30 Cdo 1847/2026

Rubrum

30 Cdo 1847/2026-314 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové, v právní věci žalobce L. B., zastoupeného Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 6 540 546,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 34/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2026, č. j. 68 Co 173/2025-284, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 6. 2025, č. j. 22 C 34/2024-229, uložil žalované zaplatit žalobci částku 148 571 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do částky 6 391 975,04 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalobci nahradit náklady řízení žalované ve výši 3 000 Kč (výrok III). Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím řízení o odvolání žalované v rozsahu, jímž napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 41 946 Kč s příslušenstvím, zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku I v rozsahu částky 106 625 Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Tentýž rozsudek ve výroku II, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 5 766 374,64 Kč s příslušenstvím, změnil „jen tak“, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 12 400 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 2 700 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce původně domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným trestním stíháním vedeným Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 10 T 4/2018 (dále také jen „posuzované řízení“), a to nejprve v celkové částce 6 919 923,54 Kč s příslušenstvím (řízení bylo posléze zčásti zastaveno). Konkrétně byla požadována náhrada škody ve výši 5 219 923,54 Kč spočívající v nákladech obhajoby a ve škodě vzniklé znemožněním prodeje akcií a dluhopisů spol. HEROETA a.s., resp. zmařením příležitosti uzavřít kupní smlouvu o prodeji těchto cenných papírů. Dále se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení ve výši 700 000 Kč a zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu vlastním trestním stíháním ve výši 1 000 000 Kč. Žalobce uvedl, že spolu s dalšími dvěma osobami byl obviněn pro spáchání trestného činu podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve formě účastenství dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 20. 7. 2016. Dne 17. 4. 2018 byla podána obžaloba a žalobce byl následně odsouzen rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, který byl rozhodnutím odvolacího orgánu zrušen. Dne 29. 9. 2021 byl posléze vyhlášen rozsudek, kterým byl žalobce dle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby. Dne 23. 2. 2023 bylo odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Vrchním soudem v Olomouci zamítnuto. Rozsudek odvolacího soudu žalobce (dále též i jen „dovolatel“), pokud jde o jeho výrok III v rozsahu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho výroku II, a to pouze ohledně částky 5 728 520 Kč s příslušenstvím [to je ohledně částky 4 931 020 Kč z titulu náhrady škody za zmaření možnosti prodeje cenných papírů a částky 797 500 Kč jako zadostiučinění za nezákonně zahájené trestní stíhání] napadl dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-l být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Otázka, zda lze rozhodnutí o zajištění majetku považovat za nezákonné ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“, jen proto, že trestní řízení, v němž bylo vydáno, posléze neskončilo odsuzujícím rozsudkem, když současně nebylo zjištěno, že by tato rozhodnutí (o zajištění náhradní hodnoty) byla zrušena pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jejich vydání, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (ani Ústavního soudu), podle které lze za nezákonné považovat takové rozhodnutí, jež bylo příslušným orgánem zrušeno či změněno pro svou nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4286/2013, uveřejněný pod č. 35/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2025/2009, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3322/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 11. 2021, sp. zn. I. ÚS 2851/21). Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž plyne, že pokud rozhodnutí o zajištění věci bylo zrušeno nikoliv pro svou nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nejsou dány (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8/2016, a obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, bod 19, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3825/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4205/18, nebo ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2947/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. IV. ÚS 230/23, nebo ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2639/2023, bod 6). Tento závěr přitom dopadá i na projednávaný případ. Ústavní soud se ve své starší rozhodovací praxi (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 215/12) sice přiklonil k obecnému závěru, že pokud se v kterékoli fázi trestního řízení ukáže, že účel prostředků trestního procesu nemůže být naplněn, neboť obviněný se trestné činnosti nedopustil a podezření orgánů činných v trestním řízení bylo liché, je třeba za vadné považovat veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny (srov. také nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaný pod č. 148/2011 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu), nelze však odhlédnout od již zmiňovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013, publikovaného za účelem sjednocení soudní praxe pod č. 8/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém byly výše uvedené obecné konkluze podrobeny detailní analýze, na jejímž základě bylo dovozeno, že zevšeobecňující převzetí důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 590/08, na všechny úkony a instituty, které se k trestnímu stíhání vázaly, by ve svých důsledcích znamenalo, že by v každém případě, kdy trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, např. byly nezákonné veškeré uložené pořádkové pokuty či realizovaná předvedení, s porušením povinností svědka či znalce by nebylo možno spojovat vůbec žádné důsledky apod. Je nepochybné, že takové důsledky, které by mohly vést až k zmaření účelu trestního řízení tím, že by odrazovaly osoby působící v orgánech činných v trestním řízení od stíhání pachatelů trestných činů, citovaný nález Ústavního soudu nesledoval (ostatně zjevná nesprávnost představy dovolatele o domnělé nezákonnosti všech rozhodnutí vydaných v průběhu trestního řízení se obnaží při vědomí toho, že by důsledně vzato bylo – dovedeno ad absurdum – v takovém případě nezákonné i rozhodnutí o tom, že byl zproštěn obžaloby). Český trestní (a následně zprostředkovaně ani civilní) proces doktrínu „plodů z otráveného stromu“ nepřevzal jako pravidlo, podle něhož by zahájení trestního stíhání, které nebylo završeno pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, automaticky zneplatnilo všechna navazující rozhodnutí a důkazy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 4 Tz 204/2003). Nejvyšší soud tak i nyní dospěl k závěru, že v situaci, kdy nedojde k vydání odsuzujícího rozsudku, nelze z této okolnosti bez dalšího dovozovat nesprávnost veškerých postupů orgánů činných v trestním řízení ani nezákonnost všech rozhodnutí vydaných po zahájení trestního stíhání. K zajištění peněžních prostředků a jiných hodnot lze uvést, že jeho užití je podmíněno tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují, že peněžní prostředky jsou určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo jsou výnosem z trestné činnosti. Obdobné hledisko je určující při zajištění tzv. náhradní hodnoty ve smyslu § 79g odst. 1 trestního řádu. Jde o preventivní institut, který se pohybuje v rovině pravděpodobnostní. Závěr, že zajištěné peněžní prostředky či jiný majetek mají uvedené určení (popř. má sloužit jako tzv. náhradní hodnota), nemusí být plně hodnověrný a ani konečný. Pro aplikaci zmíněného zajišťovacího institutu postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti, přičemž je nutno zohlednit, že se vzhledem k jeho účelu uplatní i v počátečních fázích přípravného řízení, kdy mají orgány činné v trestním řízení užší okruh získaných informací (např. jen z trestního oznámení a dosud podaných vysvětlení) než v pozdějších fázích. Nezákonnost zajištění (včetně zajištění náhradní hodnoty) nelze spojovat pouze se samotnou skutečností, že bylo zastaveno trestní řízení, obžalovaný byl zproštěn obžaloby či byla věc odložena (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1412/21). Proto (i s ohledem na další zmiňovanou novější judikaturu nejen soudu ochrany ústavnosti) nelze přisvědčit námitce dovolatele, že by rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty mělo být z téhož důvodu rozhodnutím tzv. materiálně nezákonným, či že byla porušena zásada ex iniuria ius non oritur. Stejně tak nelze s úspěchem soudům nižších stupňů vyčítat údajnou nekonzistentnost v tom, že na jedné straně neshledaly existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí o zajištění majetku a na straně druhé při odškodnění imateriální újmy způsobené vlastním trestním stínáním přihlédly „ke značnému zásahu do majetkové sféry“ (žalobce). Imateriální újma způsobená vedením trestního řízení, které neskončilo odsouzením obviněného, totiž není představována prostým součtem dílčích újem způsobených rozhodnutími, která byla v rámci daného trestního řízení pro nezákonnost zrušena, nýbrž je zapotřebí přihlížet se i k těm následkům, které byly spojeny s řádným průběhem trestního stíhání, samozřejmě jen tehdy, pokud se nepříznivě projevily v poměrech poškozeného. Vztaženo do poměrů projednávané věci a s ohledem na zjištění soudů nižších stupňů (jež samy o sobě přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají) bylo třeba vycházet z toho, že usnesením státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 4. 4. 2018, č.j. 3 VZV 4/2016–657, došlo k zajištění zaknihovaných cenných papírů v počtu 362 500 dluhopisů vydaných společností HEROETA a. s., o jmenovité hodnotě 40 Kč, ke stížnosti se věcí zabýval Vrchní soud v Olomouci, který podané stížnosti usnesením ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 4 To 27/2018, zamítl. Soudy rozhodující v trestním řízení tak nedošly k závěru, že usnesení o zajištění cenných papírů jako náhradní hodnoty bylo nezákonné. Dovolatel se proti tomuto postupu dále nebránil podáním ústavní stížnosti, přičemž nebylo možné vyloučit zrušení daného zajištění na základě zásahu Ústavního soudu (obdobně viz bod 13 usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4205/18 a bod 15 usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 255/21). Odkaz dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. I. ÚS 2481/12, je nepřiléhavý, neboť v něm byla posuzována otázka vzniku ušlého zisku a existencí odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí se soudy vůbec nezabývaly. Podpůrně lze odkázat i na nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2004 sp. zn. II. ÚS 596/02, podle něhož ani skutečnost, že obviněný byl zproštěn obžaloby, nečiní z předešlého uvalení vazby nezákonné rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, bylo-li rozhodnutí o vazbě v souladu s čl. 8 odst. 4 a 5 Listiny a trestním řádem. Vazba neztrácí svou zákonnou kvalitu jen tím, že obviněný a později obžalovaný byl obžaloby zproštěn proto, že nebylo prokázáno, že by skutek spáchal. Obdobně se Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 22. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 2062/18; tyto závěry mutatis mutandis platí i pro jiné dílčí úkony v rámci trestního řízení. Souhrnně se pak Nejvyšší soud ve své novější judikatuře k dané materii vyjádřil v rozsudku ze dne 26. 5. 2026, sp. zn. 30 Cdo 197/20126, na jehož odůvodnění (včetně v něm označené prejudikatury) lze pro stručnost též odkázat. Nejvyšší soud tak neshledal (i ve světle nyní dlouhodobě pevné judikatury Ústavního soudu k dané materii, jak je shora popsána) důvody k revizi své rozhodovací činnosti. Za situace, kdy závěr o absenci odpovědnostního titulu ve vztahu k této dílčí části uplatněného nároku byl sám o sobě postačující pro zamítnutí odpovídající části žaloby, bylo by nadbytečné zabývat se dalším důvodem, který soudy obou stupňů vedl k jejímu zamítnutí a jež měl tkvět v závěru o absenci vzniku škody, resp. v úvaze, že škoda neměla vzniknout též proto, že dovolatel označené cenné papíry stále vlastní. I kdyby totiž dovolatel svůj oponentní závěr prosadil, nic by to neměnilo na závěru o nedůvodnosti daného nároku z výše uvedeného důvodu. Nejvyšší soud rovněž nevyslyšel námitku, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu k dané otázce bylo nedostatečně odůvodněno. K problematice nepřezkoumatelnosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. V rozsudku ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013, Nejvyšší soud dále upozornil, že povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. také usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a z rozhodnutí Nejvyššího soudu např. usnesení ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, usnesení ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudek ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013), čehož se žalobce v dovolacím řízení fakticky domáhá. Lze doplnit, že Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). V posuzované věci napadené rozhodnutí zjevně netrpí v dovolání akcentovanou nepřezkoumatelností, neboť z něj srozumitelně plynou pro věc určující důvody, pro které odvolací soud (resp. i soud prvního stupně, který rovněž věnoval podrobnému odůvodnění svého rozhodnutí odpovídající pozornost) ke svému závěru dospěl. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tak není nepřezkoumatelné, neboť se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu ustanovením § 211 a § 157 odst. 2 o. s. ř. nikterak neprotiví, nadto žalobce byl schopen prostřednictvím zvoleného zástupce podat v rámci dovolacího řízení vůči důvodům napadeného rozhodnutí velmi kvalifikovanou právní polemiku. Soudy obou stupňů jasně uvedly, proč rozhodnutí o zajištění náhradní hodnoty není rozhodnutím nezákonným. Dostatečně zdůvodnily, že dané rozhodnutí bylo zrušeno nikoliv pro nezákonnost, nýbrž proto, že pominuly důvody pro jeho vydání, tudíž že nejsou dány předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. To, že očekávání dovolatele nebylo