30 Cdo 2101/2026

Rubrum

30 Cdo 2101/2026-149 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně K. Š., zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Mgr. Martina Tunkla, IČO 66248574, sídlem v Plzni, Palackého náměstí 740/28, zastoupeného Mgr. Renatou Václavikovou Tunklovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Františkánská 120/7, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 48 C 55/2025, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2026, č. j. 70 Co 34/2026-124, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění

1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 9. 2025, č. j. 48 C 55/2025-88, konstatoval, že nepřiměřenou délkou exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 44 Nc 9241/2009 a u vedlejšího účastníka jako soudního exekutora pod sp. zn. 094 EX 06722/09 došlo k porušení práva žalobkyně na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), uložil žalované povinnost zaslat žalobkyni písemnou omluvu v rozsudku uvedeném znění (výrok II), ale požadavek na stejnou omluvu uveřejněnou na www.justice.cz zamítl (výrok III), stejně jako požadavek na zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok IV), a žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku 20 573,50 Kč (výrok V).

2. K odvolání žalobkyně i vedlejšího účastníka Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 5. 3. 2026, č. j. 70 Co 34/2026-124, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), odvolání žalobkyně proti pariční lhůtě stanovené ve výroku II rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), výrok V rozsudku soudu prvního stupně změnil jen tak, že správná výše náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně činí 18 637,50 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalované společně a nerozdílně s vedlejším účastníkem povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 9 982,50 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

3. Zaplacení částky 300 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 5. 3. 2025 do zaplacení a omluvy písemnou formou i uveřejněním na www.justice.cz se žalobkyně po žalované domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 44 Nc 9241/2009 a u vedlejšího účastníka jako soudního exekutora pod sp. zn. 094 EX 06722/09 (dále jen „posuzované řízení“).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, a to ve výroku I v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost.

5. Žalobkyně v dovolání vymezila čtyři právní otázky, z nichž první tři otázky obsažené v částech III, IV a V dovolání se týkají posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozenou dle § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a čtvrtá otázka uvedená v části V dovolání pak posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci dle § 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk, příp. kritéria jednání poškozeného § 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk.

6. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria významu předmětu řízení pro žalobkyni dle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobkyni byl (minimálně do ledna 2024) marginální, neboť od zahájení exekuce dne 16. 4. 2009 do 27. 10. 2021 (kdy byla ke svému dotazu o tom, čeho se proti ní vedené exekuce týkají, vedlejším účastníkem informována) si nebyla vedení posuzovaného řízení i přes provádění srážek ze mzdy (a to pro tři exekuce) fakticky vědoma a byla v řízení zcela pasivní, následně pak považovala dluh za důvodný a domáhala se pouze o jeho zahrnutí do tzv. milostivého léta. Teprve na konci ledna 2024 byla žalobkyně svým právním zástupcem informována o nezákonnosti vedené exekuce, ve faktické nejistotě ohledně výsledku posuzovaného řízení pak byla žalobkyně od konce ledna 2024 do 5. 9. 2024, tedy cca 7 měsíců. Současně odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že vyšší než marginální význam nelze dovodit ani z pohledu dopadu vedení exekuce na rozsah majetku postiženého exekucí, neboť na majetek žalobkyně byla souběžně vedena další dvě exekuční řízení, včasné zastavení posuzovaného řízení by tedy na její majetkový stav prakticky nemělo vliv, navíc vymožená a oprávněné vyplacená částka 55 377,62 Kč přesáhla nesplacenou dlužnou jistinu (a tedy oprávněně požadovanou částku) o 5 631,62 Kč a částka 14 180,70 Kč vymožená vedlejším účastníkem na náklady exekuce jí byla po zastavení exekuce vrácena (viz odstavec 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dle judikatury Nejvyššího soudu totiž, pokud jde o význam předmětu exekučního řízení pro poškozeného, jenž je povinným, není podstatná výše vymáhané částky, nýbrž rozsah majetku postiženého exekucí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3643/2017). Současně Nejvyšší soud dovodil, že náhrada imateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden, a v níž byl tak udržován. Takový stav přitom vyplývá z nejistoty ohledně výsledku sporu. Za situace, kdy účastník řízení po řadu let neprojevuje o řízení žádný zájem lze o existenci stavu nejistoty ohledně výsledku řízení u tohoto účastníka zcela relevantně pochybovat. Nevede-li tato okolnost k závěru o vyvrácení domněnky vzniku újmy, je nezbytné ji zohlednit při posouzení kritéria významu řízení pro účastníka (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014). V této souvislosti pak Nejvyšší soud zdůrazňuje, že se předmětnou žalobou žalobkyně domáhala odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, nikoliv zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením „nezákonné“ exekuce, což by představovalo zcela odlišný typ nároku.

7. Namítala-li žalobkyně v tomto směru extrémní nesoulad skutkových zjištění a právního hodnocení, jenž měl spočívat v tom, že odvolací soud uzavřel, že od zahájení exekuce dne 16. 4. 2009 do 27. 10. 2021 si nebyla vedení posuzovaného řízení i přes provádění srážek ze mzdy vůbec vědoma, neboť pokud jí byly prováděny srážky ze mzdy, musela o vedení exekuce vědět, tak zcela přehlíží, že odvolací soud se touto skutečností zbýval, vyšel však ze skutkového zjištění, že i přes provádění srážek ze mzdy (a to pro více exekucí) se žalobkyně až v říjnu 2021 dotazovala exekutora, čeho se tyto exekuce, o nichž se měla dle svého vyjádření náhodně dozvědět až v říjnu 2021, vůbec týkají (jaké pohledávky jsou jimi vymáhány) (viz odstavec 35 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). V rámci formulace této námitky tak žalobkyně vychází z jiného skutkového zjištění než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Obdobně poukazovala-li žalobkyně na to, že ke dni zahájení exekučního řízení mělo chybět na úhradu jistiny dluhu jen 420 Kč (ačkoliv soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že v exekuci byla jistina dluhu vymožena a oprávněné vyplacena), což dokládala citací části nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2026, sp. zn. III. ÚS 3515/24, tak zaměnila dvě exekuční řízení týkající se sice stejných účastníků, ale zcela odlišných věcí, neboť věc řešená Ústavním soudem se týkala exekuce nařízení soudem prvního stupně pod sp. zn. 10 Nc 9235/2009 pro jinou pohledávku, tedy jiného něž posuzovaného řízení. Z těchto důvodů se tudíž odvolací soud svým právním posouzením od odkazovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 290/06, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, ani ze dne 13. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 2750/16, neodchýlil.

8. Odvolací soud se svým závěrem neodchýlil ani od citovaných závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 227/2014, které pouze reprodukuje závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, a uzavírá, že nemajetková újma z důvodu nepřiměřené délky řízení nemůže vzniknout v době od jeho zahájení do doby, kdy se o něm poškozený dozvěděl. Tato námitka se totiž s právním posouzením věci odvolacím soudem zcela míjí, neboť odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) dospěl k závěru, že ve vztahu k žalobkyni posuzované řízení trvalo (tj. žalobkyni újma vznikala) od 7. 7.2009, kdy jí bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, pouze (v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu) uzavřel, že význam předmětu řízení pro ni byl marginální, což dovodil mimo jiné i z toho, že proti ní bylo vedeno několik exekucí a i přes dlouholeté provádění srážek ze mzdy si žalobkyně (dle svého vlastního vyjádření) toto blíže neuvědomovala a ani nevěděla, pro jaké pohledávky jsou srážky prováděny. V tomto směru se tedy žalobkyně zcela míjí se závěry odvolacího soudu, jenž počátek nejistoty žalobkyně ohledně výsledku posuzovaného řízení nekladl k 27. 10. 2021, jak se mylně domnívala, nýbrž již do okamžiku doručení usnesení o nařízení exekuce dne 7. 7. 2009. Vyřešení otázky počátku vědomosti žalobkyně o svém účastenství v posuzovaném řízení, který žalobkyně nakonec kladla do stejného okamžiku jako odvolací soud, se tudíž nemůže v jejích poměrech projevit a tato otázka tak nemůže přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. Současně se pak žalobkyně míjí s právním posouzením odvolacího soudu, i pokud namítá, že vymoženou částku 55 377,62 Kč nelze považovat za bagatelní a že se nejednalo o konečnou částku, která byla v posuzovaném řízení vymožena, neboť byla vymožena i částka 14 180,70 Kč na náklady exekuce. Odvolací soud totiž žádný z těchto závěrů (tj. že by částka 55 377,62 Kč byla pro žalobkyni bagatelní a že by byla to jediné, co bylo v exekuci vymoženo) neučinil, pouze zdůraznil, že na majetek žalobkyně bylo vedeno několik exekucí (a to i srážkami ze mzdy), dřívější zastavení posuzované exekuce by se tudíž na jejím majetkových poměrech neprojevilo, neboť by i nadále byly vedeny exekuce další, pro něž by byly prováděny stejné srážky ze mzdy, pouze by byly hrazeny jimi vymáhané pohledávky místo pohledávky vymáhané v posuzovaném řízení. Co se pak týče částek vymožených v posuzovaném řízení, tak i odvolací soud vyšel z toho, že kromě částky 55 377,62 Kč byla vymožena i částka 14 180,70 Kč na náklady exekuce, tato částka však byla žalobkyni vedlejším účastníkem po zastavení exekuce vrácena. Z těchto důvodů se tudíž odvolací soud svým právním posouzením neodchýlil od v dovolání citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018.

10. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. pak není založena ani poslední otázkou vztahující se k posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], příp. kritéria jednání žalobkyně jako poškozené [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], neboť při jejich posouzení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud v souladu se závěrem soudu prvního stupně v rámci kritéria postupu orgánu veřejné moci přihlédl k tomu, že ani exekuční soud, ani soudní exekutor bez prodlení po ustálení judikatury soudů ohledně výkonu rozhodčích nálezů vydaných rozhodci určenými v neplatných úvěrových smlouvách nerozhodl o zastavení předmětné exekuce z úřední povinnosti, což byl současně hlavní důvod, proč bylo posuzované řízení shledáno nepřiměřeně dlouhým. Soudy obou stupňů pak výslovně zohlednily i to, že část (v rozsudku soudu prvního stupně uvedených) rozhodnutí soudů ohledně této otázky se týkala stejného oprávněného z exekučního titulu a někdy i vedlejšího účastníka jako soudního exekutora (viz odstavce 26 až 33 odůvodněn rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavcem 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Dle judikatury Nejvyššího soudu totiž pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci spadá situace, kdy nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (např. v podobě průtahů) či zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně jen proto, že nerespektoval závazný právní názor soudu vyššího stupně či nález Ústavního soudu, který mu byl z jeho úřední činnosti znám, popř. byl publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu či výlučně z důvodu jeho nepřezkoumatelnosti nebo procesní vady soudu nižšího stupně. Jde tedy zejména o to, zda příslušný orgán v reakci na vzniklé procesní situace či v souvislosti s chováním účastníků využil či využíval všech jemu dostupných procesních prostředků, zda na podané návrhy reagoval bez prodlení či zda sám bez ohledu na chování účastníků řešením vedlejších (marginálních) otázek přispěl k celkové délce řízení (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“).

11. Pokud pak žalobkyně namítala, že nepodání návrhu na zastavení exekuce bylo přičítáno místo k tíži žalované k její tíži, tak v tomto směru se opět zcela míjí se závěry odvolacího soudu, jak jsou uvedeny výše. Na tom nic nemění ani závěr soudu prvního stupně (jenž odvolací soud ve svém rozsudku nezopakoval a výslovně se k němu nevyjádřil) uvedený v závěru odstavce 33 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že i žalobkyně se na délce řízení určitým způsobem podílela, neboť se sama svých práv ani v rozhodčím, ani exekučním řízení aktivně nedomáhala a po celou dobu posuzovaného řízení na exekuovaný dluh aktivně splácela (byť formou srážek ze mzdy). Jedná se totiž pouze o obecný poukaz soudu prvního stupně na „neaktivní“ přístup žalobkyně v průběhu jak rozhodčího řízení (které nebylo předmětem tohoto řízení), tak exekučního řízení, jenž se v rozhodnutí nijak blíže neprojevil, neboť soudy obou stupňů postavily svůj závěr o nepřiměřené délce posuzovaného řízení na posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci a volbu přiměřené formy zadostiučinění pak zejména na zhodnocení významu předmětu řízení pro žalobkyni. Navíc z výše uvedeného nijak nevyplývá, že by soudy žalobkyni kladly k tíži dřívější nepodání návrhu na zastavení exekuce, naopak dřívější nezastavení exekuce z úřední povinnosti bylo přičítáno k tíži státu a bylo výslovně hlavním důvodem závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení. I v tomto směru se tedy argumentace žalobkyně v dovolání s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu míjí.

12. Poukazovala-li žalobkyně v této souvislosti na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, tak ty se na posuzovanou věc nijak nevztahují, neboť se věnují zcela odlišné skutkové situaci, a to případu, kdy dojde ke kvalifikované kasaci rozhodnutí soudu nižšího stupně, kterou je třeba hodnotit v neprospěch státu při posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci a nelze ji současně hodnotit v jeho prospěch při hodnocení složitosti řízení v podobě počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc řešena. Tato situace však v posuzovaném případě nenastala a rovněž soudy dřívější nepodání návrhu na zastavení exekuce nepřičítaly k tíži žalobkyně.

13. Nákladový výrok není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 1. 9. 2026 JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu