnout důkazy ani se vyjádřit k podkladům pro „rozhodnutí“. I toto vyjádření však v kontextu zbytku přípisu směřovalo ke zdůrazňování nesprávnosti zprávou přijatých závěrů, nikoliv ke konstrukci samostatného nároku, o kterém by měl soud rozhodnout [Nejvyšší soud zde připomíná, že pouhé uplatnění dalších skutkových tvrzení v průběhu řízení není bez dalšího uplatněním nového nároku či změnou žaloby ve smyslu § 95 o. s. ř., to platí tím více, je-li účastník zastoupen v řízení advokátem, tedy osobou práva znalou, která by měla procesní úkony formulovat jednoznačně (viz též § 118a odst. 4 o. s. ř.)]. Obdobně však dovolatelka formulovala nárok ve svém soudu prvního stupně zaslaném závěrečném návrhu ze dne 11. 8. 2025. Na základě tohoto přípisu došlo na jednání dne 14. 8. 2025 k formálnímu vyjasnění situace, kdy soud vyhodnotil návrh ze dne 11. 8. 2025 jako návrh na změnu žaloby ve výše uvedeném smyslu. Tento návrh potom soud prvního stupně na stejném jednání usnesením podle § 95 odst. 2 o. s. ř. zamítl a změnu žaloby nepřipustil. V tomto ohledu je navíc nutné konstatovat, že předmětný nárok vycházející ze samotné kontroly (oproti nároku vycházejícímu z uveřejnění zprávy uplatněnému v žalobě) se v řízení objevil až ve velmi pozdní fázi.

17. Za druhé, z protokolu o výše zmiňovaném jednání dne 14. 8. 2025 vyplývá, že na tomto jednání se soud explicitně tázal právního zástupce dovolatelky, zda požaduje rozšíření žalobního návrhu v uvedeném smyslu, neboť podle soudu „původně bylo vytýkáno nějakých dvanáct bodů a teď petit [dovolatelky] zní trochu jinak, [dovolatelka] napadá průběh celé kontroly, vydání zprávy jako takové, což je značně jiné, než to bylo původně.“ Na což právní zástupce dovolatelky odpověděl: „já se domnívám, že ano.“ To je potom ovšem v příkrém rozporu s tvrzením uvedeným v dovolání, že dovolatelka „změnu žaloby nenavrhovala a nový požadavek neuplatnila“.

18. Dovolatelka, opírající svou dovolací argumentaci o to, že tvrdila porušení svých práv mimo jiné též způsobem provádění kontroly od počátku řízení, tak staví toto dovolání na zcela odlišných procesních okolnostech než těch, které vedly soud prvního stupně (a potažmo soud odvolací) k vydání jejich rozhodnutí. Pokud snad má dovolatelka za to, že soud prvního stupně pochybil při samotném nepřipuštění rozšíření žaloby (či v jakémkoliv jiném smyslu), potom bohužel na újmu dovolání v příslušném směru neuvádí jakoukoliv projednatelnou dovolací otázku (či argumentaci, ze které by taková otázka vyplývala). Takové otázky nevyplývají ani z dovolatelkou uváděných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, a ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004. Jelikož se tak nepodařilo dovolatelce výše uvedenou argumentací zpochybnit postup odvolacího soudu, Nejvyšší soud, striktně vázán důvody v dovolání vymezenými (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), musel v tomto rozsahu shledat dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nepřípustným.

19. Otázka (2) také nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť na důkazní síle veřejných listin odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil. Z rozhodnutí obou soudů totiž nevyplývá – ač dovolatelka implicitně naznačuje opak – že by soudy své skutkové závěry v nynější věci založily na odlišném způsobu rozložení důkazního břemene spojeném s veřejnými listinami (než jak se podává z předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího soudu v této věci). Odvolací soud totiž ze zpráv těchto jiných orgánů vycházel a závěry jimi uváděné nijak nezpochybňoval. Uvedená námitka žalobkyně se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

20. Obdobné lze uvést také k otázce (3), ve které dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že napadené výroky zasadil do kontextu celé zprávy a nekonstatoval porušení práva pouze s ohledem na jejich případnou izolovanou věcnou nesprávnost. I zde dovolatelka opakuje svoji argumentaci týkající se kontradiktornosti zprávy veřejné ochránkyně práv a jiných orgánů veřejné moci. Dodává také (opakovaně), že fungování jejího zařízení splňuje všechny zákonné povinnosti. K samotné otázce izolovaného posuzování jednotlivých výroků, kterou vymezuje v této části přípustnost svého dovolání, potom jen lakonicky uvádí, že do pověsti právnické osoby může být zasaženo i jednotlivými informacemi. Na podporu této své argumentace odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3341/2011, který sice nijak nekomentuje, ale ze kterého vyplývá závěr, že „neoprávněný zásah do dobré pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její dobrou pověst“. Dovolatelka však přehlíží, že v navazujících rozhodnutích představovaných např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2887/2010, ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2482/2022, nebo ze dne 21. 8. 2025, sp. zn. 23 Cdo 3345/2024, Nejvyšší soud upřesnil, že „neoprávněným zásahem do práva na ochranu pověsti právnické osoby je v zásadě každé nepravdivé tvrzení nebo obvinění, které zasahuje její pověst. Každé zveřejnění nepravdivého údaje nicméně nemusí automaticky znamenat takovýto zásah, ten je dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již tolerovat nelze“. Od této judikaturní linie se potom odvolací soud neodchýlil, jelikož v bodě 10 napadeného rozhodnutí podrobně vysvětluje, z jakých důvodů dílčí nesprávnosti konkrétních tvrzení v kontextu celé zprávy nedosahují takové intenzity, aby byly způsobilé vést k neoprávněnému zásahu do pověsti dovolatelky.

21. Ve své podstatě však dovolání v rozsahu výše uvedených otázek (2) a (3) sestává prakticky výhradně jen z opakování skutkových námitek uplatněných před soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Z dovolání je zřejmé, že se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí ohledně celkové přípustnosti předmětných výroků dovolatelka nesouhlasí a odvolává se na zprávy jiných orgánů, které podle ní stojí v rozporu se zjištěními učiněnými veřejnou ochránkyní práv. Kontradiktorností těchto zpráv se soudy podle dovolatelky dostatečně nezabývaly. Pokud však ke zprávám jiných orgánů dovolatelka uvádí, že všechny tyto zprávy „vyznívají zcela shodným způsobem, a to že zařízení žalobkyně je buď zcela v pořádku, nebo vykazuje méně závažná pochybení, která ovšem nejsou nejenom důvodem pro odnětí licence pro provozování zařízení – zavření zařízení, ale ani pro zahájení správního řízení o odnětí licence“, pomíjí, že taková skutková zjištění z napadeného rozhodnutí (či z předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně) nevyplývají. Naopak, v poslední větě bodu 11 napadeného rozhodnutí odvolací soud odmítá závěr dovolatelky, že by jí ze strany jiných státních orgánů v rozhodné době nebylo nic vytýkáno.

22. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). V tomto ohledu tak snaha dovolatelky o zpochybnění skutkových závěrů soudů obou stupňů nemůže být úspěšná.

23. Nad rámec toho je nutné konstatovat, že i s tím hypotetickým skutkovým závěrem, který se dovolatelka pokouší v dovolání předestřít, se odvolací soud v napadeném rozhodnutí v potřebném rozsahu vypořádal, když uvedl, že výhrady dovolatelky k hodnocení jejího zařízení ze strany veřejné ochránkyně práv vycházejí z nepochopení její funkce a pravomocí, neboť veřejná ochránkyně práv neposuzuje zařízení z hlediska zákonných či správních předpisů, ale z hlediska ochrany zranitelných osob (srov. bod 11 napadeného rozhodnutí či v tomto směru přiléhavé vyjádření žalované k dovolání). Argumentace dovolatelky a v dovolání opakovaná tvrzení o souladnosti se zákonnými požadavky kladenými na provoz zařízení je tak k nosným důvodům napadeného rozhodnutí většinově mimoběžná.

24. Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani námitka, že napadené rozhodnutí nesplňuje požadavky řádného odůvodnění a je nepřezkoumatelné. V rámci té dovolatelka (opět) upozorňuje na (domnělou) kontradiktornost zprávy veřejné ochránkyně práv a zpráv ze šetření jiných orgánů, (domnělou) bezvadnost naplňování zákonných norem co do provozu kontrolovaného zařízení, poukazuje také na proběhlou petici, která podle jejích tvrzení (které nemají podklady ve skutkových závěrech soudů obou stupňů) obsahuje 28 řádně podepsaných petičních archů, jakož i na to, že zařízení podle jejích tvrzení nadále bezproblémově a v nadstandardní kvalitě funguje.

25. Takové tvrzení o vytýkané vadě řízení (údajné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu) však neobsahuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by spočívalo napadené rozhodnutí. Vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k nim dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (podle § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Ostatně, rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné považovat nelze. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela zřejmé, na jakých úvahách odvolací soud své závěry založil, když vycházel z podrobných skutkových zjištění soudu prvního stupně o obhajitelnosti předmětných tvrzení a s námitkami uplatněnými v odvolání se náležitě vypořádal.

26. Závěrem Nejvyšší soud doplňuje, že je striktně vázán podaným dovoláním, resp. otázkami jím vymezenými (§ 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.) a již z toho důvodu mu v tomto řízení nepříslušelo posuzovat, zda určovací výroky představují adekvátní způsob satisfakce nemajetkové újmy ve smyslu § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

27. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

28. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. 8. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu