30 Cdo 2089/2025
V PLATNOSTINejvyšší soud rozhodl, že dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze je nepřípustné. Odvolací soud se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která stanoví, že stát není povinen nahradit ušlý zisk způsobený krizovými opatřeními podle § 36 odst. 1 krizového zákona.
Citované zákony (1)
Rubrum
Podána ústavní stížnost. 30 Cdo 2089/2025-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Davida Vláčila a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PRAHA 10 - Majetková, a. s., IČO 27205703, se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3216/163, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 3/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2025, č. j. 15 Co 458/2024-191, takto:
Výrok
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění
1. Právní předchůdkyně žalobkyně společnost PRAHA 10 - Rekreace, a. s., IČO 28213963, se žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 1 440 000 Kč jako náhrady škody s tím, že zajišťuje pro děti zejména z Městské části Praha 10 pobyty na tzv. školách v přírodě v Horském hotelu na Černé hoře č. p. 145, v Jánských Lázních (dále jen „Horský hotel“), jehož je vlastnicí. Za tímto účelem uzavřela žalobkyně s Městskou částí Praha 10 a základními školami dvanáct smluv o zajištění škol v přírodě a v období od 16. 10. 2020 do 18. 6. 2021 mělo být zahájeno celkem 19 turnusů. V období od 12. 10. 2020 do 21. 3. 2021 však právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu krizových opatření vydaných v souvislosti s nouzovým stavem (konkrétně usnesení vlády České republiky z roku 2020 č. 997, 1022, 1079, 1103, 1112, 1116, 1191, 1192, 1197, 1198, 1199, 1201, 1263, 1295, 1332, 1335 a 1376 a z roku 2021 č. 13, 53, 57, 78, 126, 129, 197, 200 a 217 a další „relevantní opatření včetně opatření spočívajících v zákazu volného pobytu osob“; dále jen „předmětná krizová opatření“), která zakazovala konání škol v přírodě a až na několik výjimek i provoz ubytovacích služeb, nemohla pro tyto účely Horský hotel provozovat, a v tomto období se tedy neuskutečnil žádný z 12 plánovaných turnusů, za každý z nichž měla být právní předchůdkyni žalobkyně vyplacena částka 120 000 Kč. Právní předchůdkyni žalobkyně tudíž vznikla škoda v podobě ušlého zisku ve výši 1 440 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně svým v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 15. 8. 2024, č. j. 10 C 3/2022-164, uložil žalované povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku 1 275 390 Kč (výrok I) a co do částky 164 610 Kč žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně na náhradu nákladů řízení částku 383 882,80 Kč (výrok III).
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací nejprve usnesením ze dne 7. 3. 2025, č. j. 15 Co 458/2024-181, rozhodl, že na straně žalující bude nadále pokračováno se žalobkyní, a poté (svým v pořadí rovněž druhým) rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 15 Co 458/2024-191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 1 275 390 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 3 300 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). V zamítavém výroku o věci samé nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním dotčen a v této části tak nabyl oddělené právní moci.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřuje jen proti výroku I rozsudku odvolacího soudu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
5. Žalobkyně v dovolání vymezila jedinou dle ní dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou otázku, zda je stát dle § 36 odst. 1 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, povinen nahradit škodu i ve formě ušlého zisku způsobenou krizovými opatřeními přijatými v souvislosti s celosvětovou pandemií koronaviru. Takto vymezená otázka však nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci odvolací soud rozhodl (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
6. V rozsudku ze dne 26. 11. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2060/2024, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že § 36 odst. 1 krizového zákona sice upravuje odpovědnost státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s vydáním krizových opatření, avšak primárně toliko škodu vzniklou v souvislosti s plněním povinností a se zásahy do vlastnických a užívacích práv uvedených v § 35 krizového zákona a mimo rámec náhrad v § 35 upravených (např. kdy v souvislosti s poskytnutím věcného prostředku dojde ke vzniku věcné škody spočívající v poškození či zničení věci, či při pracovní výpomoci, kdy dojde k újmě na zdraví). Toto ustanovení tedy nelze vykládat tak, že má kompenzovat újmy, které jsou nutným projevem omezení práv fyzických a právnických osob uvedených v § 5 krizového zákona či oprávnění vlády v § 6 krizového zákona, pokud z tohoto zákona přímo nevyplývá opak. V tomto rozsudku tedy Nejvyšší soud uzavřel, že podle § 36 krizového zákona není odškodnitelný ušlý zisk z podnikání žalobkyně v důsledku krizového opatření, kterým bylo toto podnikání omezeno (ve zde řešeném případě byl ve stanovených časech zakázán maloobchodní prodej).
7. Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, v němž pouze došlo k odlišnému omezení jiné podnikatelské činnosti. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu.
8. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 11. 12. 2025 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu
Dotčená ustanovení
Citovaná rozhodnutí (2)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.