naplněno, ještě nevede k závěru, že jeho právo na soudní ochranu bylo porušeno (srov. ve srovnatelné situaci přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1412/21). Ve vztahu k poslední otázce, vážící se k nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, a to, zda je přiznaná výše zadostiučinění v penězích v souladu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, Nejvyšší soud konstatuje, že i ve vztahu k ní odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) se ustálené judikatuře dovolacího soudu v nejmenším nevzepřely. V případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). O takový případ se však vzhledem ke zmíněným skutkovým závěrům odvolacího soudu a z nich vycházející celkové výši odškodnění, jehož se žalobci za jeho nezákonné trestní stíhání dostalo (202 500 Kč), v posuzované věci nejedná (nadto dlužno připomenout, že v dovolání akcentovaná délka trestního řízení byla odškodněna jako samostatný nárok). Ve shodě s požadavky, které Nejvyšší soud formuloval zejména v dovolatelem přiléhavě zmiňovaném rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž odvolací soud (soud prvního stupně) při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl svým nezákonným trestním stíháním, zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo, ale současně vyšel i z výše odškodnění přiznaného poškozeným v případech, které byly se žalobcovým případem srovnatelné. Odvolací soud tak současně vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Přes zjištěnou specifičnost žalobcova případu, kterou odvolací soud v napadeném rozsudku zmínil a na níž poukazuje též dovolatel, která je však ve větší či menší míře vlastní každému odškodňovanému případu, platí, že má-li přiznané odškodnění náležitě odrážet právě i jeho konkrétní individuální (jedinečné) okolnosti, bylo třeba nalézt případy, které byly s posuzovaným případem v podstatných znacích porovnatelné, kdy soudy obou stupňů hned v několika věcech jiných poškozených zmínily a zohlednily jak zjištěné společné znaky srovnávaných případů, tak i to, v čem se tyto případy od sebe naopak lišily. Za této situace se tak odvolací soud od výše zmíněné judikatury neodchýlil ani tím, že přiměřené zadostiučinění, které žalobci náleží, stanovil právě za použití uvedené srovnávací metody, a nikoliv za pomoci dalších postupů, které přicházejí na řadu v situaci, nelze-li případ, který by se v podstatných znacích shodoval s odškodňovanou věcí, skutečně nalézt. Soudy přitom vzaly náležitě na zřetel i souměřitelné trestní stíhání dalších osob v souvislosti s provozováním fotovoltaických elektráren a přihlédly ke shodným i rozdílným znakům v relaci k trestní věci dovolatele. Částka 202 500 Kč, jež byla žalobci přiznána (žalovanou zčásti dobrovolně poskytnuta) nepochybně nepředstavuje toliko symbolické zadostiučinění, nýbrž reflektuje částky přiznávané i dalším poškozeným v obdobné situaci. Tvrdil-li dovolatel, že trestní stíhání mělo vliv „na jeho fungování v byznysu, nemohl rozvíjet další obchodní aktivity a realizovat plánované investice“, pak k této okolnosti soudy nižších stupňů přihlédly, nicméně pokud tyto dopady měly původ v samotném trestním stíhání, a nikoliv v rozhodnutí o zajištění náhradního majetku, představovaly by nikoliv újmu nemajetkovou, ale bylo by třeba je spojovat s nárokem na náhradu majetkové újmy (škody), který však nebyl s potřebným skutkovým vymezením v tomto řízení uplatněn. Dovolací soud již dříve v usnesení ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4525/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2486/18, vysvětlil, že „vedení trestního stíhání negativně ovlivňuje sféru stíhané osoby, vnáší do jejího života nejistotu a způsobuje pocity frustrace. Na stranu druhou, prověřování a případné spravedlivé postihování činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových úkolů právního státu a jedním z raison d'etre státu jako takového vůbec“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12). Rovněž dodal, že „přístup, kdy je zahájení trestního stíhání, jež neskončilo odsuzujícím rozsudkem, pokládáno na roveň nezákonného rozhodnutí, je přístupem pro obviněné velmi velkorysým, k němuž dospěl dovolací soud rozšiřujícím výkladem zákona, přičemž ani Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.) na něco takového vůbec nepamatuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015, popř. Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 6) a většina evropských států za prosté vedení trestního řízení žádné odškodnění obviněným nepřiznává. Byť tedy stát jen na základě praxe tuzemských soudů v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit v penězích“ (což samozřejmě není případ žalobce). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 28. 7. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu