30 Cdo 233/2026

Rubrum

30 Cdo 233/2026-147 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce V. M., zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 191 470 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 6 C 253/2024, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 9. 2025, č. j. 18 Co 175/2025-108, takto:

Výrok

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 11 168,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalobce Mgr. Jakuba Hajdučíka.

Odůvodnění

1. Žalobce se domáhal po žalované nahrazení nemajetkové újmy ve výši 191 470 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o dani z příjmu fyzických osob za rok 2010. Posuzované řízení mělo být dle žalobce započato podáním daňového přiznání dne 30. 3. 2011. Po provedení daňové kontroly byla žalobci správcem daně doměřena daň ve výši 620 010 Kč a uložena povinnost uhradit penále ve výši 124 002 Kč. Dne 3. 7. 2015 vydal správce daně exekuční příkaz na prodej nemovitých věcí. Po opakovaném projednání věci před správními orgány i správními soudy rozhodnutím ze dne 19. 1. 2022 změnilo Odvolací finanční ředitelství v tomto řízení vydaný dodatečný platební výměr tak, že daň z příjmu fyzických osob stanovilo na částku 0 Kč. S ohledem na vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu přistoupil následně odvolací orgán k uspokojení žalobce dle § 124 odst. 1 daňového řádu a dne 18. 12. 2023 napadené rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj ze dne 13. 6. 2014, č. j. 1062878/14/2809-24801-609154 (dodatečný platební výměr), zrušil a odvolací řízení zastavil. Žalobce tak celkovou délku posuzovaného řízení vymezil na 12 let a 5 měsíců. Přípisem ze dne 5. 6. 2024 žalovaná uznala nesprávný úřední postup a odškodnila žalobce částkou 125 000 Kč. Protože žalobce nepovažoval takové odškodnění za přiměřené, požadoval podanou žalobou doplacení částky 191 470 Kč s příslušenstvím nad rámec vyplaceného odškodnění.

2. Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 3. 2025, č. j. 6 C 253/2024-68, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci 191 470 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 19. 6. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 470 Kč od 18. 12. 2023 do 18. 6. 2024 (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 40 928,12 Kč (výrok III).

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem, potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku I (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek okresního soudu v odvoláním napadené části výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 470 Kč od 6. 6. 2024 do 18. 6. 2024 (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 40 928,12 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před odvolacím soudem ve výši 37 290 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, z části jako vadné a z části jako nepřípustné odmítl.

5. Odvolací soud ve výroku II napadeného rozsudku přiznal žalobci nárok na úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 191 470 Kč od 6. 6. 2024 do 18. 6. 2024. Proti tomuto závěru odvolacího soudu žalovaná v dovolání ničeho nenamítá. Ohledně této části žalovaného nároku tak dovolání neobsahuje vymezení důvodu a ani přípustnosti dovolání, jak požaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., a trpí tak vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako vadné.

6. Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku III a IV, podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl jako objektivně nepřípustné.

7. Otázka promítnutí vlivu inflace do výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu (bod 1 dovolání) přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť závěr odvolacího soudu o důvodnosti žaloby na ní výlučně nestojí. Odvolací soud totiž alternativně uvažoval o použití základní částky 20 000 Kč za první a druhý rok řízení a každý další rok trvání posuzovaného řízení (viz bod 35 napadeného rozsudku: „Pokud by odvolací soud vyšel z horní hranice 20 000 Kč ročního odškodnění s navýšením o 20 % a 40 % s odkazem na odůvodnění okresního soudu, o němž je přesvědčen, že také plně obstojí v poměrech projednávané věci, v takovém případě by odškodnění činilo částku 331 572,80 Kč.“). Posouzení této otázky se proto v poměrech žalované nemůže nijak projevit, což ji diskvalifikuje z možnosti přípustnost dovolání založit. Nad rámec posouzení přípustnosti lze ale souhlasit s žalovanou v tom, že razantní navýšení základní částky zadostiučinění z důvodu inflace na částku 33 800 Kč za rok řízení by bylo v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. žalovanou uváděný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, bod 78, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20, bod 15 a 16, nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25).

8. Ani otázka libovůle odvolacího soudu při stanovení základní částky zadostiučinění (bod 3 dovolání) nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud stanovil výši základní částky zadostiučinění na částku 20 000 Kč (viz bod VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka pod bodem 2 dovolání týkající se možnosti uplatnění novot v odvolacím řízení, neboť odvolací soud označil námitku žalované, že situace žalobce byla zmírněna tím, že jeho manželka byla výdělečně činná, za nepřípustnou skutkovou novotu (viz bod 35 napadeného rozsudku) za situace, kdy žalovaná tuto skutečnost poprvé v řízení tvrdila až v podaném odvolání. Nejde přitom o pokračování v polemice ohledně posouzení vážnosti existenční situace žalobce, ale právě o nové tvrzení. Takový závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího k výkladu § 119a odst. 1 ve spojení s ust. § 205a o. s. ř. [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 497/2022, bod 23, dále také k prokazování nižšího významu řízení rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ve kterém Nejvyšší soud zdůraznil, že procesní povinnosti a jim odpovídající břemena o nižším významu předmětu původního řízení pro poškozenou tíží v řízení o přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení žalovanou (stát) a soud není povinen, ale ani oprávněn, zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení takového významu]. Odvolací soud se svým závěrem neodchýlil ani od žalovanou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, neboť v tomto rozsudku shledal Nejvyšší soud vadou řízení nepřihlédnutí odvolacího soudu k věku účastníka řízení, což je objektivně zjistitelná skutečnost, ke které by měl soud přihlédnout z úřední činnosti, což o majetkových poměrech žalobce neplatí.

10. Námitka žalované pod bodem 6 dovolání, že odvolací soud nepřihlédl ke kritériu složitosti řízení dle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nemůže založit, neboť odvolací soud se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud nepřisvědčil námitce žalované, že na délce řízení se podílela především jeho složitost, která měla spočívat v dosud neupravené a v judikatuře neřešené problematice uznatelnosti výdajů uplatněných žalobcem za situace, kdy se na celkové délce řízení primárně podílel postup orgánů veřejné moci spočívající ve vydávání nepřezkoumatelných rozhodnutí a nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2182/2020). Ze skutkových zjištění je přitom zřejmé, že Nejvyšší správní soud problematiku uznatelnosti výdajů uplatněných žalobcem objasnil již rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 2 Afs 160/2016. Skutečnost, že žalovaná závěry tohoto rozsudku nerespektovala, nemůže jít žalobci k tíži.

11. Námitka pod bodem 7 dovolání se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť odvolací soud s odkazem na soud prvního stupně shledal důvod pro navýšení zadostiučinění z důvodu postupu orgánů veřejné moci proto, že vydávaly nepřezkoumatelná rozhodnutí a nebyl respektován závazný právní názor Nejvyššího správního soudu, nikoli kvůli samotné délce posuzovaného řízení (srov bod 35 napadeného rozsudku a bod 43 a 44 rozsudku soudu prvního stupně), jak namítá žalovaná. Uvedená námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

12. Podobně se dovolací námitka uvedená žalovanou pod bodem 3 dovolání, že se odvolací soud nevypořádal s její odvolací námitkou ohledně chybného určení počátku posuzovaného řízení, míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť odvolací soud v bodě 33 napadeného rozsudku výslovně přisvědčil žalované a za počátek posuzovaného řízení určil den, kdy byla zahájena daňová kontrola (tomu odpovídá i výpočet základní částky zadostiučinění v bodu 35 napadeného rozsudku). Ani tato námitka tak nemůže založit přípustnost dovolání (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

13. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, včetně žalovanou namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). K námitce žalované, že si odvolací soud neověřil tvrzení žalobce o existenční povaze řízení (viz bod 14 napadeného rozsudku), Nejvyšší soud přesto uvádí, že odvolací soud ohledně existenčního významu posuzovaného řízení pro žalobce převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, který k nim dospěl provedením listinných důkazů (viz bod 29 rozsudku soudu prvního stupně).

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalobce za zmíněné vyjádření ve výši 8 780 Kč [§ 7 bod 5, § 9a odst. 2 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu), tedy částce 11 168,30 Kč včetně daně z přidané hodnoty ve výši 21 %.

Poučení

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 4. 9. 2026 JUDr. Pavel Simon předseda senátu