30 Cdo 1591/2008

Rubrum

30 Cdo 1591/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Pavlíka JUDr. Olgy Puškinové a věci nezletilého J. T., zastoupeného Městskou částí P., jako opatrovníkem, syna J. J., a V. M., zemřelého, za účasti navrhovatelů manželů J., a K., obou zastoupených advokátkou, o nezrušitelné osvojení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 25 Nc 502/2006, o dovolání navrhovatelů proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. září 2007, č. j . 55 Co 242/2007 – 65, takto :

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

: Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 28. listopadu 2006, č. j. 25 Nc 502/2006, zamítl návrh prarodičů manželů T. na nezrušitelné osvojení nezletilého a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedl, že smyslem osvojení je založit mezi osvojiteli a nezletilým nový kvalitní příbuzenský vztah obdobný blízkému pokrevnímu vztahu (mezi rodiči a dítětem). V daném případě však již mezi nezletilým a prarodiči vřelý blízký příbuzenský vztah existuje a poskytuje nezletilému naplnění i jeho citových potřeb. Zaměňovat tento vztah za vztah navrhovaný prarodiči by prakticky nepřineslo nezletilému nic nového a navrhovaný vztah by byl pouze pro jeho orientaci v rodinných vztazích matoucím. Navíc není splněna zákonná podmínka přiměřeného věkového rozdílu mezi nezletilým a uvedené osoby v příbuzenském poměru, který by byl v rozporu se vztahem založeným osvojením. Nebylo by ani ku prospěchu dítěte, kdyby v důsledku osvojení mělo dojít k záměně již existujících příbuzenských vztahů, jak je tomu především v případě, kdyby se prarodiče dítěte stali jeho rodiči. Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně k odvolání prarodičů rozsudkem v záhlaví označeným potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízní. Shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně plně respektuje právní názor dlouhodobě zastávaný v rozhodovací praxi soudů, že dítě nemůže být osvojeno svým prarodičem. Ztotožnil se se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2787/2005, o tom, že osvojení nezletilého vnuka jeho prarodičem není možné ani za účinnosti zákona o rodině ve znění zákona č. 91/1998 Sb., jehož úplné znění bylo vyhlášeno pod č. 210/1998 Sb., neboť mu brání blízký příbuzenský vztah mezi osvojitelem a osvojencem. Má-li být osvojením založen takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodiči a dětmi, nemohou být uvedené osoby v příbuzenském poměru, který by byl v rozporu se vztahem založeným osvojením. Nebylo by ani ku prospěch dítěte, kdyby v důsledku osvojení mělo dojít k záměně již existujících příbuzenských vztahů, jak je tomu především v případě, kdyby se prarodiče dítěte stali jeho rodiči. Proti tomuto rozsudku podali navrhovatelé dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval prospěchem dítěte, když jeho prarodiče nemohou situaci řešit některým z jiných právních titulů, aby tak zabezpečili jeho budoucnost, ani slučitelností svého rozhodnutí s právem Evropské unie. Vyslovují přesvědčení, že názor odvolacího soudu vyjádřený v jeho rozsudku je zjednodušující k tíži nezletilého dítěte. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, který „spočívá na nesprávném právním posouzení, a v jeho důsledku faktickým rozporem s hmotným právem“ byl zrušen stejně jako rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena k dalšímu řízení. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu - jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), - jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu. Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam. Tak tomu však v souzené věci není. Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání. V souzené věci jsou dovolatelkou uplatněny dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Proto je nutno připomenout, že podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. V zákoně o rodině jsou stanoveny podmínky, jejichž splnění je předpokladem pro vyslovení osvojení. Jde o takové okolnosti a právní skutečnosti, bez nichž by osvojení nemohlo plnit svoji společenskou funkci, a jež jsou vyjádřeny v ustanoveních §§ 63 a násl. zákona o rodině. Z ustanovení § 63 odst. 1 zákona o rodině nutno dovodit, že vyslovení osvojení brání blízký příbuzenský vztah mezi osvojitelem a osvojencem. Má-li být osvojením založen takový vztah mezi osvojitelem a osvojencem, jaký je mezi rodiči a dětmi, nemohou být uvedené osoby v takovém příbuzenském poměru, který by byl v rozporu se vztahem založeným osvojením. Nebylo by ani k prospěchu dítěte, kdyby v důsledku osvojení mělo dojít k záměně již existujících příbuzenských vztahů, jak je tomu především v případě, kdyby se prarodiče dítěte stali jeho rodiči (srv. v rozsudku odvolacího soudu označený rozsudek Nejvyššího soudu). Odvolací soud se při svém rozhodování těmito závěry řídil a při aplikaci cit. ustanovení zákona o rodině se nedostal do žádných interpretačních potíží; dovolání navrhovatelů neobsahuje argumentaci, jež by byla způsobilá tyto závěry zvrátit. S ohledem na tyto skutečnosti proto nelze rozsudek odvolacího soudu považovat za rozhodnutí, jaké má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř. Protože tak není naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10 a o. s. ř.). dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s § 218 písm. c/ o.s. ř. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn tím, že navrhovatelé v něm neměli úspěch, a ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst 1 a § 251 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. června 2008 JUDr. Karel P o d o l k a , v.r. předseda senátu