30 Cdo 2094/2026

Rubrum

30 Cdo 2094/2026-142 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené Mgr. Janem Aulickým, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, Za Tiskárnou 327, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, o náhradu škody ve výši 23 514 413 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 176/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2026, č. j. 62 Co 24/2026-118, ve znění jeho opravy provedené usnesením téhož soudu ze dne 25. 3. 2026, č. j. 62 Co 24/2026-122; takto:

Výrok

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 9. 2025, č. j. 76 C 176/2023-86, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 23 514 413 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívajícím v průtazích v řízení při uznávání jejího zahraničního vysokoškolského vzdělání, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem (ve znění jeho opravy) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé v části odpovídající žalobkyní vymezenému období od 1. 1. 2008 do 5. 10. 2020, to je ohledně částky 6 989 580 Kč s příslušenstvím, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak jej ohledně částky 16 524 833 Kč s příslušenstvím potvrdil. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně podala žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání dne 20. 11. 2007 a že rozhodnutím Ostravské univerzity ze dne 29. 9. 2020, č. j. OU-78334/90-2020, které nabylo právní moci dne 5. 10. 2020, jí bylo zahraniční vysokoškolské vzdělání a kvalifikace uznány.

3. Žalobkyně uplatnila jednak náhradu ušlého příjmu za období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2043, jejíž výši odvozovala od rozdílu mezi statisticky zjištěným příjmem lékaře a mediánovou mzdou, jednak náhradu tvrzené ztráty na starobním důchodu za období od 1. 1. 2044 do 30. 11. 2061. Odvolací soud ve vztahu k období následujícímu po 5. 10. 2020 (počínaje 6. 10. 2020) uzavřel, že žalobkyně po uznání vzdělání (po právní moci nostrifikačního rozhodnutí) mohla vstoupit do pracovního poměru (vykonávat po splnění dalších zákonných podmínek práci lékaře) a že případnou nemožnost pracovat z důvodů souvisejících s epidemií covid-19 nelze přičítat žalované. Současně poukázal na toliko hypotetickou povahu nároku, neboť není zřejmé, zda žalobkyně splní další předpoklady výkonu povolání, začne vůbec pracovat jako lékařka (což podle zjištění soudu prvního stupně ani několik let po ukončení prodlévajícího nostrifikačního řízení neučinila), dosáhne důchodového věku a splní podmínky pro přiznání starobního důchodu.

4. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně (dále též „dovolatelka“) napadla dovoláním v rozsahu částky 16 524 833 Kč s příslušenstvím, tedy pokud byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně jako správný potvrzen. Za dosud nevyřešenou označila (s podrobnější argumentací) otázku, zda právní mocí (konečného) správního rozhodnutí v průtažném řízení končí vždy příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě a vznikající škodou, nebo zda stát odpovídá i za škodu, která vzniká po skončení řízení, představuje-li následek nesprávného úředního postupu.

5. Žalovaná ve svém vyjádření naopak navrhla dovolání odmítnout; poukázala zejména na to, že napadené rozhodnutí nevytváří obecné pravidlo o automatickém skončení příčinné souvislosti právní mocí rozhodnutí a že uplatněný nárok představuje zčásti nepřípustnou prognózu budoucích příjmů.

6. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

7. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. ovšem není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost nastává až tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn ji zkoumat, dospěje k závěru, že tato kritéria skutečně splněna jsou.

9. Dovolatelkou předestřená otázka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud nevyslovil obecné pravidlo, podle něhož právní moc rozhodnutí vždy a bez dalšího ukončuje příčinnou souvislost mezi dřívějšími průtahy projevující se v nikoliv včasném rozhodnutí orgánu veřejné moci a pozdější škodou. Jeho rozhodnutí stojí na individuálním závěru, že po právní moci rozhodnutí o nostrifikaci ze dne 29. 9. 2020, č. j. OU-78334/90-2020, odpadla překážka, kterou žalobkyně spojovala s nemožností ucházet se (samozřejmě při splnění dalších zákonných podmínek) o jí tvrzené zaměstnání lékaře, a že tvrzené nedosažení příjmu po tomto datu již nelze přičítat průtahům v nostrifikačním řízení. Dovolatelčina otázka se tedy zčásti míjí s důvody napadeného rozhodnutí; taková otázka přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 236/2025).

10. Nadto se odvolací soud při posouzení odpovědnostního titulu ve vztahu k němuž zvažoval i splnění podmínky příčinné souvislosti neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Pro nárok na náhradu majetkové škody nelze za nesprávný úřední postup bez dalšího považovat nepřiměřenou délku řízení jako celek; rozhodující jsou konkrétní průtahy, tedy neodůvodněná nečinnost orgánu veřejné moci. Je nutné určit, kdy by řízení mohlo a mělo při běžném postupu skončit, a zkoumat, zda právě tato nečinnost byla rozhodující příčinou tvrzené škody. Nelze mechanicky odečítat každou dobu mezi úkony, ale jen nečinnost neodpovídající běžnému průběhu řízení a péči, kterou měl orgán veřejné moci věci věnovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod č. 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013, rozsudky ze dne 19. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, a ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, jakož i usnesení ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1580/2024). Majetková škoda tak může pojmově vzniknout jen v důsledku toho, že v době mezi okamžikem, kdy by mělo, nebýt průtahů, posuzované řízení skončit na straně jedné a dnem právní moci meritorního rozhodnutí, na straně druhé, nastala okolnost zakládající uplatněné právo na náhradu škody. Není samozřejmě nezbytné, aby i škoda vznikla v uvedeném období (to ostatně netvrdí ani odvolací soud), určující je, aby byl její vznik důsledkem nikoliv včasného rozhodnutí, tedy aby mezi porušením právní povinnosti ze strany orgánu veřejné moci a tvrzeně vzniklou škodou byl naplněn vztah nebytné kauzality.

11. Při posouzení věci je třeba vycházet z teorie adekvátní příčinné souvislosti (zde dovolací soud pro stručnost odkazuje na vyčerpávající odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněného pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti), přičemž zjištěná kauzalita je novou okolností přerušena jen tehdy, je-li výlučnou a samostatnou příčinou, která škodu vyvolala nezávisle na původní škodné události (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněný pod č. 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 2. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1580/2024).

12. Právní moc uznávacího rozhodnutí proto sice nepůsobí jako abstraktní a nepřekročitelná časová hranice odpovědnosti státu, jestliže však po jejím nastoupení výsledek skončeného řízení poškozenému již nebrání v dosažení potřebného příjmu a jeho nedosažení závisí na vlastním dalším volním jednání či nečinnosti, popřípadě na jiných samostatných okolnostech, nemusí být průtahy podstatnou příčinou následné majetkové újmy. V nynější věci by žalobkyně k dosažení příjmu (i kdyby o uznání bylo rozhodnuto bez průtahů) musela vyvinout další vlastní aktivitu pro získání pracovního uplatnění a případně splnit další zákonné a jiné (např. stavovské) předpoklady výkonu povolání lékaře; samotné uznání vysokoškolského vzdělání jí nezajišťovalo získání konkrétního zaměstnání ani budoucí příjem. Skutkový závěr odvolacího soudu, že po 5. 10. 2020 mezi průtahy a tvrzeným ušlým příjmem příčinná souvislost nebyla, tak je pro výsledek věci samostatně určující, neboť důvodem, pro nějž nedosáhla žalobkyně očekávaného příjmu byla její vlastní pasivita, když ani se značným časovým odstupem několika let od právní moci nostrifikačního rozhodnutí nečinila kroky, které by vedly k jí tvrzeně sledovanému cíli, tedy výkonu profese lékaře a dosažení kýženého příjmu. Dovolatelka se zásadně mýlí, má-li za to, že „možnost zapojit se do práce zásadně nevylučuje vznik škody, jestliže tvrzená škoda nespočívá ve ztrátě možnosti vykonávat jakoukoliv výdělečnou činnost, ale ve ztrátě možnosti vykonávat povolání odpovídající dosaženému vzdělání a dosáhnout s tím spojených příjmů“, neboť odvolací soud jí nikterak nevytýkal, že by se do pracovního procesu nezapojila vůbec, ale právě a jen že nevykonávala (po splnění dalších zákonných a jiných podmínek, jež by musela splnit i kdyby o nostrifikaci bylo rozhodnuto včas) právě práci lékařky. Jen tak mohla dosáhnout příjmů, od nichž následně odvozuje své nároky.

13. Zjištění, zda mezi konkrétní škodnou událostí a vznikem škody příčinná souvislost skutečně existuje, je zásadně otázkou skutkovou. Právním posouzením je jen vymezení, mezi jakými skutkovými okolnostmi se má její existence zjišťovat, případně zda určitá okolnost může tento vztah vyloučit. Staví-li proto dovolatelka vlastní argumentaci na předpokladu, že ani po uznání vzdělání nemohla získat potřebný příjem, prosazuje skutkovou verzi odlišnou od zjištění odvolacího soudu. Taková námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť dovolací soud je skutkovým základem věci vytvořeným soudy nižších stupňů vázán (§ 241a odst. 1 o. s. ř.; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1112/2024, a usnesení ze dne 1. 4. 2025, sp. zn. 30 Cdo 236/2025).

14. Přípustnost dovolání nemůže založit ani polemika dovolatelky s úvahou odvolacího soudu o povaze a prokázání budoucího ušlého příjmu (byť i odvolací soud ho zvažoval ne zcela přesně v terénu příčinné souvislosti). Ušlý zisk či ušlý příjem je majetkovým prospěchem, o který se majetek poškozeného nezvýšil, ačkoli se to při pravidelném běhu věcí dalo důvodně očekávat. Soud musí dospět k vnitřnímu přesvědčení odpovídajícímu praktické jistotě, že by poškozený nebýt škodní události konkrétní majetkový prospěch skutečně získal; nepostačuje pouze možnost nebo obecná pravděpodobnost budoucího příjmu. Důkazní břemeno o vzniku škody a příčinné souvislosti nese poškozený (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2692/2021, a usnesení ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 331/2021).

15. Uplatnila-li žalobkyně jednorázově částky za období až do 31. 12. 2043 a dále za dobu od 1. 1. 2044 do 30. 11. 2061, domáhala se (bez ohledu na zjištěnou absenci příčinné souvislosti) v této části plnění, která v době rozhodování odvolacího soudu dosud nevznikla. Jejich vznik byl závislý na řadě nejistých předpokladů, zejména na získání zaměstnání, dosažení konkrétního výdělku, trvání výdělečné činnosti, dožití se rozhodných období a na splnění podmínek pro starobní důchod. Ušlý zisk a stejně tak i ušlá mzda ze závislé činnosti, včetně nároku na výplatu starobního důchodu, přitom vznikají postupně podle toho, jak při pravidelném běhu věcí nedochází k očekávanému rozmnožení majetku. Nemají samy o sobě charakter opětujícího se plnění ve formě peněžitého důchodu, který by bylo možno bez dalšího přiznat jako rentu do budoucna; jsou časově i věcně limitovány konkrétně prokázaným rozsahem škody a možností poškozeného obnovit či nahradit původní výdělečnou činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, a usnesení ze dne 23.10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 4634/2017); tyto judikatorní závěry nepochybně dopadají i do nároku na úhradu budoucí nejisté mzdy či důchodu, neboť výplata renty coby náhrady škody je v tuzemském právu spojována především s poškozením zdraví, resp. s nárokem na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Implicitní závěr odvolacího soudu vztahující se k napadenému výroku, podle něhož žalobkyni v dotčeném rozsahu škoda (prozatím) ani nevznikla je proto rovněž v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

16. Povšechný odkaz žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu ústící v závěr o údajném vyprázdnění ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci neobstojí (bez ohledu na to, že není spojován s vymezením předpokladů přípustnosti dovolání). Skutečnost, že žalobkyně nesplnila všechny zákonné předpoklady pro přiznání nároku podle zákona č. 82/1998 Sb., a její návrh byl (zčásti) zamítnut, sama o sobě neznamená porušení jejího základního práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť podmínky a podrobnosti jeho uplatnění svěřuje čl. 36 odst. 4 Listiny výslovně zákonu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2022/13).

17. Vady řízení namítané žalobkyní (v podobě údajné nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (ve smyslu § 237 o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci.

18. Jelikož žalobkyni se předestřenou argumentací nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení odvolacím soudem způsobem zakládajícím ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustnost dovolání, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť rozhodnutí dovolacího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení ve věci končí, a řízení dosud nebylo pravomocně skončeno v plném rozsahu. O náhradě těchto nákladů proto rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení ve věci skončeno.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. 8. 2026 JUDr. David Vláčil předseda senátu