30 Cdo 1587/2026

Rubrum

30 Cdo 1587/2026-154 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně APTM s. r. o., IČO 27697673, se sídlem ve Zlíně, K Pasekám 1553, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem se sídlem ve Zlíně, třída Tomáše Bati 385, proti žalované obci Zdíkov, IČO 00250872, se sídlem ve Zdíkově 215, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem v Táboře, Klokotská 103/13, o zaplacení 3 348 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 8 C 316/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2026, č. j. 8 Co 1696/2025-131, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Žalobkyně jako obchodní společnost založená za účelem realizace developerského projektu výstavby rodinných domů v lokalitě Nový Dvůr v obci Zdíkov se žalobou domáhala náhrady škody ve výši 3 348 000 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že v důsledku změny územního plánu obce Zdíkov, která nabyla účinnosti dne 24. 4. 2011, došlo k zásadnímu omezení možnosti zástavby jejích pozemků, jež byly původně určeny k výstavbě rodinných domů, čímž byl znemožněn její podnikatelský záměr. Žalobkyně uváděla, že její projekt byl v souladu s tehdy platnou územně plánovací dokumentací, avšak žalovaná nejprve opakovaně odmítla projekt schválit a následně přijala územní opatření o stavební uzávěře, které vedlo k trvalému znehodnocení pozemků. Tento zásah do vlastnického práva žalobkyně, spočívající ve znemožnění plánovaného využití pozemků, považovala žalobkyně za kvalifikovaný zásah ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zakládající nárok na náhradu škody. Nárok byl již dříve uplatněn v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích, který usnesením ze dne 4. 1. 2022, č. j. 6 C 121/2011-908, řízení v části týkající se předmětné částky procesně zastavil, a toho rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. 7. 2022, č. j. 7 Co 860/2022-962, přičemž řízení bylo zastaveno bez meritorního rozhodnutí ve věci samé. Okresní soud v Prachaticích v nyní posuzované věci nařídil jednání na den 2. 9. 2024, při němž oba účastníci shodně navrhli odročení jednání s tím, že mezi účastníky probíhá intenzivní jednání za účelem mimosoudního vyřešení věci. Žalobkyně a žalovaná dále shodně navrhli, aby řízení bylo přerušeno dle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Okresní soud v Prachaticích usnesením ze dne 11. 9. 2024, č. j. 8 C 316/2023-77, řízení přerušil na základě shodného návrhu účastníků, kdy toto usnesení nabylo právní moci dne 9. 10. 2024. Okresní soud v Prachaticích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 10. 2025, č. j. 8 C 316/2023-92, zastavil řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací napadeným usnesením ze dne 28. 1. 2026, č. j. 8 Co 1696/2025-131, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalovaná nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III). Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobkyně napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu mimo jiné ve výroku II a rovněž v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok II o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalobkyně odmítl jako objektivně nepřípustné. Otázka žalobkyně týkající se právních předpokladů existence návrhu na pokračování, resp. „podání od žalobkyně podle § 111 odst. 4 o. s. ř.“, konkrétně zda ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. má být vykládáno tak, že soud řízení zastaví pro nečinnost účastníků bez dalšího, anebo je povinen při posouzení splnění podmínek pro zastavení řízení zohlednit i procesní podání účastníka, z něhož vyplývá existence probíhajících intenzivních mimosoudních jednání směřujících k dobrovolnému vyřešení sporu a vůle v řízení pokračovat, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž platí, že není-li návrh na pokračování v řízení podán do jednoho roku od právní moci usnesení o přerušení řízení podle § 110 o. s. ř., soud řízení zastaví (§ 111 odst. 4 o. s. ř.), jinak řečeno marné uplynutí této roční lhůty (aniž je některým účastníkem podán návrh na pokračování řízení) je spojeno se zánikem práva účastníka na pokračování v řízení, neboť ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř. nedává soudu jinou možnost, než v takovém případě řízení zastavit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 24 Cdo 3587/2022, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1811/2019, nebo ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2551/2018). Sdělení žalobkyně ze dne 28. 8. 2025 (č. l. 88) a žalované ze dne 1. 9. 2025 (č. l. 90) o nadále probíhajícím intenzivním jednání mezi účastníky a o předpokladu předložení návrhu smíru soudu v řádu týdnů přitom nelze podle jejich obsahu považovat za projev vůle v řízení pokračovat, neboť v souladu s § 41a odst. 1 o. s. ř. musí být návrh na pokračování řízení učiněn výslovně, což se danými podáními nestalo. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že postup soudu podle § 111 odst. 4 o. s. ř. hodnotil z hlediska ústavněprávního i Ústavní soud a mimo jiné dospěl k závěru, že z ustanovení § 110 či § 111 o. s. ř. žádná konkrétní poučovací povinnost nevyplývá a že soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech a povinnostech, nejsou však povinny informovat účastníky o důsledcích, které nastanou v případě nevyužití jejich práv. Jestliže žádný z účastníků nepodal v rozporu se zásadou „každý nechť střeží svá práva“ včasný návrh na pokračování v řízení, které bylo z tohoto důvodu zastaveno, je tento výsledek důsledkem nevhodně zvoleného postupu v řízení, nikoli protiústavním zásahem obecného soudu do základních práv účastníka (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3253/09, ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1452/10, nebo ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3189/17). K tomu je třeba dodat, že jsou obě strany zastoupeny advokáty a zákon tak předpokládá, že se jim dostane informace o jejich procesních právech a povinnostech právě ze strany právních profesionálů, kteří je v řízení zastupují. I proto zákon poučovací povinnost soudu ve vztahu k advokáty zastoupeným účastníkům vyžaduje jen v omezeném rozsahu (srov. § 118a odst. 4 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. 8. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu