30 Cdo 1709/2026

Rubrum

30 Cdo 1709/2026-361 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce P. S., zastoupeného Mgr. Martinem Rybníkářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 99 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 94/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2025, č. j. 17 Co 207/2024-323, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou (po jejím rozšíření) domáhal po žalované zaplacení částky 99 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 18. 6. 2020 do zaplacení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 118/2019, jež bylo zastaveno, neboť stíhaný skutek není trestným činem a nebyl ani důvod k postoupení věci (dále jen „posuzované trestní stíhání“).

2. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. 38 C 94/2020-127, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 200 Kč (výrok II).

3. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 4. 2023, č. j. 44 Co 163/2022-149, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Tento rozsudek však byl rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2024, č. j. 30 Cdo 185/2024-224, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že metodu srovnání přiznaného zadostiučinění v jiných obdobných případech je třeba použít nejen ve vztahu ke stanovení výše peněžitého zadostiučinění, ale i odpovídající formy zadostiučinění, což odvolací soud neučinil.

4. Na to odvolací soud svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 18. 11. 2025, č. j. 17 Co 207/2024-323, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 24 684 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 2 100 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

5. Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním nejprve žalobce sám, k tomuto podání dovolací soud (pokud jde o rozsah dovolání a vymezení dovolacích důvodů) dle § 241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlížel. Následně žalobce podal řádné dovolání prostřednictvím svého ustanoveného zástupce. Tímto dovoláním žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

6. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s výší či formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), přičemž výslednou částkou či formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017).

7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá první a druhá žalobcem vznesená otázka směřující obecně k tomu, zda má soud při srovnávání odškodňovaného případu s jinými případy vykazujícími obdobné skutkové okolnosti vycházet z toho, jaké odškodnění bývá za podobné případy obvykle (průměrně) přiznáváno, anebo zda si může sám, na základě libovůle, vybrat jeden z mnoha takových případů, podle kterého určí odškodnění za nedůvodné trestní stíhání, a zda se musí vypořádat s žalobcem navrženými případy, neboť při jejich řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že soudem stanovená forma a případně i výše přiznaného zadostiučinění musí odpovídat zadostiučinění přiznanému v případech, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují, přičemž významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Je pak primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, které se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodují. Zároveň je i v zájmu žalované, aby obdobně provedla srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce, s tím, že ani soud není omezen pouze procesní aktivitou či pasivitou stran, pokud má odpovědně dostát své povinnosti přiznání zadostiučinění, které bude odpovídat obecně sdílené představě spravedlnosti. Není tudíž vyloučeno a naopak je vhodné, aby soud provedl srovnání také s jinými obdobnými případy, které jsou mu známy z jeho činnosti a s nimiž účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 577/2017, či ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018).

8. V posuzované věci odvolací soud nejprve v rámci přípravy odvolacího jednání žalobce vyzval, aby z původních 37 spisů navržených k doplnění dokazování podáním ze dne 7. 6. 2021, ale bez bližší specifikace, proč by se mělo jednat o případy srovnatelné, určil za účelem vyžádání konečných rozhodnutí soudem nanejvýše šest spisů s uvedením konkrétních tvrzení u každého z nich umožňujících jejich srovnání v podstatných znacích s projednávanou věcí, a výslovně jej poučil o postupu zjištění jejich obsahu ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Dle odvolacího soudu však žalobce této výzvě nedostál, neboť sice označil šest spisů, za podstatný srovnávací znak však považoval toliko přiznanou výši zadostiučinění. I přes tento nedostatek odvolací soud konečná rozhodnutí v těchto žalobcem označených spisech vyžádal a provedl jejich srovnání s posuzovanou věcí. Tyto případy pak v napadeném rozsudku vyhodnotil po srovnání rozhodných kritérií (povaha trestní věci, délka trestního řízení a dopady do osobnostní sféry poškozeného) jako nevhodné ke srovnání z důvodu v napadeném rozhodnutí podrobně rozvedených. Naproti tomu shledal jako srovnatelné případy označené žalovanou a v napadeném rozhodnutí rovněž podrobně rozvedené a vypořádal se i s odškodněním žalobce za předchozí trestní stíhání a uvedl, proč na rozdíl od tam přiznaného peněžitého zadostiučinění ve výši 10 000 Kč považoval v posuzovaném případě za adekvátní již pouze (žalovanou poskytnutou) nepeněžitou formu satisfakce (viz odstavce 8 až 30 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud tudíž závěry výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu při stanovení přiměřené formy zadostiučinění plně respektoval a své rozhodnutí i podrobně odůvodnil. Namítal-li žalobce, že odvolací soud ke srovnání „(fakticky na základě libovůle) vybral šest ?,podobných? případů, které jsou mu známy z úřední činnosti“ a určil podle nich formu odškodnění, tak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že odvolací soud takto popsaným způsobem nepostupoval, neboť srovnání provedl na základě stranami označených případů ke srovnání, přičemž svůj závěr o vhodnosti konkrétních případů ke komparaci náležitě odůvodnil.

9. Požadoval-li pak žalobce v této souvislosti, aby odvolací soud sám zřídil databázi jím řešených případů (obdobně jako ji zřídilo Ministerstvo spravedlnosti nebo Evropský soud pro lidská práva), aby se poškozený mohl s případy řešenými odvolacím soudem seznámit a posoudit správnost postupu soudu při výběru případů soudem zvolených ke srovnání, tak zcela opomíjí, že dle výše uvedené judikatury je v první řadě na něm jako na žalobci, aby takové srovnatelné případy řádně tvrdil a právě za tímto účelem Ministerstvo svou databázi zřídilo. Žalující osoby tak nejsou oproti žalované České republice nijak znevýhodněny, zvláště za situace, kdy jsou právně zastoupeny advokátem, a to nejen odborně, ale i s ohledem na přístup advokáta ke komunikačním technologiím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1148/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. III. ÚS 2626/20, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3270/2021).

10. Dovolatel rovněž položil otázku, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, „zda lze za litigiózní (sudičské) jednání považovat vedení, ‚v řadě případů neúspěšně, většího množství kompenzačních řízení?, anebo je možné jednání účastníka soudního řízení označit za litigiózní (sudičské) jedině v případě, že počet žalob podávaných touto osobou je mimořádně vysoký a většina těchto žalob je neúspěšná“. Tato otázka však rovněž přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, jelikož na jejím vyřešení napadené rozhodnutí (výlučně) nezávisí a odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozhodnutí odvolacího soudu totiž stojí primárně na zhodnocení povahy trestní věci, délky trestního řízení, následků v osobní sféře žalobce a na následně provedeném srovnání posuzovaného případu s obdobnými případy, což vyplývá zejména z odstavců 24 až 31 a také z formulace odstavce 32 rozsudku odvolacího soudu včetně jeho poslední věty, ve které odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016, jenž se zabývá (mimo jiné) okolnostmi, za kterých má dojít k zadostiučinění ve formě konstatování práva, a zároveň způsobem, kterým má být provedeno již výše zmíněné srovnání s ostatními případy, nikoliv však otázkou hodnocení litigiózního chování poškozeného. Odvolací soud tak zjevně uvedl závěry ohledně sudičského chování žalobce jen nad rámec svých dřívějších a pro jeho rozhodnutí stěžejních závěrů, které samy o sobě vhodnost zvolené formy kompenzace dostatečně odůvodnily.

11. Namítal-li pak žalobce v této souvislosti rozpor se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2531/2016, ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5246/2017, a ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2865/2017, tak opomíjí, že se tato rozhodnutí týkají zcela odlišného typu nároku (zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení), u něhož se přiměřené zadostiučinění stanovuje jiným způsobem a při hodnocení rozdílných kritérií. Rovněž považuje Nejvyšší soud za potřebné zdůraznit, že z odstavce 32 napadeného rozsudku jednoznačně vyplývá, že pokud jde o výčet jednotlivých řízení vedených žalobcem a jejich výsledky, odkázal odvolací soud výslovně na obsah svého usnesení v jiné věci žalobce ze dne 26. 4. 2022, č. j. 44 Co 2/2022-340, aprobovaného usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 1774/22 (jež hovoří o vedení 41 soudních sporů s tím, že v žádném z kompenzačních řízení vedených do té doby u odvolacího soudu nebyl žalobce zatím úspěšný; poznámka Nejvyššího soudu), z napadeného rozhodnutí je tak zjistitelné, jaké jiné spory žalobce s jakým výsledkem má odvolací soud na mysli, a pokud žalobce tyto závěry zpochybňuje, konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění než odvolací soud, a tato jeho námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.

12. Pokud žalobce rovněž namítal, že došlo k porušení ústavního pořádku, tedy jeho práva na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť se mu dostalo dle jeho slov pouze symbolického zadostiučinění, což považoval za další otázku zakládající přípustnost dovolání, tak zcela opomíjí, že zásah do základních práv dovolatele sice může představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.), i u něj je však třeba řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti dovolání nad rámec těch, které jsou uvedeny v § 237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. V tomto rozsahu tedy dovolání žalobce neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. a je tudíž vadné.

13. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. 8. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu